Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pan dr Beneš nedávno na malou jen zmínečku o čemsi, co se týkalo jeho jmění, poslal do Československa ohromný list, plný hořkosti, který končil známým: "Je mně hanba!" Bylo by dobře, kdyby i tentokráte napsal, zda mají pravdu pánové Lukavský a Kramář, nebo Pallier, poněvadž předpokládám, že nám mělo býti pro rozptýlení domněnek řečeno, jak věc v podstatě jest a nebylo by bývalo třeba mnohých novinářských polemik.

Komunista Bolen včera učinil prohlášení, a zdá se mi, že chce jeho strana vyháněti čerta Belzebubem. Nesmí mysliti, že bude-li křičeti na Koburky, zapomeneme vyzvědačské aféry, která se týká jeho strany. Je-li pravda, co leží v dokumentech o tom, pak dopustili jste se, pánové, (obrácen k lavicím komunistických poslanců) něčeho, co jest nelidské, co jest zločinné a co svědčí o tom, že byste za převrat byli schopni vylíti i potoky krve, ačkoliv my jsme převrat dělali bez krve, způsobem kompromisním a dějinně přímo vznešeným.

Pan ministr financí nás překvapil novou daňovou formou, kterou budeme teprve moci náležitě prostudovati. Je také už nejvyšší čas, aby otázka daňová byla u nás náležitě rozřešena. Všichni ministři finanční, kolik jsme jich tu měli, nás ujišťovali, že poplatnictvo, ať kterýchkoliv vrstev, není daněmi přetíženo. My však naopak tvrdíme, a o tom je přesvědčen v republice každý poplatník, že daněmi přetíženi jsme. Poplatníci si velmi všímají toho, co stát podniká a k jakým účelům plynou peníze z jejich daní. Jestliže stát rozhazuje nezodpovědným způsobem jejich peníze, nesmí se nikdo diviti, že se bouří. V tomto státě máme celou řadu nedostatků. Měli bychom na produktivním poli vybudovati celou řadu věcí, ale na to nejsou peníze, poněvadž stát je investoval k účelům jiným. Nechci vypočítávati, kolik zbytečných a nákladných projektů bylo uskutečněno. Pořád jsme chtěli býti cizině příkladem, zapomínajíce, že cizina má daleko více podmínek a hlavně finančních a hospodářských, býti příkladem nám a že v mnohém podnikání, které stálo obrovské sumy milionů, mohli jsme jíti volnějším tempem.

Uvážíme-li, že všechny vrstvy poplatné jsou u nás přetíženy daněmi, máme jen to přání, aby zatížení bylo spravedlivé. Jestliže pan ministr financí chce daňovou reformou odstraniti tyto nekonečné naše stížnosti, pak můžeme takový krok jen přivítati a podporovati. Ale nám se zdá, že aspoň jeho dříve zamýšlenou daňovou reformou by to nejen neodstranil, ale že by právě naše poplatné vrstvy, t. j. zemědělské ještě zatížil. K daňové reformě budeme míti při projednávání takové stanovisko, jakého si zaslouží.

Při každé rozpočtové debatě mluvil jsem o tom, aby v předpisování a vyměřování daní stala se u nás náprava. Pan ministr financí nás sice ujišťoval a ujišťuje, že vynaloží všecky síly, aby jedenkráte už zaveden byl v předpisování dani pořádek, ale já musím říci, že jsme tam, kde jsme byli loňského roku. Ještě stále jsou drobní poplatníci pro pár korun exekvováni, co mezitím na druhé straně nevěnuje se náležitá pozornost velkým poplatníkům. Zatím, co malí rolníci a živnostníci jsou exekvováni a jest jím zabavován exekučním způsobem majetek pro pár korun, nezaplatil velkostatkář Robert Skene v Mitrově na Moravě doposud na dávku z majetku ani haléře, a je velmi zajímavo, že teprve letošního roku, asi před 3 měsíci, dostal předpis této dávky z majetku. Tentýž velkostatkář zdědil po svém otci v r. 1919/20 všecek rozsáhlý majetek a doposud nezaplatil ani haléře dědické daně. Ba musím dokonce panu ministru financí říci, že mu dosud tato daň nebyla ani předepsána! Na úřední vyzvání byla nucena chudobná horská obec Stražek na vysočině Českomoravské odpustiti tomuto kavalírovi veškeré obecní přirážky za několik let, které dostoupily výše přes 20.000 Kč. Jestliže na jedné straně jsou chudobní češti poplatníci exekvováni a na druhé straně se všeobecně ví o takových případech, nedivte se, že to působí velmi zhoubně na tak zv. berní morálku, panem ministrem financí zdůrazňovanou. Rovněž víme, že se nevěnuje velkým poplatníkům taková přísná péče, jako právě nejmenším. Víme, že některé velkostatky, aby jim nebyla vyměřena přílišná dávka z majetku, fingovaným způsobem se zadlužily. Zůstává doposud záhadou, proč na příklad velkostatek Moravec v r. 1919/1920 se pojednou zadlužil obnosem 2 mil. Kč, z kteréhož důvodu mu byla vyměřena daň z 1 ha o 50% menší, než kaž dému horskému chudobnému zemědělci. Uvedu jiný příklad: Firma Redlich a spol., cukrovar ve Slavkově u Brna, přeměnila se v akciovou společnost, kterou tvoří rodina Redlichova. Před utvořením této akciové společnosti měla řečená firma v roce 1923 předpis výdělkové daně 117.400 Kč v r. 1924 měla firma předpis daně výdělkové 26.000 Kč. Od 1. dubna 1924 přestala řečená firma platiti daně, uvádějíc, že má přeplatky. Na to jí byl skutečně odepsán na daních obnos 92.880 Kč a předepsána jí byla tato výdělková daň: pro rok 1924 obnosem 6031 Kč, pro rok 1925 obnosem 7724 Kč a pro rok 1926 obnosem 7085 Kč.

Cukrovar slavkovský je tak rozsáhlý, že má svoji rafinerii a je vyzbrojen všemi moderními technickými prostředky. Dnešní jeden stroj při značně zmenšeném počtu dělnictva vyrobí denně za tři stroje dřívější a pracuje po čas kampaně na tři směny. Zmíněnými předpisy daně výdělkové rozumí se 60% kvota, připadající na hlavní provozovnu ve Slavkově u Brna. Tím bylo obecní hospodářství venkovského města úplně rozvráceno, neboť původní základna daňová, sloužící k vypočítávání obecních přirážek, snížila se ze 200.000 na 85.000 Kč. Následkem toho je město Slavkov u Brna nuceno zvýšiti obecni přirážky při největší šetrnosti ze 350% na 500% a bude musiti zastaviti veškeré práce, sloužící veřejnému blahu, jako: přípravné práce ke zřízení městského vodovodu, vypracování kanalisačního projektu atd.

Uvážíme-li však, že surovárna cukrovaru vyškovského má předpis výdělkové daně pro Vyškov 72.000 Kč a cukrovar židlochovský, jehož sídlo je v Hodoníně, má předpis 65.000 Kč, jest nevysvětlitelno, jakým způsobem mohla berní správa Brno-město vyměřiti cukrovaru slavkovskéu daň tak nepatrnou.

Konečně sděluji ještě, že spolumajitel cukrovaru pan dr Felix Redlich měl poslední předpis daně z příjmu r. 1923 a tehdy jeho zdanitelný příjem činil okrouhle 1,200.000 Kč. Tentýž cukrovar poskytuje svým vedoucím úředníkům technickým, účetním a hospodářským remunerace, jdoucí do set tisíc Kč, kdežto na daních má platiti obnos tak nepatrný, že není v žádném poměru k docíleným ziskům ani k ostatním daním, předpisovaným živnostníkům a rolníkům.

Považte, pánové, že v tomtéž okrese, kde se dělají takové ústupky cukrovárníkovi panu Redlichovi, platí také rolníci osobní daň z příjmu a že moudrá berní správa pro tento předpis osobní daně rolníkům vzala za základ čistý výnos z jednoho ha - to jest 5 měřic půdy - 2600 Kč čistého zisku a při půdě t. zv. špatné 1680 Kč čistého zisku. Dovolávám se všech rolníků a lidí znalých hospodářských poměrů, aby mi řekli, zdali může rolník počítati při celé své rozloze, řekněme 50 až 60 měřic, s čistým ziskem 2600 Kč z jednoho hektaru? To jsou přece cifry, které tlukou přímo do hlavy!

Tak to vypadá u nás v předpisování a vyměřování daní velkým podnikatelům a velkostatkářům proti poplatníkům malým. Kdyby se někdo věnoval sbírání takových dokumentů a dat a měl k tomu více času než mohu míti já i jako poslanec, dostali bychom obraz, jaký je rozdíl v předpisování daní velkým poplatníkům a poplatníkům malým. Dnes není téměř ani jednoho velkostatkáře, jedné továrny a banky, aby neměli zvláštního daňového referenta. Takový daňový referent je královsky odměněn a nedělá nic jiného, nežli přemýšlí, jak by stát ošidil o daně, které má jeho zaměstnavatel zaplatiti. A stávají se případy, ze i bývalí radové finančního ředitelství do takových služeb vstupují. Takového daňového referenta si ovšem nemůže vydržovati malý rolník, živnostník anebo domkář. A cesta rekursní proti nesprávně předepsaným daním je už tak otřelá, že jí téměř nikdo nechce používati. Rekursy leží celou dobu nevyřízeny anebo se jim věnuje taková péče, jaká by se jim věnovati neměla. Vyřizují se celé tisíce takových rekursů za hodinu, neprozkoumají se a podle toho to potom také vypadá. A tak se nedivte, že poplatníci nemají žádné ochrany a že se utíkají stále k poslancům a nabádají nás, abychom přesvědčili ministra financí, že je nutno zavésti pořádek a také spravedlnost!

Berní správy si obyčej ně zvolí do daňových komisí lidi, o nichž už předem ví, že žádné platební tíhy nepociťují a že jim to je do jisté míry jedno.

Pan ministr financí má vděčnou úlohu, zároveň s tak zvanou daňovou reformou zreformovati také poměry, do nichž si stěžuji nejen já, ale i nepřehledná řada těch, kteří státu daně platí.

Četl jsem nedávno v jednom orgánu oposiční strany - tuším, že to bylo "Právo Lidu" - hrůzostrašné tvrzení o tom, jak ministerstvo zemědělství má k disposici závratné miliony. Ničím se tato úvaha nelišila od těch zpráv, které jednají o aférách, jež jsou vždy samé dohady, a napovídala, jakoby se těch peněz zneužívalo k nějakým nepovolaným účelům. Musím říci, že až do r. 1923 rozpočet ministerstva zemědělství nesvědčil o tom, že by v oboru práce a snažení, které tvoří podklad státu, byla věnována taková péče a podpora, jaké zasluhuje. Přece však jen byla dána možnost, aby ministerstvo zemědělství podporovalo snažení svých podřízených zemědělských institucí úřední a poloúřední povahy. Ale už od r. 1923 tato možnost ministerstvu zemědělství byla vzata. Rozpočet v r. 1924 byl snížen o 25% a finanční úbytek nezůstal bez vlivu na podporu produkce zemědělské. Konstatuji, že tento materiál nemá ministerstvo zemědělství, nýbrž z těch podřízených institucí, které právě v hospodářském rozvoji tím trpí.

Některé podpory činily tehdy úbytek 50 až 80%. Tak dotace na chov hovězího dobytka byla snížena z 5,492.000 Kč na 1,393.000 Kč, tedy o celých 75%, dotace na mlékařství za 3,180.000 Kč na 500.000 Kč, tedy o 80%, dotace na chov vepřů a ovcí na 3,975.000 Kč na 500.000 Kč. V příštích letech nastala jakžtakž úprava jednotlivých položek, nikdy však už nebylo dosaženo původní výše, ba naopak, položky byly snižovány. V důsledku těchto restrikcí byly nuceny zemědělské rady téměř na polovinu zrestringovati svou činnost, která prakticky směřuje ke zvýšení zemědělské výroby.

Představme si, co mohly činiti obě sekce zemědělské rady na Moravě, česká i německá, když pro r. 1926 povolen jim byl obnos 600.000 Kč, tedy obnos přímo směšný. Na zemědělskou organisaci obdržela zemědělská rada na Moravě z příslušné dotace pouhých 5500 Kč na výstavnictví, které je spojeno se zřízením stálého výstaviště v Brně, obdržela toliko 5000 Kč, na veškeré vinařské a ovocnické akce pouhých 20.000 Kč, na akce bramborářské a Morava má celou řadu okresů, které se živí jedině bramborářstvím - pouhých 8000 Kč, na mlékařství, které, jak známo, na Moravě prodělalo ohromnou krisi a představuje produkci do set mil. jdoucí, pouhých 11.000 Kč. A tak to jde nekonečně dále. Mohl bych ciferně dokázati, kterak od r. 1923 rozpočet ministerstva zemědělství u jednotlivých položek na produkci úžasně poklesl a jak podle toho také poklesly příspěvky jednotlivým zemědělsko-kulturním institucím.

Na šíření vzdělávacích prostředků, které považuji za nejnutnější pro zvýšení zemědělské výroby, potřebujeme na Moravě, má-li býti normální chod, 450.000 Kč, ale ministerstvo zemědělství nám mohlo povoliti toliko 57.000 Kč pro r. 1926.

Slavná sněmovno! Musí se uvážiti, že za tyto obnosy nelze absolutně ničeho podniknouti a že tudíž po této stránce uvázla úplně činnost zemědělsko-kulturní. Jsou určité obory, jako je chov dobytka, chov koní, pastevnictví, zvýšení obilní produkce a jiné, které stejně ke své důležitosti jsou tak křiklavě zanedbávány. Mám o těchto otázkách podrobné srovnávací tabulky a značný materiál, který však nemohu pro krátkost času vyčerpati.

Jest mou povinností zmíniti se také o tom, že ústřední vláda soustavně vrací rozpočty zemského výboru moravského a že dokonce jak jsem informován - má v úmyslu, když se země nepořídí názoru centrální vlády, převzíti některé resorty, které v zemi moravské až doposud vede a opatřuje zemský výbor. Není nikterak mým úmyslem, dělati zemskému výboru moravskému advokáta ex offo. Několikráte jsme řekli, že nám nestačí jen kontrola státních úřadů pokud jde o zemský výbor. Do r. 1918 byl zemský výbor nucen zemskému sněmu předkládati každou předlohu, jako nám je předkládají příslušná ministerstva. Sněm měl právo je kontrolovati a poslanci věděli, co se v zemském výboru děje. Po převratu tato možnost byla vzata a má pouze kontrolu stát. Občanstvo a my, veřejní činitelé, nevíme vůbec, co se v zemskému výboru děje, není tam žádného zpravodajství, jako je tomu ve sněmovně a v každém sezení městské rady. Nejsou tam pouštěni ani zpravodajové, ani účastníci, ani žurnalisté. Prostě se tam zavrou dveře a veřejnost neví a nemůže posouditi, co se tam děje.

Z těchto příčin nechci dělati zemskému výboru advokáta ex offo, ale musím přece v souvislosti s těmito otázkami říci svůj názor jako moravský poslanec a jako člověk, který zastupuje zemědělské zájmy.

Mohu jménem poplatníků říci, že se nám zemský výbor moravský nelíbí, ať již v tom či onom, ale přece jen není možno, abychom se chovali pasivně k úmyslu vlády, která chce převzíti do své správy meliorace, regulace a hospodářské školství. Naše stanovisko v otázce samosprávy jednotlivých zemí jako stanovisko strany jest stejné jako dříve, ale musím s tohoto místa říci, že dokud nebude vyřešena otázka župního zřízení, ať již za takových nebo onakých okolností, do té doby nemůžeme připustiti, aby vláda splnila svůj úmysl a záležitosti meliorační, regulační a hospodářské školství převzala do své správy. Nechci tvrditi, že by nám byla centrální vláda v těchto záležitostech nějak zavile nepřátelskou, ale máme pro to své důvody.

Hospodářské školství na Moravě jsme si vybudovali ze svých vlastních prostředků. Naše hospodářské spolky, než přišlo t. zv. pozemštění, osobními závazky svých členů a kuratorií přinášely hospodářskému školství neslýchané oběti.

Dnes máme u nás 3 vyšší hospodářské školy, jednu vyšší školu hospodyňskou, 6 škol rolnických, 57 škol odborných, 5 škol specielních, 7 škol hospodyňských, tedy celkem 78 hospodářsko-zemědělských škol na Moravě.

Na těchto školách zavedli jsem úsporný systém, takže se může počítati, že u jednoho žáka na vysokých hospodářských školách činí roční náklad 4.447 Kč, na školách rolnických 2.837 Kč, na školách odborných 1.728 Kč.

Při těchto školách hospodářských je 31 ústavů s vlastním hospodářstvím, četné ovocné školky, sady atd. Podle zemského rozpočtu na rok 1927 činí potřeba na všecky tyto školy, a to osobni 6,597.741 Kč, věcná pak 8,046.369 Kč, celkem 14,644.110 Kč. Úhrady, které školy samy poskytují, činí 7,829.150 Kč, takže čistá potřeba činí toliko 6,814.960 Kč. Z toho je patrno, že naše hospodářské školy se téměř vybavuji samy až na zbývající obnos 217.219 Kč. Neuhrazený zůstává toliko jen náklad osobní. Jakmile budou ještě všecky statky dobudovány, můžeme říci, že naše hospodářské školství si svůj náklad úplně uhradí. Naproti tomu školství obecné a zemské na Moravě má potřebu 32,228.300 Kč a úhrada naproti tomu je pouhých 417.000 Kč. Činí tedy potřeba pro toto školství 31,810.400 Kč, čili celou jednu osminu celkového rozpočtu.

Stát nám přispíval na hospodářské školství obnosy přímo nepatrnými. Tak na vyšší hospodářské školství při celkové potřebě 382.000 Kč přispěl toliko obnosem 20.000 Kč, na školy rolnické 8.000 Kč, na školy odborné 7.000 Kč. Konstatuji, že roku 1926 snížil tento příspěvek na polovicí, ale že nezapomněl při tom si vyhraditi vrchní řízení a nejvyšší dohled, úpravu učebných osnov a jiná práva s tím souvisící. Konstatuji dále, že neposkytuje stát k těmto účelům ani takových příspěvků, jako poskytovalo zemskému zemědělskému školství ministerstvo orby ve Vídni.

Má-li ústřední vláda chuť, převzíti na Moravě školství hospodářské, poradíme ji něco jiného. Ať si převezme školství obecné a měšťanské, poněvadž to by bylo spíše povinností ústřední vlády, o toto školství se starati. Máme beztoho na Moravě pro účely obecného a měšťanského školství dva aparáty, z nichž jeden jest úplně zbytečný. Jeden aparát jest u zemského výboru, druhý nalézá se u zemské správy politické, a tak se ve dvou a v těchž referátech propočítává jedna a táž věc.

Je mou povinností, zmíniti se také o tom, že ústřední vláda navrhuje převzetí záležitostí melioračních na Moravě. To je otázka velmi bolavá. My jsme na Moravě z vlastní iniciativy rozvířili netušenou měrou v zemědělských řadách zájem o melioraci půdy. Nejchudobnější vesnice a ponejvíce vesnice horské, kde jsou ne bohatí zemědělci, napořád dnes odvodňují. Myslím, že tato snaha může býti se strany těch, kteří nám neustále radí, abychom zvýšili schopnost naší půdy, jen přivítána. Můžeme se tím pochlubiti, že naše země po stránce této je nejprvnější zemí nejenom v republice, ale vůbec na kontinentě. Nemám po ruce cifer o rozsahu tohoto melioračního hnutí na Moravě, ale mohu celkově říci, že je netušené a že počet vodních družstev, která chtějí ještě odvodňovati, jde do set. Do těchto melioračních podniků jsme vložili nejenom velké kapitály soukromé, ale také jako země velké obnosy vlastních peněz. Máme tudíž také na osudu těchto věcí náležitý zájem.

Bylo by daleko účelnější, kdyby nás ústřední vláda v tomto snažení, zmeliorovati všechnu půdu na Moravě, podporovala jiným způsobem, nežli je převzetí a přenesení tohoto referátu do Prahy. Stát sice zvýšil o 100% t. zv. meliorační fondy, t. j. z 15 mil. na 30 mil. Kč, ale zato už roku 1924 rozhodl státní příspěvek odstupňovati pod zákonitý normál, vyhradiv si sazbu 35 až 40% pouze podnikům s podmínkami příznivými. Jsem přesvědčen, že by převzetím melioračního referátu byl postup prací na Moravě nejenom stížen, ale dokonce i zadržen. Podotýkám, že položky, které na regulace a vodní stavby pro Moravu do rozpočtu přicházejí, jsou, vážená sněmovno, naprosto nedostatečné. My jsme měli letos na Moravě zátopy, jakých již 50 let nebylo pamětníka. Přivedli jsme tam četné ministry, státní činitele a státní úředníky z příslušných resortů a ti sami na své oči mohli shlédnouti zhouby a stamilionové škody, které byly našemu obyvatelstvu způsobeny v povodí Moravy, Dyje, Jihlavky, Svratky, Svitavy a jiných řek moravských. Naše vodohospodářské organisace vypracovaly o tom celé pamětní spisy a četné deputace v Praze vyložily ministrům, že je třeba na Moravě zabezpečiti náležitou a systematickou regulaci a že je třeba k těm účelům do státního rozpočtu zařaditi odpovídající položku.

Nemohu zcela přirozeně tento soubor regulačních otázek zde řešiti a předváděti, poněvadž je to materie ohromného rozsahu. Ale v r. 1924 bylo ministerstvem veř. prací na vodohospodářské stavby povoleno na řádných výdajích 42.000 a na mimořádné vodní stavby 6,400.000 Kč, dohromady 6,442.000 Kč. Vyplaceno bylo však státem 60% v obnosu 4 mil. 32.596 Kč, r. 1925 povoleno 7,250.000 a vyplaceno pouze 4,040.000 Kč. R. 1926 povoleno 9,200.000 Kč a vyplaceny jenom 3,400.000 Kč. Stejné obnosy prý mají býti preliminovány také pro rok 1927. Z našeho rozpočtu, vážená sněmovno, nemohu to přesně zjistiti, poněvadž správa státní rozpočet nespecialisovala a nevím tudíž, kolik připadá na Čechy a kolik na Moravu a na Slovensko. Nemáme možnosti, abychom ukázali, v jakém poměru my na Moravě s tím přidělováním kvot a peněz stojíme k ostatním zemím. Obnosy, které jsem uvedl, nechci nikterak srovnávati s rozpočtem preliminovaným pro Čechy, poněvadž jsem dalek, abych chtěl vzbuzovati mínění, že my na Moravě chceme pěstovati nějaký separatismus. Ale musím říci, že nejnaléhavější regulační a vodohospodářské stavby na Moravě, bez kterých se obejíti nemůžeme, a které mají zameziti, aby se napříště neopakovaly stamilionové škody, absolutně za obnosy v rozpočtu uvedené se poříditi nedají, a že tudíž jsme zase v příští době vydáni v šanc zhoubným vodám a živelním škodám v povodí všech řek na Moravě.

Chci zvláště zdůrazniti nutnost zřízení údolních přehrad na Dyji a u Kyniček pro otázku elektrisační, a tvrdím, že převzetím záležitostí regulačních stejně jako melioračních státem byli bychom na tom ještě mnohem hůře, a že máme pro toto opodstatnění také jistě své důvody. Než bude vyřízena otázka župního zřízení, bylo by daleko lépe, kdyby se stát se zemí Moravou dohodl a podporoval její snahy, poněvadž znamená odstranění stomilionových škod z celého našeho národohospodářství. Co se po této stránce na Moravě má udělati, to nechci vypočítávati.

Chci se dále ještě, vážená sněmovno, zmíniti o t. zv. otázce soukromých dopravních prostředků. Mám na zřeteli koncesovanou dopravu soukromými autobusy. Nesmí se ani ministerstvo železnic, ani ministerstvo pošt diviti, že přečetné zapadlé vesnice uvítaly s velikým povděkem, když na mnoha linkách zavedena byla soukromá doprava autobusová. Máme na Moravě kraje, které jsouce od světa odříznuty, se už po celé půl století domáhají železničního a komunikačního spojení. Když byla proklamována naše republika, těšili se lidé v těchto zapadlých krajích, že - konečně bude uskutečněno to, po čem dávno touží a volají, to jest řádné komunikační spojení. Musím říci, že za těch 8 let byly na všecko peníze, jenom ne na výstavbu lokálních drah, kterých právě tyto kraje potřebují. Konečně vláda byla nucena učiniti prohlášení, že po celou řadu let nemá prostředků k budování místních i lokálních drah. Také zavedení státních autobusů potkávalo se s velikými překážkami se strany státu. Nesmí se nikdo diviti, že lidé v krajích bez komunikačního spojení uvítali s velkou radostí zavedení soukromých linek autobusových. Příslušná ministerstva v naší republice však kladou zavedení této soukromé dopravy takové překážky, že to rozumného člověka až zaráží. Ministerstvo železnic až přespříliš úzkostlivě se stará, aby ta neb ona soukromá doprava neuškodila železničnímu provozu. Pokud jsou tyto obavy odůvodněné, nemůže proti tomu nikdo z rozumných lidí nic namítati, poněvadž chápe, že investice vložené do železniční dopravy a celá železniční organisace musí ve státě jakési ochrany požívati. Dá se však našim železnicím vytýkati, že mají vysoké tarify dopravní, osobní i nákladní a že tato okolnost podporuje snahy po dopravě jiným způsobem, a že se také v budoucnu této konkurenci naše dráhy nevyhnou, jako se již nevyhýbají tam, kde průmysl po nápravě, tedy způsobem formanským, dopravuje své výrobky na mnoho a mnoho kilometrů, k nádraží a do města.

Znám z denní prakse řady případů, kdy ministerstvo železnic bez důvodu staví se proti udělení koncese pro soukromou dopravu, ba dokonce staví se i proti takovým linkám, kde cestující jsou přiváženi do jednotlivých stanic železničních. Pan ministr železnic Najman mluvil v rozpočtovém výboru o velké soutěži, která prý vzniká železnicím právě touto soukromou dopravou. Já ho však musím upozorniti, že jeho ministerstvo zamítá i takové žádosti, kde nemůže býti o konkurenci železnicím ani řeči. Představte si, pánové, jakou proceduru musí prodělati každá taková žádost, na jejíž vyřízení obyvatelstvo v zapadlých krajích čeká. Předně o tom rozhodují v naší republice čtyři ministerstva. Tato čtyři ministerstva zasílají akt k dobrozdání čtyřem podřízeným instancím, buď ředitelstvím nebo hejtmanstvím. Procestuje tedy takový akt osm instancí, a trvá to někdy rok i dvě léta, než je vyřízen, nehledě ani k tomu, co bych rád vytkl, že stejně jako ve Vídni i v naší republice začínají stolaři dělati pro některá ministerstva tak zvané hluboké šuplíky. Dělá to na nás dojem pyramidy popsaného papíru a nebylo by na škodu našemu státu, kdyby nejenom v tom, ale i v jiných případech zavedl zjednodušení kompetence.

Stane-li se takový případ, že ministerstvo železnic znemožní uskutečnění soukromé dopravy v těch místech, kde o konkurenci nemůže býti ani řeči, netají se lidé na vesnicích tím, jako to deputace, které jsem vedl, řekly do očí jednotlivým činitelům ve státních úřadech, že úřady republiky je takovým jednáním nejen poškozují, ale přímo trestají. Račte uvážiti:

Mezi Lysicemi na okresu kunštátském a Brnem vede erární silnice. Obyvatelstvo řady obcí na této lince až doposud musilo do Brna buď choditi pěšky anebo si najímati za 70 až 100 Kč drahé povozy. Ministerstvo železnic však stále namítá, že by byla dráha povolením soukromé dopravy na této lince zkrácena, ačkoli pánové musí dobře věděti, že z celé řady vesnic od Černé Hory až do Brna nikdo na státní dráhu nechodil a nebude choditi, poněvadž od Blanska k Brnu běží údolím, k němuž není žádného přístupu. Malichernost takových námitek zakusil jsem nejlépe sám, meškaje u příslušného referenta v ministerstvu železnic. Ten mě nejdříve odkázal, že obyvatelstvo může použíti dráhy Tišnov-Brno nebo Skalice-Brno. Úsek mezi těmi dvěma drahami je desítky kilometrů široký a není pamětníka v dotčených obcích, že by někoho napadlo použíti jedné neb druhé z těch drah. Když jsem konečně referenta přesvědčil o tom, co zde uvádím, pravil mi, že by byl ochoten dáti k provozu souhlas, ale že autobus nesmí jeti dále od Černé hory po těch vesnicích než až do Řečkovic, v Řečkovicích že už je nádraží a na tom že už cestující mohou - aby nevznikla konkurence - nasednouti do vlaku, který jede od Tišnova do Brna. Načež jsem řekl, pro to nepotřebujeme vaší dráhy, poněvadž tam si sednu na elektriku, neboť do Řečkovic jede tramway.

Vážení pánové! Já na to říkám tolik: Když nám stát nemůže postaviti dráhy, aby náš člověk se mohl dostati do okresního nebo jiného města a když si obyvatelstvo v dohodě se soukromým podnikatelem takovou dopravu zabezpečí, prosili bychom naši administrativu a především ministerstvo železnic, aby nám to nemařilo a nekazilo nejapnými vytáčkami. Znám v župě brněnské linky, kde projíždějí státní autobusy. Já za to nemohu, že soukromí podnikatelé jezdí laciněji a mají nižší sazby, nežli má stát. Potvrzuje to jenom mínění, že co začne stát, je všechno dražší. (Tak jest!) Ale jsou linky, kde státní autobus nevezme ani třetinu lidí, kteří chtějí odjeti - a pánové, jsou to dělníci, kteří jezdí do práce, děti jezdící do škol a pod. - a přece příslušná ministerstva nedovolí, aby tam jezdil ještě jeden soukromý podnikatel. U některých státních autobusů jsou hotové scény. Lidé se chtějí dostati do vozů, a ten je nemůže pojmouti. Ale šoféři státních autobusů udají každého, kdo vedle nich by si lidi naložil a soukromě je chtěl dopraviti. Příslušné úřady potom nejenom podnikatele pokutují, ale dokonce jim zabaví vůz, ten zapečetí, ať činí z toho dotčený úřední důkazy. Vážení pánové! Toto působí na našem venkově velké pohoršení. Takových případů je celá řada, nechci vás tím unavovati, byly by to však frapantní případy, které bych mohl uvésti a které jsou přímo, jak se říká, do nebe volající. Já si představuji státní administrativu jako úřad velmi moudrý a korektní a nemyslím, že by měla býti k trestání obyvatelstva. Chce-li ministerstvo pošt udávati soukromé podnikatele anebo staví-li se proti povolování jejich koncesí na linkách, kde jezdí státní autobusy, ať prostě tam dá tolik vozů, aby všechno cestující obecenstvo mohlo jich použíti a ať také své tarify přibližně přiblíží tarifům této soukromé dopravy.