Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Mohl bych uvésti celou řadu dokumentů o tom, ale myslím, jak jsem řekl, že jsou příliš lokální, ač na druhé straně pro odlehlé kraje je to otázka přímo životní. Znám případy, kdy všechna obecní zastupitelstva vysílají deputace v takových případech, aby podporovaly žádost podnikatelů, ale jsou odmítány. Myslím, že se mnou bude souhlasiti celá řada poslanců, když řeknu, že ministerstvo železnic a ministerstvo pošt musí v otázce dopravy obyvatelstva úplně změniti své stanovisko.

Napadá mi následující srovnání: Co by tak učinil náš průmysl, kdyby stát nechtěl povoliti zřízení soukromých podniků v těch místech, kde by se eventuelně nalézaly státní továrny, které by nejen nestačily zaopatřiti výrobu, ale vyráběly poměrně dráže než továrny soukromé? Byla by z toho jistě pořádná bouřka v naší republice.

Usilovali jsme asi o dva dopravní prostředky na okresu klobouckém. V prvém případě, který se týkal obcí Němčiček, Křepic atd. namítalo ministerstvo železnic, že obyvatelstvo může používati vlakového spojení z Klobouk do Brna. Toto spojení je tak výborné, že jede-li někdo z Klobouk, které jsou vzdáleny od Brna asi 4 hodiny pěšky, musí k tomu použíti tří linek. Prvně soukromé dráhy Klobouky-Čejč, potom lokální dráhy Hodonín-Zaječí a konečně třetí linky Břeclava-Brno. Vyjede-li občan ráno, dostane se už pomalu k večeru do Brna - abych tak charakterisoval tuto dopravní linku - a přece toto spojení nám ministerstvo doporučovalo. Že však není úplně zásadní v těchto věcech, svědčí ta okolnost, že státní autobus z Klobouk do Brna jezdí a že ministerstvo železnic netroufalo si klobouckému občanstvu doporučiti osobní dopravu přes Čejč, poněvadž této dopravy používá jen ten, kdo nemá co dělati, a nepočítá s časem. Avšak poněvadž při projektu šlo o řadu odlehlých obcí, byla tato žádost zamítnuta.

Totéž jest i v jiných případech. Státní šoféři udávají soukromé podnikatele i tam, kde celá řada dělníků jezdí do továren a děti školou povinné musejí prostě do vzdálených míst pěšky, a ministerstvo železnic a pošt velmi resolutně zamítá každou žádost a nařizuje zabavení aut.

Já s tohoto místa pravím, že ani ministerstvo pošt ani ministerstvo železnic tohoto konkurenta se nezbaví a čím více ho bude potlačovati a čím brutálněji se bude proti němu stavěti, tím více bude jeho nebezpečím. Bylo by však se strany státu velmi rozumné, kdyby nečinil překážek dopravě na našich dědinách, která tam vyrůstá z naprosté potřeby a kterou si lidé libují. Nechce-li stát stavěti dráhy a nechce-li zřizovati účelné a levné linky autobusové, ať, prosím, nebrání lidu v jeho svépomocných akcích.

Kladu otázku p. ministru železnic: "Chce pan ministr železnic zameziti naší svépomoci?" Když na př. továrny, poněvadž tarify jsou vysoké, až od Světlé, od Sázavy a Českomoravské vysočiny formanským způsobem dopravují své výrobky do Brna, tu odpomoc jest jen jediná, a to je, aby naše železnice snížily tarify dopravní a aby do odlehlých míst postaveny byly lokální dráhy. V této sněmovně odjakživa byly peníze na všecko, jen ne na to, co obyvatelstvo po komunikační stránce u nás potřebuje. Mohl bych uvésti případy, které stály stamiliony a ze kterých stát efektu neměl a za které by se mohlo postaviti mnoho set kilometrů lokálních drah v tomto státe, jakož i mnoho jiných komunikačních projektů.

Je mojí povinností, promluviti také o našich silničních výborech moravských, které jsou venkoncem prodluženy. Ústřední státní správa snažila se po celou doby o to, aby nebyly vysoké silniční přirážky. Při tom však vláda svým zákonodárstvím upravila služební poměry zřízenců zaměstnaných u silničních výborů tak, že použijí-li silniční výbory svých nevelkých přirážek, stačí to tak na vyplacení personálu a sotva na špatné zaštěrkování silnic. Z čeho mají silniční výbory budovati a přispívati na nové projekty silniční, to nikdo neví. V celé řadě okresů nedostávají silniční výbory od průmyslových a jiných podniků to, co jim po právu náleží, jako to nedostává zrovna tak stát. Jestliže podniky svou dovedností přesvědčí stát, že jim musí sleviti na daních, trpí tím silniční výbory, nehledě ani k tomu, že dluží-li takové podniky předepsané daně, dluží také silničním výborům přirážky. A konečně vinu na prodlužení těchto silničních výborů nesou i ony orgány ministerstva financí a berní správy, které nejsou vždy včas hotovy s předpisem daní pro běžný platební rok. Stává se, že silniční výbory musejí učiniti rozpočet svých přirážek podle daňové základny. Avšak tato základna berními úřady provisorně odhadnutá úplně selže a silniční výbory jsou s celým svým rozpočtem, jak říkáme lidově, nahromadě.

Pokud se týče zamýšlené úpravy finančního hospodářství silničních výborů, jak je nám předložena, mohu prohlásiti, že ztráty, které uzákoněním osnovy silniční výbory utrpí, obsáhnou nejméně 40 milionů Kč.

Potřeba okresních silničních výborů na Moravě pro r. 1926 činila 95,470.000 Kč. Na úhradu této potřeby byla vyměřena přirážka ve výši 225%.

Příděl silničním výborům poskytnutý činil asi 15 milionů Kč, takže neuhrazený schodek činí celkem asi 6¹/₂ milionu Kč.

V příštích letech bude potřeba silničních výborů činiti zrovna tolik. Poněvadž však přirážková sazba má činiti pouze 110% a silniční výbory mají pozbýti svého dosavadního přídělu, ztratí plných 43 mil. Kč dosavadního t. zv. přídělu. Má se jim dostati dle zamýšlené osnovy náhrady z t. zv. příspěvkového fondu, určeného zároveň k úhradě ztrát obcím. Tento fond podle propočtu může činiti nejvýše 44 mil. Kč. Mají-li z tohoto fondu býti poděleny obce i silniční výbory, je patrno, že činnost silničních výborů bude nejen silně dotčena, ale můžeme říci, že i ohrožena, a to zvláště v době, kdy u nás na Moravě je čekají veliké úkoly.

Vláda musí přece uvážiti, že úhrada nákladu na cestáře bez platu cestmistra a úhrada nákladu na štěrk vyžaduje na př. v okrese klobouckém u Brna plných 196%, v okrese ždánickém dokonce 255%, nehledě ani k tomu, že máme silniční okresy, u nichž dnes pouhé úroky a umořování dluhů vyžaduje daleko přes 100% silničních přirážek. Po nové úpravě se toto procento zdvojnásobí až ztrojnásobí. Konečně musím podotknouti, že i samotné obce na Moravě mají důvody, aby kriticky posuzovaly vládní návrh zákona na úpravu finančního hospodářství Svazu územní samosprávy a že nedávný sjezd moravské samosprávy také k této otázce zaujal své vlastní stanovisko.

Vážená sněmovno! Je mou povinností.... (Hlas: Já bych rád věděl, kdo ten návrh chce, když ho žádná strana neschvaluje?) Já mám právo, jako poslanec kritisovati, co se mi dostává na stůl.

Je mou povinností, jako poslance, který zastupuje z velké části t. zv. horské kraje, říci několik slov k vládnímu nařízení o jednomleté mouce.

Toto vládní nařízení se nejen těžce v chudobných horských krajích nese, ale dokonce je považováno za opatření proti nim. Opatření toto může míti do určité míry svůj úsporný význam, ale v krajích t. zv. pšeničných, leč kraje horské jsou jím neobyčejně postiženy. Nesmíme zapomínati, že existuje v naší republice tak vysoké položení krajů a s tak studeným podnebím, že kromě ovsa, žita, bramboru a lnu se tam nic jiného nedaří. Tyto kraje těžce snášejí všelijaká opatření naší republiky. Už dávno jsme se domáhali, aby jejich bonitní třídy půdy byly sníženy, aby byl vypracován zvláštní daňový regulativ, ale všecko toto voláni bylo marné. Nyní přichází vláda s opatřením jednomleté mouky.

Tato věc podle mého názoru zasluhuje naprosté nápravy a bude nutno vymeziti, kterých krajů se toto opatření prostě týkati nemůže. Život horských lidí je beztoho sám sebou dost tvrdý a krutý. Obyvatelstvo je nebohaté a při dnešní poplatnosti a při dnešních opatřeních daňových tak tak že je živo. Nepřehledná řada drobných a středních zemědělců na horách žije tak tvrdý život, že si prostě pšeničné mouky na vaření koupiti nemohou. Může se každý přesvědčiti, že v horských vesnicích používá se k vaření místo mouky pšeničné mouka žitná, čili t. zv. výražka. Je to lepší druh mouky, které se používá k vaření. Teprve ze zbývající mouky peče se chléb. Praví-li vládní opatřeni, že není přípustno, aby se vymílala mouka ve dva druhy, je to přímo tvrdé opatření proti těmto krajům.

Já se s tohoto místa přimlouvám, aby vláda velmi dobře uvážila toto moje tvrzení a aby vládní nařízení o jednomleté mouce bylo opraveno v ten smysl, že se horským krajům povoluje mletí t. zv. výražky. Je beztoho dost jiných opatření, která se jinak pociťuji v krajích pšeničných a bohatstvím nadaných a jinak v horách, kde pšenice se nedaří. Nemá-li býti toto opatření vykládáno jako namíření proti chudobným horským krajům, je povinností povolaných činitelů, aby bylo opraveno.

Vážená sněmovno! Je mou povinností žádati velmi důrazně naši vládu s tohoto místa a zvláště ministerstvo financí, aby už jednou definitivně byla skoncována a vyřízena otázka sanace bank, v nichž drobní vkladatelé přišli o své peníze. Týká se Moravsko-slezské banky, jejíž sanace se nekonečně dlouho táhne, dále Pozemkové banky a konečně banky Bohemie. Stát učinil svou povinnost, příslušné zákony o sanaci byly odhlasovány, a nyní jen čekáme, aby byly provedeny. Lidé na venkově chtějí dostati aspoň tu kvotu svých vkladů, ztracených u bank, která jim byla státem zaručena, a není jim lhostejno, že věc ta se táhne nekonečnou řadu měsíců. Tak na př. spolek vkladatelů Pozemkové banky v Strakonicích ztratil u Pozemkové banky plných 18 mil. Kč a marně se domáhá výplaty zadržených vkladů, a má tudíž zájem na tom, aby již jednou příslušnou svoji kvotu lidé nazpět dostali. Lidé dostávají neustále zprávy, že kvoty budou menší a menší, a konečně svých peněz do podnikání také potřebují. Prosím v zájmu těchto stotisíců drobných střádalů a vkladatelů pana ministra, aby tu trapnou věc co nejkratším způsobem již vyřídil a aby lidé dostali aspoň to, co ze svých vkladů dostati mají zaručeno.

V závěru je mou povinností prohlásiti, že není na venkově jednoho člověka, který by nežehral na zákon o sociálním pojištění v takovém znění, v jakém jest. Mým úkolem není mluviti o všem jeho ostří, poněvadž strana, kterou zastupuji, má snesený ohromný materiál a bude se domáhati řádné novelisace tohoto zákona. Chci jen říci, že sociální pojištění, jak je u nás formulováno, nemá nepřátel jen v zaměstnavatelích, ale v převážné většině také u zaměstnaných.

Tak na př. čeleď a pomocnice v domácnosti ve městech všeobecně si stěžují, že obnosy, které jsou zaměstnavateli za ně placeny, nemají v budoucnu pro ně žádné trvalé ceny, poněvadž tyto sloužící osoby, zvláště pohlaví ženského, z 90% se provdají, zařídí si svou vlastní existenci a z peněz, které do pojišťovny byly vloženy, nic nedostanou. Soukromý úředník, když z pojištění podle zákona o soukromém pojištění úředníků vystoupí, může si část kapitálu tam nastřádaného vyzvednouti. Služebná děvčata ve městech a na venkově však nic zpět nedostanou. Poměry jsou takové, že skoro napořád za tyto pomocnice musí platiti pojištění zaměstnavatel a jen nepatrné procento zaměstnavatelů jim pojištění strhuje. Na venkově se vůbec nikdo nesmí odvážiti, aby čeledi podle zákona příslušnou částku ze služného strhl, ačkoliv zákon to tak předpisuje. Kdo to učiní, obyčejně služebnou sílu ztratí, poněvadž při dnešním nedostatku služebných a výpomocných sil je to úplně samozřejmé. Také zemědělští dělníci žehrají a přímo odmítají platiti příspěvky na sociální pojištění. Na Moravě nikdo toto hnutí nepodněcoval (Posl. Geršl: Až na pány agrární sekretáře a poslance!), ale propuklo tam takovou měrou, že zemědělští zaměstnanci šli do pojišťovacích úřadoven a velice hrozivě si tam vynucovali, aby jejich zaměstnavatelům nebyly příspěvky předpisovány, poněvadž zaměstnavatel prý je strhuje opět jim. Pane kolego Geršle, nechci zde reprodukovati, jaké briskní úsudky si činí lidé o úrazovém a nemocenském pojištění a všech pokladnách, které vaše strana má v rukou. Jsem jeden ze slušných poslanců, který nechce útočiti, jen konstatuji, co se lidu mluví, a prosím, aby to také tak ode mne bylo bráno.

Musím říci, že na př. při najímání sezonních dělníků způsobuje zákon zemědělským zaměstnancům tolik starostí, že by pomalu mohli míti k těm účelům zvláštního sekretáře pro vyřízení agendy sociálního pojištění. V některých případech se i sám zákon stává ilusorním a nelze provésti to, co teoretik do zákona vložil. Uvažme, jaké ohromné miliony peněz vydají se k účelům sociálního pojištění! Nebude nás přece nikdo chtíti považovati za nepřátele dělné třídy, ale musíme říci, že když se u nás od zaměstnavatele - a já mám na zřeteli ty, co žijí na venkově - chtějí takové oběti na sociálním pojištění, neměl ho tento stát přetížiti daněmi v jiném směru. Co k tomu říci? Prostě to, že když jsme chtěli uvaliti na poplatníky takové ohromné miliony uvažme, že se sešlo do této doby již 80 mil. Kč do pojišťovacího fondu - měli jsme již dříve od mnohých a mnohých věcí, kterých v tomto státě nebylo potřebí, upustiti. Zaměstnavatelům je to jedno - mám na zřeteli naše zemědělské zaměstnavatele - zdali platí ty peníze na daně nebo na sociální pojištění. Kdyby nebyli v jiném směru tak daněmi zatíženi, nežehrali by na to, že musí platiti příspěvky na sociální pojišťování. Představte si, že na jednom okrese, a to vyškovském, se musí zaplatiti na sociální pojištění přes 3 mil. Kč ročně. To je na jednom soudním okrese. Odmyslíme-li si cukrovar vyškovský, několik těch živnostníků a menší města, vidíme, počítáme-li to, že na 2 mil. Kč zaplatí zaměstnavatelé zemědělští. Uvažme, pánové, že je to obnos, jenž na příkaz se rok od roku bude musiti platiti. Každý rok bude musiti tento okres zaplatiti 2 mil. Kč. Račte o tom uvažovati, není-li to problém dnes, kdy žijeme v takovéto krisi výrobní, do které si všechny třídy naříkají.

Pokud jde o příspěvky na výpomocné síly a čeleď, nezapomínejme, že jsou vysoké. I ve městech všichni, kdož nějakou výpomocnou sílu v rodinách potřebují, opatření toto považují za nesnesitelné břemeno. A já musím říci, že ve městě veliké procento menších úřednických rodin, které mají více dětí a pod. a potřebovaly pomocnici v domácnosti, prostě ji propustilo, poněvadž 500 Kč ročně na jejich rozpočet absolutně nestačí. Bude tu tedy potřeba radikální novelisace a naše republikánská strana k tomu zaujme stanovisko, takže není třeba, abych celou touto otázkou se zabýval.

V poslední schůzi poslanecké sněmovny prohlásila jedna z českých stran, že pro rozpočet hlasovati nebude. Druhá prohlásila, že bude hlasovati jen pro některé položky. Prohlašuji jménem republikánské strany, že my nejen budeme za každou cenu všech prací pro stát se súčastňovati, nýbrž že budeme pro všechno, co stát potřebuje, také hlasovati. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Kršiak. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Posl. Kršiak: Vážená snemovňa! Štátny rozpočet na rok 1927 potvrdzuje to, čo komunistická strana stále zdôrazňovala a zdôrazňuje, že Slovensko je koloniou českého kapitálu. Stačí len nahliadnuť do zpráv ministerstva verejných prác, že čo bolo investované na Slovensku do roku 1925 a čo je preliminované na rok 1927, a hneď tu vidíme rozdiel medzi investíciami na Slovensku, v Podkarpatskej Rusi a v historických krajinách. Tak ako v celom politickom alebo hospodárskom živote Slovenska, nech je to na poli administratívnom, súdnickom, kultúrnom, alebo v ktoromkoľvek inom, tiahne sa kolonizačná niť i celým rozpočtom. Počnúc odburávaním priemyslu cez krutú perzekúciu, záplavom četnictva, policie až po samé investície, všetko nesie na sebe pečať kolonizačného režímu.

Aby sa mi nemohlo vytýkať, že generalizujem a hovorím len všeobecne a neprinášam nijakých konkrétnych dôkazov, podávam tu teda ciferné dôkazy práve z rozpočtu na rok 1927. Začnem s položkou jednajúcou o četníctve. V tejto položke na strane výdavkov pre Slovensko určené je 67,757.880 Kč na vydržiavanie 581 četníckych staníc s 3762 mužmi. Naproti tomu na Morave je len 537 četníckych staníc, teda o 44 staníc menej a len s 2594 mužmi, teda o 1168 mužov menej ako na Slovensku. Pomer Slovenska a historických krajín čo do počtu obyvateľstva rovná sa však 1:5, čo toľko znamená, že ako četníctva, policie a vôbec celého násilníckeho aparátu na Slovensku a výdavkov naň mal by obnášať len ¹/₅. Tedy nie 67 milionov a ³/₄, ale o veľa menej.

V tomto rozpočte je táto položka len akosi náhodou roztriedená. Tit. 2: "Policajné orgány" - nenajdeme rozdelený medzi jednotlivé krajiny zvlášť. Tam je uvedený už len úhrnný obnos 70,770.350 Kč, takže sa nedozvieme, koľko z toho pripadá na Slovensko. Ale prezradí nám to hneď príjmová položka, tit. č. 2: "Podriadené úrady" - policajné orgány, kde figuruje príjem zo Slovenska 2 miliony Kč, ktorou čiastkou prispievajú slovenské obce na policajný aparát. Naproti tomu v Čechách činí tento príspevok obcí len 354.000 Kč, teda asi ¹/₇ toho, čo na Slovensku, a na Morave už len 1700 Kč, a v Sliezsku vôbec nič. A takýmto duchom sa nesú i ostatné položky rozpočtu.

Tak mimoriadné stavby vodné figurujú v rozpočte pre Slovensko v čiastke 13,736.000 Kč. Naproti tomu historické krajiny zastúpené sú sumou 35 milionov Kč. Titul 9 pre stavbu vodných ciest na riadnych a mimoriadnych výdavkoch obnáša v historických zemiach 33,420.550 Kč, z toho však pre Slovensko ani haliera, všetko je len preliminované pre historické zeme.

Teda keď dáme výšeuvedené položky dohromady, ako stavby vodné, riadné a mimoriadné výdavky vodných ciest, obdržíme súhrn približne 70,000.000 Kč, naproti tomu Slovensku je hodené na zaslepenie očí 13 milionov, ačkoľvek Slovensko by toho potrebovalo viac ako ostatné čiastky republiky, a to tým viac, aby sa už raz dokázalo to, čo tvrdí sa nám, že na Slovensko sa stále dopláca. Iste že sa dopláca na násilnícky aparát, ktorý je len na to dobrý, aby gniavil slovenský robotný ľud a robil ho poslušným českému kapitálu.

Nebolo tomu lepšie ani v minulých rokoch. Od roku 1923 až 1925 bolo vydané na rôzne cesty okolo Prahy 30 milionov Kč, na cesty spojujúce Prahu s blízkymi kúpeľnými a výletnými miestami 13,500.000 Kč, spolu teda len v okolí Prahy 43¹/₂ milionov Kč. Naproti tomu za tu istú dobu boly prevedené stavby ciest na celom Slovensku len za 24 miliony Kč, ačkoľvek každý musí uznať, že je nutnejšie stavať cesty v zemi, o ktorej sa hovorí, že bola za 1000 rokov v porobe, ako tam, kde sú cesty už beztak dobré a ktoré väčšinou majú slúžiť za parádu cudzine.

V obore elektrizácie vidíme to samé, i tam do roku 1925 investované bolo v historických zemi ach o veľa viac ako na Slovensku, a to v celku 298,234.785 Kč, a z tohoto značného obnosu dostalo sa Slovensku len 191 milionov. Z tohoto prevzal štát len 10,830.000 Kč, ale v historických zemiach bol štát štedrejším, tam už prevzal na seba 59,204.404 Kč.

Z prostriedkov fondu pre sociálnu pečlivosť baníkov nebol na Slovensku postavený ani jediný domčok. Naproti tomu v Moste, Falknove, v Mor. Ostrave stoja nádherné paláce, budované za desiatky milionov, vydretých na ubohých robotníkoch, v ktorých iste žiadny robotník nenájde útulku, poneváč ako zariadenie, tak i ceny všetkých jedál a nápojov nie sú robotníkom prístupné. Domy tieto sú útulkami pre rôznych zbohatlíkov a keťasov a robotníctvu odcudzených vodcov.

Uviedol som tu len niektoré položky z rozpočtu, a to tie, kde sa dajú zistiť náklady na Slovensko v pomere k nákladom v historických zemiach v týchže veciach. Ale i toto málo ostre ukazuje na koloniálny režím Slovenska a núti nás volať po samostatnom rozpočte Slovenska. Ten by teprve odhalil vykorisťovateľský koloniálny režím českej buržoázie na Slovensku. Zahrnutie Slovenska do celoríšskeho rozpočtu má za úmysel toto zahaliť, zatajiť, aby nevyšlo na svetlo pred slovenským pracujúcim národom rabovanie Slovenska.

Teraz však prejdem na inú kapitolu tohoto režímu, na kapitolu hospodársku. Po tejto stránke je Slovensko naprosto ožobráčené. Po kvetúcom priemysle Slovenska zostaly už len ošarpané, rozbúrané steny a rozvaľujúce sa komíny, ktoré ako ruky kostlivca z hrobu hrozia pomstou tým, ktorí zapríčinili toto zhubné dielo. Tristo kvetúcich podnikov požral tento koloniálny režím za necelých 7 rokov. Ale v ničení priemyslu na Slovensku sa ešte neprestáva, zhubné dielo kolonizátorov pokračuje ďalej. Za obeť padajú podniky ďalšie, ba skoro by som povedal nie podniky, ale už len trosky priemyslu, ktorým dovolené bolo ešte dýchať. Prišiel rad na priemysel papierový. Veľké a najstaršie továrne na papier v Slavošovciach sa ničia, ničí sa celulozka v Horkej. Papiereň v Slavošovciach dostala sa do rúk Moravskej banky. Táto banka nemala inej starosti, ako zastaviť výrobu a pri tom urobiť dobrý "kšeft". Tento "kšeft" sa už pripravuje. Banka predáva továrňu českému papierníckemu koncernu za 10 milionov Kč. Tento koncern prevezie stroje do Čiech a tým je veľkému priemyslovému podniku raz navždy odzvonené. Robotníctvo, to je vyhodené na ulicu na popas biedy a ak nebude chcieť umierať hladom, vezme žobrácku palicu a pôjde šírym svetom plahočiť sa, kde ho čaká ten samý osud, lebo vykorisťujúci režím kapitalistický je všade jednaký. Avšak zhubné dielo Slovenska ani týmto neprestáva. Už sú na obzore ďalšie zbytky priemyslu na Slovensku, ktoré majú byť odbúrané. Je to cieľuvedomé dielo k celkovému zničeniu priemyslu na Slovensku a o čo usiluje už od prevratu minister financií dr Engliš. Na rad prichádza priemysel v Pohronskej doline: Hronec, Podbrezová, Ochotnica. V Hronci v smaltovni prepúšťané je robotníctvo podvodným a priamo hnusným spôsobom. Deje sa to tak, že prepustené robotníctvo pošľú na náhradné práce do Podbrezovej - poneváč oba podniky sú štátné - a tam ho nechajú robiť nejakú krátku dobu a potom, vraj pre nedostatok práce, vyhodia ho na ulicu. Ochotnica, banský priemysel, je už, môžeme, povedať zastavená a 300 robotníkov vystavené úžasnému osudu nezamestnanosti. Kolujú zprávy, že Podbrezová má len na 2 týždne objednávok a potom bude robotníctvo tiež prepustené. V Podbrezovej stavá sa síce strojárske oddelenie, ale i na tieto práce dováža sa robotníctvo zpoza Moravy, napriek tomu, že je tam nezamestnaných robotníkov veľa. Ešte i tí najsurovejší kolonizátori, keď už kolonizujú, zamestnávajú robotníctvo domorodé, ale na Slovensku, tak sa zdá, má byť systematicky vyhubená celá robotnícka trieda. Pohronská dolina je však čiste slovenská a ničí sa tu rýdzi slovenský robotník, pracujúci po väčšine v štátnom podniku, teda robotník toho národa, o ktorom sa hovorí, že ho prevrat oslobodil. Tu sa najlepšie odhaľuje švindel o národnosti, o vlastenectve. Kde ste, vy slovenskí vlastenci, prečo nezabránite tejto záhube a ničeniu vám tak "milého" slovenského ľudu? Niet vás, poneváč vlastenectvo sú vaše peňažné žochy a keď ide o to, aby sa vám tieto naplnily, nezastavíte sa pred drancovaním, ničením, hubením trebárs i celého národa. O tomto najlepšie svedčí na 1200 vyhodených robotníkov z práce v poslednej dobe v Podhronskej doline.

Slovensko však je ožebračované i vo veciach obchodných a dopravných atď. Dopravné tarify sú ďalším dokumentom koloniálneho režímu. Márne vedú sa od prevratu boje o to, aby dopravné tarify na Slovensku ustálené boly podľa tarifov historických krajín. R. 1924 bol síce urobený akýsi nábeh na sľavnenie dopravných tarifov, sľubovalo sa sníženie asi 11%, ale v praxi i to nemalo takmer nijakého významu, lebo netýkalo sa to hlavnej tepny Slovenska, košicko-bohumínskej dráhy. Dráha tá má generálny význam pre obchod východného Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Vyradenie tejto dráhy zo zamýšľaného sníženia tarifov anuluje aj túto nepatrnú sľavu, ktorá sa tu vyskytuje. Naproti tomu snížené boly dopravné tarify na buštehradskej dráhe až o 30%. Stav tento sa na Slovensku zhoršuje ešte tým, že dosiaľ neboly súkromné dráhy zoštátnené, v historických zemiach však poštátňovanie súkromných dráh stúpa rýchlym tempom. Slovensko len v jednom roku bolo takýmto spôsobom na tarifách okradnuté o 50 milionov korún. Iným slovom konzumentom na Slovensku vyťahané bolo za dopravu o 50 milionov Kč z vrecka viac, ako v historických zemiach. Následkom nerovnomerného tarifu ubíjajú sa výrobky slovenské. Za dopravu tovaru z Košíc do Prahy platí sa dva razy toľko, ako z Triestu do Prahy. Maďarské obilie, čiže jeho doprava do Prahy, je lacnejšia ako na východné Slovensko, kde má len skok cez hranice a do Prahy musí putovať vyše 700 kilometrov.

Stavba železnej dráhy Červená Skala - Margecany projektovaná je od vzniku republiky. Význam tejto dráhy je veľmi dôležitý, čo nepopiera nikto. Ale so stavbou nie a nie začať. Projekty, pravda, sú hotové, na uchlácholenie Slovenska každý rok sa sľubuje so započatím stavby a i tento rok je tomu tak, vždy však ostáva len pri sľuboch. To samé je i s dráhou Handlová - Horná Štubňa. Obe tieto dráhy sú veľkého významu pre hospodársky rozkvet Slovenska, a čo je hlavné, v prvom rade pre štátné podniky: Podbrezovú, Hronec, Tisovec. Avšak nie je v intenciách kolonizačného režímu pozdvihnúť ani len štátné podniky na Slovensku, ba i tieto chcú odbúrať. V Solnohrade je starý solivar, ktorý síce primitívne, ale lacno dorába krásnu bielu soľ a štátu donáša miliony čistého zisku ročne. Ale aj tomuto sa stroja úklady. Len bdelosti nášho ľudu podarilo sa tento štátny podnik, dobre prosperujúci, dosiaľ udržať. Pri subvencovaní stavebných podnikov vidíme ten samý režím ako pri všetkých ostatných veciach. I tu ide o ošarpanie Slovenska. Dokiaľ pre historické zeme udelené boly miliardy, zatiaľ odbité je Slovensko niekoľko málo milionami. Tak dostali zo štátnej subvencie Čechy 4186, Morava a Sliezsko 1015 milionov. Slovensku však boly zalepené oči a bol mu hodený nepatrný obnos 409 milionov Kč, avšak aj tu musíme pripomenúť, že tento obnos použitý bol len pre exponovaných vo väčšine, a teda pre slovenský ľud, platiaci ohromné dane nebolo dané nič. Slovensku patrí podľa veľkosti teritoria a obyvateľstva ¹/₅ z celého obnosu, venovaného na stavby, ale dostalo len ¹/₁₂, teda ukrivdené bolo i tu najmenej o ¹/₂ miliardy. Tento drancovací postup českého kapitálu voči Slovensku nepardonuje ho ani na jednom poli a všade rozťahuje svoje polipie chápadlá a dusí nimi rozvoj Slovenska. Ani starobné a invalidné poistenie neunikne jeho pažravosti.

Na sociálné poistenie vtieka na Slovensku do pokladieň mesačne okolo 5 mil. korún. Tento značný obnos neostáva na Slovensku, ale vplýva do českých bánk a rozmnožuje český kapitál, a pomocou jeho ubíja sa hospodárský vývoj Slovenska na prospech historických krajín.

Dôkazy, ktoré som tu vzniesol o tom, že Slovensko je naprostou koloniou českého kapitálu, nie sú týmto vyčerpané. To je len menšia časť toho, čo ho robí koloniou českého kapitálu. Ale zaiste časť dostatočná, aby každého presvedčila o pravdivosti mojich slov.