Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ptáme se tedy pana ministra vnitra, zda je pravda, co se všeobecně mluví, že policie a četnictvo má rozkaz podvodníka Krečmeru nezatýkati?

Je známo, že Krečmera zdržoval se taktéž v Jugoslavii, a to v době, kdy naň vydán byl zatykač. Je známo, že Krečmerovi opatřeny byly na zastupitelském úřadě československém v Jugoslavii cestovní dokumenty, t. j. pas. Ptáme se zástupce ministra zahraničí, kdo dal zastupitelskému úřadu v Jugoslavii rozkaz, aby zatykačem stíhanému zločinci vydán byl československý pas?

Z těchto skutečností vychází zřejmě na jevo, že ten, kdo v tomto případě nadržuje zločincům, není nikdo jiný než ministerský předseda Švehla. (Tak jest!) Táži se proto ministra spravedlnosti, zda jest ochoten vybídnouti státní návladnictví, aby v tomto případě konalo svoji povinnost a zahájilo příslušné kroky proti ministerskému předsedovi Švehlovi?

Na tomto případě uvidíme, do jaké míry měl pravdu posl. Marcha, když mluvil o tom, že máme státní návladnictví, které dovede konati svoji povinnost.

Je nutno též si povšimnouti, jakým způsobem se u nás provádí vyšetřování. To, co provádějí se zatčenými četníci a policie při vyšetřování, je prostě neslýchané. Za Rakouska nebylo tolik surovostí, jako se jich napáše za demokratického režimu těmi, kdož mají státi na stráži pořádku a bezpečnosti. Je pro naše v poměry charakteristickým, že téměř bez povšimnutí prošla jedna velice zajímavá okolnost při projednávání známého třebíčského v vražedného případu.

Tehdy bylo několik lidí obžalováno, že zabili několik polských uprchlíků a že jejich maso nakládali a prodávali k jídlu. U soudu se prokázalo, že se nic podobného nestalo a všichni byli, pokud se týče tohoto obvinění, uznáni nevinnými. Co však je na věci nejzajímavější, všichni obžalovaní se při vyšetřování k tomuto zločinu přiznali. U soudu se ovšem vysvětlilo, že tak učinili z donucení, a mluvilo se o tom, že byli k tomuto přiznání donuceni nelidským týráním. Není to hrozné, když si uvědomíme, jak musili býti tito lidé nějakými blbými a neinteligentními četníky týráni, aby se přiznali k vraždě, k prodávání a k pojídání lidského masa, takovým hrozným zločinům, jichž nespáchali?

A stejně jako vyšetřují pomocí bití a týrání četníci, tak vyšetřuje i státní policie. Podal jsem o případu týrání zatčených na policejním komisařství v Kladně interpelaci, která panem ministrem vnitra nebyla zodpověděna. Nebyla zodpověděna proto, že by pan ministr musil doznati všechna fakta v interpelaci uvedená právě tak, jako doznal správce policejního komisařství v Kladně, že opravdu na Kladně vynucují přiznání bitím. Uvádím tu jiný případ, případ sluhy Josefa Berouška. Jeho zaměstnavatel Vilém Frankenlusch učinil na něj trestní oznámení na okresním policejním komisařství na Vinohradech, v němž jej nařkl z krádeže tří prstenů. Beroušek byl zatčen a na policii bitím donucen k přiznání, že prsteny odcizil. Poněvadž u něho prsteny nalezeny nebyly, byl nucen říci, kde jsou. Beroušek, aby ušel týrání, prohlásil, že je dal nějaké své známé. Ta však pochopitelně prokázala alibi. Znovu byl týrán a tu označil nějakého posluhu, kterému prý je dal. Na několik hodin měl pokoj. Posluhu zjistili a tento opět prokázal alibi. Beroušek byl znovu bit, tu si vymyslil, že je dal na nádraží nějakému bosňákovi, který odjížděl do ciziny. Bosňáka nemohli najíti a proto zůstalo při tomto tvrzení a Beroušek byl předán na Pankrác. Byl vězněn od 22. září do 3. října. 3. října Frankenlusch našel prsteny v kapse u kalhot, jež měl na sobě v onen večer před tím, než se prsteny ztratily. Prsteny omylem vstrčil do kapsy a dal pak Berouška zatknouti. Berouškovi nebyla dána žádná náhrada, poněvadž se prý přiznal.

Další případ: Na udání správy jedné pražské banky byl zatčen bankovní úředník pro krádež cenných papírů. Byl dopraven na policejní ředitelství, kde byl policejními strážníky zbit až do bezvědomí. Bitím vynucovali na něm přiznání. V bezvědomí byl dopraven do trestnice na Pankrác. Vězeňský lékař na Pankráci odmítl uznati ho nemocným a odmítl vůbec poskytnouti mu lékařské pomoci. Za 4 dny ohlásila banka, že její udání zakládalo se na omylu. Teprve nyní byla poskytnuta ztýranému úředníku lékařská pomoc, byl z vazby propuštěn a případ skončil tím, že bylo učiněno trestní oznámení na neznámého pachatele. Archiv státního zastupitelství bude obohacen o jeden akt, který bude ležeti nevyřízen řadu let a snad někdy bude prodán jako makulatura.

Přicházím ke kapitole "Ministerstvo spravedlnosti". Tu je nutno v prvé řadě protestovati proti nepříčetnému řádění censury proti oposičnímu a v prvé řadě komunistickému tisku. Je nutno co nejostřeji protestovati zejména proti tomu, že censura chrání aféristy a korupčníky vládních stran. Tuto ochranu korupčníků viděli jsme zejména při aféře Eislerově. Censura učinila vše, aby odhalení aféry Eislerovy znemožnila, a "Rudé Právo", které přinášelo o tomto svinstvu, ve kterém až po uši vězí také člen této vlády, ministr dr Hodža, odhalující materiál, bylo soustavně konfiskováno. Stejně znemožněno bylo "Rudému Právu" odsouditi politické vyděračství, které se provádí v případě zatčeného ředitele Šaldy. 21. listopadu přineslo "Rudé Právo" tuto zprávu: "Náš úsudek, že Šaldova aféra je prostředkem nátlaku na stranu národních socialistů, aby v případě Hlinkova vypřádnutí zachránila Švehlovi rozpočet, se ukázal úplně správným. Prozradil to otevřeně "Nový 28. Říjen", orgán Gajdův a také Stříbrného, který od komplotu proti národně socialistické straně jistě není vzdálen. "Nový 28. Říjen", který vede kampaň o Šaldově aféře nejzuřivěji, napsal včera doslovně tento odstavec: "Pokud poměry známe, jsme pevně přesvědčeni, že včasná důrazná intervence politická byla by jistě zamezila zatčení a internování Šaldovo, zvláště když se na tuto intervenci na příslušných místech do poslední chvíle čekalo. K intervenci však nedošlo proto také provedeno zatčení." V "Rudém Právu" byl zkonfiskován tento odstavec: "Buržoasie vyhrožovala, že tento podvod odhalí, nebude-li jí vedení národních socialistu po vůli a že jej zatají a Šaldu zbaví trestního stíhání, když jí po vůli bude. Jak se říká takovému jednání? To jest sprosté vyděračství. Naivní lidé budou se domnívati, že by bylo povinností státního návladního, aby zavedl trestní stíhání proti - prozatím - neznámým pachatelům pro vyděračství a zneužití moci úřední, aby vyšetřil, která to místa "čekala na intervenci" a dal držitele těchto míst zavříti do kriminálu. My však víme, zač stojí státní návladní a kdo sedí na těchto "příslušných místech", místo aby seděl v base. Proto se neobracíme na státního návladního, nýbrž na národně-socialistické dělníky a voláme k nim: Nedopusťte, aby vaši vůdcové podlehli politickému vyděračství! Nedopusťte, aby byly zrazeny vaše zájmy k vůli zatušování nějaké aféry, nedopusťte, aby vaši poslanci umožnili přijetím rozpočtu vládě vyhladovění a zbídačení lidu! Nedejte se prodati!" Ale nejen takové zprávy censura vybílila v "Rudém Právu", nýbrž dokonce i zprávu o zdražení cukru a o tom, jak má býti zachráněn chlast pro buržoasii. Byla zabavena tato zpráva: "Pan Engliš zlevňuje chlast buržoasním zbohatlíkům. Drahota stoupá den ode dne. Cukr dražší, chléb dražší, maso dražší, mouka dražší. Stát sráží dělníkům daň ze mzdy, chce ušetřiti na obětech světové války, invalidech, na nezaměstnaných, kteří umírají hladem."

A konečně byla zabavena tato zpráva: "Pásková daň z drahých vín nikdy mnoho nevynášela. Ale v dnešní době je opatření, ke kterému Engliš svolil, drzou provokací hladovějících mass. Vyžaduje ji patrně "finační věda" a "daňová etika" páně ministrova."

Konečně jest nutno promluviti také o činnosti policie a státního zastupitelství, pokud se týče žádostí o vydám poslanců. O tom již zde mluvil soudr. Burian a já chci k tomu dodati, že veliká většina těchto žádostí jsou žádosti za vydání poslance pro výroky, které tito učinili na různých schůzích a při různých projevech. Řada žádostí je podána proto, že poslanci mluvili na schůzích, které nebyly úřadům vůbec nebo včas hlášeny. Mám za to, že tato praxe není ničím jiným nežli jednak šikanováním poslanců, jednak obtěžováním soudů a poslanecké sněmovny. Imunitní výbor a sněmovna i při své praxi, která jest obzvláště komunistům nepřátelská, jest nucena většinu žádostí za vydání poslanců odmítnouti.

Toto fabrikování trestních oznámení a žádostí za vydání poslanců nasvědčuje, že pánové na policii a státním zastupitelství trpí dlouhou chvílí a z nedostatku užitečnějšího zaměstnání fabrikují hromadně trestní oznámení na oposiční poslance. Tato skutečnost by nasvědčovala, že na policii i na státním zastupitelství jest mnoho přebytečných sil. Bylo by povinností ministra spravedlnosti, aby v tomto směru zjednal pořádek.

Namísto toho však vidíme, že ministerstvo, které v tomto případě trpí toto zatěžování soudů, na druhé straně vykonává nezřízený nátlak na soudcovskou neodvislost a soudy nalézají se pod přímým komandem ministerstva spravedlnosti.

Svého času v okamžiku oposičního záchvatu počal psáti posl. Bechyně v "Právu Lidu" o "černém ministerstvu". Tehdy byl ministrem spravedlnosti nynější president Nejvyššího soudu Popelka. Škoda jen, že oposiční záchvat posl. Bechyně nevydržel déle než 3 dny. Z Bechyňových článků měla veřejnost možnost se dověděti, že ministerstvo spravedlnosti dodává vyšetřujícím soudcům hotové obžalovací spisy. Od těch dob se poměry nezlepšily, spíše naopak.

V záležitosti poslanců vydaných sněmovnou pro účast na obstrukci v jarním zasedání byl činěn ministerstvem spravedlnosti nezřízený nátlak na soudce a tomuto bylo nařízeno, že musí za každou cenu proces s obžalovanými poslanci býti skončen do zahájení tohoto sněmovního zasedání.

Jest-li na jedné straně vidíme velikou horlivost státního zastupitelství, podporovanou a někdy přímo komandovanou ministerstvem spravedlnosti, naproti tomu musíme konstatovati, že na druhé straně státní zastupitelství nemá času zabývati se trestními oznámeními, učiněnými proti provokatérům a falšovatelům dokumentů. Při procesu Jílek-Houser bylo zjištěno, že celý proces byl inscenován na základě falsifikátů, zhotovených provokatérem Stehlíkem a Johnem. Státní zastupitelství, které si z tohoto procesu odneslo palmu ostudy, nejen že z vlastního popudu nezahájilo trestního řízení proti falšovatelům, ale ono odložilo ad akta i trestní oznámení posl. Jílka a proti falšovatelům, kterým sedlo na lep, nebylo podniknuto vůbec ničeho.

Zmínil jsem se již o řádění policie proti demonstrujícím dělníkům při proticelních projevech. Důstojným protějškem řádění policie bylo řádění justice proti obžalovaným dělníkům. V tomto směru vyznamenal se zejména senát vrch. rady zem. soudu Boučka. Demonstranti, příslušníci komunistické strany, soc. demokraté, čeští socialisté i dělníci indiferentní pociťují všichni stejně pěst naší justice. Z rozsudků nad demonstranty vynesených uvádím pro charakteristiku tento případ: tajemník agrární strany Čeněk Torn denuncoval dělníka Piatka, že házel na policii kamením. Na jeho udání byl Piatek zatčen. Při hlavním přelíčení Torn svoje udání odvolal, prohlásil, že obžalovaného neviděl házet kamením a připustil, že kámen mohl hoditi jiný z demonstrantů. Přesto byl Piatek odsouzen na 5 měsíců do žaláře nepodmínečně.

Obětí policejního a justičního režimu stal se mladý dělník Šindelář, který z obavy před velkým trestem spáchal sebevraždu.

Na několika rozsudcích chci charakterisovati třídní ráz naší justice.

Právě nyní odpykává si v trestnici na Pankráci trest dvouměsíčního těžkého žaláře redaktor "Rudého Práva" soudr. Novotný, který je těžce nemocen. Proč byl odsouzen? Když svého času byl odsouzen krajským soudem v Mor. Ostravě redaktor "Rudého Práva" soudr. Olbracht, přinesl o procesu "Dělnický Denník" nekonfiskovanou zprávu, kterou "Rudé Právo" bez jediné poznámky otisklo. List byl zabaven a způsobena mu byla značná hmotná škoda. Intervenující úředník odepřel udati, proč byl list zabaven. Při opraveném vydání druhého dne bylo z listu odstraněno vše, o čem měla redakce za to, že by obsahovalo trestný čin. Nové otištění zprávy z "Dělnického Denníku" o odsouzení Olbrachtově bylo považováno za bezzávadné a proto bylo do listu znovu zařazeno. List byl znovu zabaven a státní zastupitelství opětně odmítlo sděliti, proč. Teprve soukromou cestou bylo zjištěno, že zabavena byla zpráva o odsouzení redaktora Olbrachta, otištěná z "Dělnického Denníku". V praxi se již několikráte stalo, že byla zabavena zpráva, která bezzávadně prošla v tisku měšťáckém, a soud to odůvodňoval při případných námitkách tím, že zpráva, která nepobuřuje čtenáře z měšťáckého listu, může pobuřovati dělníka. Případ Novotného je však ve světové justici naprosto neslýchaným. Jeví se zde naprosto zřejmý úmysl šířiti právní nejistotu a nalézati tak možnosti v politicky vhodných chvílích zbavovati se politicky nepohodlných lidí a osobně se mstíti.

Mám zde jiný charakteristický případ, jak soudy postupují proti obžalovaným komunistům. Dělník Wostupatsch odsouzen byl pro řeč pronesenou 16. února 1926 v Jihlavě na 10 dnů, poněvadž prý spáchal zločin podle §u 15, č. 3 zákona na ochranu republiky. Státní zástupce podal odvolání proti nízké výměře a proti nevyřčení ztráty občanských práv. Uvádím, že státní zastupitelství podalo odvolání hlavně z toho důvodu, že soudr. Wostupatschovi nebyla odňata občanská práva. Státní zastupitelství vychází z názoru, že revoluce má jen ten účel, aby se někteří lidé mohli zmocniti majetku cizího a tím osobně těžiti. Totiž oni to posuzují podle nynější vládní koalice a zejména podle činnosti agrární politiky. Poněvadž Wostupatsch hlásal nutnost sociální revoluce, činil tak z důvodů nízkých a nečestných, neboť dal tím na jevo, že mu jde o to, aby si pomohl k cizímu majetku.

Uvedu výtah z odvolání státního zastupitelství. Cituji: "Jde totiž z celé řady projevů v tisku učiněných a z celé řady trestních věcí u zdejšího soudu projednávaných na jevo, že vychvalováním ruského vzoru a zejména předváděním způsobů ruské revoluce za vzor zdejším příslušníkům strany obžalovaného sleduje se systematicky ten účel, aby též u nás upravena byla půda tak, aby mohla býti násilně nastolena vláda sovětů jako v Rusku a aby jen určitým třídám umožněno bylo vedle jiného též zmocniti se majetku t. zv. buržoasie." A pokračuje se: "Neboť v daném případe, jak již shora uvedeno, jest zřejmo, že jednak obžalovaný jednal v úmyslu poškoditi republiku, jednak vysvítá ze spisu, že jednal i ze zištnosti, maje na mysli nejen politické poměry, jak se v Rusku vytvářely, nýbrž také osobní těžení z majetku násilně zabraného, jak v Rusku nastalo, a které by zajisté i u nás nastalo, kdyby se plán obžalovaným nastíněny zdařil." A dále: "Nelze si podněcování obžalovaného vysvětliti jinak nežli tak, že obžalovaný měl při něm hlavně na mysli poškození, ba snad i zničení republiky a těžení z nastalého rozvratu, které by podle zkušeností z Ruska nepřineslo blahobytu ani veškerému proletariátu, nýbrž toliko jednotlivcům. Pohnutky ty nutno pak zajisté označiti jako pohnutky nízké a nečestné."

Tak vypadá argumentace státního zastupitelství v Jihlavě. Avšak nejen proti komunistům v případě, kde jde o politický delikt, takto nespravedlivě se postupuje, nýbrž i proti dělníkům vůbec.

Uvádím zde případ dělníka Františka Mlčocha. Dělník František Mlčoch z Maloměřic, otec 4 dětí, pracoval r. 1922 v maloměřické cementárně. Rodinu měl v Jevíčku a dojížděl za ní každou sobotu. Manželka byla těžce nemocna a r. 1924 zemřela následkem útrap a podvýživy. V Brně bydlil u jisté paní, která jej opomněla přihlásiti. Když se ocitl bez zaměstnání, uplatňoval nárok na podporu a zjistil tuto vadu, že totiž nebyl včas přihlášen. Jeho bytná vyplnila pak přihlašovací lístek, vepsala do něj rodinu dotyčného dělníka a datum pak dodatečně opravila ze září 1922 na 15. března 1922. Učinila tak se souhlasem dělníka, který k tomuto činu byl dohnán bídou.

Při tom ovšem nutno podotknouti, že falešné hlášení se týkalo pouze rodiny dělníkovy, nikoli dělníka samotného, který v Brně fakticky bydlil. Na dělníka byla pak podána žaloba pro podvod, poněvadž prý tímto falšováním vylákal podporu v nezaměstnání.

V žalobě se argumentovalo jedině tím, že prý neměl v Brně stálého bydliště a dále, že prý nárok na podporu by měl jenom v tom případě, kdyby prokázal, že po tři měsíce před podanou žádostí měl stále bydliště s rodinou v Brně. Tak prý zní předpis, vydaný ministerstvem soc. péče. Pro porušení tohoto předpisu o tříměsíčním pobytu byl tudíž hlavně žalován. U přelíčení se zjistilo, že nikdo, ani státní zástupce, ani soudce takového předpisu nikdy neviděli, nýbrž že pouze úředník městského úřadu jako svědek slyšený prohlásil, že předpis takový byl vydán, ale u nich v úřadě ho nemůže najíti. Pamatuje se prý však na něj určitě.

Poněvadž zákon o podporách v nezaměstnání takového předpisu neobsahuje, mohlo by se jednati jedině o nějaký interní výnos ministerstva soc. péče. V takovém případě však byl soud oprávněn a povinen zkoumati, zdali předpis není v rozporu se zákonem a zdali není tudíž neplatný. Zemský trestní soud v Brně si však učinil věc velmi jednoduchou. Předpisu si neopatřil a o obsahu tohoto právního předpisu vyslechl jako svědka městského úředníka, ačkoli soudy mají samy předpisy a zákon znáti a případné úřední výnosy si opatřiti úřední cestou. Obhájce žádal, aby soud se nespokojil výpovědí svědeckou, nýbrž aby si toto důležité nařízení, které tvořilo hlavní základ žaloby, vyžádal u ministerstva soc. péče. Soud tento návrh zamítl s odůvodněním, které je klasické: "Návrhu se nevyhovuje, poněvadž je zbytečný vzhledem k jasné výpovědi svědka, neboť zejména zfalšování data dokazuje, že předpis o 3měsíčním pobytu existuje a že obžalovaní jej znali." Nato byl dělník odsouzen do žaláře na 6 měsíců nepodmínečně.

Proti rozsudku provedl obhájce zmateční stížnost. Při dodatečném studiu spisů u Nejvyššího soudu zjistil, že po vynesení rozsudku přišel k soudu od ministerstva soc. péče přípis, že předpis ohledně tříměsíčního pobytu jako podmínka nároku na podporu nikdy vydán nebyl a vydán býti nemohl, poněvadž by byl v odporu se zákonem. Přípis tohoto ministerstva je datován z 15. dubna 1925 - rozsudek byl vynesen 3. dubna 1925 - a zní doslova:

"K tamnímu přípisu ze dne 7. dubna sděluje ministerstvo, že výnos takového druhu, jak tamním soudem uvedeno, zdejším ministerstvem vydán nebyl, poněvadž zákon o podporách v nezaměstnanosti č. 322/21 žádné lhůty neustanovoval, po kterou by percipient musil v obci bydleti." Z toho plyne, že soud patrně, nejsa si sám jist, zdali správný rozsudek vynesl, přece jenom si vyžádal dodatečně po rozsudku dotyčný předpis, pro jehož v porušení dělníka na 6 měsíců odsoudil. Očekával asi jistě, že předpis onen, jehož existence a obsah byly potvrzeny přísežnou výpovědí městského úředníka, obdrží. Místo toho přišla shora citovaná odpověď a byl tedy dělník odsouzen pro porušení předpisu, o němž ministerstvo soc. péče prohlásilo, že takový předpis nikdy vydán nebyl. (Slyšte!) Nejvyšší soud v Brně tento skandální rozsudek potvrdil, poněvadž jde o dělníka. Při tom způsobem právnické vědy nedůstojným zkroutil celý ten případ tak, aby jen mohl odsuzující rozsudek potvrditi a prohlásil, že když takový předpis neexistuje, tedy že aspoň existuje taková prakse brněnských úřadů.

Avšak byli bychom na omylu, kdybychom se domnívali, že třídní justice se projevuje jen v oboru trestního práva, kdežto v civilních sporech že snad skutečně rozhoduje nějaká netřídní a nepolitická spravedlnost. Jakým způsobem možno i v civilních sporech politicky působiti, ukazuje právě aféra Eislerova i dosud nevyjasněná úloha pana ministra Hodži a pana ministra Dolanského v koburkovském civilním sporu. Je tedy samozřejmo, že, může-li se i v procesu, o nějž je zájem zajisté nejen u přímých interesentů, ale který se stává jak výší sporné části, tak i v mezinárodním politickém pozadí záležitostí veřejnou, uplatniti u nás politický interes té které skupiny, je tomu v míře daleko větší a provádí se to daleko bezohledněji v případech menších, kdy běží o civilní pře komunistického hnutí, což jsme viděli na př. při sporu o Lidový dům, anebo kdy běží o spor chudého člověka s bohatým. Nepřihlížíme-li ani k samozřejmému oslabení posice chudého člověka ve sporu tím, že nemůže si obyčejně opatřiti advokáta nebo ho tak honorovati, aby se s nutnou péčí věnoval jeho případu, vidíme na velkém množství rozsudků třídní zaujetí soudcovo. Jsou to hlavně spory nájemnické nebo spory vyplývající z poměru námezdního resp. služebního.

Soudce dnes již dávno není ani hmotně nezávislým ani nepřeložitelným a tak není divu, že jeho rozhodnutí jsou příznivá vládnoucí třídě tohoto státu.

Ovšem tato skutečnost nutně se musí obraziti i v hodnotě dnešní justice. Listujeme-li v právnických časopisech nebo mluvíme-li s právníky, jsme svědky stálých stížností do úpadku justice. Dnes již není rozsudek ani Nejvyššího soudu něčím skutečně autoritativním. Za korupce zbavené nezávislosti, pod komandem buržoasie a jednotlivých politických stran, musí justice nutně upadnouti. Dnes jsme často svědky, že i Nejvyšší soud vydá rozhodnutí, jež je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Ostatně to není nic divného, když z případu presidenta Nejvyššího soudu Prouzy je nám známo, jakým způsobem se rozsudky dělají. A když takovýmto způsobem pracuje Nejvyšší soud, jak teprve vypadá ta spravedlnost u soudů krajských a okresních. Tam teprve jsou časté zásahy zvenčí a hlavně, jde-li o spory politického protikomunistického zabarvení a o spory mezi chudým a bohatým.

Jest nutno ještě několik slov věnovati poměrům Nejvyššího soudu. O těchto poměrech a zejména o činnosti bývalého druhého presidenta Nejvyššího soudu Prouzy bylo promluveno v této sněmovně již při jarním zasedání. Prouza pro svoji protizákonnou činnost musel býti pensionován a tento Prouza dostal v posledních dnech od ministerstva spravedlnosti pochvalné uznání. O věci Prouzově a o jeho protizákonné činnosti mluvil na jaře v této sněmovně posl. soudr. Burian. Pro materiál v jeho řeči obsažený jest vyšetřován rada Nejvyššího soudu Jelínek, který byl svého času zbaven členství státního soudního dvoru proto, poněvadž v jednom případě hlasoval pro osvobození obžalovaného komunisty a v druhém případě pro osvobození příslušníka německé národnosti.

Odvolá-li se odsouzený komunista k Nejvyššímu soudu, pravidelně bývá mu trest zvýšen. Odvolá-li se státní zástupce, bývá zvýšen také. Opět uvádím jeden charakteristický doklad. Sedrie v Trenčíně osvobodila dělníka Streka, který byl obžalován pro svádění vojáků k neposlušnosti. Soudní tabule v Bratislavě odsoudila ho k 8 dnům vězení. Nejvyšší soud v Brně zvýšil mu však trest na 7 měsíců žaláře nepodmínečně. (Slyšte!)

Stejně nutno by bylo věnovati pozornost vězeňským knihovnám, kde je stále ještě plno braku literárního, na př. monarchistické knížky oslavující Habsburky, Hohenzollerny atd. V tomto ohledu jsou české knihovny v našich věznicích na tom hůře než německé, kde se přece tu a tam najde slušná kniha. V poslední době jsou u krajského soudu v Liberci poměry takové, že na př. redaktor, který si odpykává trest, nedostane odborné nebo vědecké literatury.

Je nutno také několika slovy zmíniti se o tom, jak jest nakládáno s vězni, zejména s dělníky, odsouzenými pro politické delikty. Zákonem na ochranu republiky zrušeny byly všechny výhody, které političtí vězňové měli ještě z dob Rakouska. S politickými vězni nakládáno jest jako se sprostými zločinci. V tomto ohledu jsou zejména křiklavé poměry kraj. soudu v Mostě a Čes. Budějovicích. U kraj. soudu v Mostě v celé věznici panuje nečistota, trestanecké obleky se neperou a proto páchnou výpary lidského těla, a to tím více, že vězňové jen velice zřídka mohou se vykoupati. Nedodržuje se doba vycházek. Dozorci jsou přetíženi dlouhotrvající službou a nemají času vycházky dodržovati. Celá věznice prolezlá je štěnicemi. Ve věznici je obrovské množství krys, které se dělí s vězni o potravu. Fazole a jiné luštěniny ve skladišti jsou plny myšího trusu. Misky na jídlo jsou nečisté a rezavé. Misky trestanců, stižených nakažlivými nemocemi a nemocemi pohlavními, nejsou odděleny a myjí se společně s ostatním nádobím.

U kraj. soudu v Mostě odpykávala si trest pro politický delikt soudr. Suchardová, která jest slepá. Při předvedení do trestnice byla do naha vysvlečena, bylo s ní hrubě strkáno a jí spíláno.

Naše spravedlnost a v důsledku toho také naše vězenství postaveno je na principu trestu, odplaty a msty. A na tomto principu vybudována je celá vězeňská soustava. Jednotvárnou, neužitečnou a neproduktivní prací jest vězňům zostřován jejich trest a jsou duševně ubíjeni a otupováni.

Chci se několika slovy zmíniti o vězenství v Rusku. Tam je vybudováno na principu, že zločinné individuum je plodem sociálních a kulturních poměrů, z nichž vyrostlo, a že tedy je nutno, když v zájmu společnosti musí býti od společnosti isolováno, ne je trestati, nýbrž vychovávati. Vězení v Rusku jsou pro elementy zanedbané a práci se vyhýbající školou a dílnou. Vězeň se učí pracovati, vykonává práci užitečnou, za kterou dostává plnou mzdu tak, jako dělník na svobodě. Ve vězeních zavedena jest samospráva vězňů a vězňové, kteří se dobře chovají, dostanou dovolenou, případně jsou podmínečně propuštěni na svobodu. Ruský trestní zákonník má celou řadu zákonitých ustanovení, směřujících k výchově odsouzených. Tak na př. může uděliti soud odsouzenému t. zv. sociální důtku nebo odsoudí ho k návštěvě kursu, přednášek vzdělávacích, k návštěvě škol a pod. Dělnická delegace, která v Rusku byla a navštívila tamní vězení, podává o tom hodnověrné zprávy. V dělnickém státě je vězenství vybudováno na podkladě výchovy, u nás na podkladě msty.

Na základě fakt a skutečností, které byly během rozpočtové debaty ve výboru i v plenu sněmovním předneseny, zjišťujeme, že máme co činiti s režimem, který je stělesněním reakce hospodářské, politické i kulturní, že máme co činiti s vládou, která je schopna těch nejhorších činů proti pracující třídě v zájmu kapitalistů a buržoasie, s vládou, která je svázána tisícerými pouty s korupčníky a zloději veřejných statků, která nadržuje těmto elementům a znemožňuje, aby aféry, do nichž zapleteni jsou vlivní politikové vládní většiny, byly odhaleny.

V r. 1849 pod protektorátem Ludvíka Napoleona založena byla v Paříži t. zv. "Společnost z 10. prosince". Karel Marx charakterisuje tuto společnost 18. brumairu takto: "Společnost z 10. prosince" sestávala z fysicky i mravně schátralých individuí pochybného původu s prostředky existence pocházejícími z pochybných pramenů, ze spustlých dobrodruhů, z odpadků buržoasie, z propuštěných oficírů a uprchlých trestanců, z podvodníků a žonglérů, z kapesních zlodějů, šejdířů a makléřů, majitelů nevěstinců, z literátů a šarlatánů." Takto posuzoval Marx měšťáckou společnost ve Francii a v podobném ovzduší žijeme dnes i my. Jako režim Napoleonův opíral se o společnost z 10. prosince, tak dnešní režim opírá se o společnost, která jako vejce vejci podobá se společnosti z 10. prosince, jak ji charakterisoval Marx, jedině s tím rozdílem, že to není společnost z 10. prosince, nýbrž společnost z 28. října, ke které se dnes připojili i němečtí měšťáci a vykořisťovatelé dělného lidu. A k boji proti této společnosti, jak ji charakterisoval Marx, komunistická strana bude alarmovat pracující lid měst i venkova, povede proti ní neúprosný boj a bude odhalovat její pravou podstatu před tváří chudých lidí měst i venkova. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)