Jakou cenu možno přikládati těmto výpovědím,
plyne z toho, že při jiné příležitosti
číšnický učeň Otto Hein,
který se nemohl legitimovati strážníku,
byl vlečen na strážnici a tam zbit takovým
způsobem, že bez vědomí klesl. Přispěchavší
policejní lékař byl obelhán a teprve
v nemocnici, kam byl v bezvědomí onen učeň
dopraven, vyšlo na jevo brutální ztýrání
mladíka. Nedosti na tom, chtěli toho mladého
člověka přivésti ještě
do žaláře, když byl obžalován
pro zločin veřejného násilí.
Ačkoliv strážník, který ho ztýral,
vypovídal pod přísahou, nevěřil
soud tvrzení tohoto policisty s holí a ztýraného
osvobodil. Policista vykonává ještě
dnes službu, avšak strážníci, kteří
při projevech 2. března nemlátili podle názoru
některých špiclů dosti silně
do lidu, dostali se do disciplinárního vyšetřování
a div že nepřišli o chleba. Podnět ke
srážkám s obyvatelstvem dává
policie sama, ba veškeré obyvatelstvo má o
tom jednotný úsudek, že takové podněty
jsou přímo vyhledávány. Nemůže
býti uspořádána ani jedna schůze,
ani jedna slavnost, aby se do toho nejvyzývavějším
způsobem nemísila policie. Nedbá se nejenom
těch svobod, které již ve starém Rakousku
existovaly v životě spolkovém a v tisku a které
velitel vojska slavnostně zdůraznil při obsazení
města Karlových Varů českým
vojskem, dělají se všechny možné
obtíže, jenom aby obyvatelstvo bylo drážděno.
Nesmí býti konána ani jedna schůze,
ani přednáška se světelnými obrazy,
ani nejmenší schůzka, aniž by o všem
nemusila býti podle předpisů zpravena dříve
policie, a není jediné veřejné schůze,
kde by jako v dobách Metternichových nevykonával
dozoru vládní zástupce. Avšak vládní
zástupce nepřichází sám, nýbrž
přivádí 30, 40, 50 policistů ozbrojených
až po zuby. Okolí takové místnosti,
kde jest schůze, podobá se vojenskému táboru.
Ve shromáždění pod širým
nebem nalézají se ozbrojení policisté
mezi lidem a teprve musil býti učiněn za
všecko zodpovědným vládní komisař,
aby mohl býti zjednán průchod tomu, aby ti
lidé respektovali zákon a vzdálili se. Vedle
policistů ozbrojených jsou ve všech shromážděních
ve velkém množství špiclové, aby
mohli, když již nic jiného, aspoň hned
vyhledati oběti při srážkách.
Již po desítiletí koná disciplinované
dělnictvo karlovarského okresu schůze a slavnosti,
jichž se často účastní mnoho
tisíc lidí, aniž kdy došlo k nějakému
případu. To se změnilo teprve, když
zasáhla policie. Žádná zábava,
ani nejmenší, nesmí minouti, aniž při
ní lidé nebyli obtěžováni policejním
orgánem. Ku plesu místní karlovarské
organisace, rozumějte, k taneční zábavě
v nejkrásnějším sále města,
byla komandována celá výzva policistů
se svým představeným, k přátelské
schůzce, kterou uspořádala karlovarská
organisace žen, dostavil se dozorčí úředník
a předložil účet na poplatek a urazil
při tom tehdy náhodou přítomného
kol. de Witte, zač se potom musil omluviti. Nestačí
totiž, že ke všem slavnostem a zábavám
přicházejí policisté, oni musí
dostati ještě zaplaceno. Karlovarská policie
má pro to patrně vlastní sazby, které,
jak se zdá, slouží k tomu, aby se zvýšil
příjem policejních orgánů.
My jsme poslední, kteří by nepřáli
zlepšení výdělku strážníkům,
kteří jsou placeni bídně a musí
se svými rodinami hladověti. Avšak všude
v celém světě má se věc tak,
že platiti má ten, kdo posílá někam
svého podřízeného, nikoliv však
druhý, komu není taková návštěva
naprosto vítána a který ji považuje
za zbytečnou. Karlovarští hostinští
mohli by vyprávěti o tom, jaké poplatky musí
za rok zaplatiti policii a jak jsou různě vysoko
vyměřeny. Bručí na to ovšem,
nemohou však proti tomu vystoupiti veřejně,
poněvadž se musí báti, že by se
dostali do situace ještě těžší.
To je hanba, to jsou poměry, jaké bychom zastihli
nejvýše ještě v Rumunsku, kde je policie
všemohoucí a může dělati, co jí
libo. Vláda ještě pocítí, co
to znamená, dáti několika zpupným
úředníkům plnou moc pro zavádění
libovůle a bezprávnosti. Nebude moci především
zabrániti, aby cizina nebyla informována o poměrech
v této zemi. Neboť mnoho cizinců, kteří
meškají v Karlových Varech a pozorují
tam rejdy státní policie, právem usuzuje,
že je tomu tak v celém státě, a tak
karlovarská státní policie přispíva
k tomu, že se v cizině rozšiřuje mínění,
které naprosto nemůže býti vládě
lhostejno.
Další případ: V Chebu rozpustil vládní
zástupce schůzi mládeže, poněvadž
řečník nazval připravovaný
zákon o předvojenské výchově
zákonem hanebným. Zvláštní kousek
provedla jistě okresní politická správa
v Českém Krumlově, která zakázala
peněžní sbírku pro anglické horníky.
Ministr vnitra, který byl proto interpelován, slíbil
sice, že nařídí zemské politické
správě, aby byl zákaz odvolán, přes
to však okresní politická správa v Č.
Krumlově výměrem ze dne 11. srpna 1926, č.
j. 13.739, potrestala čtyři horníky, kteří
byli pověřeni peníze sbírati, a to
20 Kč pokuty nebo dvěma dny vězení.
To je jistě pro naši republiku kulturní ostudou.
V celém civilisovaném světě vzbudil
hrdinný zápas anglických horníků
obdiv a uznání a nikde nebyly dělány
překážky pomoci těmto lidem. Zůstalo
vyhrazeno jenom našim úřadům, aby zasáhly
ve prospěch anglických těžařů
a tak se postavily proti anglickým horníkům.
Tyto úřady, především zemské
politické správy, mají také hned po
ruce zákon na ochranu republiky, jehož velmi přísně
používají, jde-li o dělníky.
Uplatňuje se dokonce směšné tvrzení,
že má býti chráněna prestiž
státu. K tomu příklad: Byl jsem řečníkem
na schůzi proti potlačování škol,
která měla klidný průběh. Podle
podané relace okresní politické správy
vydala zemská správa příkaz, aby bylo
na mě učiněno oznámení pro
porušení zákona na ochranu republiky, poněvadž
jsem mezi jiným řekl: "Československo
bude buď svazem svobodných národů, nebo
Československa nebude." Po provedení důkazu
ovšem státní zastupitelství odvolalo
obžalobu, postoupilo však spis okresní politické
správě s poznámkou, abych byl potrestán
podle "prügelpatentu". Myslím, že tyto
uvedené důkazy asi stačí na ukázku,
že tento hanebný systém jest zralý k
tomu, aby byl odstraněn.
S veškerým důrazem žádáme
tudíž novou úpravu práva spolkového
a shromažďovacího, zrušení "prügelpatentu",
odstranění zvláštních předpisů
pro politické spolky, odstranění zákona
na ochranu republiky a zavedení úplné spolkové
a shromažďovací svobody. Jen tak vytvoří
se z této republiky moderní stát, bude-li
zavedena skutečně demokratická samospráva
a bude-li také každému občanu dovoleno
volně projeviti své mínění.
Na to však vláda prozatím nepomýšlí,
spíše provádí opravdovou výchovu
policie. Tak je v rozpočtu u této kapitoly preliminováno
na zřízení nových státních
policejních úřadů 4,800.000 Kč.
My jsme proti zřízení těchto policejních
úřadů, poněvadž jsou zbytečné.
K tomu ještě přistupuje, že této
všemocné byrokracii vedle silné policejní
moci jest ještě k disposici také nesmírná
moc četnická, která je tu méně
v zájmu bezpečnosti, nýbrž používá
se jí ke špiclování a pozorování
státních občanů. Máme neméně
než 12.733 četníků, s důstojníky
dokonce přes 13 tisíc. Na každý tisíc
obyvatelů připadá jeden četník.
Ještě hůře vypadá to v Podkarpatské
Rusi, s kterou se nakládá jako s kolonií.
Tato země se svými 500 tisíci obyvateli má
900 četníků. Na četnických
důstojnících se naprosto nešetří.
Kdežto ve starém Rakousku bylo četnictvo pod
velitelstvím jediného generála, my máme
hned takové generály tři. Náklad na
policii a četnictvo jest přímo horentní,
a pro Slovensko značně větší
než pro Čechy, největší však
pro Podkarpatskou Rus. Náklad na policii v historických
zemích a na Slovensku činí 132,508.390 Kč,
v Podkarpatské Rusi 6,662.350 Kč, na četnictvo
v historických zemích a na Slovensku 220,405.220
Kč, v Podkarpatské Rusi 17,634.720 Kč. V
Čechách vydává se na policii částka
94.5 milionu Kč, na Slovensku 64.5 milionu Kč. Ačkoliv
Slovensko čítá jenom jednu třetinu
obyvatelstva Čech, nejsou výdaje mnohem nižší
než u nás. Má býti Slovákům
láska k republice vpravována pomocí policie
a četnictva? Myslíme, že bude tím dosaženo
právě opaku. Četníci sami jsou vychováváni
ve vojenském drilu a ve vojenské disciplině,
odborné vzdělání jest věcí
vedlejší. Při tom se jim odnímá
výkon nejprimitivnějších občanských
práv. Kdežto v jiných státech jest dovoleno
četníkům, aby se organisovali na ochranu
své hospodářské existence, zde se
jim toto právo zadržuje. Žádáme,
aby toto odstrkování bylo odstraněno a aby
těmto lidem jako všem jiným státním
občanům bylo poskytnuto právo koaliční.
Kapitolou pro sebe jest propůjčování
státního občanství, které úřady
provádějí zcela libovolně. Tím
trpí zvláště dělnictvo, neboť
je tisíce těch, kteří v tomto státě
žijí již dlouhá léta a kterým
se bezdůvodně státní občanství
odpírá. Tím je ničeno mnoho existencí
a rodin. Na Slovensku má býti zkrátka tisíce
osob vypovězeno. Představte si to utrpení,
které musejí prožíti tito lidé,
kteří jsou ze svého povolání,
z majetku vyháněni a připravováni
o výdělek a o práci. Vedle toho jest při
tom také neslýchaný systém protekční.
V mnoha případech obracejí se úřady
přímo na "národní jednotu",
tedy na soukromý spolek, aby si opatřily zprávy
o těch osobách, které žádají
o státní občanství. Dopadne-li tato
zpráva nepříznivě, t. j. když
uchazeč nenáleží k české
národnosti, žádost se obratem zamítne.
Žádáme, aby bylo státní občanství
přiznáno těm osobám, které
jsou nuceny zde žíti, neboť ony stejně
musí platiti státu a kapitalistické společnosti
svoji daň.
Charakteristickým jest také preliminovaný
výdaj na filmovou censuru částkou 1.8 milionů
korun. Považujeme tento výdaj právě
jako filmovou censuru za naprosto zbytečné, poněvadž
censurou se podkopává tvoření uměleckých
a výchovných filmů. Tím se také
znemožňuje, aby biograf, jejž doopravdy navštěvují
lidové masy, byl vybudován jako místo skutečného
vzdělání. Kdežto největší
filmový škvár se bez výtek připouští,
censura hanobí význačná filmová
díla umělecká. Drastickým případem
toho jest film "Potěmkin", který byl naší
censurou tak zmrzačen a okleštěn, že zbývá
z něho již jenom zlomek. Musí to vypadati se
státní bezpečností velmi bledě,
sahá-li se k takovým prostředkům.
My tedy požadujeme odstranění filmové
censury a poukazujeme na to, že tato censura v Rakousku a
v jiných zemích již dávno neexistuje.
Tak, kam se podíváme, v žádném
oboru v tomto státě nepociťujeme ani dechu
skutečné demokracie. Nejenom z kapitoly "ministerstvo
vnitra", nýbrž z celého státního
rozpočtu šklebí se na nás pitvorná
tvář arcireakcionářské, kapitalistické
občanské vlády, která zařizuje
svůj kurs bezohledně proti dělnictvu, vlády,
která zahajuje nestydatě válečné
tažení českoněmeckého měšťáctva
za obohacením, jež se má státi na útraty
pracujících lidí. Této vládě
nejenom vyslovujeme svoji nedůvěru, nýbrž
budeme proti ní ve sněmovně i mimo ní
co nejostřeji bojovati. (Potlesk něm. soc. demokratických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Nahlédnutím
do stenografického protokolu zjistil jsem, že pan
řečník užil o representantech cizího
státu neparlamentárních a urážlivých
výroků.
Volám jej za tato slova k pořádku. (Výkřiky
něm. soc. demokratických poslanců.)
K této prvé, politické části
podrobné rozpravy o státním rozpočtu
a finančním zákoně není již
nikdo přihlášen, listina řečnická
jest vyčerpána a rozprava o této skupině
jest tedy skončena.
Proto přikročíme k další části
podrobné rozpravy, to jest k části druhé,
kulturní a sociální, zahrnující
tyto rozpočtové kapitoly z I. skupiny rozpočtové:
kap. 10 a 10 A. Ministerstvo školství a nár.
osvěty, kap. 17 a 17 A. Ministerstvo soc. péče,
kap. 18. a 18 A. Agenda ministerstva pro zásobování
lidu, kap. 19 a 19 A. Agenda ministerstva veř. zdravotnictví
a tělesné výchovy, kap. 20 a 20 A. Pensijní
a zaopatřovací požitky.
Ke slovu o této části rozpravy jsou přihlášeni
dosud tito řečníci: na straně "proti"
pp. posl. Langr, Simm, Gregorovits, dr Schollich,
Blatná, Jaša, Sladký,
Weberová, Roscher, Johanis, Tučný;
na straně "pro" pp. posl. dr Lukavský,
Schubert, Bartel, Sivák, Stašek,
inž. Hrdina, Al. Beneš, Greif,
Hancko, Čuřík, dr Štefánek,
dr Rehák, Hodina, dr Feierfeil, Al.
Petr, Eckert, Vološin.
Dávám slovo prvnímu řečníku
na straně "proti", panu posl. Langrovi.
Posl. Langr: Slavná sněmovno! Debata o státním
rozpočtu pro rok 1927 je po jedné stránce
velmi zajímavá a pro pracující lid
poučná. Poslouchal jsem pozorně celou řadu
řečníků vládní většiny
a pozoroval jsem, že všichni pánové jsou
jednotni v útocích na sociální zákonodárství
našeho státu. Je to pouhá ozvěna toho,
co četli jsme téměř ve všech
listech stran, které tvoří dnešní
česko-německou vládu. České
strany občanské přijaly zatlačení
českých stran socialistických do oposice
jako osvobození od teroru, který prý strany
socialistické ve všenárodní koalici
prováděly. Strany tyto vytýkaly nám
socialistům, že jsme si vynutili ve všenárodní
koalici řadu sociálních zákonů,
jimiž zatížena byla naše výroba do
té míry, že se stala neschopnou konkurence
na zahraničním trhu a tím přivoděna
byla krise průmyslu.
Největší neštěstí vidí
jmenované strany v zákonu o sociálním
pojišťování dělnickém. V
důvodové zprávě k tomuto zákonu
vypočítává tvůrce matematické
části zákona pan prof. dr Schoenbaum, že,
činí-li dělníkova mzda ve výrobních
nákladech 33%, což je statisticky prokázáno,
zdraží se předepsanými premiemi výrobní
náklad o 0.4%. Přesto, že se dosud nenašel
nikdo, kdo by se byl aspoň pokusil dokázat, že
tyto výpočty jsou nesprávné, tvrdí
nepřátelé sociálního pojištění
stále, že tímto zákonem do základu
otřesena byla výrobní schopnost průmyslu.
Zákonem o sociálním pojišťování
dělnickém možno nejlépe prokázati,
kdo prováděl teror ve všenárodní
koalici. Přes krajní odpor socialistických
stran vynutili si zástupci občanských stran
v §u 95 zákona o sociálním pojištění
ustanovení o třídenní karenční
lhůtě absolutní, podle tohoto ustanovení
nemá onemocnělý pojištěnec nárok
na podporu za prvé tři dny nemoci. Toto ustanovení
znamená velké zhoršení proti původnímu
stavu.
Další zhoršení nemocenského pojištění
bylo přivoděno tím, že nebude vypláceno
nemocenské za neděle. V praksi jeví se důsledky
těchto zhoršení tak, že onemocní-li
pojištěnec ve čtvrtek a trvá-li jeho
nemoc přes neděli, a v pondělí je
u lékařské prohlídky uznán
práce neschopným, ztrácí 4 dny výdělku
bez haléře podpory. Je pochopitelné, že
je v dělnictvu velké rozhořčení
proti této nespravedlnosti.
Tato zhoršení nemocenského zákona odůvodňována
byla zástupci stran protisocialistických tím,
že je nutno nemocenským pojišťovnám
ulehčiti za to, že byly příspěvky
sníženy ze 6 2/3%
na 5%. Ihned nato vynutili si však agrárníci
terorem, že do zákona pojato bylo ustanovení
o zakládání zbytečných samostatných
nemocenských pojišťoven pro zemědělské
dělnictví (Tak jest!), aniž by byl brán
ohled na to, že to bude znamenati podstatné zvýšení
správních nákladů. Snahou naší
bude, aby nesprávnosti, které jsem zde uvedl, byly
pokud možno v brzké době ze zákona o
nemocenském pojišťování odstraňovány.
Všechny české strany dnešní vládní
většiny volají po novelisaci zákona
o sociálním pojišťování
dělnickém, ne však v tom smyslu, aby odstraněny
byly vady a nedostatky zákona, nýbrž proto,
aby zákon byl podstatně zhoršen.
Nejzřetelněji se dosud vyjádřil klub
poslanců strany agrární, který se
usnesl žádati, aby ze sociálního pojišťování
dělnického vypuštěni byli zemědělští
dělníci a aby premie byly sníženy. Toto
usnesení nejsilnějšího klubu vládní
většiny znamená otevřený útok
na sociální pojišťování
dělnické. Jakým právem má býti
zbaveno zemědělské dělnictvo dobrodiní
zákona o sociálním pojišťování?
Jakým způsobem hodlá strana agrární
zabezpečiti zemědělské dělníky
pro případ stáří nebo úplné
neschopnosti ku práci? Jakým způsobem se
chce postarati o vdovy a sirotky po zemědělských
dělnících?
Strana agrární tvrdí, že k tomuto usnesení
vedena byla tím, že ani zemědělští
dělníci, ani malí zemědělci
nemohou platiti vysoké premie zákonem stanovené.
Nemůžeme uznati tento důvod. Pro nás
musí platiti zásada, zaměstnáváš-li
dělníka, který pro tebe tvoří
hodnoty, jsi povinen přispívati k jeho zabezpečení
pro případ invalidity nebo stáří.
Uznáváme rádi, že zemědělskému
dělníku je těžko platiti část
z premií na něho připadající,
jelikož plat jeho je příliš malý.
Je však otázka, je-li správné, aby zemědělský
dělník byl zbaven starobního a invalidního
pojištění proto, že má malou mzdu,
a nebylo-li by správnější, aby mu bylo
za jeho práci placeno tolik, aby premie platiti mohl. Ohražujeme
se proti jakémukoliv zhoršení tohoto zákona,
ba naopak musíme se vší mocí domáhati
odstranění některých tvrdých
jeho ustanovení. Již při projednávání
ve výboru soc.-politickém poukazovali jsme na to,
že věková hrance 65 let pro získání
důchodu starobního je se zřetelem na vysilující
práci a nedostatečnou výživou dělníka
příliš vysoká. Také ustanovení
§u 14 tohoto zákona, že vdova po pojištěnci,
má-li míti nárok na důchod vdovský,
musí býti sama invalidní, je krajně
nespravedlivé.
Vedle opravy uvedených nesprávností v zákoně
o sociálním pojišťování
dělnickém musíme žádati bezodkladné
předložení zákona o přestárlých.
Již při projednávání zákona
o sociálním pojišťování
dělnickém prohlásila vláda, že
otázka přestárlých dělníků,
kteří překročili 60. rok věku
a tím vyřazení byli z dobrodiní zákona,
vyřešena bude zvláštním zákonem,
a to tak, aby důchody takového přestárlého
rovnaly se důchodům pojištěnce, který
si odbyl lhůtu čekací. Žádáme
proto p. ministra soc. péče, aby předložil
osnovu zákona o přestárlých na zásadách,
jak byly dohodnuty svého času soc.-politickým
výborem.
Velmi důležitou pro nás jest otázka
válečných poškozenců. Porovnáme-li
důchody válečných poškozenců
v republice Československé s poměry válečných
poškozenců jiných států, přijdeme
k poznání, že u nás jsou důchody
téměř nejnižší. Upraviti
důchody válečných invalidů,
hlavně těch, kteří jsou 70 až
100% práce neschopni, je naší povinností.
Způsob, jakým se často provádějí
přehlídky válečných invalidů,
zasluhuje nejkrajnějšího odsouzení.
Schvalujeme plně přísnost vůči
těm, kteří chtějí zákona
o válečných poškozencích zneužíti,
musíme však se vší rozhodností
žádati spravedlivé posuzování
skutečných nešťastných obětí
světové války. Velká řada invalidů
dobře se osvědčila u státních
a jiných veřejných, hlavně pak vojenských
úřadů.
Bude jen spravedlivé, když bude tato jejich práce
náležitě odměněna. Pan ministr
soc. péče ve své řeči v rozpočtovém
výboru připomněl, že bylo do konce r.
1925 obsazeno invalidy 16.000 trafik a že ve 3500 případech
dostali váleční invalidé půjčky,
aby si mohli postaviti budku. Kvitujeme tento fakt s povděkem.
Připomínáme však, že je dosud velká
část trafik v držení lidí zámožných,
na výnosu trafiky nezávislých a že přes
všecko úsilí není možno příslušné
finanční úřady přiměti
k vypsání těchto trafik a obsazení
jich válečnými invalidy. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
V této věci naráží váleční
invalidé a vdovy na velké neporozumění
příslušných úřadů.
Jsou případy, kdy 100%ní válečný
invalida čekal 2 roky na vyřízení
žádosti o přidělení trafiky a
musela býti provedena třikráte intervence
poslancem u ministerstva financí, než mu byla dotyčná
trafika přidělena. V této věci mělo
by ministerstvo financí zjednati energicky nápravu.
Otázka válečných poškozenců
nesmí býti posuzována s hlediska, kolik to
stojí stát peněz, nýbrž s hlediska
spravedlnosti a lidskosti.
Za neméně důležitou považujeme
péči o mládež. Pan ministr dr Engliš
v důvodové zprávě k rozpočtu
zvláště zdůrazňuje potřebu
ekonomisace a realisace ve státním hospodaření.
Má-li platiti tato zásada vůbec, musí
platiti v prvé řadě v oboru státní
péče, kterou republika naše vlastně
buduje, to jest v oboru péče o mládež.
Zde to žádá i prospěch věci samé
- nejen ohledy hospodářské - aby byl zaveden
určitý systém a plán v celé
republice. Musím vytknouti, že se tu vydávají
peníze veřejné i prostředky soukromé
neracionelně k vybudování ústavu,
kde potřeba nebyla tak naléhavá, na úkor
zřízení ústavů naléhavějších,
nebo ku vybudování ústavů naprosto
neokonomickému. Upozorňuji jen na ústav pro
slabomyslné dívky v Brně. Tento ústav
byl vybudován milionovými náklady v nejlepší
vilové čtvrti města na nejdražších
pozemcích bez potřebné a nutné ekonomie,
ač sama účelnost žádá,
aby ústavy takové byly zřizovány na
venkově při zemědělském hospodářství.
Pro zřízení tohoto ústavu našly
se prostředky - i veřejné - ač nutný
a na Moravě dosud velmi postrádaný ústav
pro matky a kojence stále nelze otevříti,
ačkoliv město Brno s uznáníhodnou
obětavostí už před 3 roky věnovalo
k tomuto účelu vhodný objekt. Musíme
žádati, aby komise při ministerstvu soc. péče
za účasti ústředních organisací
zemských o péči o mládež vypracovala
pevný plán pro příští
pětiletí, aby mohla býti péče
o mládež vybudována racionelně a účelně
jedině s hlediska potřeby a bez jakéhokoliv
nadržování té neb oné organisaci
nebo teritoriálními svazky. Česká
zemská péče o mládež na Moravě
takový pracovní plán pro Moravu již
vypracovala, je třeba, aby byl doplněn plánem
pro celou republiku, aby mohly býti potřebné
položky do rozpočtu státního zařazovány
podle skutečné potřeby. Stát ať
převezme vybudování ústavu a náklad
osobní, o věcné potřeby postará
se už veřejná dobročinnost, bude-li
míti záruku, že se péče o mládež
opatřuje podle dobře promýšleného,
předem stanoveného plánu.
Je zajisté povinností státu zabezpečiti
finančně zemské ústředny pro
mládež tak, aby nemusily býti odkázány
dále na subvence. Při provádění
pozemkové reformy naskytá se k tomu příležitost
velmi vhodná. Jest na státní správě,
aby našla vhodnou formu, jak zabezpečiti péči
o mládež poskytnutím stálé pozemkové
renty a uleviti tak i státním financím pro
budoucnost. Největším problémem našeho
mladého státu je krise výroby. Vyřešení
tohoto problému vyžádá si ještě
mnoho času a námahy, hlavně proto, že
mnohá z příčin dnešní
krise výrobní leží mimo rámec
tohoto státu. Řada odvětví průmyslové
výroby buď zastavuje úplně nebo silně
omezuje výrobu a tím šíří
se stále více nezaměstnanost dělnictva.
Je povážlivé, že právě v
letních měsících řádila
nezaměstnanost tak silně. Na př. v kovoprůmyslu
na Brněnsku je dnešní situace taková:
Československá zbrojovka propustila v poslední
době více než tisíc dělníků
a nedostane-li objednávky, bude v nejbližší
době propouštěti daleko větší
počet dělníků.
První brněnská strojírna propustila
tento rok již přes 900 dělníků
a zbylé dělnictvo vždy 1/3
střídavě vysazuje. Firma Sfinx vysazuje polovinu
dělnictva. Královopolská strojírna
vysazuje dělnictvo na neurčitou dobu, i na 3 měsíce.
Stav dělnictva u této firmy jest nyní o 600
zaměstnanců nižší. Stav nezaměstnaného
dělnictva pouze u kovoprůmyslu v Brně přesahuje
již 3000, z nichž jest velké procento živitelů
rodin.
Podle našeho přesvědčení léčení
této těžké choroby hospodářské
není pouze v zájmu dělnictva, ale v prvé
řadě v zájmu státu. Nezaměstnanost
vedle přímo strašných poměrů
bytových, o nichž se zmíním později,
je pramenem veškeré roztrpčenosti a nedůvěry
dělnictva. Lidé, kteří bezradni a
v zoufalství chodí ulicemi měst, bez nejmenší
naděje, že se jim podaří opatřiti
zaměstnání a rodině potřebný
chléb, přicházejí často na
různé myšlenky. Náš lid miluje
svůj stát, což dokázal již často.
Nesmí však býti zbaven důvěry
ve spravedlnost. Je velmi nebezpečné, že při
tak veliké nezaměstnanosti vzrůstá
ještě neustále drahota. Zdražování
nejnutnějších životních potřeb,
jako brambor, chleba a cukru doléhá nejhůře
na pracující lid. Zvyšování cen
životních potřeb nedoléhá však
pouze na nezaměstnané. I dělníci,
kteří jsou tak šťastni, že pracují,
pociťují drahotu velmi těžce, jelikož
nízká mzda nedovoluje jim nákup ani toho
nejpotřebnějšího. Průmyslníci
pokoušeli se již několikráte o odstranění
výrobní krise, ovšem vždy jednostranně
a pohodlně na úkor mezd zaměstnanců.
Mzdy dělníků byly stlačeny na minimum
a výrobě nebylo přesto pomoženo. Následek
toho jest, že na příklad v průmyslu
textilním jsou dělnické mzdy takovéto:
Mzda přadláka na česanou přízi,
tedy nejlépe kvalifikovaného textilního dělníka,
činí i s veškerými vedlejšími
příplatky 3.60 Kč za hodinu, čili
28.80 Kč na den. Mzda vazače 18 Kč denně,
sazeče jehel 16 Kč denně, průměrná
mzda textilního dělníka činí
23 Kč denně, čili 138 Kč týdně,
pracuje-li se celých 6 dnů v týdnu.
V kovoprůmyslu jsou mzdy tyto: Vyučené a
kvalifikované dělnictvo: U maloživnosti pohybuje
se mzda mezi 62.40 Kč do 158 Kč týdně.
V malozávodech od 91.20 Kč do 201.60 Kč týdně,
a ve velkozávodech od 96 Kč do 300 Kč týdně.
Pomocné dělnictvo ve všech závodech
dostává základní mzdu 1.40 Kč
až 1.60 Kč na hodinu a drahotní přídavek
od 80 do 100%. Tedy za týden 120 Kč až 153
Kč.
Jak z uvedených číslic patrno, je mzda dělnictva
vzhledem k vysokým cenám životních potřeb
naprosto nedostatečná. V době tak silné
nezaměstnanosti, jaká dnes panuje, je povinností
státu, aby přispěl mimořádně
ku zmírnění bídy strádajících
rodin dělnických. Bylo by záhodno, aby veškeré
práce jednotlivými ministerstvy pro rok 1927 projektované
byly neprodleně započaty. Nemůže-li
však býti nezaměstnaným opatřena
práce, musí se jim opatřiti aspoň
to nejnutnější k uhájení života.
Máme zákon o státním příspěvku
odborovým organisacím ku podporám v nezaměstnanosti.
Zákon tento naprosto nestačí. Uvážíme-li,
že v první polovici t. r. nezaměstnanost stále
vzrůstá, že v měsíci červnu
bylo vyplaceno na podporách téměř
o 100% více než v měsíci květnu
a téměř o 300% více než
v měsíci lednu, vidíme jasně, že
zákonem stanovený příplatek státu
je příliš nízký a zejména
doba 3 měsíců, po kterou stát příplatek
vyplácí, nedostatečná. Můžete
si představiti zoufalství otce rodiny, který
po době, kdy vybral zákonitou podporu, zůstává
dále bez práce a bez prostředků? To
jsou hrozné poměry. Musíme se proto dožadovati,
aby ministerstvo sociální péče s největším
urychlením vypracovalo a k projednání předložilo
novelu zákona o státním příspěvku
k podporám v nezaměstnání. Je také
nutno, aby ministerstvo soc. péče provádělo
v čas refundace obnosů, odborovými organisacemi
na účet státu zaplacených.
K otázce nezaměstnanosti těsně se
přimyká otázka zákona o zprostředkovatelnách
práce. Předloha zákona o zprostředkovatelnách
práce byla již před 4 roky v sociálně-politickém
výboru projednána a jen pro teror strany národně-demokratické
nedostala se do poslanecké sněmovny k projednání
na této otázce vedle dělnictva interesován
je v prvé řadě stát. Péče
o nezaměstnané mohla by býti prováděna
daleko úspěšněji, kdyby zde byly řádně
vybudované a dobře organisované zprostředkovatelny
práce, jimž by zaměstnavatele byli povinni
každé uprázdněné místo
ihned hlásiti. (Tak jest!)
Veliká nezaměstnanost roku letošního
byla zaviněna do značné míry také
tím, že jsme neměli zákona o stavebním
ruchu. Následkem toho projevila se veliká stagnace
ve stavebním podnikání. Nejistota, bude-li
zákon obnoven čili nic, byla příčinou,
že mnohde stavebník soukromý i stavební
podnikatel staveb nepodnikají.
Mimo zvýšenou nezaměstnanost přivodil
tento stav také značné zhoršení
poměrů bytových. Přes veliké
oběti, které přinesla větší
města tím, že investovala do staveb obytných
budov velké obnosy, bytová nouze se valně
nezmenšila. Bytové poměry jsou hlavně
ve větších městech přímo
hrozné. Několik rodin úplně si cizích
v jedné obytné místnosti není ojedinělým
zjevem. Je tudíž svrchovaný čas, aby
vláda přikročila k vážnému
řešení této otázky. Za vážné
řešení bytové otázky nemůžeme
však považovati vládní návrh zákona
č. 460 o stavebním příspěvku,
ochraně nájemníků a stavebním
ruchu, který předložen byl sněmovně
vládou úřednickou. (Výborně!)
Překvapilo nás proto, že pan ministr sociální
péče ve finančním zákoně
pro rok 1927 na str. 267 prohlašuje, že tímto
zákonem míní odstraňovati bytovou
nouzi. Překvapuje nás to proto, že předloha
čís. 460 je čistě reakční.
Některá ustanovení této předlohy,
měla-li by býti uzákoněna, jsou s
to rozvrátiti tisíce rodin a přivésti
je do strašných sociálních i hospodářských
poměrů.