Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pokud se týče paušalování dosavadní daně obratové, jest paušalována asi jedna třetina předmětů a dvě třetiny ne. Námitka, že by tím postižena byla výroba, že by vývoz a obchod do ciziny byl znemožněn, poněvadž by výrobní náklady vzrostly, padá sama sebou. Když tedy u jedné třetiny zboží to jde, pak jistě to nebude působiti nepřekonatelných obtíží také u zboží ostatního. Jest jen třeba dobré vůle a určitého zřetele na vrstvy poplatní.

Nová ustanovení přinášejí prý úlevy v jednotlivostech. Ty jsou však rázu méně významného. O jedné chci se zvláště zmíniti. Až dosud podle odst. 10 §u 4 dodávky a výkony mezi tuzemskými závody téhož majitele nebyly dani z obratu podrobeny, nepřesahovaly-li u jednoho závodu ročně 50.000 Kč. Nyní mají býti podle této osnovy osvobozeny vůbec. Zajímavé je, že se to děje u závodů velikých. Je to benevolence k těmto podnikům kapitalistickým. Jaký to najednou veliký ohled k velkému poplatníkovi a jaká bezohlednost k obchodníku malému. Takový Baťa na př. získá tím tisíce, aby tím spíše své malé konkurenty obuvníky mohl ubíjeti. A ti, kteří vydávají se za jejich ochránce, k tomu mlčí, kývají a schvalují. (Slyšte!)

Daň z obratu a daň přepychová má býti prodloužena na další 3 roky až do konce r. 1929. Navrhujeme prodloužení dvouleté. Když pan ministr v důvodové zprávě sám přiznává neregulérnost a tíživost této daně, jest dostatečný důvod, aby nebyla prodlužována na tak dlouho a v dosavadní výši. Má-li býti útěchou tvrzení, že se neříká, že bude stále tak vysoká jako nyní, je to útěchou velmi slabou. Zákon zní jasně. Udržení její je prý nutné nejen pro státní, nýbrž zvláště i pro autonomní finance. Ubohá naše autonomie to má odnésti. Jak známo, má býti důkladně okleštěna, ba sevřena, aby se ani hnouti nemohla, za danajský dar nějakého příspěvku. Spojování toto a poukaz na autonomii jest nejméně šťastný. Samospráva naše si stačila vždy a stačí si o pro časy budoucí. Přečkala doby popřevratové a myslím, že také k dočká se dob šťastnějších po stránce finanční, že bude moci lépe a snad bez menšího zatížení poplatných vrstev plniti dané povinnosti.

Tím bych se celkově byl zmínil o námětech, které přinášíme, aby toto daňové břemeno bylo snesitelnější a aby se našemu poplatnictvu, jež již léta volá po ulehčení, vyšlo vstříc. Všeobecným přáním jest, aby daň tato přestala existovati, a když již jest, aby jí nebylo takovým způsobem zneužíváno se strany berních správ, které v pravém slova smyslu šikanují i poplatníky malé a střední, takže volání po jejím odstranění nebo aspoň ulehčení těch ostrostí je všeobecné a tím také, myslím, oprávněné.

Prodloužení tohoto zákona se všemi ostrostmi, jak vyšel z usnesení rozpočtového výboru, je pro nás nepřijatelné. Za to nechť nesou odpovědnost ti, kteří mnoho slibovali a nic neplní. (Souhlas poslanců čsl. strany nár. socialistické.) My jsme to nebyli, kteří v dobách těžkých, kdy stát se znovuzřizoval a kdy ukládal svému poplatnictvu snad často nesnesitelná břemena, bychom byli těch obtíží poplatných kruhů zneužívali, abychom jim slibovali bůhví jaké ulehčení, budeme-li silnou politickou jednotkou. V této době snad bychom měli příležitost využíti právě prodloužení této nejtíživější daně se všemi ostrostmi, ale neutíkáme se k této demagogii, k této nízkosti, nýbrž posuzujeme tuto předlohu se stanoviska věcného a také s tohoto stanoviska přinášíme k ní určité opravné návrhy. Slavná sněmovna má příležitost ukázati dobrou vůli přijetím našich zlepšovacích návrhů a vzbuditi důvěru těch, kteří jí už pozbývají. (Potlesk poslanců čsl. strany nár.-socialistické.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Schollich. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Schollich [německy]: Dámy a pánové! Touto předlohou vládního návrhu prodlužuje se zákon z 3. dubna 1925 o dávkách za úřední úkony ve věcech správních, který koncem r. 1926 končí. Qui tacet consentire videtur - kdo mlčí, patrně souhlasí - a poněvadž se nechci vydati v podezření, že moje strana souhlasí s tímto zákonem, přihlásil jsem se k slovu, abych použil této příležitosti a co nejostřeji protestoval proti tomuto zákonu, proti jeho účinnosti, proti jeho používání v minulé době, jakož i proti jeho prodloužení.

Vím ovšem, že všechny tyto pochyby jsou naprosto neužitečné, poněvadž rozpočtový výbor již v posledním zasedání dal souhlas k prodloužení zákona do konce r. 1929 a poněvadž tudíž ani v této sněmovně nedojde ke změně situace. Jest zajímavo pozorovati, že s tímto zákonem souhlasí dnes také strany německé, svaz zemědělců, křesťanští sociálové a strana živnostenská, které se r. 1925 postavily proti zákonu ostře odmítavě a přednášely proti němu řadu pochyb, pochyb, které se vyskytly za doby platnosti zákona, takže by vlastně tyto strany i dnes měly zákon ostře odmítati. Jest to zvláště trpkou pilulkou pro německou stranu živnostenskou, když ve všech schůzích a při každé příležitosti požadovala odstranění zákona, avšak pánové nedávno dali dokonce souhlas k dani z přepychu a z obratu, ačkoliv v nesčíslných schůzích zdůrazňovali, že obě tyto daně způsobují zvláštní zdražení potřeb a že musí býti jejich první snahou tento zákon odstraniti. Obyvatelstvo, po případě vlastní voličstvo, bude asi málo rozuměti tomuto postupu těch pánů, a bude jim za to málo vděčno. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Kol. Hackenberg právem poukázal, že proti platnosti zákona jsou vlastně vážné ústavo-právní pochybnosti, poněvadž zákon zmocňuje vládu, aby nařízením ustanovila dávky pro jednotlivá odvětví správy, ponechává jí určiti výši dávek samých a ukládá jí jenom povinnost, aby toto nařízení bylo prohlášeno ve Sbírce zákonů a nařízení. Právem se poukazovalo, že podle §u 111 úst. listiny smějí býti ukládány daně a veřejné dávky jenom zákonem. Názorem znalců práva jest tedy, že je nemožno a nepřípustno, aby zákonodárný sbor postoupil toto zákonodárné právo vládě, která přece představuje jenom výkonný orgán. Proto je zákon jakož i prováděcí nařízení neplatno. Avšak, pánové, to u nás přece naprosto nevadí, takovými výčitkami svědomí se netrápíme, již vícekráte než jednou jsme zažili, že konec konců bylo právo také podle potřeby zkrouceno anebo upraveno, když to okolnosti vyžadovaly.

Zákon o úředních úkonech ve věcech správních vyvolal živou nelibost zvláště v kruzích obchodních, živnostenských a průmyslových, poněvadž je pociťován jako těžké břemeno. Tato nelibost se týká zákona všeobecně, výše dávek a konec konců neméně i libovůle, s jakou se často zákona používá. Mínění jednoho českého časopisu, který tvrdil, že tyto dávky jsou naprosto spravedlivé a v pořádku, je naprosto ojedinělé. Tento časopis odůvodňuje své stanovisko tím, že kdo něco od úřadu potřebuje, co jest mu ku prospěchu v jeho obchodě, komu úřad poskytuje privilej anebo koncesi, i když to tvoří základ jeho existence, že taková osoba má laskavě zaplatiti tuto ochotu. Tím že budou naše úřady učiněny produktivními, že dávky současně slouží k zaplacení úředníků, dále, že prý se tím zabrání přetěžování úřadů, jak tomu bylo dříve, když se informace poskytovaly bezplatně. Nyní, kdy každý musí zaplatiti, rozváží si důkladně věc, což na druhé straně přivodí zmenšení úřední agendy. Velectěné shromáždění, s takovým názorem nebudu se příti. V důsledku takového myšlenkového postupu odporučovalo by se, aby všecky tyto dávky byly značně vyšroubovány do výše, aby byly úřady úplně zbaveny zatížení a aby jim bylo umožněno v prázdných úřadovnách klidné živobytí. Doporučovalo by se zavésti ještě vyšší dávky, aby žádný poplatník již úřadu nevyhledával. My víme přece dostatečně, že obyvatelstvo nevyhledává rádo těchto úřadů již pro jednání, jakého se mu tam dostává, zvláště když si velká část úřednictva myslí, že obyvatelstvo je tu k vůli němu a nikoli obráceně. Ostatně musím při této příležitosti poukázati na to, že konec konců jsou platy úřednické uhrazovány z daní. Na ně každý přispívá přímo i nepřímo. Není tedy spravedlivo, když se vybírá za každý pohyb rukou ještě zvláštní dávka, čímž se živobytí značně ještě zdražuje. Obyvatelstvo Československa beztoho již trpí pod neuvěřitelnou tíhou daní, jako v žádném jiném státě. Veškerý hospodářský život se takřka hroutí, obchod, průmysl, živnosti a zemědělství pociťují daňové břemeno jako nesnesitelné. Musel bych vyprávěti celé hodiny, co se venku v obyvatelstvu namnoze odehrává, jak se dnes daně vymáhají bezohledně, zvláště v posledních týdnech u nás v okresu vítkovském a novojičínském, jak přímo a chladně s úsměvem ruinují se celé existence, poněvadž nemohou předepsaných daní zaplatiti.

Tento zákon způsobuje také nedůstojné poměry pro obě strany, jak pro žadatele, tak i pro úředníka, poněvadž oba jsou ovládáni různou snahou. První tím, aby mu byly předepsány dávky zvláště nízké, druhý tím, aby z toho co nejvíce vytloukl. Při tom ovšem dostává se do podezření, že tyto peníze plynou do jeho vlastní kapsy. Při takovém úředním jednání počíná ovšem nedůstojné handlování a tahání, které má svůj důvod v tom, že zákon neobsahuje určitých předpisů o výši dávek. Jest to zákon rámcový, výše dávek ponechává se úřadu, přenechává se tedy libosti úředníka a tím jsou tak dokořán otevřeny dvéře libovůli, tím se pěstuje a podporuje protekce. Úřednictvo vydává se zde ovšem velmi těžké zkoušce poctivosti.

Z národnostního stanoviska musíme rovněž vyjádřiti své vážné pochybnosti, zvláště když víme, že velká část úředníků i u politických okresních správ v jazykovém území čistě německém jsou Češi, a tito úředníci oplývají malou blahovůlí vůči obyvatelstvu německému. My bychom mohli o tom vyprávěti, s jakým šovinismem jednají tito pánové při úředních úkonech s německým obyvatelstvem, nemluvě ani o českých úřednících berních, kteří spatřují svoji hlavní činnost v tom, aby z německého jazykového území vymačkali hodně mnoho daní.

Toto nestejné jednání, tento nestejný postup má svoji oporu v zákonů samém, poněvadž ponechává volným neuvěřitelné rozpětí z 50 Kč až 3.000 Kč, ba až 5.000 a 10.000 Kč, ze 100 Kč a z 200 Kč až 25.000 Kč. Chci tu uvésti několik případů: Vydání živnostenského listu na př. stojí od 50 Kč do 5.000 Kč podle pravděpodobného rozsahu živnosti. Za podnik dopravy osob předpisuje se 300 až 2.000 Kč. Z výroby a oprav parních kotlů bez rozdílu pevná sazba 5.000 Kč, z neobmezené elektrotechnické koncese sazba 3.000 Kč, ze živnosti zubních techniků 3.000 Kč, za cestovní kancelář 5.000 Kč, z výroby zápalného zboží 20.000 Kč, za živnost zpracování zemních olejů 20.000 Kč, za rozesílání petroleje dopravními vozy 10.000 Kč, z prodeje radiového zařízení neuvěřitelně 3.000 Kč, z výroby takového zařízení dokonce 5.000 Kč až 20.000 Kč, ze živnosti zprostředkovatelské 5.000 Kč a pod. Za koncesi lékárnickou na př. 4.000 Kč, za sanatorium 500 Kč až 20.000 Kč, v oboru finančního ministerstva za různá povolení od 100 Kč až do 10.000 Kč, ba od 200 Kč až do 20.000 Kč, za povolení lékařství zubního 50 Kč až 5.000 Kč, za dovolení provozu 50 Kč až 2.000 Kč. Povolení přibaliti zboží v řízení celním 200 Kč až 3.000 Kč. V ministerstvu zahraničí stojí intervence podle okolností 50 Kč až 5.000 Kč, ba dokonce státní úřad statistický požaduje za písemné informace a posudky poplatek 10 Kč až 5.000 Kč. Vydání cestovního pasu, který je podmíněn malostátními poměry, v nichž dnes musíme v Evropě žíti, stojí dnes celé jmění. Ovšem ministr financí dr Engliš stojí na stanovisku, že do ciziny nemá nikdo cestovati, že je to nebezpečný luxus. Zbrojní list stojí dnes několik set korun. Je pochopitelno, že si každý za těchto poměrů rozváží, zda to, oč usiluje, jest ještě v nějakém poměru k prospěchu, jehož dosáhne vydáním potvrzení, a zda-li není prospěch dán tím, když se toho samozřejmě zřekne. To se stává na př. v celém množství případů staveb, které by mohly vésti k zmodernisování, ke změně a reorganisaci podniku. Mnozí vyhýbají se takovým zlepšením a změnám, poněvadž dávka není v žádném poměru k dosaženému zisku. Totéž platí o poplatcích v celním záznamném řízení, čímž v podstatě jest poškozován zvláště obchod a průmysl. Také v celku bylo zákona používáno naprosto nesprávně.

Již dříve bylo poukázáno, že lidé musejí platiti hned při podání žádosti, aniž mají jistotu, zda také dostanou příslušné povolení. Také pro obce používalo se zákona nesprávně. Ve svazových zprávách německých samosprávných korporací jest v tom směru uveden velmi klasický příklad. Obec Kolštejn požádala u okresní politické správy v Šumperku o vodoprávní souhlas k obecnímu vodovodu. Dříve ještě, než jí byl souhlas dán, byl jí doručen platební rozkaz ve výši 500 Kč, a teprve když těchto 500 Kč bylo zaplaceno, byl souhlas udělen. To je postup naprosto nesprávný, poněvadž povinnost dávky stíhá jenom ty úřední úkony ve věcech správních, které se provádějí v zájmu soukromém. Žádný člověk však nemůže tvrditi, že kladení vodovodu jest soukromým zájmem obce, zvláště když § 36 vodního zákona výslovně obcím předpisuje stavěti vodovody tam, kde není vody k pití, k vaření, ke praní a k jiným hospodářským účelům anebo k hašení ohně. Je to tedy zájem veřejný, jemuž obec v takovém případě vyhovuje. Nedávno v Novém Jičíně zúčastnil jsem se kolaudace vklenutí mlýnského potoka a za tento úřední úkon, k němuž byli povoláni 3 znalci, bylo složeno po 700 Kč, dohromady 2.000 Kč, ačkoliv vklenutí mlýnského potoka jest zájmem veřejným, poněvadž přece slouží zdravotním účelům obce.

Jak musíme konstatovati, zákon svůj úkol splnil. Jak známo, byl utvořen, aby opatřil úhradu úřednických zákonů z prosince 1924, poněvadž tenkrát byly povoleny státním zaměstnancům na r. 1925 remunerace v celkové částce 215 milionů korun. Místo, aby se hledala možnost jiné úhrady - tenkrát jsme poukázali na jednotlivé kapitoly rozpočtu, kde by se mohlo šetřiti - byla nastoupena tato cesta a byla předepsána nová dávka z úředních výkonů. Bezpochyby byl tady vzorem pruský zákon o poplatcích státních za administrativní úkony z 29. září 1923, č. 455. Ovšem byl napodoben velmi špatně jako vždycky. Neboť pruský zákon upravuje systematicky veškeré poplatky, jest značně lepší, poněvadž zná méně poplatkových sazeb a poskytuje úřadům také značně menší volné pole, a dále uvádí dávky vždy v poměru k hodnotě předmětu, na př. při stavbách vybírá se 1 dvoutisícina nákladu, tedy naprosto minimální částka v poměru k tomu, co se požaduje u nás. U nás nebylo vůbec takového úmyslu, byl sledován jenom účel, aby byly opatřeny nové peníze a nalezeny nové prameny příjmů.

Při této příležitosti chci, jako se již dříve zmínil kol. Hackenberg, poukázati, že vláda nesplnila své povinnosti, aby předložila parlamentu ve 14 dnech po přijetí zákona jednotlivá nařízení o dávkách. Ministerská rada usnesla se o prvním prováděcím nařízení 18. června 1925. Tehdy byla sněmovna pohromadě a bylo by bývalo povinností vlády, aby toto prováděcí nařízení dala do parlamentu. To se nestalo. Nařízení zůstalo ležeti do 22. července, kdy bylo potom prohlášeno, v době, kdy zase sněmovna nezasedala. Bylo tedy možno se vymluviti, že parlament nezasedá. Druhé prováděcí nařízení bylo vydáno 4. září 1924, tedy v době, kdy posl. sněmovna nezasedala. Vláda tedy tím způsobem obešla předpis. Nesplnila své povinnosti, kterou výslovně převzala a jež záležela v tom, aby si také pro řád dávkový opatřila parlamentární souhlas. Pro to není vůbec omluvy, ukazuje to jenom zase, jak vláda lehkovážně postupuje, po případě jaké vážnosti v očích vládních požívá parlament, když si vláda troufá do jisté míry parlament odstrčiti a prostě ho nedbati.

My to ostatně dostatečně známe. Můžete si na př. jen vzíti odpovědi na interpelace za celá léta. Uvidíte, že vláda vůbec neodpovídá v době 2 měsíců předepsané jednacím řádem na dotazy a na interpelace, a když je proto vyzvána k odpovědnosti, přenáší se přes to výmluvami. Pamatuji se ještě s velkou radostí, že jsem jednou podal interpelaci o výroku ministra zemědělství, který učinil vůči slezským sedlákům. Tato interpelace zůstala mnoho měsíců bez odpovědi a byla konečně vyřízena tím, že vláda na moji urgenci prohlásila, že pan ministr nemůže se již upamatovati, co tenkrát vlastně řekl. Tak se každá interpelace a dotaz vyřídí sám sebou.

Ten zákon je tedy naprosto neúčelný, jak co do formy, tak i do obsahu, a proto musíme jej se stanoviska zdravého rozumu a se stanoviska berní praxe v tomto státě úplně odmítnouti. Je-li třeba peněz, měla by vláda prostředky a cesty, aby si je opatřila rozumným způsobem, především úsporami, měla by také možnost dostati snad peníze zvýšením kolků a poplatků přiměřeně podle jednotlivých žádostí. Bylo by ušetřeno mnoho času, námahy, práce a mrzutosti, kdyby se došlo k rozumné berní praxi. Z těchto důvodů musíme se ohraditi proti prodloužení zákona a musíme žádati, aby tento zákon, který se v praxi ukázal naprosto neúčelným, byl co nejdříve odstraněn a zrušen. (Potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. R. Chalupa.

Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! Zásada, sledovaná ve vládní předloze o úředních úkonech, je celkem správná. Jestliže stát ze svého výsostního práva část přepouští občanu a občan z toho má prospěch, stát na druhé straně, státní správa, při výkonu tomto má určité výlohy, je povinností, aby skutečně občan, ovšem podle svých možností, část tohoto nákladu nesl.

Zákon jest již pět čtvrtí roku v platnosti, zákon byl zcela nový, čekali jsme, jakým způsobem tento zákon se osvědčí. Žel, že důvodová zpráva je v tomto směru mlčenlivá. Můžeme se dohadovati jen ze stesků, které dnes proti dávkovému řádu jsou, jak tento zákon ve veřejnosti působí. Dávka za úřední výkony byla rozpočtena r. 1926 celkem cifrou 79,200.000 Kč a pro Podkarpatskou Rus 800.000 Kč, takže tato dávka r. 1926 měla vynésti plných 80,000.000 Kč. Než jaký jest rozpočet r. 1927? Tam tato dávka pro Čechy má vynésti 21,685.000 Kč, pro Moravu 6,500.000 Kč, pro Slezsko 2 mil., pro Slovensko 5,580.000 Kč, celkem 35,765.000 Kč, a připočítáme-li Podkarpatskou Rus s očekávaným důchodem 500.000 byl by výnos na r. 1926 odhadován na 43,815.000 Kč. Tato značná diference ukazuje velmi jasně, že cifra, která byla v rozpočtu na r. 1926, nebyla rozpočtena správně a že r. 1926 dostal výtěžek této dávky citelnou korekturu.

Důvodová zpráva dovolává se určité zásady, která má býti vodítkem také při provádění tohoto zákona u nás. Zejména dovolává se zákona pruského z r. 1923, kde tyto poplatky sestávají jednak z poplatků pevných, fixních, jednak z poplatků, které stanoví úřad úkon projednávající, za určitých ovšem číselných mezí. Při tom odpadá fixní poplatek, který jest odpočítáván od platby za úřední úkon.

Naše osnova vybírá poplatky tyto vedle poplatků za úřední úkony, jako jejich doplnění. Zde náš systém jest podobný jako v Rakousku, ale myslím, že tento systém není oprávněn, poněvadž tu dochází vlastně k dvojímu zdanění. Poplatek pevný, podací, není vlastně nic jiného než zárodek poplatku za úřední úkon, a nevadí, jestli žádost jest vyřízena kladně či záporně. Jakmile jednou jest vyřízena kladně, je tu zdanění dvojí: jednak poplatek pevný, a dále poplatek za úřední úkon. Tedy bezesporně naše prakse zdaňuje tu dvakrát.

Výše dávky stanoviti se má zejména pevnou sazbou tam, kde jsou pro to zvlášť předpoklady, u nás tenkráte, jestliže běží o úřední výkon stejného rozsahu nebo běží-li o stejný rozsah občanstva, zákazníků, tedy jde-li o počet obyvatelstva, kde určitá živnost má býti provozována, především tam, kde skutečně takový pevný poplatek znamená uspoření práce.

Jinak tato dávka má býti stanovena podle výše nákladů, pak také podle rozsahu a obtížnosti jednání, dále podle toho, jaké majetkové výhody straně poskytuje a konečně podle majetkových poměrů.

Nemůžeme konstatovati, jakým způsobem provádění předlohy už pět čtvrtí roku postupovalo. K provádění zákona vydala vláda t. zv. dávkový řád pro všecka ministerstva, kromě ministerstva pro zásobování lidu a ministerstva unifikací. Zákon - znovu opakuji - jest přes rok v platnosti, chybí nám zkušenosti, jak se ten zákon osvědčil, zejména jsou-li oprávněny velké stížnosti proti dávkovému řádu.

My budeme hlasovati pro návrh německých soc. demokratů. Posl. Hackenberg totiž navrhuje, aby dávkový řád byl včasně projednáván v Národním shromáždění a žádá, aby nebude-li včasně projednán, platnost jeho úplně přestala. My bychom rádi zvěděli praxi předlohy aspoň z důvodové zprávy, jaké poplatky v oboru působnosti jednotlivých ministerstev byly uloženy a v jaké výši byly předepsány a také vybrány, dále jakým způsobem při ukládání a vybírání i zúčtování těchto poplatků účastní se naše správa, tak, abychom mohli posouditi, jestli náklady správní nejsou značnou položkou odečitatelnou z těchto důchodů státních. Konečně velmi by nás zajímalo, jakým způsobem osvědčilo se ustanovení o žadatelích, jichž majetkové poměry nejsou s to snésti dávky, která je předepsána a jakým způsobem byla projednávána vysvědčení chudoby a jak se v tomto směru poplatníkům a občanstvu vyšlo vstříc. Máme o to velký zájem, poněvadž není možno, aby tento dávkový řád znemožnil nemajetným občanům v tomto státě dojíti svého práva.

Důvodová zpráva, jak jsem již naznačil, po této stránce je velmi chudá a bylo by potřeba také zjistiti, jakou oprávněnost tato dávka nadále v našich poměrech má.

Již dnes jsou velmi značné stesky různých korporací a spolků do ukládání této dávky. Myslím, že při některých stát vychází příliš z fiskálního stanoviska a neuvědomuje si, že stát je povinen určité úkony dělati, aniž by si dal od korporací za úřední úkony platiti. Zejména zde podtrhuji, že u produkcí sportovních, kde je velká účast občanstva a kde skutečně o bezpečnost musí býti postaráno, tato asistence bezpečnostní je zdaňována a příslušná korporace musí velmi mnoho platiti, ačkoliv na druhé straně je stát povinen dbáti o bezpečnost občanskou. Na to musí občanstvo ve formě daní a dávek dostatečně platiti a není možno žádati, aby zde, když běží o takový úkon veřejné bezpečnosti, ještě znovu občanstvo nebo dotčená korporace byla zdaňována.

Jiná velmi těžká stížnost týká se lidových zábavních podniků, resp. jejich nositelů, kteří každoročně musejí žádati o povolení licence u zemské politické správy. Při každé žádosti však musejí zaplatiti zvláštní poplatek, ač není důvodu, který jinak má finanční správa sledovati, neběží zde o nějaké nové šetření, o novou práci, nové výlohy, nýbrž opakuje se vlastně totéž každoročně, a přece zde stát přichází s novým poplatkem. Tito kočující umělci jsou zdaňováni velmi těžce také tím že při každém přenesení působiště do jiné obce musejí zaplatiti znovu poplatek za úřední úkon 5 Kč. Počítáme-li s tím, že taková kočující živnost změní své působiště dvacetkrát do roka, je to velmi značný poplatek 100 Kč, který úplně nesprávně a nesmírně zatěžuje.

Pro nás je velmi zajímavou historie tohoto nového odvětví státního důchodu. Tato dávka byla čistě účelová, šlo tu o výplatu odměn pro státní zaměstnance, podle zákona č. 289/24, tedy o úhradu čistě časovou a proto také byl tento zákon terminován do konce r. 1926. Nyní však státní správa přichází s novým požadavkem, s prodloužením tohoto zákona do konce r. 1929, tedy na dobu, kdy výplata odměn státním zaměstnancům již není v platnosti, a tato původně čistě účelová úhrada stává se řádným dlouhotrvalým důchodem státním. Měli jsme příležitost poukázati na tuto věc v rozpravě jak ve výboru rozpočtovém, tak v plenu sněmovny, když se jednalo o uzákonění nového platového systému, zejména také o úhradu jeho a když se po nás žádala úhrada. Ovšem naše upozorňování bylo úplně bezvýsledné.

Dnešní předloha má býti tedy prodloužena na další 3 léta, čímž se velmi citelně zatíží široké vrstvy lidové. Důvodová zpráva bez ostychu se přiznává k důvodům, pro něž nemá práva, znovu tvrditi, že úprava státních zaměstnanců potřebuje, aby tato předloha byla prodloužena a že není možno, aby bez tohoto důchodu úprava státních zaměstnanců existovala. A přece při projednávání nového platového systému slyšeli jsme něco jiného. Na úpravu nového platového systému podle zprávy bylo potřeba 700 mil. Kč, z nichž 450 mil. Kč měla poskytnouti státní správa, 250 mil. Kč měly dáti státní podniky. Když počítáme s těmito 450 mil. Kč, přece jen musíme konstatovati, že těch 450 mil. Kč pan ministr financí na úhradu nového platového systému dostal. Počítáme-li jen s výnosem daně z cukru z r. 1926 172,492.000 a daní z cukru na r. 1927 590 mil. Kč, činí tedy přírůstek na dam cukerní plných 470,508.000 Kč. Pan ministr financí mohl by namítnouti, že z této velké dávky 220 mil. Kč bylo již súčtováno ve zprávě pokladniční, ale to není žádným odůvodněním, jelikož těchto 220 mil. Kč, které byly povoleny skutečně na platový systém, bylo použito v rozpočtu jiným způsobem.

K této dávce cukerní přistupuje ještě další tísnivá dávka z lihu, která celkem na rok 1927 i s příděly vynáší 458,356.000 Kč, tedy proti r. 1926 o 70 mil. Kč více, a spočítáme-li plus výtěžek daně cukerní, jest zde 487,686.000 Kč, tedy více o 37,6 mil. Kč, nežli pan ministr financí na platy státních zaměstnanců ve státní správě potřeboval.

To ovšem ještě nemluvím o správnosti cifry 450 mil. Kč. My jsme se při projednávání rozpočtu dožadovali nějakého určitějšího vysvětlení. Tato částka jest uváděna v rozpočtu globálně, úhrnně. Jsme toho názoru, že dnes již jest možno zjistiti, mnoho-li asi bylo potřebí na nový platový systém. Nový platový systém existuje od 1. července a kdybychom vzali jen jedinou výplatu a násobili 12, dostaneme přibližný náklad na jeden rok. Vezmeme-li rok předcházející, můžeme zkonstatovati, o kolik jest skutečně tato úprava vyšší, ale z toho, co slyšíme a vidíme, myslím, že v 90% celá úprava spočívá v tom že musí býti služné podle nového platového systému vyměřené doplňováno doplňky, aby skutečně nekleslo pod sumu, kterou dříve dotyční poživatelé měli. Tento druh zvláštního hospodaření a nakládání státním důchodem nemůže nás opravňovati k žádné důvěře, nemůžeme proto pro další vybírání dávky hlasovati a to tím spíše, že - jak jsem již uvedl - je to novým a trvale citelným zatížením občanstva.

Nyní několik slov k dávce z obratu. Prodloužení zákona o dani z obratu jest jasným dokladem, že dosud nežijeme v dobách normálných, ustálených, nýbrž že trvají dosud doby mimořádné, ony doby, v nichž dávka skutečně vznikla. A ještě něčeho jiného je to dokladem, oněch 1900 milionů, jež vynáší dávka z obratu, je jasným dokladem toho, na koho se vlastně poplatnost v tomto státě přesunula. (Tak jest!) Daně základní, které ve starém Rakousku tvořily základ státního rozpočtu, to jest daně přímé, jsou pouhým drobečkem proti daním nepřímým. Všechny daně přímé, které jsou v rozpočtu na r. 1927, vynášejí něco přes 2 miliardy, a jediná dávka, daň z obratu vynáší 1900 mil. Kč. To je jasným znamením toho, že skutečně také ten, kdo platí, má míti právo, že skutečně v tomto státě může se vládnouti jenom na podkladě široké demokracie. (Výkřiky.)