Zpravodaj posl. dr Králik: Slavná sněmovno! K vládnímu návrhu,
kterým se mění zákon o voličských seznamech a kterým se reformuje volební
právo příslušníků branné moci a četnictva, považuji za nutné sděliti:
Vojenská správa ve snaze ochrániti armádu před všemi vlivy politickými
a zachovati ji jako jednotný celek, sloužící jedině a výhradně celostátní
myšlence, musí na základě nabytých zkušeností důsledně trvati na požadavku,
aby volební právo všech vojenských osob v aktivní službě po dobu této služby
odpočívalo, a to bez jakékoliv výhrady a výjimky. Armáda, která politisuje,
znamená rozvrat a podlomení státní autority. Zachvátí ji třídní, stavovské
a národnostní spory a ohrozí její jednotu. Důkazů pro to máme v poslední
době z některých států dostatek. Jsem nezlomně přesvědčen, že vyřešením
této palčivé otázky vzroste u občanstva důvěra a prestiž naší branné moci
značně stoupne i u našich spojenců a u ciziny vůbec. (Předsednictví
převzal místopředseda Slavíček.)
O nějakém celostátním významu zachování volebního práva vojáků nelze
vůbec mluviti. Vojenští voliči tvoří něco málo přes jedno procento všeho
voličstva. Dělíme-li pak počet vojenských voličů podle klíče politických
stran, jichž, při posledních volbách do Národního shromáždění kandidovalo
celkem 29, dospějeme k číslům nepatrným a bezvýznamným. O nějakém zkracování
demokracie v tomto případě, nebudou-li vojáci voliti, dá se těžko mluviti.
Při 18měsíční činné službě a při 6letém volebním období do poslanecké sněmovny
teprve vždy čtvrtý turnus současně sloužících by jednou nevolil. Tři generace
vojáků by eventuelně vysloužily, a poněvadž nebudou vůbec volby, tedy nebyly
by ve svém volebním právu obmezovány, nemohou tedy volební právo ztratiti.
Jen dočasně a na nepatrný zlomek svého života ztrácí aktivně sloužící vojín
volební právo, a to v zájmu státu. On však výkonem služby vrací svůj dluh
republice: ona dala mu zdarma školní vzdělání, možnost zaměstnání a výdělku
na svém teritoriu, on má bezpečnost osoby a majetku.
R. 1925 při volbách do Národního shromáždění téměř z 8 mil. voličů do
poslanecké sněmovny mělo volební právo přibližně 93.000 vojáků, to je něco
málo přes jedno procento, a z více než 6 mil. voličů do senátu asi 19.000
vojáků. Voleb se zúčastnilo do poslanecké sněmovny asi 60.000, tedy 0,8
%, a do senátu asi 17.000, tedy 0,2 % všeho voličstva.
Období předvolební, volební i povolební v kasárnách má za následek úpadek
družnosti, politické spory a hádky, dále zášť politických straníků proti
sobě a konečně třídní nenávist. A k tomu ještě, čeho, bohudík, dosud sice
v naší armádě nebylo, ale co by lehko mohlo vzniknouti, národnostní třenice!
Vždyť agitace stranická šla tak daleko, že si jistá politická strana přišla
demonstrativně před kasárny s hudbou pro své voliče - vojáky. Jinde zase
útočeno výhradně proti důstojnictvu a rotmistrům, slibovalo se vojákům
zkrácení doby služební a jiné věci. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Nebude-li voják voličem, všechno to, co tak ve značné míře podlamovalo
kázeň ve vojsku, samo sebou odpadne. Chceme-li důsledně provésti zásadu,
že politika do armády nepatří, poněvadž by mohla ohroziti její spolehlivost,
musíme dočasně omezením volebního práva vojáků tak učiniti. Ujasněme si,
že jsou jisté charakteristické znaky, které činí volební právo vojenských
osob od jiných občanů-voličů odlišným: vojenským osobám je zakázána účast
na politických schůzích, táborech a projevech, dále jest jim zakázána veškerá
agitace a mají zakázánu i účast na politických průvodech a demonstracích
a konečně jim není dovoleno nositi politické odznaky.
V důsledku vojenské organisace má voják i jinak odlišné postavení od
ostatních občanů po dobu aktivní služby vojenské. Jest kasernován, tedy
omezena jeho osobní svoboda, podléhá zvláštní justici vojenské, nesmí se
ženiti - ani důstojník - bez povolení vojenských úřadů atd. Proto také
v zájmu vyšším, celostátním je nutno, aby po čas vojenské služby volební
právo vojáků odpočívalo.
Pro odstranění volebního práva vojáků do obcí není mi snad potřebí snášeti
důkazy. Jest všeobecně známo, že výkon volebního práva do obcí vojáky,
kteří jsou v obcích dočasně a přechodně ubytováni, nemajíce k obcím pražádného
vztahu a neznajíce poměrů a potřeb obce, po případě ani hospodářských jejích
zájmů, není zdravý a nutno jej považovati za nemístné vměšování se do cizích
záležitostí a zájmů. Ani dobrému poměru občanstva k posádkám ani k armádě
jako celku výkon volebního práva vojáků neprospívá. Neinteresovanost vojáků
na řízení obecní samosprávy jest notoricky známa, hmatatelná a vyložená.
Vojenská správa nemůže také přijmouti požadavek, aby volební právo bylo
ponecháno vojenským osobám z povolání, t. j. vojenským gážistům. Splnění
tohoto požadavku vneslo by rušivý nesoulad do poměru mezi důstojnictvem
a mužstvem, neboť by bylo v lidových masách považováno za třídní nadpráví.
Očekáváme od našeho důstojnického sboru i od rotmistrů, o jejichž věrnosti
k službě a státní myšlence jsme přesvědčeni, že právě oni s vyšších hledisek,
zájmů celostátních a v zájmu jednotnosti armády, dobrého ducha a kázně
v ní přinesou rádi tuto oběť. Máme důkazy - zejména při obecních volbách
- že tím, že zvolena byla řada vojenských gážistů za členy obecních zastupitelstev,
byli tito chtě nechtě při výkonu svých funkcí strženi do víru stranicko-politických
sporů i mezi sebou. To nelze jak v zájmu kázně, tak i v zájmu soudržného
ducha v armádě připustiti.
A na přátelském poměru důstojnictva k mužstvu v zájmu vnitřního upevnění
branné moci a úspěšného jejího vybudování zajisté musí vojenské správě
záležeti. Důstojník má býti učitelem, rádcem, přítelem vojínovým, nahražuje
mu otce a pěstouna. Proto nechceme, aby zpolitisováním armády voják viděl
ve svém důstojníku třeba svého třídního a politického nepřítele.
Důvody rázu národnostního pro zachování volebního práva vojákům jsou
uměle zveličovány. Armáda ve svém národnostním složení je odrazem národnostního
rozvrstvení obyvatelstva republiky. Nebudou-li vojáci voliti, ztratí stejnoměrně
všechny národnosti. Jestliže - mnohdy dočasnou a přechodnou dislokací některých
posádek - ojediněle získaly některé menšiny nějaký počet hlasů, jinde zase
hlasy vojínů jiné nežli československé národnosti připadly kandidátkám
národností menšinových. Jsou proto mylné a nesprávné všechny domněnky,
že by vojenská správa dala se svésti k nějaké volební politice s hlasy
vojáků.
Volby jak do obou sněmoven Národního shromáždění, tak také volby do
obcí, prakticky dokázaly neudržitelnost volebního práva aktivně sloužících
vojenských osob. Vášnivá politicko-stranická agitace, vnesená do kasáren
působením na vojáky při pobytu mimo kasárny, čemuž, bohužel, nedalo se
zabrániti a což vlastně znamenalo popuzování proti představeným, kázni
a pořádku, přesvědčila armádní správu o nezbytnosti brzké nápravy v tomto
směru. Výkon volebního práva vojáků ohrožuje a zeslabuje zcelenost a pohotovost
armády, podlamuje kázeň a soudržnost v ní, ovlivňuje politicko-stranicky
vojsko a může se státi nejen krisí armády, nýbrž i krisí celostátní. Proto
je nezbytno setrvati důsledně na požadavku omezení volebního práva pro
všechny aktivně sloužící vojenské osoby. Volební právo vojáků je v zásadním
rozporu se základními principy vojenské organisace a činí ji neschopnou
splniti spolehlivě a přesně všechny úkoly, které má branná moc ve státě
a vůči státu.
Toto všechno nahlédly již dříve jiné státy a v důsledku toho omezily
volební právo vojáků, resp. jim je vůbec neudělily.
Dovolte mi, abych poukázal na některé státy a na zákony, týkající se
tohoto předmětu.
Podle čl. 70 ústavy království SHS - je to zákon ze dne 28. června 1921
- nemohou vykonávati práva volebního, ani býti voleni, důstojníci aktivní
i na odpočinku, poddůstojníci a vojáci pod prapory. Totéž ustanovuje čl.
10 platného volebního zákona - zákon o izboru narodnih poslanika za Narodnu
Skupštinu ze dne 3. září 1920, s novelou publikovanou dne 10. června 1922
pod č. 150 Služebních Novin - s tím dodatkem, že v této výjimce nejsou
zahrnuti reservní důstojníci a civilní zaměstnanci ve vojenských sborech.
V Italii byla upravena otázka volebního práva vojáků postupně zákony
z 2. září 1919, č. 1495, ze dne 3. prosince 1923, č. 283, a ze dne 15.
února 1925, č. 122 Úředních novin. Podle čl. 3 volebního zákona ze dne
2. září 1919 nemohli vykonávati volebního práva poddůstojníci a vojenské
sbory královského vojska, námořnictva a vzduchoplavby potud, pokud se nalézali
ve zbrani. Toto ustanovení platilo také pro osoby analogického stupně,
patřící ke sborům vojensky organisovaným ve službě státní.
Tento článek změněn byl novelou k volebnímu zákonu ze dne 3. prosince
1923 takto: "Volebního práva nemohou vykonávati poddůstojníci a vojenské
sbory královského vojska, námořnictva a vzduchoplavby potud, pokud se nalézají
ve zbrani. Výjimku činí maršálkové a odpovídající jim hodnosti." Ustanovení
toto platí též pro osoby analogického stupně, patřící ke sborům vojensky
organisovaným ve službě státní, zahrnuje v to i vojáky dobrovolné milice
pro národní bezpečnost, když konají efektivní služby. Velitel pásma dobrovolné
milice národní musí nejdéle ve čtvrtek před volbou zaslati obecnímu starostovi
každé obce seznam mobilisovaných vojáků ve službě jsoucích, a tento seznam
platí jako přídavek k seznamu těch, kteří jsou zbaveni hlasu bez každé
jiné formality.
Toto ustanovení o aktivním právu volebním bylo zachováno v platnosti
další novelou k volebnímu zákonu ze dne 15. února 1925. O pasivním právu
volebním dala tato novela nová ustanovení ve čl. 89: Za poslance nemohou
býti zvoleni funkcionáři, úředníci a všichni ti, kdož dostávají plat na
účet jakékoliv veřejné správy. Vyňati jsou však mezi jinými generálové
a vyšší důstojníci vojska, námořnictva a dobrovolné milice pro národní
bezpečnost a dále nižší důstojníci vyznamenaní zlatou medailí nebo vojenským
řádem savoyským.
Z tohoto ustanovení činí čl. 89 tuto další výjimku: Za poslance nemohou
býti zvoleni ve volebním kraji, kde konali příslušné teritoriální funkce
v pololetí předcházejícím před datem volby důstojníci pozemní, námořní,
aeronautičtí a dobrovolné milice pro národní bezpečnost, konali-li funkce
ty způsobem efektivním a přímým.
V Polsku podle čl. 1 volebního zákona ze dne 28. července 1922, č. 590
Dziennik Ustaw, nemají aktivního práva volebního vojáci v činné službě.
Podle čl. 5 nejsou však vyňati z pasivního práva volebního. Aktivním důstojníkům
není dovoleno býti příslušníky politických spolků (čl. 23 zákona ze dne
23. března 1922, č. 256 Dziennik Ustaw). Tresty na přestoupení tohoto ustanovení
jsou vězení až do 3 let, eventuelně propuštění z činné služby.
V Německu podle §u 2 zákona ze dne 27. dubna 1920, č. 87 Reichsblatt,
odpočívá ("ruht") výkon volebního práva pro vojáky po dobu jejich
příslušnosti k ozbrojené moci.
V Maďarsku podle §u 6 zák. čl. XXVI/1925 o volbě poslanců do sněmu nemá
volebního práva ten, kdo je v činné službě jako člen branné moci a četnictva,
vyjímajíc osoby, patřící do stavu dovolené. Stejně nemá volebního práva
ten kdo je členem mužstva státní neb obecní policie, říční stráže, celní
stráže, nepočítaje v to jiné občanské zaměstnance, oprávněné nositi zbraně,
jako finanční stráž, polní, lesní, horní stráž atd. I kdyby osoby tyto
byly zapsány do seznamu voličského, nemohou vykonávati práva volebního.
Ustanovení belgického volebního řádu byla modifikována zákony z 5. dubna
1920, ze dne 26. března a 19. října 1921, ze dne 24. července a 10. srpna
1923 a z 30. července 1924. Podle čl. 21 volební právo těch osob, které
nevyhověly zákonům o milici, je suspendováno a osoby ty nemohou býti připuštěny
k volbě, dokud nedosáhnou 36 let. Podle čl. 59 zapisují se vojáci v činné
službě do seznamů voličských. Podle čl. 61 volební právo poddůstojníků,
desátníků a vojáků, kteří slouží po 11. listopadu 1918, je suspendováno
potud, pokud jsou pod prapory. Jsou zapsáni do voličských seznamů toliko
tehdy, když jsou na neobmezené nebo definitivní dovolené před 1. květnem,
po němž následuje revise seznamů.
Tato ustanovení se nevztahují ani na úředníky armády, ani na členy armády,
kteří patří personálu konajícímu službu zdravotní, kteří jsou doktory mediciny,
farmaceuty, zvěrolékaři, a nevztahují se ani na poddůstojníky, desátníky,
brigadýry, trubače, hudebníky a osoby jim podobné, sloužící nejméně 3 léta.
Ve velkovévodství Lucemburském platí toliko pro volby do obecní rady
podle §u 156 zákona ze dne 30. června 1924 ustanovení, že nemohou býti
členy obecní rady vojáci aktivně sloužící. Toto omezení neplatí co do aktivního
práva volebního a není takového omezení vůbec pro volby do sněmu.
Ve Francii vojenské osoby v činné službě zapisuji se v listinách obcí,
kde jsou příslušny. Přes tento zápis nemají však aktivního volebního práva,
jak výslovně stanoví zákon ze dne 30. listopadu 1875. Pasivního volebního
práva nemají též; výjimkou mají toto právo pro senát a sněmovnu generálové,
podržení v první sekci kádru generálního štábu, a pro senát vedle toho
ještě maršálci a admirálové. Vyjma těchto výjimek nepřísluší vojenským
osobám z povolání pasivní volební právo.
Chce-li vojenská osoba z povolání kandidovati nebo je-li zvolena přes
to, musí ze svazku vojska vystoupiti a ztrácí tímto vystoupením všechna
dřívější práva, t. j. právo na pensi a právo na návrat do svazku vojenského
jako vojenská osoba z povolání. Výjimku z této zásady stanoví zákon ze
dne 30. prosince 1913, č. 45, jenž stanoví: "Každý funkcionář, mající
28 služebních let v době přijetí poslaneckého nebo senátorského mandátu,
může po dosažení 50. roku stáří obdržeti výjimečnou pensi..." Po dobu
vykonávání mandátu nedostává dotyčný z titulu vojenského žádného platu
a doba mandátu se mu nezapočítává.
Pokud se týče historického vývoje této otázky ve Francii, dlužno poznamenati:
Za posledního císařství měla armáda pasivní volební právo ve své domovské
obci. Třetí republika dala vojenským osobám při prvních volbách do parlamentu
roku 1871 aktivní i pasivní volební právo.
Toto právo bylo zrušeno r. 1875 úplně a zachovaly se jen zbytky, o nichž
jsem se již zmínil. Od té doby byly podány několikráte návrhy na obnovení
volebního práva vojenských osob, ale vždy bezvýsledně. Poslední návrh toho
druhu byl podán poslancem Paté dne 8. května 1919.
V rakouském vojsku jsou poměry zcela odlišné od poměrů v jiných státech,
ježto zde je vojsko žoldnéřské a těmto osobám se ponechávají proto veškerá
občanská práva a tudíž také aktivní a pasivní právo volební. Jakákoliv
stranicko-politická činnost ve službě a v ubikacích je sice přísně zakázána;
ve skutečnosti se však tento předpis nedodržuje a v kasárnách rakouského
vojska se nejenom mnoho politisuje, nýbrž dochází prý i dosti často k hádkám
a pranicím.
Volební právo příslušníků branné moci v našem státě vzniklo jako důsledek
mimořádných poválečných poměrů. Hlavně byly to tyto úvahy, které vedly
k jeho zavedení: 1. Vojenské části tou dobou nebyly pravidelnou brannou
mocí, nebyly vojenskou organisací ustálenou a zákonně ustrojenou; 2. sloužili
v nich pouze občané československé národnosti, kdežto občané druhých národností
až na nepatrné výjimky nikoliv. Nepřiznáním vojenského práva byla by tedy
bývala ohrožena rovnováha národnostní a volby neukazovaly by pravého obrazu
poměrů. 3. V době popřevratové byly ve zbrani všechny oddíly legionářů,
kteří vybojovali naši samostatnost. Těmto nemohla býti odepřena účast na
výstavbě základu státu, pro který oni tolik obětovali.
Přes to však toto volební právo bylo omezeno různými zákonnými předpisy
a nařízeními, jak jsem se již dříve zmínil. Stát dobře cítil nebezpečí,
které vzniká zanášením politiky do armády, a uznaly to i politické strany,
které se veřejně dohodly na zásadě, že se vystříhají veškeré agitace mezi
vojskem. (Posl. Hackenberg: To byla jen dohoda vládních stran!) Když
však došlo k volbám, byli jsme svědky, že nadarmo byla vydávána nařízení
o zákazu účasti vojáků na schůzích, nošení politických odznaků, ba i pořádání
schůzí samotnými vojáky - viděli jsme, že dohoda politických stran o zdržení
se politických stran agitace mezi vojskem nebyla dodržena a vojsko bylo
vystaveno nejprudší politické agitaci. Volební právo vojáků způsobilo velmi
těžké otřesení kázně, ducha a spolehlivosti branné moci naší republiky.
Zkušenosti dokázaly, že volební právo osob vojenských je v zásadním
odporu se základními principy vojenské organisace a činí ji neschopnou
splniti spolehlivě a přesně úkoly, které má branná moc ve státě a vůči
státu. Vojsko se míjí se svým účelem a na úkor státu jako celku alespoň
přechodně nabývá vlivu ve vojsku ta neb ona strana. V každém případě vystavuje
se vojsko těžké krisi, která za nebezpečných politických poměrů mohla by
se státi i krisí státu. Nebezpečí následků aktivní účasti vojenských osob
na volbách pro pravidelnou moc samou je dalekosáhlé,
V pravidelné branné moci Československé republiky slouží občané všech
národností republiky, kromě Čechoslováků i Rusíni, Němci a Maďaři. V případě
ponechání volebního práva vojenským osobám hrozí nebezpečí ostrých a nebezpečných
sporů národnostních v armádě, kteréžto jsou s to zničiti ideu služby vojska
celému státu v míře daleko horší než spory stranicko-politické.
Branná moc Rakouské republiky, která nemá národnostního problému, je
velmi výstražným příkladem armády zpolitisované, armády, která se stává
a je stálým předmětem sporů, zápasů a bojů politických stran na úkor státních
zájmů a prestyže státu.
Voják je výjimečným útvarem ve státě a jeho výjimečnost musí býti ochráněna
za každou cenu v zájmu státu. Vojákovi nemá a nemůže se poskytovati příležitost,
aby - byť i jen na přechodnou dobu - cítil se více politickým straníkem
nežli ochráncem vlasti, aby směšoval prvý svůj účel - obranu republiky
- se stranickými politickými boji. Má už v důsledku vojenské organisace
postavení zcela odlišné od ostatních občanů. Je kasernován, tedy poután
domicilem, je tedy, když už se tak musím vyjádřiti - omezena i jeho osobní
svoboda. Nesmí se ženiti bez povolení vojenských úřadů, podléhá zvláštní
justici vojenské, jako sběh stává se těžkým zločincem protistátním, ztrácí
i správu svého jmění a jeho testament je bezúčinný. Neplatí pro něho ustanovení
zákona o osmihodinné době pracovní, za zaměstnání v hodinách nočních není
zvlášť placen, je povinen z příkazu státu a v jeho zájmu obětovati nejvyšší
své statky i život.
Vojsko je výrazem bezpečnosti a moci státu, stát má životní zájem na
tom, aby měl vojsko ukázněné, schopné chrániti stát proti nepřátelům, přesné
a spolehlivé. A zvláště v době volební, v době rozvíření vnitřních zápasů
politických, vojsko musí býti uchráněno před rušivými a škodlivými vlivy,
nesmí dělati ve státě politiku, nesmí mu k tomu býti poskytována příležitost,
nesmí se státi předmětem zápasu politických stran, musí býti bezvýhradně
ovládáno státem a sloužiti jen státu. Na tom závisí život a existence republiky.
Jako referent ústavně-právního výboru navrhuji slavné sněmovně přijetí
vládního návrhu z důvodů udržení a zesíleni kázně, ducha a spolehlivosti
branné moci Československé republiky, které by ponecháním volebního práva
příslušníkům branné moci a četnictva mohly býti vážně ohroženy a
tím ohrožen stát ve svých základech. (Potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní): Přistoupíme nyní ke 3.
§odstavci pořadu:
3. Zpráva výboru branného k vládnímu návrhu (tisk 438) zákona o délce
presenční služby vojenské (tisk 868).
Zpravodajem výboru branného je p. posl. Špaček. Uděluji mu slovo.