Zpravodaj posl. Špaček: Slavná sněmovno!
Smyslem každého branného zákona jest
zajistiti obranu státu proti možnému útoku
zvenčí, posíliti jeho vnitřní
opornost proti možnému upřílišněnému
rozkladnému hnutí jakémukoliv uvnitř
a v tomto smyslu branného zákona nutno uvažovati
o vhodnosti jednotlivých branných systémů
v každém jednotlivém státě. Je
přirozeno, že při výběru tohoto
vhodného branného systému záleží
velmi mnoho na zeměpisné poloze dotyčného
státu, právě tak jako na jeho vnitřních
poměrech hospodářských, na rozvoji
kulturním i průmyslovém, na mravní
síle národa, na všeobecné vzdělanosti,
na schopnosti finanční a na veškerých
jiných momentech, které dohromady tvoří
kulturu a všeobecnou vzdělanost každého
národa. Přihlížíme-li vzhledem
k těmto různým stanoviskům a potřebám
k posici naší republiky, vidíme, že u
nás vhodný branný systém vyžaduje
neobyčejně bedlivého přihlížení
ke všem skutečnostem zvláště našeho
zeměpisného položení, a ovšem také
ke všem jiným skutečnostem našich vnitřních
nesnází jakožto státu, povstalého
teprve ze světové války.
Naše posice zeměpisná tvořila při
výběru systému branného ovšem
nejdůležitější směrnici,
podle které jsme se rozhodovali pro zavedení branné
soustavy kádrové, která u nás dosud
platí, třebaže po válce velká
většina národa a jmenovitě jeho politických
stran celým srdcem a celou duší stála
za systémem miličním. Ale právě
skutečnost, že tento systém miliční
byl před válkou zaveden vlastně jenom v jednom
evropském státě, totiž ve Švýcarsku
- jehož zeměpisná poloha jest formou analogická
se zeměpisnou polohou naší, ale jehož
politický vývoj a mezinárodní položení
jest naprosto jiné, nežli státu našeho
- tato skutečnost, že ani nikde jinde, kde jsou aspoň
přibližně stejné poměry zeměpisného
položení a z nich resultující možnost
konfliktu se sousedem, ba vůbec nikde jinde v Evropě
systém miliční zaveden nebyl, tato skutečnost
vedla nás k tomu, že překonali jsme všechny
ty, řekl bych, idealistické a pacifistické
snahy, které měly vésti k zavedení
systému miličního v naší branné
soustavě, a že jsme si ponechali prozatím branný
systém kádrový.
Byla to jmenovitě stálá potřeba míti
na zřeteli naše sousedstvo a míti na zřeteli
skutečnosti psychologického a hospodářského
rázu, které souvisely s likvidací světové
války a které tvořily současně
velmi podstatný základ vzniku naší samostatnosti;
a právě vzhledem k těmto možným
konfliktům v budoucnosti a vzhledem k nesporné skutečnosti,
že možný nepřítel zevní
pro náš stát, třebaže si nepřejeme,
aby přišel, může přijíti
jen ze sousedního Německa nebo Maďarska, právě
to musilo vésti všechny i nejidealističtější
představitele tohoto miličního systému
k potřebě přidržeti se v konkretních
našich poměrech systému kádrového.
Tento systém musí míti za účel
vytvořiti armádu dobře organisovanou, podle
moderních požadavků dokonale vyzbrojenou, mravně
silnou a ukázněnou a hlavně dobře
vycvičenou. Jen taková armáda má skutečný
raison ď étre, jen taková armáda může
znamenati opodstatnění všech těch obětí
hospodářských, mravních, finančních
a státních, které na ni podle svého
rozpočtu stát vynakládá, a neměla-li
by takovou armádou naše armáda býti,
armádou dobře organisovanou, dobře vyzbrojenou,
mravně silnou a ukázněnou a jmenovitě
dobře vycvičenou a připravenou na svoje úkoly,
bylo by lépe žádné armády nemíti
a oddati se těžkému fatalismu, že nás
bude v případě útoku někdo
chrániti, že se nám podaří odpuditi
všechno možné nepřátelství
a udržeti se ve světě v tom postavení,
jako se udržuje Švýcarsko.
Ovšem, kdo se seriosně na úkoly naší
branné moci dívá, nemůže se oddávati
snům. Položení Švýcarska nemůže
nikdy platiti u nás v mezinárodních budoucích
konfliktech, poněvadž Švýcarsko existuje
jako nárazníkový stát z vůle
velmocí, které ho obklopují a které
mají zájem, aby v tom Švýcarsku našly
možnost výměny názorů prostřednictvím
jiných neutrálů, kdežto u nás
nemůžeme býti ničím jiným,
nežli čím jsme chtěli býti, když
jsme o svoji samostatnost usilovali, totiž předvojem,
baštou nových mezinárodních poměrů
v Evropě, jak o tom mluvili naši vůdcové
zahraniční za revoluce i naši vůdcové
domácí. Již jsem několikráte
s tohoto místa připomenul velmi významné
válečné spisy našich velikých
přátel na západě, jmenovitě
Setona Watsona a Denise, kteří vždycky ve svých
agitačních skutcích a ve svých spisech
a řečích, kterými se snažili
dobýti pro naše nacionální osamostatňovací
snahy sympatií západní Evropy, akcentovali
skutečnost, na kterou poukázal také Bismark,
když řekl: "Kdo bude pánem Čech,
bude pánem Evropy", která v novém pořádku
mezinárodní politiky v Evropě znamená
skutečnost, že musíme dbáti své
samostatnosti sami, aby na naši samostatnost a na její
zachování měli zájem jiní,
daleko mocnější, bez jichž pomoci samostatnost
nemůžeme uhájiti, ale na jejichž pomoc
nemůžeme také spoléhati, poněvadž
ten, kdo pomoci zasluhuje, musí sám učiniti
všechno, aby svoji existenci, svůj samostatný
život a kulturní vývoj uhájil. Platí
to o jednotlivcích zrovna tak jako o národu.
Tedy chceme-li míti takovou řádnou armádu,
jak jsem se o tom zmínil, je nezbytně nutno, aby
armáda naše byla řádně vytvořena.
Předmětem našeho jednání má
býti pokud běží o předlohu zákona,
kterým se má zachovati dosavadní presenční
18měsíční služba, či se
stanovisko legislativního lépe řečeno
14měsíční služba presenční
a další činná služba 4měsíční
- úvaha o možnosti takového výcviku
a co nejkratší doby pro takový výcvik,
jaký právě naše armáda musí
míti, aby v daném případě byla
slušně schopna svého úkolu.
Až do války světové byla pokládána
za takový termín, ve kterém je možno
všeobecně vojáka slušně vycvičiti,
aby se stal ve válce platným kolečkem nebo
činitelem v tom velkém zápase armádního
kolektivu proti jinému kolektivu armádnímu,
doba 2 roků jako nejlepší, a víme, že
ve všech státech, které seriosně se
problémem tím obíraly, žádalo
se, aby tato presenční služba vojenská
pod dobu 2 let snížena nebyla.
Je tudíž přirozeno, že když jsme
začali organisovati svůj stát a když
jsme v předních úkolech této organisace
státní pokládali za nutno vytvořiti
si svůj nový branný zákon, že
jsme se, resp. činitelé naší vojenské
správy přimkli se k dosavadním názorům,
jak původní návrh §u 17 vládního
návrhu tisk 2176 z r. 1920 pravil: "Pravidelná
presenční služba trvá 2 léta.
Ti, kdož byli vycvičeni na státní útraty
k vojenským službám z povolání,
nebo dostali k tomu účelu stipendia, jsou zavázáni
vedle pravidelné presenční služby ještě
k další činné službě, jejíž
trvání řídí se ustanoveními
platnými v době převzetí takového
závazku."
Prosím, to byl vládní návrh našeho
branného zákona; presenční služba
dvouletá. Bylo jednáno mezi stranami, které
ovšem z největší části byly
pod vlivem onoho psychologického stavu, kterému
všechny národy světa a také národ
náš - a specielně náš, protože
trpěl onou roztříštěností
jednotného stanoviska po válce, která vyplynula
z někdejší podřízenosti k cizímu
elementu v bývalém starém Rakousku - podlehli;
za tohoto psychologického stavu únavy z války
a u vědomí těžkých finančních
a morálních obětí, které světová
válka vyžadovala, po té pod vlivem všeobecně
o válce se vyskytujícího mínění,
že hrůzný stav překonané války
musí býti dostatečným poučením
a podnětem, aby v dohledné době válce
se vyhnulo - ty všecky názory, které již
jinde a specielně u nás se vyskytly, vedly k tomu,
že skoro všecky strany v bývalém revolučním
Národním shromáždění,
jemuž tento vládní návrh byl předložen,
se snažily presenční službu vojenskou
snížiti pod dobu 2 roků. Důsledek toho
jednání byla formulace §u 17 tak, jak ji vidíme
ve zprávě výboru tisk 2596, ve kterém
se říká v §u 17: "Pravidelná
presenční služba trvá 14 měsíců.
Ti, kdož byli vycvičeni na státní útraty
k vojenským službám z povolání
atd. mohou sloužiti eventuelně dále."
Kromě toho říká § 61 na konci:
"Odvedení příslušníci ročníků
1900 (první odstavec b), jakož i všichni v letech
1921 a 1922 odvedeni jsou bezvýjimečně povinni
bezprostředně po skončení pravidelné
presenční služby ještě k další
činné službě v trvání
10 měsíců; všichni v letech 1923 až
1925 odvedení jsou pak povinni po skončení
pravidelné presenční služby ještě
k další činné službě v trvání
4 měsíců."
Je tudíž vidno, že při zásadě
zachování 14měsíční
presenční služby, která byla normována
§em 17 našeho branného zákona, mělo
dosaženo býti postupně skutečného
výkonu jenom 14měsíční presenční
služby v etapách, z nichž první měla
býti jenom zdánlivě 14měsíční,
ve skutečnosti dvouletou službou vojenskou, poněvadž
se zavazovali odvedenci z r. 1921 a 1922 sloužiti ještě
dalších 10 měsíců činně.
Druhá etapa měla býti provedena v letech
1923 až 1925, ve kterých se odvedenci měli
zavazovati, a byli zavázáni, k presenční
službě vojenské 14měsíční
plus další 4 měsíce činné
služby. To znamená, že pro odvedence z r. 1926
měla by platiti, a de lege lata platí, vlastně
již jenom činná služba 14měsíční.
Tak vypadá právní stav.
Ve skutečnosti však přes to, že vojenská
správa konala bedlivá studia o možnosti skutečného
snížení této presenční
služby vojenské - abych to tak nazval efektivní
- z 18 měsíců na 14, došla k přesvědčení,
že ještě dnes a ještě v nejbližší
době 18měsíční presenční
služba vojenská musí býti zachována,
poněvadž jinak není absolutně možno
vycvičiti naše vojsko takovým způsobem,
aby poskytovalo aspoň slušnou záruku, že
v případě aktuelního nebezpečí
ze zahraničí bude míti průbojnost
a váhu, také pokud běží o naše
závazky mezinárodni politiky vojenské, jakou
bychom si přáli a jakou si od nás musí
přáti naši spojenci.
Vývoj ukázal nemožnost provésti již
teď závěrečná ustanovení
§u 61 platného našeho branného zákona.
Poměry v celém světě, jak to můžete
konstatovati, nejdou, bohužel, k takovému ideálnímu
jakémusi rozpoložení myslí, které
by mohlo býti nazváno opravdovým pokrokem
na dráze shody a dobré vůle mezi národy,
tak jak tomu není ani mezi jednotlivci uvnitř národů.
Vidíte, že boj, bitvy, srážky, bojovné
úsilí, netvoří pouze jednu z nejdůležitějších
výzbrojí naší politické fraseologie
uvnitř národa, nýbrž také v mezinárodních
sporech dosud platí válka, bitva a projevuje se
snaha, eventuelně násilím nebo silou zlomiti
určité nevýhodné národům
závazky, pouta, vybaviti se podle jejich mínění
na cestu svobodnějšího vývoje nebo zbaviti
se určitých restrikcí, určitých
omezení, která jim byla uložena mezinárodními
smlouvami, ať již mírovými nebo jinými.
Tato bojovná, řekl bych, nálada mezi lidmi
trvá dále, a jsou to větší lidé,
než tu mnozí z nás, kteří jsou
přesvědčeni, že, bohužel, ještě
do dohledné budoucnosti nevymizí vůle k boji
a vůle k vyřizování sporů mezi
národy brannou mocí, silou, tak jako v dohledné
době nedospějeme ještě k tomu, aby člověk
hodnotil člověka oním ideálním
měřítkem, které si přeje míti
pro sebe. Jak vidíme, je v životě jednotlivce,
v životě lidí jednoho národa rozhodně
pořád ještě stále a stále
hodně sobectví. Vidíme, že přes
ty dobré snahy o odzbrojení národové
se ozbrojují, že se po válce, zrovna tak jako
před válkou, pracuje stále a stále
na zdokonalování prostředků válečných.
(Výkřiky posl. Harusa.) V Rusku se to dělá
nejvíce, pane kolego, já vám to potom řeknu;
tam to potřebují pro své účely
třídní, tam je to dobré.
Válka se stává den ode dne více vědou
a uměním - dovolte, abych to tak řekl - a
je tedy přirozeno, že za těchto okolností
výcvik moderního vojska a výcvik naší
armády vyžaduje nejen velmi bedlivého šetření
všech těch vědeckých, psychologických,
mravních a jiných poznatků, které
zkoumání o příčinách,
průběhu a dobrých výsledcích
války podle vojenského dějepisu s sebou přináší,
nýbrž že je jmenovitě potřebí
tomuto výcviku vojáka pro moderní válku
věnovati co nejdelší dobu, resp. uzpůsobiti
ten výcvik tak, aby z vojáka udělal opravdu
schopného součinitele, schopného bojovníka,
schopného kombatanta v té velice těžké,
všechny, řekl bych, schopnosti fysické i mravní
pro sebe žádající moderní válce.
Moderní válka předpokládá tedy
velké poznatky vědecké a velké schopnosti
přímo, řekl bych, umělecko-tvůrčí
dovednosti, nejen u náčelníků, vůdců,
nýbrž i u jednotlivých vojáků,
u jednotlivých bojovníků - právě
proto, že moderní válčení čím
dále tím více individualisuje. Moderní
válka přestává býti mohutným
náporem jednou vůlí vedených mas,
mechanicky účinkujících, moderní
válka dělá dnes vlastně více
méně z každého jednotlivého kombatanta
na sebe sama odkázaného vůdce, přikazuje
mu iniciativu, vědomí samostatnosti akční
a vědomí odpovědnosti za osud vlastní
i osud celku. A všechny tyto nezbytnosti moderního
spoluúčinkování válečného
uloženého kombatantu vyžadují bedlivé
a podrobné přípravy výcvikové,
aby když přijde potom ad factum praestandum, mohl
on překonati všechny nesnáze, hlavně
mravní, které mohou jednotlivce vyšinouti z
úkolu, který je mu právě v onom kolektivu
přidělen.
Je samozřejmo, že příprava na takovou
moderní válku vyžaduje velice bedlivého
výcviku, že tento cvik musí býti po
určitou řadu měsíců a dní
vykonáván velice podrobně a že je velice
těžko najíti objektivní minimum, ke
kterému se všichni snažíme, ale které
nemůže býti voleno takovým způsobem,
aby při tom byly uspokojeny naše zájmy hospodářské
a finanční, nýbrž které musí
zaručovati, že přece jen skutečná
obrannost státu, skutečná průbojnost
a údernost armády v daném případě
bude zajištěna.
Důvodová zpráva vládního návrhu,
o kterém jednáme, o dalším podržení
18měsíční služby, podává
povšechný rozbor příčin, pro
které se vojenská správa domáhá
schválení této předlohy.
Dovolte mi, abych k těmto některým důvodům
zaujal bližší stanovisko, zejména pokud
jde o povšechnou situaci naši armády a některé
jednotlivosti výcvikové.
Pokud jde o povšechnou situaci, nutno říci:
Armády prožívají dnes všude,
nejen u nás, určitou krisi, což není
a nesmí býti žádným tajemstvím
pro každého, kdo je si vědom odpovědnosti
za naši armádu. Tuto krisi je možno rozděliti
na krisi osobní a krisi organisační. Prvá
je přirozeným zjevem po každé válce
a jeví se vždy více u státu vítězného,
nežli u poraženého. Vyplývá z toho,
že důstojníci, rotmistři i mužstvo
uvyklo během války životu plnému nebezpečí,
který se liší svou povahou a vším
tím, co od něho závisí, od mírového
života důstojníka, rotmistra, instruktora,
učitele a vojenského vychovatele v míru.
K tomu se u nás přidružuje - ovšem velmi
podstatně - velice hubené zaopatření
vojenského gážisty po stránce finanční,
tedy prekerní stav pekunierní, z něhož
přirozeně vyplývalo a vyplývá
materielní neuspokojení. Povinností naší
bylo, tuto krisi rozhodně zlomiti co nejdříve,
neboť ten, kdo trpí, není nakloněn,
aby se spokojil slovem a slibem a žádá si řešení
co možno nejrychlejšího. Částečný
krok k nápravě byl učiněn novou platovou
úpravou, která, byť by byla ještě
daleko od ideálního stavu, přece bude po
provedené systemisaci do jisté míry uspokojující.
Zvláštností této "osobní
krise" u nás byla ještě otázka
různorodosti mladé československé
armády, která v sobě sloučila naše
vojsko z různých proveniencí legionářských
a bývalé rakousko-uherské armády a
vojsko nových organisací. Než i tato krise
byla překonána zavedením jednotné
vojenské doktriny, která nám dala celou řadu
jak důstojníků tak rotmistrů mladých
a vychovala nám 90 % důstojníků s
nejvyšším vojenským vzděláním.
Pravím výslovně, že tato krise je překonána,
neboť nebylo by jistě vůbec myslitelno, aby
se stal skutkem jakýkoliv pokus o obnovování
doktriny jiné, která by měla za cíl
z různých důvodů mařiti dílo,
které zdárně zapustilo kořeny. Abych
řekl prostě: Přiklonili jsme se ve svých
organisačních snahách k systému francouzskému
a není dnes možno vraceti se k bývalému
systému rakouskému.
Druhá krise, organisační, je důsledkem
rovněž poválečným. (Posl.
Mikulíček: Není potřeba se k němu
vraceti, ten je zde!) Kdyby to bylo ještě horší
než to je, je to tisíckrát lepší,
než váš systém v Rusku.
Lidstvo, které překonalo poslední válku,
nedovedlo si představiti, že podobná metla
by mohla ještě jednou tak krutě řáditi
v kulturních státech. V různých zemích
pohlíželo se na potřeby armád s různých
hledisek. Čím blíže uzavřenému
příměří byla tato otázka
řešena, ať již zákonně či
jakýmkoliv jiným způsobem, tím větší
jeví se dnes rozpor mezi skutečným stavem
věci a nazíráním na ni v dobách
bezprostředně poválečných.
Nebyla to jen mentalita lidí, trpěvších
válkou, která nesprávně zkreslovala
nazírání na armádu a její potřeby
v míru, byly to též důvody finanční
tísně, která doléhala na vítěze
i poražené a domáhala se hledání
úspor ve státní správě vůbec.
A tak tyto dva spojené faktory, t. j. odpor k válce
a jejímu prostředku - armádě a diktát
úspor sešly se na jedné cestě, která,
řídíc se směrnicí politicky
i sociálně výhodnou, zvolila si jako prvou
etapu snížení presenční služby.
Podle temperamentu a rozvahy různých národů
nebo podle jejich politických zkušeností bylo
na otázku snížení presenční
služby různě nazíráno.
Náš stát, ačkoliv mladý, šel
příliš daleko a již r. 1920 zákonným
způsobem předurčil si postupné zkracování
presenční služby, jak vyznačeno v důvodové
zprávě branného zákona dosavadního
i předloze zákona, kterou právě projednáváme.
Překotně jsme se hnali do zdánlivého
finančního ulehčení státu a
přešli jsme v r. 1923 k 18měsíční
službě a dnes, kdy ještě neseme těžké
důsledky tohoto snížení, bylo žádáno,
aby bylo přikročeno k dalšímu snížení
presenční služby na 14 měsíců,
čili ocitáme se v krisi organisační,
která je zveličována naší vlastní
vinou a které uleviti spočívá opět
v našich rukou.
Abychom si našli správné měřítko
dalšího vývoje, podívejme se, jak vypadá
presenční stav a presenční služba
v jiných státech evropských.
Mám tu seřaděny státy evropské,
a to: Belgii, Československo, Dánsko, Finsko, Francii
talii, Jugoslavii, Lotyšsko, Litvu, Polsko, Rumunsko, Rusko,
Řecko, Španělsko, Švédsko a Turecko.
Kromě Německa a Maďarska, o kterých
chci se zmíniti později, mají z těchto
států jenom Belgie, Dánsko, Finsko a Švédsko
služební povinnost vůbec a presenční
službu vojenskou kratší, než je tomu dosud
u nás. (Předsednictví převzal místopředseda
Horák.)
O Belgii budu mluviti hned. O Dánsku, Finsku, Švédsku
a Norvéžsku nemusím příliš
mnoho vykládati, poněvadž je samozřejmo,
že při zeměpisném položení
a politických vztazích mezinárodních,
které mají tyto státy a národy skandinavské,
je přirozeno, že by vlastně vůbec žádné
armády míti nemusily. Vidíme také
na vojenské soustavě v Dánsku, že tento
stát na tom systematicky z dobré vůle pracuje,
při čemž není možno říci,
že by se tyto malé severské státy spoléhaly
při budování své branné soustavy
na skutečnost, že j sou z velké části
státy námořními, nýbrž
skoro všechny z nich spoléhají, aspoň
pokud se týče obrany území, integrity
a samostatnosti politické v mezinárodních
zápletkách, na daleko silnější
stát evropský, v tomto případě
na Anglii, o které vědí, že z důvodů
hospodářských a mezinárodně-politických
vůbec nepřipustí, aby byly nějakým
silnějším státem anektovány.
Viděli jsme to ve světové válce, kdy
Německo přes to, že Dánsko a Holandsko
bylo dále pro něho územím zachvatitelným
bez jakýchkoliv zvláštních obtíží
pozemními silami, na toto Dánsko a Holandsko nesáhlo.
Tedy o těchto národech mluviti při srovnání
našich poměrů, jest zbytečné.
Jak to vypadá u jiných států? Ve Francii
je délka služební povinnosti 28 roků,
presenční služba 18 měsíců,
mírový početní stav vojska 740.000
kromě cizinecké legie a armádních
formací koloniálních. Italie má služební
povinnost 19 roků, 18 měsíců presenční
službu, mírový početní stav průměrně
250.000, Jugoslavie služební dobu 32 roků,
pěchota má presenční službu 11/2
roku, presenční služba ostatních zbraní,
jízdy, technických oddílů a dělostřelectva
je 2 roky, mírový stav asi 150.000 vojáků,
ačkoliv, jak známo, nemá Jugoslavie daleko
takový počet obyvatelstva jako my. Lotyšsko
má služební povinnost 30 roků, pěchota
presenční službu 11/2
roku, ostatní zbraně 2 roky. Mírový
stav vzhledem k počtu asi 2 mil. obyvatel jen 24.000. Litva:
služební povinnost 25 roků, presenční
služba u pěchoty jako v Lotyšsku 11/2
roku, u ostatních zbraní 2 roky, mírový
stav 30.000. Polsko: služební povinnost 32 roky, pěchota
presenční službu 2 roky, všechny ostatní
zbraně o 1 měsíc více, mírový
stav 300.000 až 350.000 mužů. Rumunsko: služební
povinnost 25 roků, pěchota 2 roky presenční
službu, jízda 4 roky, ostatní zbraně
3 roky. Mírový stav 200.000. Rusko: služební
povinnost 21 roků, přípravná škola
2 roky, u t. zv. teritoriální armády v každém
roce 1 měsíc činná presenční
služba, pěchota slouží 2 roky, všechny
ostatní zbraně 3 až 4 roky. Mírový
stav 900.000 mužů. To je ten antimilitarismus a patriotismus
ruský. (Výkřiky komunistických
poslanců.) V Rusku chrání sebe sami,
tam chrání tu novou buržoasii, a jsou to oni
sami, ta nová buržoasie. (Výkřiky
komunistických poslanců.) V Řecku trvá
služební povinnost 30 roků, presenční
služba 18 měsíců, ve Španělsku
délka služební povinnosti 18 roků, presenční
služba 2 roky mírový stav 150.000 mužů.
V Turecku, abychom ukončili tím přehled evropských
států, je délka služební povinnosti
22 roků, pěchota má presenční
službu 11/2 roku, ostatní zbraně
2 roky, mírový početní stav armády
90.000 mužů.
A nyní dovolte mi některé poznámky
k těmto význačným státům
pro porovnání s možnostmi nebo ideály
presenční služby vojenské u nás.
Jistě zaráží poněkud okolnost,
že Belgie, která tak těžce nesla břemeno
války, ze které se mnohému naučila,
staví se na stanovisko zkrácení presenční
služby. Nutno si uvědomiti, jaký úkol
připadne v případě branného
konfliktu belgické armádě v budoucnosti,
jako víme, jaký úkol ji připadl v
minulosti. Nebude to armáda, která bude v situaci,
analogické naší armádě, nýbrž
bude to jakýsi předvoj, kryt dohodových velmocenských
vojsk, které, formovány pod krytem vlastních
částí a dále malé armády
belgické, vystoupí v daný okamžik a
uvolní pak jmenovanou armádu. Fakt, že belgická
armáda bude v případě branného
konfliktu opřena o velké armády francouzskou
a anglickou, dovoluje belgické armádě, aby
mohla pomýšleti na ulehčení branné
přípravy v míru.
Jest však třeba též poukázati na
snahu, v Belgii všeobecně uznávanou, aby presenční
služba - 12 měsíců u pěchoty,
u ostatních zbraní 13 měsíců
- byla prodloužena.
Francie: Nejpopulárnější a nejvýznamnější
pro naše poměry vzhledem k naší vojenské
smlouvě s Francií jest příklad armády
francouzské. Není zajisté neznáma
snaha, kterou je dnes vedena francouzská vláda,
aby přistoupila k reorganisaci armády a společně
s ní ke zkrácení presenční
služby na dobu 12 měsíců. Řeknu
všechno, jak jsou poměry, abych si uspořil
potom repliky s pány, kteří budou eventuelně
tyto věci namítati.
V této otázce byly již postupně vypracovány
celkem tři návrhy, řešící
celou organisaci armády, které v podstatě
sledují jednu myšlenku, a všechny vyznívají
v jeden závěr, který je asi tento:
"Aby nová mírová organisace odpovídala
vždy stávajícímu mobilisačnímu
plánu, musí ministr války dbáti, aby
k tomuto novému organisačnímu stavu dospělo
se postupně, a předem musí dbáti,
aby byly uskutečněny následující
podmínky, dříve než se přistoupí
ke snížení presenční služby:
1. Přijímati déle sloužící
poddůstojníky v takovém počtu, aby
mohly býti zřízeny potřebné
kádry" - to chceme za chvilku dělati my návrhem
zákona o výhodách pro déle sloužící
- "a aby jimi mohl býti zabezpečen výcvik".
Žádáno je 106.000 déle sloužících
- u nás potřebujeme asi 12.000 déle sloužících
a ministr nár. obrany prohlásil v branném
výboru, že bude moci býti přistoupeno
k 14měsíční presenční
službě, jakmile bude těchto déle sloužících
aspoň 8000.
"2. Přijímati certifikatisty a civilní
zaměstnance potřebné pro chod služby
do vojenských ústavů a úřadů."
Žádáno je asi 12.000 těchto zaměstnanců
- u nás měli bychom potřebí asi 3050
civilních zaměstnanců, nečítaje
v to dělnictvo ve státních vojenských
dílnách.
"3. Zesíliti četnictvo tak, aby mohlo v každém
okamžiku udržeti vnitřní pořádek
a klid v zemi.
4. Zříditi vojenské tábory.