Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. David: Slavná sněmovno! Poměr naší strany k armádě byl od zřízení Čsl. republiky kladný a zůstal jím i nyní, kdy jsme se octli v oposici. Dokladem toho je nejen skutečnost, že jsme hlasovali pro rozpočet ministerstva nár. obrany, nýbrž i stanovisko, které jsme zaujali k otázce zřízení zvláštního fondu pro výzbroj armády.

V přítomné době projednává sněmovna 5 vojenských vládních předloh. Jestliže k nim zaujímáme stanovisko zamítavé, zdůrazňuji, neznamená to, že by naše strana změnila svůj kladný poměr k československé armádě.

Když se koncem r. 1922 a počátkem r. 1923 počalo jednati o předloze zákona vojenského, kázeňského a kárného práva při porušení úředních a stavovských povinností vojenských gážistů, byli jsme na této parlamentní půdě ujišťováni, že zákon ten je namířen proti vojenským pensistům, převzatým ze staré rakousko-uherské armády. Říkalo se tehdy, že vojenská správa je bezmocná proti loyalitě těchto starých pánů. Staří páni se už dávno smířili se svým osudem a se stavem věci a vojenská správa přichází s novelou kárného a kázeňského zákona.

Nechce však zákon z r. 1923 zmírniti nebo zrušiti, jak bychom právem očekávali, nýbrž zostřiti. Z toho soudím, že jsme v r. 1923 byli buď falešně informováni, nebo že tato novela je důsledkem zjevu, který se obvykle označuje jako vzrůstající reakce.

Kárné výbory mají souditi prohřešky a poklesky vojenských gážistů proti stavovské cti. Když jsme budovali za hranicemi první prapory československé armády a když jsme vedli tyto prapory sformované v mohutných legiích do vlasti, domnívali jsme se, že čest všech příslušníků branné moci jest tatáž jako čest každého občana Československé republiky. A ještě r. 1923 domnívali se totéž naši důstojníci a rotmistři, když odmítali zřízení jakýchkoli soudů, které by je lišily od ostatních skupin státního zaměstnanectva a od jiných tříd národa. Tehdy psaly jejich orgány proti kárnému zákonu. Nyní proti jeho novele, která jest ještě reakčnější, nepíši. Zdálo by se tedy, že s ní souhlasí nebo že, smířivše se s ní, složili ruce v klín. Nikoliv! Nepíší proti ní proto, poněvadž prostě nesmějí, protože, jak zde bylo konstatováno kol. Špatným, censura vojenská je přísnější než censura civilní. Všiml jsem si - když již jsem u této věci, dovolte mi říci o ní několik slov - že "Důstojnické Listy" a rotmistrovský "Hlas Národní Obrany" psaly také proti odnětí volebního práva vojenským gážistům. Dálo se tak klidně a věcně. Náhle umlkly. Proč? Prostě z toho důvodu, že nechtěly vycházeti s bílými skvrnami na zabavených místech. Pochybuji velice, že takovýmto způsobem prospívá se armádě. Naopak se domnívám, že právě odborným časopisům mělo by býti dovoleno každou vojenskou předlohu podrobiti kritice a posouditi se všech hledisek.

V novele kárného a kázeňského zákona jsou některé novinky, které kárné řízení činí jednodušším a jeho výsledky určitějšími. Jsou tam však také takové změny, nad kterými se každému upřímnému demokratovi hlava zatočí. Mám především na mysli novelisaci §u 13, odst. 2, který podle předloženého návrhu má zníti:

"Předsedu ustanovuje velitelství (úřad), u něhož jest kárný úřad zřízen, z důstojníků pověřených vyšším velitelstvím. Členy vybírá pro každý případ zvláště velitelství (úřad), u něhož jest kárný výbor zřízen, ze způsobilých vojenských gážistů svého obvodu a co možná ze sídla kárného výboru podle pořadu, který stanoví nařízení, a to tak, aby pokud je to možno, byl jeden ze členů práva znalý."

Podle tohoto paragrafu nebudou příště vojenští gážisté voliti členy svých kárných institucí, nýbrž jejich členy budou jmenovati nadřízené vojenské úřady. Dosud jmenoval příslušný velitel jen předsedu kárného výboru, od dnešního dne budou z moci úřední ustanovováni všichni členové výboru.

Důvodová zpráva operuje zde důvody velmi slabými. Je charakteristickým, že se opět uchyluje do ciziny - do Francie.

Ve Francii je však armádní tradice. Kromě toho záložní důstojníci - o které také jde v této novele - mají ve Francii značnou samosprávu svých stavovských věcí, neboť u generálního štábu je zvláštní sekce záložních důstojníků, a ta jistě bdí nad kárným řízením proti jejich druhům.

Konečně, kde máme záruku, že francouzský vzor bude u nás správně aplikován? Zatím máme pouze smutné zkušenosti, že na př. sňatkové předpisy vydané pro vojenské gážisty, tedy pro důstojníky a rotmistry jsou horší než sňatkové předpisy francouzské. A tehdy se říkalo, že prý jsme je přijali podle francouzského vzoru.

Tvrdí se také, že se volby neosvědčily. Není to věcná námitka, protože za dva roky se nemohly osvědčiti; prostě proto, poněvadž vojenská správa ani dost málo nepečovala o to, aby se osvědčily. Záložní důstojníci a rotmistři o nich ani nevěděli a aktivní důstojníci a rotmistři prostě dostávali kandidátky teprve v poslední chvíli, kdy měli sotva čas si je přečísti.

V důvodové zprávě se dále praví, že volby jsou drahé. Nepovídá se proč. Ale aby byly lacinější, stačilo by, kdyby se nový výbor volil nikoliv každý rok - jak se děje dosud nýbrž jednou za tři roky.

Dříve se volili členové kárného výboru z celé oblasti pěších divisí, resp. zemských velitelství. Nyní mají býti jmenováni z místa, kde má sídlo kárný výbor. Zase proto, že prý to bude lacinější. Ale to je nejen nedemokratické, nýbrž také i nemožné, neboť na př. gážistu z Mostu budou souditi gážisté z Prahy, kteří ani z daleka neznají osobní a místní poměry mostecké. A to je přece velmi důležité při posuzování stavovských deliktů. Už na jaře r. 1923, když byl přijat kárný zákon, žádala armádní správa, aby členové kárných výborů byli jmenováni. Sněmovna - budete se jistě na to pamatovati - tehdy to prostě zamítla jako nedemokratické. Jestliže dnešní sněmovna to schválí, podá tím jen nový důkaz o úpadku demokracie v Československé republice. (Souhlas čsl. nár.-socialistických poslanců.)

Nedomnívejte se, pánové, že přeháním. Vzpomeňte si jen na starou rakouskou armádu. I v ní byli členové tak zv. "Ehrenratů" voleni důstojnictvem. Kárné výbory jsou, jak jsem řekl, stavovskou institucí vojenských gážistů. Tak to aspoň bylo myšleno zákonem z r. 1923. Budou-li však jejich členové jmenováni vojenskými úřady, je přirozeno, že kárné výbory stanou se institucí byrokratickou.

My si pořád stěžujeme, že se naši záložní důstojníci neinteresují o vojenské otázky, ale nedivte se tomu, když jim vojenská správa vnucuje takovéto presenty, jako je tato novela, a když jim ani nedovolí, aby aspoň v těchto čistě stavovských věcech mohli rozhodovati sami o sobě. Jsou to lidé zvyklí z občanského života demokratickým zřízením a nemají pochopení pro byrokratické systémy.

Kapitola o rotmistrech jest zvláštní. Ti rovněž budou jmenováni, ale nejen to! Dosavadní zastoupení rotmistrů ve výborech je takové, že jde-li o provinění rotmistra, pouze 2 rotmistři jsou členy výboru a ostatní jsou důstojníci. Nemusím ani podotýkati, že předložená novela jejich zastoupení v kárných výborech nezlepšuje, ačkoliv by to odpovídalo dosavadním zkušenostem.

Dodám-li, že i "Národní Listy", tedy orgán vládní, před časem nabádaly k opatrnosti při hlasování o §u 13 této novely, uznáte, že jen po zralé úvaze naše strana se rozhodla nehlasovati pro novelu a naopak předložiti slavné sněmovně tyto pozměňovací návrhy:

1. V §u 13, odst. 2. nemá zníti druhá věta tak, jak je uvedeno v tisku 752, nýbrž má zníti tak, jak jest uvedeno v zákoně ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb. z. a n., a to: "Tyto kárné výbory I. stolice jsou složeny ze stálého předsedy a 4 členů. Předsedu ustanovuje velitelství (úřad), u něhož je kárný výbor zřízen, z důstojníků pověřených vyšším velitelstvím; členy vybírá pro každý případ zvláště velitelství (úřad), u něhož je kárný výbor zřízen, ze zvolených vojenských gážistů svého obvodu podle pořadu, který stanoví nařízení, a to tak, aby pokud je to možno, byl jeden ze členů práva znalý."

2. K témuž paragrafu zákona ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb. z. a n., navrhujeme jako dodatek a jako odst. 8. tuto větu: "Členy kárných výborů pro závěrečná jednání proti vojenským gážistům mimo služební třídy buďte kromě předsedy a jednoho důstojníka znalého práva nebo důstojníka zbraní vesměs rotmistři."

Oba tyto návrhy jsem již odůvodnil dříve a nemám, co bych dodal.

Vláda předkládá dále návrh zákona o délce presenční služby vojenské. Podle tohoto návrhu nemá býti přikročeno ke 14měsíční službě vojenské, jak to žádá § 17 branného zákona, nýbrž osoby, odvedené roku 1926 a později, mají býti povinny po skončení pravidelné presenční služby 14měsíční ještě k další činné službě v trvání 4 měsíců. Tedy podle tohoto návrhu má služba vojenská trvati 18 měsíců i v příštích letech.

Dík skvělému aranžmá byl branný výbor sněmovny se studiem této osnovy a s debatou o ní hotov v jedné schůzi. A přece jde, slavná sněmovno, o novelu zákona, který má zůstati betonovým pilířem ve vývoji naší branné moci. Zatím co jinde tíha délky presenční služby vojenské jest odvažována na miligramy, zatím co jinde každému paragrafu vojenské předlohy se věnují celé měsíce podrobného studia, u nás o tak důležité otázce vláda politikaří za zavřenými dveřmi dvou německých poslaneckých klubů. (Výborně!) Zatím co ve Francii socialistické zásady o délce služební doby přijal za své celý zákonodárný sbor, u nás se vykupuje souhlas politické strany s ponecháním 18měsíční služby presenční podmínkou, že ve vojenských zátiších nebude čepováno pivo. (Skandál!)

Hlavní vinou zůstane jednou pro vždy, že vojenská správa přišla teprve v poslední době, kdy zkrácená presenční služba 14měsíční měla býti realisována, s návrhem o její oddálení. Buď byla vojenská správa přesvědčena, že k výcviku vojenskému stačí 14 měsíců, a pak nebylo třeba nic na ustanoveních branného zákona měniti, anebo bylo jí jasno, že tato výcviková doba bez určitých předpokladů není myslitelna, pak však bylo její povinností včas, to je před několika lety již, tyto předpoklady realisovati, aby prostě mohlo býti zákonu učiněno zadost. Ať je tomu tak, či onak, vojenskou správu rozhodně v tomto ohledu v ochranu bráti nelze.

V důvodové zprávě, která je velmi stručná, nikde nelze se dočísti, proč teprve nyní vojenská správa tento návrh předkládá a proč nebyla učiněna všechna včasná opatření, aby ustanovení branného zákona zůstala nedotčena.

Aby bylo možno učiniti si správnou představu o stanovisku vojenské správy na základní armádní problémy, specielně pokud jde o délku presenční služby vojenské, výcvik a pohotovost armády, bude nejlépe, když k jednotlivým vývodům oficielní zprávy ministerstva nár. obrany připojím své názory.

V důvodové zprávě mezi jiným se praví: "Vojenská správa již r. 1920 při projednávání branného zákona netajila se obavami před výsledky, jaké bude míti pravděpodobně v zápětí zkrácení presenční služby Národním shromážděním schválené. Již tehdy bylo možno předvídati, že zkrácení presenční služby v tak krátkých etapách se neobejde bez značných potíží, jejichž plný rozsah ovšem nebylo možno v tehdejší době ani přesně odhadnouti."

Na tyto vývody důvodové zprávy nutno se podívati také trochu s jiného hlediska. Jistě, že přechod ke zkrácené presenční službě vojenské musí vyvolati automaticky správné odhady o všech důsledcích a tudíž i o nutných opatřeních, ať již jde o instrukční personál, o jeho školení, celkový výcvikový program, početní stavy jednotek, reorganisaci atd., aby byly prostě potíže, o nichž se důvodová zpráva zmiňuje, vůbec vyloučeny.

Je samozřejmo, že receptu pro 24měsíční vojenský výcvik nelze použíti pro 18měsíční nebo dokonce pro 14měsíční výcvik. Ježto však k přechodu ke 14měsíční presenční službě měl generální štáb k disposici 3 roky, měl v této době také možnost vypracovati taková opatření, která by zaručovala plný úspěch bez jakýchkoliv potíží. Toto zanedbání vojenské správy bylo též mnohými denními časopisy vojenské správě právem vytýkáno. Hlavní generální štáb má vynikati předvídavostí; měl tudíž včas postarati se o to, aby přechod ke zkrácené presenční službě nezanechal neblahých následků, to znamená, že vše mělo býti připraveno již předem do všech podrobností, že vše mělo býti vyzkoušeno. Praktické zkoušky se zkrácenou presenční službou vojenskou, o nichž se též předseda naší strany, sen. Klofáč, ve svém návrhu branné reformy zmiňuje, byly by se staly vojenské správě výborným, ba nepostradatelným vodítkem pro definitivní vypracování výcvikového vojenského programu. Nováčkové cvičili by podle předem vyzkoušeného a propracovaného programu bez jakýchkoliv potíží.

Důvodová zpráva dovolává se některých států, v nichž 18měsíční služba vojenská nebyla snížena. Tak tedy proto, že určité státy v organisaci svých armád přidržují se dosud principu poměrně dlouhé presenční služby, jest nutno je bezpodmínečně napodobovati? Když mnohé státy svou katastrofální politikou finanční řítily se do zkázy, měli jsme je následovati? Volili jsme svou vlastní cestu a možno říci, že s úplným zdarem. I v jiných oborech státní správy jdeme svou vlastní cestou, bez ohledu na cizinu, ať jde o řešení otázek rázu hospodářského, sociálního atd. Není jistě důvodů, proč bychom právě ve vojenských věcech neměli míti svého vlastního, nám plně vyhovujícího řešení. Jest známo, že snahy po zkrácení služby vojenské nabývají právě u velmocí značného ohlasu, pochopení a podpory, o čemž se však důvodová zpráva vůbec nezmiňuje. Tak na př. nemluví vojenská správa o tom, že Belgie zavádí 9měsíční presenční službu a zrušila mnoho pluků, Francie zamýšlí uskutečniti 12měsíční presenční službu a snížiti počet divisí z 36 na 20. Pokud jde o Italii, i zde není důvodová zpráva úplná, neboť se nezmiňuje o fašistické milici, která je podobně jako milice v Rusku velmi důležitým faktorem a doplňkem regulérní armády.

Z těchto několika vývodů plyne, že armády - hlavně velmocí - spějí ke zkrácení presenční služby tak, jak náš zákon předvídal. Podle důvodové zprávy nelze prý souhlasiti s tvrzením, že vojína lze vycvičiti v několika měsících. K tomu podotýkám, že presenční služba 14měsíční prakticky vyzkoušena nebyla. Jak jinak by mohla nyní vojenská správa vládní osnovu odůvodniti, kdyby mohla poukázati na výsledky pokusů a zkoušek, které snad neuspokojily a vyžadují tudíž nezbytně přidržení se dlouhé presenční doby! My jsme vyzývali již před několika lety vojenskou správu, aby v tom směru činila u určitých jednotek pokusy a zkoušky. Správným výcvikovým programem by se bylo bývalo rozhodně dospělo k žádoucím úspěchům; vojenská správa však v tom ohledu nepodnikla nic a její papírová argumentace nemůže býti proto směrodatná.

V důvodové zprávě se dále praví, že prý není správným dovolávati se zkušeností z války a že jestliže prý po 5 neb 6měsíčním výcviku byli nováčkové posíláni na frontu, tu to neznamená, že tito muži byli považováni za dobře vycvičené. Jak jsem se již zmínil, zavádí se v Belgii fakticky výcvik 9měsíční a ve Francii se uvažuje o 12měsícní presenční službě.

Pokud se týče přirovnání za války, možno říci, že na obou válčících stranách byly výcvikové poměry přibližně stejné. Na výsledek války neměl však rozhodující vliv toliko odborný výcvik, jako spíše morálka armády. (Tak jest! Výborně!) Uváží-li se, že ve válce tvoří armádu mobilisovaní občané, kteří za dlouhých mírových let z vojenského odborného výcviku již hodně zapomněli, dospěje se k názoru, že v prvé řadě morálka a duševní převaha to jsou, které zaručují úspěch a vítězství. V tom směru mluví k nám jasně nejen naše dějiny, nýbrž i světová válka.

Vzpomeňme jen husitských vojsk. Nemožno přece tvrditi, že by husitská vojska byla lépe vyzbrojena a vycvičena, nežli vojska nepřátel, než vojska křižácká, a přece zvítězila! A za světové války? Naši legionáři u Zborova byli slabě vyzbrojeni, na Sibiři bojovali mnohdy holýma rukama. Co z toho vyplývá? Že stát nezachrání armáda s dlouhou dobou výcvikovou, nýbrž v prvé řadě občanstvo se svými morálními kvalitami. (Výborně!) Jsou-li tyto kvality státu nepřátelské nebo indiferentní, vylučující předem zapření a oběti, pak ani několikaletá presenční služba vojenská nebude nic platna.

Zkrácená presenční služba vojenská neznamená pro nás a naše spojence nebezpečí. Zvláštní zřetel měl by se věnovati duchu občanstva celého státu. To jest ovšem věcí výchovy od mládí až do nejpozdějšího věku. Po zralém uvážení můžeme prostě prohlásiti, že dlouhá presenční služba vojenská skýtá více nevýhod než výhod. V prvé řadě zbytečné zatížení jednotlivců a v druhé řadě plýtvání státními penězi, jichž by se dalo jinak použíti. (Souhlas čsl. nár. socialistických poslanců.) V důvodové zprávě se také mluví o ochraně a ostraze hranic a praví se: "Důsledky zkrácené služby vojenské byly by v prvních mobilisačních dnech nanejvýše zhoubny." Člověk přímo žasne nad těmito důvody. Je s podivením, jak možno vůbec mysliti, že by mírová armáda, byť by byla sebe větší, sebe silnější početně, při ohromné rozsáhlosti našich hranic byla s to požadavek ochrany hranic splniti. Poukazuji jen na naše vlastní zkušenosti z r. 1919 na Slovensku. Tehdy vojenské velení mělo několik divisí roztříštěno kolem celých hranic. Hranice byly sice střeženy těmito roztříštěnými divisemi, ale to nezabránilo vpádu Maďarů na určitém úseku malého rozsahu se značnou přesilou. Teprve sloučením těchto roztříštěných vojsk v silné jednotky mohli jsme Maďarům úspěšně čeliti. Ostraha hranic - o ochraně hranic vůbec nelze mluviti - byla tím automaticky pohřbena.

Dejme tomu, že by mobilisace byla jak u nás, tak také v nepřátelském státě vyhlášena současně. V tomto období jsou oba státy v téže nepříznivé situaci, pokud jde o ochranu hranic. Je-li možnost je střežiti, neznamená to ještě možnost je obhájiti, byl-li by někde podniknut útok silnější skupinou. Průlom se musí zdařiti jak nepříteli tak i našim vojákům, kdybychom chtěli býti agresivními a kdybychom chtěli podniknouti útok. Proto názoru vojenské správy, že by mírová armáda při 14měsíční službě vojenské nepostačila k ostraze hranic, nelze ze shora uvedených důvodů sdíleti.

Řekl jsem již, slavná sněmovno, že na kvalitu armády mají značný vliv ještě jiné předpoklady, než je délka presenční služby vojenské. Řekl jsem, že jsou to hlavně kvality morální, které však nutno pěstovati od mládí a nikoliv teprve v armádě. Presenční služba 18měsíční v tomto směru nám celkem nikterak neprospěje, nebudou-li naší mládeži a dorostu již ve školách a před nástupem vojenské služby vštípeny ony vysoké morální kvality a vojenské ctnosti, které v prvé řadě mají vliv na porážku neb na vítězství armády. (Výborně!)

Podrobil jsem kritice aspoň některé části důvodové zprávy, abych prostě dokázal, na jak vratkých základech spočívá. Nahlížím ovšem, že za daných okolností, kdy nebylo postaráno vojenskou správou o hladký přechod ke 14měsíční službě vojenské, tato ihned uskutečnitelná není, ale přes to, právě vzhledem k tomu, že bylo možno i v posledních měsících učiniti rychlá a správná rozhodnutí pro zkrácenou službu presenční, aniž by, čehož si jistě my, českoslovenští národní socialisté, nepřejeme, byla pohotovost armády ohrožena, nelze československé straně národně socialistické, straně to státotvorné, byť dočasně oposiční, hlasovati jinak, než proti ponechání 18měsíční presenční služby.

Stanovisko naší strany k odnětí volebního práva příslušníkům branné moci a četnictvu vytýčili již moji klubovní kolegové bři posl. Špatný a posl. Bergmann. Omezím se proto pouze na několik slov.

My, českoslovenští národní socialisté, odmítáme tuto vládní předlohu nejen jako čin nedemokratický, nýbrž i jako hrubé porušování ústavy Československé republiky. (Výborně!) Podle našeho hlubokého přesvědčení, byť by to i popírali řečníci z vládních stran, porušují se touto předlohou zřejmě §§ 9, 14 a 106 úst. listiny.

Zaznamenati dlužno, že při jejím projednávání v ústavně-právním výboru nikdo z přítomných ministrů a zástupců ministerstev nepokusil se o vyvrácení výtek oposičních řečníků, že odnětí volebního práva porušuje ústavu. Teprve v plénu poslanecké sněmovny někteří páni z vládních stran snažili se dokázati, že toto tvrzení není správným. A přece ústavní listina jest základním kamenem republiky. Všichni odpovědní činitelé ve státě měli by chrániti její pevnost a neměli by dopustiti, aby byla podle libosti měněna. (Výborně!)

Projednávaná předloha vzdaluje národ od ideí zahraniční revoluce a porušuje základní principy washingtonské deklarace, v níž stojí: "Demokracie v Československé republice bude spočívati na všeobecnosti práva hlasovacího." Pro ponechání volebního práva příslušníkům branné moci a četníkům mluví důvody mravní. Ten, kdo v případě nebezpečí má svou oddanost, svou lásku k republice zpečetiti svojí vlastní krví a svým vlastním životem, má míti také právo, spolurozhodovati hlasovacím lístkem o veřejných otázkách ve státě. (Potlesk poslanců čsl. strany nár.socialistické.)

Schválením této osnovy stanou se příslušníci jedné, a to velice důležité vrstvy národa občanskými eunuchy, oni nebudou již patřiti do řad "lidu, který je zdrojem vší moci v republice Československé".

Důvodová zpráva ministerstva nár. obrany snaží se dokázati oprávněnost podání této předlohy o odnětí volebního práva příslušníkům branné moci a četníkům opětně poukazováním na poměry ve státech, v nichž vojáci volebního práva nemají. Ale důvodová zpráva neuvádí oněch států, kde vojáci vykonávají volební povinnost a také p. kol. posl. Ježek ve své středeční řeči opomenul tak učiniti. Vedle anglické armády, jak zde již bylo konstatováno, vojáci volili tam za světové války i na frontách, má volební právo vojsko kanadské, švýcarské, novozélandské, australské, jihoafrické, severoamerické, švédské, norské, dánské a rakouské. A je zajímavým, že ve všech jmenovaných státech ani jednou nezasahovali vojáci do vnitřní politiky. (Souhlas poslanců strany čsl. nár.-socialistické.)

Naopak, právě v těch státech, kde vojáci jsou politicky bezprávnými, zúčastňovali se různých pučů a zasahovali do vnitřních záležitostí.

V důvodové zprávě ústavně-právního výboru se praví dále mezi jiným, že volební právo v Československé republice vzniklo jako důsledek výjimečných poměrů a že vojenské části po rozpadu armády rakouské byly složeny pouze z Čechoslováků a nebyly pravidelnou brannou mocí. S těmito názory ministerstva nár. obrany nelze naprosto souhlasiti. A nemůže s nimi souhlasiti ten, kdo zůstává věren principům naší zahraniční a domácí revoluce. Tyto znamenaly demokracii ve všem a všudy a volební právo vojákům a četníkům bylo dáno po převratě jako vymoženost revoluce. Ovšem, slavná sněmovno, tehdy ještě hlásili se k demokratickým principům a tradicím našeho zahraničního odboje i mnozí pánové z dnešních občanských vládních stran.

Musím konstatovati s tohoto místa, že je přímo urážkou prvních vojáků Československé republiky tvrzení, že netvořili pravidelnou brannou moc. Naše legie byly disciplinovanými a organisovanými vojenskými jednotkami, jakými se nemohly pochlubiti na konci roku 1918 a na začátku roku 1919 ani dohodové státy. (Výborně! - Potlesk.) Po rozvalu rakouské armády a rakouské fronty naši domácí vojáci měli ještě tak vyvinutý smysl pro svobodu svého národa, pro pořádek, disciplinu a pro povinnost, že ihned po svém návratu domů bojovali úspěšně na Těšínsku a za několik měsíců opětně šli bojovati na Slovensko. Celé desítky hrobů v těchto krajích roztroušené dokazují jasně, že v době, kdy téměř všechny armády Evropy byly demoralisovány, umírali čeští vojáci za československý stát.

Dámy a pánové z vládní většiny! Předloha o odnětí volebního práva příslušníkům branné moci a četníkům je dalším útokem na vymoženosti revoluce a je činem protiústavním. (Výborně! - Potlesk.) Vy máte dnes moc, vy máte většinu, vy si tuto předlohu odhlasujete! Ale vy, a to pánové je důležité, nad tím se musíte pozastaviti, začínáte kopati propast mezi armádou a občanstvem. (Výborně! - Potlesk.) Vy tvoříte z armády a četnictva zvláštní kastu; v tom vidím největší nebezpečí pro československý stát. Běda, pánové, budou-li široké vrstvy lidové pohlížeti na československou armádu tak, jako pohlížely na armádu rakouskou! Běda proto, poněvadž následky toho budeme cítiti všichni, my i vy, jimž záleží na existenci československého státu. (Výborně!) V poslední chvíli vás varujeme, abyste netvořili z našeho republikánského vojska starou rakušáckou armádu. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. strany nár.-socialistické.)