Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V tabulce I najdete toto: Jsou to rozpočty od r. 1919 do r. 1927, bez investic a dodatečného rozpočtu, na př. z r. 1919, výdaje v nich činí dohromady 146.683,441.545 Kč. Proti tomu činí příjmy 133.363,146.561 a schodek 12.811,495.977. Průměrný rozpočet činí 16.298,160.172 Kč. Připadá tedy dosud, pokud jde o výdaje, počítáme-li 13¹/₂ milionu obyvatelů, na hlavu obyvatelstva 10.865,44 Kč. Až uvedu další, teprve pochopíte, kolik stát vydal, pochopíte to, až uvážíte, že to činí u čtyřčlenné rodiny ročně 43.461.76 Kč. To znamená jinými slovy, že stát spotřeboval tuto částku od jedné rodiny, aby mohl uhraditi své výdaje. To dělá na hlavu ročně průměrně 1207,27 Kč. K tomu připočtěte ještě 34,9 nebo 35,9 dluhů, které jsou podle rozpočtu stabilisovány nebo konsolidovány a vyžadují ovšem úrokovou službu s amortisací 2¹/₂ miliardy. A při tom máme před sebou ještě celý problém dluhů jako tmavou bránu, jako závoj, kdy nevíme, co nám přinese budoucnost. Pan dr Kramář prohlásil, že pomyslíme-li na dluhy, na reparace, může z toho býti vážnému člověku úzko. Věc se nám objasní, vidíme-li, kolik jsme vlastně dlužni. Víte přece, že musíme platiti reparace. Ministr dr Beneš uvádí je částkou 25 miliard. Také pan Stříbrný říká, že ty dluhy nezaplatíme a ostatní stojí na tom stanovisku, že je zaplatiti musíme a tak je to čert jako ďábel, rozhodnouti o tom může jen ten, kdo je má dostati, jen ten rozhodne, budeme-li platiti či nikoliv. Zaplatíme-li však dluhy podle reparací, zaplatíme-li 4,4 miliard předválečných dluhů, které jsou zařazeny do rozpočtu 1:1, v poměru 1:6, pak vám prohlašuji, že učiníme na 100% úpadek, můžeme zavřít krám a jsme hotovi. Musíme míti na mysli, zda reparační problém bude upraven tak, jak se o tom povídá, či zda skutečně jsme dlužni tak obrovské sumy. V té věci mělo by býti upřímně promluveno, poněvadž se konec konců všechna opatření do budoucnosti řídí podle toho. Finanční správa, vlastně ministerstvo pro věci zahraniční, rozlišuje dlužní povinnost a dlužní povinnost z reparací. To jest právnické zkrucování, nebylo-li již při mírovém vyjednávání vyjednáno: Ty a ty dluhy nepotřebujeme platiti. Pánové, Mussolini dá vám tvrdý oříšek k rozlousknutí, který již dnes oceňuje hodnoty svým způsobem a ne příliš nízko. Finanční správa sdělává ovšem protiúčty proti tomuto reparačnímu dluhu. Říká: Dovolím si proti tomu sečísti vše, co jsme vynaložili až do doby konstituční, co Čechy, Morava a Slezsko zaplatily státní pokladně ve Vídni na organisaci Bosny, Bukoviny a Haliče atd. Zda toto stanovisko, které sahá až k roku 1848, se uplatní, jest druhá otázka, jistě je k tomu třeba velké porce blahovůle našich protivníků, kteří tyto dluhy mají dostati, jestliže tento protiúčet uznají. Dále bude otázka, zda předválečné hodnoty budou nám také započítány jako předválečné, neboť našim věřitelům, kteří měli v rukou předválečné hodnoty, byly za ně vydány československé státní papíry. Tu jsme o valorisaci nezvěděli, lidé přišli ke svým penězům, kdežto na druhé straně se snažíte, aby vám právě tyto peníze byly započítány v předválečné ceně na reparační účet, tedy valorisovány. Pak bude ještě třeba řešiti otázku, zda domácí věřitelé - se zahraničními věřiteli nakládá se tak jako tak jinak - nemají práva na valorisaci, či je-li správné stanovisko, že se této výhody má dostati jen celku. To nejsou pouhé theoretické otázky, jsou to otázky složité a dlužno o nich přemýšleti. Otázka dluhů celá potřebuje úpravy a to co možná brzy, neboť jinak se z nejistoty nedostaneme. Proč jsem vám vlastně sestavil rozpočty jednotlivých let? Zmínil jsem se již, že roky 1919 a 1920 musíme považovati za poválečné období, rok 1921 znamená inflaci, 1922 a 1923 přechod k deflaci, pak přicházíme do stadia stability a konsolidace hospodářské, jak se to nazývá. Při zdravém rozumu a při zdravém vedení finanční politiky musily by ovšem při přechodu od inflace k deflaci, tedy při zvýšení vnitřní ceny koruny, obdobně také celkové výdaje klesnouti trojnásobně. Podívejte se však na rozpočty: 1921 činí výdaje 18 miliard, 1922 a 1923 19 miliard, 1924 kolem 17 miliard atd. Výdaje státu nebraly se tedy stejným směrem jako měnový proces a v tom záleží hlavní příčina nejtěžší krise v hospodářství, poněvadž se měnový proces projevil pouze v národním hospodářství, naproti tomu výdaje státu zůstaly na stejné výši. Proč, táži se, proč o tom mluvím? Počítáte-li v obráceném poměru, představíte-li si výdaje let 1923 a 1924 v inflačních číslech, dojdete k tomu, že náš rozpočet obráceně stoupl trojnásobně. A tento poměr projevuje se stejnou měrou u daní. (Místopředseda Horák zvoní.) To znamená, daně na venek zůstaly stenné, kdežto ve skutečnosti byly již zvýšeny. Tyto vysoké daně musily se ovšem bezpodmínečně projeviti na škodu národního hospodářství. Tomu účelu slouží tabulky II a III, o nichž dovolím si promluviti v podrobné rozpravě k dani důchodové a výdělkové, poněvadž pan předseda, jak se zdá, si přeje, abych své vývody skončil. K zásadám daňové reformy řekl bych ještě toto: Daňová reforma unifikuje a kodifikuje a chce vyhověti hospodářským poměrům. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku měli jsme soustavu přímých daní, vybudovanou na daních z příjmu a výnosu. Celkem jsme tuto soustavu převzali, zatěžujeme založený příjem tak zvanými daněmi výnosovými, daní pozemkovou, domovní, daní z držby, výdělku a kapitálového jmění, změna záleží v tom, že zvláštní daň výdělková dostává opět svůj původní význam jako daň výnosová. Podstatné jest také zavedení daně z vyššího služného, která původně byla zrušena. Návrh byl podroben velké kritice hospodářství, poněvadž se změny tohoto návrhu neprojevují tak vynikající měrou, jak by toho hospodářství vyžadovalo. Nesmíme zapomínati, že reforma daňových sazeb vychází z toho, že veškeré válečné přirážky byly do nich zakalkulovány a že sazby v poměru k sazbám předválečným jsou nepoměrně vyšší. Tím vzniká na příklad u daně výdělkové, poněvadž mimořádné válečné přirážky nepodléhaly soustavě přirážkové, úplně jiná daňová základna. Všeobecně vidíme u daně důchodové průměrně snížení o 40%, vidíme však zvláště u nižšího příjmu, že se pojem daněprostého minima nepřiblížil zcela blízko pojmu existenčního minima. Mezi oběma pojmy jest ještě značný rozdíl a zvláště třídy zaměstnanecké pociťují to jako sociální tlak a daňovou nespravedlivost. Další novinkou jest zákaz přesunování daní. Pokud jde o možnost srážeti nemocenské, příspěvky na úrazové a sociální pojištění, které nemusily býti placeny, byla splněna sociální přání a byl povolen odklad do konce roku 1932. Základ daně pozemkové měl býti zachován. Agrárníci si však řekli: Když reforma, pak chceme také své sazby. (Předsednictví převzal místopředseda dr Buday.) Věc jsem si důkladně propočítal a shledal jsem vlastně, že se leckterý poškrábe za ušima a řekne si: "Zda nyní pojedu lépe, je jiná otázka. Chtěl jsem něco lepšího a jisté kategorie budou na tom vlastně hůře." Pokud jde o daň domovní, byly sazby sníženy, nemá se již uváděti čistý výnos, nýbrž hrubý. Zato však obor platnosti domovní daně činžovní byl rozšířen. O tom promluvím ještě při rozpravě podrobné. Pokud jde o všeobecnou daň výdělkovou, musím uznati, že se drobnému obchodnímu a živnostenskému stavu rozlišením nižších sazeb vyšlo určitě vstříc, musím však proti tomu protestovati, že se zvláště k průmyslu, velkoobchodu atd. nepřihlíželo tou měrou, jak to tyto skupiny žádají. Prozkoumáme-li sazby, můžeme konstatovati, že u částek od 80.000 do 500.000 došlo ke zvýšení. Zvláštní daň výdělková jest vybudována na 8% s rentabilitními přirážkami. U daně rentové bylo vlastně provedeno málo změn, jen vklady bank byly na roveň postaveny vkladům spořitelen. O těchto podrobnostech promluvím až přijdu k jednotlivým druhům daní. Stížnosti týkají se vlastně případů dvojitého zdanění, pak nosnosti a konkurenční způsobilosti proti cizině. Neboť zejména zvláštní daň výdělková jest v cizině značně nižší, v jiných zemích nazývá se korporační daň. Celá tato soustava daňových druhů jest obklopena rigorosním trestním řízením a společnými ustanoveními. Dovolil jsem si v rozpočtovém výboru vtip a řekl jsem: Finanční správa nemusila vlastně vůbec tak ohromně se namáhati s vypracováním trestních a společných ustanovení, byl by stačil jediný paragraf. Finanční správa může každému poplatníkovi předpisovati, co chce, lhostejno, učiní-li přiznání či nikoliv. Stěžuje-li si proti tomu, ukládá se mu peněžitý trest do 100.000 Kč, ve zvláště přitěžujících případech 2 léta vězení. Všichni státní občané ručí za tuto částku solidárně. Smějete se tomu, chtěl jsem tím však spojiti vše, poněvadž můžete dnes totiž trestati do 2 let a jest zavedeno takovéto ručení, i když ručení manželů bylo poněkud zmírněno. Neodpovídá to však skutečnému životu, jak toho potřebuje a případy, jež chce finanční správa pokud jde o manžele postihnouti, o těch tvrdím: Tito manželé jsou desetkrát chytřejší než finanční správa a my všichni dohromady, ty tak jako tak nechytneme. Finanční správa se domnívala, že trestní ustanovení zlepší modifikací, avšak vládní strany dostaly se z deště pod okap. Kdežto dříve mohly býti pro pokus potrestány do 50.000 Kč, dnes pro pouhé odevzdání příznání mohou seděti i do 2 let. To jest značné zhoršení a kdežto samosoudce může rozhodovati o milionech, stačí 10 dní vězení, aby musil o něm rozhodovat odvolací senát. To jsou otázky, o nichž promluvím obšírněji v další rozpravě, jakož i o revisních komisích. Již dnes prohlašuji, že dokáži, že nařízení z března 1919, č. 96 o přímých daních jest nezákonné a že revisní komise neoprávněně a nezákonně trýznily hospodářský život po 7 let. Prosím, to by vlastně mělo býti důvodem, aby se právem žádalo, aby se již ze zásady tato nezákonná instituce zrušila. Co však ti lidé udělali? Právě naopak z nařízení udělali zákon tím, že z nařízení přímé daně škrtli a chtějí nařízením zříditi revisní úřad nový. Zde opět bude porušen zákon, poněvadž ke zřízení úřadu jest třeba zákona a nařízení nestačí.

Pokud jde o trojici daňové reformy, skládá se vedle úpravy přímých daní ještě také ze zákona o stabilisačních bilancích a úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy. O tom promluvím jen krátce. Zákon o stabilisačních bilancích, když byl fabrikován, smím-li se tak vyjádřiti, předstihl jiná ustanovení; jeho účelem jest správná konstrukce výnosu podniků a tento výnos může pak ovšem také býti základem pro řádné zdanění výnosu. Mnozí si namlouvají - uslyšíte to v rozpravě - že tento zákon byl sdělán výhradně ve prospěch bohatých, jak se říká. Já pak prohlašuji toto: Finanční správa dělala tento zákon snad také z ideálních důvodů, aby odstranila vady předválečných korun, zlatých korun, poválečných korun. A já prohlašuji: Byl sdělán proto, abychom dostali správně daně, abychom nedostali příliš málo. Mám-li pronésti v generální rozpravě několik slov o finančním hospodářství svazků územní samosprávy, dovolte, abych řekl jen toto: Ve finančním hospodářství svazků územní samosprávy, právě tak jako v jiných institucích, soukromých podnicích, bankách, průmyslových podnicích atd., zavládly po válce mimořádné poměry a tyto mimořádné poměry mají také býti mimořádným způsobem upraveny, právě tak jako bylo nutno přejíti od inflace k deflaci, což si na př. u ústavu jako je Národní banka, vyžádalo 752 milionů. Téhož názoru musili byste však také býti i u obcí a měli jste hospodářství obcí přivésti do pravidelných poměrů a mohlo se to státi vhodněji než sáhnutím na samostatnost obcí. O této věci promluví ještě kolega Koberg.

Svou řeč ke generální debatě zakončil bych takto: Přiznávám docela otevřeně a nestranně, že pan ministr financí dr Engliš jest theoreticky i prakticky vynikajícím ministrem financí. O tom nelze pochybovati. Avšak také to, že snad z důvodů fiskálních ocitá se příliš v rozporů s požadavky vědy. Dávaje mu toto vysvědčení, prohlašuji, že proto ani v nejmenším neupustím v boji proti němu, proti soustavě, proti tvrdostem. To jest mé svobodné právo, i kdybych se vydával v nebezpečí, že mi již podle nové reformy vyrvou útroby z těla. Prohlašuji s touž odvahou, že totéž uznání vyslovuji panu zplnomocněnému ministrovi Vlasákovi a jeho referentům, kteří se skutečně pokusili dáti mi vysvětlení, jichž jsem žádal. To se ovšem opět neocitá v rozporu s přesvědčením, že s úpravou daňové reformy jménem hospodářství, jménem průmyslu, obchodu a živností, jménem zemědělství a v nich zaměstnaných zaměstnanců a zřízenců, jménem svobodných povolání nesouhlasím a při nejmenším žádám, aby se finanční správa chovala co nejloyálněji. Věřím, finanční správa nemůže si pomoci, musí zůstati státi na té základně, nemůže dolů prostě proto, že nemá kalkulaci, co podle nové daňové reformy dostane. Tápe úplně v temnotách, nemá tušení, dostane-li o 500 nebo 1000 milionů méně. Jedno však jest jisto, že částka, kterou pan ministr financí vypočítal na jednu miliardu a u obcí na 250 milionů, jest úplně problematická. Finanční správa nemůže kalkulovati definitivně, poněvadž pro spojování a přeházení různých daňových let kalkulovati nemůže a pak nedostává se jí také rozdělení, co vlastně různé stavovské skupiny na daních platí. Nemá tušení, kolik platí obchod, kolik živnosti, kolik zemědělství. To by byly číslice, které vyjádřeny v ročním výnosu, byly by docela jinou základnou pro jednání. Takto může si průmysl říci, já platím 3 miliardy, živnost, já platím 1 miliardu. Když je to však vyjádřeno čísly, mohu říci: "Platíš tolik a tolik a nemáš práva otevírati si tolik hubu nebo platíš tolik a tolik, můžeš tedy žádati více." To by bylo správné stanovisko. Doufejme, že finanční správa v duchu zákona učiní prvý krok ke konsolidaci hospodářství tím, že s vážnou, pevnou vůlí bude prováděti zákon pro poplatníky loyálně, aby se tak dostavila ona důvěra, kterou žádá finanční správa a obráceně, kterou od ní potřebuje poplatník. (Potlesk poslanců německé strany národní.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalším prihlášeným rečníkom je pán posl. dr Matoušek. Dávam mu slovo.

Posl. dr Matoušek: Slavná sněmovno! Při daňové reformě ve Francii prohlásil bývalý ministr financí r. 1904 ve sněmovně, "že reforma finanční nevychází z vůle jedné majority, z dílny jednoho ministra; reformy daňové jsou prý výsledky dlouhé práce. Finanční režim je výrazem politiky a situace hospodářské, vyvíjí se úměrně s civilisací v té míře, jak se přetvořuje veřejné bohatství, v té míře, jak se vyvíjejí, rozšiřují, nebo jak se oslabují a zanikají velké idee spravedlnosti a svobody."

Také u nás vývoj daňové reformy je do kladem toho, že dočasné majority, eventuelně měnící se majority, měnící se ředitelé finanční politiky, nemění v podstatě mnoho na tendencích, jimiž řízena je předloha o daňové reformě. Koalice všenárodní, jež složena byla ze stran, stojících na docela jiném světovém názoru, docela jiné hospodářsko-sociální základně, brala za základ daňové reformy tutéž skoro studii - až na některé sazby, jež byly pro poplatnictvo v dřívější studii výhodnější - jako dnešní koalice českoněmecká, spočívající na jednotném, hospodářsko-sociálním základě.

Z toho patrno, že hospodářské zjevy jsou často silnější než dočasná politická konstelace.

Potud je postavení jedné části dnešní oposice oslabeno, že její členové, dnes oposiční, zúčastnili se porad v předešlé koalici, jako členové vládní většiny, majíce před sebou téměř stejnou předlohu, kterou dnes potírají.

Ačkoliv již od doby, kdy přestala mimořádná hospodářská konjunktura, ozývaly se vážné hlasy proti přílišnému daňovému zatížení, přece hlasy ty nabyly reálnější reformní podoby teprve r. 1924, kdy za tehdejší všenárodní koalice z iniciativy dr Kramáře vytvořena byla v ministerstvu financí zvláštní komise, která pod vedením zvěčnělého sekčního šéfa dr Valníčka podjala se obtížné práce reformy přímých daní. Účastníkům bylo ihned jasno, že to nejsou v první řadě daně státní, nýbrž přirážky samosprávné, které odůvodňují reformu. Proto z těchto prací vyšla studie jak reformy daní přímých, tak studie reformy finančního hospodářství svazků územní samosprávy.

Tyto studie dány byly k posouzení desetičlenné parlamentární daňové komisi, sestávající z členů parlamentu a senátu, kterážto komise ve více než dvaceti sezeních podrobila přípravné studie obsáhlé debatě a kritice. Nelze říci, že by tato komise došla v podrobnostech k dohodě, ale nelze upříti, že v po drobných debatách, o nichž pořízeny i stenografické protokoly, došlo se k určitým jednotným základním liniím, které staly se též základními liniemi přítomné předlohy. Jak ministerstvo financí ve svém oboru III, tak shora uvedená komise parlamentární uvažovala o tom, zda by se náš daňový systém neměl přizpůsobiti daňovému systému západoevropskému (Francie, Belgie), kde vyměřuje se důchodová daň z úhrnného důchodu progresivní sazbou, tak zv. limpôt général sur le revenu, a vedle toho z jednotlivých složek celkového důchodu, t. j. z důchodu z pozemků, budov, živností a kapitálu vyměří se zvláštní přirážka pevným procentem, t. zv. limpôt cedulaire, jako náhrada za zvláštní daně výnosové. Ačkoliv vládní návrh v důchodové dani projevuje tendenci vytvořiti z daně důchodové daň hlavní, přece nepřistoupil na tuto radikální změnu v celém našem daňovém systému, a to proto, že naše poměry hospodářské a valutární nejsou ještě na pevném a trvalém základě, a mimo to nemáme řádné a spolehlivé statistiky, abychom mohli aspoň přibližně vypočíst, co by daně podle nového systému vynesly. Poněvadž však všeobecně byla uznávána potřeba snížiti daně, jmenovitě odstraněním t. zv. válečných přirážek, a to v době co možno nejkratší, a poněvadž bylo třeba také provésti kodifikaci a unifikaci našeho zákonodárství finančního, a to v době co nejkratší, vzat byl za základ reformy dosavadní systém daňový. Co se návrhu na reformu hospodaření územní samosprávy týče, došlo v tehdejší parlamentární komisi bývalé koalice k velmi vážným pochybnostem, ale jedno všeobecně bylo doznáváno, že nelze provésti reformu přímých daní bez určité reglementace přirážkového systému autonomních svazků. Nejméně byla podrobena úvaze formální část předlohy, totiž ustanovení trestní (hlava VIII) a ustanovení společná (hlava IX). Z toho se vysvětluje, že právě tyto části došly při nynějším jednání v koalici vládních stran a ve výboru rozpočtovém největších změn. Přes to možno tvrdit, že obě předlohy prošly již za dřívější koalice důkladnou generální debatou, a uvážíme-li, že tyto předlohy byly dány již tehda odborným korporacím k posouzení a že všechen materiál z těchto předporad experty získaný stal se materiálem pro přítomnou předlohu, a uváží-li se dále, že takto nově vypracovaná byla předmětem skoro půlletních porad koaličního výboru, t. zv. šestnáctky, a pak projednávána byla v padesáti schůzích rozpočtového výboru, nelze upřít těmto předlohám důkladné přípravy a konstituční svědomitosti, a lze snad přičísti jen terminologii oposiční ony silné výrazy, jež označují předlohu za nepřipravenou, nepropracovanou.

Tento vývoj předlohy nezavazoval nás však k tomu, abychom předloženou předlohu pokládali za definitivní, na níž nelze ničeho měniti. Ježto, jak jsem již dříve řekl, předloha v daňových sazbách zhoršovala posici poplatníkovu a v oddílu trestním a ukládacím řešila tyto otázky příliš fiskálně, jen s hlediska státní pokladny, snažili jsme se, abychom právě v těchto směrech osnovu zlepšili, přiblížili ji pokud sazeb se týče původní studii a abychom trestní ustanovení a řízení ukládací reformovali také s hlediska poplatníka a jeho práv. Právě proto, že jsme toto zákonodárné dílo nepokládali jen za výtvor dnešní majority, nebo dnešního ministra financí, podrobili jsme předlohu důkladné kritice a uznali jsme také, že v mnohém potřebuje změn. Nechci probírati všechny, uvedu jen ty, jež úzce souvisí se zájmy poplatníkovými.