Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V důchodové dani, kde slevuje se 40% z daně a přirážek, vytvořena zvláštní daň důchodová pro sociálně slabší vrstvy tím, že původně do 20.000, pozdější námi získanou změnou do 23.550, splácí se daň v nepatrných obnosech, jež nedosahuji normálních sazeb v §u 18 uvedených. Tato snížená sazba platí nejen pro dělníky, nýbrž i pro úředníky veřejné i soukromé a také pensisty. Vybírání provádí se srážkou při výplatě, tedy způsobem, pro daňový subjekt nejlehčím. Daňové minimum bylo podstatně zvýšeno a při stanovení sazeb pečlivě váženy všecky rodinné poměry: počet dětí, počet osob, jež daňový subjekt vyživuje atd., takže právě při dani důchodové možno tvrdit, že zde daňová spravedlnost a sociální zřetele učinily největší pokrok. Neprávem proto proti předloze vznesena byla námitka nesociálnosti a reakčnosti. Je pravda, že daň důchodová rozšiřuje se na širší okruh osob, než jak bylo dosud. V tom však není žádná reakce, naopak, je to důsledek demokracie.

Povinnosti ke státu jsou rubem práv. Čím více kdo má práv, tím více má míti také povinností. Vede tato zásada také k větší ekonomii jak samosprávy, tak správy státní, neboť každý občan cítí na své vlastní kapse každý výdaj.

Z této zásady vycházela předloha také v tom směru, že chce, aby každý na sobě cítil tíhu daně, a proto v §u 341 zakazuje přesun daně a v §u 17 nevčítá zaplacenou daň za zaměstnance do základu zdaňovacího u podniku. Nelze, než souhlasit s tou zásadou, kterou vyslovil ministr financí, že každý poplatník má cítiti tíhu daně sám, poněvadž jen tím je hospodářsky spiat se státem a má zájem, aby se ve státě pokud možná šetřilo, poněvadž výdaje také na něho doléhají. Přecházíme-li však k těmto novým zásadám, pak nutno poskytnouti určitou lhůtu k tomu, aby se hospodářské, jmenovitě mzdové poměry těmto novým zásadám přizpůsobily. Proto bylo na náš podnět usneseno, že ustanovení tato (§ 341 a § 17, č. 6) nabudou účinnosti teprve za 5 let po vyhlášení tohoto zákona. Tím je dána dostatečná lhůta k tomu, aby mzdové a platové poměry buď v kolektivních smlouvách, nebo individuelními úmluvami upravily se tak, aby výška mzdy stanovena byla s ohledem na to, že zaměstnanec bude platiti daň ze svého. Lhůta 5 roků stačí k tomuto přizpůsobení se novým zákonodárným poměrům.

Co se týče všeobecné daně výdělkové, sluší uvésti, že vlastně žádná z daní nedoznala v krátké poměrně době takových změn, jako všeobecná daň výdělková. Zkontingentované, na jednotlivé berní společnosti rozvrhované a v rámci těchto společností na jednotlivé poplatníky podle střední výnosnosti rozdělované daně staly se zákonem ze dne 10. prosince 1918, č. 65 Sb. z. a n. Daň vyměřována dle skutečného výtěžku, čímž ztratila daň tato původní svůj charakter a přiblížila se velice značně dani důchodové.

Vedle této autentické změny nastala uvedeným zákonem těsně po převratu odhlasovaným změna také v praktickém účinku této daně a tato praktická změna ve výnosu této daně nás musí při projednávání osnovy v prvé řadě zajímati a také nás v rozpočtovém výboru zajímala. Kdežto poslední výdělková daň v rámci dosavadních berních společností v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vypočtená by činila podle stavu 1. července 1918 pouze 21,616.327 Kč, činil předpis na r. 1919 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 38,135.768 Kč. Tato nová, teprve před osmi lety provedená úprava zvýšila výdělkovou daň okrouhle o 57%.

Již od této doby datuje se přílišné zatížení výroby daní výdělkovou. Starý kontingent byl příliš chráněn proti přílišnému zatížení. Kontingent byl zrušen, ale náhrada žádná za obsah kontingentu dána nebyla. K tomu nutno uvážiti, že tato podstatná reforma v neprospěch poplatnictva provedena byla, bohužel, již v době, kdy válečné zisky přestaly, kdy naopak začalo se pozvolna zapadati do normálního hospodářského života s normálními zisky. Toto uvádím proto, abych ukázal, že jsme nemohli souhlasiti při projednávání výdělkové daně s tím, že by pouze přirážky obecní to byly, které by tíživě doléhaly na poplatníka. Také je to sazba samé daně státní, která vzhledem k úplně změněné úpravě daně výdělkové stala se velice tíživou. Proto starali jsme se o to, aby původně stanovené sazby byly sníženy a můžeme sděliti sněmovně, že se nám to v mnohém podařilo. Původní sazba 3% průměrně byla snížena na 2¹/₂%, nejvyšší sazba 4¹/₂% na 4%. Pro naše poplatníky sociálně slabší jsou zřízeny takto sazby, které jsou skutečně snesitelné.

Přednost dnešních sazeb výdělkové daně, i když někde nebude plně vyhovovati poplatnictvu, je v tom, že dnes poplatník má v zákoně samotném jasné sazby, podle nichž může viděti, kolik daně platí, když udělá určitou fassi. Dříve, poněvadž nejednalo se podle sazeb zákona z r. 1922, č. 144, nýbrž podle zvláštních tabulek, které byly vlastně poplatníkovi neznámé, byl úplně v nejistotě poplatník, který fassi podával, mnoho-li bude mu na základě toho daně vyměřeno. Dnes při jasné sazbě, která je stanovena v našem zákoně, bude moci poplatník jasně si vypočítati, kolik platí daně, když přiznání jeho bude míti určitou výši. To je nepochybná přednost, která i tam, kde sazby nebyly sníženy na tolik, kolik by si poplatnictvo přálo, bude výhodná pro poplatníka, poněvadž bude věděti, že při určitém přiznání nemůže jíti sazba výše.

Při dani výdělkové, všeobecné i zvláštní, je výhodné pro poplatnictvo nejen snížení sazeb, nýbrž jmenovitě to, že poplatník jak při všeobecné dani výdělkové, tak i zvláštní výdělkové dani závodní, bude si moci odečísti zaplacené - a podle pozdější změny, která jistě přičiněním naším dostala se do zákona, také reservované daně od základu daňového.

To jmenovitě u středního a většího poplatníka a u akciových závodů je větší výhodou než samotné snížení daní.

Co se zvláštní daně výdělkové týče, tato daň přirozeně nedoléhá tak na zájmy zástupců lidových jak ve výboru rozpočtovém, tak v koaliční "šestnáctce", poněvadž přímo, zda se, nedotýká se nejširších vrstev lidových. Zdá se, jako by vlastně tato daň byla stanovena jen pro podniky nejsilnější a neměla přímého styku se širokou veřejností. Ovšem to je omyl, poněvadž není pochyby, že stát, který je tak výlučně na export odkázán, jako náš, je svázán s velkými průmyslovými závody a tudíž nakonec zaměstnanost v těchto závodech je závislá na tom, mohou-li tyto závody vyvážeti; tedy nejširší kruhy občanské jsou na tom interesovány, jak tato daň je stanovena a jaké sazby jsou v této dani určeny.

Na mezinárodním foru hlásí se dnes nezadržitelně k řešení otázka dalšího uvolnění mezinárodního obchodu. Mezinárodní obchodní komora, hospodářský komitét Společnosti národů a připravovaná mezinárodní diplomatická konference směřují k jednomu: odstraniti poslední zbytek dovozních a vývozních zákazů. Sekretariát Společnosti národů připravil pro hospodářskou konferenci, která právě v tomto měsíci v Ženevě se bude konati, srovnávací tabulky o výši celní ochrany jednotlivých států, ve Společnosti národů sdružených. V této tabulce figurujeme s dosti značným procentem - 25. Již podle programu připravované mezinárodní hospodářské konference ženevské, na jehož prvním místě je volný obchod, je patrno, že tato konference se může konati ve znamení útoku na vysokou celní ochranu naši.

To uvádím jen proto, abych ukázal, jak naše reforma, pokud se týče daně výdělkové, úzce souvisí s naší obchodní politikou a že tudíž bylo přirozené, že my jsme za každou cenu žádali, aby 8% daň snížena byla na 6%, jak tomu bylo původně ve studii Bečkově. Uváděli jsme, že my, kteří konkurujeme na světovém trhu, jmenovitě s Rakouskem a Německem, těžko snášíme ve chvíli, kdy zahraniční trhy jsou předmětem útoků právě z těchto států, kdy vlastně tvoříme úmluvy obchodní s těmito státy, abychom ve zvláštní dani výdělkové měli vyšší sazby než státy s námi konkurující. Vypočítali jsme, že v Rakousku i Německu nedosahuje zatížení zvláštní daní výdělkovou ani 30%, kdežto u nás i při sazbě snížené na 8% bude to zatížení skoro o 40%. Poukazovali jsme na to, že to není jen zájem dělníků, nýbrž nejširších vrstev obyvatelstva, aby mohly konkurovati a vyvážeti, neboť nebudou-li moci vyvážeti, pak máme nezaměstnanost, což se dotkne nejen továrníků, nýbrž i zaměstnanectva. My jsme pak v kompromisu žádali, není-li možno snížiti daň z 8 na 6 nebo aspoň na 7%, aby byla aspoň snížena základna pro autonomní přirážky na 7%, aby sice závod platil 8%, ale přirážky aby se platily ze 7%ního základu. Když nám však ministr financí dokázal, že by to znamenalo 100 mil. Kč, upustili jsme od tohoto požadavku, ale učinili jsme tak v důvěře, že p. ministr financí vyplní, co nám slíbil, řekl nám totiž, že podle jeho přesvědčení vlastně nezatěžuje tak výrobu naši zvláštní výdělková daň, nýbrž t. zv. obchodová daň, daň z přepychu, z obratu, uhlí, vody, daň přepravní, a že prvním jeho cílem při budoucí reformě bude, snížiti nebo odstraniti tyto daně. Věříme p. ministru financí, že tento slib dodrží, a že jeho první práce v reformě finanční bude odstranění, případně snížení těchto nejtíživějších daní.

Při dani výdělkové došlo k úvaze o tom, jak mají býti zdaněny spořitelny. Spořitelny podaly nám četné žádosti, kde ukazovaly na to, že je nespravedlivo, když jsou výše zdaňovány, než okresní hospodářské záložny a úvěrní společenstva, a že jejich funkce je právě taková jako těchto společenstev a družstev a že není důvodu, aby byly hůře posuzovány. My jsme se připojili k těmto požadavkům a žádali jsme, aby spořitelny byly postaveny na roveň těmto společenstvům a okresním hospodářským záložnám. Ale nebylo nám vyhověno a namítalo se, že spořitelny v poslední době dělaly obchody jako všecky banky a že musí býti podobně zdaněny jako banky, že poskytovaly úvěr na základě cenných papírů do stavebních družstev a tím snižovaly často i kurs cenných papírů státních a proto prý není důvodu, aby se na spořitelny bral zvláštní zřetel.

Já bych se našich spořitelen ujal potud, že spořitelny tím, když to dělaly, plnily vážný národohospodářský úkol v nejtěžší situaci. My bychom nebyli mohli prováděti takové stavby jako "na Cibulce" a "na Šumavě", kdyby spořitelny v Jičíně a N. Pace nebyly podporovaly tyto stavby půjčkami. Při vysoké míře úrokové, kdy dnes musí průmyslník platiti až 12% úroků, v nynějších krisích mohly některé podniky jen proto podnikati, poněvadž spořitelny mohly půjčiti na tento podnik, poněvadž měly jej před sebou a viděly do jeho kapes, a podnik, poněvadž nemusil platiti 12%, nýbrž pouze 6 až 7%, jen za této výhody mohl dále vyráběti, jen tato výhoda způsobila, že mohl zaměstnávati dělnictvo a že výroba nebyla zastavena. Když tudíž spořitelny vystoupily z reservy a pracovaly mimo regulativ, plnily v této mimořádné době velmi vážný úkol národohospodářský. Trváme na tom, že neměly býti za to trestány. Naší argumentací podařilo se přesvědčiti ministra financí, který povolil, že dáno bylo do zákona, že ty spořitelny v tom případě, když dokáží, že pracovaly podle regulativu, budou moci býti osvobozeny od daně.

Při zvláštní dani výdělkové přistoupeno bylo k regulaci zdanění společenstev, družstev a konsumů. V té věci jsme chtěli vyjíti vstříc spravedlivým požadavkům našich obchodníků a živnostníků. Naši obchodníci a živnostníci nežádali privilegia, nežádali, aby konsumy a družstva nákupní a výrobní byla rušena, ale žádali, aby byli postaveni pod stejné podmínky, aby nebyli při konkurenci daněmi ani drážními tarify zatíženi. Proto jsme chtěli zvýšiti daň tak, aby byla úměrná zdanění podnikatelů a živnostníků jednotlivců. To se nám nepodařilo. A zesnulý sekční šéf Valníček uvedl jako důvod, že kdyby byly zdaňovány konsumy jako jednotlivci, těžko by mohla dostati státní pokladna něco, poněvadž vždycky by mohl výtěžek býti určitým způsobem formulován, a že tudíž - jak řekl dále Valníček - jest lépe dostati málo, ale jistě a založiti celou daň na základě závodního kapitálu a stanoviti třeba nejmenší procento, jedno promille, poněvadž tím způsobem na určito může státní kasa počítati s určitým příjmem. To nás vedlo k tomu, že jsme nechtěli ničeho měniti na této základně zdaňovací. Souhlasili jsme, aby se daň vyměřovala podle základního kapitálu družstva, ale žádali jsme, aby to nebylo 1‰, nýbrž vyšší procento, poněvadž jsme poukazovali na to, když ten obchodník nebude viděti úplné zrovnoprávnění s tímto konsumem, že bude viděti tendenci koalice, jíti k úplné daňové spravedlnosti. Nepodařilo se nám udělati mnoho, ale sazba jest zvýšena z 1 promille na 2 promille a tím ukázala se tendence, která vede ke spravedlnosti daňové.

Jedna pochybnost vyskytla se v poslední chvíli při zvláštní dani výdělkové, a to u §u 79. Chtěl bych, aby pan referent byl tak laskav a tuto věc vysvětlil při svém doslovu, zda souhlasí plně s mým právním názorem.

§ 79 určuje položky, jež do daňové základny se nezapočítávají a uvedeny jsou pod body g) a h): Tantiemy vyplacené jednak úřednictvu, jednak správním radům.

To jest komplikace, která vzniká tím, že někteří úředníci bank, akciových společností jsou nejen úředníky, nýbrž jsou dáváni do představenstva, kde fungují nejen jako úředníci, nýbrž jako členové tohoto představenstva a jako takoví dostávají podle smlouvy mezdní také tantiemy. A nyní nastává otázka, zda ty tantiemy, které jsou vypláceny úřednictvu, vpočítávají se v základ daňový čili nic.

Byl bych toho názoru, že takové tantiemy, které jsou vypláceny ne na základě usnesení valné hromady, nýbrž které jsou vypláceny tomu členu představenstva ne jako členu představenstva, nýbrž jako úředníku závodu, a to na základě smlouvy služební, jsou odpočitatelnou položkou. Myslím, že tento názor jest odůvodněn nejen zájmem těchto úředníků jako členů představenstva, nýbrž i řádným hospodařením v těchto akciových společnostech. Není pochyby, že v akciových společnostech bankovní zdatnost odbornou má v prvé řadě odborník. Členové správní rady snad rozumějí určitým obchodům s hlediska své branže, jako kožaři, textilníci, cukrovarníci, ale obchodní erudici, zdatnost, má pouze ten úředník. Jestli ten úředník jako člen představenstva se musí podepsati, že také svým vlastním jměním ručí do určitého procenta za ztráty podniků, pak zdá se mi, že by bylo nespravedlivé, kdybychom tyto tantiemy, které jsou úředníku dávány jako část mzdy, neodčítali od základu zdaňovacího a tím znemožnili, aby takovýmto způsobem byli tito úředníci odměňováni. Není pochyby, že kdyby nebyli takto odměňováni, pak nebudou tito úředníci chtíti vůbec býti členy představenstva, a to bude míti potom úhonu nejen pro úředníky samé, nýbrž i pro vedení akciové společnosti. V tom směru vznáším snažnou prosbu na p. referenta, aby v této věci prohlásil, zda souhlasí s mým právním názorem či nic.

Co se týče pozemkové daně, tedy místo provisoria původně proponovaného stalo se definitivem. Sluší litovati, že pozemková daň nebyla reformována tak radikálně, aby se z ní stala daň výdělková. Vím, byly tu velmi vážné překážky, že nebyla tato na katastr vázaná daň přeměněna tak, aby byla daní živou. To se mohlo státi, kdyby byla tato daň připjata aspoň částečně k dani důchodové. V tom smyslu vyšel také návrh od ministerstva financí. Jak pravím, sluší litovati, že tato daň tímto způsobem neožila a nepřizpůsobila se celému našemu daňovému systému. Není pochyby, že pozemková daň je zvláštní daní, nehodící se do celého našeho systému daňového proto, poněvadž je fixována ne na reální výtěžek, nýbrž na katastrální výnos, který nijak skutečnosti neodpovídá. I v této dani, pokud se týče slabších poplatníků, byl brán zřetel na ty, u nichž katastrální výnos nepřesahuje 150 Kč, u těchto nebude se platiti ono 1%, které se platí do vyrovnávacího fondu. Je viděti, že i u této daně byla uplatněna sociální a daňová spravedlnost.

Co se týče domovní daně, myslím, že dávala nejvíce důvod k tomu, aby byla reformována, jmenovitě aby byla snížena, neboť už za starého Rakouska byla vlastně daň tato u nás nejtíživější. Prohlížíme-li naši statistiku a porovnáme-li ji s ostatními státy, vidíme, že vlastně jsme byli se svým procentem co se týče výše daňové na místě nejpřednějším. Proto už za starého Rakouska byly podávány různé návrhy na reformu daně činžovní a domovní. Avšak návrh z r. 1908 narazil na tak tuhý odpor interesentů, že vláda předlohu tuto vzala zpět a podala r. 1910 osnovu novou. Již podle této osnovy mělo dojíti ke snížení sazeb ve třech etapách, které by končily sazbou 12%. Dnes ovšem následkem neblahého systému přirážkového je daň domovní stále tíživou, dnes zabírá daň činžovní skoro 50% přirážek a tudíž není divu, že majetníci domů žádají v této věci značnější slevy, než jak nabízí daňová reforma. Ovšem tato otázka domovní daně činžovní je potud ještě tíživější a komplikovanější, poněvadž dnes žijeme vlastně v ochraně nájemníků a tudíž musíme tuto věc řešiti také s hlediska této ochrany. My bychom si jistě všichni byli přáli, aby pokud možno největším snížením daně činžovní přiblížila se rentabilita starých domů rentabilitě domů nových, neboť není pochyby o tom, že máme-li přijíti k stavebnímu ruchu, nepomohou nám subvence, nýbrž jen když vyrovnáme rentabilitu starých a nových domů. A to se může státi dvojí cestou: buďto zvýšením nájemného - ale to těžce zatěžuje nájemníky, tedy široký okruh obyvatelstva - anebo druhou cestou, a to jest snížením daně, která ovšem bude zároveň spoutána s tím předpisem, že se nesmí autonomními přirážkami zvyšovati. Tato druhá cesta je pro nájemníka bez bolesti, tato druhá cesta by mohla skutečně aspoň částečně zvýšiti rentabilitu starých domů. Proto jsme se vší mocí přičiňovali o to, aby sazba byla co možná snížena. Ačkoliv musíme přiznati, že zákon ji snižuje značně - v Praze z 19⁵/₆ na 12%, což se týká vlastně jen vnitřní Prahy a ne tak předměstí - přece jen se zdá, že tomu účelu, totiž přejíti z ochrany nájemníků do normálních poměrů, tato sazba nevyhovuje. Proto jsme navrhovali, aby byla snížena z 12% na 10. Uváděli jsme, že pražský majitel domu zasluhuje úlevy, poněvadž, počítáme-li s výnosem daně činžovní 70 milionů v celé republice Československé, zaplatí z toho Velká Praha plných 30 milionů, Vinohrady samy platí 5 milionů. Z toho důvodu by tato místa jistě zasluhovala, aby se jim v této věci vyšlo vstříc, a aby se snížila sazba na 10%. V této věci ovšem jsme narazili na odpor, ačkoli jsme ukazovali, že tato daň je mezi všemi nejtíživější, poněvadž se může tato daň zdvojnásobovati až čtyřnásobovati, a že každé snížení domovní daně zde bude vyváženo odstraněním ochrany nájemníků, a stát se nemusí zde báti nějakého velikého schodku v příjmech. Docíliti snížení se nám nepodařilo, ale přece jen se nám podařilo pana ministra financí přesvědčiti o tom, že aspoň předměstí pražská, t. zv. místa připražená, a předměstí brněnská zasluhují toho, aby na dobu asi 4 až 5 roků platila nižší sazbu než Praha vnitřní. Podařilo se nám, že budou majitelé domů na pražských předměstích, Vinohradech, Žižkově, Smíchově atd. a v předměstích, které byly připojeny k Brnu, platiti přechodně r. 1927 9%, r. 1928 10%, r. 1929 11% a teprve r. 1930 vstoupí do pravidelné normální sazby 12%ní. Na konec jsme přistoupili po dlouhém jednání na tento kompromis, poněvadž pevně doufáme, že přijde doba, kdy bude aspoň částečně ochrana nájemníků odstraněna nebo zmírněna, zmenšena, a že tudíž r. 1930 majitelé domů nebudou tak těžce postiženi touto normální sazbou 12%ní. Mluvili jsme o tom, jakým způsobem ochrana nájemníků má býti odstraněna a prohlásili jsme, že jsme pro odstranění ochrany nájemníků, poněvadž je to poslední zbytek vázaného hospodářství a jenom tímto způsobem dojdeme k normálnímu stavebnímu ruchu, abychom bez subvencí a zatížení státních financí mohli poskytnouti lidem obydlí. Netajili jsme se tím, že s největší energií můžeme pracovati pro odstranění ochrany nájemníků v tom případě, když vláda uváží a znovu přehlédne výšku aktivních přídavků veřejných státních zaměstnanců, a uzná-li, že index cen a různých ostatních potřeb životních se nesnížil a bude-li po odstranění ochrany nájemníků zvýšováno nájemné, bude hleděti revisí aktivních přídavků nahraditi státním zaměstnancům to, co budou potřebovati ke zvýšení činží. Je to spravedlivé proto, poněvadž u dělnictva a soukromých zaměstnanců vývoj povede k tomu, že tyto kategorie samy tlakem svým, kolektivními smlouvami a jednáním se svými zaměstnavateli zvýší si částečně svůj plat potud, pokud bude potřebí, aby se vyrovnalo nájemné staré s novým nájemným, jež od nich bude požadováno, kdežto u veřejných a státních zaměstnanců tohoto přirozeného regulativu není. Proto je to povinností státní a zvláště ministerstva financí, aby v takových poměrech prohlédlo a zrevidovalo aktivní přídavky státních zaměstnanců a podle potřeby je upravilo.

Další požadavek majitelů domů byl ten, aby prostě prohlášena byla nezvyšitelnost přirážek k dani činžovní. Požadavek spravedlivý, neboť není pochyby, že by nic nepomohlo, kdyby stát na daních učinil jakékoli slevy, ale zároveň mohly obce beze všeho zabrati to, co stát majitelům domů snížením věnoval. To není přirozeně jen požadavek domácích, to zase je požadavek rozumného národohospodářství, neboť máme-li dojíti k odbourání ochrany nájemníků, nesmíme si dělati závoru, abychom měli tak vysoké přirážky, že by pak bylo nutno, když budeme přidávati majitelům na činžích, vždycky přidávati dvojnásobně, aby aspoň polovina majiteli domu zbyla. Proto jsme vší silou stáli o to, aby zákon z r. 1919, který určoval nezvyšitelnost přirážek a připouštěl zvýšení jen potud, pokud základna daňová se snížila, byl prodloužen. Po dlouhém jednání se nám podařilo, že byla prohlášena nezvyšitelnost přirážek ve smyslu zákona z r. 1919, ovšem jen do konce r. 1931.

Na tento kompromis jsem přistoupil zase v té naději, že do této doby bude upravena ochrana nájemníků tak, že to majitelům domů nebude tolik škoditi, když od 1. ledna 1932 bude možno přirážky zvyšovati. V tom smyslu byl také upraven § 1 zákona o hospodaření samosprávných svazků, kde bylo původně stanoveno, že přirážky k dani činžovní mohou dostoupiti na polovinu toho limita, které je stanoveno pro ostatní daně. Toto ustanovení je odročeno a až do konce roku 1931 platí nezvyšitelnost přirážek ve smyslu zákona z r. 1919.

Pokud se trestních ustanovení týče, uvedl jsem již, že tato trestní ustanovení v reformě byla nejméně prodiskutována ve staré koalici a že tudíž není divu, že proti předloze samé právě v tomto oddílu vyskytlo se co nejvíce námitek nejen se stran vládních, nýbrž i se stran oposičních. (Výkřiky posl. Čermáka.)

V původním vládním návrhu konstruován byl daňový delikt tak, že se nežádal k trestnosti dolus, t. j. úmysl zkrátiti nebo zatajiti daň, nýbrž pouhé vědomí. Konstrukce byla odůvodňována tím, že dolus je živlem pouze kriminálního rázu a že se vyskytuje všude tam, kde se nedoceňuje základní povaha finančního bezpráví. V obecním právu má prý dolus místo, ježto může býti přímo nebo nepřímo prokázán z přerozmanitých indicií, kdežto u finančního bezpráví je to možné jen ve výjimečných případech, uváží-li se, že trestní právo daňové operuje většinou s interními a nepřístupnými zjevy soukromého života poplatníkova, o nichž nebývá zpravidla žádných zevních indicií ani možností důkazu, na př. důkazu o nevědění vůbec, nevzpomenutí si, přehlédnutí a pod. A přece prý tu jde nesporně ve velké většině případů o trestuhodné vědomí, že se údaj nesrovnává s pravdou, nebo že opomenutí... (Posl. Jílek: Dejte si to, pane doktore, do "Národních Listů"; ti vaši páni zde nejsou!) Tak jděte také pryč!

Jde prý tu o trestuhodné vědomí, že se údaj nesrovnává s pravdou, nebo že opomenutí odporuje uložené povinnosti, ať již z jakýchkoliv důvodů. Zdůvodnění toto nemá proto dosti síly přesvědčující, ježto teorie obecního trestního práva, kde dolus je hlavním základem trestnosti, má a bude míti nepochybně vliv na praksi i v trestním řízení finančním, a mimo to judikatura, která právě pro obtíž dokázati dolus, předpokládala často dolus vědomý, když jiný úmysl než zkrátiti daně, nebyl vysvětlitelný. Poněvadž pak ve vládní předloze na činy, jež spáchány byly i v pouhém vědomí, že mohou zkrátiti daň, stanoveny byly tresty vězení, vznesen přes shora uvedenou argumentaci proti této konstrukci odpor téměř všeobecný. Proto finanční správa upustila od své původní konstrukce a pozměnila vládní návrh v tom směru, že předem definuje v §u 185 objektivní trestný čin bez subjektivní kvalifikace. V §§ 186 až 188 stanoví se pak, že činu definovaného v §u 185 může se vinník dopustiti buď úmyslem zkrátiti daň nebo ve vědomí, že jeho jednání nebo opominutí je způsobilé zkrátiti daň, nebo konečně dopouští se deliktu v §u 185 uvedeného, aniž by měl dotčený úmysl nebo shora uvedené vědomí. Tímto negativním určením stanoví se t. zv. nedbalost. Vězením může se trestati jen úmyslný čin při zvláště přitěžujících okolnostech, které jsou vytčeny v §u 187. Proti původní předloze je čin dokonán již činem samým a není třeba, aby nastal účinek, to jest zkrácení daně. Následkem toho odpadl pokus v §u 191 původně definovaný.

Touto novou konstrukcí daňového deliktu přibližuje se předloha ve své nové formě značně formulaci, jak zlý úmysl, vědomí a nedbalost definuje návrh nového trestního zákona.