Chci se však ještě vrátiti k jiné
důležité otázce. Úkony obecní
správy provádí dnes velký počet
osob jako čestný úřad a pouze v několika
větších průmyslových a městských
obcích dostává dnes starosta za svou ve službě
veřejnosti vykonávanou práci jakýsi,
poměrům většinou neodpovídající
honorář. Nová předloha děkuje
obecním činovníkům velmi zvláštním
způsobem za tuto práci ve veřejném
zájmu vykonávanou. Co poskytuje stát nyní
obcím, co poskytuje jejím vynikajícím
činovníkům? V §u 8 předlohy stanoví
se tresty pro starosty a představené. O tento čestný
úřad není dnes již ovšem v našich
obcích velké konkurence. Není to dnes za
daných hospodářských a politických
poměrů skutečně nijak snadnou nebo
příjemnou věcí, zastávati tento
úřad. Připomínám jen poměrně
nevinná rozhodnutí v otázce reformy správy,
za něž řada obecních zástupců
byla obžalována a podle zákona na ochranu republiky
potrestána a odsouzena. Někde bylo celé obecní
zastupitelstvo odsouzeno k trestu vězení nebo k
těžkým peněžitým trestům.
Svoboda autonomního správního útvaru
byla jednoduše takovýmito prostředky potlačena.
Nota bene jde o rozhodnutí, jež nemohla skutečně
ani státem otřásti, ani nijak státi
se mu nebezpečnými. Jen mstivost centralisticky
řízené státní správy,
jež také zde chtěla již ukázati
obcím, že jejich samospráva se chýlí
ke konci, vyhodila tu své trumfy. (Posl. Patzel [německy]:
Staré Rakousko nesáhlo nikdy obcím na právo
volného projevu mínění!) Ano.
Nyní však přichází § 8 a
stanoví tresty, podle něhož starosta obce může
býti osobně potrestán až 5000 Kč,
nevyhoví-li včas a přesně příkazu
okresního hejtmanství. Představte si jen
toto ustanovení - nyní odchází pan
sekční šéf Bobek a právě
nyní budu nucen zevrubně jím se obírati
- v praxi. Dlužno si jen blíže všimnouti
těchto kaučukových ustanovení. Nezodpoví-li
obec, obecní úřad včas a úplně
otázek okresního hejtmanství, může
býti starosta potrestán. Lze si přibližně
představiti, jak bude tento paragraf prováděn
v rukách státní správy k šikánám
odhodlané, nebo takového státního
úředníka tam venku. Jsem přesvědčen,
že toto ustanovení umožňuje okresním
hejtmanům, aby každého starostu nejenom potrestali,
nýbrž i úřadu zbavili. Vždyť
i to obsaženo jest v předloze. Lze jej prostě
sesaditi. Známe, jak tyto otázky vypadají,
a právě v malých obcích, kde na př.
jsou prostí dělníci obecními představenými,
nebude často lze zodpověděti tyto otázky
až do posledního puntíku. (Výkřiky
posl. Patzela.) Můžeme si přibližně
představiti, jak by mohlo býti zneužíváno
těchto ustanovení v rukách stranických
úředníků, okresních správců
a okresních hejtmanů, zaujatých již
předem proti obcím.
Ohrazujeme se co nejrozhodněji proti tomu, aby svobodně
volený starosta mohl býti sesazen, aby bylo tímto
ustanovením zrušeno právo svobodně zvoleného
starosty, podržeti za všech okolností svůj
úřad, aby byly mu ukládány nejen úžasné
peněžité tresty, nýbrž aby mohl
také ještě býti zbaven svého
úřadu jako starosta. Také zde tážeme
se německých vládních stran, zda jsou
ochotny pro to hlasovati, zvláště když
již při nynější konstelaci a ještě
více při konstelaci, která nastane - nejsme
ještě na konci svých dnů - kde německé
vládní strany nebudou možná více
spolupůsobiti při státní káře
- může k tomu dojíti velmi brzo - kdy se opětně
znovu rozšíří systém nevraživějšího
ještě druhu než jaký byl dříve,
lze tohoto §u 8 zákona využíti k nejúžasnějším
národnostním šikanám a ohrožováním
samostatnosti našich obcí? (Posl. Patzel [německy]:
Pak se řekne: To udělali sami němečtí
poslanci!) Ano, tak se to řekne, to udělali
sami němečtí poslanci - a právem řekne
se nám to do očí. Prohlašujeme, že
německé vládní strany nemají
práva, aby mluvily jménem německého
národa. Německé vládní strany
měly by jen tehdy právo hlasovati pro tento paragraf,
kdyby jim byl udělil k tomu zmocnění Svaz
našich německých samosprávných
těles. Zjišťujeme, že německé
samosprávné svazky všude jednomyslně
protestovaly proti těmto ustanovením. Zjišťujeme
dále, že zástupci německých vládních
stran v obecních zastupitelstvech spoluhlasovali dokonce
proti těmto ustanovením a varovali německé
vládní strany, aby nedopustily uzákonění
těchto ustanovení. Ohrazujeme se co nejrozhodněji
proti tomu, aby německé vládní strany
odevzdávaly zde své hlasy jménem německého
národa. (Posl. dr Luschka [německy]: Jménem
kterého národa? My máme svoje voličstvo,
a vy vaše!) Jménem sudetskoněmeckého
národa. Sudetskoněmecké obyvatelstvo nedává
jim k tomu práva. Musíte se, pane dr Luschko,
zeptati teprve obyvatelstva, zda vám dává
k tomu právo. Přijďte jen ven a svolejte schůzi,
my vám to již ukážeme. (Výkřiky
na levici.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Krebs (pokračuje): Nenavrhujeme panu
dr Luschkovi, aby chodil do veřejných lidových
schůzí, navrhujeme mu, aby šel do valné
hromady Svazu německých samo správných
těles a tam aby mluvil a odpovídal. Tam dostane
se vám odpovědi. (Posl. Knirsch k posl. dr Luschkovi
[německy]: Vaši zástupci prohlásili,
že křesťansko-sociální strana nebude
při tom spolupůsobiti!) Ano, to veřejně
prohlásili. (Výkřiky posl. Kreibicha a
dr Luschky. - Místopředseda Horák
zvoní.)
Slavná sněmovno! Již jsem se... (Výkřiky
posl. Kreibicha a Knirsche.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Prosím o klid. (Výkřiky posl. Kreibicha.)
Prosím o klid. Slovo má pan posl. Krebs.
(Výkřiky posl. Knirsche.)
Prosím o klid. Prosím pana řečníka,
aby pokračoval.
Posl. Krebs (pokračuje): O této kapitole
budeme ovšem ještě v daném okamžiku
dále mluviti. Chtěl bych dnes ke konci svých
vývodů uvésti něco) o dotačním
fondu. Jaké naděje se skládají v dotační
fond, slyšeli jsme v různých poradách
rozpočtového výboru. Avšak dnes ptáme
se, jaké prostředky bude míti vůbec
dotační fond po ruce a jaký smysl může
vůbec míti tento fond? Nevíme dnes, podle
jakých zásad budou ve skutečnosti dotace
rozdělovány. Není žádné
záruky, že budou naše německé obce
také skutečně obmyšleny z dotačního
fondu podle svých potřeb. Jmenoval jsem dnes řadu
obcí, kteréž bez značných přídělů
z fondu nejsou více s to, aby hradily své úroky
nebo platily své úřednictvo. Avšak pro
nás, jak jsem již výslovně řekl,
přichází ještě v úvahu
otázka, že obce budou ještě ve větší
míře dány do područí šovinisticky
a centralisticky smýšlející byrokracie,
že budou učiněny lokaji a poddanými
této byrokracie. Vše ukazuje v tomto státě
k tomu, že se chce svobodný vývoj naší
samosprávy nejen omeziti, nýbrž zničiti.
Mám před sebou článek, který
napsal sekční šéf ministerstva vnitra,
jenž byl v rozpočtovém výboru referentem
o této věci, dr Bobek - nyní bohužel
odešel - do březnového čísla
ročníku 1927, tudíž do posledního
čísla, orgánu činovníků
samosprávných svazků republikánské
strany, "Naše Samospráva", tudíž
orgánu vládní strany, ve kterémžto
článku jest o nové organisaci politické
správy a samosprávy obsažena tato stať:
"Praví-li prvá věta ústavní
listiny, že lid je jediný zdroj veškeré
státní moci v republice Československé,
a praví-li § 86 téže ústavní
listiny, že v nižších úřadech
správních, t. j. úřadech, vyjímaje
ministerstva, má býti podle možnosti zastoupen
živel občanský, pak jest patrno, že padá
definice o dopuštění státní moci
a že lid je k spoluúčasti na veřejné
správě oprávněn a povolán ústavní
listinou a že jest důležitým a ústavně
uznaným činitelem ve správě státní
vůbec." Nyní dejte však pozor, co on praví:
"Důsledek z toho provedl také již valný
sjezd největší strany československé,
strany republikánské, z roku 1925, který
v resoluci přijaté domáhá se toho,
aby obec byla zákonem prohlášena za součást
správy státní." Myslím, že
zde spadla již maska. Zde praví se zcela otevřeně,
že se upouští od zásady, aby samosprávné
svazky nadále byly udrženy, že se zamýšlí
obce nejen ještě více, nýbrž vůbec
snížiti na pouhé orgány státní
správy, že se zamýšlí odstraniti
největší vymoženost, jak jsem již
řekl, 19. a počínajícího 20.
století, spoluúčast obyvatelstva ve správě
a že úsilí rozhodujících činitelů
v tomto státě se odnáší k tomu,
aby z obcí byly učiněny orgány státní.
Závažným krokem na této linii jest předložený
zákon o nové úpravě finančního
hospodářství svazků územní
samosprávy krok, jenž jednou proveden, nemůže
býti více odčiněn, jenž, ačkoli
bude míti v zápětí nejúžasnější
obtíže, nezpůsobí ve finančním
směru záchrany našich samosprávných
svazků, nýbrž finanční jejich
zkázu. Pravděpodobně bude z této zkázy
pak znovu dovozováno, že nyní tím spíše
dlužno dosaditi státní správu na místo
autonomní. (Posl. Patzel [německy]: To jest zrada
památky Kudlichovy!) To jest zradou na všech těch,
kteří v roce 1848 na německé i české
straně bojovali pro svobodu obcí, pro spoluúčast
svobodného občanstva, pro ideu, že v obci má
občan, obyvatel - nemluvím zde o třídním
pojmu, nýbrž o pojmu občana v protivě
ku vládnoucím osobám - svobodný občan
v obci své svobodné právo rozhodovací.
Varujeme vládní kruhy v poslední hodině
před tímto krokem a viděli jsme právě
nyní před několika okamžiky smutný
příklad, jak se nyní již přímo
fanatická zášť proti nám uplatňuje,
poněvadž pánové dobře vědí,
že čin, jehož se nyní chtějí
dopustiti, není takový, aby jej mohli ve volné
atmosféře veřejného mínění
zastávati, ježto dobře vědí,
že na nich bude spočívati úžasná
odpovědnost a konečně i vina. Ohrazujeme
se s tohoto místa proti tomu, aby tato předloha
se stala zákonem a samozřejmě budeme hlasovati
proti jejím ustanovením a proti zákonu samému.
(Souhlas a potlesk německých nár. socialistických
poslanců.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Kreibich. Uděluji mu slovo.
Posl. Kreibich (německy): Již ve zprávách
o první schůzi sněmovny, jež byla věnována
rozpravě o daňové předloze, muselo
býti zaznamenáno, že se rozprava koná
za úplné neúčasti. Tato neúčast
je podstatou parlamentarismu zcela odůvodněna. Každý
ví, že sněmovní vyřízení
těchto zákonných návrhů je
pouhou formalitou a že rozhodnutí nepadne ve sněmovně,
nýbrž že již dříve padlo někde
jinde. Dnešní vládní koalice pokračuje
v tradici všenárodní vládní koalice,
jež již přenesla těžiště
rozhodování v zákonodárství
do tajných schůzí vládnoucích
držitelů moci. Ve zvláštním případě
předloh daných k rozpravě byl podvod tohoto
parlamentarismu vládní většiny přímo
demonstrativně odhalen. Táž kancelář
poslanecké sněmovny, jež potřebuje k
tisku naléhavých interpelací často
měsíce, mohla výborovou zprávu o daňové
předloze, silnou téměř 500 stran,
předložiti sněmovně již asi za
15 hodin po odhlasování ve výboru. Výborová
zpráva o této předloze o financích
samosprávných těles byla nám předložena
tiskem již několik hodin po odhlasování
ve výboru. Není žádné tiskárny,
jež by tento technický div mohla provésti.
Výborové zprávy byly prostě již
dlouho před vyřízením předloh
ve výboru zcela vytištěny, protože přece
na jednání ve výborech hledí se se
strany vládní většiny také jen
jako na nutnou a obtížnou formalitu a rozhodnutí
bylo již dříve učiněno. Na tomto
příkladu může býti takřka
technicky přesně ukázán celý
podvod tohoto měšťáckého, demokratického
parlamentarismu.
Dělání zákonů je právě
v měšťáckém státě,
právě jako vládnutí, temným
obchodem, který se provádí mezi kapitalisty,
občanskými stranami, po případě
za spoluúčinkování některého
socialistického koaličního přívěsku
a mezi vysokou vládní byrokracií. Vývoj
tohoto obchodu nesnese přirozeně světla veřejnosti
a musí se tedy prováděti v tajných
schůzích. Sněmovní vyřízení
sleduje jen ten účel, aby důvěřivým
massám bylo zahráno toto divadlo demokracie, tato
komedie parlamentarismu a aby byla zakryta diktatura kapitalistů.
Klasický příklad tohoto dělání
zákonů je vznik zákona o nové úpravě
finančního hospodářství svazků
územní samosprávy. Nechci mluviti o povrchním,
kvapném odůvodnění předlohy
vládou, ve kterém se proti celé samosprávě
vznáší výtka špatného finančního
hospodaření a dělání dluhů
jako paušální podezření bez uvedení
důkazů. Avšak tento zákon má
nyní býti promrskán, aniž by bylo rozhodnuto
o agendách samosprávy a jejím rozdělení
na jednotlivá samosprávná tělesa,
a nežli je znám účinek nového
daňového zákona na daňovou základnu
samosprávy. Neví se tedy, jak bude samospráva
v budoucnosti vypadati, neví se ještě základ
pro vypočítávání berních
přirážek samosprávních, a přes
to se odvažují již nyní rozhodovati o
příjmech samosprávy a o výši
přirážek pro celou budoucnost. Při tom
se neuznalo ani za nutné, aby ti, kdo tímto zákonem
jsou postiženi, jichž osud tímto zákonem
bude rozhodnut, dříve byli dotázáni
po svém mínění. Odmítá
se každá spolupráce obcí a okresů
na tomto zákoně a rozhoduje se bez nich, neboť
právě se chce rozhodovati proti nim. Již to
je důkazem nepřátelské vlády
a její většiny proti samosprávě.
Kdybychom měli co činiti se svědomitým
a důkladným zákonodárstvím,
musela by se nejprve provésti za spoluúčasti
činitelů v samosprávě činných
důkladná nová úprava celé veřejné
správy, jež podle našeho názoru mohla
by býti provedena jen na základě úplné
samosprávy. Teprve kdyby se zjednalo úplné
jasno o úkolech a o rozsahu agend jednotlivých samosprávných
těles, mohla by se řešiti otázka příjmů,
jichž potřebují, a pramenů, z nichž
tyto příjmy mají plynouti. Důkladná
reforma finančního hospodářství
samosprávy musela by přestati se systémem
přirážek a postaviti toto finanční
hospodaření na podklad zvláštních
daní a dávek při úplné finanční
samosprávě. Podrží-li se však dosavadní
základ přirážek, pak muselo by se vyčkati
výsledku nového daňového zákona.
Nynější vyřizování zákona
o financích samosprávných je tedy příkladem
povrchního a ledabylého dělání
zákonů. Proto spatřujeme také v předloze
výboru absurdnost, že zde v zákoně je
citován jiný zákon, který ještě
vůbec nemůže býti přesně
označen, totiž zákon o přímých
daních, a druhý se předpokládá,
který vůbec ještě neexistuje, a to zákon
o reformě správy. Rovněž věcně
neodůvodněný je chvat a spěch, se
kterým se tento zákon nyní ve sněmovně
vyřizuje; může vstoupiti v platnost teprve
1. ledna 1928 a teprve pro rozpočty na rok 1928 přijíti
v úvahu, proto není důvodu, aby byl vyřizován
hned s předlohou daňovou a ještě před
volbou presidentovou. Jestliže se to přes to naléhavě
dělá, tedy jen proto, že veřejnost má
býti překvapena, protože se chce, aby zájem
veřejnosti o tento zákon zanikl v poradách
o daňové předloze. Vládní strany
vědí zcela dobře, že jejich vlastní
přívrženci, pokud jsou činnými
ve samosprávě a mají na ní zájem,
jsou proti tomuto zákonu. To týká se zvláště
německých vládních stran, jejichž
příslušníci na př. při
poslední mimořádné valné hromadě
svazu německých samosprávných těles
jednomyslně hlasovali pro resoluci, ve které je
tento zákon odmítán. Vládní
strany obávají se pro případ vážného,
důkladného a odděleného parlamentárního
vyřizování tohoto zákona vzrůstu
odporu ve svých vlastních řadách,
a proto ten chvat, se kterým se ve výboru a v plenu
promrskává.
A nyní rád bych se zabýval daňovou
předlohou a otázkou daní vůbec. Otázka
daní je otázkou celého státu, souvisí
s úlohou a s úkoly státu a musí býti
zaujato stanovisko k daním také jednotlivými
třídami s jejich hlediska poměru ke státu.
Daňová předloha je dílem majetných
tříd, pokud se týče, jejich stran,
a musí býti jako taková také charakterisována
a vysvětlována z celého poměru majetných
tříd ke státu. I pro proletariát musí
přirozeně poměr ke státu býti
rozhodným pro posuzování celé daňové
otázky.
Měšťácký stát na rozdíl
od státu feudálního, který stanovil
daňové osvobození vládnoucích
tříd, musil proklamovati zásadu všeobecné
daňové povinnosti, zásadu, jež souvisí
se všemi demokratickými zásadami, na které
se měšťáctvo ve svém boji o moc
ve státě muselo dovolávati proti feudálnímu
státu a bez kterých by nebylo s to, aby přivolalo
masy k boji proti feudálnímu státu pro měšťácký
stát. Avšak stejně jako svobodná smlouva
pracovní, jež byla postavena proti nevolnictví
středověkému měšťáctvem
jako zásada, byla pouze frásí, pouze rouškou
pro mzdové otroctví, tak také všeobecná
daňová povinnost je jen frásí, jen
prázdným zákonným principem, který
se staví, aby se na venek zakrylo skutečné
rozdělení daní na různé druhy
příjmu v občanském státě.
Jedinou skutečnou zásadou měšťáctva
v otázce daňové je přesunouti daňová
břemena státní na pracující
třídy, po případě úleva
pro vykořisťovatelský příjem,
pro nadhodnotu a zatížení daněmi příjmu
pracovního a námezdního. Provádění
těchto zásad občanských stran se podporuje
a umožňuje nesmírným zkomplikováním
celého hospodářského života,
jež přece také je známkou kapitalistického
hospodaření. Jaký je poměr měšťáctva
ke státu? Musíme jej zde charakterisovati, abychom
mohli právě správněji pochopiti také
otázku daňovou. Měšťácký
stát má za úkol, aby nejprve byl mocenským
nástrojem měšťácké třídy
na venek a uvnitř: na venek mocenským nástrojem
k vedení konkurenčního boje proti měšťáctvu
jiných států a národů, uvnitř
mocenským nástrojem k utlačování
pracujících tříd, k udržení
třídní vlády měšťácké.
Druhým úkolem státu je, aby zasahoval upravující
rukou do divého, bezuzdného konkurenčního
boje kapitalistů na vzájem, různých
vrstev majetných tříd proti sobě,
aby se celá ta mašinerie nerozbila. Třetí
úkol státu záleží v tom, aby
bránil nejhorším následkům vykořisťování
pracujících tříd, kterým ohrožena
by byla existence celého národa a tím i státu,
třídními boji, aby ulamoval nejostřejší
hroty, aby napravoval vykořisťování,
jedním slovem, aby se snažil mírniti sociální
politikou třídní boj.
Tyto úkoly státu jsou nezbytnými pro udržení
vlády měšťáctva, měšťáctvo
potřebuje tedy tohoto státu, proto staví
se měšťáctvo v rozhodných chvílích
vždy na stranu státu. To však neznamená,
že by měšťáctvo stát milovalo,
chování měšťáctva vůči
státu je často velmi kritické, měšťáctvo
považuje stát a vyřizování jeho
úkolů za nezbytné sice zlo, přece
však za zlo, a v průběhu plnění
těchto úkolů je stát buď po dobrém
nebo po zlém nucen, příležitostně
zasáhnouti do absolutní samovlády majetných
tříd, jednotlivých kapitalistů, jejich
naprostou samovládu v zájmu celku kapitalistického
systému a měšťácké společnosti
v mnohých bodech omeziti. Postavení měšťáctva
je totiž toto: sice vládne, nevládne však
ve státě bezprostředně. Měšťáctvo
zaujímalo tedy vůči státu vždy
kritické stanovisko, že úkoly státu
mají býti omezeny na nejnutnější;
proto snaha měšťáctva v tomto směru!
To projevuje se na př. ve snaze, aby rozpočet státu
byl pokud možno snížen. Ideálem měšťáků,
pokud jde o finanční politiku státu, je snížení
výdajů státu, snížení
jeho rozpočtu, což přirozeně není
nic jiného než omezení jeho úkolů.
Samozřejmě přistupuje k tomu ještě
změna v postavení mocenských poměrů
tříd v měšťáckém
státě a měnící se role různých
vrstev majetných tříd za kapitalistického
vývoje. Před válkou nebyla celá otázka
státu s hlediska daňového příliš
významnou, daleko ne tak významnou jako dnes.
Výpočty dokázaly, že před válkou
vyžádaly si výdaje státu nejvýše
10% celkového národního příjmu.
Dnes v době po světové válce je tato
otázka důležitější. To především
pro změnu v celkovém postavení kapitalistického
hospodaření a ve změně mocenských
poměrů uvnitř kapitalistického hospodaření.
Mocenský nástroj státu musí dnes býti
na venek větší pro zostření mezinárodního
boje soutěživého, pro zostření
imperialistických napětí; musí býti
větší uvnitř pro zostření
třídních protiv, třídních
bojů proti době před světovou válkou.
Pro chronickou krisi, pro mocné otřesy hospodářského
života dostává se celé kapitalistické
hospodaření časem z rovnováhy, pročež
stát musí daleko více úpravami zasahovati,
než tomu bylo před válkou. Se stanoviska kapitalistického
hospodářství a kapitalistických tříd,
v zájmu nutné stabilisace celého kapitalistického
řádu, musel tedy stát také ostřeji
zasáhnouti do celého hospodářského
života. V třetím ohledu stala se sociální
politika důležitější otázkou,
poněvadž pro zostření třídních
protiv byly právě nutnými i větší
snahy měšťáctva, sociálně
politické snahy, aby pracující třídy
byly uklidněny, aby byly zdrženy před nejzazším
krokem v třídním boji, v boji do rozhodnutí
o politickou moc. Měšťáctvo muselo učiniti
ústupky. Politický vliv pracujících
tříd vyžadoval těchto ústupků,
činil je nutnými nejen se strany státu, nýbrž
i se strany samosprávy, obcí. Proto rostly úkoly
státu, jakož i veškeré správy a
samosprávy.
Kdežto takto na jedné straně mohutně
vzrostly úkoly a úloha státu co do rozsahu,
a tedy vyžadují větších prostředků,
aby je mohly zvládnouti, stoupla na druhé straně
následkem téhož zjevu, následkem tohoto
mocného otřesu celého kapitalistického
systému nevole majetných tříd proti
dávkám státu. Mohutná krise ve spojení
se světovou válkou způsobila v mnohých
státech klid v akkumulaci, vedla tu a tam k desakkumulaci,
příjmy národa silně poklesly a proto
dnes požadují veřejná správa
a stát mnohem větší díl národního
příjmu.
K tomu přistupuje všeobecná krise odbytová.
Porušení hospodářské rovnováhy
mezi jednotlivými kapitalistickými státy,
porušení mezinárodního obchodního
styku, mezinárodních hospodářských
vztahů, dále rozpadnutí jednotných
hospodářských celků, jež přineslo
vybudování nových odvětví průmyslových
s čistě státně sobeckých hledisek,
to vše způsobilo všeobecnou krisi odbytovou,
zmenšení výrobní základny v mnohých
kapitalistických státech, k čemuž pak
přistoupilo ještě omezení spotřeby
širokých vrstev poklesem jejich životní
úrovně. Mimo to stala se nová akkumulace
potřebnou jakožto jeden z nejdůležitějších
požadavků tak zvané stabilisační
politiky kapitalismu.
Ze všech těchto důvodů, že na jedné
straně úloha a úkoly státu vzrostly
a vyžadují větších prostředků
a na druhé straně národní příjem
poklesl, zároveň však také nutnost akkumulace
stala se životní otázkou kapitalistického
systému, jsou dnes břemena státu majetnými
třídami mnohem tíže pociťována
a proto hraje tato otázka, otázka daní, mnohem
významnější úlohu než dříve.
Tak možno si vysvětliti také rozličné
vývody majetných tříd měšťáckých
stran, které jsme nyní při jednání
o otázkách daňových opět a
opět slyšeli; a to jsou oba hlavní vývody,
že úkoly správy velmi stouply a že stát
a správa ukládají státním občanům
příliš vysoká břemena. Tyto žaloby
přicházejí velmi živě a nejdůrazněji
- a to je příznačné pro životnost,
s jakou majetné třídy svůj třídní
zájem pociťují a projevují - se strany
majetných tříd, ač od převratu,
od konce světové války, dovedly větší
část břemen státních, veřejné
správy, vložiti na bedra širokých vrstev
dělnických.
Všimneme-li si státního rozpočtu na
rok 1927 a rozčleníme-li si státní
příjmy s hlediska přímé a nepřímé
daně, na jedné straně přímé
daně, na druhé straně ony, které zatěžují
spotřebu a živobytí širokých vrstev,
shledáváme, že poměr činí
asi - při projednávání posledního
rozpočtu jsme to podrobně vyložili - 9:2; 9
miliard, ještě více, je zatížení
dělnických tříd a obchodu všemi
oněmi břemeny, jež působí zdražení
živobytí, a 2 miliardy tak zvané přímé
daně, při čemž však daň
z příjmu se do toho počítá.
Přes to však víme, že majetné třídy
stěžují si do příliš vysokých
břemen, jež jim stát ukládá.
Toto třídní sobectví majetných
tříd, jež se zde tak životně projevuje,
přineslo přirozeně také pro majetné
třídy blahodárné ovoce. Pan ministr
financí sám musel při projednávání
daňových předloh připustiti, že,
hledíme-li na otázky daňové s čistě
hospodářského stanoviska, jak na ně
hledí právě tak zvaný čistě
hospodářský zájem, o kterém
jsem se již při jiné příležitosti
zmínil, že je chimerou, protože není všeobecného
hospodářství, poněvadž je jen
hospodářství kapitalistické, a žádná
jiná forma hospodářství, avšak
oni právě skrývají za slovy "všeobecné
zájmy hospodářské" všeobecné
zájmy kapitalistického hospodářství;
pan ministr financí musel tedy sám přiznati,
že z těchto "všeobecně hospodářských
zájmů", vlastně snížení
spotřebních daní tedy nepřímých
dávek, jež přímo zboží zdražují,
bylo by nejnutnějším, protože právě
tato břemena kvantitativně mnohem mocněji
a kvalitativně také mnohem tíživěji
působí na hospodářský život.
Avšak toto přiznání pana ministra financí
bylo jen čistě platonické, uctivé
zapření svědomí, poklona před
hospodářskou pravdou. Skutečnost vypadá
jinak. Ve skutečnosti přišel pan ministr financí
právě s předlohou, jež se týká
jen reformy přímých daní, a ve svém
dalším líčení celkové
otázky daňové pan ministr financí
výslovně přiznal, že právě
dnes je v praxi nejdůležitější
starostí péče o podporu a umožnění
kapitalistické akkumulace - on to jmenuje "tvoření
kapitálu".