Môžeme sa potom čudovať nespokojnosti?
Môže sa potom niekto rozčuľovať, že
náš chudobný roľnícky ľud
reptá a bráni sa? Som nútený vyhlásiť,
že finančná správa, ktorá sa
obmedzuje na úrady a nemá pochopenia pre život
a skutočnosť - podkopáva pokoj a blaho štátu.
To sa stalo na východnom Slovensku. A ja apelujem úctive
a veľmi dôrazne na pána ministra financií,
aby túto doterajšiu prax prísne zakázal
a aby naplnil naše finančné úrady novým
demokratickým a republikánskym duchom.
Toľko len na krátko o tom, čo bolo dosiaľ.
Čo bude, nás prirodzene veľmi zaujíma,
lebo chceme žiť ako ľudia a ako občania
demokratického a teda spravodlivého štátu.
A tu by som si dovolil poznamenať, že nový finančný
zákon bude mať len tak žiadaného dobrého
účinku, ak bude postarané o to, aby finančné
úrady konaly svoju povinnosť dobre a spravodlive,
ako sa na republikánskych úradníkov sluší.
Navrhujem preto, aby finančné úrady neboly
úradmi trestajúcimi, alebo - keď nimi byť
majú a či snáď musia - nech sú
jeho trestné senáty složené tak, ako
som navrhoval pri daňových komisiách. Poviem
to úprimne: bojím sa bezohľadnosti finančných
úradov, bojím sa toho, že budú pokračovať
bez smyslu pre skutočnosť a že rozbúria
ľud a prispejú tak krajnej nespokojnosti v štáte.
Som presvedčený, že práve finančné
úrady spokojnosť alebo nespokojnosť regulujú
najviac. Nie je nič platné, že pán minister
má dobré úmysly, keď nerozhoduje na
naších dedinách pán minister, ale exekútor.
Vláda a pomery posudzujú sa podľa jednotlivostí
a ja sa musím ponosovať, že tieto jednotlivosti
boly v naších východo-slovenských krajoch
často tak zle prevádzané, že poškodily
aj dobrý pomer Slovákov a Čechov, na ktorom
je závislá celá naša budúcnosť.
Poznal som ako legionár v zahraničnom odboji Čechov
dobre a poznal som v nich idealistov, ktorí nás
poučovali, vychovávali a nás viedli. Bolo
medzi nami opravdové, srdečné bratstvo. Po
návrate domov zamiešali sa ale medzi nás rôzné
živly - s českej strany germanofilské, so slovenskej
maďarónske - a tie vynaložily všetko, aby
dobrý pomer Čechov a Slovákov narušily
a bratstvo rozbily. Títo ľudia, často do vlasteneckého
rúcha zahalení, sú priamymi nepriateľmi
štátu a slobody a sú v cudzích službách.
A s poľutovaním musím prehlásiť,
že mnohí z nich prišli na Slovensko, vnikli do
úradov a začali rozkladnú prácu. Nestoja
na strane ľudu, nepomáhajú ľudu, nemilujú
ľud. Vyvolali nespokojnosť mnohých poriadnych
Čechov, tým viacej ale Slovákov. Je najvyšší
čas, aby takíto ľudia boli zo Slovenska odstránení
a aby ich miesta boly postúpené uvedomelým
Slovákom, ktorí čakajú, aby svojmu
národu mohli slúžiť na zodpovedných
miestach spolu s Čechmi, majúcimi také vlastnosti,
aké mali v legiách, s Čechmi, ktorí
slovenskej duši rozumejú a chcú jej rozumieť,
ktorí vidia v Slovensku časť republiky a nie
územie, v ktorom môžu robiť kariéru
a peniaze. Nesmiete zabúdať, že Slovensko chce
konečne žiť po dlhých rokoch utrpenia
a poddanstva. Slovensko chce si usporiadať pomery podľa
skutočnosti slovenskej a musí odmietať, aby
tieto pomery chcel dávať do poriadku niekto, kto Slovensko
nepozná a pozerá na toto tak, ako na pokročilé,
vyvinuté a bohaté české zeme. Chceme
mať slovo pri úprave daňových otázok,
chceme mať účasť pri riešení
otázky drahoty, lebo túto nerobí slovenský
roľník, ale priekupník, ktorý lacno
kupuje a draho predáva, chceme si usporiadať vývin
národného života, a to všetko nie ku škode
Čechov alebo českých zemí, ale k ich
prospechu a k prospechu republiky.
Skutočnosť nás núti dôrazne žiadať
nápravu neudržiteľných a nesnesiteľných
pomerov východo-slovenských. Zabúda sa na
naše východné Slovensko, je ďaleko Praha
a Bratislava, považujú nás obyčajne
za ztratených, a tak aj s nami nakladajú. A predsa
aj my, tam na samom konci republiky, máme slovenske a slavianske
srdce v tele, aj my sme ľudia a chceme žiť a sme
dokonca aj takými štátnymi občany ako
naší bratia od Bratislavy alebo od Prahy. Naše
výnimočné postavenie neberie sa vôbec
v úvahu. Odmietli započať s vybudovaním
východo-slovenských železníc, hoci tieto
najsamprv boly zákonom schválené, lebo sú
to trati vojenského významu, nedávajú
nám možnosť zakladať vlastné komunálné
peňažné ústavy a dovoľujú
zakladať filiálky pražských ústavov,
berú nám teraz z Košíc knižnicu
právnickej akademie a chcú zrušiť knižnicu
v košickom muzeu. Či náš východo-slovenský
inteligent nemá práva aspoň na knižnicu,
aby sa v nej mohol vzdelávať? Či sa zabúda
na to, že v Košiciach chceme mať techniku? A či
slovenská a česká inteligencia nemá
práva mať prístup k prameňom vzdelania,
tak ako to má táto inteligencia na západe
Slovenska a republiky? Protestujem proti tomuto postupu čím
ostrejšie a žiadam dôrazne, aby sa už raz
prestalo s takým ochudzovaním nášho
kraja. Nechápu význam východného Slovenska
v republike tí, ktorí takto jednajú, a je
to potom všetko ku škode českého mena,
lebo to robí niekoľko českých byrokratov,
ktorí na Slovensku snáď ešte ani neboli.
Keď český národ budú so slovenským
aj ďalej soznamovať iba byrokrati, agent-provokatéri
a rôzni aféristi, ktorí si nevzali za úkol
nič iného, ako špiniť zaslúžilých
naších mužov o národ a štát
- nebudú nikdy žiť tieto dva národy v
bratskej láske a shode, nebude nikdy náš štát
šťastným.
Som si vedomý vážnosti svojích výrokov
a trvám na nich tým viac, že mám na
mysli osud nášho ľudu východo-slovenského,
ktorý bol dosiaľ nepochopený, neuznaný
a bezdôvodne podceňovaný. Nie je pravda, že
sme oslobodení, ale je pravda, že sa musíme
ešte len oslobodzovať, oslobodené Slovensko znamená
Slovensko národne uvedomelé, silné, bohaté
a šťastné. V oslobodenom Slovensku prídu
k platnosti Slováci a Česi budú musieť
mať z toho len radosť, poneváč rady pracovníkov
za štát a slobodu sa rozmnožia. Oslobodené
Slovensko bude stáť tiež za jednotu Čechov
a Slovákov, ale kým sa táto jednota neprejaví
bratskou a nezištnou láskou - nemožno o nej hovoriť.
Aby sa mi rozumelo: nech sa Slováci uplatnia v úradoch
podľa svojích schopností, nech na podriadené
miesta sú dosadzovaní v prvom rade len Slováci,
nech nerozhoduje o každom sluhovi Praha, ale keď nie
sám župan, tak aspoň Bratislava. Bude to znamenať
aj úsporu.
Prišla doba, že život núti nás budovať
nové hodnoty a nielen upratovať staré neporiadky.
Čaká na nás práca ťažká.
A ja by som rád, aby medzi nami panovalo vždy také
sjednotenie a taká bratskosť, aká priniesla
víťazstvo naším legiám. Porozumenie
si žiadam. Porozumenie pre Slovensko vôbec a pre východné
Slovensko zvlášť, lebo toto, hoci je najdôležitejšou
končinou republiky - bolo a je ukrivdené. Vypočujte
naše prosby a žiadosti a buďte k nám spravodliví.
Trpíme a s nami trpí štát. Nedovoľte,
aby sme sa museli brániť hoci tvrdými prostriedkami
- máme tie isté práva, ako druhí,
ba máme ich viacej: nás chudobných ožobráčila
svetová vojna.
Končím a prehlašujem: spokojné Slovensko
znamená spokojný štát. Kto miluje tento
štát, bude napomáhať rozkvetu Slovenska
a nezabudne na náš Východ, ktorý už
niekoľko rokov netrpezlive čaká na nápravu
nepopísateľných krívd a nespravodlivostí.
Prosím vládu Československej republiky, aby
sa postarala o nápravu pomerov na východnom Slovensku.
(Potlesk.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Schweichhart.
Posl. Schweichhart (německy): Slavné
shromáždění! Mým úkolem
jest ukázati na zvláštním případě
kapitalistický třídní ráz daňové
reformy. Jde hlavně o daň pozemkovou a domovní.
Ustanovení předlohy o dani pozemkové neodpovídají
nikterak zájmům drobných zemědělců
a domkářů, kteří tvoří,
jak známo, převážnou většinu
zemědělského obyvatelstva. Předpisy
o daních domovních znamenají však přímo
těžké poškození těchto širokých
vrstev, nehledě ani k nájemcům. To, že
celý zákon jest podle ujištění
pana zpravodaje dr Hnídka pouhým provisoriem,
může být poškozeným jen slabou
útěchou. V rozpočtovém výboru
prohlásil pan sekční šef dr Vlasák
při poradě o pozemkové dani, že rozřešení
problému zdanění zemědělství
jest z důvodů meritorních, praktických,
fiskálních a - slyšte! - ethických možné
jen ve smyslu ponechání daně pozemkové.
Pan sekční šéf dr Vlasák byl
by učinil velice dobře, kdyby byl právě
při pozemkové dani ethiku vynechal, jako vůbec
celé reformní dílo vládní většiny
nemá s ethickými zásadami vůbec nic
společného. Jde vskutku o ochranu holých
kapitalistických zájmů, často způsobem
přímo špinavým. Daňová
reforma, skutečně ethickým zásadám
odpovídající, musela by přinést
úplné uvolnění hospodářsky
slabých vrstev obyvatelstva a hospodářsky
silné silněji donutit k plnění jich
povinností k jejich kapitalistickému státu.
Ale kapitalističtí prospěcháři
ve státě dovedou ovládané vrstvy,
to jest dělný lid ve městech a na venkově,
nejen mistrně donucovati, aby udržovaly zařízení
k potlačování lidu, na př. militarismus
odvodem rekrutů, nýbrž také, aby je
z vlastních prostředků svrchovaně
nespravedlivými daněmi zaplatily.
Vedoucím motivem v daňové otázce bylo,
vládnoucím třídám vždy
přenechati podle pana ministra financí dr Engliše,
přímo sladkou povinnost placení daní
jiným. V Německu ku př. neplatí ještě
dnes majitelé mnoha tisíc jiter nejlepší
řepné a pšeničné půdy
žádnou daň z příjmu. U nás
jest to vedle nepřímých daní zvláště
daň pozemková, která dokazuje, že velkoagrárníkům
jest ještě stále vyhrazeno daňové
privilegium nesmírné ceny. Daň pozemková
jest tak zvanou daní výnosovou, pro jejíž
základ jest rozhodujícím výnos pozemku
a ne osobní příjem jeho vlastníka.
Katastrální čistý výnos se
bude i v budoucnu jako dnes vypočítávat podle
stabilního katastru, ustaveného podle patentu z
r. 1817 je to již trochu dávno. Jest charakteristické,
že revise katastru v r. 1887 dala celkový obnos jen
o 18% vyšší než čistý výnos
katastrální, kdežto poslední přezkoušení,
provedené r. 1896, dalo dokonce nižší
celkový obnos než r. 1887. Již jmenované
letopočty nám ukazují, že rozhodný
politický vliv tenkráte měli velkostatkáři
a vysoké duchovenstvo, a také dnes se provádí
daňová reforma za situace, ovládané
velkoagrárníky a jich trabanty. To nám vysvětluje
vše. Nikdo nemůže popírati, že katastrální
čisté výnosy zůstávají
velice daleko za skutečnými příjmy,
a že následkem toho je tu veliká výhoda
pro velké majitele pozemků. Důvodová
zpráva návrhu reformy stanoví pro rok 1920
čistý katastrální výnos pro
Čechy, Moravu a Slezsko na 147.4 miliony, naproti tomu
hrubý příjem z pozemků, jak jest zřejmý
z fase pro daň z příjmu, stanoví na
2660.8 milionů korun, takže hrubý příjem
jest asi 18kráte vyšší ryzího výnosu
katastrálního. Vedle toho budiž poznamenáno,
že bonitní rozdělení katastru již
dávno nesouhlasí.
Všeobecně nutno uznati, že až dosud daň
pozemková u srovnání s jinými daněmi,
jež namnoze vynášejí dvanáctkráte
více - viz ku př. daň z výdělku,
jež se od r. 1908 zvýšila dvacetkráte
- nebyla podstatně zvýšena. Co to znamená
ve prospěch pánů velkostatkářů
tušíme, známe-li dřívější
roční pozemkovou daň určitých
panstev, jež v dnešních dobře křesťanských
a ryze agrárních stranách vidí své
povolané obhájce. Kníže Thurn-Taxis
ku př. platil před válkou ročně
okrouhle 60.000 K daně pozemkové, hrabě Clam-Gallas
89.000 K, říšský hrabě Waldstein
104.000 K, říšský kníže
Kinský 130.000 K, kníže Lobkowitz 145.000 K,
kníže Lichtenstein 229.000 K a největší
majitel půdy v Čechách, pán Šumavy,
kníže Schwarzenberg 454.000 K daně pozemkové
asi před 20 lety. Daň pozemková zvýšená,
jak známo, toliko o 200%, resp. 400% ve formě válečných
přirážek. Nutno tedy říci, že
páni velkostatkáři při této
daňové reformě pochodili velice dobře.
Ostatně uvedl již kolega Marcha ve své
řeči z 3. května několik pronikavých
případů toho, jak se velkoagrárníkům
dosud nadržovalo. Velkostatkář Skene na Moravě
nezaplatil po několik let dávku z dědictví
a majetku. Teprve loni mu byla tato daň předepsána.
Naproti tomu byl drobný rolník v Brumovicích
na Moravě exekuován pro 4 K. Řád německých
rytířů, sídlící jak
známo ve Slezsku, nezaplatil do dnes dávku z majetku
ve výši 37 milionů korun. Bývalý
kníže Salm-Reifferscheidt z Rájce na Moravě
prodal své akcie Důlní a báňské
společnosti za 25 milionů korun a dopravil peníze
za hranice, aniž za to zaplatil jediný haléř
daní.
Vážení! Ježto cla právě
velkoagrárníkům vynášejí
o miliony korun více, lze přibližně
usouditi, jaké obrovské sumy se pánům
půdy a obilí darují tím, že se
daň pozemková nejen nezvyšuje, nýbrž
ještě snižuje. Jak známo, bránil
se pan ministr financí dr Engliš marně
proti snížení pozemkové daně.
Měřítko 22.7% ryzího výnosu
katastrálního bylo opuštěno a má
se nyní platiti ze sedmnáctinásobného
ryzího katastrálného výnosu 2% daň
pozemková a poplatku prostý 1/2%
příspěvek na odškodňovací
fond pro katastrofy, zřízený u zemských
kulturních rad. To znamená nejen absolutní
snížení daňového základu,
nýbrž zmenšení daňového
břemena tím, že příspěvky
na fond zůstanou poplatků prosté. Snížení
měřítka na 20% pro majetek lesní jest
zřejmě přímým darem velkostatkářům.
Naproti tomu neznamená osvobození nejmenších
majetníků od zvláštních příspěvků
zcela nic.
Pan kolega Windirsch, předseda klubu Svazu zemědělců,
uvedl ve velikonočním čísle "Deutsche
Landpost" výpočty o tom, jak působí
nová pozemková daň na prospěch zemědělců.
Tu pak nutno zjistiti toto: při 500 Kč ryzího
výnosu katastrálního jest podle nového
ustanovení platiti o 38.5 Kč méně,
a to místo 1135 Kč jen 1096 Kč 50 h. Je-li
polovice les, snižuje se daňový obnos o 240
Kč 25 h. Místo 1248 Kč jest na pozemkové
dani zaplatiti pouze 1008.25 Kč. Nadržování
velkostatkům, na lesy bohatým, jest zřejmé.
U drobných zemědělců, kteří
mají jen 100 Kč ryzího výnosu katastrálního,
platilo by se podle nové methody na dani pozemkové
o 33.20 Kč méně, a to místo 227 Kč
jen 193.80 Kč. Výpočty pana kolegy Windirsche
mají asi ukázati, jaký prospěch mají
přívrženci svazu zemědělců
z daně pozemkové. Pan Windirsch a členové
jeho strany ovšem při tom zapomínají
říci, že jimi povoleným zvýšením
daní o 1 miliardu se břemena pro drobné zemědělce
zvyšují o mnohem více, než co mohou na
druhé straně získati snížením
daně pozemkové. Vícečlenná
domkářská rodina, která pije mnoho
kávy a spotřebuje příslušné
množství cukru, platí při týdenní
spotřebě 2 kg cukru ročně na dani
z cukru asi 200 Kč, nemluvě ani o jiných
tísnivých daních, ku př. o osudné
dani z obratu. Jest vskutku škoda, že pan kol. Windirsch
nevypočítal svým lidem, jak veliké
by bylo snížení daní pro velkostatkáře.
Zde přicházejí vskutku v úvahu desetitisíce,
ano někdy i statisíce korun úspor. Těmto
trpícím agrárníkům nutno pomoci.
Při tom kolega Windirsch zdůrazňuje,
že se výsledky musí utvářeti
ještě mnohem příznivěji, protože
nejen u daně pozemkové, nýbrž i u ostatních
daní přirážkami povinných, u
daně výdělkové a domovní, byl
základ pro přirážky rozšířen.
Tím prý se v každém případě
při stejných nákladech obcí, okresů
a zemí snižuje celková výše přirážek.
Rdousením všech přirážkami povinných
daní 470 případně 610% a ustanovením,
že se při vyměřování přirážek
nesmí s daní pozemkovou nakládati hůře,
než s ostatními přirážkami povinnými
daněmi, se dosahuje definitivní úpravy pozemkové
daně ve smyslu agrárníků. Páni
velkostatkáři, kteří vlastně
mají prospěch z této reformy, mohou se vskutku
Svazu zemědělců poděkovati. Jim se
darují miliony na daních, jednotliví malozemědělci
jsou odbýváni několika haléři.
Panem ministrem financí dr Englišem uvedený
úbytek na daních ve výši 750 milionů
prospěje tedy především velkým
kapitalistům, bankám, průmyslovým
koncernům atd.
Pan kol. Böllmann mluvil ve své řeči
o tom, že tlak daní na sedláky je zvláště
silný a ničivý v těch obcích,
kde jest zastoupení v rukou lidí, kteří,
jak říká pan Böllmann, necítí
se zemědělstvím. Jmenoval tu některá
místa, ku př. Horní Litvínov, Osek,
Lom, Kopisty atd., tedy území ryze hornická.
Rdousení obecních financí tam znamená
pouze to, že se uhelným baronům, především
mostecké důlní společnosti, darují
statisíce korun. Zemědělci tím získají
jen několik korun. Ostatně jsou i ryze agrární
území s velmi vysokými přirážkami.
Není pravdou, co tvrdí členové Svazu,
že jen v průmyslových krajích, jen tam,
kde vládnou zlí socialisté, dosáhly
přirážky hrozné výše. Jmenuji
tu jen okres Bezdružice. Ten má 1800% přirážek
proto, že stavěl v loňském roce újezdní
měšťanskou školu. Pan Böllmann
se také chlubí tím, že v okrese postoloprtském
jsou přirážky velice nízké. Musíme
se však tázati, kdo tam z toho má prospěch.
Kdo zná tamní poměry, najde odpověď
snadno. Jest to nesmírně bohatý kníže
Schwarzenberg, největší majitel půdy
v okrese postoloprtském. Jest viděti jasně
účinek agrární daňové
politiky. Velkým se dává po lopatách,
malým po lžicích. Obecní pospolitost,
jak ji nyní členové Svazu zemědělců
všude káží, vypadá v tomto světle
velice podivně. Naproti tomu stojíme my a organisovaní
malozemědělci na sociálně spravedlivém
stanovisku, že snížení u daně pozemkové
má prospěti výhradně drobným
zemědělcům. Ve dnech 29. a 30. ledna tohoto
roku v Praze konaná konference zemědělského
lidu žádala osvobození drobných zemědělců
ode všech státních daní až do existenčního
minima 15.000 Kč ročního příjmu
nebo 150 Kč ryzího výnosu katastrálního.
V Čechách připadalo před převratem
z 1000 poplatníků pozemkové daně na
daňový stupeň do 10 korun 664 osob, na Moravě
701, ve Slezsku 691; z toho více než polovina daní
dosahovala pouze výše do 2 K. Z toho vysvítá,
že šlo hlavně o chudé domkáře
a malozemědělce. Poměry se od těch
dob nezlepšily. Ale agrární kruhy neznají
v pravém slova smyslu ohledu na drobný zemědělský
lid. Při sociálně spravedlivé reformě
by musela pozemková daň nahoru ostře stoupati.
Dnes jest vše zařízeno právě
opačně. Podle našeho mínění
- čím vyšší příjem
z pozemku, tím větší jeho část
by měla daň obsáhnouti, zvláště
tenkráte, když bohatí majitelé půdy
odnímají pozemky hospodářskému
užití a věnují je na účely
přepychové, jak je tomu na př. u parků,
bažantnic atd. Výnos, přesahující
vlastní výši mzdy, měl by býti
vyměřen podle obecné ceny půdy a silně
progresivně odstupňován. Půda, užitá
k účelům luxusním, by měla
podléhati zvláštní zvýšené
dani. Chceme zkrátka, aby hospodářsky slabí
domkáři a malozemědělci byli od daně
pozemkové osvobozeni a aby za to velcí sedláci
a velkostatkáři museli platiti vyšší
daň pozemkovou. Chtěl bych v této spojitosti
poukázati na návrh posl. Windirsche z 9.
března 1926, tisk 238, v němž žádá
odpis daně z příjmu pro všechny malozemědělce,
jichž ryzí výnos katastrální
nepřesahuje 150 korun a u nichž zároveň
pravoplatně předepsaný ryzí příjem
nepřekročil obnos 10.000 Kč. V odůvodnění
se praví, že přijetí tohoto návrhu
neznamená pro státní příjmy
valný úbytek a že případný
deficit lze snadno nahraditi úsporami ve vojenských
vydáních. Mohli bychom se při tom pana Windirsche
zeptati, proč nyní, když sedí u vesla,
neprovedl tento svůj návrh. Mohli bychom se zlomyslně
tázati, zda tento návrh patří k onomu
prý demagogickému přehánění,
o kterém příležitostně mluvil,
když kritisoval oposici. Víme, že německé
vládní strany prodaly i při daňové
reformě všechny své zásady za několik
více nebo méně hubených koncessí
nebo knedlíků z kuchyně pana Švehly.
Chtěl bych říci ještě toto: V
agrárním "Dorfbote" ze 17. dubna t. r.
naříká se v úvodním článku
hořce nad velkým tlakem daní a žádá
se, aby se samozřejmě drobnému venkovskému
člověku poskytla ochrana před nenasytnou
chtivostí fisku. Minimum zcela daně prostého
majetku by mohlo činiti v lepších polohách
2, ve středních 4, ve špatných 8 ha.
To jest ostatně i naše mínění
a mínění organisovaných malozemědělců.
Chci na základě tohoto požadavku konstatovati,
že němečtí členové Svazu
zemědělců a německé strany
vládní vůbec neuspokojili oprávněná
přání svých lidí, neochránili
drobného člověka od nenasytné chtivosti
fisku.
To se zvláště ostře jeví na nové
dani domovní, jež jest pro malé majitele domů
a zemědělce těžkým poškozením.
Dosud platila se domovní daň třídní
jen v těch obcích, v nichž méně
než polovina budov a obytných místností
byla pronajata. Nyní se bude platiti jen v těch
obcích, v nichž jest pronajato méně
než třetina. Tím dostane se mnoha obcím
místo nízké domovní daně třídní
vysoké daně činžovní. Následek
toho bude, že se domovní daň u domkářů
a středních sedláků značně
zvýší. Ku podivu nebo spíše přiznačno,
že členové Svazu a německé vládní
strany vůbec nemluví o tomto faktu. Také
zde pochodí velkostatkáři lépe, ježto
se jim snížením daně z příjmů
a pozemků skytá příznivá protiváha.
U drobných zemědělců činí
domovní daň třídní daleko více,
než všechny úlevy celé reformy. Snížení
domovní daně činžovní, jak to
pan kol. Böllmann otevřeně přiznal,
není žádnou výhodou v sociálním
smyslu. Zvýšení domovní daně
třídní zatěžuje nájem
a snižuje na venkově silně nabídku bytů.
Rozhodně tato daň není sociální,
jako jest vůbec daňová reforma posměchem
a výsměchem ethice pana sekčního šéfa
Vlasáka. Stěžuje vůbec nesmírně
provedení naší zásady o všeobecném
právu na bydlení.
V zasedání rozpočtového výboru,
o němž jsem se zmínil, prohlásil pan
sekční šéf dr Vlasák, že
se v zemědělstvu spojují v nerozlučný
celek oba živly, kapitál i práce. Nelze prý
vlastnictví půdy odděliti od práce
rolníka a samostatně zdaniti. To jest tvrzení
zcela nesprávné. Je nutno pouze změniti daň
pozemkovou ve skutečnou daň z renty z pozemků.
Pozemkovou daní nemá býti postižena
pracovní mzda rolníka a členů rodiny,
kteří mu pomáhají, nýbrž
pouze to, co pracovní mzdu přesahuje. Příjem
pracovní má za stejných předpokladů
a ve stejné míře podléhati dani z
příjmu, jako dělníkův příjem
ze mzdy. Proto jsme pro nezdanitelné existenční
minimum 15.000 Kč.
Dále mají býti všechny nutné
potraviny osvobozeny od daně z obratu, což by prospělo
také zemědělci. Dnes i naturální
příjem malozemědělce z jeho vlastního
majetku se musí zdaniti. Z každého vejce, z
kuřete, vepře, z mléka a j. se musí
platiti daně, jež ovšem daleko tíže
postihnou domkáře než velikého sedláka
nebo velkostatkáře. Jsme theoreticky pro zavedení
jednotné daně zemědělské na
základě výnosnosti půdy s budovami
a inventářem, jak se o to dějí systematické
pokusy i v Německu.
Zvláštní kapitolou jsou odhadní komise.
Při odhadních komisích se kladla dosud hlavní
váha na to, aby v nich byli zastoupeni jen velkoagrární
zájemci a organisace, zatím co organisovaní
malozemědělci, ani nemluvě o dělnictvu,
nebyli nijak zastoupeni. V budoucnosti se stav ještě
zhorší, když dojde k jmenování
a navrhování zemědělskými radami
a obchodními komorami; tu se ovšem nebude bráti
ohled na dělníky a drobné zemědělce.
Není pak žádným divem, že doposud
velcí sedláci platili na pozemkové dani méně
než chudí domkáři. Jest bohužel
nebezpečí, že to tak zůstane i nadále.
Možno poukázati i na to, že na drobných
zemědělcích se daňové nedoplatky
rigorosně vymáhaly, kdežto velkoagrárníkům
se odpouštěly. Na daňových nedoplatcích
4 miliard korun jsou jistě dělníci a malozemědělci
nejméně vinni. Ustanovení o odhadovacích
komisích dávají byrokratům další
právo škoditi lid, a vliv drobných poplatníků,
drobných zemědělců bude úplně
anulován. V "Deutsche Landheimat" z 26. ledna
1927 byl delší článek o daňové
reformě, v němž se označovalo ne méně
než 28 jejich bodů za nepřijatelné.
Srovnání těchto stížností
s předlohou nám ukáže ihned, na jak
malou část těchto přání
se vzal ohled. Většina nedostatků zůstala.
Chci tím říci, že členové
Svazu nemají žádnou příčinu
chlubiti se svými úspěchy při provádění
daňové reformy. (Předsednictví
převzal místopředseda dr Buday.)
V této souvislosti bych vám chtěl připomenouti,
že v "Deutsche Landpost" z 5. listopadu 1926 v
článku o hospodářské daňové
reformě dr Gaube výslovně poukázal
na veliké zatížení zemědělců
zvýšením a zostřením domovní
daně třídní. Zde nezpůsobily
německé vládní strany žádné
zmírnění, nýbrž odhlasovaly ještě
větší zatížení. To chci
zvláště podtrhnouti. Tato daň byla dosud,
praví Gaube, tak dalece snesitelná, že sazba
pro domy s 1 až 3 obytnými místnostmi, tedy
velikou většinou selských domů, činila
3, 6 a 9 Kč. Nyní stoupá daň na 5,
10 a 15 Kč. Dále měl vážné
námitky proti ustanovením o daňových
komisích. Ostatní jeho námitky nechci uváděti.
Chci tím jen říci, že členové
Svazu zemědělců nedovedli splniti ani přání
svých vlastních přívrženců.
Apel kol. Böllmanna na dobré srdce finanční
správy, aby si vedla mírně a spravedlivě,
jest charakteristický pro nepatrný vliv, který
němečtí členové Svazu zemědělců
dovedli při daňové reformě uplatniti.
Rozhodně se musíme postaviti proti tomu, aby odškodňovací
fondy pro živelné katastrofy byly zcela vydány
na pospas agrárníkům, kteří,
jak známo, v zemědělské radě
dominují. Víme dobře z prakse, jak stranicky
se s takovými penězi nakládá a jak
se vždy při katastrofách a podobných
věcech jednostranně rozdílí povolené
peníze. Jak se již předem užívá
dvojího lokte ve prospěch velkoagrárníků,
jest viděti z toho, že se při škodách
způsobených zvěří chce povoliti
sleva daní, zatím co u ostatních živelných
škod se to děje obtížnou cestou přes
pochybný odškodňovací fond. Všude
jest zřejmá přednost velkoagrárníků.
Srovnáme-li to, co velkoagrárnické organisace
v podobě různých subvencí dostávají
ze státních prostředků s tím,
co v podobě přímých daní státu
odvádějí, vidíme, že při
tom pochodí velice dobře. V rakouském parlamentě
náš kol. dr Renner kdysi tento prospěch velkoagrárníků
konstatoval.
Agrárníci přivedli umění, vyhýbati
se co možná daním, ke skutečné
virtuositě. Jejich daňové rekursy se staly
namnoze skutečnou útrapou berních úřadů,
takže pan ministr financí Engliš musil
v jedné odpovědi na interpelaci konstatovati, že
se takové daňové rekursy podávají
hromadně podle jedné šablony. Nuže, třebaže
by německé vládní strany měly
dávati státu, což jeho jest, můžeme
pozorovati, že tak nečiní, že neplní
svoji povinnost vůči státu, nýbrž
že stále ještě ponechávají
placení daní jiným. Nutné jest také,
a to chceme zvláště zdůrazniti, jasné
účtování daní. Dosud nevyzná
se v tom vlastně nikdo. Ani poplatník ani úředník
neví, kolik má jednotlivý poplatník
platiti na různých daních. Zde jest nutna
náprava, jasno, aby poplatník věděl
předem, co jest dlužen, co zaplatil a co snad má
ještě platiti.
Ke konci prohlašujeme: Po stránce techniky zákona
jest předloha slátaninou, příkrým
sociálním bezprávím. Proto jest zcela
samozřejmé, dámy a pánové,
že my, němečtí sociální
demokraté, nemůžeme dáti náš
souhlas k takovému dílu ve prospěch kapitalistů.
(Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)