Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Daněk. Dávám mu slovo.

Posl. dr Daněk: Slavná sněmovno! Jako hlavní důvod nebo aspoň jeden z hlavních důvodů té části osnovy, jež jedná o trestních ustanoveních v rámci projednávané osnovy, uvádí se pozvednutí daňové, či berní morálky, unifikace trestních ustanovení a ochrana státních zájmů.

Řešení otázky trestních ustanovení daňových není lehkou partií tohoto zákona, zvláště při tolikeré různosti názorové, kdy vyskytují se hlasy, že trestních sankcí vůbec není třeba, poněvadž tresty se berní morálka nepovznese. Je nutno zdůrazniti, že v řešení této částky berní reformy je postupovati tím opatrněji, poněvadž každá křivda, dopadající na bedra poplatníkova, byla by kořenem nových nespokojeností a výtek, s nimiž jsme se stýkali po řadu roků proti celému bernímu systému. Jakkoliv tedy trestní ustanovení v této obsáhlé osnově zákonné jsou shrnuta jen do 45 paragrafů - § 185 až 230 - je možno je řaditi k nejdůležitějším ustanovením tohoto zákona, ježto nedbání jich mohlo by přinésti poplatníkům nedozírné škody, často daleko větší než placení daně samé.

Není sporu o tom, že stejně jako v ostatních právních předpisech i zde je třeba unifikace, aby totiž veškeré obyvatelstvo tohoto státu, ať z té či oné krajiny, podléhalo stejným trestním předpisům daňovým. Není tudíž třeba dále se zabývati tímto důvodem trestních ustanovení daňového zákona.

Stejně není třeba příliš se rozšiřovati o tom, že, jde-li o ochranu zájmu státu, tedy celku, který stojí nad jakýmkoliv hmotným zájmem jednotlivce, má stát právo, zjednati si pří slušné zadostučinění buď pohrůžkou trestu nebo i trestem samým a není možno upírati státu tohoto oprávnění.

Zajímá nás však zvláště důvod, uvedený v důvodové zprávě k této osnově, totiž zvýšení berní morálky. Ustálilo se téměř všeobecné mínění, že berní morálka značně poklesla, že se rozšířilo zatajování daní a pod. Soudím, že se tu děje značná křivda těm širokým vrstvám lidu, který přes to, že si stěžoval do nezměrné výše daní a všech možných dávek, platil, pokud jenom síly jeho stačí. Zdá se mi, že tu nelze mluviti o nějakém všeobecném poklesu morálky berní, jako spíše o nedostatcích v organisaci daňových předpisů, jich provádění a evidenci. Nejsou totiž ojedinělé případy, že poplatník, kterému od berního úřadu došly složenky, je bez odporu zaplatil a když došel k bernímu úřadu, aby se přesvědčil, jak vypadají jeho daňové povinnosti, dověděl se, že má přeplaceno, přes to, že mu došel ještě nový poukaz k placení. To nesvědčí o špatné berní morálce. Zvláště drobný člověk, ať zemědělec, ať živnostník, či dělník, třebaže lomil rukama nad záplavou daňových povinností a poplatků, přece platil, pokud měl vůbec jenom možnost.

Snad lze mluviti o poklesu morálky berní jinde, u těch hospodářských celků velikých a silných jedinců a společností, a to hlavně v době popřevratové, kdy domácí reality byly zadlužovány za tím cílem, aby daně staly se nedobytnými a peníze vyvezeny za hranice. Tu však nese vinu i finanční správa, která měla vyvinouti daleko větší pružnost a pohotovost, aby zachytila značné částky právě v těchto případech.

Mluví se o tom, aby byla povznesena berní morálka; já bych však spíše řekl, že je třeba vštípiti poplatníkům lepší mínění o berní praksi, o účelu daní a poplatků a zejména i to, že stát má jistý nárok za práva, kterých požívá jednotlivec od státu, zvláště v ochraně osobní, majetku atd. Toto ovšem předpokládá zlepšení organisace berní a přesnou evidenci, aby se poplatník nepřesvědčoval u berního úřadu o tom, že právo je na jeho straně. Mohl bych uvésti doklady o tom, že drobný a střední příslušník tohoto státu se nevzpírá placení daní, jak svědčí spontánně odhlasované resoluce na shromážděních poplatníků, že tedy u tohoto nejde o nějaké zvýšení berní morálky trestními ustanoveními. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Ovšem neznamená odhlasování těchto trestních ustanovení, že vidí se v každém poplatníku vinník, který by musil býti trestán, a je možno říci, že tu jde o obdobný poměr jako v právu trestání státem podle všeobecného trestního zákona. Ani tu nelze říci, že existencí trestního zákona bylo by všechno občanstvo zločinným, neboť teprve spácháním určitého deliktu dostává se jednotlivec do konfliktu se zákonem. Přes to však nutnost trestních ustanovení ukázala se podle životní prakse naprosto naléhavou a nikdo nebude pochybovati o tom, že odstranění trestního práva z našeho právního života je prostě vyloučeno. Z téhož důvodu tudíž jsou oprávněna i trestní ustanovení daňová, aby se chránil každý jednotlivec dostati se do konfliktu s předpisy daňového zákona. Pokud je plní, nemůže býti trestán, pokud není viny, není ani trestu.

Tolik tedy o všeobecném nazírání na trestní ustanovení, pokud se jejich umístění uznává v rámci této berní osnovy.

Pokud jde o bližší ustanovení, nutno se zmíniti zvláště o některých zásadách těchto trestních ustanovení. Především možno vítati, že návrh rozpočtového výboru vymezuje přesněji právní pojmy v oboru trestnosti oproti vládnímu návrhu. Zvláště ta okolnost, že se mlhavý pojem vědomého jednání v §u 186 vládního návrhu zaměňuje pojmem úmyslnosti, je významným pokrokem v návrhu rozpočtového výboru.

I když nelze plně trestní všeobecné právo aplikovati na ustanovení berního zákona, je tu jistá příbuznost jednání a nutno tudíž také i zde činiti rozdíl mezi jednáním úmyslným a jednáním zaviněným.

Je zcela na místě, že se činí rozdíl mezi subjektivní a objektivní skutkovou podstatou a že oba tyto pojmově rozdílné delikty se úplně v osnově návrhu rozpočtového výboru oddělují. Rozdíl tento má vliv na výši trestu. Jakmile se v osnově vyznačuje rozdíl mezi subjektivní a objektivní skutkovou podstatou, je přirozeným a nutným důsledkem, že v subjektivním deliktu musí býti vyznačen úmysl, úmyslné jednání.

Osnova výborem rozpočtovým pozměněná jde však ještě dále v rozlišování jednání subjektivní činnosti trestné a má na mysli jednak úmyslnost s pouhým vědomím, že jednání neb opominutí je způsobilé pro nesprávné vyměření daně (§ 186), jednak úmyslnost s přímou činností vedoucí k nesprávnému vyměření daní nebo použitím způsobilých prostředků k témuž cíli (§ 187). I v tomto směru osnova výborem usnesená přisuzuje v tomto druhém případě vyšší trest a zejména vedle peněžité pokuty i trest vězení. Tímto rozlišováním návrh rozpočtového výboru zlepšil návrh vládní tak, jak zkušenost při praksi v řízení trestním pro jiné případy trestní nutně si vyžádala.

Pozoruhodné jest ustanovení §u 205 této osnovy, kterým se liší toto ustanovení od všeobecných ustanovení trestních, že totiž je možno upustiti od trestního řízení, jestliže vinník, pokud nebyl vydán trestní nález tedy třebas i když už jednání před soudem bylo zahájeno - se zaváže zaplatiti kromě zkrácené daně přiměřenou upouštěcí částku, kterou vyměří podle volného uvážení vyšetřující úřad, přihlížeje mezi jinými okolnostmi též k majetkovým poměrům obviněného.

Návrhem rozpočtového výboru se podstatně mění také vládní návrh v tom směru, že upravuje jinak a dokonaleji formální řízení trestní. Kdežto vládní osnova dávala nalézací i odvolací senát do rukou finančních úřadů, čímž ochrana stran mohla by se státi velmi problematickou, rozpočtový výbor svým návrhem staví řízení toto na půdu soudní, což při neodvislosti soudcovské má zvýšený význam.

Ovšem jedna věc je při tomto naprosto nutném a významném opatření na pováženou, že totiž tímto opatřením budou nově prací zavaleny soudy resp. jejich orgány, které beztak už dnes jsou neobyčejně zatíženy. Tím povážlivěji bude vloženo nové břemeno prací na soudy okresní, že už vyšetřující úřad podle §u 216 má právo žádati okresní soudy příslušné podle bydliště, aby přísežně vyslechly svědky uvedené obviněným.

Uvádím jenom příkladem pokud jde o přetížení soudů, že v Brně u soudu, pokud je mně známo, již dva soudcové přetížením práce klesli na chodbě soudní budovy. Aby bylo možno si učiniti představu o skutečném přetížení soudních sil, uvádím zde příkladem, že v exekučním oddělení u okresního soudu v Brně jediný soudce za jediný rok musil vyříditi 8000 aktů, kdežto v letech normální práce a obtížení vyřizuje jeden soudce nejvýše 3000 aktů za rok. Při odpovědné práci soudcouvské je to zcela přirozeno, že upřílišněné pracovní zatížení způsobuje předčasné ničení zdraví.

Slavná sněmovno! Budiž mi při této příležitosti dovoleno promluviti o příčinách, kterými tyto poměry u soudů vznikají a jež ohrožují celou naši justici. Je to především nedostatečné sociální opatření, zvláště nedostatečné služební požitky, které způsobují, že jednak jeví se útěk ze služeb soudních právě u právnického dorostu, který nevidí ve službě soudní dostatečné honorování a oceňování své práce, jednak je tu obava před horšími ještě poměry, která zdržuje právnické síly od přihlašování se do soudních služeb. Jest jistě na pováženou, je-li u brněnského soudu jediný praktikant s právnickým vzděláním. A tyto poměry nejsou pouze zde, nýbrž jeví se v poměrech soudních i jinde. Hrozí tu vážné nebezpečí, že za několik roků bude naše justice v tak ubohém stavu, že náprava bude státi mnoho času a peněz. Povolané kruhy by měly už nyní uvažovati o radikální nápravě, kdy poměrně za menší obnos dá se napraviti mnoho a zejména upravením požitků dá se získati nový právnický dorost do služeb soudních. Nová práce, které se soudcům touto osnovou ukládá v řízení trestním, dává příležitost k tomu, aby odůvodněně nastalo tu zlepšení.

Další důležitou otázkou formálného řízení trestního ve věcech daňových je možnost obnovy trestního řízení, vzejdou-li dodatečně nové okolnosti a průvody, které jsou s to obviněného exkulpovati. Kdežto vládní osnova nepřipouštěla obnovy, poskytuje návrh rozpočtového výboru tento důležitý prostředek každému obviněnému. Věc jistě neobyčejně závažná, zvláště jde-li o tak rychlé řízení trestní, jaké zavádí se právě projednávaným zákonem. Osnova zřejmě přejímá pojmy ze všeobecného trestního zákona a připouští podle §u 229 obnovu pravoplatně skončeného trestního řízení v případech, vyjdou-li dodatečně nové, dosud neuplatňované nebo neznámé skutkové okolnosti nebo průvody rozhodné atd. Je velmi důležito ujasniti si všechny pojmy, jež v této osnově se v citovaném paragrafu vyskytují.

Především nutno si uvědomiti, že vinník podle tohoto zákona má jen podle §u 215, odst. 1, lit. a) neomezené právo na uvádění průvodních prostředků a okolností, a to při svém výslechu jako obviněný v řízení vyšetřovacím. Může sice podle téhož §u 215, odst. 1, lit. e) podati do 15 dnů po skončeném vyšetřování obranu buď písemně nebo do protokolu, ale nemůže s účinkem právním uváděti v obraně nových skutečností ani nabízeti nových průvodů.

Tyto okolnosti v obhajovacím spise ve lhůtě dané uvedené, může obviněný před trestním senátem opakovati a trestní senát nalézací může k nim přihlížeti, mohou-li míti vliv na výsledek trestního řízení. Nemůže však obviněný před nalézacím senátem trestním s právním účinkem uváděti nových skutkových okolností a nabízeti nové průvody. Nalézací senát nemohl by podle tohoto zákona vůbec přihlížeti k takovým okolnostem a průvodům, i když zřejmě by šlo o okolnosti a průvody, které by obviněného exkulpovaly.

Nehledě ani k okolnosti, že právo obviněného dáti se obhajovati právním zástupcem jest omezeno lhůtou, ve které za něj musí žádati nejpozději podáním spisu obhajovacího, mám obavu, že v tomto ustanovení je skryt ostrý hrot proti poplatníkovi, který mnohdy i nevinně trestaný nebude moci se obhájiti, poněvadž zavčas neuplatnil své obhajoby ve spise obranném.

Lze chápati názor, že jednání trestní nemůže býti bezdůvodně obviněným protahováno podáváním nových a nových návrhů o průvodních prostředcích obhajoby. Je tu také jistá ochrana, byť dosti široká, v obnově řízení. Přesto však třeba uvážiti právě ony pojmové znaky v ustanoveních tohoto trestního předpisu o obnově, jinak převzatých ze všeobecných ustanovení trestních. Rovněž v těchto všeobecných ustanoveních trestních je možná obnova trestního řízení, vzejdou-li dodatečně nové okolnosti, které by mohly míti vliv na změnu výsledku trestního řízení. Avšak podle všeobecných předpisů trestního zákona je možno uváděti nové průvody "až do skončení trestního řízení průvodního", takže pojem "dodatečně nové průvody" zřejmě vztahuje se až na ty, které najevo vyšly až po skončení trestního řízení, nikoliv však na ty, které byly známy už před skončením trestního řízení.

V trestním řízení daňovém však půjde podle pojmových znaků uvedených při obnově i o takové okolnosti, které se vyskytnou ještě před skončením trestního řízení, tedy v době od podání obhajovacího spisu až do uzavření trestního řízení a vynesení rozsudku.

Zde zřejmě musí prováděcí nařízení vysvětliti tyto pojmy dodatečně a nové okolnosti v tom smyslu, že zákonodárce měl v úmyslu zachytiti všechny okolnosti a průvody, ke kterým nalézací senát neměl možnosti podle tohoto zákona přihlížeti s právním účinkem resp., které s právním účinkem nemohly už během trestního řízení býti uplatňovány.

Jinak by byla v zákoně mezera, která by mohla způsobiti i soudům značné nepříjemnosti nejasností pojmů právních, pokud se tyto v paragrafu jednajícím o obnově vyskytují, a obviněný bez své vlastní viny octl by se v nebezpečné situaci nesprávného výkladu zákona se strany soudce.

Račiž, slavná sněmovno, uvážiti příklad: Obviněný má svědky pro svoji exculpaci, má případně i listiny, jež by mu zajišťovaly tentýž cíl. Nenalezne-li přesné adresy svědků do lhůty vyhrazené písemné obhajobě, nebo založí-li listinu a nalezne-li ji až po podání obhajovacího spisu, v němž by ji mohl naposledy s právním účinkem uplatňovati, nemůže býti k nim nalézacím senátem přihlíženo, poněvadž to zákon nepřipouští. A přece nejde o okolnosti nové, nejde třebas ani o okolnosti neuplatňované, ani dodatečně najevo vyšlé, nýbrž jde o okolnosti, známé před skončením řízení trestního. Není tu potřebí změny zákona, nýbrž podle mého soudu je potřebí nutně direktivy objasněním pojmu pro soudce, že pod dodatečně vzešlými okolnostmi, novými a dosud neuplatňovanými je rozuměti právě všechny, i takové, jak jsem vylíčil, totiž takové, jež vzešly v době, že už k nim nalézací senát nemohl přihlížeti.

A k tomuto vysvětlení pojmovému stačí prováděcí nařízení k zákonu, o němž mluví v §u 229, odst. 5.

V celku je možno říci, že trestní ustanovení daňová nejsou namířena proti poctivým poplatníkům, nýbrž proti těm, kteří i přes nejlepší berní organisaci a přes nejlepší za dané situace možnou úpravu nebudou míti poctivé snahy dáti státu to, co mu náleží.

Je potřebí však ještě říci, že finanční správa by měla přihlížeti ke zdánlivým často maličkostem a nebude jistě ani bez významu, bude-li řešiti šťastně otázku osobní, zvláště pokud jde o úřady, které jsou v nejčastějším styku se stranami. Velmi často se stává, že se stranami jednají osoby, které svým postupem přímo vzbuzují odpor u stran proti všemu, co souvisí s daněmi. Není potom divu, že je tolik nespokojeností, tolik žehrání na daňový režim.

Bude-li tudíž spojení všech činitelů, vždy řádné zacházení, dobrá organisace a evidence se strany jedné a pochopení se strany občanstva, bude používáno trestních ustanovení co nejméně a toho jest si jen přáti jak v zájmu státu, tak v zájmu občanů, poplatníků tohoto státu.

Slavná sněmovno! Budiž mně na konec ještě dovoleno říci několik slov k věci jiné:

Býváme občas svědky řečí i s tohoto místa pronášených, jež by mohly, dotýkajíce se jednotlivých osob, býti nespravedlivým obviňováním. Předevčírem bylo zde mluveno o poměrech na panství rájeckém na Moravě. Nejsem a nechci býti advokátem bývalého držitele panství, ale musím konstatovati, že po odchodu tohoto majitele, převzal správu velkostatkář Belkredi, jehož předkové jsou známí v českých kruzích velmi dobře, a tento že poctivě se stará o to, aby stát přišel ke svému. Jsou-li moje informace správné, mohu říci, že nynější správce splatil už státu z tohoto panství na daních asi 4 mil. Kč. Zdá se mi proto slušným, aby posuzování právě s těchto míst bylo spravedlivým, poněvadž by jinak mohlo se zdáti obviňováním z důvodů nikoli věcných. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Netolický. Uděluji mu slovo.

Posl. Netolický: Slavná sněmovno! Právě projednávanou část berní reformy, ustanovení trestní a společná nutno pokládati jaksi za nejhlavnější a nejdůležitější část daňové reformy vůbec. Domnívám se, že jsou páteří celé této osnovy, celého tohoto zákonodárného díla, poněvadž při provádění zákona bude záležeti na správném použití předpisů daňových a správném oceňování poplatníka, aby tak nevznikly příčiny ke steskům, kterých jsme byli v době nedávné často svědky. Trestní a společná ustanovení určují jednak, jakým způsobem má býti činěno přiznávání, jakým způsobem vyšetřování, vytýkací řízení, eventuelně vyměřování daní, pak ovšem splatnost, vymáhání, tedy prostě všechno to, co je velmi důležité pro poplatníky, poněvadž po dosavadních zkušenostech přišli jsme k mínění, že po této stránce poplatníci měli oprávněné stesky, že ne všichni úředníci berní správy měli smysl pro potřeby poplatníků a že také ne všichni úředníci snažili se náležitým způsobem poplatníkům vycházeti vstříc, uchrániti eventuelně jejich zájmy, aniž by poškodili zájmy státní. Pokladáme tato trestní a společná ustanovení za důležitá také proto, poněvadž nebude tak záležeti na eventuelních sazbách jednotlivých daní jako spíše na tom, jak vysoko ten který poplatník bude oceněn. Ovšem při poplatnících, kteří mají své příjmy a důchody buď z titulu mzdy nebo služebních požitků, zjištění jejich důchodu je snadné a nepopíratelné. Ale jinak je tomu u poplatníků, kteří provozují samostatné podnikání ať už obchodní, živnostenské nebo snad zemědělské, tedy u těch vrstev, u kterých jeví se jisté obtíže při zjišťování jejich důchodu a výnosu a které také následkem toho jsou v určitém podezření, že zatají své důchody a že snaží se uniknouti povinnostem daňovým.

Společná a všeobecná ustanovení zahrnují tedy nejen povinnost přiznávati, nejen celé řízení, ale také následky eventuelních nesprávností. A tu záleží velmi mnoho na tom, jakým způsobem s poplatníkem se bude zacházeti, čili jakým způsobem ten který úředník berní správy bude tyto zákony vykládati, a jakým způsobem jich vůči poplatníku použije.

Daňová reforma je očekávána s určitými nadějemi. Tyto naděje po zkušenostech minulých let byly jistě samozřejmé, poněvadž víme, že celá řada poplatníků ať už vinou nebo snad nedopatřením nebo nedostatečným opatřením berních správ byla přeceňována nebo byly jim daně vyměřovány za několik let a následkem toho výše těchto daní, které v době popřevratové zatíženy byly ještě zvýšenými autonomními přirážkami, vzbudila určitou nejistotu finanční u poplatníků, kterážto nejistota ještě do dnešního dne není odstraněna.

Za dřívější vládní většiny bylo vytýkáno stranám, které byly v dřívější koalici, že nesnaží se poplatníkům nějakým způsobem uleviti. Po té stránce je určitá náprava veřejného mínění nutna. A já odvolávám se na zpravodaje v rozpočtovém výboru o dani výdělkové, kol. Pekárka, jehož strana v prvé řadě to byla, která vytýkala - a snad ještě horšího slova by se dalo upotřebiti - v letech 1920 až 1926, kde státní finanční správa snaží se poplatníky neobyčejným způsobem v pravém slova smyslu vyčerpati, a vytýkalo se, že v těchto dobách pro živnostnictvo nedělo se pranic. Poukazuji na vyvrácení těchto zpráv, že r. 1922 byl sdělán zákon č. 144, který upravoval stupně výdělkové daně, a že tento zákon byl zmíněným zpravodajem kvitován jako zákon, který přinesl určitou úlevu pokud se týče daně výdělkové. Vedle toho poukazuji na zákon z r. 1924, č. 235, který dával poplatníkům možnost, aby se dožadovali eventuelně úplné nebo částečné slevy na daních do konce r. 1923. A že zvláště tento poslední zákon nebyl jen malicherným, dokazuje nejlépe to, že do konce září roku loňského bylo vyřízeno na základě tohoto zákona podaných 136.292 žádostí, z nichž 80.471 vyřízeno bylo příznivě a 55.821 vyřízeno bylo záporně. Ale ještě jednou tolik žádostí čeká na své vyřízení. Můžeme říci, že 270.000 poplatníků použilo tohoto zákona, aby si podali žádost k berním správám buď na úplné nebo částečné odepsání daní. Vidíme-li, že z těchto podaných žádostí 60% se vyřizuje příznivě, je nutno konstatovati, že výtky z dřívější doby neměly toho opodstatění, s jakým byly přednášeny a jak jim bylo také věřeno.

Tato daňová reforma ovšem není také dílem - to nutno konstatovati - nynější vládní většiny, poněvadž na této osnově daňové se pracuje již od r. 1922 a téměř celý r. 1925 pracovala na projednání tohoto zákona koaliční desetičlenná komise ještě z dřívější koalice, z kteréhožto jednání celá řada, a to těch nejpříznivějších ustanovení, byla pojata do tohoto zákona. (Slyšte!) Tím chci říci, že není pravda, že dřívější koalice a také my jako příslušníci této koalice jsme zapomněli na zájmy poplatníků a že jsme se o tyto zájmy nestarali.

A nyní k zákonu samotnému. Shrneme-li celkový úsudek jak na trestní, tak na všeobecná ustanovení, musí při prvním všeobecném posouzení těchto ustanovení zaraziti jedna věc, že o finanční správě téměř ve všech ustanoveních praví se vždy, že může splniti to nebo ono. Kladou se jí těmito ustanoveními jen určité podmíněné povinnosti, kdežto na druhé straně u poplatníka vždycky mluví se o tom, že musí, tedy hrozí se mu za určitá nedopatření bezohlednými tresty, které ani v dřívější berní reformě obsaženy nebyly.

Na výtky, které po této stránce v rozpočtovém výboru byly předneseny, p. ministr financí dr Engliš nalezl klasickou odpověď, že není pravda, jakoby poplatník a stát po této stránce byli rovnoprávnými činiteli, poněvadž prý zde není stejných hospodářsko-právních stanovisek, hospodářsko-právních ustanovení a také stejného položení. V tomto případě prý stát je suverenní, kdežto poplatník je podřízený. Stát prostě ukládá z tohoto hlediska jen povinnosti, které poplatník je povinen vůči státu plniti. To jsou důvody, ze kterých vychází finanční správa při trestních a všeobecných ustanoveních. Tomuto stanovisku páně ministrovu odpovídá ovšem také celé složení trestních a všeobecných ustanovení. Ale domnívám se, že tomu ve skutečnosti tak není, a i kdyby tomu tak bylo, přece jen je nespravedlivé a nerovnoprávné, je-li poplatník jako takový vydán úplně v moc a rozhodování finančních úřadů bez jakékoliv zákonné možnosti se brániti, tedy v určitých případech, kdy daňové předpisy jsou takové, že zájem poplatníka je poškozen. Toto stanovisko nemůže jíti tak daleko, aby poplatník byl objektem úplného finančního ruinování. Jest jistě v zájmu každého poplatníka, aby měl určitá práva ze zákona, aby mohl svůj zájem hospodářský a finanční náležitým způsobem hájiti.

Ale ve společných a trestních ustanoveních těchto opěrných bodů pro poplatníka je velmi málo. To bylo konstatováno všeobecně a také zpravodaj pan dr Viškovský sám o těchto společných ustanoveních musil doznati, že tato ustanovení budí na první pohled dojem, jako by zde finanční správa oproti poplatníkovi vycházela již s určitým předsudkem, že poplatník bývá ve většině případů úmyslným defraudantem, zamlčovatelem daní, anebo že vždycky s berní správou jedná v tom smyslu, aby pokud možno musil platiti co nejméně daní. Připouštím, že u poplatníků je celá řada takto založených jednotlivců, ale přece jen na druhé straně, chceme-li jednati o daňové morálce, musíme vysloviti přání, že tato daňová morálka musí býti nejen na straně poplatníka, ale i na straně finanční správy. A mám dojem, že morálka trestními ustanoveními tak, jak jsou obsažena v této osnově, se nikdy nevypěstuje. Daňová morálka, domnívám se, je možna jen na podkladě určité vzájemné důvěry, důvěry poplatníka, že berní správa nebude se snažiti přeceniti a eventuelně využitkovati poplatníka, ale také důvěry berní správy oproti poplatníkovi, že přizná tolik, co by odpovídalo jeho důchodu, a ne jen paušální podezřívání, že poplatník ve většině případů nebo snad v každém případě je defraudantem a fatuje jen s tím úmyslem, aby pokud možno nejvíce zatajil ze svých důchodů, aby tím defraudoval daně.