Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Finanční správa těmito ustanoveními, jak je samozřejmo, hájí zájmy fiskální, tedy zájmy státu. Nestavěli bychom se snad po této stránce proti ostrým ustanovením i trestním, kdyby na druhé straně bylo dáno alespoň přibližně právo poplatníku ze zákona plynoucí, aby se mohl určitým způsobem hájiti. Ale vidíme na jedné straně, že státní finanční správa jest obdařena téměř neomezenou pravomocí a na druhé straně že poplatník nemá ze zákona možnosti obrany. Proto vyslovujeme určité obavy, bude-li tento zákon přesně vykládán tak, jak zní litera zákona, že v krátké době ukáží se následky, které příslušníkům nynější vládní většiny jistě milé nebudou. A po těch zkušenostech a po té minulé praksi máme obavy, že tyto důsledky se také v plné míře ukáží. Že toto stanovisko naše není přehnané, to dokazuje také mínění některých vedoucích úřednických činitelů v ministerstvu financí, kteří se netajili tím, že tímto zákonným ustanovením je provedena jen polovice úkolů, pokud se týče daňové reformy, že na druhé straně bude nutno druhou polovici vykonati tím, že orgány berních správ budou náležitě poučeny, jakým správným způsobem podle intencí a názoru ministerstva financí mají si počínati vůči poplatnictvu.

Těmito slovy je řečeno, že finanční správa sama má určité obavy a přesvědčení, že ne všichni úředníci berních správ jednali v intencích ministerstva financí tak, aby poplatník nebyl zbytečně šikanován a aby při vyměřování daně, jak jsme toho často byli svědky z doby minulé, z poplatníků často dobře založených nebyli činěni prostě nepřátelé našeho státu a nepřátelé republiky.

Pokud se týče dalšího pojmu, který z této reformy máme, je zajímavá další otázka. Až doposud celá řada podání a příloh, které byly nutny při jednání s úřady, byly kolků a poplatků prosty. Touto daňovou reformou se tato situace mění, poněvadž nikde není ustanovení, přes naše návrhy, které jsme podali, že podání a přílohy v daňových otázkách jsou kolků a poplatků prosty. Poplatnictvo snad již z této maličkosti se má co těšiti. Jak víme, jsou poplatkové sazby a kolkovné dosti vysoké. To bude určitým zatížením a finanční správa má vyjíti poplatnictvu vstříc alespoň v tom, aby podání a přílohy v daňových otázkách od kolku osvobodila.

Pokud se týče všeobecných ustanovení, v prvé řadě musím se pozastaviti u složení daňových komisí. To, co zákon ustanovuje v otázce daňových komisí, pokládám za nesprávné a také neudržitelné. Až doposud podle platných zákonů daňové komise měly býti z polovice voleny poplatníky dotčených platových tříd a z druhé polovice měly býti jmenovány. Nové ustanovení zní v ten smysl, že mají býti jmenovány celé daňové komise, a to polovice daňové komise podle návrhu zemědělských rad, obchodních a živnostenských komor. Tedy když domyslíme tyto následky nebo event. průběh jmenování, přijdeme jistě k zajímavým výsledkům. Uvažte laskavě, že zemědělská rada má navrhovati členy daňových komisí v celých Čechách. Prosím, my zde máme několik desítek berních správ a zemědělská rada má navrhnouti každé berní správě členy pro každé jmenování tři, z nichž si finanční správa vybere. Jak bude postupovati při tom výběru, to je otázka jistě sama pro sebe. Mne zajímá v první řadě ta okolnost, jak zemědělská rada bude postupovati při výběru těchto kandidátů z různých okresů berních správ. Je samozřejmo, že zemědělská rada zastoupená svým úřednictvem nemůže znáti poměry a tedy ani osoby ve všech finančních okresech. Obrátí se tedy na některé důvěrníky nebo organisaci a v té organisaci jednotlivec pro celou berní správu navrhne kandidáty finanční správě a ta bude je jmenovati. Nyní uvažte laskavě, že ten poplatník často nemá vlivu na to, kdo bude v daňové komisi o něm rozhodovati, a má být s tím spokojen. Uvažte laskavě, kolik osobních stranických vlivů takovým způsobem neoprávněně a ke škodě poplatníka dostane se na rozhodující místo člena daňové komise! Také obchodní a živnostenské komory ve svých obvodech budou navrhovati kandidáty pro členy daňových komisí. Což vedle zemědělců, obchodníků a živnostníků v těch berních okresech nebudou žádní jiní poplatníci? Vždyť tam máte dělníky, státní zaměstnance, veřejné i státní úředníky, ale také svobodná povolání: advokáty, lékaře, inženýry. A snad většina těch poplatníků bude prostě vyloučena z každého zastoupení v daňových komisích, kde se bude rozhodovati o nich a bez nich, bez každého zastoupení, které by směřovalo eventuelně k tomu, aby hájeny byly jejich zájmy.

Vedle toho je tam kuriosní ustanovení, že z členství v daňových komisích jsou vyloučeny ženy. Promiňte mně laskavě, po tom po všem, co předcházelo po převratě u nás v otázce rovnoprávnosti a demokracie žen s muži, je tato otázka více než zvláštní. Což se zapomnělo, že volí se ženy do zákonodárných sborů? Což takové členství v zákonodárném sboru je méně důležité a méně významné než členství v daňových komisích? Zapomnělo se, že celá řada žen jsou samostatnými podnikateli, majiteli zemědělského hospodářství, a zapomnělo se na dobu válečnou, kdy tyto ženy vlastně zastávaly úkol muže, poněvadž tito byli povolání k vojenské službě? A ženy zastávaly tento úkol jistě s úspěchem. Proto s určitým odporem potkalo se mínění p. zpravodaje v rozpočtovém výboru, že prý ženy jsou méně schopnými v otázkách hospodářských a ovšem také méně schopnými rozhodovati eventuelně při ukládání určitých daní. Finanční správa odůvodňuje pouhé jmenování daňových komisí tím, že prý volby do daňových komisí vyžadují určitého nákladu a že pro tyto volby nejevil se takový zájem, jak bylo by žádoucno. Já ovšem odnesl jsem si z předcházejících voleb ještě před válkou dojem jiný, že při těch volbách zájem poplatníků byl neobyčejný, poněvadž každý poplatník si byl vědom, že volí do daňových komisí někoho, kdo bude míti za povinnost, aby hájil jeho zájem, že volí někoho, komu se bude moci eventuelně svěřovati se svými obtížemi a také žádati na něm, aby zájem toho kterého poplatníka hájil. Těmi volbami dosáhlo se alespoň toho, že volená polovička byla známa poplatnictvu, což při jmenování je naprosto vyloučeno.

Nyní o tom, jací členové budou finanční správou jmenováni. Zde je zase druhá otázka, které nutno se dotknouti. Jistě to nebudou samostatní, sebevědomí lidé, o nichž bude známo, že mají vždy určité, třeba i odlišné mínění, které by směřovalo k hájení poplatníků. Já alespoň ze své prakse vím, že finanční správou za členy daňových komisí byli voleni vždycky ti nejznáměji ochotní lidé, kteří berní správě odhlasovali to, co pan finanční rada a předseda daňové komise prostě vyšetřili a navrhli. Budou-li ti lidé takovými zástupci, jakých poplatníci potřebují, jest jiná dalekosáhlá otázka, a jest jen s podivením, že toto ustanovení zákona mohlo býti přijato i těmi, kteří v letech 20tých věnovali agitačně na to neobyčejnou píli a práci a také vytýkali, že daňové komise v dobách tehdejších, jistě neurovnaných, byly prostě doplňovány jmenováním - a dnes spokojí se tím, že všichni členové mají býti jmenováni a voličstvo připraveno o právo, aby mohlo svými hlasy rozhodovati, kdo v té či oné komisi má poplatníky zastupovati. Při jmenování také nedojde k tomu, aby poplatnictvo bylo náležitým způsobem zastoupeno, poněvadž jen volba na základě práva všeobecného a na základě poměrného zastoupení může dáti zastoupení všem vrstvám, event. i všem složkám hospodářským, které jistě na složení daňových komisí mají určitý zájem.

Vedle toho pozastavuji se nad tím, co se praví o usneseních vyměřovacího úřadu. Zákonem tímto dává se daňovým komisím právo aby podle návrhu vyměřovacího úřadu odhlasovaly hromadné uložení daně pro poplatníky v tom případě, jestli u jednotlivých poplatníků nejde o důchod převyšující 50.000 Kč. Tomu, nač jsme si stěžovali - a právem - že v odhadních komisích byly odhlasovávány a ukládány daně mechanickým hlasováním prostě podle návrhu vyměřovacího úřadu, se dostává tímto ustanovením zákonné sankce. Poplatníci budou hromadně oceňováni a hromadně jim budou ukládány daně, pokud jejich důchod a výnos ze živností nebude převyšovati 50.000 Kč. Přispěje-li to k tomu, aby jednotliví poplatníci byli oceňováni správně, a bude-li to také míti za následek uspokojení poplatníků, o tom velmi pochybujeme.

Dalším velmi zajímavým ustanovením jest otázka ručení. Podle ustanovení zákona, § 264, toto ručení zvláště v odst. 6 je ustanoveno, řekl bych přímo, nepřijatelným způsobem. Podle tohoto ustanovení ručí společně a nerozdílně manželé ve společné domácnosti žijící za daň důchodovou, všeobecnou výdělkovou, rentovou a z vyššího služného některému z nich předepsanou. Zajímavé je to proto, že zde manželka jest stavěna na jiný podklad než družka. Žije-li některý manžel v domácnosti s družkou, nemá družka žádné povinnosti ručení, ale manželka musí ručiti celým svým jměním za dlužné daně manželovy. Nehledí se k tomu, má-li od muže příjem. Zákon ustanovuje, že za dlužné daně ručí ten který manžel za manžela druhého.

Ještě kuriosnější jest ustanovení, které rozšiřuje toto ručení také na příslušníky rodiny do doby 2 roků, ovšem pokud mají účast na placení daní. Ale uvažuje, jaké z toho mohou vzniknouti následky! Otec rodiny provdá své dítko, dá mu věno, výbavu, a otec stane se neschopným platiti daně. Poněvadž ten člen rodiny měl určitou povinnost platiti daně a byl podarován otcem, finanční správa má právo na tomto dítku věnem obdařeném vymáhati do 2 roků dlužné daně. Do jakých konsekvencí toto vymáhání by mohlo eventuelně přijíti, že by už mohlo býti také příčinou nespokojenosti nebo rozvratu života v rodině, toho finanční správa nedbá a dává toto ustanovení do zákona.

Pokud se týče zajištění daní, má býti prováděno jako dosud exekucí civilní berních úřadů. Zde máme také zkušenosti, které vyzývají k veliké opatrnosti, že berní vykonavatel bona fide jde vykonávati exekuční zájem, aniž by poplatníkovi řekl, co má zabaviti nebo proč tam jde, dá si podepsati protokol a pak dodatečně do protokolu zapíše předměty, které z každé exekuce exekučním právem jsou vyloučeny. Poplatník neví, co mu bylo zabaveno, poněvadž nebyl vykonavatelem náležitě zpraven, a najednou přijde vyhlášení exekuční dražby a prodává se mu eventuelně předmět, jehož nutně potřebuje pro existenci svojí rodiny nebo k své vlastní živnosti. Staly se případy, že byl zabaven krejčímu poslední šicí stroj nebo jiné předměty. To přece není možno mlčky přehlížeti, poněvadž máme odůvodněnou obavu, myslím také podle dosavadních skutečností prokázanou, že berní vykonavatelé nedbají často exekučního řádu soudního, podle kterého určité předměty z exekuce jsou vyloučeny. Ovšem zajištění toto je míněno v tom případě, jsou-li daně správně předepsány a splatny, ale také pokud se týče zajištění, může se státi pro ten případ, že daně nejsou eventuelně ještě předepsány, a přece je zde určité nebezpečí, že by státní správa mohla o tyto daně přijíti. V tom případě zákon ustanovuje, že berní správa podle odhadu okolností, které jsou jí známy, má určitou výši daní předepsati a ihned zabaviti. To je, myslím, čirá libovůle, poněvadž přece jen o poplatníku, který provozuje živnost již déle, bude známo, jaké jsou jeho finanční poměry, jaké má důchody, aby podle toho berní správa nejen volně, ale s určitou vázaností tuto daň odhadovala a přikročila k zajištění jen v tom případě, kde je určité nebezpečí.

Vracení zaplácených daní. Zde bude činiti finanční správa rozdíl mezi tím, kdo jako samostatný podnikatel přestal existovati, a mezi tím, kdo jako takový existuje. Kdo přestal býti samostatným podnikatelem, má daně dostati ihned zpět vyplacené bez žádosti, kdežto poplatník - řekněme živnostník nebo zemědělec - provozuje-li svou živnost a zemědělské hospodářství dále, i kdyby žádal, nedostane daň zpět, poněvadž se mu předepíše eventuelně na příští rok. V tom musíme viděti určitou nespravedlnost. Proč má býti poplatníku zadržováno vrácení přeplacených daní, když svým daňovým povinnostem jinak dostál a pro běžnou dobu daně má zaplaceny?

Proti čemu bylo zvláště mezi kruhy poplatnickými určité rozhořčení, je součinnost osob třetích. Tím přicházím k té, myslím, při vyměřování daní nejožehavější kapitole. To jsou t. zv. přezvědné osoby. Zřízení přezvědných osob jest v tomto zákoně plně ponecháno a zachováno, přes námitky, které jsme v rozpočtovém výboru přednesli, že právě tyto přezvědné osoby jsou často těmi zloduchy, kteří nadělají nejvíce škod poplatníkům. Kolikrát nelze ani zjistiti, z jakých důvodů, zda z konkurence, z osobního nepřátelství, ze závisti, nebo ze zášti, ale víme tolik, že zvláště v poslední době vyskytlo se tolik těch přítelíčků různých poplatníků, kteří se postarali tak neobyčejným způsobem o jejich poškození, že poplatníci - a to právem - si na tuto instituci přezvědných osob v prvé řadě stěžují.

Stížnosti tyto jsou odůvodněné, poněvadž se dozvíte při různých příležitostech řady podobných udání na toho kterého poplatníka. Mluvte jen s některým přístupnějším úředníkem berní správy a dovíte se, že anonymních dopisů zpráv, které z důvodů konkurenčních vyličují jednotlivé poplatníky v takovém zvláštním světle, jakoby tonuli v nadbytku, je tolik, že berní správa často sama musí uznati, že podobná udání přezvědných osob jsou přehnána. Tato instituce má tedy býti v plné míře zachována.

Vedle znalců a svědků, které berní správa si může povolati k posouzení toho kterého poplatníka, jest zde zachována ještě instituce přezvědných osob.

Pokud se týče znalců, nemá poplatník práva zkoumati, pokud znalecká schopnost toho neb onoho znalce je taková, aby bylo možno na ni spoléhati. Poplatník není tedy zavolán k tomu, aby byl slyšen a eventuelně mohl klásti otázky znalci, pokud se týče jeho zařízení, příjmů a jiných okolností, na které se berní správa dotazuje, aby toho neb onoho poplatníka mohla oceniti. Berní správa si vynajde znalce sama a jeho výroky pokládá za neomylné, za takové, které odpovídají skutečnosti, a poplatník, aniž by si byl vědom, jest vydán posudku takového znalce. Jeho výpověď ovšem snad dodatečně, když již daň je předepsána a on nastoupí cestu obrannou, je mu dána k disposici, on se však nedoví jména znalce, poněvadž jsou mu sice později přístupna dobrá zdání a výpovědi svědků, ale jména znalců a svědků se poplatník dověděti nesmí a nemůže.

My jsme se tedy domáhali toho, aby aspoň, pokud možno, tato instituce a řádění těchto přezvědných osob nějakým způsobem bylo omezeno. Připouštíme, že úředníci berní správy, kteří jsou do těchto úřadů dosazeni jako nováčkové, nemohou znáti všechny poměry v tom kterém ukládacím okresu a že tedy je nutno ponechati jim možnost informovati se od osob, které si k tomuto svědectví eventuelně úřad povolá, ale na druhé straně je, myslím, právem poplatníka, aby mohl takovéto osoby a jejich svědecké výpovědi přezkoušeti a dožadovati se toho, aby tyto výpovědi byly také podloženy přísežnou výpovědí, poněvadž se domníváme, že toto ustanovení bez tohoto podkladu neučiní přítrž neobyčejnému řádění, které mohli jsme z prakse pozorovati. Ale my ovšem usilovali jsme především o to, aby přezvědné osoby jako takové z podávání zpráv berním úřadům byly vyloučeny, aby veškerá ustanovení o přezvědných osobách ze zákona byla vyloučena, poněvadž se domníváme, že výpovědi znalců a svědků berním správám mohou úplně dostačiti, aby mohly posouditi hospodářský a finanční stav nebo snesitelnost daní poplatníku ukládaných. Ovšem, většina rozpočtového výboru a finanční správa postavila se proti tomuto našemu požadavku a náš návrh v tomto směru zamítla. Litujeme toho. Já se domnívám, že poplatníci i v budoucnosti budou míti plné právo na tuto instituci si stěžovati, jako si stěžovali až dosud.

Fatování pro daň důchodovou, výdělkovou, pozemkovou atd. má býti základem zdanění. Když však poplatník po opětovném vyzvání nevyhoví tomuto ustanovení zákona, má to dva následky: jednak ten, že se mu daň vyměří podle těch okolností, které jsou úřadu známy, a vedle toho zvýší se mu tato vyměřená daň o 10% a kromě toho ještě vydává se v nebezpečí, že může býti potrestán podle §u 188, který trestá pouhé opominutí. Tedy za to, že nepodá přiznání včas a nevyplní je tak, jak berní správa si přeje, následují všechny tyto tresty.

Ale vedle toho tyto tresty následují také při vytýkacím řízení, kdyby poplatník na zaslaný dekret, ve kterém žádá se určitá zpráva, neodpověděl na všechny otázky, jak berní správa si přeje. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Ovšem drakoničtější ještě po této stránce jest ustanovení, že když poplatník nevyhoví pozvání berní správy a nedostaví se včas k výslechu, je vydán v nebezpečí kontumace, tedy tomu, že berní správa pak, ovšem podle zákona, má právo zacházeti s ním tím způsobem, jak jsem již uvedl. Připouštím, že jsou mnozí poplatníci, u kterých je nutno těchto ostrých zákonných opatření užíti, ale prosím, aby se posoudilo kolik je těch malých poplatníků, kteří si nebudou ani vědomi těchto následků, kolik je těch malých poplatníků, na které všechna tato ustanovení dolehnou s tím větší tíhou. Uvažte: zvýšení daně, pak další eventuelní potrestání a eventuelně vzíti mu ještě možnost, aby mohl použíti obranných prostředků, jako jest odvolání a rekurs, to jest ustanovení příliš dalekosáhlé. Vždyť tím vydáváte poplatníka v pravém slova smyslu na pospas často nesvědomitému úředníku berní správy. Promiňte mi, ale otázka kontumacování poplatníka, jak jsme viděli z prodlouženého zákona o dani obratové, je nejtěžší trest, kterým můžete poplatníka stihnouti. Snad bychom koncedovali to, že daň může býti o 10% zvýšena, ale vzíti poplatníku veškeré právo na obranu, to je příliš dalekosáhlé ustanovení, které pro poplatníka může míti nedozírné následky. Finanční správa ovšem poukazuje, že je potřebí těchto ostrých ustanovení, zvláště pro poplatníky hospodářsky silné. Ale domnívám se, vážení pánové, že toto ustanovení, byť i bylo myšleno v tomto směru, bude finanční správou prováděno proti každému poplatníku. Jsme si také vědomi, že poplatník finančně silný, budou-li mu hroziti z toho těžké následky, dovede si zjednati advokáta a zaplatiti, aby mu podle dalších ustanovení z těch těžkých následků pomohl. Ale pro malého poplatníka bude to tak těžké ustanovení, že ponese jeho následky cele.

Jsme si také dobře vědomi, že administrativa často provádí zákon jinak, než jak byl zákonodárcem myšlen. Uvedu v té příčině jeden případ, totiž případ lichevního zákona. U tohoto zákona nebylo nikdy úmyslem zákonodárcovým, aby byli trestáni malí lidé, kteří prodávali snad o 50 hal. nebo o jednu korunu nějaký předmět dráže, bylo to myšleno na ty, kteří eventuelně získávali lichvou tisíce a statisíce. Ale viděli jste, jak v praksi tento zákon vypadal, že právě tito velcí lichváři dostali se z toho ven, a ti malí, u nichž o lichvě není ani možno mluviti, odnesli těžké toho následky. Máme proto obavy, že tato ostrá ustanovení budou pro malého poplatníka daleko horší než pro poplatníky velké, kteří si dovedou v daných okolnostech zaopatřiti docela dobře ochranu tím, že zaplatí si dobrého schopného právníka.

Přicházím k otázce odvolání. Domnívali jsme se, že se finanční správa postaví po této stránce jaksi na moderní hledisko. Domnívali jsme se, že daň, která je sporná, nemá býti celá ihned splatna, že tedy při příležitosti daňové reformy bude možno toto hledisko uplatniti a prosaditi. Domnívali jsme se, že by bylo správné, je-li některá daň sporná a podá-li poplatník odvolání, aby byla splatná jen ta část vymáhané daně, která odpovídá event. přiznání poplatníka, a druhá část aby byla splatna až tehdy, kdy rozhodnutí nabude moci práva. To, myslíme, že by byla určitá ochrana. Bylo nám však řečeno, že prý to odporuje modernímu finančnímu právu, ale myslím, že tato odpověď není dostačitelná, poněvadž otázku finančního práva je možno řešiti podle mocenského postavení, tak jak toho potřebuje finanční správa.

Otázka odvolání a placení daně zůstává tedy v tomtéž rozsahu jako dosud. Také pokud se týče toho, zda poplatník má do určité lhůty podati přiznání, zda do osmi dnů musí odpověděti na každý dekret, jsou pevná ustanovení. O tom však, kdy odvolání má býti finanční správou vyřízeno, není v zákoně ani zmínky. Zde finanční správa má úplnou libovůli. Ovšem doufejme, že to nedojde ke koncům, ke kterým to dochází dnes, že jsou statisíce rekursů ještě nevyřízeny a že tím vyvolává se určitá finanční nejistota u celé řady poplatníků, poněvadž nevědí, co je vlastně jejich a co dluží finanční správě.

Domnívejme se - a já jako oposičník snad bych neměl míti takovou důvěru - že bude v berní správě zaveden jiný pořádek, že se budou daně včas předepisovati, aby se nenahromadilo placení daní nebo předpisů daňových tolik, jako nyní, a že bude předepisováno také jinak a že rekursy budou vyřizovány, ale přece jen myslím, že otázka splatnosti daní by měla býti řešena v zájmu poplatníků.

Obnova řízení v původní vládní osnově nebyla. Obnova řízení je připouštěna podle osnovy jen v důležitých případech, které jsou v zákoně taxativně vypočteny, v těch případech, kdy poplatník může podati nové skutečnosti, které event. budou míti podstatný vliv na změnu předpisů, nebo které odůvodňují, aby řízení z podstatných důvodů bylo obnoveno. Vítáme tuto obnovu, poněvadž přece jen tím zájem poplatníků bude hájen.

Pokud se týče trestních ustanovení, musím se pozastaviti hned u počátečních paragrafů, a to u §u 185, který ustanovuje, jak poplatník činu se dopouští, u §§ 186 a 187, kde stojí, zda úmyslně se činu dopouští, jsa si ho vědom, a dále §u 188, kde je trestáno pouhé opomenutí, které může býti z hrubé nedbalosti zaviněno.

Zde to charakterisování provinění zdá se mi býti také povážlivým. Jestliže poplatník ne zúmyslně, aby snad zatajil nějakou daň, neučiní přiznání nebo neučiní je podrobně, jak zákonné předpisy určují, je vydán nebezpečnému následku, že může býti potrestán pokutou pro opomenutí z hrubé nedbalosti, pokutou, která je dosti citelná, poněvadž dosahuje pateronásobku částky, o kterou byla zákonná daň zkrácena nebo nebezpečí zkrácení vydána. Zde je trest pro pouhé opomenutí, myslím, příliš přísný, a byla by finanční správa ukázala jistou blahovůli, kdyby toto opomenutí byla trestala jen pořádkovou pokutou a nikoliv takovým vysokým trestem. Ovšem pro přečiny §§ 186 až 187 jsou tresty dalekosáhlé, vězení až do 2 let a peněžitá pokuta, která může činiti až dvacateronásobek zkrácení nebo nebezpečí zkrácení vydané daně.

V tomto případě domnívali jsme se, že jako je v trestním zákonu, bylo by v zájmu nejen poplatníka, ale i v zájmu finanční správy a v zájmu daňové morálky, aby bylo také možné odsuzování podmínečné. Vždyť víte, že zprávy, které z trestního řízení se veřejnosti podávají, ukazují, že podmíněnost odsouzení má za následek určité zmenšení deliktů trestných.

Domníváme se, že by také podmíněnost trestu v daňových otázkách mohla míti za následek právě to, o co nám jde a o co musí jíti také finanční správě, aby pokud možno bylo dosaženo vyšší daňové morálky než je tomu dnes. Ovšem, tato bezpodmínečnost většinovými stranami byla zamítnuta, poněvadž finanční správa každého provinilce bezpodmínečně chce trestati, byť i zde nebylo úmyslu. Vidíme v tom určitou bezohlednost finanční správy, kterou musíme vytýkati. (Souhlas.)

Další ustanovení, u kterého se musím zastaviti, je útočení podle §u 199. Ten, kdo by z veřejně vyložených soupisů daňových - a to týká se daně důchodové a daně výdělkové - upotřebil některých podle jeho mínění nespravedlivých výměrů na veřejných schůzích anebo i tiskem, vydává se nebezpečí, že bude přísně potrestán, a to trestem až do 3 měsíců žaláře nebo pokutou do 10.000 Kč.

Toto ustanovení je sice poněkud omezeno, ale, prosím, i tak sotva lze je vítati jako ustanovení, jež by chránilo poplatníka anebo které by snad mělo za účel zvýšiti daňovou morálku. Zde je nutno si uvědomiti, že také často výtka i proti poplatníkům je oprávněná, jako je oprávněná výtka proti členu daňové komise, je-li vyměření daní křiklavě nesprávné. Tedy prostě každá kritika tohoto výměru je nemožná, poněvadž bude míti v zápětí eventuálně přísné potrestání. Domnívám se tedy, že by tento 2. odst. §u 199 měl býti vyškrtnut, že by to neškodilo, naopak, že by to bylo ku prospěchu samotné daňové reformy.

Další ustanovení, týkající se prohlídky domovní, předvedení obviněného policejní asistencí v případě, jestliže na opětovné vyzvání se nedostaví atd., to všechno jsou taková ustanovení, která nesvědčí o moderní době a o moderním nazírání finanční správy, nýbrž spíše o dobách, kdy poplatník a veřejnost naše stála pod určitou knutou a trpěla pod úředními bezohlednými opatřeními.

Mohl bych, slavná sněmovno, vytýkati ještě další věci, ale přece jen to, co jsem uvedl k charakteristice společných a trestních ustanovení, ukazuje k tomu, že poplatník náš má dosti příčin, aby s určitými obavami a ne, jak zde bylo některými pány z koaličních stran tvrzeno, s určitým jásotem anebo snad i uspokojením mohl tuto daňovou reformu vítati. Mluvilo-li se o daňové reformě posledních několik roků, předpokládalo se, že přinese po stránce přímých daní jistou úlevu, ale je otázka, zdali sazby, které byly navrženy, ji přinesou. Zvláště mám obavu u všeobecné daně výdělkové, při které, myslím, neúplně bylo obhájeno to, co dosud platilo při ukládání daně výdělkové. Ze všech těchto důvodu myslím, že poplatníci naši, až tato daňová reforma bude uvedena ve skutek, budou míti dosti příčin, aby se zamyslili nad tím, zdali jejich zájmy byly chráněny tak, jak bylo žádoucno a jak jim také v minulých dobách různými činiteli, kteří jsou ve vládní většině, bylo slíbeno.

Tyto následky se neukáží ihned v krátké době, poněvadž teprve prakse a uvedení v život všech těchto zákonných ustanovení nám ukáže celou jejich podstatu. Nejenom snad slovo zákona, ale duch, jakým bude prováděn a jak s poplatníky bude jednáno, bude zde směrodatným.

Přál bych našemu poplatnictvu, aby všechny jeho naděje byly splněny. Ale promiňte mi, po seznání těchto ustanovení a i po té minulé praksi této naděje naprosto nechovám. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)