Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Žádáme nové zákony o organisaci zemědělských a živnostenských rad, obchodních a živnostenských komor a komor spotřebitelů i komor práce. Volební řády do těchto institucí buďtež založeny na základech široce demokratických, tak jako volební řády do jiných zastupitelských sborů. A dnes, slavná sněmovno, mají rozhodovati zemědělské rady a živnostenské i obchodní komory ve svém archaistickém složení o těch, kteří mají býti důvěrníky a strážci práv poplatníků v tomto státě?

Vidíme v tom opět onen neblahý příznak poslední doby zatlačiti demokratické principy a řády do nejzazšího koutka. Všechny větší předlohy poslední doby vyznačují se tendencí demokracii nepřátelskou, ba přímo zaujatou nevraživostí proti všem demokratickým zásadám. Jakoby nová vládní většina chtěla dokázati urbi et orbi, že je zastavena první epocha vývoje naší republiky ve smyslu a zásadách moderní demokracie a že chce začíti novou éru protidemokratickou. Jako by už nebylo první věty prvního paragrafu naší ústavní listiny, že "lid jest jediným zdrojem veškeré státní moci v republice Československé" a první věty §u 106 téže listiny, že "výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají"! Vizme jen zákon, kterým bylo odňato volební právo vojákům a četníkům, vizme návrh zákona na reformu politické správy, který zavádí smíšené sbory a omezuje velmi podstatně volební právo aktivní a pasivní, a vizme ustanovení §u 236 projednávané předlohy o zásadách, kterými jest se říditi při jmenování členů daňových komisí. Poprvé od převratu naprosto proti duchu dosavadního našeho zákonodárství činí se tu rozdíl mezi mužem a ženou a ustanovuje se, že k tomu, aby mohl býti někdo jmenován členem daňové komise, je třeba, aby byl mužského pohlaví. Vidíme v tom porušení ústavy a varujeme před takovým postupem. Jako bychom se řítili po nakloněné ploše a nechtěli se zastaviti! Co zůstane nám ještě svatým v tomto státě, když to nejsvětější, co má každý národ moderní doby - ústava státu - bude s trestuhodným cynismem denně porušováno? Což doba 9 let samostatnosti jest už tak dlouhá, že se neobáváte jíti na sám kořen tohoto státu? Kdo má míti úctu a vážnost k zákonům republiky, když zákonodárný sbor sám jich nedbá a hledá kulatá slova, aby obcházel ústavu? Varujeme v poslední chvíli v zájmu úcty k ústavě, aby se přestalo se stálým oklešťováním demokracie.

Ve věci žen je nutno zvlášť zdůrazniti, že nelze přece vymýtiti ze zastoupení daňových komisí 139.659 žen samostatně činných v zemědělství, 49.087 žen samostatně činných v průmyslu a živnostech, 47.289 samostatných obchodnic a celkem s ostatními odbory 761.541 ženu samostatně vydělávající, čili celou ¹/₄ poplatníků. Tážeme se, kde je spravedlnost, když na jedné straně se ženám upírá právo na zastoupení v daňových komisích, a na druhé straně § 264 zavádí vzájemné ručení manželů za daně, třeba rozpočtový výbor zmírnil toto ustanovení obmezením, že ručí jen jměním, kterého nabyla od druhého manžela?

Slavná sněmovno! Řekl jsem již na začátku, že chceme propagovati vzájemnou důvěru mezi finanční správou a poplatníkem a že proto chceme, aby přiznání poplatníkovo tvořilo základ pro vyměřování daní. Nedomyslili bychom tuto thesi, kdybychom nežádali, aby tomuto přiznání na straně jedné odpovídal daňový předpis na straně druhé. Poplatníkovo přiznání na straně jedné a daňový předpis na druhé straně má býti pojítkem obou smluvních stran. Žádáme tedy, aby teprve tehdy, až bude zjištěna skutečná platební povinnost poplatníkova předpisem daně, bylo možno ji vymáhati a zajišťovati i nad míru odpovídající poplatníkově přiznání. Do té doby nechť však poplatníkovo přiznání je základ, podle kterého se určuje platnost a výše zálohových částek, které podle nové osnovy jsou poplatníkům přikazovány ku placení. Při zachování rychlejšího tempa ve vyřizování daňových záležitostí jak jest nyní už přes rok s úspěchem praktikováno, není obavy, že by stát mohl přijíti o značnější částky, i když by to zkusil s tou důvěrou v poplatníka.

Slavná sněmovno! Vedlo by daleko, kdybych chtěl vypočítati všechny jednotlivosti, které se snažíme v zájmu poplatníka a spořádaného poměru mezi ním a státní finanční správou v předložené osnově změniti nebo doplniti. Naše strana podává v tomto směru řadu věcných návrhů, které již naši zástupci v rozpočtovém výboru odůvodnili. Všechny směřují k tomu, aby jednostrannost ochrany fiskálních zájmů byla nahrazena spravedlivým ohledem také na zájem poplatníka.

Jen letmo zmíním se ještě o ustanovení §u 264 o osobním ručení a §u 265 o ručení věcném. Navrhovatelé šli tu při ochraně státních zájmů fiskálních přece jen příliš daleko a nebrali ohledu na potřeby skutečného života. Bohužel, rozpočtový výbor neučinil ani tu pronikavých změn. Podle osnovy ručí také propachtovatel živnosti za výdělkovou daň předepsanou pachtýři za posledních 3 let, a to až do výše trojnásobného ročního pachtovného.

Je přirozeno, že propachtovatel musí se krýti proti této ručební povinnosti. Jak to bude dělat? Zajisté tak, že bude žádati při propachtování kaucí ve výši, která by ho mohla uchrániti případných ztrát. Co to znamená? Že se podváže jakékoliv podnikání, které předpokládá propachtování živnosti. Kdo zná výši pachtovného už dnes - musíme přece míti na mysli také případy pachtu ve velkých městech - ví, že je potřebí někdy velkého kapitálu, aby živnostník-pachtýř mohl dostáti požadavkům propachtovatele. Jak pak to bude v budoucnosti, když propachtovatel bude se krýti proti ztrátám z ručení trojnásobným pachtovným? Nejinak je tomu u ručení věcného. Zde na příklad ručí nemovitost za dvouleté nedoplatky daňové i s přirážkami tak, že nemůže-li dlužné daně zaplatiti dřívější držitel, přechází ručení na držitele nového. Chtěli jsme, aby nový nabyvatel byl chráněn proti tomuto risiku způsobem, který by neznamenal nijak ohrožení státních zájmů. Žádali jsme jen, aby berní úřad byl povinen, půjde-li o převod práva vlastnického k nemovitosti, vydati dřívějšímu držiteli k jeho žádosti výkaz dlužných daní, za něž by pak podle ustanovení §u 265 ručil nový nabyvatel. Kdo ví, kolik bezpráví zavinilo obdobné ustanovení o ručení při dávce z přírůstku hodnoty, dobře pochopí, proč jsme chtěli ochrániti nového vlastníka od nebezpečí ztrát. Takové opatření by přece nijak zvlášť nezatížilo finanční úřady, ani by neohrozilo bezpečnost daňové pohledávky ochránilo by toliko občany tohoto státu. Rozpočtový výbor nepřijal našeho dobře míněného stanoviska. Opakujeme návrh svůj v plenu poslanecké sněmovny.

Ke konci dovolte mi, abych se zmínil ještě o jednom z nejdůležitějších ustanovení, které se dotýkají celé vrstvy poplatníků a které má svůj protějšek také při dani důchodové. Je to ustanovení §u 341 o přesouvání daně. Pan ministr financí vyslovil názor, že zvýšení daňové morálky předpokládá vědomí daňové povinnosti. Nechce tedy připustiti, aby někdo platil daně za druhého ani úplně, ani z části, a proto se octlo v osnově ustanovení, které prohlašuje všechny dohody, sjednané v ten rozum, za právně neúčinné. Toto opatření postihne měrou velmi citelnou v prvé řadě velkou rodinu soukromých úředníků i dělníků. Proti zásadě panem ministrem financí vyslovené nedalo by se ničeho namítati, kdyby skutečně šlo jen o vědomí vykonané povinnosti a kdyby zaměstnavatelé byli ochotni zvýšiti zaměstnancům mzdy a platy o onu částku, kterou dnes za ně platí na přímých daních. Jak však dnes u nás poměry jsou, myslím, že jsou odůvodněné pochybnosti o tom, že daně placené za zaměstnance budou zaměstnavatelem uznány za součástku jejich mzdy a že budou jim také vyplaceny. Spíše nutno se obávati, že zaměstnavatelé použijí této okolnosti k tomu, aby se zbavili převzatého závazku, nepoužijí-li této příležitosti dokonce k tomu, aby se snažili rozvázati sjednané pracovní smlouvy vůbec. Stát přece dosavadním postupem nepřijde o nic. Je tedy názor pana ministra financí toliko teoretické a ideologické povahy. Jest otázka, zvedneme-!i daňovou morálku takovýmto opatřením, a když by se i tak stalo, je-li cena, za kterou toto zvýšení daňové morálky získá, úměrnou domnělému etickému efektu a nebude-li nespokojenost a rozjitření, které vyvolá, stonásobně větší, nežli pochybný mravní zisk.

Původci osnovy zákona o přímých daních viděli v poplatníkovi v prvé řadě přirozeného nepřítele a škůdce finančních zájmů státních. Byl to jen důsledek starého zakořeněného názoru státní finanční správy, nechci říci, že neoprávněného, alespoň pokud jde o převahu velkých poplatníků. Rozpočtový výbor leckde zaujal modernější stanovisko a nechtěl viděti vinu jenom na straně jedné, ale hledal a našel vinu též na straně druhé. Přesto však zůstal v celku zachován původní duch osnovy, jehož pečeť nesou v prvé řadě ustanovení hlav VIII a IX. A duch tento to jest, který činí pro nás tuto osnovu nepřijatelnou. (Potlesk poslanců čsl. strany socialistické.)

Předseda (zvoní): Prvá část podrobné rozpravy, zahrnující uváděcí ustanovení, trestní ustanovení a společná ustanovení z osnovy zákona o přímých daních (tisk 1000), je skončena; k debatě již není nikdo přihlášen a řečnická listina je vyčerpána.

Přistoupíme proto k podrobné rozpravě o části druhé, obsahující z osnovy o přímých daních daně důchodovou, rentovou a daň z tantiem a z vyššího služného.

Ke slovu jsou dosud přihlášeni na straně "proti" pp. posl. Pechmanová, Klein, Brožík, Remeš; na straně "pro" pp. posl. Doležal a Al. Petr.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti", pí posl. Pechmanové.

Posl. Pechmanová: Slavná sněmovno! Věru, že s různými pocity je možno v této sněmovně při projednávání tak důležitého námětu uchopiti se slova. Vidíme přímo úžasné desinteressement, které je tím zajímavější, že se rozšířilo na ta místa, kde jindy debaty bývají touto sněmovnou sledovány s velkým, mnohdy i napiatým zájmem.

Sněmovna projednává daňovou reformu, záležitost, týkající se státního hospodářství a do značné míry povinností občanstva a vztahu občanstva k těmto důležitým povinnostem. I ta místa, která jindy sledují tyto debaty s takovým zájmem, to jsou naše sněmovní galerie, zejí prázdnotou. Desinteressement v našem občanstvu musí nás nutiti k tomu, abychom si položili otázku, kdeže je pramen tohoto nepatrného zájmu, že tak důležité věci, ač jistě neucházejí pozornosti občanstva, nevyvolávají přec toho zájmu, jaký bychom plným právem mohli očekávati.

Slavná sněmovno! Budiž zejména mně dovoleno, abych poukázala na malý zájem nejen v lavicích poslaneckých, nýbrž i na straně občanstva, ježto náležím k té nejmenší menšině v této sněmovně, to jest k té přímo mizivé menšině zastoupení žen v naší poslanecké sněmovně, od jejichž účasti jsme si vždycky slibovali, že ony to budou, jež přinesou do našeho veřejného života a tím také do života politického nové snahy a myšlenky. Slibovali jsme si, že se nám náš politický boj zušlechtí, že se prohloubí zájem pro veřejné otázky, že ten zájem, který bylo třeba povzbuzovati a podněcovati, bude propukati neutuchající silou a že bude znamenati oporu a pracovní souručenství pro všechny ty, kteří se snaží, aby poměry v naší republice znamenaly neustálý zisk pro naše občanstvo, a to jak ve směru politickém, tak i etickém, sociálním a kulturním.

Z tohoto důvodu osobuji si dnes právo poukázati na to, že je potřebí, abychom se všemi silami pokoušeli o to, aby se rozvíjel zájem, který je tolik potřebný k tomu, aby nejen zákonodárný sbor mohl s úspěchem pracovati, ale aby i naše občanstvo s důvěrou mohlo tuto práci sledovati a podporovati, a aby na všech místech, které jsou k tomu povolána a předurčena, byl podporován co nejúčiněji.

A tu se ocitáme u jednoho oddílu odpovědi na otázku, proč asi u nás zájem mizí. Řekněme si upřímně a otevřeně, že do jisté míry i dělba práce, zejména při zpracování látky tak obsáhlé a důležité, jako je právě projednávaná, vynucuje si přímo, aby těžiště této práce přeneslo se do užšího sboru a na užší okruh než jest široké plenum posl. sněmovny. Zde vlastně přehlížíme jen určité výsledky intensivní práce vnitřní, která již musila býti vykonána, a zde právě můžeme konstatovati, s jakým úspěchem byla tato práce vykonána. Víme a cítíme všichni dobře, že podkladem každé práce zákonodárné je náraz několika různých směrů, je tříbení názorů, vycházejících z různých hledisek, ať sociálních, politických, kulturních či kterýchkoli jiných. Můžeme zde konstatovati, jak tyto směry jsou silné, jak se mohou vzájemně buď potírati, nebo k jakému tříbení mohou přivésti určité názory a určité zásady, ale při dnešní politické praksi můžeme také konstatovati, že ten nezájem a ta neúčast jsou právě výsledkem toho, že tak mnohá dobrá, úctyhodná snaha po prohloubení, zlepšení a zušlechtění toho všeho zůstává marnou, dopadá na tvrdou skálu, která nedá ani té nejmenší ozvěny a která nepřipustí, aby všechny ty dobré myšlenky a užitečné náměty mohly se náležitým způsobem zfruktifikovati ve prospěch všeobecný, ve prospěch státu a všeho občanstva. Právě zákon, který projednáváme, zasloužil by si opravdu zvláštního úvodu a zvláštního motta.

Sledovala jsem velmi pozorně jednání ve výboru i dnešní debatu a tu se mně zdá, že motto, jež by se mělo vložiti v čelo tohoto zákona a které se přímo vtírá člověku, když to všechno slyší, pročítá jednotlivé paragrafy, čte jednotlivé odůvodnění, by bylo obměnou Písma: nepřátelství položím mezi tebe a poplatníka - občana! (Výborně!)

To je tendence zákona, která přímo ostře vyniká z celé jeho koncepce. Je zejména třeba na místech, jež mají tak dalekosáhlou odpovědnost, jako zákonodárné sbory, uvažovati, jak dalece je možno vyhověti všem, mnohdy oprávněným steskům a nárokům určitých vrstev a určitých tříd našeho občanstva. Je také více než samozřejmým, že zákon obsahující tak širokou materii, projednávající tak důležité věci, v mnohých a v mnohých směrech vysloví určitou zásadu, jíž ducha bude musiti dáti teprve prakse. A tu bychom snad mohli rozlišovati v tom, co zákon sám o sobě obsahuje a jakým způsobem obsah tohoto zákona je vyjádřen a jakým způsobem je dán předpoklad pro praktické provádění zákona. Meritum zákona, o nějž jde, je věc nesmírně důležitá a dotýkající se všeho našeho občanstva.

Druhá důležitá věc je tendence zákona, která se uplatňuje při zacházení s látkou, kterou zákon zpracoval. V zákoně právě projednávaném vidíme tuto tendenci vyjádřenu dvěma směry: je tu zřejmá vůle a snaha, aby bylo zákonem zachyceno všecko, co dává možnost podchytiti pro stát veškeren důchod, veškeren příjem a zajistiti tento příjem tak, aby státní pokladna na podkladě zákona byla opatřena takovým způsobem, aby její požadavky, jež přirozeně zase potom rozvádí dále a vrací občanstvu v jiných formách, byly co nejvíce zabazpečeny. Nikdo by ničeho nenamítal proti tomu, aby byl zachycen veškeren důchod a příjem, který má býti ve prospěch státní pokladny a potřeby státu zdaněn, ale chtěli bychom, aby byly znemožněny ty daňové defraudace, které dosud ve velikém měřítku se prováděly. Chtěli bychom, aby byl zachycen nejen všechen důchod těch drobných důchodců, nejen výdělek těch, již den ze dne se plahočí, nýbrž chtěli bychom, aby tendence zákona měla ráz sociální spravedlnosti ke všem a aby předpokladem tendence tohoto zákona, předpokladem výrazu, jejž zákonodárce v zákoně této tendenci dává, bylo přesvědčení, že nejbezpečnější zárukou, že stát dostane, co mu patří, což jeho jest, jest uvědomění a přesvědčení občanstva, že spravedlivý zákon volá k plnění spravedlivých povinností ke všem občanům, a že také rovnoměrné výsledky píle a práce občanstva budou rozvrženy a že výsledky této práce a píle občanstva přijdou rovnoměrně k dobru všem.

Tu se mi zdá, že této záruky nám zákon nedává. Celá řada opatření a ustanovení, jež byla s tohoto místa již velmi příkře kritisována, dokonce nás přesvědčuje o tom, že této sociální spravedlnosti nebude učiněno nijak ideálně zadost. Celá řada kritik, jež byly pronášeny a napsány u příležitosti projednávání tohoto zákona, nám ukazuje, že zákon přímo hoví i tomu, co tak často bylo vytýkáno, že všude tam, kde dosavadní sociální nadpráví razilo určité cesty, znovu hoví těmto starým zvyklostem a dává celou řadu možností, aby se nešvary, které byly tolikráte kárány, znovu zase v novém duchu a v novém rouše opakovaly.

Mohli bychom jenom namátkou vybrati z tohoto zákona spoustu věcí, které nám právě ukazují, že takováto tendence je podkladem zákona. Vážená sněmovno! Vidíme ještě jinou tendenci zákona, že totiž v zákoně jsou také určité nuance, jež se nemohou vždycky vysloviti určitou literou a určitým paragrafem a jež tvoří náplň jistých paragrafů. Představovali jsme si vždycky, že zákonodárství v demokratickém státě musí nésti všechny stopy vůle k demokracii, musí umožňovati, aby občanstvo v demokracii a pro demokracii bylo vychováváno, že každý zákon sám o sobě musí zapadati do toho velikého základního rámce, t. j. do rámce naší ústavy a nesmí tuto ani v nejmenším porušovati. Ale nesmí ani připustiti, aby jakýkoliv výklad, jakákoliv úchylka zákona dávala jenom zdaleka možnost domnívati se, že rámec ústavou jednou vytvořený je překročován nebo oslabován nebo nenaplněn.

A tu se zase setkáváme s určitým zjevem v tomto zákoně. Naše ústava vyslovila zásadu demokracie. Tuto zásadu demokracie vepsala si jako motto v popředí ústavního zákona: "Všechna moc v tomto státě pochází z lidu" - ale všechna moc, která pochází z lidu, je podmíněna a podmiňována soustavně celou řadou opatření, jež v praksi ukazují, že moc toho lidu má býti čím dále tím více oklešťována a přímo znehodnocována. (Tak jest!) Vážená sněmovno! Co jsme slyšeli z různých stran od různých pánů řečníků, kteří mluvili na obhajobu tohoto zákona, to nebyla vždy jen a jedině slova, která měla schopnost přesvědčiti, ale to byla mnohdy slova, která ukazovala, jak dnes už se různíme u nás v československém národě a státě v názorech na demokracii a na důsledky demokracie (Tak jest!) a ještě daleko více, jak dnes už přímo nebezpečně se různíme v názorech na výklad naší ústavy, i na to, co naše ústava pro nás znamená.

Slavná sněmovno! Není tak jednoduché a tak bez příčiny, když nedávno jsme měli v iniciativním výboru příležitost slyšeti, že kdyby zákonodárné sbory více než polovině občanstva tohoto státu odepřely hlasovací právo, teprve pak by byla všeobecnost hlasovacího práva porušena. (Hlasy: Skandál!) Je-li se strany lidové tento názor hlásán, jestliže příslušník lidové strany pan kol. Stašek tento názor tlumočil v iniciativním výboru, pak si musíme říci, že právě on jako příslušník strany lidové netlumočil zde názor osobní, nýbrž že s jeho názorem kryje se právě celá jeho strana, strana dnešní vládní většiny, součástka vlády v tomto státě.

Vážená sněmovno! Jestliže příslušník strany vládní majority tímto způsobem vykládá naši ústavu, jestliže tímto způsobem má se zpopularisovati, co naše ústava pro nás znamená, pak pravím docela otevřeně, že je to zlé znamení pro naši demokracii a pro naši svobodu, máme-li dnes předpokládati, že teprve tehdy, až u nás bude již tak zle, že více než polovina občanů v tomto státě pozvolným postupem bude ošizena o svá politická práva, bude čas bíti na poplach, že teprve potom bude čas volati, aby procitli všichni ti liknaví a uznali, že opravdu blíží se nebezpečí. Vážená sněmovno, právě v této chvíli je na místě bdíti a to nejenom tehdy, když se dělají věci vysloveně politické, nebo věci určitého směru a způsobu, nýbrž i v době, když se dělají věci, které zdánlivě s těmito zásadami mají velmi málo společného. Vidíme, že vnitřní výstavba všech zákonů, demokratických i republikánských má a musí míti značnou vnitřní spojitost, a to, co musí spojovati všechny zákony bez rozdílu, to, co musí určovati směr a základní linii všech těchto zákonů, to je ohled, to je úcta, to je povinnost chrániti a zachovávati to, co jsme si ve slavných chvílích svého národního a státního znovuzrození sami ze své vlastní svobodné vůle postavili jako základní podmínku celé své státní suverenity a celé své státní a národní existence.

A jestliže to nedovedeme soustavně vtělovati do všech našich zákonů, jestliže každým zákonem nedovedeme vysloviti, že zásada, vyslovená ústavou, byla zde proto, aby byla propracována v jednotlivých těchto zákonech, aby odezva těchto zásad se octla ve všem tom, na čem se usnášíme, co připravujeme našemu občanstvu, pak věru dvojnásob zle by bylo s naší demokracií a dvojnásob zle by bylo i s naší svobodou...

Vážená sněmovno! Zákon projednávaný nám ukazuje, jak nebezpečně uchylujeme se ve všech jednotlivostech a podrobnostech od těchto demokratických zásad naší ústavy. Jestliže může § 36 tohoto zákona vysloviti zásadu, že daňové komise nejsou volitelné, nýbrž že jsou jmenovány, jestliže nám současně tento paragraf může vysloviti zásadu, že účastníky těchto komisí mohou býti jedině a výslovně muži, pak už tu vidíme dvojí okleštění ústavou zaručených práv našeho občanstva.

Je to volitelnost těchto komisí a já, vážená sněmovno, nebudu plýtvati slovy ani ztráceti čas, abych zdůvodňovala to, co tolik řečníků kritisovalo a nač poukazovalo, že totiž tato volitelnost daňových komisí je důležitou součástkou etickou a mravní těchto daňových komisí a že tato důležitá stránka byla porušena tím, že daňové komise jsou jmenovány.

Ale co říci, vážená sněmovno, o tom, když tyto daňové komise mají býti jmenovány jen a jedině z mužů? Kdosi z pánů řečníků zde připomněl, že byl pronesen v rozpočtovém výboru názor, jakoby ženy nebyly dosti zralými, jakoby neměly dosti hospodářského přehledu, aby mohly spolupůsobiti v těchto daňových komisích. A tu zase vidíme ten nebezpečný rozpor mezi určitými teoriemi a praxí. Teorie je krásná, ale současně velmi jednoduchá věc. Teorie, při níž nechceme přihlížeti k tomu, jak vypadá praxe, neb jak se v praxi osvědčí nebo osvědčila, je úplně a na celé čáře bezcenná, je hluchou frází, která nemůže míti pro nás naprosto nějaké i té nejmenší důležitosti. Jestliže už do jisté míry teoretisujeme, pak je naší povinností, abychom se aspoň obrátili do praktického života a řekli si, jak ta teorie, jejíž jsme stoupenci, vypadá v praxi. A pánové, kteří jsou stoupenci teorie, že žena postrádá praktického smyslu pro teoretické otázky, usvědčují se sami ze lži, protože jednoduchý pohled do běžného všedního života je poučí, že, kdo má nejvíce bystrozraku pro postřeh denního života, pro jeho praktické, ale kategorické potřeby, jsou právě ženy, jimž sice nesvěřujeme, pravda, u nás resorty ve státní správě, ani nějaká vynikající odpovědná postavení do té míry jako mužům, ale dáváme jim do ruky klíč k blahobytu rodin, svěřujeme jim existenční prostředky, výsledky mužovy práce, a v poslední době dokonce povolali jsme tyto ženy bez ohledu na poslání, kterému také v teorii tak blahořečíme, poslání mateřské a vychovatelské, a postavili jsme je doprostřed tohoto zápasu a boje existenčního, uložili jsme jim tento boj v zájmu rodiny a v zájmu zlepšení úrovně existencí rodin, a konec konců jsme se jich ani tak příliš neptali po tom, mají-li dosti praktického smyslu, aby se do toho boje a zápasu pustily, ale velkomyslně, řekla bych, naše vládnoucí většina, ne v politickém slova smyslu, ale ve smyslu sociálním, nebo chcete-li sociologickém, prostě uložila kategoricky ženám tuto povinnost bez ohledu na všechno ostatní.

Vidíme, že výsledky té práce a napjaté činnosti na všech stranách nejenom neuspokojují, ale že i v určitých dobách, a to v dobách velmi kritických, byly jedinou zárukou, že se nám pod rukama nerozpadlo do posledních důsledků všechno to, co se podařilo zachrániti proti té všerozvratné zkáze světové války. (Výborně! Souhlas poslanců nár. socialistických.) Jestliže se naši muži vraceli z války a nenašli své živnosti úplně zničené a rozdupané, jestliže se nevraceli k prázdným stolům a k devastovaným domácnostem, jestliže se nevraceli k mravně a fysicky zpustlým dětem, bylo to jedině zásluhou ženy, která zůstala, vytrvala a zápasila za řady mužů a za všechny ty, již musili nésti v oběť své životy a bezpečnost svých rodin, již musili nésti své zdraví na bojiště ve všech evropských a mimoevropských státech. (Výborně!)

A když přešly tyto strašné vlny, když jsme se vrátili ke spořádanému životu a začali jsme spořádaně hospodářsky žíti, když jsme viděli, co musíme napravovati, jaké sociální, hospodářské a kulturní spousty nám válka nadělala, koho pak jsme to volali na pomoc? Všichni jsme najednou byli nadšeni demokracií, všichni jsme byli najednou přesvědčeni o rovném právu ženy, poněvadž jsme věděli, že bez její pomoci a bez jejího praktického smyslu právě pro ty denní potřeby nedovedeme znovu vybudovati a podchytiti všechno to, co zde zůstalo, a že nedovedeme pracovati dále. A proto nejenom za své dlouhá desetiletí trvající snažení, ale i pro svou nepostradatelnost v těchto bojích odnášela si žena v dobách popřevratových vítězství v podobě svého politického zrovnoprávnění.