Podle našeho názoru bude nutno zalesňování
omeziti a nařízení prováděti
jenom na takových místech, kde je málo lesů,
dostatek orné půdy a luk, kde lesní hospodářství
je výnosnější než orná půda
a louky i vzhledem k sociálním poměrům
lidu. Tam, kde jest již silná lesní kultura,
kterou pastva nepoškozuje, má býti pastva dovolena
i kozám, vždyť nejchudší vrstvy lidu
chovají většinou kozy. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
Počet lesních přestupků je na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi abnormálně veliký.
Pokuty jsou přímo nelidské a nejsou v žádném
poměru s platební nosností lidu, ani se způsobenými
škodami. Příčinou velkého počtu
přestupků je právě špatný,
z feudální doby pocházející
zákon, jakož i bída lidu a protilidové
provedení a spravování lesů.
Podle §u 100 lesního zákona: "kdo v lese,
ve kterém nemá pasebního práva, úmyslně
anebo z opominutí pase, je trestán odstupňovaně
podle stáří lesa"; § 108 určuje
tresty, pokud jde o sbírání chrastí.
Obyvatelstvo Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny musí
svůj dobytek pásti, jelikož hospodářství
není dosti silné, aby dobytek drželo celý
rok v chlévu, jelikož neobdělává
svých polí tak intensivně, jako obyvatelstvo
historických zemí. Od pradávna se přidržuje
svých pastvin. Dobytek z nedbalosti pastevce nebo z jiných
příčin přestoupí hranice a
nemilosrdní hlídači zavedou proti ubohému
proletáři takové řízení,
že jeho následky nese celý rok. V Kvasové
ukázali mi obyvatelé minulý týden
pěkný les, ve kterém obyvatelé mají
pasební právo a pásli, ale pastva je zakázána.
V Hrušové odsoudili dceru sen. Bodnara pro
sbírání chrastí na 10 dnů vězení
a 300 Kč peněžité pokuty. Chrastí
sbírala v té době, kdy její otec byl
v žaláři. V Hrušové není
rodiny bez podobných trestů. V mukačevském
okresu všude, v Uklině, Poljaně, Sásovce,
Tybavě, Hrabušicích, Holubini atd., v marmarošských
krajích, v Inholci, Nagově, Pernově atd.
vyměřují 2-, 3- až 6měsíční
vězení pro lesní přestupky. V Sásovce
vyměřily úřady pokutu 700 Kč
proto, že část stáda přešla
na půdu Schönbornovu.
Úřady umějí trestati, ale proti škodám
způsobeným divokou zvěří není
ochrany, ba k hanbě XX. století obyvatelstvo nemá
ani právo na náhradu.
Podle § 8 zákona XX (honební zákon)
z r. 1883 "škody, způsobené divokou nebo
škodlivou zvěří" (podle §u
13, 3. odst., jsou to medvěd, vlk, liška, divoký
kanec atd.) "se nenahrazují, jelikož tato zvěř
může býti kdykoliv vyhubena." (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Podle §u 13: "V krajích, kde divoký vepř
způsobuje škody ve větším rozměru,
jsou majitelé anebo nájemci revírů
povinni tuto zvěř podle možnosti hubiti....";
na to mají býti upozorněni. Po uplynutí
lhůty hubení dotyčné zvěře
má býti podle 4. odstavce provedeno úřední
mocí (t. j. četnictvem).
Maďarský feudalismus chránil tedy zvěř
jako vzácnost obor a chránil také magnátské
vlastníky lesů proti náhradě. Pokládal
za přirozené, že zvěř z panských
ohrad se živí na polích chudých Ukrajinců
a Slováků a ničí kukuřici i
brambory, samozřejmě ne na účet panstva.
Ale demokratická Československá republika
provádí tutéž sociální
politiku již devět let a ten, kdo koncem léta
nebo začátkem podzimu chodí pod lesy, může
viděti, jak hoří na polích ohně
a jak křičí rodina přes celou noc,
aby odstrašila zvěř. Chrastí, které
je k tomu potřebí, musí ovšem nuzný
"osvobozený" Ukrajinec krásti. Za to se
dostane do vězení. Zabije-li nebo zastřelí-li
zvěř, dostane se opět před úřady
pro pytláctví, pro nedovolené držení
zbraně anebo pro poškození cizího majetku.
Rozsápe-li jej medvěd nebo divoký kanec,
náhrady není.
V Podkarpatské Ukrajině se zvěř, zejména
medvědi, vlci a divocí vepři, značně
rozmnožili. Podle §u 18 jest ji třeba hubiti
jen podle možnosti a to ne vlastníkům, nýbrž
loveckým společnostem, které ani po upomenutí
nejsou trestány. Nanejvýš četnictvo
se dostane k loveckému sportu, má-li ovšem
na to čas, vždyť pronásledování
komunistů mu jej zabírá.
V Holubini ukazovali mi obyvatelé před několika
lety stádo vlků, kteří decimují
stáda. Lid přímo žebral o povolení
zbraně, ale marně, protože je komunistický.
V Bilini v zimě 1926 roztrhal medvěd devět
kusů dobytka. Jaká je to škoda, je pochopitelné.
Právo na náhradu však není. Obyvatelé
se konečně spojili a pronásledovali medvěda
klacky a zbraní. Při tom medvěd jednoho z
obyvatelů rozsápal. Konečně jej Čereminský,
bilínský obyvatel, zastřelil. Dostalo se
mu za to patřičného vděku od úřadů;
byl odsouzen k 60 Kč pokuty pro nedovolené nošení
zbraně. V Bilaverci šel hospodář s dvěma
koni; jednoho koně medvěd rozsápal. Náhrady
ovšem není. V severní části munkačevského
okresu, dále v Marmaroši, hlavně v Krasnisově,
Dubové, Kalini, Luchově, Novoselici, Nerešnici,
Kvasy, Bogdani atd. řádí divocí vepři,
medvědi a vlci. V zimě se odváží
až do chlévů a tam roztrhají ovce a
krávy.
Z Huklivého mám dopis, který takto začíná:
"U nás má zvěř více práva
než lidé. Vlci tam 22. října 1926 sežrali
krávu a býka v ceně 5000 Kč. Škodu
odhadl starosta a majitel chtěl náhradu na Schönbornovi,
který před tím dával jakousi almužnu.
Nověji od utvoření republiky nechce o tom
Schönborn ani slyšeti, ba šafář jménem
Szarka humorně poradil poškozenému toto: Vyraz
vlku zuby a pak nikoho neroztrhá! (Slyšte!) Tentýž
pán dal r. 1925 Kapustej Vasilovi a Kotulej Ivanovi, kterým
zvěř Schönbornových lesů roztrhala
tři svině, tuto dobrou radu: Jindy vem hůl
a spráskej tu zvěř!" (Výkřiky
posl. Sedorjaka.)
Strašlivou škodu způsobuje zvěř
lidu jak v dobytku, tak i v osení. Agrární
strana pak s ostatními měšťáckými
stranami chrání zdánlivě lesy, ve
skutečnosti majitele lesů. Lid je vydán na
pospas lesům a jeho zvěři.
Les je tedy k tomu, aby vynášel milionové zisky
lesním magnátům a ukojoval lovecké
choutky. Honební právo obcí pronajímají
si páni, dnes většinou čeští
úředníci, vždyť jenom oni mají
zbraně. Při dražbě honebního
práva jest lid také šizen. Tam, kde sami páni
nemohou pronajmouti, nastrčí figurky, jako na př.
v Hrušové. Když v Sásovce byli dražebníci,
tak notář v dorozumění s personálem
Schönbornova panství dražbu odročil, v
tajnosti pak byl revír za 1000 Kč pronajmut Schönbornovi,
ačkoliv byly to dříve louky a lid platí
dnes Schönbornovi za tyto louky 3000 Kč. (Slyšte!)
Zvláště se musím zabývati urbariálními
lesy. Vzhledem k nedostatku času prohlašuji však
všeobecně, že urbariát jest pozůstatek
feudálních dob a že urbariální
majetek má býti majetkem obcí.
Veřejnosti musím sděliti špinavou aféru,
která se stala kolem goronského urbariálního
lesa, protože tato panama jest věrným obrazem
systému, který vidíme v Podkarpatské
Ukrajině. Pozemková reforma byla na Schönbornském
panství nahrazena prodejem z volné ruky. To znamenalo,
že po půdě hladovějící
lid goronský se zadlužil u vinohradské spořitelny
a aby se dluhů zbavil, žádal o povolení
kácení urbariálního lesa, jehož
cena byla odhadnuta na 2,360.000 Kč. Plán byl takový,
že místo toho koupí od lučanských
urbariálů les v ceně 940.000 Kč, zbytek
se rozdělí a ze zbytku vyplatí se dluhy urbariálníků.
Podmínkou dražby bylo, že v případě,
nedosáhne-li se patřičné ceny, bude
dražba zrušena. Bylo jim také slíbeno,
že v nejhorším případě úřady
zruší dražbu, nedosáhne-li se přiměřené
ceny. To je beztak povinností dozorčích orgánů.
Dražba se konala v březnu 1926, avšak kupující
firma dávala jenom 1,900.000 Kč, a to byla nejvyšší
nabídka. Den po dražbě byla mukačevská
firma Krov a Davidovič ochotna dáti okamžitě
o 100.000 Kč víc, ale ačkoliv písemný
závazek této firmy byl předložen civilní
správě a ačkoliv se žádalo zrušení
dražby a vypsání nové, úřady
dražbu schválily v zájmu kupujícího
a goronští obyvatelé byli poškozeni o
100.000 Kč. (Výkřiky komunistických
poslanců.) To ještě není všechno.
Přibližně v květnu 1926 advokát,
který dělal smlouvu s obyvateli Lučky ohledně
koupení lesa, tajemným a iregulérním
způsobem rozhodnutím valné hromady urbariálníků,
o kterém většina členů ani nevěděla,
zvýšil kupní cenu lesa o 30.000 Kč.
Tím se suma, která měla býti mezi
urbariálníky rozdělena, zmenšila o 30.000
Kč. Pachatelé takových manipulací
jsou jinde v žaláři, u nás jsou to všeobecné
vážnosti se těšící páni
a politikové. (Pravda!)
Otázkou lesních dělníků budu
se zabývati při jiné příležitosti.
Teď ještě několik slov o lesní
reformě. Pozemková reforma blíží
se k svému konci a za několik let nebude již
agrární strana míti tento medový lákající
provázek. Musí se proto starati o zabezpečení
nových korupčních prostředků.
V Podkarpatské Ukrajině čeká podle
II. programu na rozdělení 42.000 ha lesa, na Slovensku
96.700 ha. Tyto lesy mají býti rozděleny
mezi stát, obce, rolnická družstva (Výkřiky
komunistických poslanců.) a jednotlivce. To
znamená zbytkové statky lesní. Známe
velice dobře provedení pozemkové reformy,
víme tedy, co znamená reforma lesní.
Lesy jsou však poklady pracujícího lidu Slovenska
a Podkarpatské Ukrajiny. Vylíčené
bolesti jsou již tak nesnesitelné, odpor proti reformě
veřejné správy tak veliký a revoluční
nálada mezi lidem potlačených národností
již tak silná, že ať je reakce v mezinárodním
měřítku sebevětší a ať
se kapitalismus přechodně i upevnil, přijde
doba, která přinese lék: moc se dostane do
rukou pracujícího lidu! (Potlesk komunistických
poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo p. posl. Siegel.
Posl. Siegel (německy): Slavná sněmovno!
Zákon o prozatímní ochraně lesů
pochází ještě z revolučního
roku 1918. Když byl vydán, říkalo se,
že má platiti jen tak dlouho, až bude vydán
jednotný zákon, vyhovující potřebám.
Tento zákon, který opět má býti
jen zatímní, byl podán jako tisk 977. Když
obsah tohoto návrhu zákona vešel ve známost,
vzbudil mezi prakticky hospodařícími lesními
hospodáři bouři rozhořčení.
Nejpříznačnější věcí
v tomto novém návrhu jest, že k přípravným
pracím tohoto zákona byla sice přibrána
sdružení lesníků, avšak do návrhu
samého byla pojata ustanovení, k nimž by tato
sdružení byla nikdy nesvolila.
Jak starý zákon o ochraně lesů, tak
také nový, přestávají na opatřeních
k ochraně lesů proti nadměrným zásahům
držitelů lesů a hrozí jim za ně
přísnými tresty.
Při tom octl se zákonodárce před úkolem,
vytýčiti pojem "nadměrného"
zásahu v dohodě s teoretiky a praktiky lesního
hospodářství a to tak, aby se nedostal v
rozpor s hospodářstvím. Než, to se mu
nepodařilo; zakazuje zkrátka hospodářská
opatření nebo je omezuje takovým způsobem,
že jest prostě nemožno správně
hospodařiti.
Na mne to celé působí dojmem, že, když
byla stylisována tato ustanovení, měli jejich
tvůrci na mysli nějaký normální
les, pro jehož hospodaření mohou sice konec
konců ona kategorická ustanovení návrhu
zákona býti správná, avšak ve
skutečném lese, v němž ovšem musí
hospodařiti lesníci, jsou tato ustanovení
brzdou racionelního hospodaření. Uvedl bych
na příklad zkrátka jen toto: Obmýtní
doba v nízkých porostech nesmí býti
menší než 20 let, vyjma lesy dubové, kde
platí doba 15letá, a akátové, kde
platí doba desítiletá.
Plným právem jest však odůvodněný
častý způsob, že lužinaté
lesy stromů s měkkým dřívím
(vrb, topolů) mýtí se v 10 až 15 letech
a rovněž tak omlazové lesy habrové a
lesy z jiných méněcenných tvrdých
křovin. U vrbových hájů musí
se tato doba zkrátiti až na dvě až čtyři
léta; avšak zákonodárce ustanovuje na
takovéto hospodářství těžký
trest. Také v lesích středního tvaru
smí býti porost mýcen jen v době od
20 let nahoru a v lesích tvaru vysokého musí
tato doba býti několikráte větší.
Období 20 let jest však pro nízký porost
i při ideálním a tedy nevyskytujícím
se případě rozhodně příliš
vysoké. O této kapitole mohl bych říci
ještě ledacos, nechci však vybočovati.
Nechci se podrobněji zabývati ustanoveními,
která se v tomto návrhu zákona týkají
malých lesů, poněvadž o tom promluví
jistě někdo jiný. Chci jen úplně
krátce poukázati na neudržitelnost oněch
ustanovení, která se týkají velkých
lesů, poněvadž tato ustanovení jsou
přímo v rozporu s názory odborných
lesníků. Tím, že projednávaný
zákon byl stylisován všeobecně, vznikla
nejasnost, co platí pro obecní lesy.
Zákon o dozoru nad hospodařením obecních
lesů ze dne 14. ledna 1893, č. 11, ustanovoval,
že se ve všech obecních lesích musí
hospodařiti podle určitého hospodářského
plánu nebo nedosahují-li výměry 50
ha, podle tak zvaného hospodářského
programu.
Poněvadž nový zákon ustanovuje všeobecně
hranici 50 ha, do níž nejsou předepsány
hospodářské plány ani hospodářské
programy, lze toto nové ustanovení zákona
vztahovati také na obecní lesy do 50 ha. Bylo by
chybou, poněvadž hospodářství
právě v malém obecním lese vyžaduje
ve veřejném zájmu a v zájmu obecného
blaha při nejmenším stejného úředního
dozoru, a bylo by to osudným a zpátečnickým
postupem proti dosavadnímu zákonodárství,
kdyby také pro obecní les do 50 ha neměl
již býti předepsán příště
hospodářský plán nebo hospodářský
program, kdyby se zde tedy smělo do jisté míry
hospodařiti bez plánu. Kdo ručí za
to, že roční mýtní těžba
zůstane vždy pod oněmi 25 m3, které
nepodléhají oznamovací povinností?
Jestliže však roční mýtní
těžba podle plochy a míry jest větší
než 25 m3, byla by obec každého roku
povinna oznámiti vždy těžbu přesahující
25 m3 politickému úřadu a očekávalo
by ji po každé, aby se jí dostalo povolení,
úřední šetření provedené
lesním úřadem a spojené s náklady.
V takovémto případě bylo by jistě
přece výhodnější, kdyby obec
měla hospodářský program, schválený
politickým úřadem, na dobu 10 nebo 20 let,
podle něhož by pak každého roku hospodařila.
Na konci zákona se praví: "Tímto zákonem
zrušuje se zákon ze dne 17. prosince 1918, č.
82 Sb. z. a n., o prozatímní ochraně lesů."
Neříká se tedy, že se tím ruší
také zákon ze dne 14. ledna 1893 o dozoru nad hospodařením.
Lze tedy předpokládati, že povinnost obcí
stran hospodaření v lesích podle určitých
hospodářských plánů - nebo
v lesích pod 50 ha podle hospodářských
programů - zůstává nedotčena.
Tento závěr připouští také
§ 1 nového návrhu zákona, v němž
se praví: Majitelé lesů hospodařící
podle hospodářských lesních plánů
jsou povinni i dále hospodařiti podle těchto
plánů. Projde-li doba, na kterou byly tyto plány
stanoveny, jsou povinni je obnoviti, a to s obmýtní
dobou stejnou, jako byla dosavadní. A poněvadž
pro obecní lesy do 50 ha mají býti vypracovány
hospodářské lesní plány - byť
i ne tak obšírné a podrobné - měl
by tedy § 1 návrhu zákona platiti obdobně
také pro tyto lesy. Aby však byla vyjasněna
pochybnost, kterou dovoluje nynější znění
zákona o ochraně lesů, jest třeba,
aby § 1 byl doplněn a jasně to vyjádřil.
Přímým útokem na lesní hospodářství
je však znění, vpašované nyní
pod §em 5, které nebylo obsaženo v někdejším
návrhu, projednávaném s delegáty odborových
organisací v ministerstvu zemědělství,
respektive v generálním ředitelství
státních lesů, které zní takto:
"Za mýtní těžbu se nepokládá
a do roční mýtní těžby
se nezapočítává těžba
předmýtní, probírky atd., nečiní-li
více než 20% roční mýtní
těžby, nebo nahodilá těžba (těžba
dříví kalamitního), nepřesahuje-li
5% roční mýtní těžby...
atd."
Takovéto schema F bylo by, kdyby bylo vydáno v tak
strnulé formě, jako pouhé hospodářské
nařízení nadřízeného
úřadu, unikum, jako zákon není však
prostě nic jiného než neodůvodněné
vybočení zákonodárných diktátorů,
políčkem lesní vědě a praksi,
ostudou před cizinou, urážkou lesních
vysokých škol a učilišť a urážkou
lesníků, kteří z nich vyšli a
hospodaří v praksi vědecky podle skutečných
potřeb lesa, absolutistickým poručníkováním
a omezováním odpovědného hospodáře
hospodařícího podle nejlepšího
vědomí a svědomí a konečně
znásilněním lesa, jemuž se buď
nedává, co potřebuje, aby přístupem
světla a vzduchu byl jeho vzrůst podporován
k nejlepšímu vývoji, nebo jemuž se podle
svrchu uvedeného schematu může snad příliš
mnoho odníti, což může býti příčinou
vydrancování a znehodnocení půdy,
tedy ochuzení lesního podrostu.
Každý nezasvěcenec ví, že poloha,
podnebí, půda a její jakost podmiňují
různé poměry vzrůstu, že se tedy
v lese musí hospodařiti podle druhu dříví
a podle mnoha jiných rozhodujících činitelů
naprosto individuálně. V tom záleží
umění hospodařiti a správné
cesty má nám ukázati věda pěstovaná
ve školách a nikoliv paragraf zákona redigovaný
jednotlivcem.
Takovéhoto výrobce zákona musil by zadržeti
každý laik a říci mu: "Ruce pryč
od našich lesů! Takto se zákony nedělají,
takovýmito zákony se lesům neposlouží!"
Probírka jest péče o les. Musí se
přizpůsobiti v každém případě
lesu a nemohou zde rozhodovati procenta mýtní těžby.
Vzpomeňme jen revírů zničených
nyní mniškou! V mnoha těchto revírech
byly staré lesy téměř úplně
zničeny - mýtní těžba dřeva
způsobilého ke kácení omezena na nejmenší
míru - na příklad střední les
a nízký porost zůstaly a vyžadují
- zanedbány byvše v době odklizovacích
prací po mnišce - dvojnásobné péče
probírkami. Těchto probírek nelze však
provésti, neboť decimovaná mýtní
těžba dovoluje jen nepatrné procento pro probírku
- tedy buď podle zákona další zanedbání
přechodné mýtní těžby
nebo probírka s trestem do 100.000 Kč - podle §
7, odst. 1, nebude-li dokonce uvalena ministerstvem zemědělství
vnucená správa!
Jako další příklad uvádím
na př. horský revír, který, poněvadž
nemá komunikace, neměl pro vymýcené
dříví odbytiště - mladší
lesy se tedy přímo samy dusí. Majitel lesa
se nyní odhodlá stavěti lesní cesty,
čímž se má les pro okolí otevříti.
Chce nyní dohoniti, co bylo zanedbáno tím,
že několik desítiletí nebyl les probírán.
Avšak nejde to. Zákon dovoluje jen 20% mýtní
těžby. Nebo se to snad přece podaří.
Podá-li žádost ministerstvu zemědělství,
přijde úřední komise a provede šetření
na místě samém, která budou státi
majitele lesa velké peníze a čímž
po dlouhých průtazích dosáhne, že
smí v lese hospodařiti tak, jak jest to jinde podle
rozumu samozřejmé. A takových příkladů
ještě z jiných lesních hledisek mohl
bych uvésti spoustu.
Každá probírková tabulka sestavená
podle dat ze zkušenosti v praksi, odstupňovává
procento probírky podle bonit a podle druhu dříví.
Všechny vědecké knihy uvádějí
množství probírky v určitých
hranicích a na příklad pomocné tabulky
a předpisy pro bádenské lesní hospodářství
z roku 1924 uvádějí, že těžba
předmýtní, čištění
porostu a probírky smějí se pohybovati v
mezích 20 až 60% hlavní mýtní
těžby.
Jaké vysvědčení chudoby pro naše
vysoké školy a lesní učiliště,
jaké vysvědčení chudoby pro jejich
absolventy činné v praksi, jaká tendenční
nedůvěra vůči těmto a vůbec
vůči majitelům lesů počítaje
v to i obce a jiné vydává se tímto
návrhem zákona - u jehož redaktorů musíme
přece vyloučiti neznalost - když tento, přímo
na škodu lesa a na škodu jeho držitelů nedbaje
toho, ustanovuje maximální číslici
pro lesní probírky, odporující všem
zkušenostem, číslici, která odpovědného
hospodáře brzdí v jeho hospodářských
opatřeních a jemu překáží.
Každý lesní hospodář jest povinen
v lesích řádně hospodařiti,
k čemuž patří také řádné
provádění probírky podle skutečných
potřeb lesa.
Řádné hospodaření v lesích
předpisuje lesnímu hospodáři a majiteli
lesa také zákon o hospodaření v lesích
z roku 1921. Jest ponižující, že lesník
uznaný na základě několika státních
zkoušek na lesní vysoké škole nebo na
jiném učilišti, pak u zemské politické
správy nebo u samotného ministerstva zemědělství
za způsobilého a kvalifikovaného, nad to
schopný, má býti zákonem nucen, žádati
o povolení k řádnému a pro les užitečnému
kácení, když k provedení probírky
má nejen právo, nýbrž také povinnost!
Jestliže český agrární časopis
"Venkov" napsal 31. března t. r.: "Nyní
máme zákon na ochranu lesů, jakého
není v celé Evropě", pak má tento
časopis jistě pravdu, ale ovšem v obráceném
smyslu, než jak se domnívá.
Má-li býti přece do nového návrhu
zákona něco pojato o podrobnostech hospodaření,
což vlastně do zákona vůbec nepatří,
nechť se to stane jiným způsobem, který
dovoluje přizpůsobení skutečným
zvláštním poměrům, a který
ustanovuje procento probírky v takových mezích
(od ... až %), jak jest to vědecky odůvodněno.
Nikdy se však zákon nesmí takto tendenčně
zvrhnouti v hospodářský diktát.
Novinkou, která se jistě nevyskytuje v zákonodárství
žádného státu, jest také §
7, podle něhož politický úřad
může ustanoviti z praktických lesníků
"důvěrníka", aby dozíral
k plnění předpisů tohoto zákona.
Dosud to měli konati jen státní lesní
inspektoři a u samosprávných úřadů
okresní lesní technici. Jak si návrh zákona
představuje tuto vrchní kontrolu prováděnou
soukromými úředníky, není jasné.
Kdyby tento "důvěrník" měl
konati jakési špiclovské služby, snad
i proti svým kolegům, nebylo by to mravně
bezvadné.
Mýtní těžbu přesahující
mýtní plán - z jakéhokoliv důvodu
(tedy i těžbu dříví kalamitního)
- povoluje při rozloze lesů přes 50 ha ministerstvo
zemědělství, u menšího majetku
úřad II. stolice. V určitých případech
může povolující úřad,
aby zajistil řádné zalesnění
vykácených ploch, uložiti poskytnutí
přiměřené záruky, která
se uvolní podle postupu řádně provedeného
zalesnění a jejíž úroky připadají
majetníku lesa.
Bylo by si přáti, aby, když se používání
tohoto předpisu ponechává libovůli
povolujícího úřadu, nemohlo to býti
podnětem ke trýznění, nýbrž
aby takovéto záruky ukládaly se jen tam,
kde je odůvodněná obava, že zalesňovací
povinnost splněna nebude.
Zástupci odborových organisací několikráte
přednesli ministerstvu zemědělství
požadavek, aby do nového zákona o ochraně
lesů bylo pojato ustanovení, aby mýtní
těžba během desítiletí, pro něž
byl vypracován hospodářský plán,
mohla se vyrovnávati, aby nejen kalamitní těžba,
nýbrž také jiné těžby nad
hospodářský lesní plán, které
by hospodář mohl na příklad provésti,
aby využil příznivé konjunktury ve zvláště
dobrém obchodním roce, nemusil opět úplně
ušetřiti v roce následujícím,
nýbrž aby se to stalo teprve během onoho desítiletého
hospodářského období. Jest to vlastně
samozřejmé a každá vědecká
ročenka chápe pojem deceniové hospodářské
soustavy tak, že lesní hospodář v jednotlivých
letech může káceti podle hospodářského
stavu jednou více, po druhé méně a
že se má splniti jen podmínka, že mýtní
těžba rozpočtená na 10 let nesmí
býti během tohoto desítiletí překročena,
že se tedy rozdíly jednotlivých let mají
během onoho desítiletí vyrovnati.
Jest přece pro každého jasné, že
je to úplně oprávněný postup,
jestliže majetník lesa z nějakého důvodu,
na př. pro nízké ceny dříví,
vymýtí ve dvou po sobě následujících
letech jen polovici své pravidelné těžby,
asi místo 10.000 m3 ročně jen
5.000 m3, takže ve dvou letech ušetřil
celou jednu těžbu, t. j. 10.000 m3 - ve
třetím roce, kdy konjunktura jest snad opět
zvláště příznivá - může
místo pravidelné těžby 10.000 m3
právem vymýtiti také dříve
ušetřených 10.000 m3, může
tedy poraziti nyní 20.000 m3.