Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Závěrečný účet předkládá nejvyšší účetní kontrolní úřad. Nestranně přiznávám, že si nejvyšší účetní kontrolní úřad za předloženou práci zasluhuje plného uznání. Jest to velký kus práce a dlužno všeobecně konstatovati, že byla provedena svědomitě. Na druhé straně musím však říci, že v mnoha směrech bylo by ovšem třeba za všech okolností jasnějšího stanoviska účetního kontrolního úřadu, poněvadž nepostačuje, mluví-li se hromadně o číslech, neboť podrobný výklad vysvětlil by mnoho důležitých a nutných případů. Účetní kontrola není vybudována správně. Neboť nejvyšší účetní kontrolní úřad jest jen úřad a jako úřad nemá odpovědnosti, pouze odpovědnost v běžném smyslu, kdežto já stojím na stanovisku, že nejvyšší účetní kontrolní úřad nepatří mezi ostatní správní úřady, naopak měl by býti ministerstvem s plnou odpovědností, které by ovšem mělo také oprávnění úplně nestranně a bez bázně zjistiti skutečnosti, které odporují rozpočtu. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Zde je jakýsi rozpor mezi úřadem a ministerstvem. Jest zde jakási odpovědnost vůči ministerské radě. To jest správné, ale nepostačuje to, neboť nejvyšší účetní kontrolní úřad musí býti vybaven tak, aby mohl vystoupiti se svou kritikou úplně samostatně proti každému ministerstvu, a není-li to možno, musí býti nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu dána komise ze členů sněmoven, která tuto odpovědnost kritiky vezme na sebe. Velectění! Nejvyšší účetní kontrolní úřad jest podle zákona povinen podati zprávu do 18 měsíců po skončení roku, jehož se týká. Od roku 1924 máme tuto předlohu včas a neobyčejně bych vítal, kdyby zpráva, vlastně závěrečný účet za rok 1926 byl nám dodán snad již v září, abychom mohli tento závěrečný účet posuzovati společně s příštím rozpočtem, poněvadž nám pak vlastně schází jen období jednoho roku, totiž závěrečný účet na rok 1927, který by byl mezi posledním závěrečným účtem a rozpočtem pro rok 1928.

Velkou chybou jest, že závěrný účet podává nám vlastně jen účtárenskou látku. Závěrečný účet obsahuje vlastně jen řady číslic a na konec podává vlastně jen vysvětlivky k jednotlivým položkám. Se stanoviska, které jsem již svrchu vyjádřil, musil by nejvyšší účetní kontrolní úřad zcela určitě míti moc, chcete-li, takovou povinnost, aby podal celkový úsudek o státním hospodářství. Kdo jej má podati? Právě tak, jako ministerstvo předkládá nám zákony a nařízení, abychom je kritisovali, právě tak měl by také nejvyšší účetní kontrolní úřad předložiti nám celkový posudek. V tomto celkovém posudku nesměl by se naprosto ostýchati kontrolovati a kritisovati i hospodaření ministerstva financí, ačkoliv musím konstatovati, že nynější ministr financí nemusí se naprosto obávati této revise nebo kritiky. Avšak právě nestranná kritika obdoby, o němž mluvíme, až včetně do roku 1924, provedená kontrolním úřadem, byla by nám zajisté ukázala věci, o nichž musíme konstatovati, že finančně technicky a finančně-politicky byly pro československý stát rozhodně špatné, že se postupovalo lehkomyslně a lehkovážně. Dále postrádám, že nemáme komise pro kontrolu státního dluhu. V každém státě mají komisi pro kontrolu státního dluhu, jen u nás nikoliv, u nás obstarává tuto práci opět nejvyšší účetní kontrolní úřad. Toto stanovisko jest naprosto nesprávné.

Závěrečný účet jest vlastně po stránce formální vybudován na starém rakouském ústředním závěrečném účtu. Po stránce materiální uvedl jsem již že nám schází kritika a na druhé straně nedostatečná odpovědnost, vlastně její nutnost. Posuzuje závěrečný účet, musím prohlásiti, že mi přímo imponuje s jakou otevřeností a s jakou odvahou se nejvyšší kontrolní úřad ve vysvětlivkách asi v 30 případech odhodlává uvésti, že nebylo dbáno nařízení nebo zákona z 20. dubna 1919, číslo 175 Sb. z. a n. Uvědomte si toto: ukáže-li se totiž během roku nutnost, že rozpočtové položky musí býti překročeny, § 7 zákona číslo 175 z r. 1919 má o tom ustanovení, která vlastně mají ručiti za to, aby položky nemohly býti překročeny více, než jest to nutno. V tomto §u 7 se praví: "Nastane-li ve správním roce nutná potřeba poukázati výdaje, o které ve státním rozpočtu není postaráno, nebo jimiž se překročí povolený úvěr, nebo konečně jež mají býti vzaty z úvěru k jinému účelu nebo na jiné období povoleného, jsou příslušné úřady ústřední povinny, zaslati spis po dohodě s ministerstvem financí před výpravou k nahlédnutí nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu, jenž jest oprávněn učiniti do osmi dnů své námitky. Nelze-li námitek těch odstraniti dohodou, rozhodne ministerská rada, jejíž porady v tomto případě předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu jest povinnen se zúčastniti." Tohoto předpisu nebylo ve velmi mnoho případech dbáno, takováto zamýšlená překročení nebyla předkládána nejvyššímu kontrolnímu úřadu (Obrácen k předsedovi nejvyššího kontrolního úřadu dr Körnerovi.) Přítomný zástupce nejvyššího účetního kontrolního úřadu kroutí sice hlavou, takže musím uvésti položky, při nichž výslovně toto prohlášení jest uvedeno, že nebylo použito § 7. Nemůže přece býti chválou, jestliže v nepatrných věcech přece se ministerstvo odhodlalo dovolati se nejvyššího účetního kontrolního úřadu. A konečně prohlašuji přítomnému panu zástupci, že tím vlastně hájím zde jeho stanovisko. Jsou to tyto položky: 32, 83, 84, 86, 87, 103, 105, 112, 122, 128, 141, 152, 155, 160, 169, 170 atd. Dal jsem si s tím práci a zjistil jsem třicet případů, kde došlo k překročení aniž byl dotázán.

Domnívám se, že patří k závěrečnému účtu promluviti také o problému dluhů. Domnívám se, že by účetní kontrolní úřad měl také jednou zkoumati, zda úprava nebo sestavení dluhů jest úplně objasněno, a s tohoto místa žádám, aby již závěrečný účet r. 1926 po této stránce přinesl objasnění stran nevysvětlených částí dluhů, poněvadž každý státní občan má nejen právo býti úplně informován nejen o dluzích již nadělaných, nýbrž i o dluzích, které ho pravděpodobně ještě očekávají. Nepatří-li to tam, patří to aspoň do celkové kritiky. Období, které máme za sebou až do roku 1924 včetně, nazývá se obdobím Bečkovým nebo také základem konsolidace finančních a hospodářských poměrů. Konstatuji, že příští ministr financí jako nástupce Bečkův nebyl by směl říci, že bude pokračovati v metodě pokladních záloh, poněvadž jinak byl by se velmi brzo octl ve slepé uličce. Na počátku prohospodařila se pokladní hotovost z roku 1924, která byla odhadována na 3 miliardy - do konce roku 1925 - bez plánu a nesvědomitě až na 468.9 milionů. Když nemáme ministerské odpovědnosti, nemusí se pan Bečka ničeho obávati, ale ministr financí Engliš velmi dobře věděl, proč do finančního zákona pro rok 1927 vložil tak přísná ustanovení. Řekl: "Překročí-li přebytky jednotlivých kapitol nebo materií 5%, musí býti odevzdány zvláštním reservám a fondům." To se mělo udělat již dříve, tato zálohová politika neměla se praktikovati, měla přestati již dříve. To Engliš poznal, právě tak jako rozpoznal, že všechny tyto investice nesmějí se upravovati půjčkami, poněvadž obyčejné půjčky se prohospodařily v uplynulém roce a pak opět nebylo v pokladně nic.

Příznačné jest také, že v období 1924, 1925 byla to právě tolik hanobená válečná půjčka, které jste sice plně nehonorovali, vlastně jen částečně jste ji uznali, jež vlastně finanční správě pomohla v nejhorších dobách. Půjčka, kterou měl uzavříti zeť ministra financí Bečky v Londýně, se nepodařila, nebyla sjednána, a tu to byla válečná půjčka, která tím, že byla přeměněna ve IV. státní půjčku, upisováním osvěžila pokladní hotovost roku 1924 částkou 934 milionů a roku 1925 částkou 668 milionů a sloužila k zaplacení krátkodobých pokladničních poukázek, neboť právě krátkodobé pokladniční poukázky jsou platební prostředky, které mohou stát, pokud jde o měnu, přivésti nejrychleji do rozpaků, jak o tom nejlépe svědčí případ Francie.

A nyní k řádnému rozpočtu. S rozpočtem pro rok 1924 nedá se srovnávati prostě proto, poněvadž roku 1925 byly státní podniky vyňaty z rozpočtu a zařazeny do rozpočtu jen přebytky. V rozpočtu pro rok 1925 máme, pokud jde o výdaje, rozpočteno 9573.6 milionů, vydáno 11.408 milionů, vykázáno 11.157 milionů. Pokud jde o výdaje, rozpočteno 9301 milionů, přijato 10.837 milionů, vykázáno 10.938 milionů. Z těchto číslic tedy vidíme, že jak výdaje, tak také příjmy proti rozpočtu byly překročeny o miliardy. To není správné. Aby ozdravěly hospodářské poměry, musili byste postupovati obráceně. Nikoli zvyšovati výdaje, nýbrž říditi se podle příjmů a, jsou-li příjmy větší, použíti jich ke splácení tísnivých dluhů, předpokládaje ovšem, že by tu nebylo nevyhnutelných nebo nanejvýš nutných výdajů. Nacházíme však případy, jichž nelze na žádný způsob zařaditi pod tento druh výdajů. V investičním rozpočtu, zmíním-li se o něm jen krátce, vidíme, že rozpočteno bylo 1319·1 milionů, vydáno 1169·4, vykázáno 1136·6.

Bolestná kapitola jsou účiny mimo rozpočet a tu máme kapitolu "Úvěrní operace a zálohy". Abych byl stručným, sáhnu jen k zálohám. Za zálohami z roku 1924 vidíme zde opět další řadu záloh. Tyto zálohy - na to výslovně upozorňuji - jsou mimo rozpočet, byly učiněny vedle řádného rozpočtu a zavržitelné na tom jest právě to, že byly vzaty z pokladních hotovostí. Nesmíme přehlédnouti, že tyto zálohy do konce roku 1925 dosáhly 9371·2 milionů. Zvláště roku 1924 bylo silně sáhnuto k zálohám. Vidíme zde zálohu likvidujícímu státnímu ústavu pro tuky, oleje a mléko částkou 83 miliony, vklady u Zemských peněžních ústavů ze splátek privilegovaných upisovatelů IV. státní půjčky, aby ji bylo lze upsati, v částce 492 miliony, zálohou uhrazené schodky Košicko-Bohumínské dráhy do roku 1923 920 milionů. Vidíme pohledávky za zemskými správami českou, moravskou a slezskou 1691 milionů, pohledávky za Státním obilním ústavem 4886 milionů (Výkřiky na levici.), pohledávky za finanční správou ruských legií 256 milionů, pohledávky z československého dílu půjčky Svazu Národů Rakousku 498 milionů. To jsou zálohy z roku 1924, za nimi následují zálohy poskytnuté roku 1925: Vklady u Zemských peněžních ústavů z privilegovaných úpisů IV. státní půjčky, aby ji bylo lze upsati, 194·6 milionů, peněžní vklady do státních podniků 728·8 milionů, vklad do zásobního fondu hmot československých státních drah 495·8 milionů, úhrada investičních výdajů 1100·6 milionů. To jsou číslice, které znamenají pohledávku státu. Nesmíme se však oddávati ilusím, poněvadž největší část těchto částek, uvedených jako pohledávky, jest dubiosní a nemá pro nás ani haléře ceny. Ať mi někdo řekne, že obilní ústav bude někdy moci vrátiti oněch 4886 milionů, na něž splatil pouze roku 1925 jako splátku půl milionu. Nejde to ostatně, ústav likviduje a konec řečí. Pro každého ministra financí jest také jasné, že jest nemožno, aby někdy mohl dostati od zemí částky, které jim poskytl zálohou vzhledem k poměrům v zemích. To jsou jen příklady, které vyjímám. Rovněž tak nebude mi nikdo tvrditi, že ruské legie splatí 256 milionů atd. atd. Nechci se pouštěti do kritiky, do jaké míry byly tyto zálohy nutné, avšak pro každého ministra financí jsou dubiosní a finanční správa nemůže s nimi věčně počítati. Přes to, že jsou stále uváděny jako aktivní položky, platí o nich totéž, co o úvěrech Bankovního úřadu v částce 752 milionů, které ovšem z velké části jsou dubiosní přes to, že se tvrdí, že jsou likvidní.

Přecházím k příjmům a konstatuji, že daňové příjmy stále rostou. Souvisí to s kumulací, s předpisy za několik let. Jen krátce se zmíním, že roku 1925 přímé daně vykazují proti rozpočtu podle závěrečného účtu plus 629·3 milionů, u daně obratové činí plus 10·6, u cel 47·8, u daně z uhlí úbytek 19·8 milionů, u daní spotřebních dohromady plus 48 milionů, u železniční daně dopravní plus 231·9 milionů, při osobní dopravě plus 79·5, u telefonu 21·5, u správních poplatků 15·2, celkem plus 632·8, celkem pokud jde o veřejné dávky, činí vyšší příjem podle závěrečného účtu proti rozpočtu 1395·8 milionů.

Nyní promluvím o daňových nedoplatcích, které se během let zvýšily z 638 milionů v roce 1919 na 4466·6 milionů v roce 1925. V rozpravě o daňové reformě jsem výslovně a neustále upozorňoval na to, že se zde počítá právě tak s fiktivními čísly, počítá-li finanční správa s touto výší aktivních položek, a bude se musiti odhodlati poskytnouti zde nejen individuální slevy, nýbrž bude musiti učiniti císařský řez, jak toho vyžadují skutečné hospodářské poměry. Tu měli jste positivní číslice, s nimiž můžete počítati a pracovati, neboť o osudu jednotlivých hospodářských jednotek máme úplně jasno a víme dobře, jak právě tato kapitola hrozí zničiti hospodářství. Jsem-li už u příjmů, chci konstatovati, že ministerstvo národní obrany, ministerstvo školství a národní osvěty a ministerstvo zdravotnictví - slyšte velectění - mělo větší příjmy nežli bylo rozpočteno. Naproti tomu nedosáhlo větších příjmů ministerstvo obchodu, ministerstvo pošt a telegrafů, ministerstvo zemědělství a ministerstvo veřejných prací. A tu ovšem přicházím již také ke kapitole státních podniků. Železnice, pošta atd. byly podle zákona č. 404 z roku 1922 a podle nařízení č. 206 z roku 1924 zkomercialisovány. Všichni víme, jak komerční propracování nebo provedení u jednotlivých státních podniků uvázlo, a tu se nesmírně divím a spatřuji v tom vadu nejvyššího kontrolního účetního úřadu, že nezařadil do závěrečného účtu jako jeho součást bilancí, které podle zákona č. 404 z roku 1922 a podle nařízení č. 206 z roku 1924 o státních podnicích sestavené podle obchodních zásad, mají býti podle §u 17 předloženy nejpozději do 31. prosince 1925. Příště to však budeme musiti učiniti, poněvadž právě z těchto bilancí, které se nyní musí předkládati každoročně, jest patrný skutečný hospodářský obraz státních podniků. Neboť zcela nestranně posuzováno stojím na stanovisku, že se státní podniky tak nevyplácejí, že rozhodně dlužno přemýšleti o tom, aby v tomto směru byla sjednána náprava.

Nyní promluvím krátce o výdajích. Vidíme zde značné překročení výdajů, vidíme ovšem, že to je u ministerstva pro věci zahraniční, ministerstva národní obrany, ministerstva školství, ministerstva financí, ministerstva železnic, ministerstva spravedlnosti, ministerstva sociální péče, pokud jde o likvidaci repatriačních nákladů československých státních občanů, dále u ministerstva pošt a telegrafů, nezbývá vlastně ani jediného ministerstva, všechna překročila svůj rozpočet a jak překročila! Zmínil bych se nejprve o ministerstvu pro věci zahraniční. Ministerstvo pro věci zahraniční vleče asi dva roky, netroufá si totiž onu položku zpracovati rozpočtově, položku asi 72 milionů. Ministerstvo pro věci zahraniční překročilo rozpočet o 74·6 milionů. Rozpočtená částka činí 141 milionů, vydáno bylo 216 milionů. V této položce 74·6 milionů jest asi 72 milionů, vydaných na podpory ruským a ukrajinským uprchlíkům. Prohlašuji výslovně, že naprosto nic nenamítám proti humanitním myšlenkám, které zde docházejí výrazu. Ať již politické důvody jsou pro to jakékoli, lidsky posuzováno, budiž pomoženo každému, kdo se octl v nouzi. Naproti tomu musíme však na druhé straně konstatovati, že přece vlastní státní občané nesmějí býti dáváni na pospas smrti hladem. Máme-li 72 milionů pro ruské a ukrajinské studenty a emigranty, pak nelze na druhé straně ospravedlniti, nemáme-li pro sociální péči o německé studenty nic, nelze ospravedlniti, bylo-li pro německé vysoké školy v roce 1924 vydáno jen půl milionu. Stojím na tomto stanovisku: Všechno je hezké a pěkné, avšak vlastní němečtí státní občané za žádných okolností, zvláště při poměru, jakým přispívají daněmi, poplatky atd., nesmí býti tak odstrkováni. O tom se zmíním ještě při jiných věcech.

Vidíme, mám-li se zmíniti ještě o jiné kapitole, že na příklad ministerstvo vnitra potřebuje na policii 558 milionů, na četnictvo 252 miliony a na Podkarpatské Rusi na obě tyto položky 40 milionů. Uvážíte-li, že obě tyto položky patří vlastně ještě k ministerstvu národní obrany, uhlídáte teprve, jakou hypertrofii v tomto směru máme. Jiná kapitola, velmi zajímavá, jsou pensisté. Vojenští pensisté vyžádali si 107 milionů, to jest o 28 milionů více, než bylo rozpočteno. U civilních pensí se šetřilo. Místo 231 milionů byly vydány pouze 223 miliony. Zajímavá jest také sociální péče ministerstva národní obrany, která jest vykázána částkou 1·9, z čehož bylo ušetřeno 1·2 milionů. Stojíte asi na stanovisku, že toho není třeba. Řekl bych vám ještě, že ministerstvo národní obrany překročilo rozpočet 1815 milionů o 89 milionů. Nyní můžete si představiti, jak obrovských sum spotřebuje vojsko. Musíte k tomu připočítati ještě 3465 milionů, které byly povoleny na dobu 11 let. Naprosto však nechápu, vykazuje-li závěrečný účet ministerstva národní obrany za cestovné 39 milionů. (Výkřiky posl. dr Schollicha.) Velectění! Tuto částku viděli jsme r. 1924 a 1925 rovněž. Suďte, jak chcete, avšak nikdy nebudete mi moci dokázati, že takovýchto osobních výdajů za cesty v takovéto výši 39 milionů jest třeba. (Výkřiky posl. dr Schollicha.) Ovšem také ministerstvo financí jest mezi ministerstvy, která překročila rozpočtové položky. (Posl. dr Schollich [německy]: Hleďme, to by se nemělo dít!) Ovšem, stává se to, pane kolego, prostě proto, poněvadž se ministerstvu financí naskýtá mnohdy příležitost, kdy jest nuceno k takovýmto překročením. Nehledím-li k nákupu cenných papírů v částce 235·6 milionů a postátnění železnic, jest mi přece však nápadná položka 76·3 milionů Kč, které ministerstvo financí uložilo jako státní vklad u českých nebo slovenských peněžních ústavů, aby je sanovalo. (Výkřiky na levici.) To jsou částky, které jsou mimo rámec sanačního fondu, částky, které nemají naprosto nic společného se sanačním fondem. Z toho dostaly 14 milionů Slovenská ľudová banka v Ružomberku, 22 milionů Pozemková banka, 8 milionů Stavební banka, 5 milionů Obchodní banka, 27 milionů Řeznicko-uzenářská banka. Velectění, prosím, já připouštím, že ovšem touto měrou může se vyskytnouti nutnost sanace. Avšak na druhé straně musím rovněž konstatovati, že se zde postupuje jednostranně, že se naprosto nezachovává zásada, kterou jste si sami vytýčili, rovni mezi rovnými. Vidíme-li, že můžete 752 milionů vydati prostřednictvím Bankovního úřadu jako úvěr českým ústavům, které nebyly téměř vůbec zatíženy válečnou půjčkou, vidíme-li, že tyto úvěry jsou poskytnuty na 28 let na 1%, vidíme-li na druhé straně položku 76·3 milionů, vidíme-li 72 milionů na pomoc Rusům, vidíme-li nyní opět záruku za 11 milionů úsporných vkladů českých spořitelen u Moravsko-slezské banky, musím vám, velectění, docela čestně říci, že je to veřejná ostuda, že jste dokázali odsunovati sanaci šluknovské spořitelny do dneška. S vašeho stanoviska jest to čestná povinnost, jste mravně povinni tuto sanaci provésti neprodleně. Jednu věc bych vám ještě řekl: Kdyby nebylo právě těchto lidí s jejich válečnými půjčkami, které dnes necháváte viseti, nebyli byste si mohli zříditi československý stát. Právě hloupost těchto lidí, kteří dávali a ukládali peníze, umožnila vám prodloužením války zříditi tento stát. Mravně se stanoviska sirotčí jistoty jste povinni zaručiti vkladatelům sirotčí jistotu jejich cenných papírů. Neboť jinak, velectění, musili byste v cizině vzbuditi ohromnou nedůvěru, kdybyste nedbali sirotčí jistoty ani vkladů ani cenných papírů. (Výkřiky posl. dr Schollicha.)

Mohl bych ovšem ještě velmi mnoho mluviti v této souvislosti o státním závěrečném účtu. Konstatoval bych však ještě jednu věc, která zvláště bije do očí. Pozemkový úřad vykazuje pouze příjmů a výdajů 26 milionů. Nezapomeňte, že jsou to téměř vesměs osobní výdaje. Osobní výdaje jsou sice vykázány, avšak odkud se na ně berou peníze, nebo odkud pramení příjmy, se neříká. Nemáme také materielního vyúčtování pozemkového úřadu, jehož rukama procházejí ročně miliardy. Učiňte již přece jednou přítrž této ostudě a uložte pozemkovému úřadu, aby právě tak v rozpočtu zcela jasně předkládal své účty, jako to jsou povinny činiti ostatní ministerstva, zřízení a státní podniky. Velectění! Tento poměr nesmíte déle dovolovati, nýbrž za všech okolností, nechcete-li ztratiti domácí úvěr, nebo nebojíte-li se toho, tedy úvěr v cizině, musíte tomuto stavu učiniti konec. Probere-li jednou někdo svědomitě tuto látku, pak se vám, velectění, zatmí před očima, až cizina nestranně posuzujíc spatří způsob, jak pozemkový úřad vyřizuje svou agendu.

Aby obraz byl úplný, promluvím ještě chvíli o dávce z majetku, která jest projektována celkem částkou 9·7 miliardy, na níž jest splaceno dosud 4·8 miliardy, kdežto splatiti zbývá ještě 4·9 miliardy. Zde platí ovšem právě totéž, že se musíte odhodlati také po této stránce učiniti čáru pod dosavadní svůj postup a postupovati v mezích možnosti a platební schopnosti hospodářství. Při 40 minutové řečnické lhůtě lze se ovšem věcí jen letmo dotýkati. Bylo se zmíniti ještě o mnohých věcech a vytknouti je.

Velectění, s tohoto místa apeloval bych na vás ještě jednou stran šluknovské spořitelny. Zároveň však konstatuji, že tento apel nesmí nikdy na vás býti vznesen jako požadavek německých vládních stran, neboť to není požadavek, nýbrž věc úplně samozřejmá, povinnost, kterou musíte splniti za všech okolností. Nerad bych slyšel, velectění, aby někdo v osmičce nebo v ministerské radě prohlásil, že potřebuje sanaci šluknovské spořitelny pro obecní volby. Pak bych byl tím, kdož by o onom případě prohlásil, že jest věcí úplně samozřejmou a nesmí nikdy tvořiti obsah požadavku německých vládních stran. Doufám, že jednou přece věrni zásadě, kterou jste vytýčili, že budete postupovati jako rovní s rovnými, tuto věc ihned uspokojivě vyřešíte.

Pokud jde o státní závěrečný účet všeobecně, stojím na stanovisku, že jak zde, tak také v rozpočtu máme před sebou přílišné výdaje i příjmy a že ovšem za všech okolností musí býti úkolem finanční správy, pečovati o zdárný vývoj jak po stránce národní tak také kulturní, hospodářské a sociální, že se tedy musíte postarati o zcela jiný princip, princip bezpodmínečného zařazení příjmů a výdajů v meze možnosti, v meze hospodářské snesitelnosti. Jinak se nedostanete dále. Připomněl bych vám, co napsal bývalý váš ministr obchodu dr Hotowetz dne 24. listopadu 1924 v "Lidových Novinách": "Hospodářsky sami o sobě jsme přece jen trpaslík. Výtěžek naší půdy činí 1·5%, naše obyvatelstvo 3%, náš zahraniční obchod redukován na předválečné ceny ve zlatých korunách sotva 2% zahraničního obchodu celé Evropy před válkou, v jejíž hranicích žijeme. Jsme nástupce a do jisté míry reflex starého Rakouska a zdá se mi, že jsme se ze zkušeností jeho mnoho nenaučili." Velectění, jsme nejen hospodářsky, nýbrž i národně a kulturně reflexem starého Rakouska, jestliže se nevzpamatujete, nepostavíte se na zcela jiné stanovisko. Neboť řekl bych totéž, co řekl Francouz Herriot, který před dvěma roky prohlásil ve francouzské sněmovně: "Národ nelze učiniti neškodným tím, že jej potlačíme." Vezměte si z toho pro sebe poučení. Potlačování, o němž tvrdíte, že jste zakusili ve starém Rakousku, dopomohlo vám k samostatnosti a jestliže se kolo dějin točí, pak prohlašuji, že se před vámi nezastaví, a říkám vám: Obraťte se, řiďte se rozumnými zásadami, než bude příliš pozdě. (Potlesk poslanců německé strany národní.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Brodecký. Dávám mu slovo.

Posl. Brodecký: Slavná sněmovno! Kol. Bergmann u příležitosti této debaty uvedl řadu příkladů o tom, jak zákon 103 je prováděn u obchodních podniků a uvedl zvláště pošty. Na poštách byl zákon 103 proveden velice zle a v rozporu s duchem zákona. Na železnicích však byl proveden mnohem hůře, poněvadž nebyl proveden ani zákon, pro železničáře nebyly přijaty ani stupnice zákona, nýbrž jsou jim vnucovány stupnice o 10, 15 až 20% nižší než ostatním civilním státním zaměstnancům, podává zákon č. 103. Je celá řada jiných nedostatků provedení zákona pro železničáře, o kterých musí býti mluveno a na které musí býti poukázáno. Chci se prozatím zdržeti všeobecného obvinění, že byla tato slavná sněmovna úmyslně nepravdivým líčením obmýšlených účinků zákona přivedena k hlasování pro zákon, ze kterého se potom nesplnilo ani zdaleka to, co bylo ve výkladě zákona slibováno a pro co tedy sněmovna hlasovala. Zákon 103 má hlavně za základ - a proto také byl tak přijat - myšlenku: všechen chaos, který během války a po válce se do personální otázky u nás dostal, odstraniti všechna ta mimořádná personální opatření a položiti celou personální otázku u nás na pevný a jasný, právní a finanční základ. Pod titulem "odstranění automatického jmenování, povyšování atd." vykládalo se sněmovně a poslancům, že bude odstraněním automatického nabývání určitých nároků učiněn konec nepořádku, který je u nás v personalistice označován vzletnými slovy o proseděných kalhotách, a že novým zákonem namísto proseděných kalhot bude postavena zásada ohodnocení pracovního výkonu a jeho ocenění a placení podle tohoto ohodnocování. Tento výklad zákona nalezl u lidí, kteří si opravdu přejí pořádku v této velice ožehavé otázce, sluchu. A když se potom vykládalo, jak napříště má býti výkon ohodnocen a zaplacen, že ne podle ancienty - stáří, ne podle proseděných kalhot, jak se říkalo, nýbrž že bude se každý zaměstnanec podle odpovědnosti, obtížnosti a nesnadnosti svého výkonu pracovního pohybovati výše minima, které mu bylo poskytnuto na základě předběžného předepsaného vzdělání, věřil parlament, věřil senát, věřili jsme všichni, že to je zásada, na které opravdu můžeme vnésti do naší personalistiky vzorný pořádek. Jaký div, že tato zásada byla nejvíce uvítána v podnicích státních a státem spravovaných, jaký div, že byla zvláště uvítána na železnici, kde v několika málo stupnicích nemůže ani býti výkon 64 služebních kategorií řádně rozdělen, ani oceněn automaticky a kde automatické jmenování a povyšování jest vlastně paskvilem poctivé odměny a kde povýšením a jmenováním podle řádně ohodnoceného výkonu může jedině býti dána správná úplata za takový výkon.