Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Skutečně zajímavé jest odůvodnění, které najdete v osnově ke čl. 3, které vyšlo pravděpodobně z ministerstva vnitra a které zní: "Hlavním účelem čl. 3" - t. zv. Prügelpatentu - "je stanoviti výslovně a jasně, že úřady politické mají právo na základě čl. 2 a v jeho mezích vydávati jak všeobecná nařízení, tak individuelní příkazy a zákazy, a konečně že mohou tuto svou pravomoc zdůrazniti stanovením a ukládáním trestů. Tím zjednává se ve smyslu §u 55 úst. list. zákonný podklad pro nařizovací moc úřadů politických, dále ve smyslu §§ 107 a 109 pro omezení osobní a majetkové svobody občanů z toho vyplývající a konečně podle §u 111 úst. listiny pro ukládání trestů." Citovaný § 55 praví jasně, že nařízení mohou býti vydávána jen k provádění zákona a v jeho mezích, a toto odůvodnění zde prohlašuje, že těmito mezemi je také zmocňovací zákon a že za tyto meze sluší považovati zájmy veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a p. Nevím, jak bych se měl vyjádřiti o podobném násilném výkladu ústavy. Zdá se mi, že je to buď cynismus anebo tvrdošíjná umíněnost, která chce za každou cenu prosazovati svou, ale jisto je, že se zde dává blanketová neomezená plná moc, která úřednictvo má opravňovati k těmto dalekosáhlým zákrokům.

Myslím, že v tom mělo memorandum advokátní komory pravdu, když ukázalo na povážlivost také tohoto ustanovení a když zejména také poukázalo na úřednictvo, které bude prováděti toto ustanovení. Sebe ideálnější správní úředník při provádění čl. 2 a 3 může přijíti často do rozpaků a rozporů, ale poněvadž nemáme všechny úředníky vyškolené nejen odborně, nýbrž aby měli také určitý rozhled, máme docela právo vyslovovati obavu o účelnosti tohoto ustanovení. Ale v každém případě myslím, že sluší vysloviti podivení nad tím, že nebyl přijat náš pozměňovací návrh, kterým jsme chtěli aspoň stanoviti zásadní hranici tohoto oprávnění na platné zákony ústavní a druhé.

Chápu potom, že když šlo o zákon na ochranu republiky, kde je stanoveno, že vědomé porušení zákonů ústavních trestá se, bylo-li spácháno úředníkem, proč byl zamítnut můj návrh, aby nejen vědomé porušení zákonů ústavních, nýbrž aby každé vědomé porušení jiných zákonů bylo trestáno. Domýšlím se teď pravého důvodu, proč tenkráte můj návrh byl zamítnut.

Nyní několik slov ke čl. 10. Sám p. zpravodaj mluvil, že čl. 10 je jedním z nejspornějších bodů celého zákona, a ukazuje, že zejména po této stránce vyšlo se vstříc návrhu oposice, nebo alespoň důvodům oposice, že se správní řízení trestní upraví zákonem. Ale podle znění čl. 10 zůstává úpravě vládním nařízením úprava správního řízení civilního a také exekučního. Při tom zároveň se stanoví, že může býti stanovena povinnost stran a jiných osob, jakož i obcí a jiných veřejných korporací, spolupůsobiti při řízení, pokud jeho účel toho vyžaduje. Zde se tedy dává zmocnění k vydání vládního nařízení, kterým bude upraveno celé řízení správní, kterým mají býti změněny platné zákony. V tomto vládním nařízení se dává zmocnění, aby mohla býti pro úpravu správního řízení uložena stranám a jiným osobám, obcím a veřejným korporacím po případě povinnost aktivně se zúčastniti, spolupůsobiti při řízení. Tyto možnosti aktivního zúčastnění, případně příkazy aktivního zúčastnění se při řízení se strany obcí a veřejných ústavů mohou býti dalekosáhlé, pokud se týče dalších osob, a tak vidíme, že se dává klidně zmocnění, aby se nejen v tomto řízení upravily otázky poměrů stran, otázky odvolání, otázky práv stran atd., nýbrž že má míti státní správa a naše veřejná správa přímo možnost ukládati určité positivní úkony, určitá positivní břemena.

Jestliže memorandum advokátní komory se tohoto ustanovení hrozí a udává pro to důvody, myslím, že má plně pravdu. Stejně je tomu, pokud se stanoví, že se dává zmocnění, že k zajištění účelu nebo podmínek řízení a jeho nákladů může úřad stranám uložiti, aby složily jistotu v hotových penězích, nebo může naříditi přiměřené zajištění jiného způsobu. Účelem každého řízení, tedy i správního řízení, má býti, aby především materielní pravda vyšla najevo, a za druhé, aby straně byla dána možnost toto své právo hájiti. Jestliže se zde již napřed praví, že úřady mají právo žádati jistotu v hotových penězích nebo jiným způsobem za účelem provedení řízení a zajištění účelů a podmínek řízení, dává se tím již oprávněná obava, že právě chudé vrstvy obyvatelstva budou z účasti na tomto řízení vyloučeny, poněvadž po případě nebudou míti obnosů ke krytí nákladů. Nám se sice řeklo, že vládní nařízení upraví také právo chudých. My jsme toho názoru, že to patřilo sem a ne do nějakých slibů, které byly dávány, a které po případě nemusí býti dodrženy. Stejně tomu se má, pokud se týče oprávnění úřadů, aby prostě pokud platné zákony tak již nenařizují, k zabezpečení účelu řízení mohly provésti zabavení a zajištění věcí, kterých je třeba právě k účelu řízení.

Když odst. 4 tohoto čl. 10 dává právo úřadům, aby zakročily proti tomu, kdo svévolně zavdává příčinu k řízení nebo je protahuje bez dostatečného důvodu, nevyhoví příkazům k řízení vydaným, pak prosím, můžeme říci, že tímto způsobem se prostě dává možnost vyloučiti i strany ze řízení, že prostě se strana při řízení správním má důvodně obávati, aby návrh, který podá, nebyl považován za svévolné protahování sporu atd. Jestliže v civilním řádu soudním jsou opatření proti svévolnému protahování a prodlužování, jestliže tam stačí ustanovení, že když je tento úmysl protahovací znám, nepřipouští se další provádění důkazu bez dalších sankcí, je otázka, proč právě pro správní řízení musíme míti tato ustanovení, která hrozí pokutou a tresty.

Než čl. 10 ani ve změněném znění neuspokojuje. My se máme právo dovolávati §u 3 zákona o úsporných opatřeních, který říká: "Řízení správní budiž upraveno zákonem." My právě víme, že otázka řízení správního je tak veliká, tak dalekosáhlá, že je naprosto povážlivé ji ponechávat moci vykonávací. A nyní se snad zde chce vzbuditi dojem tím, že ústavně-právní výbor a většinové strany se usnesly, že toto vládní nařízení, které bude o správním řízení vydáno, má býti předloženo napřed k posouzení nejvyššímu správnímu soudu a pak odborníkům, a že potom bude předloženo oběma sněmovnám Národního shromáždění, a odepře-li jedna ze sněmoven, pozbývá nařízení platnosti.

Především vás upozorňuji, že tento obrat a toto znění, které většinou převzato ze známého zmocňovacího zákona z r. 1920, průhledně nám připomíná známý § 14 rak. zákona ústavního, který právě u nás má tak neblahou minulost. Ale chci upozorniti, že velice by se mýlil, kdo by se domníval, že toto ustanovení dává záruku, že vládní nařízení, když sem bude předloženo, bude dáno na pořad a že musí býti projednáno. Zde se mluví, že vláda je povinna nařízení vydané předložiti oběma sněmovnám, ale nikde nenajdete v zákoně, že se musí dáti toto nařízení neprodleně do určité doby, do 4 neděl nebo jinak, na pořad jednání. A zkušenosti, které máme z celé řady nařízení podobného druhu, které byly sem dodány a které byly prostě posl. sněmovně doručeny, ale dále se neprojednávají, dávají nám jasně znáti, že prostě tak zv. výhoda není žádnou výhodou, nýbrž že má ukolébati ty, kteří si nemohou dáti práci, aby se pustili do podrobného rozboru toho ustanovení. Tak se věc ve skutečnosti má. A potom, i kdyby se toto vládní nařízení dostalo na pořad jednání, nemůže se na něm jednotlivě nic měniti. A že by zde byla naděje, aby vládní nařízení bylo zamítnuto, tu naději, myslím, že bychom marně měli.

Mohu tedy v závěru své řeči ukázati na toto: My jsme podali celou řadu věcných opravných návrhů. Kdo zná jejich obsah, vidí, že jsme byli vedeni při zachování našeho stanoviska, aby župní zřízení bylo zachováno, zřeteli věcnými a že i pro eventuelní přijetí tohoto návrhu jsme se domáhali jeho zlepšení, jeho doplnění. My velmi litujeme, že s návrhy našimi, stejně tak jako s věcnými návrhy oposice bylo nakládáno ve výboru tak, jak se nakládalo, že prostě naše návrhy znamenaly pro majoritu jenom hledání důvodů, jak tyto návrhy sprovoditi se světa. (Hlasy: Skandál!) Vážená sněmovno, to znamená pro nás, že byla odmítána naše spolupráce na tomto zákonu, že se s naší spoluprací vážně nepočítalo, že přesto, že jde o dalekosáhlou reformu politickou, která má všechny důvody pro požadavek, aby zde bylo soustředěno pro ni co možná největší množství - nechci tvrditi všichni - členů této sněmovny, že přes to se přes otázku opravných a doplňovacích návrhů se strany oposice vznášených přecházelo docela klidně k dennímu pořadu. Je to otázka budoucnosti, zdali se zde nevytvořil nebezpečný prejudic, který říká, že vnitřní úprava správy státní řídí se čas od času podle toho, jak se upravuje vládní většina. (Tak jest!) Tento prejudidic je velmi nebezpečný! (Výkřiky.)

Jinak mohu říci: Již to, že naše spolupráce byla odmítána, přirozeně dává naše stanovisko k tomuto zákonu.

O tomto zákonu se mluví, že je krokem kupředu, nebo že je pokrokem, jak zde bylo řečeno se strany některých pánů z většinových stran. Já na to odpovídám: Pánové, ponechme to času! Však on nás čas rozsoudí! Ale poněvadž nepřipustila většina naši loyálně nabídnutou spolupráci na věcných opravách tohoto zákona, myslím si, že je pro nás samozřejmé, že za tyto zákony nemůžeme převzíti odpovědnost. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické a poslanců čsl. strany soc. demokratické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Daněk. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Daněk: Slavná sněmovno! Tato sněmovna projednává v této chvíli jeden z nejdůležitějších zákonů, které v této síni byly za trvání republiky projednávány. Zákonem tímto má býti provedena zásadní změna v naší veřejné správě.

Dosud, aspoň v t. zv. historických zemích, byla veřejná správa vykonávána dvěma směry. Jednak ji vykonávaly zemské politické úřady a jednak zemské výbory, případně zemské správní komise. Každé z obou instancí příslušely určité kompetence a nelze nikterak popříti, že za dosavadního stavu byly některé obtíže, které mohly býti vyváženy jen dobrými účinky jistého postavení k vládám v Rakousku. V Rakousku jistě význam správy v t. zv. dvojí koleji byl zvláště s hlediska národního velmi význačný. Okamžikem však vytvoření státu ze zemí, které dosud měly určitou samosprávu, změnila se dokonale celá otázka v nazírání na správu zemí. Směry, jež se uplatňovaly hned po převratu r. 1918, byly krajně centralistické, které také vyvolaly župní zákon, jenž dosud trvá v platnosti. Jde o zákon z r. 1920.

Celá otázka správy veřejné se dnes otáčí kolem toho, zda je pro veřejnou správu účelnější a vhodnější zřízení župní či zemské. Strana moje, čsl. strana lidová, kterou kladu si za čest zastupovati, byla od prvních počátků pro zřízení zemské a nenadchla se nikdy pro župní zřízení na základě zákona župního. V této otázce si byla strana důsledna a patří jistě k myšlence jedné z nejvýznamnějších v tomto zákoně župním, že byla v zákoně aspoň zmínka o župním svazu, který měl býti jakýmsi surogátem zemí, čímž jistá souvislost tohoto zákona se zákonem župním, jehož novelisací vlastně je tento nový zákon, byla zachována. Župní zákon z r. 1920 odstraňoval zemskou samosprávu dokonale, takže by po ní nebylo zůstalo památky. Vidíme-li dnes, že odpůrci právě projednávaného zákona hájí současně zákon župní, prohlašujíce, že samospráva zemská a okresní se ruší a ničí, jest to zjev zajímavý svou nedůsledností, neupřímností i nelogičností proto, že nelze s hlediska autonomních tendencí současně hájiti zákon župní, který samosprávě nedopřával vůbec místa, a potírati zákon o organisaci politické správy, který znamená při nejmenším ponechání útvarů zemských s určitou kompetencí odpovídající téměř dnešnímu stavu. My jsme byli proti župnímu zákonu a hledali vhodnou chvíli pro změnu tohoto zákona, která se právě naskýtá v této osnově.

Pro svoje stanovisko měli jsme dva důvody jistě velmi důležité. Mám na mysli především poměry na Moravě a ve Slezsku, v zemích, kde se správní poměry lišily jak od Čech, kde byla zavedena okresní zastupitelstva, tak od Slovenska, kde byly župy již z období vlády maďarské.

S hlediska specielně moravského dovolím si dovoditi, že uskutečnění župního zákona bylo od počátku nemožným a neproveditelným, nechtěla-li se poškoditi správa vůbec a zatížiti případně poplatnictvo nesnesitelnými břemeny správy daleko nákladnější.

Po dvojí stránce nebylo podle mého mínění možno provésti v historických zemích zákon župní, usnesený v parlamentě r. 1920. Mocným důvodem byly především momenty historické a pak zvláště finančně-hospodářské. Hledisko historické je známo každému, kdo jenom poněkud zná vývoj dějinný v našich zemích, a nebude třeba se příliš široce o něm zmiňovati. Přece však třeba aspoň tolik říci, že země česká, moravská i slezská měly docela jiný historický vývoj než Slovensko a Podkarpatská Rus. Kdežto prve jmenované země utvářely se jako historický útvar zvláštní značně rychle ještě před tím, než se dostaly do svazku býv. monarchie, a zůstavše v polovici rakouské poměrně kratší dobu, mohly za pomoci ostatních slovanských kmenů přece jíti svou intensivní kulturou kupředu dosti rychle, země slovenská však přes 1000 roků podléhala docela jinému správnímu zřízení a zákonodárství uherskému, kde ovšem vývoj osamělého Slovenska dál se docela jinými cestami než v polovici rakouské.

Už tato okolnost dává cítiti, jak je také přirozeno, že rychlost vývoje byla docela rozdílná a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi beze sporu daleko pozvolnější než v t. zv. historických zemích, poněvadž podle známých zkušeností podařilo se maďarským intencím zpovlovniti vývoj Slovenska co nejvíce. Tímto vývojem přirozený sklon obyvatelstva vytvořil si v historických zemích přesnou představu zemských celků, kterou vykořeniti ze srdcí všeho obyvatelstva bylo by velmi těžké, ne-li nemožné.

Jest pravda, že Slovensko aspoň v době historické netvořilo zvláštní zemský svazek, jsouc podle maďarských intencí rozděleno na komitáty, s hlediska maďarského jistě velmi cílevědomě, poněvadž vlády maďarské byly si dobře vědomy, že jen rozdělením Slovenska mohou dokonale uplatniti maďarský centralismus. Dík tomuto rozdělení, podařila se tato myšlenka Maďarům úplně, zvláště také proto, poněvadž tito na upevnění svého panství a nadvlády nad slovenským lidem nebyli v prostředcích zrovna vybíravými, a je dostatečně už z doby předválečné známo úsloví "maďarských voleb" na Slovensku. Dlouhou dobou rozdělení dovedli Maďaři i přes veškero uvědomění slovenského lidu o příslušnosti slovenské způsobiti tolik, že na Slovensku nebylo tak mocného hlasu po teritoriálním spojení, třebaže se mocně ozývaly hlasy po spojení všech Slováků.

Území Slovenska bylo vlastně vytvořeno teprve po převratu (Slovenská krajina) a od té doby už počíná se volati i po územních právech země slovenské. Považuji za taktickou chybu dřívějších vlád československých, že včasně nebylo zachyceno, co mohlo zabrániti tolika nepřístojnostem, které na Slovensku se staly a které odvrátily sympatie širokých vrstev lidu slovenského od bratrských citů obyvatelstva v historických zemích.

První vlády československé měly na vybranou buď zřízení zemské či župní pro celý stát, neboť pro obojí měly svůj vzor. Rozhodnuto bylo pro župy, které na Slovensku byly skutečně v život uvedeny podle župního zákona, kdežto v historických zemích teprve po osvědčení se jich měl býti župní zákon proveden.

Slovensko právě pro svoje rozdělení nemohlo vytvořiti pro celé území Slovenska žádných ústavů a podniků, komunikace nesměla a také se nemohla vyvíjeti takovým způsobem, aby byla mezi jednotlivými komitáty užší spojitost, a vše, co se na území Slovenska zařizovalo, činil tak přímo stát maďarský a utužoval tím panství nad Slováky tím více.

Proto i provedení zákona župního na Slovensku bylo poměrně administrativně snadné a nestavěly se proti němu podstatné překážky, ani rázu administrativního, ani hospodářského. Zemské zřízení na Slovensku mohlo jen uspíšiti rychlý vývoj Slovenska a jeho uklidnění. Jinak tomu však bylo v historických zemích. Zde historickým vývojem vytvořené územní celky upravovaly si i svůj hospodářský život, který těmto zemím jako celkům mohl odpovídati. Veškeré komunikace, vznik velkých ústavů a podniků nutných pro širší obvod, vše to vzešlo proto, poněvadž se nepočítalo s menšími správními celky, a to bylo také, tuším, jedním z důvodů, že se nepodařilo ani Rakousku zamýšlené rozdělení zemských celků na menší správní území. A jestliže ještě před válkou tato příčina zamezila rozdělení zemí, tím spíše se to ukázalo nemožným po válce.

S hlediska hospodářského se ukázalo za několik roků, že nelze provésti zákon z r. 1920, byť teoreticky se dalo o věci mluviti. V praktickém životě se projevilo, že teorie sama nestačí, kde je třeba zachytiti dosavadní život. Ukázalo se zřejmým, že úkoly zemí, jak se historicky a hospodářsky vyvinuly, jsou docela jiné, že tytéž úkoly nelze svěřiti ani župám, ani okresům, ani snad oběma dohromady.

V Čechách a na Moravě jsou věci zvláště patrny. Tam celek zemský vytvořil velkolepou soustavu přímo celozemských ústavů, hospodářských podniků, sociálních, kulturních a humánních podniků a ústavů, na něž vynakládané výdaje přesahují nosnost okresů i žup, jak je tvořil župní zákon.

Budiž mi dovoleno uvésti aspoň několik příkladů. Země Morava, aby bylo pozvednuto hospodářství v zemi, aby se zvýšila produkce, aby se umožnily v této nové cesty, zřídila výzkumný ústav, na nějž se ročně vynakládá 3¹/₂ mil. Kč. Morava dále z téhož důvodu s největší možnou intensitou podporovala meliorace, jež vyžadují ročních 6 mil. Kč nákladů, zavádí soustavnou elektrisaci, v níž je dosud investováno přes 200 mil. Kč, chystá se prováděti údolní přehrady, z nichž na př. jen vranovská přehrada na Dyji si vyžádá nákladu přes 100 mil. Kč a celá soustava přehrad vyžadovati bude přes čtvrt miliardy Kč nákladů.

Už tyto jmenované podniky ukazují, že jen země jako taková mohla provésti úkoly tak významné, majíc přes 60 mil. Kč daňové základny. Naproti tomu dlužno uvážiti, že na př. župa jihlavská má asi 5,800.000 Kč daňové základny, župa uhersko-hradišťská pak 4,100.000 Kč. Tyto župy samy by nebyly stačily ani na úkoly daleko menší, jako je zařizování nákladných a účelných nemocnic, ústavů choromyslných, polepšoven a pod., uváží-li se, že na příklad zemská nemocnice v Brně vyžaduje nákladu 12,130.000 Kč s vlastní úhradou pouhých 6,184.000 Kč, chlapecká vychovatelna v Uher. Hradišti pak 1,200.000 Kč s úhradou vlastní pouze 137.000 Kč.

Pozoruhodným jistě bude říci i to, že na daních podléhajících přirážkám je v župě jihlavské předepsáno celkem 5,807.005 Kč, v župě brněnské 20,228.107 Kč, v župě olomoucké 14,272,873 Kč, v župě uhersko-hradišťské 4,095.030 Kč, v župě ostravské 15,881.354 Kč a v župě těšínské 5,016.674 Kč. Je tu patrno, že ani župa uhersko-hradišťská, ani jihlavská, ani těšínská neměly by dostatečné finanční nosnosti pro shora uvedené úkoly, neměly by jí však ani pro jiné správní úkoly, v uvážení, že na př. jen na zemědělské účely se vydává ročně v župě jihlavské 756.426 Kč, v župě brněnské 956.426 Kč, olomoucké 808.586 Kč, uh.-hradišťské 2,401.565 Kč, ostravské 1,353.341 Kč, těšínské 115.000 Kč, což svědčí o velké různosti hospodářských potřeb jednotlivých krajů.

A ještě markantnější jsou poměry v dopravnictví a t. zv. veřejných staveb. Na tyto účely věnováno ročně v župě jihlavské 472.857 Kč, brněnské 1,588.058 Kč, olomoucké 4,261.102 Kč, uher.-hradišťské 4,375.584 Kč, moravsko-ostravské 6,374.650 Kč, těšínské 1,218.000 Kč.

Nechci ani mluviti, jaké obnosy vynakládala země Morava na školství, sociální účely, ale uvedené příklady jasně ukazují, že by při provedeném župním zřízení musila uhersko-hradišťská župa, kraj čistě zemědělský, omeziti náklady na zemědělství a veřejné stavby na minimum, poněvadž při dosavadním stavu zabírá jen tento obor 150% její daňové základny. Číslice ty mluví jistě jasnou řečí.

Rozumí se dále, že by musil býti změněn program elektrisační a omezen na nejmenší míru, stejně jako regulace, jež jsouce nanejvýš potřebny, vyžadují rovněž řadu milionů nákladů. Poměry obdobné vyskytují se i v Čechách.

Mohlo by se poukázati, že úkoly shora uvedené mohl podle župního zákona prováděti župní svaz, jehož jméno se v citovaném zákoně objevuje, ale už ta okolnost poučí o nemožnosti, že župní svaz není podle toho zákona žádným útvarem právním, právní jednotkou a zůstával útvarem neurčitým. Kromě toho však by musily tomuto župnímu svazu býti dány agendy, jež dosud v zemích historických byly budovány celou zemí pro účely celé země, byť byly stavěny a budovány v určitém městě, takže by župám opravdu zůstala tak nepatrná agenda, že by bylo velmi riskantním a finančně zatěžujícím vůbec zřizovati župy, které by se staly zbytečnými.

Dovolím si k tomu na úvahu uvésti: Žádná župa moravská nemohla vésti samostatně na př. zemskou hospodářskou školu v Přerově s potřebou 756.000 Kč a úhradou pouhých 268.000 Kč, zemskou vyšší hospodářskou školu v Klášterním Hradisku s potřebou 703.000 Kč a úhradou 222.000 Kč, zemskou hospodářskou školu v Novém Jičíně s potřebou 661.000 Kč a úhradou 151.000 Kč, meliorace s potřebou 6,007.000 Kč a úhradou 154.000 Kč, agrární operace s potřebou 1,040.000 Kč a úhradou 94.000 Kč, vinařství s potřebou 647.000 Kč a úhradou 291.000 Kč, zemskou nemocnici v Brně s potřebou 12,130.000 Kč a úhradou 6,184.000 Kč, zemskou nemocnici v Olomouci s potřebou 4,862.000 Kč a úhradou 2,376.000 Kč, v Uh. Hradišti s potřebou 1,319.000 Kč a úhradou 370.000 Kč, ústav choromyslných v Brně s potřebou 5,084.000 Kč a úhradou 1,713.000 Kč, zemský léčebný ústav v Kroměříži s potřebou 9,532.000 Kč a úhradou 3,110.000 Kč, veřejné obecné nemocnice s potřebou 15,954.000 Kč a úhradou 4,682.000 Kč, léčebné ústavy moravské s potřebou 1,065.000 Kč bez úhrady, atd. atd.

Tyto úkoly by musil převzíti župní svaz, ovšem s předpokladem úpravy právních poměrů, takže by župám zůstala agenda opravdu tak omezená, která by jinak vyžadovala přece organisace úřadů značně komplikované, že by nutně muselo se shledati, že zavedení žup v historických zemích jest správním luxusem.

Budiž mi dovoleno při této příležitosti říci několik slov o Slovensku, případně o úkolech, jaké měly dosavad župy na Slovensku, aby se viděl rozdíl mezi zavedením župního zřízení na Slovensku a zamýšleným zavedením župního zřízení v historických zemích. Jedinou výhodou žup jest snadná ovladatelnost po stránce administrativy vnitřní. Ovšem jinou otázkou a vlastně daleko důležitější jest otázka finančně-hospodářská, která jedině umožňuje administrativu. Bez financí by nebylo možno ani plniti správní úkoly ve vlastním slova smyslu. Finančně-hospodářská zdatnost podmiňuje tedy správu. Mohly-li by však slovenské župy plniti také ony úkoly, o nichž jsem se zmínil, nákladné regulace, meliorace, elektrisace, podporu zemědělství a vydržování ústavů, jest otázka, myslím, více než jasná, na kterou není třeba zvláštní odpovědi.

Bude také jistě poučné srovnání rozpočtu země Moravy a Slovenska, z něhož jasně vysvitne, jakým úkolům se mohly věnovati župy na Slovensku a stačilo-li by podobné opatření také v historických zemích, resp. bylo-li by možno ve srovnání se Slovenskem dáti župám všechny agendy, které na Moravě a v Čechách vykonává země, což se přímo skvěle osvědčuje.

Dovolím si zde podati několik číslic, pokud jde o porovnání rozpočtu slovenských žup a země Moravy na rok 1925.