Rád bych alespoň zcela krátkými slovy
promluvil o chování listů a jednotlivých
zástupců německých vládních
stran vůči obyvatelstvu v otázkách
správní reformy. "Deutscher Landbote",
list krajského svazu Karlovy Vary svazu zemědělců,
označil ve svém čísle z 15. února
1927 již v titulu svého úvodníku reformu
správy jako "předlohu zákona, jež
bude míti těžké následky",
a píše pak doslovně: "Posuzována
s německého hlediska, tedy vládní
předloha vykazuje nejtěžší vady.
Bojuje se však proti ní také s české
strany. Ve svém nynějším znění
najde také sotva většinu. Nejméně"
- slyšte, prosím "mohou pro ni hlasovati zástupci
svazu zemědělců. Bude úkolem a povinností
našich vůdců, aby uplatnili německé
obavy. Třeba je reforma politické správy
sebe nutnější, musíme se tím
více ohrazovati proti takové, jež znamená
jen poškození a zhoršení. Na sliby se
nemůžeme nikterak spoléhati". V této
chvíli radí se páni ze svazu zemědělců,
jak slyšíme, o tom, jak by se dostali ze slepé
uličky, a možno ovšem za to míti, že
dostane se jim přece jen nějakých slibů.
Proto bych rád ještě jednou opakoval, co zde
je napsáno: "Na sliby se nemůžeme nikterak
spoléhati, neboť v tom směru jsme již
sebrali bohaté zkušenosti Buď dobrou a rozumnou
reformu, nebo ať to zůstane, jak to je".
Avšak i křesťanští sociálové
mají noviny, které se v téže době
vyslovily energicky proti správní reformě.
Tak na př. píše křesťansko sociální
"Volk": "Tak docela za předlohou stojí
vlastně jenom přívrženci centralismu,
totiž lidé kol Švehly a Kramáře.
S jejich hlediska je návrh mistrovským dílem
vládního umění a maximální
program jich centralistických přání
a method. Oni to provedli, že předstírali rozčtvrcení
státu na zemské správy a tím hodili
českým autonomistům vnadidlo. V téže
době však dovedli soustřediti otěže
správy tak pevně do Prahy, že zemská
samospráva ukáže se jen samosprávou
na oko a znamená úplné vítězství
centralismu. Pro lidi za Šrámkem a Hlinkou
má snad rozčtvrcení státu přes
to stranicko-politické výhody, poněvadž
Morava - Slezsko a Slovensko znamenají obvody jejich vlivu
vzhledem k síle stran ve zmíněných
správních obvodech. Pro německé vládní
strany mají se ty věci však docela jinak, třebaže
pro svaz zemědělců je postavení, jak
se zdá, ještě nepříjemnější
než pro německé křesťanské
sociály".
Zde tedy podezřívá jedna vládní
strana druhou, že se přece snad bude zastávati
této nepřijatelné předlohy. Bohužel
budou míti obě strany ovšem pravdu, prorokujíce
si navzájem zradu. V té době se také
konala schůze krajského předsednictva svazu
zemědělců v Karlových Varech. O tom
máme po ruce zprávu "Deutscher Landbote",
v níž se doslovně praví toto: "Schůze
krajského zastupitelstva. V pondělí dne 21.
února konala se v Karlových Varech mimořádná
schůze krajského zastupitelstva Karlovy Vary, které
se zúčastnili také zástupci krajských
svazů Cheb, Žatec, Most a severní Šumava.
Krajský důvěrník Reinl mohl mezi jinými
pozdraviti také říšského předsedu
strany Petrleho, poslance Mayera a dr Hanreicha,
jakož i senátora Spiesse. Po referátu
poslance Mayera a doplňku poslancem dr Hanreichem
byly vysloveny v živé a povzbuzující
rozpravě vážné obavy zástupců
téměř všech západočeských
okresů proti návrhům zákonů,
předloženým vládou o reformě
správy a době vojenské služby, jakož
i proti jednotlivým ustanovením zákonné
předlohy o daňové reformě. Rozhovoru
zúčastnili se senátor Spiess, Versen,
Kumpert, Fietz, Türmer, Viereckel, Frank, Werner, Reinl,
předseda Peterle, Kraus a Rölz. Jako výsledek
rozpravy bylo přijato jednohlasně toto usnesení:
"Předlohy zákonů o době vojenské
služby a reforma správy jsou ve svém nynějším
znění pro naši stranu nepřijatelny..."
Rozumí se samo sebou: Jednohlasně, tedy také
hlasem říšského předsedy strany
svazu zemědělců, byly tyto předlohy
zákona označeny jako "nepřijatelné!"
V témž čísle "Deutscher Landbote"
je obsažena také zpráva o zasedání
okresního svazu Bochov svazu zemědělců,
konaném v neděli 20. února. Tohoto zasedání
zúčastnil se také poslanec svazu zemědělců
dr Hanreich. Po oznámení jednatelských
zpráv praví se dále doslovně:
"Okresní důvěrník Braun podal
zprávu o nedávno konané schůzi okresních
důvěrníků strany a zaujal stanovisko
k různým naléhavým denním otázkám,
při čemž vznesl také závažné
obavy zvláště proti novým předlohám
zákonným. Potom podal referát posl. dr Hanreich
o politických denních otázkách,
při čemž dovozoval: Poslední volby byly
ve znamení oposice a nikoliv ve znamení aktivismu,
jak se s mnohé strany tvrdí. Nedocílili jsme
sice v sedmi letech oposice ničeho, avšak udrželi
jsme si svůj štít cti čistý.
Zatím se prosadilo pak i v Československu tažení
do prava, jež se v celé Evropě projevuje. Došlo
ke sblížení občanských stran
a celní otázka sblížila zvláště
obě strany zemědělské, až konečně
svaz zemědělců stál před rozhodnutím,
zda má vstoupiti do vlády, či jen zůstati
u většiny. Říšské zastupitelstvo
strany se vyslovilo tenkráte jednomyslně pro vstup
do vlády, a to na podkladě rovnoprávnosti
obou národů, aniž při tom byla učiněna
pevná ujednání s českými stranami
většinovými nebo se Švehlou. Zkušenosti
naučily, že taková závazná ujednání
byla by bývala výhodná. Ukazuje se, že
ministerský předseda chce s pomocí německých
vládních stran přivésti pod střechu
a do sucha všechny ony nepohodlné předlohy,
které nemůže prosaditi jen pouze s českými
stranami (Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!), kdežto ohlášené a slíbené
reformy v německém zájmu dávají
na sebe čekati. Předložené návrhy
zákona o správní reformě a o vojenské
služební době pokládá řečník
v nynějším jich znění za nepřijatelny.
Správní reformou stane prý se na konec"
- to praví Hanreich ze svazu zemědělců
"četník, jako ochotný nástroj
okresních pašů, skutečným pánem
v obci". To praví pan Hanreich za jednomyslného
potlesku všech přítomných a, jak ta
zpráva výslovně zdůrazňuje,
za souhlasu celého shromáždění.
Reformou správy stane prý se konec konců
četník, jakožto ochotný nástroj
okresních pašů, skutečným pánem
v obci. Musí se prý Čechům objasniti,
že svaz zemědělců nešel do vlády,
aby hlasoval pro všechny zákony, jež jsou Švehlou
sněmovně předkládány. Zpráva
konstatuje výslovně jednomyslnost a zaznamenává
mimo to ještě velmi cenným způsobem,
líčením jednoho z německo-aktivistických
poslanců, dějiny německého aktivismu
prospěchářského a německého
aktivismu zrazujícího národ.
Pan posl. Mayer ze svazu zemědělců
napsal 1. března t. r. v listě svazu zemědělců
ke správní reformě toto: "Československé
vládě se zlíbilo podati ve sněmovně
návrh zákona o reformě správy, jež
rozhodně znamená hrob veškeré samosprávy
v německém kraji. Předložený
návrh je nutno za všech okolností odmítnouti,
poněvadž ani pozměňovacími návrhy
nemůže býti zlepšen. Proto nutno žádati,
aby vláda jej bezpodmínečně vzala
zpět". (Posl. Jos. Mayer [německy]: A neměl
jsem pravdu?) Zajisté, já však jsem zvědav,
co udělá vaše strana. Na to přijde.
Přes to přese všechno nemusí vláda
nic bráti zpět, páni ze svazu zemědělců
budou jistě hlasovati pro předlohu, jež byla
prohlášena jejich předními důvěrníky,
vedoucími poslanci ze svazu zemědělců,
za hrob samosprávy, za nepřijatelnou, za vydání
obcí do rukou četníka okresního paši.
Hlasujete pro despotismus, pro zardoušení svobody.
Nechci vás déle unavovati, chci uvésti jen
poslední citát, kterého je však třeba
k charakterisaci celé situace. Při tom si týž
svaz zemědělců takořka oficielně
vyvolil osmačtyřicátníka Hanse Kudlicha
za patrona své strany, téhož Hanse Kudlicha,
jemuž svaz zemědělců právě
před čtyřmi léty věnoval na
paměť jeho 100letých narozenin knihu: "Osvobození
rolníků 1848", na jejímž začátku
stojí výrok Kudlichův: "Pijte číši
svobody až do dna." A v předmluvě její
Franz Křepek cituje výrok Kudlichův
v říšské radě: "Vyslovte
slovo, jež jako holubice s olivovou ratolestí míru
přiletí do chýše chudého a utlačeného,
jež bude národům hlásati: Potopa despotismu
opadla. Vyslovte slovo, jež jest s to, aby založilo
svobodu v německých srdcích našich rolníků,
kteří přes staletý útisk zůstali
stále čestným a důvěryhodným
kmenem". Nyní druhové Křepkovi vytahují
spolu stavidla, aby zátopa despotismu vnikla až do
poslední vesničky, a místo svobody dávají
základ k otroctví. Hans Kudlich musel by se v hrobě
obrátiti nad tím, jak jeho potomci se zde chovají.
Nechci říci ani slova o německé straně
živnostenské. Té budiž alespoň
mnou odpuštěno, má tolik polehčujících
důvodů, a pak, konečně, bude hlasování
pro zbavení národa německého práv
beztak labutí písní německé
strany živnostenské.
Vážnější slovo nutno však
promluviti o německých křesťanských
sociálech. Nechovají se zde jako Kristus, nýbrž
jako pravý opak, jako Jidáš, který podle
legendy zradil Pána za 30 stříbrných.
Celý rozdíl je v tom, že Jidáš
sám chopil se oprátky, aby se oběsil, kdežto
zde nastává lidu úkol, aby opatřil
tuto oprátku německé straně křesťansko-sociální.
Vzpomeňme si, jak křesťanští sociálové
vždy dělali Němce. (Výkřiky
posl. Krumpe.) Při každém zboření
pomníku Josefova byli největšími křiklouny,
nyní, kdy má býti zbořeno více,
pane Krumpe, než tovární bronz, kdy
náš celý národ má býti
zničen, nyní spolupomáhají ve jménu
Božím. (Výkřiky na levici.) Avšak
den súčtování nezůstane ani
jim ušetřen, třebaže si myslí,
že mohou se spoléhati na hloupost svých svíčkových
bab. (Výkřiky na levici.)
Ještě několik slov vzpomínky na německé
vládní strany. Právě vrací
se po třicáté chebský den, den, kdy
Badeniho čeští rejtaři projížděli
ulicemi štaufského města a kdy téměř
všichni ti, kdo dnes nastupují jako pacholci pana
Kramáře, také spolu skládali
chebskou přísahu: "Nejvyšším
statkem muže je jeho národ". Tenkráte
zpívali: "Nechceme zrušiti přísahu,
nechceme býti podobni chlapcům". Avšak
tenkráte nebylo právě ještě žádného
Švehly a nebylo žádného zlatem
naloženého osla. "Chtěli nás jednou
svésti k nejhanebnějšímu skutku, měli
jsme zraditi němectví, jádro našeho
bytí". Tak znělo to v chebských ulicích,
a přehlušilo to dusání Badeniho rejtarů.
Avšak 30 let je dlouhá doba. Na staré chebské
městské radnici je přibita ještě
mramorová deska, jež zaznamenává tuto
přísahu. Je to týž dům, v němž
již v třicetileté válce zrada slavila
orgie, když Buttler se svou jízdou připravili
tam Valdštýna o život. Bohu budiž žalováno,
stále ještě vyskytují se Buttlerové,
Jidáši, kejklíři, kteří
ve schůzích a v tisku jsou Němci od kosti,
avšak jen tenkráte, jestliže to něco nese.
Věrné německé srdce v pravé
kapse kabátu. Není to pro nás novým
poznatkem, my jsme to vždy věděli. Avšak
lid tomu ne vždy a nebo alespoň ne ve vhodné
chvíli věřil. Jsme již zvyklí
broditi se měšťáckým bahnem. (Posl.
Krumpe [německy]: To je pravda, právě vaše
strana!) Byli jsme k tomu nuceni, nebojíme se toho,
broditi se vaším bahnem. Nebyli jste zde, když
jsem předčítal z "Deutsche Presse"
celou řadu článků. To bylo brodění
se bahnem. Pro nás není to ničím novým,
že vy, lokaji, nemáte o tom ponětí,
co to znamená povstati proti tyranii, jste rozeným
lokajem a nemáte citu pro důstojnost a svobodu.
Nenaučili jsme se bázni, vydržíme i
to nejhorší. (Posl. Krumpe [německy]: Strana
brodilů bahnem!) Musíme se dále broditi
vaším bahnem.(Místopředseda Stivín
zvoní.) Musíme jím jíti, a projdeme.
Avšak chci vám říci, pane Krumpe:
Jezovitství přenechte pánům Petersilkovi
nebo jiným, vy se v tom nevyznáte. Vy nejste
s úlohy, kterou jste si uložil.
Naši bratři v Italii prodělávají
sotva lehčí zkoušky, avšak rozdíl
je ten: V Bozenu a Meranu dělá to Mussolini, zde
to dělají němečtí křesťanští
sociálové, páni z německého
svazu zemědělců a živnostníků.
Cíl je stejný: Bezprávní dělníci,
bezprávní Němci! Avšak po každé
noci následuje den, den nastane v Italii, den přijde
i zde. (Různě výkřiky. Místopředseda
Stivín zvoní.)
Tolik chtěl jsem říci: Nekojíme se
nadějí, že svaz zemědělců,
křesťanští sociálové, živnostníci,
rozpomenou se na svou povinnost jako demokraté a jako Němci.
(Hluk a výkřiky na levici.) Avšak, pane
Krumpe, snad vyřídíte německým
vládním stranám, jež dnes skví
se nepřítomností, toto: Můžete
nechati své stroje běžeti, můžete
hlasovati, můžete hráti německé
Kramářovy pacholky, avšak den, kdy budete
litovati, že jste zradili svůj národ, náš
národ, přijde rychleji, než tušíte!
(Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Kurťak.
Posl. Kurťak (malorusky): Slavná sněmovno!...
(Výkřiky německých poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Kurťak (pokračuje): Slavná
sněmovno! Na denním pořadu dnešní
schůze (Různé výkřiky německých
poslanců.) jest návrh zákona o reformě
správy, v kterémžto návrhu celá
republika... (Výkřiky německých
poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Žádám o klid.
Posl. Kurťak (pokračuje): ... jest rozdělena
na 4 země: Čechy, Moravu se Slezskem, Slovensko
a Podkarpatskou Rus, a to tak, že se všechny županské
úřady ruší a místo nich se tvoří
4 zemské úřady pod vedením zemského
zastupitelstva, na Podkarpatské Rusi skládajícího
se z 18 členů - při čemž jednu
třetinu jmenuje vláda - a vládou jmenovaného
byrokrata presidenta, jenž bude odpovědný pouze
úřadující vládě.
To jest útok proti autonomii Podkarpatské Rusi.
Celá Podkarpatska Rus, od Popradu až k Bílé
Tise, protestuje proti tomuto útoku na základě
těchto nezvratných zásad:
Ruský podkarpatský národ připojil
se k Československé republice dobrovolně,
ale s podmínkou, že Československá republika
zabezpečí mu nejširší samosprávu.
Vládní návrh zákona o reformě
správy dotýká se přímo autonomních
práv Podkarpatské Rusi, zabezpečených
mírovou smlouvou a ústavní listinou Československé
republiky. Československá republika zavázala
se mezinárodní smlouvou, že zorganisuje ruské
území jižně od Karpat v hranicích,
které označí hlavní spojenecké
státy, jako autonomní území v československém
státě a udělí mu samosprávu
v nejširší míře, jež bude
souhlasiti s jednotností československého
státu, dále, že ruské území
jižně od Karpat bude míti svůj zvláštní
sněm. Tento sněm bude vykonávati zákonodárnou
moc ve všech hospodářských, kulturních
a politických otázkách, ve věcech
místní samosprávy i v jiných věcech,
kterými jej pověří zákony Československé
republiky. Guvernér ruského území,
jenž bude jmenován presidentem Československé
republiky, bude odpovědný ruskému sněmu.
Ústavní listina Československé republiky
ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., ustanovuje
v hlavě I, § 3, že nedílnou součástí
Československé republiky jest na základě
dobrovolného připojení území
Podkarpatské Rusi. Podmínkou dobrovolného
připojení jsou závazná ustanovení
mírové smlouvy, která byla určena
kongresem americké Rady Rusínů ze dne 26.
listopadu 1918 v Scrantonu a Centrální Ruské
Národní Rady v Užhorodě ze dne 8. května
1919 a předložena potom mírové konferenci
spolu s VI. memorandem delegátů Československé
republiky. Teritoriální komise mírové
konference v Paříži určila rusko-slovenské
hranice takto: Demarkační čára mezi
Slováky a Rusíny jde přímo od obce
Čop k severní části města Užhorodu
tak, že železnice zůstává na Slovensku
a Užhorod na Podkarpatské Rusi, a odtud podél
řeky Uže ke Karpatům. Celé území
na východ od této čáry dlužno
považovati za autonomní území Podkarpatské
Rusi.
Proti takovému určitému ustanovení
mírové konference nemůže nám
býti vzata ani jedna obec. Také v memorandu československé
delegace, předloženém mírové
konferenci jako č. VI, bylo určeno, že rusko-slovenská
demarkační čára může býti
na přání Rusínů změněna
v jejich prospěch zvláštní dohodou Podkarpatské
Rusi s Československou republikou.
Generální Statut, vydaný vládou Československé
republiky v listopadu 1919 pod číslem 26.536/19,
uveřejnil zvláštní ustanovení
mírové smlouvy, týkající se
Podkarpatské Rusi, a ve věci rusko-slovenské
hranice vláda Československé republiky uložila
zástupcům obou národů, aby se dohodli
o případném připojení sousedních
částí k autonomnímu karpato-ruskému
území, dále v témže Statutu ustanovila
ruské autonomní direktorium s právem jmenovati
a propouštěti ze služby všechny úředníky
a zřízence na Podkarpatské Rusi. V Generálním
Statutu bylo také ustanoveno, že volby do autonomního
sněmu budou provedeny ne později než do 90
dnů po volbách do ústředního
Národního shromáždění
Československé republiky a že úředníci
v ruském kraji budou podle možnosti vzati z obyvatelstva
tohoto území.
Sedm let uplynulo od té doby, kdy byla podepsána
smlouva, kdy byla uveřejněna její ustanovení
a slavnostně prohlášeny povinnosti vlády,
avšak:
Území Podkarpatské Rusi nebylo dosud definitivně
vymezeno, neboť i území, která osmičlenná
rusko-slovenská komise v prvních dnech října
1919 uznala za nesporně ruská, nebyla dosud připojena
k Podkarpatské Rusi. Ku provedení autonomie nebylo
dosud nic učiněno. Volby do autonomního sněmu
nebyly rozepsány ani po prvních, ani po druhých
volbách do parlamentu a nebylo nic učiněno,
aby postupně byl uskutečněn tento závazek
republiky.
Po odstoupení prvního direktoria nebylo jmenováno
druhé. Místo toho byl jmenován guvernér
bez náležité působnosti, vymezené
mu mírovou smlouvou. Veškerá administrace byla
svěřena českému místoguvernérovi,
o jehož úřadě neustanovuje nic ani mírová
smlouva, ani ústavní listina republiky. Věci
autonomního území spravují bez kontroly
autonomních orgánů národa a bez odpovědnosti
veskrze exponovaní úředníci, neznající
našich poměrů, neznající ducha
a přání lidu, kteří nejednou
vystupují přímo proti jeho kulturním
a hospodářským zájmům. Na místa
státních a autonomních úředníků
byli přijímáni a přijímají
se nikoliv zdejší Rusíni. Úřaduje
se skorem všude česky, z čehož vzrůstá
všeobecná nespokojenost lidu, jež se ještě
zvětšuje smutným hospodářským
stavem země a strašnou nezaměstnaností.
Předložená reforma správy odporuje všeobecným
zásadám autonomie Podkarpatské Rusi, ustanoveným
a zajištěným mírovou smlouvou a ústavní
listinou Československé republiky. Připravuje
se bez účasti a bez souhlasu zákonitých
zástupců Podkarpatské Rusi, ačkoliv
v této otázce vláda jest povinna se držeti
základních ustanovení mírové
smlouvy a ústavní listiny Československé
republiky.
Obyvatelstvo Podkarpatské Rusi rozhodně žádá
od dnešní vlády, aby provedla jeho autonomní
práva, především aby svolala podkarpatský
sněm. Všechny jiné otázky rozřešíme
si sami, zdůrazňujíce tento fakt rozhodně,
neboť Podkarpatská Rus nikdy nedala mandátu
Čechoslovákům, aby nad námi prováděli
poručenství.
Podkarpatoruské obyvatelstvo táže se vlády,
jakým právem se vměšuje do našeho
vnitřního života? Autonomie byla dána
mírovou konferencí nám, podkarpatským
Rusínům, abychom měli z ní prospěch
my, a nikoliv Čechoslováci.
Jménem podkarpatoruského obyvatelstva prohlašuji
otevřeně a rozhodně, že my na autonomní
Podkarpatské Rusi neuznáváme žádné
správní reformy, ani tehdy ne, když bude přijata
ve formě zákona, neboť naše vláda
nemůže žádnými zákony zrušiti
mezinárodní smlouvu. A poruší-li vláda
naši mezinárodní smlouvu, budu nucen podniknouti
všechna možná opatření na ochranu
zákonných autonomních práv Podkarpatské
Rusi.
Prohlašuji, že budu hlasovati proti tomuto zákonu,
který jest založen na Prügelpatentu a jehož
úmyslem jest zničiti Podkarpatskou Rus. (Souhlas
na levici.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Slovo má dále pan posl. dr Gáti.
Posl. dr Gáti: Mým úkolem jest pojednati
o zásadách reformy veřejné správy
z ohledu třídního a prakticky vysvětliti,
co znamená tento návrh pro třídu dělnickou.
Právě proto nezabývám se rozborem
tohoto návrhu s hlediska veřejného práva,
vždyť tento návrh jest takovým typickým
plodem přechodného období kapitalismu, že
nás ani nenapadne děsiti se toho, neboť tento
návrh urazil ve více ustanoveních ústavní
zákon a několik zákonů, sloupů
demokracie. Ani nás nenapadne protestovati prostředky
právními, neboť mnohé řízení,
jak lze tomuto návrhu zásadně vytknouti,
protiví se systému trestního zákona,
takže se srazí se soudcovskou působností.
Toť tedy třídně vědomá,
ale současně zaslepená buržoasie ve
vlastním třídním zájmu, pro
prodloužení své třídní
vlády, pro nemilosrdné potlačování
revolučních pokusů, proti utlačované
pracující třídě a proti potlačovaným
národům stvořila zákon veřejné
správy, který vyhovuje v každém případu
a odbočuje s cest občanské demokracie, ale
přece v zákonné formě tvoří
policejní stát, ve kterém ministr vnitra
a podřízený úřednický
aparát s obcházením zákonodárství
a nad zákony může vládnouti plnou mocí
suchého fašismu, kdy buržoasie se připojí
veřejně k táboru mezinárodní
reakce, počítajíc také s válečnými
stavy. To vše je přirozeným a nevyhnutelným
následkem třídního boje v mezinárodním
měřítku.
Veřejná správa, která se neprovádí
spolu s radou pracující třídy, společně
s jejími vyvolenými výkonnými orgány,
hluboce zaryje se svými železnými drápy
do svobodného života obyvatelstva, a poněvadž
ve státech kapitalistických veřejná
správa spolu se zákonodárstvím je
zřízením buržoasie, právě
tak jako sám stát je vládním zařízením
kapitalismu, je přirozeno, že hlavní zásadou
veřejné správy je ochrana přítomného
řádu, která vnucuje pracující
masy mezi jakási zábradlí, jež umožňují
a pojišťují ochranu přítomného
pořádku.
Tuto úlohu řeší občanská
koalice v čele s panem dr Kramářem.
Pracujícím masám je umožněno
míti vliv jen nepřímo při volbách
provedením svých aktivních a pasivních
práv na vytýčení směru zákonodárství
a veřejné správy; ale buržoasie se o
to postará, aby zástupcové pracujících
mas, nechtějí-li býti podporou přítomného
společenského řádu, provozovali nanejvýše
oposiční kritiku, skutečnou moc však
i v případu nejvšeobecnějšího
volebního práva si zajistí pro sebe.
Zákon o reformě veřejné správy,
jak lze konstatovati, zužuje také všeobecné
volební právo pracujících vrstev,
zvyšuje hranici věku, předepisuje delší
pobyt na jednom místě z důvodů, aby
již ve stejně úplně vykleštěné
samosprávě výhrůžné hlasy
pracujících co nejméně rušily
koruptivní harmonii kapitálu. Kromě volebního
práva pracující masy cítí veřejnou
správu jen podle pendreků a stojí proti státní
správě ztělesněné v úřednících.
Veřejná správa skorem denně zasáhne
do života pracujících. Od ní závisí
státní občanství, příslušnost,
usazení se, právo shromažďovací
a spolkové, povolení tisku, právo jeho rozšíření,
censura, trestní soudnictví veřejné
správy a velká část přestupkových
řízení, cestovní pasy, zbrojní
pasy, provozování živnosti udržování
dopravních prostředků, pasení a zemědělství,
stavební řád atd. Veřejná správa
má k disposici velký úřednický
aparát, exekutory, policii a četnictvo a v krajních
případech i vojsko. Obyčejný pracující
člověk neví, jaká má práva,
neboť škola a státní aparát není
proto, aby se lid o svých právech dověděl;
doví se jen po vlastní škodě na základě
zkušenosti se ztrátou osobní svobody a peněžité
pokuty, co se nesmí a k čemu nemá práva.
Obyčejný pracující člověk
je zatížen veřejnou správou, on cítí
jen, že má jařmo na krku a že to jařmo
řídí ozbrojené četnictvo a
policie podle dirigování úřadů.
Zvykli jsme za dlouhé a dlouhé vlády kapitalismu,
že nic neodůvodní upřímně
a svůj brutální egoismus obalí frázemi
o všeobecném blahu; tedy reforma veřejné
správy s hlediska pracujících je souhrn prázdných
frází, který není ani k tomu schopen,
aby zakryl egoistický cíl třídní
vlády. Dokud reforma veřejné správy
hlásá, že jejím cílem jest účast
mas ve veřejné správě, tak zv. samospráva,
vysvětlování a kontrola proti státním
úřadům, doplnění, zdemokratisování
veřejné správy, konané s laickými
a úřednickými jednotlivci, tedy klidně
prohlásíme, že buržoasie netrpí
žádného odporu proti své vůli
a ve svém návrhu zákona ještě
více stáhne opratě, stvoří
ocelový centralismus, zná jen jednostrannou odpovědnost,
nejvěrohodnější orgán buržoasie
oproti ministru vnitra, nezodpovědnost vůči
obyvatelstvu. Zvolené elementy, statisté bez práv
a moci, strpěné elementy do té doby, pokud
parírují, pokud slouží absolutismu byrokracie
a snímají s jeho ramen část odpovědnosti.
Jakmile neparírují a nejsou k jmenovaným
účelům potřebny, zákon se postará
o to, aby odpor volených orgánů bylo lze
brutálně odstraniti, a použije každé
možné korektury v zájmu falšování
vůle obyvatelstva.