Není náhodou, že po čas vlády
občanské koalice se tvoří zákon,
jehož referentem je dr Kramář. Odůvodnění
zákona z pera referentova přenese do knih zákoníků
toho ducha, který se do nynějška jevil ve sloupcích
"Národních Listů" a "Národa".
Nemůže býti naším cílem
polemisovati s dr Kramářem. Jen několik
charakteristických momentů musím vybrati
a citovati, abych odůvodnil právě třídní
ráz návrhu.
Ludvík XIV., král francouzský, říkal:
"L' état c' est moi", "Stát jsem
já". Referent, který je nejmarkantnějším
představitelem sebevědomého třídního
egoismu buržoasie v republice, cítí v sobě
mnoho talentu k frazeologii vládcovského tyranismu
a podle vzoru Ludvíka XIV. často prohlašoval,
netrpě, aby mu někdo odporoval v ústavně-právním
výboru, "my to tak chceme, my si to tak přejeme."
Tedy když dr Kramář snad ke své
lítosti při daných okolnostech nemůže
uplatniti svou vůli v první osobě jednotného
čísla, alespoň užívá první
osoby čísla množného, a to slovo "my"
znamená krutě sebevědomou, o přívěsek
demokracie se nestarající, právo proletariátu
se zbraní a krveprolitím šlapající
a národy odnárodňující třídní
vůli buržoasie. "My" tedy znamená
buržoasii a "národní stát"
znamená českou buržoasii a část
jinonárodní buržoasie, která se poddá,
spokojujíc se malými odpadky, vůli českého
kapitalismu. Referent svým reakčním stanoviskem
demonstruje humorně, když při odůvodnění
obou návrhů zákona užívá
těchto slov: "Vidí se v tom útok na
demokracii, na všeobecné hlasovací právo,
nazvalo se to dokonce loupeží na volebním právu;
charakterisuje se to jako důkaz reakčnosti vlády
a vládní většiny atd."
Tyto opakující se veselé poznámky
znamenají provokaci a p. referent cítí, že
dnes také při odůvodnění zákona
je dovoleno provokovati. Myslíme, že p. dr Kramář
zde neželí, ale chlubí se. Při odhlasování
zákona, jednajícího o reformě veřejné
správy, po zákonech o agrárních clech,
kongrue, gentském systému, daňové
reformě atd., při brzkém omezení sociálního
pojištění, při zavádění
donucovacích pracoven jako krvavý humor zní
odstavec tohoto odůvodnění: "Veškeré
zákonodárství je proniknuto sociálním
duchem, čili jinak: státní správa
nemá již jen úkol správce bezpečnosti,
nýbrž je povolána zasahovati do hospodářského
a sociálního života, a to především
také ve smyslu ochrany slabých."
Třída potlačovaných pracujících
odmítne tuto cynickou provokaci a svoji nespokojenost dokáže
činy. Nevíme, jaký je náhled německých
vládních stran na tento názor dr Kramáře:
"Jestliže se tvrdí, že ve Slezsku je většina
obyvatelstva německá, pak netřeba připomínati,
že vláda této republiky má dosti moci
a prostředků, aby každé zneužití
této většiny mohla omeziti." Nevíme,
jak spolknou luďáci řádky Kramářovy,
"že stát nemá příčiny
báti se slovenského patriotismu, neboť ...
on nutně musí býti stejně vroucím
patriotismem československým". To jest věcí
Zierhuta, Jurigy a Hlinky. Je však jisto,
že ohromná většina Němců
a Slováků, Ukrajinců a Maďarů
bezohledně odmítne kramářovské
myšlenky.
Pan referent považuje všeobecně nejen lid Podkarpatské
Ukrajiny za nezralý pro autonomii, zajištěnou
zákony, nýbrž kromě velkokapitalistů
má za nezralé i malé občany všech
národností bydlících v republice a
dělnictvo na účasti na veřejné
správě. Mylný je tedy názor, že
tento návrh snížil lid historických
zemí k nekulturním masám Slovenska a Podkarpatské
Ukrajiny, ale skutečnost je ta, že v očích
Kramářových a jeho družiny je
nezralý každý, kdo má o státu
jiný pojem a kdo bojuje pro změnu přítomného
společenského řádu.
Dlouho se zabývá p. dr Kramář v
odůvodnění nevýhod župního
zřízení přednostmi zemského
systému. Ovšem, i kdyby důvody referentovy
byly správné, přece rozdíly hospodářské
jsou přítomny také při zemském
systému. Ovšem uznávám, že pro
Čechy je Praha centrem, k němuž se vše
soustřeďuje, jako komunikace a železnice, ale
jinak je tomu na Slovensku a Podkarpatské Rusi, přes
sdruženou platformu Čech, Moravy, Slovenska a Podkarpatské
Rusi, právě podle poměrů politických,
hospodářských, kulturních, jakož
i podle ostrých forem třídního boje.
Nepolemisuji proto se zpravodajem, jen stručně konstatuji,
že jen jediné jeho tvrzení je pravdivé,
a sice to, že "otvírá se zde nová
éra vnitřní správy v republice".
Tak jest! Nová éra, a to éra centralismu,
diktatury úředníků a zbavení
práv.
Která jsou nejcharakterističtější
ustanovení reformy? Jsou to nejprve centralismus a úřednická
diktatura tím způsobem, že každá
moc je soustředěna v rukou zemských presidentů
a okresních hejtmanů, kteří jsou zároveň
podřízeni ministerstvu vnitra. Vůle voličů,
jak to později dokážeme, nemůže
se uplatniti. Naproti tomu úřednický sbor
veřejné správy bude jistým a disciplinovaným,
centralisticky řízeným orgánem buržoasie.
A i dokud tento sbor se zvoleným orgánem, nanejvýše
radu dávajícím nebo přijímajícím,
může tvořiti výbor, náhled svůj
vyjadřující, výkonná moc je
majetkem jmenovaných členů a úředníků,
jmenujících orgánů a úřednického
sboru. Ve skutečnosti se tedy neutvoří harmonie
samosprávy a úřednického zřízení,
nýbrž opačně. Jedna, veškeré
samostatnosti zbavená a podle vyšších
rozkazů se řídící kasta úřednická,
bude státi proti elementům samosprávou zvoleným.
Jmenované a v každém případě
pro buržoasii věrohodné elementy podle svých
povinností zastupují stanovisko úřadů,
vůli současné vládní koalice.
Následky úřednické diktatury tlačí
do popředí veřejné správy policejní
elementy a vytvoří i v nejabsolutističtější
monarchii nevídaný policejní stát.
K tomu slouží převzetí a zpřísnění
Prügelpatentu. Policejní činnost veřejné
správy pronásledovala nebezpečné protinázory
a snahy o změny vždycky v zájmu přítomného
pořádku, to je k ochraně kapitalismu, v prvé
řadě proti nejnebezpečnějšímu
zjevu, hnutí dělnickému. K tomuto cíli
měla k disposici celé řady zákonů
a nařízení. Ale nové občanské
vládě nedostačují převzaté
rakouské a udržené maďarské policejní
zákony a nařízení. Z toho důvodu
čl. 2 ukládá, že politické úřady
jsou povinny "bdíti nad veřejným pořádkem,
klidem, bezpečností a veřejnou mravností
a odvraceti v tomto směru všeliká nebezpečenství
i odstraňovati nastalé poruchy". Pojem veřejného
pořádku a klidu není určen. Je to
kaučukový pojem, do kterého lze všechno
shrnouti. Základní zásadou je přirozeně
býti strážcem vládního systému,
lépe řečeno kapitalismu, a nejdalekosáhlejší
ochrana buržoasie. Pro tento pořádek je nebezpečné
podle libovůle a uvažování úřadů
veřejné správy vše to, co je proti zájmům
kapitalismu. Nejnebezpečnější je revoluční
hnutí, tedy právě nebezpečný
příznak nastávající hospodářské
i národní revoluce. Přivádí
se do nebezpečí svoboda slova, tedy svoboda shromažďovací,
svoboda psaného slova, tedy svoboda tisku, nekontrolované
složení sil, tedy svoboda sdružení. Uvádí
se v nebezpečí svoboda sdružování,
zvláště listovního tajemství.
Je nebezpečí pro každý průvod,
shromáždění, také pro odznaky,
prapory, barvy, písně. Je nebezpečí
pro právo stávkovati, pro hnutí odborových
organisací a družstevnictví. Je nebezpečí
dále pro národní sebeurčovací
právo, pro požadavky autonomie. Není nebezpečí
pro proletariát jen potud, dokud neorganisovaně,
beze slova a za hladovou mzdu pracuje, ale je nebezpečí
pro zorganisovaný a politisující tábor
dělníků. Klid je životním prostředím
kapitalismu, které se nesmí rušiti. Když
něco bolí, musí se mlčeti, když
se něco potřebuje, musí se žebrati,
zoufale křičeti, žádati, zvláště
za práva bojovati. To je zjevem, který ten klid
ruší. Klid kapitalistů znamená klidné
trávení a neohrozitelnou možnost vykořisťování,
ale vůči pracujícím a potlačovaným
národům znamená klid hřbitovní,
ke kterému po případě dopomohou zbraně.
"Bezpečnost" znamená odstranění
všeho toho nebezpečí jakýmikoliv prostředky.
Veřejná mravnost neznamená pronásledování
lichvářství a zdražování,
přestoupení zákonné osmihodinové
doby pracovní, ochranu mladistvých dělníků,
zákaz vykořisťování pracovní
síly a vážnou ochranu cti žen, ale vztahuje
se na občanské mravy, totiž na zákonné
nemravnosti.
Článek 2 poroučí politickým
úřadům, aby se preventivně bránily
proti nebezpečím, ohrožujícím
buržoasii a kapitalismus, aby odstranily předem libovolnými
prostředky tato nebezpečí. Ve výboru
ústavně-právním jsem vyjádřil,
že ta skutečnost, že ve článku
2 schází odstavec "v mezích platných
zákonů a nařízení", může
znamenati, že úřady mají právo
na nezákonné a nadzákonné počínání.
Na to pan ministr vnitra s určitostí potvrdil tuto
moji pochybnost a vyslovil se, že na ochranu veřejného
pořádku atd. jsou povinny užívati úřady
jakýchkoli prostředků.
Přidáme-li ještě, že podle článku
3 úřady mohou vydati také nařízení,
obsahující trestní rozkazy a zákazy,
je hotova typická fotografie policejního státu,
ve kterém policie vládne nad životem a smrtí,
zasahuje do každé občanskou demokracií
povolené volnosti práva, převrátí
tak ústavní zákon jako celou soustavu platných
zákonů, neboť neučiní-li toho,
odpovědný úředník ztratí
své místo; učiní-li tak a následky
nesplní očekávání a veřejné
mínění se nad tím rozčílí,
tedy nanejvýš se trestá jeden úředník,
ale soustava je zachráněna. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.) Jak má úřad
užívati těchto zbraní, na to dostane
všeobecné instrukce, ale jinak vedoucím úředníkům
je doporučena nejdalekosáhlejší starostlivost,
lépe řečeno: raději mohou zostřiti
pronásledování každého protikapitalistického
a protivládního hnutí ale klid buržoasie
musí chrániti i před malým větříkem.
Tato odpovědnost úřadů přirozeně
činí nutným velkolepý špiclovský
systém sahající až k svatyni rodinného
života. Policejní ředitel, třesoucí
se o své místo, potřebuje zprávy o
spiknutí, revoltách, atentátech atd., neboť
jen tak dovede odůvodniti v případě
potřeby své rozkazy a zákazy. Objeví
se svět agentů-provokatérů a bude
vychovávati občany státu na zrádce
různými korupcemi, bude se prováděti
vynucování, přiznání, mučení
za tapetovými dveřmi, neboť se musí
vyráběti důkazy všemi prostředky.
Tento zákon oživí ochranu carského Ruska,
zmodernisovanou zkušenostmi rumunské Siguranzy.
Zákonodárství v takovém policejním
státě se srazí do pozadí. Policejní
rozkaz a zákaz bude právním pramenem, policie
koriguje zákon, lépe řečeno: zplnomocněním
zákona se uzákoní ty nezákonnosti,
které do té doby policie spáchala hlavně
ve východních částech země.
Stručně vyjádřeno: fašismus v
suché formě, zákonné formě
a na základě zákonného zplnomocnění.
V případě velkého mzdového
boje, bouřlivějších projevů národní
nespokojenosti, revolučních projevů nebo
v případě války poskytuje neomezené
možnosti policejním úřadům Prügelpatent.
V tak zv. normálních dobách Prügelpatent
dává možnost k naprosto libovolným nařízením,
na jedné straně může podporovati fašistické
organisace, jejich krvavé způsoby, jejich protidělnickou
činnost, na straně druhé může
zakázati i nošení rudé vázanky
a návštěvu místností odborových
organisací.
Úředník bude vždy svatým a nedotknutelným,
ba úřad sám je svatyní, ve které
jen šeptem a k zemi se kloníc smí se mluviti,
a běda tomu, jehož nos se úředníku
nelíbí. Jednoduše ho uvězní na
základě nařízení čl.
3 a čl. 4. Pracující člověk
bude nucen studovati Guthův katechismus společenského
chování. Stačí pravý či
falešný protokol úředníka a dělník
bude pro neslušnost zavřen. Naproti tomu sice zákon
vyžaduje od úředníka také dobré
způsoby, ale již bez trestních nařízení.
Ať zkusí někdo učiniti oznámení
pro hrubé jednání proti úředníku!
Bude dokonce sám zavřen.
Zákon myslí také na to, že nařízení
v oboru místní policie je právem obcí.
Některé pokrokovější obecní
zastupitelstvo po případě nevydá v
obci nařízení proti bolševikům.
Najdou-li se nejméně 2 obce, které nevydají
takového nařízení, může
tak učiniti politický úřad buď
tím, že přinutí obec k vydání
nařízení, nebo je sám vydá.
Že státní občanství, příslušnost,
povolení pobytu a vyhošťovací právo
zůstane v rukách politických úřadů,
je přirozeno. Odvolací instance se zúží
a okresní náčelník je neomylným
papežem, jakmile soudí jako odvolací úřad,
stížnost k nejvyššímu soudu nemá
účinku odkládacího.
V případech nepřesahujících
200 Kč ceny není ani odvolání, tedy
právě v případech nejčastějších
u dělníků a zemědělců.
Právní a policejní postup není regulován
zákonem, nýbrž nařízením.
Podle známého 10. článku, který
i pražskou advokátní komoru zneklidnil, ač
ona jistě není proletářskou organisací,
mohou úřady žádati, aby strany složily
kauci v peněžní hotovosti, nebo: kdo nemá
peníze, tomu se jeho záležitost nevyřídí.
Politický úřad má právo zabaviti
předměty strany, o jejíž zájmy
jde, a přísně stíhá prozrazení
úředního tajemství. Politický
úřad přes jasné znění
trestního zákona může trestati svědka
i znalce jednoměsíční ztrátou
svobody s odůvodněním, že vědomě
mluvil nepravdu nebo se mýlil.
Neuvedu dále podrobností. Stačí toto
vše ke konstatování, že jsou položeny
základy absolutistického policejního státu,
jehož nejdůležitější úlohou
je pronásledování každého dělnického
hnutí a nerespektování zákonů.
Splní se tedy touha fašistů, aby dělníci
a chudí lidé vůbec byli postaveni mimo zákon.
Jest jen otázka, budou-li pracující massy
trpěti politický absolutismus a zda právě
tento zákon nezkrátí cesty třídního
boje a nepovede k otevřené občanské
válce.
Zákon uloží do hrobu i ty pozůstatky
samosprávy, které se ještě v praksi
uplatňovaly, neboť sice vedle zemského a okresního
úřadu bude zde zastupitelstvo, ve skutečnosti
však toto zastupitelstvo bude teď bez pravomoci, vážné
působnosti a výkonné moci. Rozhodování
zůstává v rukou policejních úřadů.
O organisaci čtyř zemí, o zfalšování
národní samosprávy, o pošlapání
práv Podkarpatské Rusi promluví podrobněji
jiný náš řečník. Mně
stačí konstatovati, že návrh nedá
autonomii lidem žádné země a působnost
zastupitelstva a výborů vymezena je tak úzce,
jak je jen možno. Ale i v tomto úzkém kruhu
působnosti bude každé usnesení jen tehdy
platné, kryje-li se s vůlí úřadů.
V opačném případě není
platné. O kruhu působnosti zemských zastupitelstev
obšírně pojednává § 30.
Mnoho slov a málo obsahu. "Pečovati o humanitní,
zdravotní, hospodářské, dopravní
a kulturní zájmy země a jeho obyvatelstva,
zřizování nebo spravování ústavů.
podniků nebo zařízení nebo zlepšení
dopravy, bytové, zdravotní a sociální
poměry atd." - znamenalo by mnoho, byla-li by dána
moc na to všechno, ale neznamená to téměř
nic v těch rámcích, které návrh
určuje.
Vždyť podle odůvodnění dr Kramáře
zastupitelstvo není sborem zákonodárným,
je sborem poradním, a normotvorným jest jen tam,
kde je k tomu výslovně zmocněno státním
zákonem. Tedy bezmocné a vzdychající
zastupitelstvo, které spravuje a jehož denní
pořádek určuje zemský president a
na program dá jen ty záležitosti, které
nejsou nebezpečné pro centralismus, o kterých
si mohou pánové sice podebatovati, ale rozhodovati
musejí tak, jak on chce, a odpovědnost za ně
a jejich nepopulárnost chce úřad na samosprávné
korporace přenésti. Práva zemského
presidenta jsou nepoměrně velká a naproti
tomu práva zastupitelstva nicotná.
Víme dobře, že občanská dobročinnost,
občanské zdravotnictví a občanské
sociální cítění atd., jakož
i kulturní a dopravní záležitosti jen
v nepatrném vztahu patří do okruhu působnosti
zastupitelstva. Návrh ani tyto záležitosti
nevyjme z působnosti úřadů. Je však
postaráno o to, aby při presidentu ještě
jeden úředník hlasoval, a dále je
postaráno hlasovacím systémem o to, aby oposiční
strany nebyly a nemohly býti ve většině
ani tehdy, když 3/4 příslušné
země jsou oposiční.
Jednu třetinu členů jmenuje vláda
z odborníků. Že u odborníků jsou
důležitými nikoli odborné znalosti,
nýbrž politická příslušnost
a světové názory, je zbytečno vykládati.
I pan dr Kramář jest upřímný
v této otázce, když píše toto:
"Těžko lze upírati právo vládě,
aby při takovém jmenování nepřihlížela
k těm, kteří ani politicky nejsou otevřeně
proti státu, ani hospodářsky a sociálně
nechtějí revoluční převrat
všeho, co tvoří základy klidného
organického rozvoje státu." Jmenování
tedy neslouží k tomu, aby sbor byl rozšířen
odbornými silami, ale je korekturou vůle voličů.
Jmenovaní pak přiznávají se podle
rozkazu ke kterékoliv občanské straně,
a tak na př. agrární strana může
dosáhnouti i v Podkarpatské Rusi toho, že může
býti největší stranou zemského
zastupitelstva.
Buržoasie je však přespříliš
opatrnou a nespokojí se ani těmito kautelami, nýbrž
v návrhu vztahujícím se k volebnímu
řádu omezuje volební právo zajištěné
ústavními zákony, hranici věku zvyšuje
na 24, resp. 30 roků a délku pobytu na jednom místě
resp. v jedné zemi (okresu) zvyšuje na jeden rok před
zapsáním do voličského seznamu, resp.
dva roky. Po zrušení volebního práva
vojáků toto omezení opět zbaví
volebního práva desetitisíce obyvatelstva,
přirozeně v prvé řadě proletariát,
zemědělského dělníka a dělnictvo
průmyslové, jejichž státní občanství
a příslušnost beztoho těžko uzná
úřad a kterážto třída
při dnešní akutní nezaměstnanosti
těžko může zdržovati se delší
čas na jednom místě, poněvadž
stěhuje se tam, kde doufá nalézti práci.
Hlavně desetitisíce sezonních dělníků
budou zbaveny volebního práva úplně
falešným a pozornosti nezasluhujícím
odůvodněním tohoto návrhu zákona.
Tak zapadá jeden článek řetězu
do druhého na úplné zrušení samosprávy.
Třídu pracující zbaví návrh
všeobecného volebního práva, méně
pracujících může hlasovati pro stranu
odpovídající jim v třídní
situaci, ještě méně členů
může býti zvoleno, a tak i kdyby byla strana
nepoměrně silná, málo členů
zprostředkuje zastoupení. Je-li silná oposice,
jsou proti ní hlasy jmenovaných úředníků,
právo veta, právo chéfů, úřadů
a v posledním stupni právo rozpouštění.
To vše znamená zjednodušení až do
přítomné doby platných práv
a možností. Již podáváním
alkoholu po čas voleb dala vládní většina
možnost, v zájmu hostinských podporovati hnutí
živnostenské strany. Tak dr Kramář
nechal do života vstoupiti ty "maďarské
volby", proti kterým tak silného hlasu užívá
v důvodové zprávě a ozbrojeným
i opilým fašistickým skupinám dal právo,
aby před volbami a při volbách terorisovaly
voliče.
Tím přirozeně působení okresních
zastupitelstev bude ještě menší, libovláda
úřadu okresního bude míti ještě
širší pole a že výbor a komise budou
v rukou úředníků pokornými
vládními sbory úplně bez páteře,
jest ještě přirozenější.
Podrobnostmi se nezabývám a právní
žalování a pláč nad urážkami
ústavy přenechám sociálpatriotickým
stranám, které se pohybují ještě
stále v ilusi o tom, že dnešní vládní
většina ctí zákony a své politické
cíle obětuje právním odůvodněním.
Podané návrhy zákona znamenají pokrok
reakcionářského zákonodárství,
a pakli Národní shromáždění
ještě před prázdninami odhlasuje zákony
o uspořádání evidence cikánů
a podobných tuláků - t. j. nezaměstnaných
- a o donucovacích pracovnách, pak strany buržoasie
odjedou na letní prázdniny v té víře,
že tím úplně zachránily kapitalistický
řád. Reakce však ještě silněji
srazí proletariát. Přestane víra a
iluse vložená do humanity a demokracie a celý
proletariát pochopí, že nemůže
ničeho očekávati od evoluce, a nechce-li
všechny své příslušníky
dostati do vězeňských okovů, chce-li
se osvoboditi, pak jediná jeho cesta je: světová
revoluce. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je p. posl. dr Meissner.
Uděluji mu slovo.
Posl. dr Meissner: Slavná sněmovno! Koalice
předložila sněmovně věc nedobrou.
Je to patrno z toho, že je velmi málo těch,
kdož by z řad koalovaných stran hlásili
se k obhajobě obou předloh. A pokud dostanou se
ke slovu, hájí předlohy argumenty nesprávnými
a neupřímnými. Vidíme to jak v tištěné
zprávě většiny ústavního
výboru a v referátu pana zpravodaje, tak i ve vývodech
jednotlivých řečníků koalovaných
stran.
Do téže chyby upadl také p. dr Viškovský.
Pan dr Viškovský snažil se předlohu,
kterou se mění župní zřízení
v zřízení zemské, opříti
argumenty, které musím rovněž prohlásiti
za neupřímné, poněvadž mají
zakrýti podstatu věci, se kterou nechtějí
koalované strany otevřeně před veřejnost.
Vývody p. dr Viškovského byly neobyčejně
zajímavé s hlediska politického. Nevím,
byla-li to vědomá či podvědomá
kritika politiky vlastní strany v dřívějších
letech. Pokud šlo o sociální pojištění,
prohlásil postup své strany v dřívější
době proto za špatný a pochybený, poněvadž
jeho strana dala se vésti těmi prožluklými
socialisty. Pokud však šlo o župní zřízení,
rovněž tak prohlásil postup republikánské
strany v r. 1920 za pochybený. Ale tehdy neměli
vedení v této věci socialisté, nýbrž
strana republikánská a přední její
činitelé, ministr vnitra Ant. Švehla,
nynější ministerský předseda
(Slyšte!); nynější pan předseda
poslanecké sněmovny byl referentem v této
věci v Národním shromáždění
(Slyšte!). Pan dr Švehla byl také
tím, který jako ministr vnitra provedl župní
zřízení na Slovensku v r. 1923, on to byl
také. který ještě v r. 1924 a 1925 prosazoval
v dřívější majoritě provedení
župního zřízení. Ministerský
předseda Švehla ještě v roce 1926
trval na provedení župního zřízení.
A když tu člen téhož klubu prohlašuje,
že župní zřízení bylo pochybené
(Výkřiky posl. Koudelky.), když prohlašuje,
že on nebojí se výtky nedůslednosti,
jakmile se přesvědčil o pochybeném
stanovisku dřívějším, a odůvodňuje
toto své přesvědčení, jak říká,
na základě zkušeností a studia, pak
musím říci: byla to řeč politicky
rozvážná? Jaké pak zkušenosti a
jaké pak studium? Jsou zkušenosti se župami na
Slovensku opravdu tak truchlivé a jsou-li, proč
tedy pan ministerský předseda až do poslední
chvíle trval na provedení župního zřízení?
A jakéže to studium vedlo dr Viškovského
k přesvědčení, že zemskému
zřízení sluší dáti přednost
před župním? Jestli opravdu teprve studium
vedlo k tomuto přesvědčení, pak v
tom vidím jistou velikou vadu, že k tomuto studiu
přední činitelé republikánské
strany nesáhli již r. 1920, 1923, 1924 a 1925. Já
bych se nebyl odvážil tak ostré kritiky politiky
republikánské strany, jako se toho odvážil
řečník této strany, začež
se mu ještě dostalo stisku ruky od pana ministerského
předsedy. (Veselost. - Výkřiky
posl. Mikulíčka.) Bylo by bývalo správnější
- a já bych řekl méně škodlivé
- kdyby byl mluvčí republikánské strany
nekryl se za důvody nesprávné, nýbrž
kdyby byl upřímně prohlásil, že
ani on, ani jeho strana nezměnili svého nazírání
na župní zřízení proti r. 1920,
že uznává, že je lepší než
zřízení zemské, ale že to jsou
momenty jiné, které nutí stranu ke změně
fronty.