Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. dr Meissner (pokračuje): Vždyť dnes ve státě máme již více nepřímých daní než daní přímých. Kdo to je, kdo ve státě a obci platí? Copak to jsou jen ti, kteří platí přímé daně nebo přirážky k nim? Právě tato úprava odporuje principu, který tu prohlásil p. dr Viškovský.

Občanské strany chtějí se domoci toho, aby se svých beder svrhly veřejná břemena, ale naproti tomu aby právo rozhodovací ve větší míře strhly na sebe.

Pan dr Kramář uvedl pro jmenovací právo vedle jiných důvodů jeden důvod, kterým se chci zabývati, a to, že potřebujeme v zemských zastupitelstvech odborníků. Uvádí, že odborníci vzhledem k formám boje jsou odpuzováni od práce ve zvolených sborech a že je třeba jmenovacím právem umožniti, aby odborníci, jichž každá veřejná korporace potřebuje, nebyli odpuzováni.

Shoduji se s p. dr Kramářem v jednom, že totiž všechny naše veřejné korporace potřebují odborníků a že každý, kdo má interes na ozdravění našich poměrů, snažiti se má o to, aby se odborníci dostali do zákonodárných i samosprávných sborů, ale nejenom to, nýbrž aby také v těchto sborech byli slyšáni. (Tak jest! Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany soc. dem. a čsl. strany nár. socialistické.) A jestli se shodujeme v tomto požadavku, aby úroveň našeho parlamentu a našich samosprávných sborů byla zvýšena, pak se rozcházíme v cestě, jak dojíti k tomuto cíli. Pan dr Kramář právem stěžuje si, že náš politický život tak je otráven (Výkřiky: "Národem"!), že užíváme tak ošklivých zbraní, že se nejenom odborník, ale pomalu každý slušný člověk bude báti a štítiti kandidovati. Ale kde je potom prostředek k odstranění toho? Nejprve musíme odstraniti nástroje, jichž se užívá k tomuto zápasu. (Výborně! Souhlas poslanců čsl. socialistických stran.) Vždyť jsme teprve nedávno byli svědky, jakých se užívalo prostředků (Výkřiky na levici.) před volbou, která se v této sněmovně konala, které právě sloužily k otrávení a zošklivení veřejného života. (Potlesk poslanců čsl. strany soc. dem. a čsl. strany nár. socialistické.)

Tedy ne jmenovací právo, ale zvýšení úrovně politického zápasu, a to má se sváděti na nás? Nejsou všichni vinni? Což pak to dělá jen orgán jeden? Nechť všechny strany bez rozdílu, kteréhokoliv odstínu, ať jsou to orgány kterékoli osoby a činitelé ve státě a ve vládě, zkoumají, jak odstraniti otravu, způsobenou bojem. A tady nasaďme páky a napravme náš veřejný život. (Posl. dr Kramář: Jaký to byl boj? - Výkřiky: "Národ"! - Výkřiky poslanců stran socialistických a strany komunistické.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Posl. dr Meissner (pokračuje): Já nerozlišuji, mně je to stejné, které straně patří orgán, té to platí. Já se dále ptám, když se jeví tak citelná potřeba, aby se odborníci dostali do zákonodárných a samosprávných sborů, proč tedy je strany, které tak velikou váhu kladou na odbornictví, nekandidují? (Výkřiky poslanců stran socialistických a strany komunistické.)

Ale vždyť my jsme sami svědky toho, jak se cení odbornická práce v tomto parlamentě. Jsou-li odborníci členy tohoto parlamentu a jsou-li nešťastnou náhodou také členy oposice, pak si mohou vymluviti plíce a přednésti argumenty sebe odbornější, nikdo jich neslyší (Potlesk.) a nikdo k nim nepřihlíží. A není-li zvolených odborníků v tomto parlamentě, proč se na příklad k takové důležité předloze, jako byla tato, nepovolali podle našeho návrhu odborníci? My potřebujeme nejdříve (Výkřiky.) jmenovacího práva, aby odborníci mohli do některých sborů přijíti? Kdyby to šlo, zavésti nebo odůvodniti zavedení jmenovacího práva v parlamentě potřebou odborníků, pak by ti odborníci byli sem připuštěni, ale ne proto, aby nám přednášeli odborné výklady, nýbrž aby odborně hlasovali s určitými stranami. (Veselost. Potlesk.)

Musím s tohoto místa a při této příležitosti opakovati výtku, kterou jsem učinil v ústavně-právním výboru. Můžeme býti hrdi na některé z učitelů vědeckých ústavů, university, techniky, můžeme býti hrdi na to, jaké osoby máme v čele nejvyššího správního soudu. Nikdo z nás nesmí a nemůže si osobovati nějakou vševědoucnost v otázkách právních, které jsou někdy tak komplikované a specifikované, že je třeba slyšeti odborníky v každém jednotlivém oboru. Těžce se mne dotýká, když jen několik málo úředníků toho či onoho ministerstva se domnívá, že není třeba slyšeti jiných odborníků. Je to postup, který není na prospěch věci, který musí škoditi a který způsobí to, že se nám do zákonů dostanou ustanovení, která vědeckým a právnickým světem těžce a přísně, ale při tom spravedlivě budou kritisována. Vrhne to divné světlo nejen na ono ministerstvo, které s předlohami přichází, nýbrž i na celý náš parlament. Jakou může míti ten parlament váhu a úctu, když odtud vycházejí zákony, které jsou předmětem posměchu odborných kruhů jedině proto, že nepřibereme odborníků? (Potlesk.)

Vidíme tedy, k čemu odborníci slouží. Jmenovací právo neslouží k jinému, než aby byly korigovány výsledky všeobecných voleb. Jen na jednom příkladu to ukáži. V zemském výboru jmenovacím právem a pak hlasovacím právem jednoho úředníka je možno ³/₄ většinu zvolených proměniti v minoritu. Na příklad v Čechách ³/₄ většina osmdesáti členů zvolených, totiž 60, bude míti 6 zástupců a ti druzí také 6 a s úředníkem zpravodajem 7, čili budou míti většinu proti ³/₄ většině ve kterékoli zemi. To jmenovací právo, jak vidíte, není tak nevinné.

Ale já mám za to, že i s hlediska státního toto jmenovací právo je pochybené. Nebudeme tak naivními, abychom se domnívali, že vláda bude prováděti jmenování tím způsobem, aby oposici přidala a sobě ubrala. Tam, kde nebude míti většiny, tam si v zemském zastupitelstvu a okresním jmenováním většinu utvoří. A co, když následkem nových voleb do Národního shromáždění a nebo bez takovýchto voleb následkem změny konstelace změní se majorita v parlamentě, co nastane? Snad tato nová většina státní nebude míti v onom dříve jmenovaném zemském zastupitelstvu většinu. Buď bude chtíti užíti téže methody, bude musiti zastupitelstvo (Hlasy: Jmenovati!) rozpustiti, anebo budou tu stálé konflikty mezi oním zemským zastupitelstvem a mezi majoritou v poslanecké sněmovně. Já to nepovažuji za zdravé, když se správa okresní a zemská stává takto odvislou od dočasné konstelace ve státě. Stát je něco jiného a okres, který má spravovati zemi malého obvodu územního, rovněž něco jiného. A může býti spravován s docela jiných hledisek většinových a v určitém okresu nemusí vládní většina býti rovněž většinou, aniž by nějak interesy státní pod tím trpěly.

Také pro další věci, kterými se osekávají demokratická zařízení, totiž zvýšení věku směrodatného pro volební právo a usedlost, - pan dr Kramář ve své důvodové zprávě uvedl několik argumentů, kterých se chci jen letmo dotknouti. Tak pokud jde o usedlost, je toho názoru, že ona slouží jako jistá garancie zralejšího úsudku. Posud se každý domníval, že ten, kdo doma zůstal sedět za pecí, za nic nestál, a chtěl-li kdo míti zralejší úsudek, šel do světa, čili musil měnit usedlost. (Tak jest!) Opačný názor panoval před mnoha lety. Sám jsem byl svědkem takových projevů u starých sousedů na vesnicích a městech, kteří měli přímo avers proti každému tak zv. přivandrovalci, i kdyby byl sebe déle v obci bydlel. To je asi stejný argument, jenže potud horší, že tento argument působí toliko proti určité vrstvě, že požadavek usedlosti dotýká se hlavně dělnictva, zaměstnanectva státního a také úřednictva, že tu je nerovným způsobem postižena jedna vrstva voličstva, kdežto druhá vrstva požadavkem tím postižena nebude. (Souhlas.) Nebudu se s panem zpravodajem příti o to, ve kterém stáří všeobecně má občan v Československé republice rozum, zdali v 21 nebo ve 24 letech. Pan dr Kramář dnes myslí, že stačí rok 24. V roce 1920, když jsme jednali o stáří potřebném pro volbu do senátu, řekl: A jestli 21letý nebo 26letý, ti mají stejný rozum. (Zpravodaj posl. dr Kramář odporuje.) To je vzato z protokolu, pane doktore! (Výkřiky. Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Meissner (pokračuje): Takhle to pan dr Kramář řekl r. 1920. (Výkřiky.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Meissner (pokračuje): Takhle to pan doktor řekl r. 1920: "Copak je mezi 21letým a 26letým nějaký veliký rozdíl? I když má ženu, jest již rozumný?" Teď zase pan dr Kramář poukazuje na to, zdali 21letá dívka má dostatek rozhledu. Dostatek rozhledu zvoliti si muže, to má, ale zvoliti člena okresního zastupitelstva, to nemá? 21letá dívka, která od 14 let pracuje v továrně, dře se a živí rodinu, ta má méně rozumu, než nějaká stará třesoucí se babička stojící nad hrobem? Ta babička může voliti, ta má dostatek rozhledu o tom, kdo má přijíti do zemského a okresního zastupitelstva, a ta 21letá dívka nikoli?

Mně se tak zdá, že někteří naši politikové jsou zvyklí se dívati na voliče toliko s hlediska své vrstvy. Oni vidí svou mládež (Výborně!), oni vidí svou studující mládež, která je odvislá od svých rodičů a jimi vydržovaná, oni vidí ty různé kousky té zlaté mládeže (Potlesk. Různé výkřiky na levici.), že nemají dostatek rozhledu pro vážné politické rozhodování. Ale mládež vyšlá z tříd pracujících, bez rozdílu, jde-li o dělníka nebo rolníka, která je zvyklá pracovati a dříti se od mládí, která ví, co je to život a jeho hospodářské a sociální potřeby, ta nemá býti vylučována z volebního práva. (Výkřiky komunistických poslanců.)

A abych ukázal charakteristiku předlohy, chci se dotknouti ještě jedné stránky, jejíž projednání pan řečník, který mluvil přede mnou, ponechal nám - sociálpatriotům. Mám přesto za povinnost právě dotknouti se této okolnosti k jistému dokumentárnímu konstatování. Chci totiž ukázati na několika příkladech, jak koalici nejen zákon není ničím, ale také ústavní zákon není žádnou překážkou pro jakoukoliv úpravu, ústavní listinou nepřípustnou. V úvodu tohoto odstavce své řeči, nikoliv pro sebe, nýbrž pro koaliční strany, které o sobě říkají, že jsou konservativní, předeslal bych výrok slavného českého konservativního politika dr Riegra, který na Kroměřížském sněmu řekl: "Všechna moc pochází z lidu a vykonává se způsobem konstitučně pevně stanoveným." On i Palacký trvali vždycky na tom, aby národ i stát se držel zákonů konstitučních, aby mu byly vodítkem a od nich aby se neuchyloval. Tedy politik konservativní. (Zpravodaj posl. dr Kramář: Byl tenkrát konservativní?) Ale, pane doktore, dr Rieger od tohoto svého stanoviska nikdy neustoupil a k tomuto svému historickému výroku se vždycky znal.

Na několika příkladech ukáži, jak tato předloha je v rozporu s ústavní listinou. § 95 ústavní listiny stanoví: Soudní moc v záležitostech trestních přísluší občanským soudům trestním, pokud není přikázána trestním soudům vojenským, nebo pokud tyto záležitosti nemají býti podle všeobecných předpisů projednávány v trestním řízení policejním nebo finančním. Ústavní listina přikazuje tudíž pro trestní pravomoc v prvé řadě a také subsidiárně soudy; jiné úřady, zejména politické úřady, mohou si osobovati trestní pravomoc jen tehdy, když je jim výslovně zákonem přidělena. Naproti tomu čl. 6 předlohy obsahuje pravý opak. Zní: "Politické úřady jsou příslušny vykonávati trestní pravomoc, pokud nenáleží soudům nebo jiným úřadům." To je velmi důležitý rozdíl. Zde na prvém místě a pro všechny případy subsidiárně trestní pravomoc přikazuje se nikoliv soudům, nýbrž politickým úřadům. Poukazuje-li důvodová zpráva na čl. VIII uvozovacího zákona k trestnímu řádu, pak zapomněla, že po onom uvozovacím zákonu z r. 1873 přišla ústavní listina, která ustanovení obyčejného rakouského zákona derogovala, a že dnes odvolávati se na rakouský trestní řád je nepřípustno, poněvadž se zákonný právní stav podstatně změnil ústavní listinou.

Není lhostejno, vysloví-li se zásada, že trestní pravomoc, pokud není jinak stanoveno, přísluší soudům, nebo zdali se takto všeobecně, subsidiárně přikáže správním úřadům, neboť se může stát, že budou zákonem nebo nařízením vydaným na základě zmocňovacího zákona tvořeny nové právní předpisy trestní, že v nich o příslušnosti nebude řeči, ať úmyslně nebo opominutím, a potom padá ono ustanovení ústavní listiny o subsidiární příslušnosti soudů a nastupuje subsidiární příslušnost politických úřadů. To není tak lhostejno. Pro povahu státu, je-li státem právním nebo státem policejním, má toto ustanovení velký význam. (Souhlas.) Podle ústavní listiny Československá republika měla býti státem právním, kde soudy by rozhodovaly o trestních věcech. Podle tohoto zákona Československá republika má se státi státem policejním, kde o trestních věcech v prvé řadě politické úřady budou rozhodovati. (Potlesk. Výkřiky komunistických poslanců.)

Druhý případ: § 85 úst. listiny praví k ústavní listině: "Působnost ministerstev upravuje se zákonem". V důvodové zprávě se praví: "Předloha chtěla touto zásadou znemožniti praksi bývalého Rakouska, které i kompetenci některých ministerstev určovalo pouhým nařízením". Tedy ústavní listina chtěla - je to expressis verbis v důvodové zprávě vyjádřeno - aby kompetence ministerstev - a to nejen ministerstev mezi sebou, nýbrž i kompetence ministerstev vůči nižším úřadům - byla upravována nikoliv nařizovací cestou, nýbrž toliko zákonem. Co však dělá předloha?

V §u 8 stanoví: "Vláda může nařízením přenésti některé záležitosti zemských úřadů na ministerstva nebo naopak." Čili kompetence ministerstev vůči zemským úřadům nebo naopak nemá býti upravena, jak stanoví ústavní listina, jenom zákonem, nýbrž také nařízením. Že to mínila ústavní listina, jak jsem vyložil, je patrno z §u 3 zákona č. 286 z r. 1924, t. zv. úsporného, kde se praví: "Vládě se ukládá, aby předložila návrh zákona o jednotné úpravě správního řízení a o vymezení příslušnosti jednotlivých ministerstev." Roku 1924 bylo vládě uloženo předložiti návrh zákona a místo toho vláda prohlašuje, že věci upraví nařízením i příslušnost ministerstev, i úpravu správního řízení.

Ale tak okatě porušiti ústavní listinu, jak se to stalo v důvodové zprávě, jsem opravdu ještě neviděl. Nevím, kdo psal specielní důvodovou zprávu. Všeobecnou psal jistě pan dr Kramář. Prosím, ta všeobecná část je pracována velmi důkladně a v tom ohledu, ačkoli věcně mám proti ní námitky, formě vytýkati nic nemohu. Ale k důvodové zprávě k jednotlivým článkům a paragrafům, mám námitky nejen věcné, nýbrž i formální. Nevím, dopouštím-li se nesprávné výtky, řeknu-li, že nevěřím, že by tuto část důvodové zprávy byl pracoval dr Kramář. Je totiž zvykem v tomto parlamentě, že důvodové zprávy nepracují poslanci-referenti, jak tomu je v každém jiném parlamentě - my totiž nemáme odborníků - nýbrž že je pracují úředníci ministerstev. (Výkřiky. Ministr dr Šrámek: Myslíte, že to bylo v Rakousku jinak?) Ne, prosím. (Ministr dr Šrámek: Já vím dobře, jak to bylo!) Ale vždyť my se chceme odrakouštiti - nechceme to míti takové jako ve Vídni, chceme míti skutečný parlament. (Různě výkřiky.)

Důvodová zpráva nemá býti výrazem názorů referentových, nýbrž většiny a zejména nemá býti výrazem názorů ministerstva. Vždyť to je rozdělení oboru působnosti; zde ministerstvo, které hájí svou předlohu, a zde parlament, který tuto předlohu kritisuje a po případě, není-li této koalice, opraví. (Potlesk.)

Proto důvodovou zprávu v jednotlivých článcích a paragrafech mohu posuzovati jako výraz názorů, které panují v ministerstvu vnitra. (Různé výkřiky.)

Veliký zápas byl, jak již kol. dr Patejdl se o tom zmínil - v ústavně-právním výboru o čl. 3. To jest o to, mohou-li býti politické úřady pověřeny také vydáváním nařízení, pokud toho vyžaduje veřejný pořádek, klid, bezpečnost a veřejná mravnost. Nikomu v ústavně-právním výboru nenapadlo, že by pod slovem "nařízení" mohla býti míněna nařízení, o nichž se zmiňuje ústavní listina. A přece důvodová zpráva praví toto: "Hlavním účelem čl. 3 je stanoviti výslovně a jasně, že úřady politické mají právo na základě čl. 2 a v jeho mezích vydávati všeobecná nařízení. Tím se zjednává ve smyslu §u 55 ústavní listiny zákonný podklad pro nařizovací moc úřadů politických." (Výborně!)

Pánové, to není, prosím, maličkostí. § 55 ústavní listiny (Výkřiky posl. Hackenberga.) zní: "Nařízení vydávati lze jen k provedení určitého zákona a v jeho mezích." Důvodová zpráva však praví, že politickým úřadům tím se výslovně statuuje nařizovací moc podle §u 55 úst. listiny. (Různé výkřiky.)

Tento rozbor je nezbytně nutným, abychom viděli, jak se u nás zákony dělají a jak se pak v důvodové zprávě opodstatňují. § 55 úst. listiny je obsažen v hlavě III, která má nadpis: Moc vládní a výkonná. Tedy vydávati nařízení je částí moci vládní a výkonné. Ústavní listina nezná jiného nařízení než jako výron moci vládní a výkonné.

V §u 64 úst. listiny je moc vládní a výkonná takto rozdělena, a jsou tam jmenováni činitelé, jimž jedině v republice moc vládní a výkonná přísluší. Praví se tam: "Veškerá" slovo "veškerá" podškrtávám - "moc vládní a výkonná, pokud ústavní listinou nebo zákony Československé republiky vydanými po 15. listopadu 1918 není a nebude výslovně vyhrazena presidentu republiky, přísluší vládě." Tedy moc vládní a výkonná přísluší toliko presidentu tam, kde je to v ústavní listině nebo v jiných zákonech výslovně stanoveno, a kde to není stanoveno, nepřísluší nikomu a ne zejména policejnímu řediteli nebo okresnímu hejtmanovi, nýbrž toliko vládě. (Zpravodaj posl. dr Kramář: To já budu hájiti!) To chcete ještě hájiti, pane doktore? To již opravdu nechápu!

O vládním nařízení je v §u 81, lit. a) ustanovení, jak k němu dochází, jak se o něm hlasuje, v §u 84, kolik vyžaduje podpisů. Nemůže tudíž v Československé republice nikdo vydávati podle §u 55 nařízení nežli vláda. Stanoví se podle §u 50, že v každém zákoně sluší uvésti, kterému členu vlády se ukládá jeho provedení. Nelze uložiti provedení zákona nějakému úřadu, nýbrž lze jím pověřiti toliko člena vlády, ani ministerstvo nelze pověřiti, natož nějaký podřízený úřad. Co se zde děje? Že může býti v budoucnosti vydán zákon, a provádění jeho podle §u 55 nebude uskutečněno nařízením vládním, nýbrž politickým úřadem. Politické úřady jsou protiústavně postaveny na roveň vládě. Toto, prosím, předložte odborníkům, zdali je tato výtka správná čili nic.

A konečně ještě jedno ustanovení úst. listiny chci citovati, § 86, který zní: "Budiž postaráno při správních úřadech o nejvydatnější ochranu práv a zájmů občanstva." Podívejme se, jak podle předlohy bude postaráno při správních úřadech o tuto nejvydatnější ochranu práv a zájmů občanstva. Tak na př. řízení ve věcech správních nebude upraveno zákonem, nýbrž nařízením z těchto klasických důvodů: "Běží o látku nadmíru rozsáhlou a právnicky nesnadnou." (Výkřiky.) Tedy poněvadž jde o látku neobyčejně důležitou a nesnadnou, proto ji bude upravovati ministerstvo a parlament to dostane až dodatečně.

Bylo již v debatě uvedeno, že úřad může uložiti straně, aby složila jistotu, ale nejen k zabezpečení nákladů, nýbrž také "k zajištění účelu nebo podmínek řízení". Ač jsme upozorňovali v ústavně-právním výboru na nebezpečí tohoto ustanovení, vládní většina přes to je přijala s odůvodněním, že prý je to jen fakultativní, že teprve v prováděcím nařízení se to může zavésti. Zapomněli, že i bez prováděcího nařízení se zde úřadu dává právo žádati jistotu. Úředník může po podání žádosti prohlásiti straně, živnostníku, továrníku, jako komukoli jinému: "Nevyřídím dříve, dokud nesložíš 50.000 Kč jistoty." K čemu? Ke krytí nákladu nikoli, ke krytí účele a podmínek řízení? Co to je "účel a podmínky řízení", kdo to může stanoviti? Kolik dělají náklady, lze přibližně určiti a může se žádati záloha pro náklady, to lze omluviti. Ale žádati jistotu pro účely nebo podmínky řízení? Co to jest? Kde je zde nějaká ochrana stran? Ani není stanoveno, že existuje nějaké odvolací právo. A to bude míti v rukou třebas nějaký subalterní úředník, který nařídí straně, že musí dáti jistotu ve formě hypotekární na domek, na usedlost neb na továrnu. Což může někdo zodpovídati za každého úředníka u malého úřadu? Víme, že se takového ustanovení nezneužije proti komukoli? Což je to jisto, že se zneužije jen proti dělníku? Což když se zneužije i proti jinému? To je právní monstrum; a sněmovna by měla slyšeti, co zástupci advokátní komory prohlásili panu ministru vnitra, právě ti, kdo nejsou příslušníky socialistických stran, nýbrž patří k stranám občanským! Tito zástupci advokátní komory řekli: "Po tomto již následuje jen deportace." (Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)

Za účelem zajištění důkazů lze provésti zabavení. Já jsem vytýkal, že se tu ani nepřihlíží k tomu, o jaké důkazy jde. Půjde o listinu, v níž budou soukromé věci, nebo která by mohla býti nebezpečna pro daňové vyšetřování, která by mohla míti za následek trestní vyšetřování. Osoba, chovající listinu, nebude ji chtíti vydati z důležitých důvodů a tu bude možno provésti zabavení její a k tomu cíli domovní prohlídku. Vždyť dnes občan bez rozdílu stavovské příslušnosti nebude jist, že ve správním řízení, k němuž dal podnět nebo k němuž dala podnět strana jiná nebo které bylo zavedeno z povinnosti úřední, nebude u něho provedena domovní prohlídka, že bude hledán předmět, listina, kniha, která domněle má sloužiti správnímu řízení. To je právní stát a to je to, co se tu žádá v §u 86 úst. listiny, žádaná nejvydatnější ochrana práv a zájmů občanstva?

Máme další ustanovení, že ten, kdo svévolně zavdává příčinu k řízení nebo nevyhoví bez dostatečných důvodů příkazům úředníkem daným, může býti trestán trestem na penězích a v případě nedobytnosti - původní ještě přísnější ustanovení bylo teprve v ústavně-právním výboru na naše námitky změněno trestem na svobodě do 5 dnů.

"Kdo ze svévole zavdá příčiny k řízení" co je to "svévole"? Prosím, jak vykládala svévoli na př. většina tohoto parlamentu? Svévolí byla řada pozměňovacích návrhů k celnímu zákonu, svévolí jsou pozměňovací návrhy ve výboru, svévolí je, když oposice chce mluviti a jakmile oposice trošku déle mluví, již se chce dáti debatovati podle kapitol a již se chce uřezávati debata; svévolí je, když vůbec oposice si troufá pronésti nějakou kritiku. (Posl. Bechyně: Svévolí je, že jsi se také narodil!) Kdybych za to mohl být potrestán, tak myslím, že by se také našla většina, která by mne potrestala. (Veselost.)

"Když někdo nevyhoví příkazu danému úředníkem" a nestanoví se, jaký příkaz smí být vydán. Přikáže se občanu, aby vypovídal ve věcech manželky nebo jiného příbuzného, - vždyť nevíme ještě, jaká budou ustanovení o tom, kdy se někdo může vzdáti svědectví. Nařídí se mu, aby dovolil vstup na pozemek. Vždyť se výslovně v důvodové zprávě praví, že se tím úřadům dává podle §§ 107 a 109 ústavy práva dotknouti se svobody domovní a nedotknutelnosti majetkové. Snad si pánové z občanských stran ani toho nevšimli, jaký bič pletou na sebe.

Memorandum advokátní komory, které vypracoval příslušník jedné z občanských stran, která tak význačnou měrou se zasazuje pro tuto předlohu, praví o těchto ustanoveních toto: "Toto ustanovení vrací nás do dob nejstrašlivějšího útisku policejního státu." - Tu to slyšíte z vlastních řad! - Dále se v memorandu praví: "Jakmile strana podá žádost o zavedení jistého správního řízení a dotyčný referent, často velmi nezkušený a ukvapený se domnívá, že je to žádost svévolná, může udělovati těžké pokuty, diktovati vězení a odmítnouti dotyčné strany od úředního řízení. Při tom je subjektivnímu názoru dotyčného referenta ponecháno úplně volné pole, není upraven způsob tohoto řízení, není upravena cesta instanční, není určeno, že případná stížnost má míti stavicí účinek."

Takto soudí o této předloze právníci z řad občanských, nikoli z řad socialistických!

Křivá výpověď spáchaná v správním řízení byla posud trestána - alespoň v historických zemích - soudně jako přestupek, eventuelně jako zločin podvodu. V daňové reformě křivé svědectví je trestáno jako přestupek soudně stíhaný, a v této předloze křivé svědectví anebo křivé podání dobrého zdání znaleckého trestá se jako přestupek správní. To je jenom zdánlivá výhoda pro vinníka, to může býti také velikou nevýhodou. Advokátní komora právem proto říká, že "tímto zamýšleným vládním nařízením zasahuje se do pravomoci soudcovské, a že celý tento institut je naprosto nepromyšlený". (Slyšte!)