Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Teď si představte: To je jen několik málo článků - a já jsem z nich mohl vybrati jen drobty - a jaké vykazují právnické chyby! Co můžeme potom čekati od vládního nařízení, kterým se upraví správní řízení? Co můžeme potom čekati, i když bude slyšen správní soud, když nemáme jistoty, že bude nejen slyšen, nýbrž také vyslyšán? Když nemáme jistoty, že jeho návrhy také budou respektovány? Což víme, jak bude ono nařízení vypadati, když přece jen ministerstvo, které bude na něm pracovati, nemá onoho smyslu pro potřeby strany, jako jej mají strany samy, anebo jejich právní zástupci, a nemá také praxi pro to? (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

A konečně mluvím-li o tom, jak tato předloha "pečuje" o ochranu práv a zájmů stran ve správním řízení, dotknu se, ovšem již jen stručně, ustanovení trestních. Uvádí se, že je to pokrok. Co všecko se nenazývá pokrokem! (Tak jest!) Uvádí se, že je to pokrok, že v budoucnosti nebude již judikováno o trestním právu policejním na základě starého rakouského císařského nařízení z r. 1854 - t. zv. Prügelpatentu - nýbrž na základě československého zákona. Chci tu opakovati to, co jsem řekl v ústavně-právním výboru: Já bych si přál, abychom t. zv. Prügelpatent ponechali v platnosti, poněvadž za tu ostudu, kterou nám ona ustanovení v něm obsažená tropí, a judikatura z něho vyrůstající, a za tu ostudu, kterou Československé republice způsobuje, můžeme činiti odpovědným staré Bachovské absolutistické Rakousko. Ale když budeme nyní judikovati o policejním právu trestním na základě zákona Československé republiky, pak ovšem nemůžeme za to činiti odpovědna Bacha a staré Rakousko, nýbrž jen sebe, a pak řeknu: To staré Rakousko jsme přetrumfli. Jestli nám starý Prügelpatent dělal ostudu za hranicemi a způsoboval, že Rakousko bylo označováno za stát policejní, pak mám obavu, že tento Prügelpatent nám přinese ještě méně slávy. (Různé výkřiky na levici.)

V ústavně-právním výboru jsem rozebral větu za větou, kde ukázal jsem, jak se tento zákon nepříznivě liší od starého Prügelpatentu, že jde v některých směrech dále, že starý Prügelpatent netrestal tak mnoho, jako trestá tato předloha, že Prügelpatent a také nařízení ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti, vydané na základě nejvyššího zmocnění císařského z r. 1857, netrestaly tak těžce, jako trestá tato předloha. (Posl. Pik: To je valorisace!) Ba ne, to není valorisace, neboť podle oněch ustanovení nejvyšší trest na penězích činil 200 K, valorisací by dělal 1500 Kč, ale tady nejvyšší trest činí 5000 Kč (pět tisíc Kč), to je nadvalorisace. V obou oněch nařízeních jest ustanovení, že trest, uložený politickým nebo policejním úřadem, nesmí býti vyšší, než by činil nejnižší trest na delikt stejného druhu soudem stíhaný. Toto ustanovení je vynecháno. Další ustanovení, že odvolání má odkládací účinek, je vynecháno.

A abychom pochopili, jakého druhu to stíhání bude, je dobře, když si zase přečteme důvodovou zprávu. Důvodová zpráva ke čl. 3, proti výtkám členů oposice proti ustanovení předlohy, že stíhání policejní má se díti vedle stíhání soudního, uvádí tyto důvody: "Stíhání policejní má za účel zjednati objektivní pořádek, odstraniti poruchu, resp. rušitele, kdežto stíhání soudní v prvé řadě čelí subjektivně proti určitému pachateli." Jako právník jsem nejprve na pochybách, co to znamená. Ten ubohý delikvent tomu bude rozumět. Nejprve bude zavřen policejně. To je zavření objektivní. (Veselost.) Pak bude zavřen soudně. To bude zavřen subjektivně. Ten bude alespoň z toho rozlišování něco mít.

Ale když se v důvodové zprávě samotné činí rozdíl mezi subjektivním stíháním a stíháním objektivním, pak to znamená něco více, pak to znamená, že u soudu se zjišťuje subjektivní vina a nebyla-li zjištěna, pachatel se zprostí. Kdežto u politického úřadu není třeba zjišťovati vinu subjektivní, nýbrž vinu objektivní. To znamená, že u politického úřadu může podle toho občan býti odsouzen i když není subjektivně vinen, jen když toho vyžaduje objektivní účel trestního řízení, to jest zjednání pořádku. On může býti odsouzen, ačkoliv není vinen, poněvadž alespoň někdo musí býti odsouzen pro exempl. To je konec soudnictví politického, to je čirá libovůle, to není zjišťování viny. Sleduje se jediný účel, zjednati pořádek, a pak se trestá bez ohledu, je-li tu vina čili nic, či vědomě trestá se nevinný!

Spáchal jsem křivdu, když jsem několikráte prohlašoval, že tato předloha dělá z Československé republiky stát policejní a že přestává býti státem právním? Jistě že ne.

Ovšem, jsou strany, které se tomu usmějí. Proti komu jsou ona ustanovení namířena? (Výkřiky posl. Kreibicha.) Budou platiti pro všechny? Kdyby si byly občanské strany vědomy, že ustanovení ta mohou postihnouti všechny, pak by pro takovouto předlohu nemohli zvednouti ruku; ale ony pro ni hlasují bez ohledu na varovné hlasy vážných kruhů právnických, proto, poněvadž dnes se domnívají, že těmito ustanoveními nemohou býti postiženy. (Výkřiky posl. Hackenberga.) A v tom je ta nemravnost, že se nedělá zákon pro všechny, nýbrž že se dělá zákon u vědomí, že se nedotkne příslušníků vládních stran a že bude platiti jenom pro některé, že nebude platiti pro všechny vrstvy, nýbrž že bude namířen jenom proti vrstvám některým. Tedy nejenom že se zde dělá zákon špatný, ale dělá se zde zákon nemravný, poněvadž strany předem spekulují s tím, že proti nim namířen nebude. Jsou strany, které se v Československé republice domnívají, že největší vrchol politické moudrosti je býti a držeti se vlády, které se domnívají, že jim žádný špatný zákon nemůže býti na škodu, dokud budou u vlády. Pan dr Kramář, snad to smím citovati, v ústavně-právním výboru řekl: Žádná strana v Československé republice mimo agrárníky nemá to tak na beton, že nebude zas v oposici. (Veselost.) Proto každá strana má míti na mysli heslo "Memento mori", počítati s tím, že, jestli dnes je ve vládě, zítra se může ocitnouti v oposici, a to, co chystala proti jiným, že potom okusí na vlastním těle.

Předloze vytýkám principielně, a je to patrno z toho detailního rozboru, že z občanstva dělá element v republice podřízený. Pan dr Viškovský bere v ochranu okresní hejtmany. Jsem dalek toho se jich dotýkati, ale on zapomíná, že tento zákon budou prováděti a jednotlivá ustanovení proti občanům využívati nejenom okresní hejtmani, nýbrž také úředníci podřízení a na okresních správách politických také úředníci manipulační. Vždyť zejména ve věcech vojenských, popisných a jiných konceptní úředníci vůbec nejsou povoláni k úřadování. A nyní si představte tak velikou pravomoc nařizovací postupovati proti rušiteli, postupovati proti tomu, kdo se chová urážlivě, kdo jedná ze svévole - dáti kterémukoliv úředníku. Jak snadno sebevědomí z tak velké pravomoci překypí. Bude sveden k tomu, že nebude užívati svého úřadu, jak to podle zákona podle služebního řádu smí a má. A myslím, že to je to nejkardinálnější v této předloze, že se v tomto státě dělá ze státu zase stát vrchnostenský a že všechnu tu moc hromadíme ne na stát, nýbrž na úředníky. Je to omyl domnívati se, když pravomoc úředníků zvýšíme, že zvýšíme tím pravomoc státu. Už první pochybný krok stal se v daňové předloze. Pravomoc jednotlivých berních úředníků zvýšena tam nad míru v Rakousku ponovavší. Je toho potřeba s hlediska státu? V Rakousku, v tom absolutistickém státu, takových ustanovení neměli. Na Slovensku, dokud bylo za Maďarska, takových ustanovení neměli. Nechť nám nemluví nikdo o tom, že zvláštní nějaké důvody na Podkarpatské Rusi nebo na Slovensku vyžadují takových ustanovení a že musíme přinésti oběti v historických zemích. Když toho nebylo potřebí za Maďarska, není toho také potřebí za Československé republiky a řízení správní nemusí tím nějakým způsobem trpěti.

My jsme tady na šikmé ploše. Občanstvo teprve pozná, co to znamená taková zvýšená pravomoc ne státu, nýbrž jednotlivých jeho úředníků. A bojím se, že pod tím bude trpěti i stát. Malý občan na venkově, který je vzdálen státu a ústředí, posuzuje stát podle jeho úřadů a jeho úředníků. (Výborně!) Jestliže se úřad a úředník proti němu chová bezohledně, policejně, ne jako přítel, nýbrž hlavně vystrkuje svoji pravomoc a trestá, pak on svoji nenávist a záští neobrací proti úředníku, nýbrž proti republice. Republika je tou macechou, republika tohle způsobuje, a jestliže na Slovensku byl tak veliký odpor, pak můžeme říci, že to způsobili někteří úředníci, kteří nebyli na výši doby, a správně nechápali svou povinnost na Slovensku. A teď chceme to zavésti v celé Československé republice. Je oprávněná obava, že tato zvýšená pravomoc úředníků a jejich bezohledný postup a policejní trestání vyvolá u toho prostého člověka, který jinak miluje tuto republiku, pocit jisté křivdy a nespravedlivosti a že všecko toto trpké vyleje si proti republice. Bylo to politicky rozšafné a moudré takovým způsobem stavěti proti sobě občanstvo a úředníky, jako se to stalo s touto předlohou? Mám za to, že nikoli.

Tato předloha charakterisuje tuto většinu. Většina k ní sice nemluví, ale ona ji odhlasuje. Tato většina nazývá se konservativní a tvrdí, že má ráz konservativní. Ale já marně se ptám, co konservuje? Naopak, ona všechno převrací, co bylo zavedeno a proto právem spíše, poněvadž zpětná činnost jest tu patrna, se nazývá reakční, neboť nelze mluviti o konservatismu, když se stát nenechá v klidu a v klidném vývoji a v tak důležité věci se každou chvíli přeměňuje.

Tato většina ukázala se býti podle mého názoru neschopnou posuzovati věci s hlediska státního. I otázka župního zřízení nedostala se k projednávání do zákonodárných sborů proto, že by byla považována za nějaký interes státní, nýbrž poněvadž je považována za interes čistě stranický. Mně je úplně lhostejno a já nebudu si lámati hlavu pro jednotlivé koalované strany, ale mám pochybnosti o tom, zdali se těm vrstvám, které se posud uhýbaly aktivistické součinnosti v majoritě a ve vládě, neuložilo touto předlohou více, nežli v budoucnosti budou moci snésti. A i když dnes jsou toho domnění, že za tuto předlohu mohou odpověděti před svými voliči, nevím, jestli aktivistický element a aktivistická myšlenka v určitých stranách neutrpí v budoucnosti těžkou porážku, nevím, není-li to obtěžkací zkouška příliš těžká. Před rokem jsem mluvil s této tribuny a vítal jsem, co bylo dobrého v tom, že se strany, které posud úplně negovaly stát, přihlásily k aktivní spoluúčasti ve státě, ale pozoruji-li zcela objektivně průběh politických událostí během jednoho roku, řeknu, že onoho dobra je pomalu, nebo ho není vůbec, naopak, že tu velmi těžce trpí stát a trpí i ona myšlenka aktivistická.

My nemůžeme nic jiného než v této koalici předvésti zrcadlo toho, co tyto předlohy obsahují a co budou znamenati pro občanstvo. My jsme několikráte pronesli svůj varovný hlas, několikráte jsme poukázali na politiku neprozíravosti spočívající v tom, že se používá dočasné majority občanských stran k osekání politických a demokratických práv. Varovali jsme před tím, aby tu nebyla osekávána práva občanstva a zvyšována práva úředníků. Jestliže přes všechno naše varovné hlasy nebyly oslyšány, není-li jich dbáno, nemůžeme jinak, než znovu zdůrazniti, že to bude míti vážné politické důsledky, že to vyvolá velmi trpké pocity v našich stranách, když se sahá na kardinální právo, jako je všeobecné rovné právo hlasovací, a mohu končiti svoji řeč, obrácen ke koalici, slovy, která pronesl k francouzskému králi Františkovi I. president Guillard, háje práva šlechticů proti absolutistické moci královské: Nepochybujeme o vaší absolutní moci, avšak i když můžete vše, co chcete, nesmíte přece chtíti vše, co můžete. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany soc.-demokratické a čsl. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Juriga. Dávám mu slovo.

Posl. dr Juriga: Ťažko je mi prehovoriť po tak výbornom rečníkovi, ako je pán dr Meissner.

Iste, jeho výrečnosť a jeho právnická vzdelanosť je tak výborná, že ťažko je odolať dojmu, ktorý on svojou rečou zapríčinil. (Výkřiky posl. Kreibicha.) Ja by som naďalej prosil ohľadne rečníkov sociálne-demokratických a komunistických: Prosím vás pekne, zachovajte si tieto požiadavky v srdci, buďte konzekventní a dočkajte pekne času ako husa klasu, aby sa to v tom duchu uskutočnilo, aby ste tie námietky proti tomuto zákonu v demokratickom a v administratívnom ohľade konzekventne zastupovali vtedy, keď budete mať dostatočnej moci a možnosti tento zákon napraviť v tom smere, v akom ste to predkladali. (Výkřiky.) Ja si to dobre zapamätám a slovenský národ tiež, a to nám kladie akýsi základ nádeje, že ten zákon bude lepší, ako je dnes. (Výborně!) Ale, myslím, nie je to tak úprimne mienené z vašej strany, ako to vy hovoríte. Vy ste priniesli administratívne argumenty, demokratické argumenty proti tomuto zákonu, ktoré my, slovenská ľudová strana, skutočne honorujeme, (Slyšte! Slyšte!) lebo tie obťažnosti, tie námietky po mnohé procentá sme i my mali a iste nemôže nikto popierať ľudovej strane, že na tomto zákone sme svedomite debatovali, svedomite sme sa starali o nápravu jeho čím väčšiu, pretože 6 mesiacov sme sa svedomite nad tým radili, debatovali a, čo bolo možné, napravovali. Myslím, že nikto nie ste tak obmedzený chlap, že by ste mysleli, že niekto môže naraz všetko v politike previesť, čo chce. (Potlesk. - Výkřiky posl. Kreibicha.) Tak obmedzeným sa mi zdá len pán posl. Kreibich, keď tak vykrikuje, lebo ani v komunistickej strane, v niektorom výbore nemôžete všetko previesť, čo chcete, i tam vás niektorých vyhodia. Máte Trockého, Zinovieva a zajtra bude po nich. Samozrejme, že politika je umenie kompromisu a každá strana v každom smere usiluje od protivných strán vydobyť toľko, koľko v prospech vybudovania jej a programu sa dá uchytiť. Tak samozrejme ani v koalícii slovenská ľudová strana nemôže docieliť naraz ten najvyšší ideál svojich túžob a žiadostí. My vieme, čo chceme... (Výkřiky posl. Čulena.) Od teba sa politiku učiť nebudem, od teba, ktorý si sebe ešte nos utieral, keď som bol už poslancom a možná že z mojich rečí, článkov a účinkovania si prišiel na ľudské a národné povedomie, lebo iste si čítal moje noviny, moje články a tak si prišiel k rozumu. Tak len pekne počúvaj, aby si sa zasa niečomu naučil a mohol toho použiť. Budeš múdrejší a niekoľko chlpov ti na hlave narastie. (Stálé výkřiky posl. Čulena.) To by som sa dal k somárskym jasľám priviazať, keby som nemal viac rozumu než ty. (Veselost.) Chovaj sa slušne. Chovaj sa móresne. (Výkřiky posl. Čulena.) Však si ešte nepočul, čo chcem povedať.

Žiadna strana nemôže nikdy dosiahnuť toho, čo jej ideál žiada. Náš ideál je mravnosť a právny princip našej strany je: zachovať prírodu slovenského národa, zdokonaliť ju a k úplnému rozkvetu priviesť. Slovenskej ľudovej strany podstatný princíp - "raison d´etre" - je: osobitnosť slovenského národa. A táto osobitnosť slovenského národa je nám mravno-právnym merítkom, je nám normou svedomia a všetky veci posudzujeme s tohoto zorného uhlu, nie s triedneho hľadiska, ani nie jedine s náboženského hľadiska. To nie je náš "raison d´etre". Sú to síce krídla a ramená našej strany: náboženské princípy a záujmy a sociálne záujmy i triedne ohľady, ale to nie je chrbetná kosť našej strany. Našej ľudovej strany existenčný princíp je osobitnosť slovenského národa, slovenský národ zachovať, zdokonaliť a k úplnému rozkvetu priviesť. Ostatné veci sú nám akcidencia, ostatné veci padajú pod tento zorný uhol, podľa toho, či sú zlé alebo dobré, prijateľné alebo odmietateľné.

Iste bolo by nesmyslom, keby mi niekto chcel nadišputovať, aby som ja podľa triedneho alebo stavovského záujmu hľadel na tento návrh zákona. My, ľudová strana, dívame sa na tento zákon čiste s hľadiska slovenskej osobitnosti, nakoľko to osoží osobitnosti slovenského národa, ju zachovať a ju zdokonaliť.

Teraz by som prišiel k dôvodom, nie z vlastných argumentov, ale z úst p. dr Dérera a z úst p. Hrušovského. Tam sa vidí to čertovo kopýtko, (Veselost.) tá ohromná horlivosť, prečo oni proti tomuto zákonu broja.

Rozoznávam dva druhy Slovákov. Jedni sú tak zvaní Čechúni. (Veselost.) Títo, pán Dérer a Hrušovský a iní páni majú fixnú ideu jednotného československého národa. A v tejto fixnej idei žijú. Je to trochu nebezpečné, mať fixnú ideu. (Veselost. - Různé výkřiky.) Z tejto fixnej idey teraz vychádzajú. Čo chcú oni? Ich snahou je, aby český národ pohltil slovenský národ, (Výkřiky.) aby ten Slovák bol v bruchu toho Čecha a ten jednotný národ československý ovšem by potom nebol už slovenský, ale pomaličky český. A tak si oni tú štátnu ideu, tú starú rakúsku a maďarskú ideu štátnu kopírovali, to je ten "Egységes nemzeti állameszme" a tá "Einheitsstaatsidee", "Nationalidee". Tak to jednoducho prevzali z Rakúska a Maďarska a nepreorientovali sa po prevrate. A teraz ako samospasiteľný princíp považujú, že to musí byť absolútne jeden národ, jedna stredná moc, jedna ruka a nesmie sa nič oddeľovať. A to oni menujú separatizmus. Často vzpomínam, ako pre slová "slovenská krajina" nám cenzor noviny konfiškoval! Že to je niečo strašlivého, to je podkopávanie základov Československej republiky! Tedy potom, keď sa tu niečo oddelí a povie sa slovíčko "autonomia", tedy ten Slováčik z drápov toho českého ľva utečie, nemôže ho sožrať, ale potom vo svojej krajine pomaly rastie ako osobitný slovenský národ a keď vyrastie, povie tom Čechovi: Brat sem, brat tam, ja mám tiež právo na Slovensku byť pánom, ja som vo svojej krajine. A týmto strašidlom aj v ústavne-právnom výbore títo páni plašili Čechov. Že kampak! To je separatizmus, z toho vyrastie slovenský národ. (Výkřiky.) Počúvaj, budeš múdrejší, zíde sa ti to. (Veselost.)

Tak vidíte, v ústavne-právnom výbore povedal p. dr Dérer a Hrušovský: "Kampak jdeš, Československá republiko? Tu sa stavia separatizmus!" Pán dr Meissner riekol v ústavne-právnom výbore: "Vy tých Slovákov tým uspokojíte? Bude tým pokoj? Tí Slováci nebudú chcieť ísť ďalej?" Pán dr Meissner hovoril: "Ja by som vám slovenskú krajinu nedal." Ale vy ani to slovo nechcete dať, nielen to právo. Vy už na to slovo skáčete, ešte ani nie je narodené, už by ste kraniotomiu na ňom robili. Z tejto príčiny používajú demokratických argumentov čiste zo stranníckych ohľadov a majú dobrú príležitosť túto vládu hnať a štvať, aby sa oni dostali tam sami. (Veselost.) To je jednoduchý strannícky grif. A preto veľmi móresne to kritizovali, aby si to s pánom Švehlom nepokazili. (Veselost.) Lebo vy sociálni demokrati a čsl. socialisti sa tu pokorne chováte ako žobrák pri dveroch (Veselost.) a používate tohoto celého návrhu zákona za dobrú príležitosť podkopávať tejto vláde fundamenty, ale nie celé, nám i národným demokratom, aby ste sa pánu Švehlovi zavďačili a ruku s ním podali a zasa vy sem prisadli. (Veselost.) Tedy čo sa týče tých argumentov, povedzme si to úprimne medzi sebou, je to celkom tak, aby ste sa dostali do vlády; ja by som bol rád, keby ste tú slovenskú krajinu zreformovali. Ale ja sa obávam veľmi, že ani ten dr Dérer, ani ten Hrušovský, keby sa do tej vlády dostali, ani ten dr Meissner, keď oni už teraz, keď čujú slovenskú krajinu, dr Kramářovi to zazlievajú, že trhá republiku, že budujeme separatizmus, nič nepridajú, ba prvou jejich starosťou by bolo, sobrať nám ešte meno, šliapať po svätom mene slovenskej krajiny, po svätom mene slovenského národa, znova nás centralizovať, kynožiť nás, ako ste nás kynožili, pokiaľ ste boli vo vláde. (Potlesk poslanců strany ľudové.) Vy ste zaviedli najkrutejší centralizmus, vaši československí sriadenci, všelijakí priprchlíci brali chlieb slovenskému národu a vaši prisťahovalci roztrpčili tak slovenský ľud, že nastal v slovenskom národe proticentralistický pohyb. (Posl. dr Dérer: Z mluvníc českých učiteľov sa učili vaši poslanci slovenčine!) To sú také ťalafatky. Ja by som bol rád, keby ste to úprimne mysleli, ale to sú obyčajné strannícke grify a ja neverím v úprimnosť vašich argumentov. My dočkáme času a budeme vás ťahať k odpovednosti, či budete pomáhať, až to politická situácia a konštelácia dovolí, či budete odpomáhať chybám, ktoré sú v tomto zákone, či budete slovenskú krajinu zdokonaľovať a vybudujete ju na základoch osobitných a demokratických, aby skutočne slovenská krajina podľa sebaurčovacieho práva slovenského národa mala plnosť svojho života a dokonalosti. Neverím, že by to váš čvacho-slovenský duch dovolil a preto na vaše argumenty nedám nič.

Slovenský národ toľko práva bude mať, koľko si ho nadobude sám. Sociálni demokrati ani čsl. socialisti nedajú mu ani malý máček. Mohli dať, keď boli pri vláde... (Posl. dr Dérer: Berete mladým volebné právo! To sa tiež týka Slovenska!) Však čakáme, aby ste pomaly vydržovali a mohli to napravovať. Ja vás nezatracujem, len pochybujem o vašej úprimnosti a svedomitosti a vravím, že všetky argumenty ste mohli dávno uplatniť, keď ste mali moc, právo a slávu. A teraz - risum teneatis - Ivan Dérer a Hrušovský, autonomisti za slovenskú krajinu! Oni jej chcú dávať právo. Odpusťte, to musí byť smiešne. Teraz poznávam, aký si centralista, Čechúň a pražák, a ty budeš pracovať o to, aby slovenský národ niečo osobitného práva mal, aby sme českému ľvovi niekoľko chlpov vytrhli? (Veselost.) Škoda tvojej horlivosti. To sú len fiškálske politické grify a vláde ostudu robíte a potom by ste vy, českí sociálni demokrati, ešte i to maličké máličko, čo tento zákon slovenskému národu dáva, sobrali a pošliapali.

Dovoľte, prosím, aby som niekoľkými slovy rozložil dôvody - ony nie sú osobné. Úprimne hovorím, že som vo svojom živote snáď len po trikrát cítil takú odpovednosť akú dnes. Cítil som ju r. 1918 17. októbra v budapešťskej snemovni, keď som čítal prehlásenie o sebaurčovacom práve slovenského národa a odtrhnutí sa od Uhorska a žiadal, aby slovenský národ na tom území, na ktorom on býva, svoj štátny život viesť mohol. To nepovedal nikto tak otvorene, že chce svoju samostatnosť na tom území, na ktorom býva. Iste to bolo povedané vo chvíli a časoch, kedy to znamenalo nebezpečenstvo a reskírovanie života.

Druhá vážna chvíľa bola Martinská deklarácia. Od Pešti sme sa odtrhli. Martinská deklarácia. - Zoch ju predniesol a ja som ju odporúčal prijať - na môj návrh bola prijatá. Po prvé sme sa od Uhorska odtrhli V Martine sme boli prehnanými idealisty. Verili sme a dôverovali sme v bratskú lásku a pán dr Dérer dobre vie, že sme dňom i nocou nad tým debatovali, že sme mali obavu, či nás Česi nesožerú. Dobre vie, že sme o autonomii už vtedy debatovali a pán dr Dérer bol ten, ktorý navrhol: nechajme teraz hádky o autonomiu, teraz je chvíľa oslobodenia, a jestli my teraz do toho boja oslobodenia vrhneme otázku, akým spôsobom spravovať Slovensko, ako má ono žiť, to darmo bude pliesť národ a jednotná myšlienka oslobodenia bude akosi zmýlená tou druhou otázkou osobitnosti slovenského národa. A ja som, pravda, na to pristál. On sám hovoril: Nechajme ten národ a po 10 rokoch, ako si ten národ rozhodne, tak nech je, ak bude chcieť autonomiu, nech si ju má, ak nebude ju chcieť, nech ju nemá. A to bola tá hádka pred prešporským súdom, čo dr Beneš pekne narafičil, aby bolo súdne vypovedané, že tam žiadna klauzula nebola. On myslel, že výrokom prešporského súdu je tá otázka vybavená. Na to je sprostý, aby sa taká vec vybavila výrokom prešporského súdu. To je vrabčia hlava. Dobre to vie dr Dérer, a na to som ja pristál, že po 10 rokoch, keď bude chcieť národ autonomiu, nech si ju má, keď ju nebude chcieť, nech ju nemá. Viem, ako páni smýšľali, ktorí tento návrh podali. Mysleli si: Počkajte, po 10 rokoch počeštíme a vykynožíme národné povedomie a jednoducho Slovensko shrábneme. My sme si mysleli tak: Nebudeme sa v tejto vážnej historickej chvíli vadiť a škorpiť, však oni nás nepočeštia. My budeme národné povedomie dvíhať, za právo národa bojovať, a po 10 rokoch ten národ tak dospelým a silným bude, že bratia Česi po dobrote alebo zlosti budú musieť dať autonomiu. To bola v Martine práve tá debata a z toho povstala tá mýlna mienka o tej klauzuli nejakej. Je pravda, že sme to nerozhodovali nejakým formálnym hlasovaním, veď v časoch revolučných sa nehlasuje v nejakých výboroch, ale bola všeobecná mienka povedaná takto: Po 10 rokov nechajme národ vyvíjať a rásť, a potom ak bude národ žiadať autonomiu, nech si ju má, a keď ju nebude žiadať, nech ju nemá. Tak hľa tá autonomistická myšlienka už vtedy tam bola. A táto idea neumrela a prišlo na naše, že národ sa nepodarilo počeštiť, požrať, že sám p. dr Kramář už tak ďaleko prišiel, že spomína "slovenskú krajinu". A to slovo "slovenská krajina" bolo niečo tak hrozného, že sme za časov dr Dolanského s Florianom Tománkom museli štátnemu zástupcovi, ktorý nám konfiškoval noviny len za to, že sme písali "slovenská krajina", vyhrožovať, jestli za také slová, ako je "slovenská krajina", nám bude noviny konfiškovať. A dal si riecť a nekonfiškoval nám od tej doby noviny. Dívajte sa, aký pokrok to znamená mravno-rovnoprávny, duševný, to, za čo nám boly vtedy noviny konfiškované, čo Česi ani počuť nemohli, o čom i dnes pán dr Dérer hovorí, že je to maďarský vynález, čo hovorí i pán Hrušovský, na to si už Česi pekne privykli, už sa nad tým nepohoršuju. A pán dr Kramář to pekne povedal vo všeobecnej časti odôvodnenia zákona. Prečítam to, to je hodné prečítania (Čte.): "Vláda i výbor ústavně-právní navrhují, aby Slovensko ne bylo víc jen imaginárním, spíše heslovitým pojmem, jakým bylo za Maďarska i za správy župní, nýbrž aby byl utvořen v naší republice nový jednotný správní obvod, země, krajina slovenská a v ní zemské zastupitelstvo."