Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Juriga (pokračuje): Ja vás
prosím, Čechov, ktorí ste lepšieho citu,
aby ste túto novoslovanskú preorientáciu,
túto preorientáciu bratskú ku všetkým
Slovákom si osvojili. Nie vykorisťovať, nie čechizovať
Slovákov, nie brať im moc, ale tešiť sa,
aby slovenský národ vo svojej slovenskej krajine
skutočne sa zveľaďoval. A verte iste, že
ten slovenský národ, ako mladší brat,
ktorého starší brat svedomite pestoval, chránil
mu jeho majetok, pomaly, ako rástol vo svojej rozumnosti,
ten starší brat viac moci mu doprial, a keď bol
dospelý, po jeho rodičoch zdedenú čiastku
mu vydal: "Tu máš, bratríčku, po
svojich rodičoch zdedenú čiastku, svoj majetok"
- tak aby nám bola vydaná naša slovenská
krajina s plnou mocou podľa sebaurčovacieho práva
slovenského národa, ovšem vždy vo svornosti
slovanskej, v rámci republiky Slovákov a Čechov.
To je ideové plus a skutočné plus, ktoré
z tohoto zákona neodolateľne vyviera, ktoré
ideové a faktické plus uznal sám pán
Hrušovský, uznal sám pán dr Dérer
a uznal sám pán dr Meissner a týmto
strašiakom strašil i v ústavno-právnom
výbore, aby tento zákon nedávali. Ovšem,
som presvedčený, že pán dr Dérer
po tom poučení, čo som mu dal v ústavno-právnom
výbore, nebude škemrať na slovenskú krajinu
vo svojej reči a nebude viac Čechov plašiť,
že je to separatizmus, lebo sa zbadal, že to nebolo
správne, že sa vo svojom argumentovaní trochu
prekalupíroval proti slovenskej krajine. Tak iste už
tie dôvody, že je to akosi základ separatizmu,
základ k osobitnosti, dôvody z úst Dérerových,
z úst Hrušovského, dôvody z úst
dr Meissnera, už to by muselo človeka múdreho
priamo uderiť do hlavy, prečo tí sú
proti tomuto zákonu, akí to medzi nami sú
centralisti, ako vyhlasujú slovenskú krajinu za
maďarský vynález, ako by nedopriali slovenskému
národu osobitnosti, ako Hrušovský zapiera,
že on je synom slovenského národa, že
on je Čechoslovák, alebo polovic toho a polovic
toho, ako to u netopierov býva - také dôkazy
musia pravého Slováka upozorniť: Počkaj,
dávaj pozor na týchto kritikov, tí chcú
vraždiť to betlemské dieťa, tú rodiacu
sa slovenskú krajinu. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Môžeš kričať, ja ti to doprajem,
zatiaľ si trochu odpočiniem. (Posl. Kreibich: On
mluví o Betlemě, poněvadž to dítě
bude v korytu!)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Pana posl. Kreibicha volám k pořádku!
(Výkřiky posl. Kreibicha.)
Posl. dr Juriga (pokračuje): Vyslovujem,
že budúcnosť slovenského národa
a slovenskej krajiny, a znova čo najúprimnejšie
priznávam a stojím za tým, že nesmie
nikdy a nikdy ísť smerom či k Magyarországu,
či k habsburskej monarchii, ale slovenský národ
od prírody má sa vyvíjať k radosti všetkých
Slovanov v rámci republiky Slovákov a Čechov.
Teraz, slávna snemovňa, keď som to tak vyložil
- ináč by som tu ani nemohol hovoriť s hľadiska
slovensko-národného: Každý človek
a každý národ musí hľadieť
napred sa narodiť. Teraz s administratívneho hľadiska:
Ja som nikdy nehovoril, že argumenty pánka dr Meissnera
alebo pána dr Dérera nezakladajú
sa mnohokrát na pravde. Nám záleží
na tom - aby som vám to úprimne povedal - vydobyť
si právnu osobnosť, slovenskú krajinu, slovenský
národ. A teraz poďte na pomoc, keď budeme mať
svoj snem, svoj výbor. A tak pomaličky celý
slovenský národ i ten zákon môžeme
novelizovať smerom demokratickým. Slovenský
národ a slovenská ľudová strana neodmieta
to a nezatracuje to, aby bola volená, neschvaľuje
to, že jedna tretina bude tam menovaná, nesúhlasí
s rôznymi tresty. Vieme, že sú tam chyby, ale
k vôli chybám máme zabiť dieťa,
jednotu právnej osobnosti? Ja, trochu rozumný politik,
nemám byť rád, že si vydobyjeme, že
si uchytíme tú slovenskú krajinu? A potom
hoci poviem - i s vašou pomocou - budeme ju v každom
smere zdokonaľovať. Ja sa neodriekam pomoci p. dr Dérera
v budúcnosti ani p. dr Meisnera, aby tu v Prahe
usilovne za to pracoval, aby tento zákon v demokratickom
smere pomaličky sa novelizoval, ba opačne bude nám
vítaná každá táto pomoc. (Výkřiky
posl. Mikulíčka.)
Celkom márne na nás vykrikujete, čím
si dávate svedectvo, že nerozumiete mne a nerozumiete
sebe. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
K oprave chýb, ktoré tento zákon má,
nebudeme potrebovať komunistov. Ale ja zasa verím
a úfam v rodných bratov Čechov, že pomaličky,
ako ten národ bude rásť školenosťou,
i vy budete ochotní - väčšina vás
práva tomu slovenskému snemu a slovenským
úradom popúšťať a viem, že v
budúcnosti budú to otázky politickej moci.
Nakoľko ten slovenský národ bude pracovať,
nakoľko bude bojovať, natoľko bude rásť
a tiež bude mať viac práva, viac cti a viac moci.
Úfam a pri tejto chvíli slovo svoje zdvíham,
slovenský národ môj: je pravda, že máš
síce málo, iba len meno si dostal, slovenský
národ, slovenská krajina, je pravda, milý
národ môj, že kolíska tvoja je ako pre
malé dieťa, že úzke je to miesto, málo
práva máš v tomto zákone, tak že
iba prosiť môžeš a tvoja prosba len vtedy
platí, jestli Praha na ňu prisvedčí.
Milý národ môj, máš povinnosti.
Povinnosťou tvojou bude usilovať. Hejtman ti bude dávať
príkazy, zákazy a rozkazy v mnohých prípadoch.
Národ môj, verím, že budeš mať
moci a sily, aby si povedal: "V tomto neposlúchame,
v tomto si o svojej vôli chceme robiť a žiadame
si, aby nebol pravidlom náčelníkov príkaz,
zákaz alebo rozkaz, ale vôľa moja a rozhodnutie
moje a sebaurčovacie právo. Viem, milý národ
môj, že ten snem, ktorý bude v Bratislave, nebude
mať suverénnej moci, nemá práva zákonodarného
preto, lebo ťa považujú za maličké
dieťa, nemluvňa. Nebolo možno za tých
okolností viac práva ti vydobiť, ale verím,
že národ môj bude rásť a vyrastie
s ním slovenská krajina. Bude mať za niekoľko
rokov, jestli Boh dá slovenskému národu sily,
i svojho prvého prezidenta. (Výkřiky.
- Hluk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Juriga (pokračuje): Verím
a dúfam, že v tomto vývine slovenskému
národu nebude prekážať bratský
národ český, ale že český
národ ako národ bratský bude priať vzdelanie
slovenskému národu a slovenskej krajine. Nech je
presvedčený, že slovenský národ
nikdy nebude nadužívať svojej slobodnej vôle
proti Čechom. On chce rásť a zachovať
svoju prírodu a priviesť ju k plnosti a rozkvetu v
rámci republiky Československej.
Čo chybí v tomto zákone, to vieme. Budeme
usilovať tento zákon zdokonaľovať, ale predsa
slovenský národ už teraz môže sa
tešiť, že týmto zákonom povstáva
vo svetových dejinách nová právna
osoba, slovenská krajina, slovenský národ.
Ako počiatok osobitného života tento zákon
môžeme vítať. Usilujeme všemožne,
aby tento zákon bol zdokonalený, aby pomocou a podľa
tohoto zákona osobitná príroda slovenského
národa bola zdokonalená a privedená ku stálosti
a sile republiky a k väčšej sláve všetkých
Slovanov. (Výborně! Potlesk. - Různé
výkřiky. - Hluk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid. Za řeči pana posl. dr
Jurigy padly zde z různých stran neparlamentní
a sněmovny nedůstojné výroky. Vyslovuji
hluboké politování nad tím, že
vážnost našeho parlamentu byla jimi snížena.
Dalším řečníkem je pan posl.
Haken, uděluji mu slovo. (Hluk.)
Prosím o klid. (Trvalý hluk. Výkřiky
posl. Horpynky.)
Prosím o klid. Slovo má pan posl. Haken.
Posl. Haken: Předlohy, jež se projednávají,
o reformě správy a volebním právu
do zemských a okresních zastupitelstev jsou v těsné
souvislosti za prvé se stabilisačními snahami
kapitalismu a za druhé s přípravami k imperialistické
válce. Ony jsou články celého řetězu
opatření, jež buržoasie podniká
v mezinárodním měřítku i u
nás k upevnění kapitalismu na poli hospodářském
i politickém. Výjimečná opatření
těchto předloh mají umožniti zvýšené
vykořisťování a zotročování
pracujícího lidu a znemožniti boj proti němu.
Konečně mají býti opatřením
čelícím proti lidu, bránícímu
se imperialistické válce. Ačkoli buržoasie
pracuje v mezinárodním měřítku
od konce světové války na stabilisaci kapitalistického
hospodářství, a ačkoli docílila
i určitých úspěchů, přece
cítí sama, že dosavadní úspěchy
stabilisační jsou rázu relativního
a přechodného, že jsou velmi labilní,
neboť 1. existuje sovětový svaz, 2. roste třídně
revoluční hnutí proletariátu v celém
kapitalistickém světě a 3. zmáhá
se osvobozenecké revoluční hnutí koloniálních
národů, v jehož čele je ohromná
revoluce čínská.
Toť celá fronta proti stabilisaci kapitalismu, toť
fronta revoluce. Chce-li světový kapitalismus postupovati
k stabilisaci kapitalistického hospodářství,
pak může tak činiti jedině rozdrcením
této fronty, jež jí stojí v cestě.
Existence sovětského svazu zmenšuje vykořisťovatelskou
sféru o 1/6 země. Osvobozenecké
hnutí v koloniích je dalším zmenšováním
vykořisťovatelské oblasti a revoluční
proletariát všech zemí nejen že k chrání
sovětský svaz a podporuje koloniální
revoluce, ale bojem proti vlastní buržoasii, organisováním
dělnické třídy k odboji proti ní
a jejím snahám ruší stabilisační
snahu buržoasie. Stabilisace kapitalismu je založena
na principu zvýšeného vykořisťování
pracujících vrstev. Zabraňování
vykořisťování, ať již ve směru
vertikálním či horizontálním,
je hrází stabilisace a konečně i jejím
bankrotem.
Je to tedy světový zápas dvou hospodářských,
sociálních, politických principů:
starý je založen na kapitalismu, vykořisťování
a nadvládě buržoasie, nový je socialismus,
vláda pracující třídy. Vše,
co přispívá k oslabení jednoho, je
posílením druhého a opačně.
Čím více je vláda kapitalismu ohrožována,
tím více se chápe prostředků
čím dále zoufalejších. A to je
pramen všech zběsilých útoků
buržoasie proti revolučnímu proletariátu
vedenému Kominternou a jejími sekcemi, proti sovětskému
státu jako revolučnímu faktu i faktoru, proti
koloniálním a polokoloniálním národům,
v prvé řadě proti čínské
revoluci. (Výkřiky posl. Landové-Štychové.)
Je třeba, aby pracující lid měst i
venkova porozuměl tomuto ohromnému zápasu,
setřásl se sebe zbytky měšťácké
ideologie, jimiž je zanesen nejen buržoasií,
ale i jejími společníky, sociálními
reformisty, spojil a organisoval se ve frontě vlastní
třídy. Čím dříve se
tak stane, tím bude celý zápas s nepřítelem
kratší, vítězství jistější
a škody pro proletariát menší.
Zoufalé kroky, jež kapitalisté na svou záchranu
činí, ať již jsou to akce v koloniích,
organisování hazardního tažení
proti sovětům či útoky všech
druhů na pracující vrstvy, jsou snad výrazem
zvýšené síly režimu kapitalistických
států, ale nikoli výrazem síly kapitalistického
hospodářského principu. Kapitalismus jako
hospodářský princip dosáhl nejvyšších
forem svého vývoje, ale je zároveň
již zasažen smrtelnou krisí. Buržoasii přece
nemůže býti tajno, že zvyšováním
vykořisťování a útlaku koloniálních
národů uspíší proces nacionálního
i třídního uvědomění,
odpor a konečně bankrot utlačovatelských
snah. Ale zoufalá situace přes to ji nutí
k tomuto riskantnímu postupu.
Buržoasie nemůže zavírati oči před
faktem, že sovětský svaz se upevňuje
hospodářsky i politicky, že se těší
čím dále tím větším
sympatiím pracujících mas celého světa,
že napadení jeho vojenskou mocí bude znamenati
ohromný světový otřes, ale přece
snaha po stabilisaci, obtíže hospodářské,
vycházející z krise kapitalismu, ženou
ji do válečného dobrodružství
přes ještě téměř nezarostlé
hroby milionových obětí poslední války.
Buržoasie nemůže neviděti důsledků
zvýšených útoků hospodářského,
sociálního i politického rázu na pracující
lid. Nemůže přehlížeti skutečnost,
že zvýšením vykořisťování
a zakročováním rostou třídní
protivy, je posilováno třídní vědomí
proletariátu, roste odboj. Ona ví, že se situace
přiostřuje, ví dokonce snad, že mimořádná
opatření, tlak násilnického aparátu
mohou míti účinek jen na čas, ale
že bude a musí býti rozdrceny tlakem revoltujících
mas. Ale pud sebezachování žene ji k opatřením,
která jí zároveň připravují
hrob.
A přece čím zoufaleji se buržoasie snaží
překonati krisi kapitalistického řádu,
tím silněji vzrůstají obtíže
i rozpory v jejím vlastním táboře.
Zdůrazňujeme: troufalost, bezohlednost útoků
buržoasie, jež snad i některé dělníky
zaráží a mate, jsou zoufalecké zásahy
režimu mocenského aparátu, ale jsou zároveň
výrazem nejvyšší slabosti kapitalistického
řádu v tomto období.
Další postup kapitalistické stabilisace závisí
od možnosti zvýšeného vykořisťování.
Pro imperialistické státy je otázka kolonií
a polokolonií otázkou výhodných odbytišť
i pramenem levných surovin. Tak je to vyjádřeno
národohospodářskou terminologií. V
obyčejné mluvě se tomu říká
lupičství a otrokářství. Pro
parasita, jako je Anglie, je otázka kolonií otázkou
přímo životní.
Boj kapitalistů za stabilisací není ničím
jiným než lupičstvím a otrokářstvím
ve velkém a moderními metodami provozované.
Čínská revoluce je bojem proti lupičství
a otrokářství a těžkou ranou
kapitalistické stabilisaci. Je útokem na kapitalismus,
je oslabením posic kapitalismu a proto, i když v nynější
fási je hnutím převážně
buržoasním, je význačným spojencem
revolučního hnutí proletariátu celého
světa. A z toho důvodu jest otázkou všeho
proletariátu.
Že reformně-socialistické strany toho nechápou
či chápat nechtějí, je známkou,
že ztratily smysl třídní a že nejsou
v třídní dělnické frontě,
ale přímo ve frontě kapitalismu a imperialismu.
Otázka revolučního hnutí koloniálních
národů je těsně spiata s otázkou
války. Imperialisté vedou válečné
tažení proti osvobozeneckému revolučnímu
hnutí. V Číně je válka. Není
to válka malá a dnes ještě není
jisto, co se z ní vyvine.
Jest povinností všeho uvědomělého
pracujícího lidu, průmyslového dělnictva
i rolníků, aby byli nejen sympatiemi, nýbrž
i aktivní pomocí na straně revoluce.
Ale imperialisté konají horečné přípravy
k útoku na sovětský svaz, stát pracujícího
lidu, stát dělníků a rolníků.
Zatím co kapitalistický svět se zmítá
ve smrtelné krisi, sovětský stát se
hospodářsky i politicky rychlým tempem upevňuje.
Kapitalisté vidí, že ohromné území
sovětského svazu definitivně odpadá
z jejich vykořisťovatelské sféry a že
je kromě toho revolučním činitelem,
jenž čím dále, tím více
přitahuje proletariát celého světa.
A tu se anglický parasit odvažuje přímo
k dobrodružnému činu; k válečnému
tažení proti SSSR. Válečná fronta,
v jejíž první řadě jsou závislí
angličtí exponenti, státy při západní
hranici sovětů, jest již hotova. Jsou to v
prvé řadě Polsko a Rumunsko, násilnické
státy s buržoasní diktaturou. Jaká válka
se připravuje? Dělnictvo nesmí ji posuzovati
jako kteroukoliv jinou válku, jako na příklad
poslední válku světovou. Tato byla válkou
dvou kapitalistických skupin. Z třídního
hlediska neměl proletariát zájmu na vítězství
té či oné skupiny. A skutečně
vidíme dnes již jasně, jak klamné byly
i domněnky liberálního měšťáka
Masaryka, významného buržoasního
politika té doby, jež můžeme kontrolovati
podle spisku "Nová Evropa".
"Vítězství Dohody", psal tehdy
Masaryk, "je zajištěním míru,
svobody, demokracie a pokroku." Dohoda zvítězila.
Je mír zajištěn? Italie co nejdříve
válkou uplatní své imperialistické
choutky na Balkáně a v Malé Asii. A vůdce
dohody Anglie je největším imperialistickým
válečným štváčem, přímo
provokuje válku. Jak to vyhlíží po slavném
vítězství Dohody se svobodou, demokracií
a pokrokem? Anglie je osou a oporou nejtemnější
reakce v celé Evropě. Anglie je utlačovatelkou
a lupičem v koloniích a polokoloniích, utlačovatelem
třídním i nacionálním.
Jako se zbortily předpoklady Masarykovy a podobných
měšťáckých politiků, zbortí
se i všecky ostatní, jež nejsou budovány
na marxismu. Dnes je proletariátu již známo,
že s třídního hlediska neměl
zájmu, vlastně neměl míti zájmu
na vítězství té či oné
skupiny ve světové válce. Okolnost, že
proletariát, stržen svými reformistickými
vůdci, postavil se aktivně na podporu své
buržoasie, je nejen smutným faktem v jeho dějinách,
nýbrž i velkým poučením.
Kdyby byl tehdy proletariát vychován, organisován
a veden třídně a revolučně,
nebyl by trpěl a krvácel pro zájmy kapitalistických
skupin, ale již v mobilisaci, jakmile byl by ozbrojen, nastoupil
by v celé Evropě revoluční pochod
za dobytím moci.
Imperialistická válka proti sovětům
je válkou zcela jiného druhu, totiž toho, že
je na ní proletariát přímo třídně
interesován. Válka imperialistů proti sovětům
je válkou kapitalistických států proti
státu socialistickému, státu pracujícího
lidu, státu revolučnímu, je válkou
třídy kapitalistické proti třídě
dělnické. To je rozhodující její
znak pro stanovisko dělníků celého
světa. Vláda sovětů ukázala
po všech provokacích Anglie mírumilovnost.
I my vytyčujeme si jako první povinnost boj za mír.
Víme však, že jediným zajištěním
míru je svržení vlády kapitalismu. Kapitalismus
jest imperialismus v dnešní fási. Imperialismus,
toť válka.
Příprava třídně vědomého
dělnictva k odvrácení války je přípravou
na revoluci. Strojí-li imperialisté válku
proti sovětům, připravují-li frontu
proti nim, je povinností uvědomělého
proletariátu celého světa, již teď
hned připravovati frontu proti kapitalistům. Proletariát
nemůže tuto válku sabotovati, nemůže
míti pověstnou úlohu českého
Švejka, ale musí do války aktivně zasáhnouti.
Kterou frontu bude podporovati, ke které se přidá,
jest jasné: onu, která jest i jeho třídní
frontou: frontu rudou, frontu revoluční, frontu
Sovětů. Neběží tu však jen
o přecházení oddílů i jednotlivců
k rudé frontě, neběží tu jen
o přímou podporu k vítězství
revoluční armády již při vypuknutí
války. K vítězství revoluce a vítězství
revoluční armády nutno pracovati proletariátem
celého světa již teď. Již teď
je nutno zceliti a zpevniti frontu rudé armády s
frontou proletářské třídy všech
kapitalistických států.
Otázka existence a upevnění sovětského
svazu jest otázkou všeho proletariátu. Také
česká buržoasie spolu se všemi socialistickými
stranami snaží se zastříti nebezpečí
válečné. Je nebezpečí, aby
lid nedal se ukolébati jejich mírovými frásemi
a nebyl válkou překvapen nepřipravený.
Nebezpečnější než hlasy buržoasie
jsou hlasy socialistických politiků. Jejich popírání
válečného nebezpečí jest s
to, vnésti zmatek do dělnických řad,
ač řeči jejich nejsou ničím
jiným, než maskou, jíž má býti
nebezpečí války lidu zakryto. Naším
úkolem je, mírové fráze těchto
služebníků buržoasie co nejostřeji
potírati a na jejich nebezpečí ukazovati.
Není bez zajímavosti, že na nedávno
konaných sjezdech sociálních demokratů
českých i německých, i národních
socialistů nebylo ani zmínky o válečném
nebezpečí, ba naopak, všechny tři sjezdy
vyzněly lživým konejšením dělnictva
mírovými frázemi. Jejich listy tvrdí,
že válečné nebezpečí je
výmyslem komunistů. Přece i školní
dítě nemůže neviděti i v Československu
horečné přípravy k válce. Letos
v zimě bylo přijato Národním shromážděním
šest důležitých vojenských předloh.
Těchto šest vojenských předloh, na nichž
se dohodla buržoasie česká, německá,
slovenská a maďarská, je předně
jako celek jedním článkem celého řetězu
stabilisačních opatření a za druhé
článkem válečných příprav.
Každý československý občan ví
o velikých položkách státního
rozpočtu na vojsko a militarismus, jež jsou ještě
překročovány. Každý ví,
jak horečně je zásobována armáda
nejmodernějšími prostředky bojovými.
Každý ví, jak průmysl je připraven
na přechod k výrobě válečného
materiálu. Známy jsou snahy po zmilitarisování
mládeže. Vojínům vzato volební
právo a buržoasie se snaží, aby nepodléhali
jiným vlivům než buržoasním. Kromě
vojska je tu armáda četnických sborů
a konečně ozbrojené měšťácké
dobrovolné sbory (střelecké jednoty). Před
každým válečným nebezpečím
přitahovala buržoasie režim, omezovala práva
lidu, militarisovala, byrokratisovala a policajtovala. Správní
reforma vyhovuje všem těmto opatřením,
vyřazuje lid a uskutečňuje režim policejního
státu se všemi důsledky útisku lidu
i národnostních menšin.
Velmi důležitou úlohu v přípravách
válečných mají socialističtí
vůdcové i v masce loyální oposice.
Socialistická oposice kritisuje tento zákon ne se
stanoviska třídního, nýbrž se
stanoviska buržoasní ideologie státní.
Sám posl. Hlinka tu otevřeně řekl
socialistům do očí, že jsou kramářštější
než Kramář, že jsou papežštější
než papež, že jsou buržoasnější
než ten representant buržoasie sám. (Výkřiky
posl. Pika a Zeminové.)
Nutno porážeti tvrzení, že Československo
jako malý stát je vzdáleno imperialistických
choutek. Právě malé státy jsou exponenty
imperialistických velmocí, právě o
ně se opírá anglický imperialismus
proti SSSR a právě z nich buduje frontu proti dělnickému
státu. Jaký jiný by byl smysl tlaku kapitalistických
velmocí na zmilitarisování těchto
malých států?
Že československá buržoasie se přihlásila
již do fronty imperialistů svědčí
tato fakta. Buržoasní strany a jejich tisk podnikají
velikou štvavou kampaň proti sovětskému
svazu a čínské revoluci. Podnikají
štvavou kampaň proti předbojovníku proletariátu,
komunistické straně Československa a komunistické
internacionále. Tato kampaň je v dojemné
shodě s kampaní, kterou ve velkém slohu vedou
angličtí imperialisté.
Je známo, že ke kampani buržoasie bratrsky se
přimyká kampaň reformistů v překvapující
shodě. "Právo lidu", "České
Slovo" i "Sozialdemokrat" předstihují
se s buržoasními listy ve štvanici proti sovětům
i komunistické internacionále. Vidíme je
úplně ve frontě imperialistů.
Komunistické straně v Československu nastává
veliká povinnost vyrvati massy reformistických dělníků
i příslušníků středních
vrstev z válečné fronty imperialistů
a získati jejich sympatie pro sovětský svaz
jako koncentrační bod světového míru
a konečně získati je přímo
jako aktivní součást třídně
proletářské fronty. Zeměpisné
položení Československé republiky ukazuje,
že Československo v případě války
imperialistů proti sovětům bude strženo
do války. A tu v přípravách k ní
potřebuje buržoasie policejně byrokratický
režim ke zdolání odporu lidu, toho lidu, který
již jednou se trpce přesvědčil, co válka
znamená. A k tomu má sloužiti okleštění
samosprávy, najmenování do ní buržoasních
vládních Mameluků.
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Volám p. řečníka pro používání
neparlamentních výroků k pořádku.
Posl. Haken (pokračuje): Já myslím,
že v tomto parlamentě je více takových
výroků, že právě parlamentní
terminologie je v tom směru známa. Já mluvím
o najmenovaných vládních Mamelucích
do okresních a zemských výborů. (Hlas:
To ještě neexistuje, tak je nemůže urážeti!).
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím p. řečníka, aby používal
parlamentních výrazů.