Posl. Matzner (německy): Projednávaná
správní reforma jest vějička, kterou
vystrčila československá vláda Švehly,
Černého, Kramáře a druhů.
Kdyby toto znění správní reformy bylo
určeno jedině pro Čechy, ostatní národní
kmeny nemohly by proti tomu nic namítati, ačkoliv
myslím, že mohu tvrditi, že jednoho dne, až
se tento zákon ukáže v plné své
kráse, také Češi, kteří
budou se musiti tímto zákonem říditi,
budou nynější zákonodárce proklínati.
Avšak nejsmutnější pro nás, Němce
v této republice, jest to, že mnoho hlasatelů
líčí a vychvaluje tento zákon o správní
reformě jako dobrodiní, jako velkou vymoženost
na poli národním, osvětovém a hospodářském.
Pozdě, příliš pozdě pozná
náš ubohý, těžce zkoušený
národ, jaká hanebná hra byla hrána
s jeho svatými statky, právem a svobodou.
Dnes nemůže si vůbec ještě člověk
ani pomysliti, jak ďábelskou trýzní
bude obdařen třímilionový německý
národ v tomto českém státě,
stane-li se tato správní reforma zákonem.
Nemohu a nechci vůbec ani pomysliti, že by mohl býti
třebas jen jediný německý poslanec,
který by mohl zdvihnouti ruku pro tento zákon a
pro něj hlasovati.
Nechci a nemohu vůbec ani věřiti, že
by třebas jen jediného německého poslance
postihla politická vrtohlavost, aby licoměrnicky
klamal voliče, že jest nevinen tím, že
se tento návrh stal zákonem. Při usnesení
tohoto zákona není žádné omluvy,
zde nelze se zdržeti hlasování, dlužno
přiznati barvu: zde Němci a svoboda, zde Češi
a otroctví.
Němečtí hlasatelé měli by vyburcovati
masy svých voličů k odporu. Jednotný
pronikavý výkřik německého
sudetského lidu měl by zazněti k tvrdošijným
držitelům moci.
Ruce pryč od starých, historicky zaručených
práv lidu věrného národu. My Němci
ani v nejmenším se nedotýkáme českých
práv, mravů a zvyků a nedovolíme také,
aby někdo vložil ruku na náš vlastní
život v tomto státě, pro nás cizím.
Chtějí nás oloupiti o naši milovanou
vlast Slezsko, o tuto zem, která má tak dobrý
zvuk v celém světě. Všude mají
rádi dobré, hodné a věrné Slezany,
poněvadž byli ochotnými, dobrými, pilnými,
zručnými, střízlivými, šetrnými
a pečlivými dělníky a lidmi. Zemědělské
obyvatelstvo dovedlo s velkou pílí a námahou
zápasiti s tvrdou kamenitou půdou, která
sice skrovně, avšak řádně živí
své obyvatele. Obchod, průmysl a živnosti dodaly
zdatné mistry. Lesy a průmysl živí tisíce
dělníků. Básníci a vynikající
pěvci a jiní velcí mužové zrodili
se na slezské půdě. Náš Hans
Kudlich jest syn slezských hor. Poněvadž pocházím
z prastaré rolnické rodiny a věrně
vzdělávám zděděnou hnědou
hroudu, ctím a vážím si osvoboditele
sedláků, Hanse Kudlicha. Hluboká bolest a
trpký žal mne jímá, vzpomínám-li
slavnosti uložení popela našeho velkého
Kudlicha, jež se konala přede dvěma lety na
Hradisku u Úvalna pod vedením svazu zemědělců.
Stále jasněji vidím, že tento převoz
domů stal se stranickou slavností svazu zemědělců
ve Slezsku, aby bylo lze do tohoto rázného, neohroženého
nárůdku učiniti průlom. Vzpomínám-li
slov, která při této pohřební
slavnosti pronesli pánové Halke, poslanec
Heller, poslanec Böllmann, vyvolávám-li
si v duchu jejich chování, porovnávám-li
je při projednávání zákona
o reformě správy, nenalézám nic společného
s výrokem Kudlichovým: "Němci, hlavu
vzpříma!" Takovéto počínání
změnilo se ve výrok Hodiny, který
pronesl v Uničově: "Budu se plaziti, plaziti
se zdviženou hlavou." Posl. Heller započal
tenkráte svou pamětní řeč takto:
"Ženy a muži německého národa!
Shromáždili jsme se ve vážné hodině,
abychom na domácí půdě uložili
k věčnému spánku posmrtné pozůstatky
nezapomenutelného mrtvého. Vylíčiti
činnost tohoto drahého a jeho osud v celé
jeho velikosti, na to jsou jistě moje slova a skromné
moje umění příliš slabé.
Někdo silnější než já, a
to dějiny, zaznamenaly jeho činy a jeho utrpení
kovovým písmem do svých análů.
My, kteří jsme se zde shromáždili ke
slavnosti, můžeme se jen připojiti k jeho velikosti
a čerpati z ní posílení, abychom byli
způsobilí splniti svůj díl na povznesení
německého národa, zůstaneme-li pozadu,
musíme jistě poznati, že dnes, jako tenkráte
více jak 75 lety, německý národ jest
utlačován a v otroctví. Jest třeba,
abychom se od něho naučili neohroženosti a
obětavosti, bez níž každý boj za
práva národů jest již napřed
ztracen. My Němci měli jsme mnoho a přece
příliš málo z našeho Kudlicha.
Jen jeho mladá léta a prvé dny jeho mužných
let, a i když jeho duše se stále vracela do vlasti,
jeho zdárná činnost v létech mužných
patřila již velké severoamerické unii.
Spojené státy to pochopí, když jsme
jejich občana a syna našich rodných hor dopravili
nyní domů, abychom mohli pečovati aspoň
o jeho náhrobek. Jest to dost málo. Po zůstatky
zemřelého mají povzbuditi celý náš
národ, aby přinášel takovou obětavost
jako on. Náš celý německý národ
prožívá těžkou chvíli a
voláme-li dnes ke stvořiteli světů:
"Pane, osvoboď nás", nechť Kudlichovy
činy a jeho život jsou nám příkladem.
Nechť německý národ putuje k tomuto
hrobu a těší se upomínkou na velkého
mrtvého a načerpá důvěry. Obec
Úvalno jako rodiště zemřelého,
jíž odevzdáváme do ochrany hrob velkého
osvoboditele sedláků, nechť jest věrným
strážcem odpočinku Hanse Kudlicha. My všichni
pak, kteří jsme se zde shromáždili,
a s námi celý německý národ,
slibujeme, že budeme žíti v duchu mrtvého
pro náš národ, jak Bůh chce."
Při této slavnosti mluvil posl. Böllmann
a řekl toto: "Jménem Kudlichova výboru
přináším německý pozdrav
a dík všem, kteří nelitovali peněz
na zřízení pomníku, aby obyvatelům
tohoto státu a celému světu u kázali,
že v německém národě stále
ještě žije touha po svobodě a nezávislosti
jako v roku 1848. Národ tak veliký, jako náš,
nár od, který dosáhl takové kulturní
výše, nemůže býti zlomen. Lze jej
zajisté trápiti, avšak v pravou chvíli
opět se zase vzkřísí. Když se
německý zemědělský lid usnesl
v roce 1923 vyprositi si posmrtné zbytky Kudlichovy pro
svou vlast, splnil jeho přání: "Prosím,
chci do vlasti." Žádný Němec nemůže
zapomenouti na svou vlast, žádný Němec
nechce ztratiti svou vlast, žádný Němec
ať nešetří obětí pro svou
vlast. Až půjdete s tohoto místa, vzdavše
hold muži, který nám přinesl svobodu,
jděte do sebe a slibte, že budete žíti
a jednati důstojně podle činů tohoto
muže. Jest naším dobrým právem
žádati před celým světem, abychom
nebyli připravováni o svobodu, kterou nám
vydobyl Hans Kudlich. Proto, drazí mojí hosté,
ukažte, že jste hodní Hanse Kudlicha. řiďte
se jeho životem a zůstaňte věrni lidu,
z něhož pocházíte, jako on. Pak vzejde
nám opět den."
Volám tato slova v paměť těch, kdo tenkráte
mluvili a kteří dnes spolupracují nejen o
ztenčení práva a svobody Němců
v sudetských zemích, nýbrž o úplném
oloupení Slezanů o jejich vlast, kteří
horlivě pomáhají připraviti vlast
Hanse Kudlicha o její ráz prastaré historické
země. Jest to věčná a nesmazatelná
hanba a zůstane jí, pronášejí-li
se slova chvály nad hrobem zachránce rolnického
stavu z otroctví a poroby s licoměrnickými
pohledy a po dvou letech minulosti vstoupí-li se do vlády
nejnepřátelštější Němcům,
jaká kdy na světě panovala. Společně
s Čechy řádí němečtí
bratři proti právům německého
národa, jak dosud nikdy to nesvedla despocie a nejčernější
reakce. "Pane, vysvoboď a zbav nás od zlého!"
Jak dobře působí slova, která pronesl
nad hrobem Hanuše Kudlicha jeho vnuk, dr Heřman Kudlich
z Opavy: "Nechť nám duch Hanuše Kudlicha
stále připomíná, že bez obětavosti
a bez obětování nelze vykonati žádného
velkého činu a my, máme-li dáti svým
dětem živobytí důstojné člověka,
musíme jednati jednotně a společně."
Již před 30 lety ukončil Hanuš Kudlich
svůj dopis, jejž mi zaslal, takto: "S Bohem,
pro sjednocení všech Němců, Němci
hlavu vzpříma!"
V usnesení krajského sjezdu Svazu zemědělců
v Moravském Berouně dne 12. června 1927 žádali
členové svazu toto ustanovení:
"Pro zemi slezskou žádáme exposituru v
Opavě." Jest to troufalost, jež nemá rovné,
žádají-li členové Svazu zemědělců
republiky Moravsko-Berounské, aby Slezsko v bratrské
jednotě s Čechy bylo rozděleno, ačkoliv
ve Slezsku 110.000 německých poplatníků
podepsalo se proti zrušení Slezska a proti expositurám.
Slezsko jest házeno na pospas české státní
moci, žádá se jeho zkomolení v hlavě
i údech. Německé zemské hlavní
město, Opavo, pamatuj si to! Byl metán los o naši
svatou zem, Slezsko, jako kdysi metali los katové a holomci
o oděv Kristův. V oné resoluci praví
se dále: "Žádáme zákonného
ustanovení o užívání jazyků,
aby se každý člen zemského okresního
zastupitelstva mohl dorozuměti svým jazykem a podávati
návrhy."
Na věčnou památku budiž zde přibito,
že německá oposice podala v ústavně-právním
výboru návrh v témž smyslu, pro tento
návrh hlasovali dokonce čeští sociální
demokraté a čeští národní
socialisté, německé vládní
strany však proti němu.
Německá zemědělská a lesnická
společnost v Opavě, německé sdružení
venkovských obcí ve Slezsku usnesly se na ostrých
resolucích, vznesly jednomyslný, slavnostní
protest proti zamýšlenému spojení Slezska
s Moravou při projednávané správní
reformě. Jsou to nejen historické poznatky, nýbrž
především zemědělské a
praktické pohnutky, jež jsou oněmi hnacími
živly, které mluví proti takovémuto
opatření, těžce poškozujícímu
domácí zemědělství a kulturní
pokrok země. Slezsko má dobře vybudované
zemědělské organisace a zemědělská
zařízení a vzorně pracující
samosprávu, která dovede pochopiti všechny
zvláštní požadavky jednotlivých
stavovských skupin a které tuto zemi, od přírody
nikterak bohatě vybavenou, přivedly na nynější
kulturní a hospodářskou výši.
Pan posl. Halke vedl k ministrům slezskou deputaci,
která prosila o zachování zemské samosprávy.
Když mi jednotliví páni z deputace odevzdali
v této věci pamětní spis, žádajíce,
abych se plně a zcela postavil za požadavky Slezanů,
řekl jsem jim: "Hleďte jen, aby váš
vůdce se svou stranou hlasoval jednotně proti správní
reformě, jako budu hlasovati já a německá
národní strana a všechny těžké
starosti budou na ráz rozptýleny."
Při protestní schůzi, konané v pondělí
dne 20. června 1927, rozšiřoval Svaz zemědělců
letáky tohoto obsahu: "V Moravském Berouně
dne 17. června 1927. Všem místním skupinám
Svazu zemědělců ve Slezsku! Jak se dovídáme
z časopisu "Deutsche Post" v Opavě, slezské
obyvatelstvo bude vyzváno, aby v pondělí
dne 20. června 1927, zahájilo stávku, v níž
by protestovalo proti správní reformě. Vedle
toho mají se v neděli konati ve všech okresních
městech demonstrační schůze. Tuto
stávku a tyto schůze svolávají německé
oposiční strany a to německá strana
národní, národně-socialistická
strana a strana sociálně-demokratická. Z
celého provolání jest patrno, že zde
oposičním stranám nejde snad o boj proti
vládní moci, nýbrž jedině o novou
štvanici proti německým vládním
stranám, zvláště proti Svazu zemědělců.
Pokládáme tedy za nutné, aby naši páni
důvěrníci vyzvali naše členstvo,
aby se nezúčastnilo ani těchto schůzí,
ani stávky, poněvadž obojí směřuje
jen proti Svazu zemědělců. Ještě
jednou konstatujeme, že neustálou a energickou prací
Svazu zemědělců návrh správní
reformy byl značně změněn ve prospěch
země Slezské, což také bylo jednomyslně
uznáno na schůzi důvěrníků
v Krnově, konané dne 5. června 1927. Tento
nový útok německých oposičních
stran ztěžuje jen naše práce pro rozsáhlé
změny tohoto zákona a proto ještě jednou
radíme členstvu, aby se ani neúčastnilo
schůzí, ani nestávkovalo".
To jest nejvyšší výkon, jaký může
provésti cizí krajské vedení strany.
Táži se Vás, pane posl. Halke, vždyť
jste přece Slezan, v zemědělských
korporacích ve Slezsku zaujímáte vysoká,
čestná místa, ve Svazu zemědělců
u krajského vedení strany v Moravském Berouně
máte velký vliv, musilo to býti? Vydati leták,
který musí mezi rolnictvo ve Slezsku zanésti
zmatek? Jsou to triky koňských handlířů,
vede-li člověk na jedné straně deputace
proti rozbití Slezska, na druhé straně pak
schvaluje provolání, která tuto správní
reformu vynášejí až do sedmého
nebe. Každý nedovede tančiti současně
na několika svatbách.
Nejvyšší výkon podařil se však
včera pan.u zpravodaji dr Kramářovi,
když řekl ve sněmovně toto: "Avšak
jednotu státu nelze nikde udržeti násilím
a četníky, nýbrž musí vyrůsti
z nitra. Tímto zákonem tvoříme slovenské
území vědomě a rádi, poněvadž
víme, že bez slovenského vlastenectví
v československém státě nemůžeme
dále a poněvadž jsme přesvědčeni,
že ze slovenského vlastenectví, ať Slováci
chtějí, či nikoliv, musí vzniknouti
vlastenectví československé a slovanské".
Slovanské vlastenectví má a musí býti
vychováno. K tomuto účelu, k výchově
slovanského vlastenectví, jest třeba správní
reformy, musí býti zničeno téměř
50% německého Slezska. Němci mají
býti vychováváni nejen ke slovanskému
vlastenectví, nikoliv, němečtí Slezané
mají býti vychováni ke slovanské psí
oddanosti, "k plazení s pozdviženou hlavou".
Ubohý Hanuši Kudlichu, zbytečně prolévals
roku 1848 na vídeňských hradbách svou
mladou selskou krev za čest, právo a svobodu.
Dnes chtějí nám Němci pomáhati,
aby zákonem znovu bylo usneseno otroctví a poddanství,
ovšem ještě v mnohem krutější
formě.
O nás Němcích, o nás třech
a půl milionů Němců v této
republice pan zpravodaj dr Kramář již
nemluví, jest si jist tisíciletou symbiosou.
Probuď se, německý lide, a poznej bezbrannost
německých ministrů ve slovensko-vlastenecké
vládě. Jestliže nyní, po čestném
a upřímném zjištění dr
Kramáře, který ostatně ve správní
reformě spatřuje korunu svého životního
díla, jediný německý poslanec zdvihne
ještě ruku pro uzákonění správní
reformy, zasadí nejtěžší ránu
národní državě. Kdyby německá
vláda chtěla, aby byl usnesen takový zákon,
ani jediný Čech by pro něj nehlasoval.
Němečtí bratři, pomněte těžké
odpovědnosti k lidu, z něhož pocházíte.
a při hlasování dokažte, že jste
ještě Němci. (Potlesk poslanců něm.
strany národní.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Bergmann. Dávám mu slovo.
Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Osnovy,
které právě projednáváme, jsou
jedním článkem celého řetězu
zákonných osnov, jimiž podle prohlášení
stran vládní majority má býti provedena
hospodářská konsolidace našeho s tátu
a likvidováno socialistické hospodářství
socialistické spoluvlády v našem státě.
Jestliže přímo nenávistným způsobem
postupuje se proti zákonům, které byly u
sneseny zejména revolučním Národním
shromážděním, které byly usneseny
za dřívějších vládních
majorit, dávají si mnohé ze stran, které
s námi dříve tvořily majority a spoluvládly,
zvláštní vysvědčení, odsuzují-li.
dnes vše to, co bylo za spoluvlády socialistů
učiněno a co samy tehdá za dobré uznávaly,
pro co také hlasovaly a co také doporučovaly.
Kdyby se tato teorie a tato prakse v našem zákonodárství
měla ujmouti, pak by v našem státě nebylo
právního stavu, poněvadž by právní
stav byl úplně závislý na tom, jaká
je přítomná vládní majorita.
Ale strany, které by v každé politické
konstelaci spoluvládly, staly by se na konec chameleony
programových principů a zásad. (Tak jest!)
To, co r. 1920 považoval tehdejší pan ministr
Švehla a referent o župním zákoně
pan posl. Malypetr za významný státnický
čin ve prospěch jednoty a založení dobrých
fundamentů našeho státu, jimiž se má
zabezpečiti klidný a šťastný jeho
vývoj, je dnes bezcenným, je dnes odsouzeníhodným
a trhá se jako bezcenný cár papíru,
při čemž nynější vládní
majorita neohlíží se úzkostlivě
na nedotknutelnost naší ústavy. To, co postavili
zástupcové lidu a strany, které pracovaly
pro samostatnost státu, pro svobodu československého
národa, to co vystavěli ti, kteří
pro samostatnost a svobodu obětovali vše, boří
se dnes za pomoci těch, kteří všemi
prostředky bránili se samostatnosti a svobodě
československého národa. (Různé
výkřiky.)
Tato skutečnost měla by býti výstrahou
všem lidem dobré vůle, že dílo,
konané za součinnosti a spolupráce odpůrců
svobody a samostatnosti národa, nebude a nemůže
býti dílem dobrým, dílem pro československý
národ a stát, nýbrž že skrývá
v sobě nebezpečí postranních, skrytých
úmyslů a snah, jichž následky budou
pociťovány snad teprve tehdy, až již bude
pozdě.
Předložené osnovy po stránce právní,
organisační a konstruktivní probrali důkladně
oba řečníci našeho klubu, kol. dr Patejdl
a Hrušovský, vytknuvše jim všechny
chyby a nedostatky a upozornivše na všechny jejich důsledky.
Po stránce formální nutno vytknouti, že
osnova, tato měla býti předložena komisi
pro reformu státní správy, kterou byla vláda
povinna zříditi do konce r. 1925 zákonem
čís. 286 z r. 1924. Vláda nerespektovala
zákon čís. 286, neustavila dosud komisi pro
reformu státní správy a nepředložila
také této komisi osnovy, jež podle zákona
měly býti předloženy.
Mně zbývá osvětliti předlohu
ze zorného úhlu samosprávného zaměstnanectva,
a to s hlediska mravního, právního i sociálního.
Proti všem zásadám demokracie mají býti
volená zastupitelstva doplňována 1/3
členů jmenovaných z odborníků,
kteří budou vládě navrhováni
povolanými korporacemi, mezi nimi ovšem dělnictvo
a zaměstnanectvo nemá žádné takové
korporace, poněvadž do dnes marně čekáme
na zákon o komorách spotřeby a práce.
Bude uzákoněna anebo bude vládní většinou
sankcionována oprávněná naše
domněnka, že vláda chce jmenováním
odborníků korigovati eventuální výsledek
volební jedné strany ve prospěch určitých
vrstev stavů a stran.
Pan zpravodaj pochlubil se ve včerejším svém
doslovu při skončení generální
debaty zejména tím, že jeho přičiněním
dostalo se toto usnesení do vládních osnov.
I v důvodové zprávě své velice
si libuje systém těchto t. zv. odborníků
a říká, že je to prostředek,
který může povznésti úroveň
těchto zemských a okresních zastupitelstev,
že je to prostředek, aby také mezi stranami
kandidujícími nastalo zápolení, aby
i ony snažily se na kandidátky stavěti své
nejlepší samosprávné pracovníky.
Pan zpravodaj také uvádí, že je to prostředek,
který může odpolitisovati tyto prý hospodářské
korporace. Je to prý prostředek a možnost,
že tito odborníci, nejsouce ovlivňováni
svým politickým příslušenstvím,
mohou daleko lépe rozhodovati a usuzovati o otázkách
projednávaných v těchto korporacích.
Je to přímo tragické právě
u p. zpravodaje, který se tak rád mýlí
a často potom dodatečně přizná
kajícně, že se stala chyba, že se i zde
zmýlil proto, že se mu nepodařilo odpolitisovati
tyto odborníky, poněvadž tímto systémem
chtěl hrubou rukou zasáhnouti do celé naší
státní struktury, našeho státního
života, který se opírá o politické
strany. Jestliže naše ústava praví, že
veškerá moc pochází z lidu, jestliže
lid prostřednictvím demokratického volebního
řádu vysíláním svých
zástupců do zákonodárných sborů
spolurozhoduje v tomto státě, pak je to systém
vybudovaný úplně na politických stranách
a nelze tímto způsobem zasáhnouti do celého
toho koloběhu státního života, jak zamýšlel
p. zpravodaj. A ejhle, z ústavně-právního
výboru vychází pak osnova, která nutí,
aby dotyční odborníci před volbou
výboru přihlásili se do určitých
politických stran. Tedy zákon je nutí, a
by přiznali přímo své politické
kredo. Sám pan zpravodaj jest si vědom, že
je to cosi kuriosního, částečně
i nemravného, nutit někoho, aby přistoupil
k politickým stranám, pakliže chce zůstat
bezpartijním. A proto do důvodové zprávy
své vložil zákonodárce úmysl,
že pro případ, že by tito odborníci,
přihlásivše se při volbě výboru
do určité politické strany, z níž
by pak vystoupili nebo přestoupili k jiné, nebyli
trestáni podle našeho volebního řádu
ztrátou mandátu.
Myslím, žeby se v zákonodárství
žádného jiného státu nenašlo
podobné ustanovení. Tedy nepodařilo se odpolitisování
t. zv. odborníků, nýbrž naopak od úmyslu
odpolitisovati přišlo se k nucení zákonem,
aby se zpolitisovali. Tedy pravý opak.
Jak jsem řekl, pan zpravodaj velmi vřele plaidoval
pro tento systém jmenovaných odborníků,
ale nevím, jestli to je dost logické; zdá
se mi, že není. Domnívám se, že
nejlepšími odborníky, kteří by
mohli skutečně v těchto samosprávných
korporacích, v těchto zemských a okresních
zastupitelstvech vykonati mnohý kus úctyhodné
odborné práce, byli by v prvé řadě
samosprávní úředníci a samosprávní
zaměstnanci. (Tak jest!)
Nevím, z jakých hledisk se bude posuzovati odbornost
jmenovaných členů, i když se říká:
Tady bude míti roli moment sociální, kulturní
atd., ale považoval bych za nejvíce povolané
odborníky jistě zkušené staré
samosprávné zaměstnance. Ale čeho
jsme svědky? Právě tito odborníci
nemají míti volebního pasivního práva.
20. února 1920 pan zpravodaj posl. Malypetr vyslovil
samosprávným zaměstnancům svrchované
uznání za záslužnou práci, kterou
vykonávají jak ve veřejné správě,
tak i v životě národním. R. 1927 dostává
se těmto zaměstnancům uznání,
že nemají míti pasivního volebního
práva do zemských a okresních zastupitelstev.
I volební řád do obcí obmezil pasivní
volební právo některých samosprávných
zaměstnanců. § 5 řádu volení
říká: 1. Zaměstnanci obecní,
nad nimiž pří sluší obecnímu
zastupitelstvu nebo obecní radě moc disciplinární.
avšak jen v obcích s méně než 5000
obyvatelů. V obcích majících 5000
nebo více obyvatelů, nemohou býti voleni
za starostu, náměstka nebo člena obecní
rady. 2. Úředníci v šech úřadů
správních, jimž přísluší
nad obcí přímá moc do hlédací.
Zákonodárce vyloučil tedy při volbách
do obcí z volitelnosti definitivní zaměstnance
obecní, (smluvní nebo provisorní mohou býti
voleni), a to ještě jen v obcích do 5000 obyvatel
a dále vyloučil úředníky okresních
správních komisí a okresních správ
politických, kdežto zřízencům
okresním volitelnost ponechal. Osnova však, kterou
projednáváme, omezuje daleko volební právo,
neboť v §u 6 a §u 62 praví: "Členy
zemského zastupitelstva nemohou býti, kdo jsou členy
Národního shromáždění,
okresního zastupitelstva, úředníky,
zřízenci zemského nebo okresního úřadu.
úřadů nadřízených a
zemských nebo okresních ústavů a podniků".
Dále. "Členy okresních zastupitelstev
nemohou býti členové Národního
shromáždění. zemského zastupitelstva
a úředníci nebo zřízenci úřadů,
ústavů a podniků v §u 6 uvedených,
jakož i členové obecních zastupitelstev,
pak úředníci nebo zřízenci
obecních úřadů, ústavů
a podniků obcí, ležících v okresu".
Nečiní se tedy již rozdílu mezi úředníky,
kteří mohou rozhodovati o námitkách
a stížnostech okresu nebo obce a u nichž by ztrátu
volitelnosti zákonodárci mohli vysvětliti
podjatostí a zřízenci, kteří
přece nemají moci rozhodovací a u nichž
důvod podjatosti úplně odpadá. Ale
nečiní rozdílu ani mezi těmi, nad
nimiž přísluší obecnímu
zastupitelstvu nebo obecní radě moc disciplinární,
t. j. mezi definitivními a mezi smluvními a provisorními
zaměstnanci, nýbrž všechny bez rozdílu,
úředníky i zřízence zemí,
okresů, obcí a jejich podniků a ústavů
zbavuje volitelnosti do zemí, event. okresů. (Různé
výkřiky.) Tedy po vojínech a četnících
přicházejí na řadu zaměstnanci
samosprávy. Kdy přijdou na řadu ostatní
veřejní zaměstnanci, je pravděpodobně
jenom otázkou doby a příležitosti.
S hlediska mravního přinášejí
tyto osnovy samosprávným zaměstnancům
vyložený nevděk. Pokud se týče
hlediska sociálního, osnova rozlišuje zaměstnance
zrušených korporací na dvě kategorie:
na kategorii, která přejde do státních
služeb, to jsou povětšině úředníci
a zřízenci správní služby, a
na kategorii, která nepřejde do státních
služeb, nýbrž zůstane ve službách
podniků, institucí, které zůstanou
i nadále ve správě a majetku korporací.
(Výkřiky posl. Riedla.) Tedy budou zde dvě
kategorie. Jedna kategorie, která bude úplně
převedena na systém státní, a druhá
kategorie úplně sociálně odvislá
od libovůle a dobré vůle příštích
volených zastupitelstev. Tedy dvojí loket pro zaměstnance
jedné a téže korporace, pro zaměstnance
jedné a téže instituce. V původní
osnově pro první kategorii předepsána
byla revise eventuelních vymožeností nebo práv
nabytých, které snad sahaly nad práva rovnocenného
státního zaměstnance. Ústavně-právní
výbor vyloučil toto ustanovení, které
ukládalo, že výhody, kterých nabyl zaměstnanec
podle odst. 2 citovaného paragrafu, podržuje jen potud,
pokud ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí
výslovně přizná.
Tedy tato věta byla v ústavně-právním
výboru eliminována. Pan zpravodaj ve své
zprávě zvlášť tuto skutečnost
podtrhu je a domnívá se mylně, že snad
tyto výhody zůstanou těmto zaměstnancům
také zachovány. Já o tom velmi silně
pochybuji, i když toto ustanovení bylo eliminováno,
a to proto, poněvadž v osnově zůstalo
další ustanovení: "Podrobnější
předpisy o převzetí a zařazení
budou vydány vládním nařízením."
Tedy vláda zde má možnost event. odbourati
tyto výhody sama, i když to v zákoně
není obsaženo. Pan zpravodaj uvedl, že zavádí
se těmito osnovami jednotná kolej. Snad v části
správy zavádí se jednotná kolej, ale
myslím, že nás přivede zejména
v Praze, v Čechách, k nemožnému administrativnímu
monstru zemské správy politické. Už
dnes je zemská správa politická umístěna
asi ve 20 budovách; jak to bude pak, až tyto dvě
koleje sloučí se v jednu kolej? (Souhlas.) Pak
teprve uvidíme, zda jest skutečně možno
takový velký celek správně a účelně
administrovati, zda skutečně dojdeme k tomu, aby
bylo tímto způsobem zjednodušeno úřadování,
zda dojdeme k tomu, aby také tímto způsobem
zejména stranám vymáhajícím
vyřízení svých záležitostí
u zemské politické správy bylo ušetřeno
co nejvíce času. Jak je vidno, pan zpravodaj ve
svém nitru o tom trochu zapochyboval, neboť v důvodové
zprávě na str. 3 říká: "Tato
koncentrovanost usnadňuje administraci, a když zmizí
nemožné, opravdu copaté methody rakouského
úřadování, když konečně
zavedeme moderní, praktické a rychlé vyřizování
věcí s využitím všech moderních
kancelářských vymožeností i s
kolegiálním vyřizováním složitých
záležitostí a místní koncentraci
úřadů v jediné budově, pak
není potřebí obávati se přílišné
rozsáhlosti správního území
českého". Myslím, že nás
už hlava nebude boleti, až toho všeho bude dosaženo,
a také ne pana zpravodaje, neboť dnes vystavěti
budovu pro příští politickou správu
by stálo hezkých pár milionů, nehledíc
k tomu, že je zde předpokladem odstraniti copaté
methody rakouského úřadování
atd.
Když se tedy již uvádí účelnost
zavedení jedné koleje ve správě, pak
se divím, že nebyla vládní majorita
k nynějším samosprávným korporacím
aspoň na tolik spravedlivá, aby také zavedla
jednotnou kolej v břemenech, to jest aby neoklešťovala
jen pravomoc a volnost samosprávy, nýbrž aby
také zbavovala samosprávu břemen. (Souhlas.)
Proč při této příležitosti,
když se oklešťuje pravomoc a samostatnost samosprávných
korporací, nebyl také proveden § 20 zákona
ze 7. února 1919, č. 76, novela o obecním
zřízení, který říká,
že širší sbory samosprávné
po př. státní správa převezmou
věcný náklad na školství, policii
bezpečnostní a polní, zdravotní a
mravnostní, stavbu a udržování silnic
a chudinství? Tedy oklešťovati práva samosprávy,
k tomu je dostatek odvahy, ale zbaviti samosprávu břemen,
k tomu již dostatečné odvahy není. Pan
zpravodaj uvádí, že samosprávní
zaměstnanci a zaměstnanci zrušených
korporací mohou býti s řešením
své otázky v §u 10 úplně spokojeni.
Pan zpravodaj se však zase mýlí, poněvadž
nezná poměry našeho samosprávného
zaměstnanectva, nezná poměry zejména
nižších kategorií samosprávných
zaměstnanců. Na Podkarpatské Rusi máme
t. zv. župní cestmistry, kteří byli
přijati referátem ministerstva veřejných
prací na základě konkursu jako cestmistři
státní. Požadována od nich prakse, požadována
od nich průmyslová škola mistrovská,
a část jich pak byla skutečně podle
zákona čís. 307 z r. 1919 jmenována
technickými úředníky, zbylé
části předepsána byla referátem
ministerstva veř. prací, tedy úřadem,
zkouška podúřednická a byli jmenováni
podúředníky. Část jich byla
přidělena k župám s pohrůžkou,
že budou propuštěni, nebudou-li s tímto
přidělením souhlasiti. A tak se stali tito
státním. úřadem jako státní
úředníci na základě veřejného
konkursu přijatí úředníci župními
cestmistry, župními zaměstnanci. (Slyšte!)
O cestmistry v Čechách a na Moravě bylo postaráno
zákonem čís. 536 z r. 1919 a čís.
312 z r. 1920 a o státní cestmistry zákonem
čís. 307 z r. 1919. Na župní cestmistry
na Podkarpatské Rusi bylo úplně zapomenuto.
Poněvadž pak župy na Podkarpatské Rusi
nebyly aktivovány a nyní se župní zákon
ruší a župy tyto tedy aktivovány vůbec
nebudou, je osud těchto župních cestmistrů
na Podkarpatské Rusi dán úplně ve
psí. (Slyšte!) Zákon čís.
210 z r. 1920 postavil župní zaměstnance na
roveň zaměstnancům státním,
ale v §u 9 ponechal zaměstnance technické úplně
na holičkách, neboť vyřkl, že předpisy
o technické službě zůstávají
nedotčeny. Platí tedy dosavadní župní
statuty stejně pro cestmistry i poříčné.
Poněvadž však župy nebyly ustaveny, rozhoduje
o jejich osudu županský úřad, lépe
řečeno příslušný referent,
tedy jednotlivá osoba. Tento referent rozhodl tak, že
ani župní statut na tyto župní cestmistry
nebyl uplatněn; jsou tedy vlastně zaměstnanci
bez jakýchkoliv práv a nároků. Kdyby
alespoň župní statut byl býval na ně
uplatněn, byl by jim býval musil býti přiznán
charakter technických úřadníků
župních bývalé XI. hodnostní
třídy a obdrželi by takový cestovní
paušál - kdyby totiž byl valorisován -
že by byli se svým osudem úplně spokojeni.
Ale jim upírá se vše, upírá se
jim to, co bylo přiznáno státním cestmistrům
i co bylo přiznáno cestmistrům v Čechách
a na Moravě. ba jim upírá se i to, co maďarská
vláda přiznávala župním cestmistrům
za bývalé monarchie. (Výkřiky.)
Tedy nevím, zdali právě mohou býti
tito zaměstnanci spokojeni s osudem, jak se vyřešil
touto osnovou, poněvadž nechává jejich
právní poměry v nynějším
stavu. t. j. úplně bez jakéhokoliv právního
podkladu. Druhou kategorií, která jistě nebude
míti také příčiny k spokojenosti,
jsou okresní cestáři. O úpravě
jejich poměrů mluvíme již od r. 1920.
Náš iniciativní návrh z r. 1920 dostal
se konečně 1. července 1924 na program jednání
sociálně-politického výboru. Tu vystoupil
zástupce vlády a prohlásil jménem
vlády, že vláda do konce r. 1924 podá
svůj vlastní návrh na úpravu poměrů
okresních cestářů. Uplynul r. 1924
a vláda nepodala žádného návrhu.
Uplynul r. 1925 a vláda nepodala žádného
návrhu. Po volbách r. 1925 obnovili jsme svůj
iniciativní návrh. Sám několikráte
jsem intervenoval v ministerstvu vnitra i financí a konečně
se podařilo, že zamýšlený vládní
návrh ministerstva vnitra byl dán ministerstvu financí
k projevení souhlasu. Ministerstvo financí však
vrátilo tento návrh s podotknutím, že
nyní není příhodná doba a že
až při daňové reformě by se mohlo
o tom návrhu rozhodnouti. Nuže, daňová
reforma jest uzákoněna, ale my stále a stále
nevidíme žádného vládního
návrhu na úpravu hmotných a právních
poměrů okresních cestářů.
K §u 212 požitkového zákona byla přijata
resoluce, kterou se vláda vyzývá, aby konečně
tuto osnovu předložila. Od uzákonění
požitkového zákona uplynulo 1 1/2
roku, ale vláda dosud svého návrhu na úpravu
poměrů okresních cestářů
nepředložila. 10. června 1926 dostal se znovu
náš iniciativní návrh na program soc.-politického
výboru. 14. června byl na místě desátém,
15. června na místě osmém a 17. června
1926 byl zatlačen kongruovou předlohou až na
místo deváté. Kongruová předloha
byla přednější než úprava
hmotných poměrů cestářů,
kteří pro stát a celou veřejnost konají
užitečnou a významnou práci. (Výkřiky.)
Konečně 22., 23. června byla tato osnova
na osmém místě, 24. června na pátém
a 25. června dostala se na místo šesté.
Pak byl poslán parlament na prázdniny. Když
jsme se sešli v soc.-politickém výboru 14.
prosince 1926, byla tato osnova dána na program soc.politického
výboru jako bod první, ale páni z vládní
majority sesadili prostě předsedu soc.-politického
výboru (Výkřiky.) a tím také
byl definitivně návrh na úpravu okresních
cestářů zabit, a tak mají ještě
dnes cestáři měsíčně
30, i také 35 Kč, ovšem v okresích,
kde bylo více sociálního cítění
a pochopení, mají platy i 400 až 500 Kč.
Předloženým zákonem neřeší
se úprava právních a hmotných poměrů
zřízenců okresních a silničních
výborů v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku, neřeší se poměry okresních
cestářů, neřeší se poměry
samosprávné stráže bezpečnostní,
zavádí se tedy jednotná kolej ve správě,
ale nikoliv v personálních poměrech samosprávných
zaměstnanců. (Výborně!)
Z těchto důvodů podali jsme k osnově
zejména k §u 10 své pozměňovací
návrhy a svůj eventuální návrh,
který umožňuje, aby byly všechny tyto
otázky týkající se samosprávného
zaměstnanectva při této příležitosti
vyřízeny. A jestliže tedy pan zpravodaj ve
své zprávě ukázal, že mu snad
na srdci skutečně leží osud samosprávných
zaměstnanců, byl bych mu velice povděčen,
kdyby se přičinil také o to, aby mohli býti
samosprávní zaměstnanci s vyřešením
otázek spokojeni, a také o to, aby vládní
majorita schválila naše pozměňovací
návrhy k §u 10.
Jinak jménem klubu, k němuž mám tu čest
náležeti, musím z důvodů, které
byly uvedeny jak kol. dr Patejdlem, tak i Hrušovským
prohlásiti, že pro tuto osnovu hlasovati nemůžeme
a nebudeme. (Potlesk poslanců čsl. strany nár.
socialistické.)