Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. dr Gagatko, dávám mu slovo.
Posl. dr Gagatko (rusky): Slavná sněmovno!
Nezamýšlím se zabývati podrobnostmi
projednávaného návrhu zákona, zvláště
nezamýšlím se zabývati otázkou.
jak dalece tento návrh zákona souhlasí se
zájmy jiných národů, žijících
v této republice. Tyto otázky již dostatečně
objasnili zástupci oposičních stran.
Mým úkolem bude odpověděti na jiné
otázky, a zvláště může-li
tohoto návrhu zákona býti užito také
i v poměru k autonomní Podkarpatské Rusi
či nikoliv, i jak dalece on zajišťuje práva
a zájmy tohoto samosprávného území?
Abych mohl odpověděti na tyto otázky, musím
dříve připomenouti několika slovy
podmínky, za nichž se připojila Podkarpatská
Rus k Československé republice. Především
musíme konstatovati, že Podkarpatská Rus octla
se v hranicích Československé republiky nikoliv
cestou válečného, nuceného obsazení,
nýbrž na základě souhlasu, na základě
tak zvaného dobrovolného souhlasu. Podmínky
tohoto souhlasu jsou všeobecně známé.
Jsou v ustanoveních mezinárodní mírové
smlouvy saint-germainské a v ústavních zákonech
Československé republiky.
Podle těchto ustanovení mírové smlouvy
a podle našeho ústavního zákona ze dne
29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n. (§ 3), zavázala
se Československá republika: utvořiti z ruského
území, ležícího jižně
od Karpat, samosprávné území, uděliti
tomuto území nejširší samosprávu
ve všech národních a kulturních věcech
a ve věcech místní správy, uvésti
v život samosprávný sněm správy
zákonodárného sboru ve všech autonomních
věcech, postaviti v čelo tohoto samosprávného
území guvernéra odpovědného
samosprávného sněmu přijímati
do státní služby v tomto území
především místní rodáky.
Od té doby uplynulo plných 7 let a otázka
naší autonomie nejen že se nepohnula s místa,
naopak čím dále tím rozhodněji
staví se vláda proti uskutečnění
těchto práv.
Také otázka hranic nehnula se s místa. Místo
aby upravila hranice na základě dobrovolné
dohody mezi slovenským národem a karpatoruskými
obyvateli, pokouší se vláda i tyto prozatímní
hranice, určené v okupační době,
posunouti na východ. Dočasné hranice, která
vedla podél řeky Uže, dnes se nedbá,
a čistě ruské obce ležící
na levém břehu Uže, jako: Domanince, Perečín,
Kamenice, Berezné atd., mají býti po stránce
administrativní připojeny k veliké košické
župě bez zřetele k tomu, že smíšená
československá státní komise r. 1919
rozhodla, že hranice, národnostní hranice,
jdou mnohem dále na západ a že okresy sninský,
mezilaborský a jiné, nacházející
se daleko na západ od nich, jsou po národnostní
stránce nesporně čistě ruské
a že tedy mají býti připojeny k autonomní
Podkarpatské Rusi.
Čeho bylo tím dosaženo? Dosáhli toho,
že dnes naše ruské obyvatelstvo, které
se dobrovolně připojilo k Československé
republice, jest proti své vůli rozděleno
na dvě oddělené skupiny, na ty, kdož
mají právo na autonomii a nacházejí
se v tak zvané autonomní Podkarpatské Rusi,
a na ty, kdož nemají práva na autonomii podle
saint-germainské smlouvy, to jest na podkarpatské
Rusíny na Slovensku. (Výkřiky posl. Kurťaka.)
V témže čase, kdy na Podkarpatské Rusi
jest aspoň naděje, že kdysi dosáhneme
této autonomie v kulturních a národnostních
otázkách i v otázce místní
samosprávy, na západní slovenské Rusi
naše obyvatelstvo této naděje nemá.
Jaké jsou tam poměry, o tom by lépe mohli
vypravovati sami bratří Slováci, kteří
prohlašujíce se za rusofily, slovanofily, bojí
se ruského písmene tak dalece, že nepovolují
ani ruských nápisů na školách,
jako na př. v Lukově. (Výkřiky
posl. Kurťaka.)
Jest to jeden z příkladů, které jako
kámen leží na srdcích našeho národa,
jenž hledá upřímné sblížení
s českým národem, s Československou
republikou. Náš národ věděl,
že československý národ trpěl
mnoho za své národní "já"
a proto se nenadál, že by tento národ, který
zkusil všechny slasti národního a politického
útisku, nedodržel slova a mohl se odhodlati na takové
pokusy s naším národem. (Výkřiky
posl. Kurťaka.) Půjdeme-li dále a budeme-li
zkoumati podmínky mírové smlouvy, uvidíme,
že ani jediná z nich v doslovném slova smyslu
nebyla splněna. Všechny tyto podmínky vykládají
se úplně libovolně a pro nás jest
vždy jen provisorium. Když r. 1919 byla u nás
zavedena zemská správa, byl vydán jako provisorium
tak zvaný Generální Statut. Bylo jím
zřízeno direktorium se Žatkovičem v
čele. (Výkřiky posl. Kurťaka.) Když
se však i toto direktorium začalo zmiňovati
o autonomních věcech, ihned šlo k čertu,
a na místo prvního Generálního Statutu
přišel druhý Generální Statut,
podle něhož zástupcem země byl ustanoven
guvernér a zemská správa měla býti
pod kontrolou tak zv. guvernérské rady.
Avšak dosud, to jest po tolika letech, guvernérská
rada ani nezačala existovati. Všichni zapomněli
na možnost existence takového zřízení.
Druhý Generální Statut zůstal kusem
papíru, jehož vůbec nikdo nedbá. Místo
autonomie nebo přiblížení ku provedení
této autonomie bylo použito "z vyšších
ohledů" snad z bázně před ruskou
irredentou, nevím - nebo z nějakého jiného
důvodu - starého rakouského hesla "divide
et impera", hesla, které překáželo
slovanským národům v jejich národním,
kulturním a hospodářském rozvoji.
Podkarpatská Rus dostala se - abych tak řekl - nikoliv
svou vinou a nikoliv z vlastní vůle do okruhu zahraniční
politiky. Nedomnívala se, že v Československé
republice bude míti takovou úlohu v kombinacích
zahraničních politiků, ačkoliv v době
připojení k Československé republice
mluvilo se o ní jako o "zlatém mostě"
mezi ruským východem a západními Slovany.
Umučená Podkarpatská Rus měla potřebí
jen toho, aby se dostala z tohoto bídného stavu,
v němž se octla následkem historických
událostí a v němž strádala během
skoro tisíciletí. Když se stala palčivou
otázka připojení, všichni jsme věřili
a všichni jsme byli přesvědčeni, že
bratrští českoslovenští úředníci
budou spravovati naši zemi bratrsky, jak toho vyžadují
zájmy republiky a zájmy našeho obyvatelstva.
Nepřipouštěli jsme si ani myšlenku, že
by se ve slovanské, demokratické republice opakovala
historie tvoření nových slovanských
národů, jak tomu bylo do války v Bosně
a Hercegovině, Haliči a v jiných slovanských
územích.
Proč jsme si tuto myšlenku nepřipouštěli?
Proto, poněvadž jsme byli jisti, že není
v zájmu Československé republiky, aby se
bála svých ruských druhů, kteří
jí přátelsky, dobrovolně podali svou
ruku. Stalo se jinak. Dnes naříkají naši
bratři: "Vy jste nespolehliví, vy jste nedospělí
pro autonomii, vy jste nebezpeční pro republiku",
ale až do našeho připojení byli jsme dobří,
důvěry hodní, byli jsme zralí a rozumní.
Tehdy jsme se považovali za zralé a týž
pan Kramář, který nás dnes
diskvalifikoval, při uzavření mírové
smlouvy nezmínil se ani slovem o naší nedospělosti,
o naší nedokonalosti. Tehdy se nestavěl proti
autonomii Podkarpatské Rusi, neukazoval na to, že
lid tam nedozrál k nějaké svobodě,
nýbrž široce podepsal mírovou smlouvu
a přiznal našemu lidu právo žíti
jako samosprávné obyvatelstvo, užívati
samosprávného života. (Výkřiky
posl. Kurťaka.)
Teprve během času - počátek se stal
již v r. 1919 za sociálně-demokratické
vlády v Podkarpatské Rusi - ukázalo se toto
obviňování na naši adresu o naší
přitažlivosti k východu, o naší
nebezpečnosti, o rusofilské propagandě na
Podkarpatské Rusi. A ihned Podkarpatská Rus, která
měla býti zlatým mostem mezi ruským
východem a západními Slovany, proměnila
se v propast, v čínskou zeď, která měla
odděliti naši republiku od ruského východu.
Proč takový nežádaný obrat? Takový
obrat musil nastati, neboť čím se měla
odůvodniti další politika, další
administrace této nešťastné země.
S počátku byl v jazykových otázkách
směr protiruský. Nadržovalo se Ukrajinstvu,
přiváželi se učenci nebo méně
učení z ciziny, z Vídně a z Berlína
proto, aby zavedli u nás literární jazyk,
neboť karpatoruský národ zůstal bez
jazyka, bez písemnictví, bez historické minulosti.
Přišli k nám tito učenci, kteří
v Rakousku učili vlastenectví rozličné
nespolehlivé národy, přišli a začali
tvořiti nový jazyk, podobný ukrajinskému.
Avšak i tento směr brzy se u nás ukázal
škodlivým a nebezpečným.
Přišla třetí theorie, podle které
se ani rusofilská orientace, ani ukrajinská nehodila
pro Podkarpatskou Rus. Tato "rusínská"
theorie zakládá se na tom, že karpatoruský
národ po stránce národnostní a jazykové
jest úplně novým, samostatným národem,
který nemá nic společného ani s Velkorusy
ani s těmi Malorusy, kteří se nazývají
Ukrajinci. Karpatští "Rusíni" jsou
prý nějakými Bílými Charváty,
kteří se jen následkem historických
událostí oddělili od československého
národa. Dlužno je tedy získati pro svou kulturu,
vytvořiti jim zvláštní literaturu, neboť
oni jsou mnohem bližší Čechoslovákům
než Rusům nebo Ukrajincům.
Tato theorie prováděla se dlouho a užívá
se jí i dnes v životě našeho národa,
ale nikdo se netáže, je-li náš národ
spokojen s takovou theorií, souhlasí-li s ní
i s tím, že jej stále znovu křtí
a že mění jeho historický název
"Podkarpatská Rus" v "Rusínsko"
nebo "Podkarpatsko".
Vezměme školní otázku. Školní
otázka jest velmi krásná věc. Naše
obyvatelstvo mělo z ní radost a snažilo se,
aby tato školní autonomie byla co nejdříve
uskutečněna, neboť doufalo, že nalezne
ve své škole to, co ztratilo, doufalo, že v ní
najde svou lepší budoucnost. Avšak i po této
stránce jsme se zklamali. Škola po uplynutí
7 let není dosud školou ruského národa.
(Výkřiky posl. Kurťaka.) Jsou u nás
desetitisíce dětí, které od 10 let
nemají školy, vyrůstají jako divoši
bez školy, bez učitele, bez znalosti písma.
A když se obyvatelstvo obrací na školní
úřady, (Výkřiky posl. Kurťaka.)
dostává stereotypní odpověď:
Není peněz, není prostředků.
Učitelé se propouštějí pro nedostatek
prostředků a zatím se budují za státní
peníze nové školy, a to školy s českým
vyučovacím jazykem. Znáti slovanský
jazyk, (Výkřiky posl. Kurťaka.) znáti
český jazyk není neštěstí.
Pro náš národ jest užitečné
uměti i česky, ale on musí znáti především
svůj ruský jazyk a jiné jazyky mohou mu býti
užitečné. Ale stojí-li to za to na účet
desetitisíc negramotných dětí, které
od války, od roku 1914 zůstávají negramotné
jako divoši v lese, stavěti české školy,
a to tam, kde již školy jsou? Domnívám
se, pánové, že tento zjev nelze nazývati
důkazem slovanské vzájemnosti. Je-li tolik
českých dětí, že lze vystavěti
pro ně školu, nenamítáme nic ani proti
českým školám. Jen račte stavěti!
Nic proti tomu nemůžeme namítati, - právo
na svou školu má každý národ, jest
to přirozené právo všech občanů,
jehož jim vzíti nelze. Ale proto, aby na újmu
cizí znalosti písma, cizího vyučování
byly za účelem odnárodňování
stavěny nové školy, aby byly stavěny
pro nečeské, pro židovské, ruské
a maďarské děti, to považuji za nerozumnou
politiku a již rozhodně za neslovanskou. A zbytečně
- myslím, že včera rozčiloval se zde
jistý německý kolega, že se prý
zde v Československé republice myslí o slovanském
vlastenectví nebo o "slovanské vzájemnosti".
Mluví se o tom, pánové, při nynějších
neslovanských tendencích v této republice
velice předčasně.
V církevních věcech jest také dosud
úplná anarchie. Povstaly a udržují se
kulturní a církevní boje, které naprosto
nemohou přinésti našemu národu žádného
rozhodného prospěchu ani po stránce kulturní
ani hmotné. Nenašla-li vláda možnosti
včas působiti proti této anarchii v církevních
poměrech, v tomto případě měla
ponechati církevní věci úplně
samotnému obyvatelstvu a neužívati v takových
případech trestních výprav. Místo
aby vydávala desetitisíce na trestní výpravy
proti pravoslavným, měla jen dáti tuto částku
na stavbu kostelů, a otázka byla by bývala
smírně rozřešena. Divíte se,
pánové, že s této strany přistupuji
k této otázce, ale musím říci,
že dobytí jednoho kostela na Podkarpatské Rusi
stálo 20.000 až 30.000 Kč. A za tyto peníze
bylo by bývalo lze vystavěti chrám a otázka
byla by bývala úplně rozhodnuta, klidně,
smírně, nebylo naprosto potřebí podněcovati
proti sobě obyvatelstvo a tak vytvářeti nemožné
podmínky pro konsolidační práci. V
četných případech nejen že se
nepracuje proti této anarchii, nýbrž naopak
úřední osoby tuto anarchii zavádějí.
Tak se u nás do dnešního dne neprovádí
zákon o náboženských vyznáních
a o svobodném přecházení z jednoho
vyznání na druhé. Ve výtazích
z matriky nenalézáte těchto přechodů
přes to, že desítky tisíců takový
přechod ohlásily. Naopak, najdete případy,
že se tento zákon vykládá tak, že
na hřbitově nelze pochovávati pravoslavné,
neboť oni mají býti pohřbeni tam, kde
jsou pohřbeni zločinci. To trpí okresní
náčelníci, úřady a to způsobuje
rozhořčení u obyvatelstva.
Není rozřešena otázka kobliny a rokoviny.
Otázka kongruy byla rozřešena, ale spolu s
tím otázka kobliny a rokoviny rozhodnuta nebyla.
Popové vymáhají koblinu a rokovinu, neohlížejíce
se na kongruu, cestou soudní a administrativní.
To znamená, že v této otázce není
žádného pořádku. Nežádáme,
aby se ústřední vláda vměšovala
do zvláštních karpatoruských otázek,
nýbrž jest povinna poskytnouti autonomní Podkarpatské
Rusi možnost, aby tyto věci vyřídila.
Nechte naše lidi, aby si vyřešili tyto sporné
otázky, jak chtějí, nechť oni sami mezi
sebou o nich mluví, nechť sami rokují o těch
otázkách a sami najdou možnost dohody.
Mezi podmínkami bylo také, že do státní
služby budou přijímáni místní
lidé. Říká se, že u nás
nemáme kvalifikovaných lidí. Snad jest to
pravda po některé stránce, ale chybou jest,
že i kvalifikovaní nemohou dostati místa. (Posl.
Kurťak [malorusky]: Absolvent theologie nemůže
býti notářem v Hustu!) Takových
případů jest mnoho, ale nechci uváděti
jmen. Už ani nemluvím o tom, aby naši lidé
byli přijímáni na místa viceguvernérů
nebo županů, ačkoliv i na takové místo
by se lidé našli, ale pánové, naši
lidé se nepřijímají ani do takové
služby, kde se musí psáti nikoliv perem, nýbrž
koštětem. Ani zde, kde se píše koštětem,
místní člověk prý nemá
kvalifikaci.
Mluví se o tom, že náš národ jest
nespolehlivým živlem. Vždyť i u nás
jest mladé pokolení. Tyto mladé lidi vychovávají
vaše školy, vaši učitelé. Nemůže-li
váš režim vychovati loyální občany
a nemohl-li za 7 let vychovati mladé pokolení, které
by bylo loyálním, není to naše vina,
nýbrž vaše. Jest to důkazem toho, že
váš správní aparát na Podkarpatské
Rusi není k ničemu způsobilý, neboť
neposloužil ani našemu národu, ale ne posloužil
ani republice. Mnozí tvrdí, že naši obyvatelé
jsou samí komunisté a to jest jeden z důvodů
pana referenta, jenž se postavil proti provedení našich
autonomních práv.
Pánové! Do roku 1920 se u nás vůbec
nemluvilo o komunismu. Naše obyvatelstvo do té doby,
dokud se nepočaly pokusy vaší administrace,
vůbec nezkoumalo, co to jest komunismus. (Výkřiky
posl. Kurťaka.)
Předseda (zvoní): Pane posl. Kurťaku,
žádám vás, abyste nerušil řečníka.
Posl. dr Gagatko (pokračuje). Kdyby volby
do sněmovny byly bývaly rozepsány r. 1920,
parlamentní zastupitelství nebylo by bývalo
tak smutné pro vládu jako nyní. Ale volby
byly u nás odloženy do té doby, dokud obyvatelstvo
nedospěje. Obyvatelstvo dospělo a r. 1924 promluvilo
s roztrpčením, ale již oposičně,
poněvadž se mu zprotivily rozličné pokusy
místní neschopné správy.
Nechci zevšeobecňovati, nechci, abych byl podezří.ván,
že jsem předpojatý, a proto k charakteristice
naší administrace uvedu výňatky z článku
"Kde jsou meze služební horlivosti" z českého
orgánu národní demokracie na Podkarpatské
Rusi, kde se píše o kušnickém notáři.
V jiné zemi takový úředník
dostal by se ihned do péče státního
zastupitelstva. Tomuto notáři říkají
Jupiter, který panuje v Kušnici, "kde bůh
vysoko a Praha daleko" a jak panuje, dovolím si jen
krátce uvésti jeden případ:
"R. 1926 byl trestán jakýsi Dmetr Kanaloš
z Lisičeva pro nějaký přestupek pokutou
50 Kč. Když pro úplnou nemajetnost nemohl notář
pokuty na Dmetrovi vymoci, jednoduše strhl jeho bratru Kosťovi
Kanalošovi 50 Kč z částky poukázané
mu nemocenskou pokladnou (berehovskou) do Kušnice (notář
je zároveň správcem poštovny). Tak musel
dělník Kosťa zaplatiti 50 Kč a 5 Kč
exekučních výloh za svého bratra,
ač společného majetku nemají."
Druhý případ:
"Marie Kukalová z Kušnice měla dostat
v létě od soudu 128 Kč, avšak nedostala
od notáře nic. O tom případě
prý též četníci vědí
a zajímavé by bylo zvědět, jaký
zákrok byl učiněn."
"Lejbovi Friedmanovi z Kušnice byla zabavena jediná
kráva za léčení v nemocnici jeho plnoleté
dcery vdané za Berkoviče. Poněvadž kráva
je chromá, nemohla býti do jiného místa
odvedena k prodeji - v kušnickém obvodu jest nebezpečno
koupiti věc danou notářem do dražby:
kupující byl by obyvatelstvem v nejlepším
případě zbit a již 3 týdny se
nachází v cizím chlévě. Kdo
nemá peněz na nemocnici, má prý zdechnout
doma jako pes."
"Mikula D. z Lisičeva byl léčen v nemocnici
a pak bylo na něm vymáháno léčebné
1030 Kč. Týž je přes 30 r. stár,
ženat a úplně nemajetný: bydlí
se svojí rodinou u své matky. Když zaplatiti
nemohl, zabavil kušnický notář jeho
matce jedinou krávu. S nářkem dlužila
se peníze, aby jí jediná kravka nebyla v
dražbě prodána a zaplatila za plnoletého
syna vymáhanou částku."
"Dělník Ilko St. z Lisičeva měl
zaplatiti za léčení v berehovské nemocnici
asi 700 Kč. Jeho chudobu mu potvrdila obec, poněvadž
on i jeho otec jsou nemajetní - a jejich živitelem
byl kůň, s kterým jezdili na výdělky.
Notář zabavil jim tohoto koně, při
čemž ihned odebral postroj (aby koně nemohl
již zapřahati). Také oni se zadlužili,
aby zachránili koně a zaplatili státu za
nucené léčení."
"Obecní sluha v Lisičevě Ilko Pr. měl
zaplatit léčebné asi 730 Kč mukačevské
nemocnici za ženu a dítě. Co člověk
nemajetný (kdyby byl jen poněkud zámožný,
nesloužil by obci za několik set Kč, asi 500
ročního platu "bochtrem") zaplatiti nemohl
- tu zabavil mu notář z jeho královského
platu najednou 300 Kč a prý pohrozil, že když
zbývající částku nezaplatí,
tak mu dá do prodeje jeho domeček, který
chudák "bochter" nemá ani na vlastním
pozemku postavený."
Takových případů jest mnoho. O této
věci píše "Spectator" v nár.-demokratickém
časopise. Pánové, nedivte se, že jsou-li
takoví Jupiterové na Podkarpatské Rusi, kde
jest "Praha daleko a bůh vysoko", vychovalo se
obyvatelstvo nikoliv v loyálním duchu k republice,
ale, abych tak řekl, ve směru oposičním.
Nedivte se, že obyvatelstvo nevěří tomu,
že by správa Podkarpatské Rusi sloužila
jeho zájmům, a nevěří proto,
poněvadž každý den přináší
opačné důkazy. Není tedy třeba
diviti se, že si na Podkarpatské Rusi správa
nezískala sympatií našeho obyvatelstva. Dlužno
počítati s většími antipatiemi
obyvatelstva, které mohou vésti jednoho krásného
dne k nevítaným výsledkům. (Předseda
zvoní.)
Již končím. Tyto moje vývody nechť
jsou přijaty nikoliv jako žaloby proti českému
národu. Má slova směřují na
adresu těch, kdož mají vládu v rukou,
proto, aby toto zlo bylo napraveno, aby se ve všeobecném
zájmu pracovalo proti zlu, nejen v zájmu našeho
obyvatelstva, nýbrž v zájmu samotné
republiky.
A poněvadž se centralistická správa
na Podkarpatské Rusi neosvědčila, žádá
naše obyvatelstvo, aby co nejdříve byla uskutečněna
autonomie, aby co nejdříve byla realisována
jeho autonomní práva. Domnívám se,
že na tom získá nejen naše obyvatelstvo,
nýbrž i sama vláda, poněvadž ve
všech drobnostech nebude padati odpovědnost na ústřední
vládu. S tímto požadavkem, pánové,
vystupuje naše obyvatelstvo solidárně.
Protesty proti porušování našich práv
podepsaly nejen oposiční strany, nýbrž
i strany, které sedí ve dnešní koalici,
to jest Vološin a zástupci agrární
strany. To znamená: Celý národ, nevyjímaje
komunistů, nevyjímaje klerikálů a
stran nacházejících se uprostřed,
jednohlasně žádá: Co nejdříve
proveďte autonomii, dejte nám práva, jež
uděliti jste se zavázali v saint-germainské
smlouvě a která jste si zajistili i ustanoveními
ústavního zákona. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
Včera pan zpravodaj zde pravil, že snahou vlády,
jejím přáním bylo by vytvořiti
podmínky pro vzrůst vnitřního vlastenectví,
československého vlastenectví. Domnívám
se, že by provedení našich autonomních
práv snad přispělo k tomu, aby i na Podkarpatské
Rusi byl dán počátek karpatoruskému
vlastenectví, které v žádném
případě neodporuje zájmům republiky.
Bude-li u nás karpatoruské vlastenectví,
pak se ukáže i vlastenectví československé.
Naše obyvatelstvo chová se spravedlivě ke svým
přátelům a oceňuje jejich snahy, jejich
dobrou vůli a zásluhy, a tedy i na ně spoléhá.
Ono dovede oceniti i vaši náklonnost k němu.
Z příčin, které v této vysoké
sněmovně vyložili zástupci centrální
rady a všech karpatoruských stran bez výjimky
v příslušném pamětním
spise, budu hlasovati proti návrhu zákona. (Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
dr Korláth. Dávám mu slovo.
Posl. dr Korláth (maďarsky): Dámy
a pánovia! Keď sa hlásim k slovu ku tak zvanej
reforme administratívy Československej republiky,
o ktorej teraz v parlamente pojednávame, nečiním
to preto, ako keby som chcel k reforme administratívy in
merito prehovoriť; chcem prejaviť iba slávnostný
protest v mene odvekého obyvateľstva a maďarstva
Podkarpatskej Rusi proti jednaniu, ktorým vláda
československá v referáte poslanca Kramářa
šliape v maske reformy administratívy mierové
smluvy, ktorým československý štát
ďakuje svoju existenciu, a ústavný zákon,
na ktorom ste si váš štát vybudovali.
My Maďari nikdy sme nerobili tajnosť z toho, že
bez nášho vypočutia a proti našej vôli
boli sme právom násilia porazení pletichami
fatamorganatických právd, ligotajúcich sa
v 14. bodoch Wilsonových, pričlenení k víťazom
a boli sme československou vládou a vojskom, zanechavším
svojích spolubojovníkov, pohanení a pošliapaní.