Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Prosím pana řečníka, aby skončil.

Posl. Knirsch (pokračuje): Domnívali jsme se tedy, že při tomto základním zákonu o správní reformě bude jednáno v celém rozsahu o problému tohoto státu, neboť mohli jsme to očekávati vzhledem k prohlášení předsedy vlády při nastoupení německo-české vládní koalice, který řekl, že úkolem této vlády bude přivoditi národní vyrovnání ve státu, neboť nyní jsme ve vládě rovni mezi rovnými a můžeme se tedy touto otázkou zabývati. Jak toto národní vyrovnání vypadá, toho malý obraz zažili jsme při celém projednávání správní reformy ve výboru. Když i návrh, jejž podal pan posl. Hackenberg, byl zamítnut českými vládními stranami a německými vládními stranami musil býti přehlasován, návrh, jímž se žádalo, aby naši zástupci v jednotlivých korporacích mohli užívati svého jazyka, pak můžeme jistě posouditi, jak to vypadá s národní spravedlností, s národním vyrovnáním. Pánové, postavení Němců není již dnes takové, jaké bylo ještě před šesti nebo sedmi léty. Kdybyste nás byli utěšeně obdařovali ještě jeden nebo několik let svou politikou - vaše politika vlastně již zkrachovala - jistě nebyla příliš daleko chvíle, kdy by byla bývala provedena spolupráce Němců ve státě, když by před tím bylo bývalo provedeno skutečné vyrovnání mezi národy v tom smyslu, jak je německé strany, také německé vládní strany, hájily od počátku svého vstupu do sněmovny a po celá léta, kdy ještě neseděli ve vládní koalici. Naše postavení nebylo tedy takové, abychom se musili zde spokojiti s takovouto úlohou, jak se ukázala politikou německých vládních stran. Proto lituji, že nepovstal zde ještě žádný Němec z vládní koalice a nevyložil politiku své strany, abychom se také zde mohli touto politikou zabývati.

Podle všeho, co jsme zde slyšeli, tento návrh bude zajisté v této sněmovně přijat a tím bude učiněna pod návrh čára, která, jak jsem se z počátku zmínil, velmi hluboko zasáhne do našeho celého národního a politického života. (Různě výkřiky na levici.) Smím říci, že na oposiční straně nechybělo vůle po všechny týdny a měsíce v positivní práci ukazovati na nedostatky návrhu, že nechybělo ani spolupráce s německými vládními stranami, směřující k dosažení zásadní změny tohoto návrhu. Neprovozovali jsme prázdnou kritiku a negaci, jak to můžeme čísti v nepřátelském tisku, naopak, německé vládní strany musí nám dosvědčiti, že jsme s největší vážností spolupracovali na jejich straně ke zlepšení hlavních zásad návrhu. Dnes nemůžeme udělati nic jiného, než odmítnouti odpovědnost za tento zákon a předsevzíti si, že povedeme boj proti takovéto politice, která není aktivní politikou, nýbrž neplodnou politikou aktivistickou, která nepřináší národu úspěchy, které by byly přiměřené našemu mocenskému postavení. Musíme takovouto politiku odmítnouti a potírati a připravovati cestu k politice aktivní, vskutku německé, jejímž úkolem jest zlepšiti osud celého našeho národa. (Potlesk poslanců něm. strany nár.-socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Czech. Dávám mu slovo.

Posl. dr Czech (německy): Slavná sněmovno! Klamavá hra, která nás po celý den udržovala v dobré náladě a která se nazývá: "Kde je Krumpe?" je skončena. Pan kol. Krumpe škrtl své jméno na listině řečníků a tím je u konce nedůstojná fangličkářská hra, jejímiž svědky jsme všichni byli a která podala svědectví o zcela mimořádném manévrovacím nadání pánů z křesťanskosociálního tábora. My všichni nepřáli jsme si ničeho jiného, než vypořádati se s pány německými aktivisty. Udělali jsme to, co na české straně dělaly vládní strany, postavili jsme se proti aktivistům, chtěli jsme s nimi skřížiti meče a vysvětliti si to na této tribuně přímo do očí. Nepodařilo se nám to. Myslím, že si tím páni prokázali sami tu nejhorší službu a že můžeme je tedy zcela klidně vydati posměchu, kterému se sami svým chováním vystavili.

Budiž mi nyní dovoleno ještě na konec jednání něco málo říci.

Chápeme-li se v této rozpravě slova po třetí, pak neděje se to, přisám bůh, proto, že doufáme ještě v poslední hodině v nějakou změnu smýšlení většiny, v návrat k zásadám demokracie a kulturní samosprávy, ve změnu třeba jen jediného paragrafu předlohy, nýbrž jedině a pouze za tím účelem, abychom ještě v rozhodné chvíli učinili některá prohlášení, abychom poukázali na těžkou odpovědnost vládních stran a především německých vládních stran na trvalou dobu a abychom předvedli celé veřejnosti s plnou jasností před oči těžkou vinu mezinárodního německo-českého měšťáckého bloku. Koaliční tisk po kouší se vylíčiti vše, co se v posledních dnech v této síni událo, jako veliký ideový boj, jako veliký osudový boj, nebo, jak praví "Prager Presse", jako mohutný zápas o vnitřní správu. Ve skutečnosti nejde však o nic jiného, než o čistě akademický slovní boj, o nic jiného než o výklad o nezměnitelných věcech, neboť rozhodnutí ve věci samé padlo již před dávnou dobou, je nezvratitelné. Schází jen formální akt usnesení, jehož postup v této chvíli se již klepe na presidiálních psacích strojích a o jehož průběhu podle programu nikdo v této síni nemůže býti ani na okamžik v pochybnostech. Jak také mohlo by to býti jinak ve sněmovně, které již nasadili k rozhodnutí o této předloze nutné parlamentární palečnice, jejíž sněmovní hlasovací motor se již natáčí a jejíž popravčí mechanismus je již v plném běhu. Jen ještě několik vydechnutí, přesně vyměřených a vymezených, rozdělených podle klubů a hlav, zvážených na lékárenských vážkách, na počitadle přesně odpočtených, a až slunce skončí svou dráhu, pak padne železná opona zcela automaticky na minutu, zcela přesně, jako snad režisér dodržuje přesně na minutu konec komedie ohlášený na divadelním oznámení.

Tak rozvíjí se československý parlamentarismus již po léta a všichni máme pocit, že tomu vůbec nemůže býti jinak. Čas od času však vyskytnou se chvíle vědomí a pak vystoupí celá bída tohoto parlamentarismu tak plně a tak cele do našeho vědomí, pak bouří se v nás právní cit a sebevědomí, pak nás to chytne a my máme pak jen jedinou myšlenku, abychom tuto karikaturu roztrhali a udělali konec této klamné hře. To byly pocity, jež nás ovládaly na počátku porad o správní reformě a jež vedly k tak bouřlivému zahájení plenárního jednání. A hle! Ihned se objeví na parlamentární scéně pan poslanec Viškovský, nabídne se za ochránce a mstitele československého parlamentarismu, pronáší ex offo řeč ve prospěch pana dr Kramáře a udílí oposici důtky, volaje na m, že bouřlivé události v této sněmovně byly ranou pěstí proti parlamentarismu. Již jednou museli jsme ze zcela podobné příčiny - pamatujete se na výrok o kverulantství, který pan dr Viškovský volal s tohoto místa k menšinám - polemisovati s panem dr Viškovským a odkázati ho do příslušných mezí pro jeho vyzývavé chování. Tenkráte jsme ukázali, jakého kalibru byl pan dr Viškovský, který se dosadil za parlamentárního soudce mravů v této sněmovně, v rakouské sněmovně, a že právě jemu musí býti odepřeno právo, aby si hrál na sněmovního Katona. Musíme tedy s největší rozhodností odmítnouti také nejnovější morální bouření pana dra Viškovského, abychom však zároveň prohlásili, že jestliže někdo snižuje československý parlamentarismus, s ním nejhrubším způsobem nakládá, jemu, jak se vyjádřil pan dr Viškovský, zasazuje rány pěstí do obličeje, že to byly strany koaliční, které svými násilnickými methodami zbavují sněmovnu vší důstojnosti, že jej učinily obecným nástrojem českých držitelů moci a snížily na karikaturu zákonodárného sboru. (Potlesk něm. soc.-demokratických poslanců.)

Že tak není všude postaráno o parlamentarismus, chceme dokázati na jednom příkladě, který spadá do stejného zákonodárného oboru. 21. června 1925 bylo rozhodnuto o reformě vnitřní správy v rakouské sněmovně. Předloha byla podána ve sněmovně 5. června 1924. Tehdejší místokancléř dr Frank doprovodil ji řečí, v níž vyložil, že nemá zůstati na ustanovení vládní předlohy, že by vláda uvítala, kdyby sněmovna vykonala nejen rychlou, nýbrž také důkladnou práci a tím docílila dokonalého zákonného díla. Slavná sněmovno! Táži se, zda jsme kdy v československé sněmovně uslyšeli takový výrok. Porady o rakouské předloze vyžádaly si téměř 14 měsíců a charakterisuje rakouské poměry, že v povšechné rozpravě povstal jeden člen většiny - byl to posl. Clessin - vyslovil potěšení nad tím, že návrhy zákona byly po poměrně dlouhou dobu dány k veřejné rozpravě, při čemž ještě připojil, že by si bylo jen přáti, aby se tento zvyk v budoucnosti pokud možno často opakoval. Představte si naproti tomu, vážené dámy a pánové, že naší oposici nebyla dána přes všechny naše námitky ani 24 hodinová odkladná lhůta ke studiu předlohy, ke konání klubovních porad. Avšak rozhodující ještě přijde. Rakouská reforma správy byla za projevu díků všem stranám sněmovny, stejně stranám vládním jako stranám oposičním, a také úředním tvůrcům zákona schválena celou sněmovnou jednomyslně. Tak je rakouské reformní dílo ve své nosnosti podloženo jednotnou vůlí všech stran sněmovny, je neseno důvěrou veškerého obyvatelstva, kdežto v naší zemi se dělá zákonné dílo, kterému se dostává na cestu kleteb širokých vrstev pracujícího lidu. Při tom vládne v Rakousku také měšťácko-zemědělsko-klerikálně-kapitalistický blok, kterému naprosto neschází potřebného vzletu pro pochopení kapitalistických zájmů a také patřičné energie k prosazení a zabezpečení těchto zájmů. Avšak v Rakousku pochopili již od první chvíle, že zákonné dílo tak ohromného dosahu, jako je reforma správy, může splniti své veliké poslání jen pak, jestliže vyroste ze společné vůle a spolupráce celého národa a jestliže se všechny vrstvy lidu starají o toto zákonné dílo. Tak tedy rakouský zákon jest výsledkem spolupráce všech stran v zemi a v Národním shromáždění a ukazuje tím charakteristické známky této různotvárné spolupráce, avšak v důsledku spolupráce našich straníků naplněné socialistickým duchem, především však naplněné od základu poctivou demokracií. V naší zemi naproti tomu staví se vše na brutální násilí, jen na nejbezohlednější diktát většiny. U nás se pracuje při takových příležitostech jen s manévry překvapení a předstižení. Při takových příležitostech se vzduch kolem koalice co nejtěsněji uzavře, aby na povrch nevystoupil ani vánek náznaku o úmyslech koalice. U nás se nehledá spolupráce v oposici, cesta k ní se nenalézá, s ní se nemluví ani o předloze ani o jednotlivostech, přáním oposice se nevyhovuje a jich se nedbá, ba dokonce se s oposicí vůbec nemluví, nedělá se ani pokus o nějaké dorozumění mezi stranami většiny a oposicí a vše se ze sněmovny vynucuje pokoutně a násilně. Mimo tuto zem nikdo by nechápal, že se ministerský předseda tohoto státu během celého jednání o předloze správní reformy. tedy o jedné z nejosudovějších předloh, neobjeví vůbec ve výborových poradách, že nebéře ani zdaleka ohledu na průběh jednání a na získání spolupráce všech parlamentárních činitelů.

Že za těchto poměrů reformní dílo předložené k rozhodnutí skrývá v sobě ducha bezohledného kapitalistického diktátu ve svém celku a ve všech svých částech, že je naplněno snahou po moci mezinárodního kapitalistického měšťáckého bloku a plnou měrou jeho duchem, že zcela zřejmě nese kapitalistickou známku a je vybaveno vším, co má sloužiti k upevnění moci měšťáckého bloku a k vybudování a zabezpečení mocenského postavení buržoasie, k ovládnutí dělnictva všech národností kapitalistickou třídou, k utlačení a spoutání proletariátu, o tom není třeba teprve se zvláště zmiňovati.

Přece však musí býti ještě poukázáno na jeden pro naše poměry docela charakteristický moment. Třeba jen zběžné pozorování rakouského reformního díla, jemuž do socialistického reformního díla schází opravdu ještě velmi, velmi mnoho, ukazuje, že toto reformní dílo je naplněno duchem demokracie a sociální samosprávy a že bylo vyhovováno základní zásadě, která mu také byla dána na cestu a která zní, že je podstatou a posláním správy vedené sociálním duchem, aby policie byla nahrazena ochranou. V každé základní normě tohoto zákonného díla proniká vítězně myšlenka opravdové demokracie a ovládá toto dílo v jeho celku, stejně jako ve všech jednotlivostech. Je jeho základem, jeho jádrem, jeho celým obsahem. Při tom, a to je charakteristické, marně hledáš v předloze, v důvodové zprávě, ve zprávě zpravodajově, v řečích zpravodajových a v řečích sněmovních řečníků slovo demokracie. K čemu pak také? Mám po ruce předlohu a zápisy, rovněž i řeči parlamentních řečníků. Slovo "demokracie" v těchto materialiích vůbec nepřichází. V Rakousku právě slovo demokracie přešlo většině obyvatelstva tak do masa a krve, že se nemusí o demokracii teprve mluviti. V Rakousku se neprovádějí kejkle s pojmem "demokracie", tam se naopak demokracie uskutečnila. V Rakousku neslouží slovo "demokracie" pouze za záclonu, tam se nemusí také stále a stále zcela lehkomyslně házeti na trh, tam se nemusí s ní kupčiti. V Rakousku není třeba stále a stále volati demokracii a dělati z ní přísežnou formuli fašistických, kapitalistických, diktátorských, národnostních machinací. Naproti tomu podívejme se jen na československou zprávu výborovou, jak se to tam doslova hemží ujišťováním o demokracii, jak se slovo "demokracie" ve všech možných obalech sněmovně předkládá jakožto "demokratická soustava", jako "demokratická veřejná správa", jako "demokratické veřejné zřízení", jako "demokratické zásady", jako "demokracie", jako "demokratičnost". V každé kapitole, v každé rozhodné myšlence vystupuje toto slovo v různé formulaci, v rozličném přestrojení. Každé zpátečnické opatření, právo jmenovací, policejní ustanovení, uloupení volebního práva atd. se tím odůvodňuje a tak kvetlo toto neslýchané zneužívání, jež se v této zemi systematicky po léta provozuje se slovem "demokracie", k tomu, že v československé oficielní řeči ztratilo každý smysl, že ztratilo svůj původní význam a dnes znamená téměř opak vlády lidu.

Nyní několik slov o československé demokracii. Český národ má dobrou demokratickou minulost. Vykazuje v dějinách posledních desetiletí celou řadu zvučných jmen, jež vykonala vynikající dílo v boji proti zpátečnictví, v zápase o rozšíření práv lidu, především o všeobecné, rovné, přímé volební právo. Byly také doby, ve kterých i panu dr Kramářovi musely býti přiznány veliké zásluhy o demokracii, ovšem svými stálými kroky nazpět vždy opět dal zapomenouti na svou demokratickou minulost. V zápase o všeobecné, rovné a přímé volební právo hrál pan dr Kramář v Rakousku vedoucí roli, to musí býti beze všeho přiznáno, zde nepochybně bojoval nadšeně v první frontě, dr Kramář však také bojoval občas proti rakouskému zpátečnictví společně se socialistickými a jinými demokratickými stranami a on sám, který v roce 1897 povolal do rakouského parlamentu policii, vytýčil pak ve svých "Poznámkách k české politice" slovo, že každý musí nahlédnouti, že policejním režimem a výjimečným stavem není možno zlomiti odpor národa. Je to přibližně stejný důvod, který jednou vyslovil také Havlíček Borovský, když pravil, že žádná moc světa, ani kdyby se chtěla spojiti s peklem, neudrží vzdělaný, statečný a čestný národ v poddanství a otroctví.

Převrat a národní revoluce osvěžily pak demokratické tradice českého národa, který byl tolikrát vržen nazpět, a přinesly především k platnosti uznání uložené ve Washingtonské deklaraci: "Přejímáme myšlenku demokracie a stojíme za ní, poněvadž to byly idee našeho lidu po staletí." Skutečně probojoval se také duch demokracie vítězně na povrch v jedné části československého zákonodárství. Zásada uložená ve Washingtonské deklaraci, že demokracie českého národa vybudována je na všeobecném, rovném, přímém právu volebním, došla velkou měrou uskutečnění ve volebním právu do obcí a sněmoven. Přece však tyto všechny zákony byly buržoasii v tomto státě vždy trnem v oku. Nestavěla se však proti nim, pokud neměla svou moc zkonsolidovánu, pokud ještě nebyl zlomen odpor dělnictva. Pomalu však a v míře, jak její hospodářské a politické posice byly silnější, viklala na demokratických základech tohoto státu a vynutila si konečně již ve staré koalici pomalé zrušování četných základních práv svobody. A dnes, kdy již nepotřebuje spolupráce socialistické strany, dnes, kdy si zajistila pomoc německých kapitalistických stran, dnes, kdy síla odporu proletariátu je seslabena vysokou měrou jednak hospodářskou nouzí a nezaměstnaností, jednak rozhořčenými boji o směr, sahá buržoasie na ústavní základ státu, aby přivedla dělnictvo nejen hospodářsky, nýbrž i politicky do svého područí a aby si vybudováním svých mocenských po sic zajistila trvání svého mocenského postavení a vládu na pokud možno dlouhou dobu. Počátkem byl zákon proti teroru, zákon na ochranu republiky, zákon tiskový, volební novela, nyní přichází jako pokračování fašistická vyklizovací práce, jež počíná zákonem o úpravě obecních financí a jest vyvrcholena reformou správy s hojností zpátečnických ustanovení, od zhoršení volebního práva a trvání doby pobytu až k právu jmenovati poslance, od postavení obyvatelstva pod policejní biřice a odstranění posledních zbytků samosprávy obcí až k zákonitému zvěčnění cizího panství vládnoucího národa nad všemi jinými národy v zemi.

Před málo lety pojata byla podle starého výroku Havlíčkova: "Co je vlastně konstituce? Vůli národa zastupuje sněm z národa volený" do Washingtonské deklarace věta, že demokracie této země buduje se na všeobecném rovném právu volebním a tak konečně byla tato myšlenka zapsána v ustanovení ústavní listiny, že lid a jen lid je pramenem moci v tomto státě. A dnes? Dnes je z tohoto pramenu 33 1/3% prostě odčerpáno a jen  2/3 lidu prohlášeny za pramen moci, kdežto o zbývající třetinu se mají rozděliti pánové Švehla a Kramář Šrámek a Mayr-Harting, při čemž na posléze jmenovaného podle vší pravděpodobnosti připadá 0.0003% podílu na moci. (Veselost na levici.)

Jaké vývody snesl druhdy dr Kramář ve prospěch všeobecného volebního práva! Vše obecné volební právo - volal 30. prosince 1905 v rakouské sněmovně k německým měšťákům - nesprovodíte se světa, neboť nad ním bdí všechen lid, jenž se nachází v bouřlivém pohnutí. Pánové, volal dr Kramář k rakouské sněmovně a k Němcům, nebojte se přece lidu, jaký je to stát, který se bojí svého vlastního lidu? A dnes třesou se všichni společně, ti páni revolucionáři z tehdejška, před lidem a snaží se oklešťujícím loupením práva volebního opraviti své volební štěstí. Když v Rakousku byla ustanovena doba trvalého bydliště na jeden rok, tu volal nynější ministr Šrámek ve své řeči z 3. listopadu 1906: "Na mne dělá toto ustanovení dojem bázně před sociální demokracií. Ve skutečnosti je však toto ustanovení o době bydlení něčím mnohem horším. Je to odnětí již nabytých práv mnoha tisícům dělníků a drobných lidí. Vůbec je to bezohledný zásah do politického vlastnictví chudých státních občanů, a to z nízkých politických a ještě nižších národnostních pohnutek." A dnes sahají všichni tito páni revolucionáři z tehdejší doby cynicky po tomto majetku chudých státních občanů a pášou tuto politickou krádež za jasného denního světla. Ještě za rozpravy o župní reformě postavil se pan dr Kramář řádně na odpor, když se měla dáti vládě vydatná dávka moci nařizovací. A dr Kramář volal k tehdejší většině: "Nemohu dáti vládě veškeru moc nařizovací, i kdybych měl sebe větší důvěru k vládě. Musím míti vše pevně ustanoveno v zákoně, neboť vláda, byť byla sebe silnější, může státi pod nátlakem určitých poměrů, jež jí něco vyrvou z rukou, co by nikdy nebyla dala, kdyby byla volná". A dnes zastává se týž dr Kramář s nadšením moci nařizovací, jíž se v předloze dostává vládě tak hojnou měrou, a pošlapává tak svůj vlastní názor. Vezměme do ruky návrh zákona. Ve čl. 10 nalézáme ustanovení o správním řízení, v §u 1, odst. 3, o vymezení okresů, v §u 2 o dělení a slučování obcí, v §u 3 o magistrátech, v §u 4 o působnostech, v §u 6 o poradních sborech, v §u 8 o vymezení působnosti, v §u 9 o Slezsku, v §u 10 o převzetí úředníků, v §u 53 o přenesení odborné správy atd. Krátce, celá spousta nařizovací moci, proti které v roce 1920 horlil a volal pan dr Kramář, jenž dnes s touže vervou a vášnivostí vystupuje proti těm, kteří se chtějí ubrániti této moci nařizovací. V roce 1920 vystoupil dr Viškovský na sněmovní řečnickou tribunu, aby hájil župní reformu proti dru Kramářovi, aby se vášnivými slovy zastával župního zřízení a aby polemisoval s požadavkem dra Kramáře po zemské správě, kterou dr Viškovský pokládal za dávno zastaralou. Ještě před několika lety žádal odstranění historických zemských celků a dnes žádá jejich znovuzřízení. Ještě 14. listopadu 1924 označoval pan předseda Malypetr jako tehdejší ministr vnitra zkušenosti, které byly učiněny na Slovensku se župní reformou, za příznivé a prohlašoval zemskou správu za těžkopádnou, slovenskou samosprávu za rozdrobující, za nebezpečí pro stát, a dnes vystupuje jeho strana se vší vahou ve prospěch všech těchto drobících a těžkopádných zemských zřízení. Ještě 17. března 1926 prohlásil ministr Hodža ve svém stanovisku k Pittsburské smlouvě: "Buďto musel by to býti zcela nezávislý zemský sněm, vybavený zákonodárnou mocí, nebo aspoň malý zemský sněm pro otázky žup. Za něco takového bychom se poděkovali. Kdyby však šlo o zemský sněm se zákonodárnou mocí, byl by nemožný. protože Slováci nejsou za dnešních poměrů dosti silni. Nechceme tedy slovenského zemského sněmu, poněvadž ho nepotřebujeme." To bylo 17. března 1926. Naproti tomu prohlásil ministr Hodža, že k reformě správy dochází podle programu slovenské strany agrární, právě jako to žádala jeho strana r. 1924. To, co se událo v r. 1926, se mu mezi tím dávno vykouřilo z hlavy. Po léta bojoval český národ za samosprávu s největším zápalem. Čím více spočívá vláda v rukou občanů, volá Havlíček, tím menší je počet vládnoucích úředníků, tím jednodušší je jednotná správa. Ještě v roce 1920 dává se výrok Masarykův, že správa a samospráva je základem demokracie. na cestu předloze o župách v důvodové zprávě, a dnes je tato samospráva systematicky ničena, a kdyby nová předloha stala se zákonem, bude blízka vyhubení od kořene. Tak se šlape celá minulost českého národa, tak se šlape po jeho nejsvětějších tradicích, tak se šlape prostě po nejslavnějších demokratických kapitolách českých dějin, po bojích posledních desetiletí. právě tak jako se bojem o správné oceňování revoluce zahraniční a tuzemské v r. 1918 a v minulých letech a srovnáváním Maffie a Masaryka zrazují a poplvávají vlastní revoluční dějiny a vlastní osvoboditelé se vláčejí blátem. To vše se děje, jak jsme vyložili, ve jménu demokracie, oné demokracie, od které se Havlíček hněvivě odvrátil a o které pravil: "U nás je stále ještě onen druh demokratů, k nimž nechci patřiti. To jsou oni, kteří sice stále mluví o lidu, avšak jen sebe pokládají za celý národ. Tito pánové demokraté," praví Havlíček, "neříkají nikdy jako ostatní čestní lidé: Myslím to tak, chci to tak, nýbrž říkají vždy obrazně: Národ to myslí tak, národ to tak chce. Při tom však vždy zapomínají tázati se národa, zda to tak myslí a tak chce." Jak vidno, znal Karel Havlíček Borovský dobře své Pappenheimské.

A nyní obrátil bych se k druhé mimořádně důležité otázce, jež musí býti položena, když stát přistupuje k tomu, aby vybudoval vnitřní správu. Je to otázka spolužití a spolupráce národů v této zemi. Kdykoliv tato otázka byla nadhozena, řeklo se vždy, že tento problém nemá ničeho společného s reformou správy. Toto mínění vyslovil opětně pan ministr vnitra Černý a také mnoho koaličních vůdců. Ba, zůstalo dokonce vyhrazeno panu místopředsedovi Zierhutovi, aby na moji otázku o úpravě jednací řeči, jak je upravena pro nově vytvořené organisace, položil otázku, co to prý má vlastně co dělati s celou zemskou reformou a reformou správy. My však jsme zcela jiného mínění. Máme za to, že právě chvíle, ve které se provádí vnitřní výstavba státu, zavazuje k probrání tohoto problému. Právě proto, že jsme proniknuti nutností spolupráce národů bydlících v této zemi, právě proto, že jsme ochotni dáti pro toto dílo potřebné síly pro uskutečnění této spolupráce, tážeme se držitelů moci v tomto státě, zda nemyslí také oni, že přišla hodina, aby všem národům této země byl vybudován přívětivý domov a aby byl zemi dán tak horoucně vytoužený mír, aby byla zemi zajištěna harmonická spolupráce všech národů na poli sociálním a hospodářském. Kladli jsme tuto otázku stále a stále v průběhu porad o reformě správy a ukázali jsme četnými návrhy cestu, jež podle našeho mínění má vésti k vytouženému cíli. Také zde jsme se mohli opětně dovolávati dějin a především starých předbojovníků českého národa. Poukazuji na události v plenární schůzi kroměřížského říšského sněmu. Již 22. ledna 1848 prohlásil Palacký na kroměřížském říšském sněmu: "Musí býti chráněna nejen každá národnost, nýbrž musí se bráti při rozdělení na provincie ohled na národnost, neboť jinak je tak velmi chválená rovnoprávnost pouhou ilusí. Pak je ve Štýrsku a Korutanech Slovan, v Tyrolích Ital, v Čechách Němec nulou. Nepřirozený sňatek nenese ovoce a proto byly připouštěny rozvody manželství. Stejně tak nepřirozené spojování zemí jest kletbou lidstva." Palacký navrhl tenkráte, jak víte, zvláště strany většinové, jako řešení rozdělení Čech na české Čechy a německé Čechy. Den na to, 23. ledna, dostal se k slovu dr Rieger a pravil: "Neshledávám rozdělení Rakouska podle dosavadních provincií za časové. Pokládám některé provincie za příliš veliké a jiné za příliš malé" - vývody to, kterých by se mohlo dnes s prospěchem použíti pro reformu správy - "tak souhlasím s rozdělením navrženým Palackým podle zemských skupin. Slovanský Čech chce býti jen samostatným," pravil dr Rieger, "ne však loupiti a utlačovati jiné živly. Cítil jsem to více než dosti, jak to národ bolí, když je utlačován." Karel Havlíček, který také k této otázce promluvil, míní: "Národnost znamená u nás, že tam, kde bydlí náš národ, má býti i vláda česká a že jak u soudů, tak také u úřadů a ve všech veřejných záležitostech možno užívati národního jazyka. Výrok: "Všude, kde náš národ bydlí", béřeme v poctivém smyslu. Žádáme, aby národnosti byly k účelu zemské správy přiměřeně zaokrouhleny. Podle této zásady přenecháváme krajiny, kde bydlí Němci, pohromadě, německé správě." Cituji výroky vedoucích mužů, jež jsou staré mnoho desetiletí, avšak v tomto smyslu mluvili také během dalších desetiletí přečetní vedoucí politikové a mezi těmito politiky nalézal se po jistou dobu také pan dr Kramář, o němž jest známo, že se s největší horoucností a nadšením zastával návrhu na vyrovnání mezi národnostmi podaného stranou sociálně-demokratickou, Seligerem - Němcem - Daszyňskim. Avšak od převratu se názory českých měšťáckých politiků podstatně změnily, ba obrátily se vlastně v opak. Čechové, kteří v Rakousku byli apoštoly národnostního sebeurčení a samosprávy, stali se nyní nejfanatičtějšími bojovníky nejtužšího centralismu. Titíž měšťáčtí politikové, kteří byli předbojovníky federalistického národnostního státu, změnili se v držitele moci československého státu národního. Tak byl po vytvoření tohoto státu v prvních letech národnostní problém, který po desetiletí byl zásadní otázkou české politiky, českými politiky prostě dán s denního pořadu, existence národnostní otázky pro území českého státu byla prostě odbyta a každé probírání této otázky bylo prohlášeno za vyloučené. Když však potom došlo k německé spolupráci, přešlo se k jiné taktice. Připustila se blahovolně existence národnostní otázky, avšak prohlásilo se hned, že tato otázka je pro tu dobu vyřešena. Charakteristickým proto je výrok aktivního ministra Hodži, který napsal v "Pesti Naptó". Nebylo to před dlouhou dobou. Mínil: "Nyní jsou němečtí zemědělci a němečtí křesťanští sociálové přichystáni k účasti na vládě, budou hlasovati pro rozpočet, budou hlasovati pro vojenské předlohy, jako každá jiná československá strana, budou míti stejnou vládní odpovědnost jako každá strana dřívější koalice", a to znamená, míní pan dr Hodža, že v Československém státě je národnostní otázka již prakticky vyřešena. (Různě výkřiky něm. soc. demokratických poslanců.) Slavná sněmovno! Že se takové řešení československým držitelům moci jeví praktickým, to jim chceme věřiti. Ovšem je zde více přání otcem myšlenky, skutečnost však vypadá zcela jinak. Ve skutečnosti byl zde ze zahraniční veřejnosti předstíráním klamných skutečností přímo tropen žert. Recept pana dra Hodži jest snad velmi hezký, je snad velmi praktický, ale pravdivý proto není. Také panu dru Viškovskému se zdá, že krásné rozřešení národnostního problému je již rozhodnuto, pan dr Viškovský řekl zde ve sněmovně před několika dny doslovně: "Nemáme příčiny, abychom v demokracii stavěli samosprávu proti státu, stejně abychom připouštěli zneužití správy, aby se stala prostředkem k agitačním účelům a polem pro národnostní a sociální boje." Slavná sněmovno! Co zde bylo řečeno, není ničím více a ničím méně, než vyzváním menšinových stran v této zemi, aby odložily všechny naděje na samosprávu, aby se spokojily s demokracií hlásanou drem Viškovským, jedním slovem, aby se úplně zřekly svého dobrého práva.