Nyní bych se rád obrátil k včerejším
výkladům pana dra Kramáře.
I on pokládal za nutné ve výborové
zprávě, jakož i ve svých včerejších
závěrečných výkladech alespoň
se dotknouti národnostního problému. Již
výborová zpráva obrací se k Němcům
a vykládá jim, že prý jim samospráva
nic neprospěje, poněvadž Češi mají
druhou stolici ve svých rukou, a proto prý jen spolupráce
mezi státní správou a samosprávou
může býti nejúčinnějším
prostředkem k ukojení jejich kulturních potřeb.
Při plenárním projednávání
ve sněmovně byl pan dr Kramář
zřetelnějším. Bylo třeba viděti
pana dra Kramáře vystupovati jako obhájce
německých aktivistů. Bylo třeba jen
prostě srovnati jeho výklady k slovenské
a německé otázce, abychom si uvědomili
a pochopili, jakou tragedii chystá se pan dr Kramář
připraviti německému obyvatelstvu této
země. Podívejme se jen blíže na výklady
pana dra Kramáře, sáhněme hned
k jeho tvrzení o druhé stolici. Hrdě prohlašuje
pan dr Kramář, že Čechové
již za starého Rakouska měli v držení
proti - jak se vyjadřuje - vídeňské
baště druhou stolici a že i dnes mají
pevně v rukou druhou stolici. A nyní vyvozuje dále,
že samospráva měla by pro Němce účel
a smysl jen tenkráte, kdyby Češi neměli
v rukou druhé stolice. Poněvadž však druhá
stolice je prý již v pevných československých
rukou, míní dr Kramář, že
se samospráva stala již tím samý m pro
Němce bezcennou. Naproti tomu dovoluji si prohlásiti,
že tvrzení pana dra Kramáře o
druhé stolici nesouhlasí a že tato druhá
stolice dále vzhledem k zkušenostem, které
Němci dosud učinili se svou samosprávou přes
tuto druhou stolici, ztratila pro ně všechnu hrůzu.
Ať jen pan dr Kramář nechá tedy
klidně starost o samosprávu Němcům
samým. Že ostatně p. dr Kramář
s takovou upřímností odhaluje národnostní
povahu druhé stolice, prohlašuje bez obav tuto stolici
za česko-národnostní državu, to je mimochodem
řečeno - malá pikanterie, jež, doufejme,
nemine se s účinkem venku v německých
aktivistických kruzích. A co navrhuje p. dr Kramář?
Ve své nadmíru velké blahovůli pro
Němce, kterým od nynějška otevřel
nový záhyb svého srdce, a ve své převeliké
starosti o osud německých aktivistických
stran, které nyní zcela otevřeně před
celým světem vzal pod své peruti, neví
se dnes, ač mu to je sebe více líto, ač
mu nad tím může srdce puknouti, jiné
rady, protože jim nemůže dáti druhou stolici,
než vzíti Němcům nyní i první.
Kdo si nevzpomíná na známý výrok
onoho bankéře, který volal na svého
sluhu: "Johane, vyhoď ho, jinak mi pukne srdce!"
Vlastně byl by si mohl pan dr Kramář,
kdyby jen byl chtěl, pomoci i přes nešťastnou
druhou stolici a, poněvadž se nyní právě
zabýváme správní reformou, učiniti
určitá ochranná opatření i
stran druhé stolice. Ve starém Rakousku mohl si
pan dr Kramář v podobném postavení
snad pomoci. Uniklo asi z paměti pana dra Kramáře,
že r. 1909 se zasazoval s celou horoucností o krajské
zřízení a o rozdělení na kraje,
tedy o to, co se dnes nazývá župním
zřízením, že svůj souhlas s tímto
rozdělením na kraje činil závislým
na tom, že za to zůstane Čechům zachována
druhá stolice. Pan dr Kramář mohl
tedy vybudovati druhou stolici podle potřeb Němců
a jeho obava by se ihned rozplynula.
Nejinak je tomu s ostatními vývody pana dr Kramáře.
Když jsem mu za jeho výkladů o slovenské
krajině připomenul požadavek německé
krajiny, myslil, že nemůže mě lépe
poraziti, než voláním, že nelze ho získati
pro protistátní politiku pana dr Czecha.
Dejte pozor: V Československu žijí 2 miliony
Slováků, 3 1/2
milionu Němců. Požadavek slovenské krajiny
pro 2 miliony Slováků prohlašuje pan dr Kramář
za výron státotvornosti, požadavek Němců
o německou samosprávu za výron protistátní
politiky. Slovenské krajině věnoval zpravodaj
ve své závěrečné řeči
celý hymnus. Pronesl přímo jásavé
ovace slovenskému separatismu, kdežto požadavek
německé samosprávy odsoudil jako státu
nepřátelský. Pro dva miliony Slováků
má dr Kramář otevřenou ruku,
pro 3 1/2 milionu Němců
nemá ničeho, než prosté, bezvýhradné
a bezpodmínečné včlenění
do národnostního státního a úředního
aparátu jím samým vytvořeného.
A vše to včera vyslovil dr Kramář
za přítomnosti obou německých
ministrů, za přítomnosti téměř
celé německé aktivistické delegace,
aniž se zdvihl v aktivistickém táboře
nejmenší odpor, aniž by jen jediný z aktivistických
poslanců vykřikl a odkázal dr Kramáře
do patřičných mezí, opřel
se proti jeho ponižujícím domněnkám,
a aniž z jeho prohlášení odvodil důsledky.
A v této věci vidím se své strany
v této zemi katastrofu německé aktivistické
politiky, která se postavila pod patronanci a pod diktát
dr Kramáře a nechala se tímto tak
zvaným a často zvaným "odvěkým
nepřítelem" německého národa
vzíti pod ochranná křídla, nechává
si každé pokárání mlčky
a pokorně líbiti a, jak se podle všeho zdá,
učinila svým heslem starý jadrný výrok:
"Hubu držet a dále sloužit."
Nuže, tážeme se: Co poskytuje pan dr Kramář
národům v této zemi? Slovákům
dal slovenskou krajinu a samosprávu, o které mohu
za sebe klidně říci, a také každý
znalec předlohy, každý právník
a člověk ústavní musí říci,
že je to přímo Potěmkinova vesnice,
samosprávu, jež je dána zcela do libovůle
československých držitelů moci, vydána
jim na milost a nemilost, a jest snad nejvelkolepějším
nalítnutím, které kdy bylo v dějinách
této země v poslední době. Když
jsem posledně viděl pana posl. Jurigu zde
na podiu, jak své milé novorozené slovenské
dítě hladil a hýčkal, tu měl
jsem jenom jednu myšlenku, že probuzení Slováků
ze sna bude strašné. Neboť Slováci se
na Danajský dar dr Kramáře nepodívali,
to ostatně doznal i poslanec Juriga zde s této
tribuny. Slováci, jak se zdá, upadli tu v opojení,
za něž útratu na konec budou musiti zaplatiti
sami. Mimovolně vzpomněl jsem si i zde na malý
epigram Havlíčka Borovského, který
celou situaci výrazně a drasticky ilustruje. Mluví
se tu o sedláku a pánu, kteří jdou
spolu na led. Tento epigram zněl by v parafrási
a použit na československé poměry asi
takto: "Nechoď Ferdo s Kramářem na led.
Mnoho příkladů máme: Kramář
sklouzne a Ferdiš si při tom nohu zláme".
(Veselost.) Avšak konec konců dostalo se Slovákům
alespoň něčeho. Pro německé
3 1/2 milionu čítající
obyvatelstvo nezbývá však dr Kramářovi,
koaličním stranám, novému systému,
měšťáckému bloku ani to, co dal
Slovákům. Menšiny vědí tedy nyní,
co od československé koalice mají očekávati.
A nyní musíme se tázati, jak si myslí
němečtí aktivisté další
vytvoření poměrů v této zemi
a co podnikli k vymožení oprávněných
požadavků německého lidu, co dále
zamýšlejí dělati. Pokud víme,
neodvážily se německé aktivistické
strany vyjíti s požadavkem národnostní
a kulturní samosprávy a spokojily se pouze několika
mizernými drobty, které spadly s bohaté tabule
českých koaličních stran. Místo,
aby i ony, právě jako to učinil druhdy Szentivány
- vzpomínám zákona Dérerova
- právě jako to učinili Slováci
- mluvil jsem již o výsledku jejich snah - se vším
důrazem formulovaly a uplatňovaly také své
požadavky, snesly všechny vývody, jež mají
veřejnosti objasniti, že uplatňování
programových požadavků za tohoto stavu je zcela
nemožným a že by vedlo k shroucení koalice.
Že tím jen ulehčily neslýchanou hru
českých vládních stran, nepotřebuji
teprve říkati. V četných řečech
vykládali němečtí aktivističtí
politikové - jmenuji Mayr-Hartinga a také
Zierhuta - stále a stále německému
voličstvu, že učení starorakouské
vyrovnávací politiky mluví proti uplatňování
konkretních programových požadavků a
proti vyrovnání. Ba, ze všech řečí,
jež proslovili ministr Mayr-Harting, Zierhut atd.,
možno viděti, jak si prostě všichni dělali
žerty z vyrovnání, z dorozumění
mezi národy, z požadavku, aby umožněna
byla spolupráce na podkladě jasného programu.
Posledně udělal to také pan ministr Spina
ve schůzi v Moravském Berouně, při
níž vykládal, že kladení podmínek
je prý prostě směšné, neboť
jinak by spolupráce nevytrvala ani 2 měsíce,
neboť by se znemožnila pro vzniklé tím
potíže a spory. Jak nesprávné je toto
tvrzení pana ministra dr Spiny a vůbec jak
nesprávná jsou všechna ta tvrzení, jež
byla učiněna ve spojitosti s německo-českým
narovnáním a s německo-českým
dorozuměním, to jsme několikráte vyložili
s tohoto místa, ve svém tisku a v jiných
projevech. Že vyrovnávací ujednání
mohou míti také trvalé účinky,
to dokazuje na př. moravské ujednání,
proti němuž jsme kdysi pro jeho protidělnické
cíle velmi houževnatě bojovali, jež však,
jak musí býti doznáno jak s německé,
tak s české strany, způsobilo přece
jen do jisté míry uvolnění národnostního
napětí, uklidnění poměrů,
a které by ještě dnes trvalo, kdyby nebyl přišel
převrat a nezlomil tomuto vyrovnávacímu ujednání
vaz. Že národnostní vyrovnání
může míti cenu, to napsal na př. 19.
prosince 1926, tedy již po utvoření německo-české
vlády, vládní orgán pana ministerského
předsedy Švehly, "Venkov". Pravil:
"Před válkou na Moravě provedené
národnostní vyrovnání neoslabilo nikde
naše národnostní postavení, a to, ačkoliv
k tomuto narovnání došlo za obtížnějších
poměrů, než dnes. To jest pro nás",
končí článek, "důkazem,
že národnostní mír neohrožuje zdaru
národa. Umělá ochrana nemá trvání".
Tedy i české koaliční strany pokládají
to, co žádáme, to, po čem volá
německá veřejnost, za možné a
je proto dvojnásob neodpovědným, jestliže
němečtí aktivisté říkají
opak. Chceme, aby se to vše německým aktivistům
v této chvíli ještě jednou připomnělo
a vyložilo, aby podle toho v budoucnosti zařídili
svou práci. (Předsednictví převzal
místopředseda Slavíček.)
Dříve šly německé aktivistické
strany k cíli poněkud srdnatěji. Když
jsme včera se dočetli, že opět jednou
dr Hodža chystá školskou samosprávu
a že i Slováci byli obdařeni školními
radami, jaké nám poskytlo staré Rakousko,
oživí se nám vzpomínka na řeč,
kterou proslovil ve sněmovně pan ministr dr Spina
v říjnu 1924 a ve které před shromážděnou
sněmovnou vykládal svůj program školské
samosprávy. Pan ministr dr Spina vykládal
tenkrát: "Kulturní samospráva je naším
nejvyšším cílem. Je to jediná forma
důstojná pravé demokracie a národa
vědomého si své kulturní ceny. Jen
ona může přivésti poměry obou
národů, pokud jde o školství, na správnou
míru. Proti ní nelze ničeho namítati.
Když se vyslovuje slovo samospráva, tu mělo
by přece zajiskřiti každé oko na protivné
straně. Vzal však jen jediný z českých
poslanců toto slovo do úst ve své odpovědi?
A přece, jakým kouzelným slovem byl pojem
samosprávy pro Čechy ve starém Rakousku".
Pan ministr Spina ukončil tenkráte svou řeč
takto: "Samospráva byla mazlíčkem českého
národa ve starém státě a záviděli
jsme vždy Čechům, jak dovedli v úsilném
zápase, krok za krokem vybudovati samosprávu. Dnes
však", volá pan ministr Spina, "ani
kohout již nezakokrhá po této samosprávě,
samospráva zmizela z politického slovníku
Čechů". Ovšem, avšak zmizela nejen
z českého, nýbrž i z německo-aktivistického
slovníku, a to prostě proto, poněvadž
si němečtí aktivisté vypůjčili
český slovník. Němečtí
aktivisté ponořili se po uši do českého
aktivistického proudu, vidí vše jen v růžovém
světle a pokládají vše, co se odtamtud
německému národu nadělí, tak
správní reformu atd., za požehnané zařízení.
Toto vše prohlásiti vůči panu dr Kramářovi,
vůči německým aktivistickým
stranám, bylo účelem mých výkladů,
jež mají ukázati velikou vinu mezinárodního
měšťáckého bloku, především
však německých aktivistických stran,
učiniti jen a jen je odpovědnými za zničení
demokracie a demokratické a kulturní samosprávy,
za zostření policejní moci v tomto státě,
za znovuzavedení starorakouského vrchnostenského
státu, za zákonité stanovení všemohoucnosti
byrokracie v této zemi, také však za zvěčnění
cizího panství v této zemi. Ostatně
nechme věci klidně dalšímu vývoji.
Dělnická třída všech národností
vyzbrojí se pro těžké chvíle
a těžké voje, jež na ni čekají,
a chladnokrevně se připraví na vyrovnání
s mezinárodní třídou pánů
této země. Nemůžeme zabrániti,
abyste se usnesli na této osudové předloze,
provedení tohoto hanebného díla nemůžeme
zadržeti. Mohli bychom nejvýše tuto předlohu
zde na této tribuně roztrhati na kusy a hoditi ji
plni hnusu pánům aktivistům pod nohy. Páni
z mezinárodního měšťáckého
bloku mají za vše, co se v budoucnosti vyvine jako
důsledek této předlohy, odpovědnost
před dějinami. Jako při všem uplatňují
se při provádění tohoto hanebného
díla ne otázky právní, nýbrž
otázky moci. Proto stala se v rukou měšťáckého
bloku i správní reforma otázkou moci. Ostatně
můžeme říci, že ještě
dávno není všemu konec, že také
třídní vláda mezinárodního
měšťáckého bloku bude míti
konec, že také moc mezinárodního měšťáckého
bloku bude zlomena. Tím bude vytvořena volná
cesta vzestupu dělnické třídy, novému
jejímu vítězství! Slavná sněmovno,
nemohu poslední své výklady lépe skončiti,
než slovy Lassallovými: "A tak se ukazuje, že
zatím co je jisto, že právo by mělo
jíti před mocí, jde moc před právem
tak dlouho, až právo nyní také samo
shromáždí za sebou dostatečnou moc,
aby zlomilo moc bezpráví". (Souhlas a potlesk
něm. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dále je přihlášen ke slovu p. posl.
Neurath. Uděluji mu slovo.
Posl. Neurath (německy): Dámy a pánové!
Dnes jsme svědky bezpříkladně žalostné
komedie ve sněmovně, kterou provádějí
německé vládní strany, zvláště
však německá strana zemědělská.
Ve chvíli, kdy se většina této sněmovny
chystá, aby uskutečnila nejhanebnější
zákon, který kdy proti dělnictvu v tomto
státě byl schválen, takřka v osudové
chvíli československého proletariátu,
nedovedou vládní německé strany pronésti
vůbec jediného slova, nedovedou nalézti vysvětlení
pro své chování, ve chvíli, ve které
se vláda rozpřahuje k jedné z nejtěžších
ran proti dělnické třídě, v
této chvíli nedovede žádná z
německých stran říci vůbec
něco k předmětu, který je na pořadu
schůze. Dnes odpoledne viděli jsme potáceti
se zde několik postav z tábora německé
strany zemědělské, právě jako
zosobněné špatné svědomí,
jak se hned dávali zapsati do listiny řečníků,
brzo opět škrtnouti, doufajíce a očekávajíce
okamžik, který jim dovolí, takřka od
zadu a nepozorovaně pronésti nějaké
chabé prohlášení, které jim pan
dr Kramář napíše. Mezi německými
stranami vládními, které nesou odpovědnost
za hanebnou předlohu, jež nazývá se
správní reformou, zřejmě si vyhledali
německou stranu zemědělskou a pověřili
ji tím vznešeným úkolem, aby tuto práci,
tento protirevoluční zákon zde nějak
obhájila. A příslušníci německých
vládních stran usnesli se opět, jak se zdá,
vyslati na řečniště pana Krumpe jakožto
člověka, který má ze všech nejtlustší
kůži. (Výkřiky na levici.) Zdá
se, jako by se odehrávala jakási malá "krise".
Po celý den se mluví o tom, že vládní
německé strany vyjednávají s vládou.
To má dělati na německé voliče
dojem, jako by se německé vládní strany
v posledním okamžiku chtěly vzchopiti k nějaké
akci proti úmyslům vlády, ve skutečnosti
půjde v nejlepším případě
o to, aby vůdcové německých stran
vládních využili ještě posledního
okamžiku, aby získaly nějaký malý
hmotný ústupek; může jíti nejvýše
o to, že se jednalo o kvotě při rozdělení
dovozních povolení na uhlí. Nuže, ve
sněmovně mohou se ti pánové ještě
krčiti, tu se jim ještě podaří,
že vyjdou s nějakým prostým prohlášením,
neboť na prohlášení již dojde, ještě
využije se okamžiku, který řečníkům
německých měšťáckých
vládních stran dovolí pronésti zde
několik slov bez obavy, že bude ještě
někdo moci na takové prohlášení
německých vládních stran obšírně
reagovati. Avšak nebudou moci zabrániti tomu, aby
mimo tuto sněmovnu byli voláni k odpovědnosti,
a o to má býti postaráno. Zde mohou se skrývati,
avšak volby do obcí jsou přede dveřmi
a bude nejvyšším úkolem všech oposičních
stran, pečovati o to, aby voliči německo-měšťáckých
stran byli dostatečně poučeni o způsobu,
jak tyto strany zde hájily zájem německého
obyvatelstva.
Není pro nás pochyby - pokud přichází
správní reforma v úvahu - že nejde jen
o to, aby byla zničena zásada všeobecného
rovného a přímého práva volebního,
pro nás je nepochybno, že je to první rozhodný
krok na cestě k zničení zásady všeobecného
volebního práva vůbec. Chceme vzpomenouti
toho, že nejprve bylo postaráno o to, aby zvýšení
dolní hranice věku opravňujícího
k volbě z 21 na 24 roky, a skutečnosti, že
vojákům bylo volební právo ukradeno,
aby více než 1 milion československých
státních občanů přišlo
o volební právo. Jestliže dále uvádíme,
že jmenovací právo vládě dává
možnost zajistiti si plnou třetinu členů
zemských a okresních zastupitelstev, pak není
těžko prokázati správnost tvrzení,
že také volební právo, pokud se týče
možnosti voliti dvě třetiny členů
zemského zastupitelstva, bylo prostou komedií. O
co jde při tom?
Vezměme prosté číslice. Vládní
strany jednají o tom jako o vymoženosti, jako o jednom
ze slavných ústupků, že vláda
se rozhodla změniti návrh v ten smysl, že počet
členů zemských zastupitelstev bude poněkud
zvýšen. Tak na př. bude zvýšen
počet členů českého zemského
zastupitelstva z 96 na 120. Podle návrhu je tedy 80 členů
českého zemského zastupitelstva voleno, 40
jmenováno. K tomu přistupuje ještě,
že úředník obdrží vždy
od presidenta zemského zastupitelstva právo súčastniti
se hlasování. To znamená " že s
předsedou bude české zemské zastupitelstvo
čítati 122 členy. Prostá většina
činí 62. Jak se nyní složí vládní
většina? Máme tu nyní 40 jmenovaných,
dále úředníka, který ustanoven
presidentem, mimo to potřebuje vláda pak jen ještě
21 členů z řad 80 volených a má
bezpečnou většinu v rukou. To znamená,
že jestliže se vládě podaří,
aby zajistila v zemských a okresních zastupitelstvech
nutný počet volených zástupců,
na př. tedy v českém zemském zastupitelstvu
21 členů, pak nebude moci zemské zastupitelstvo
nikdy se usnésti na nějakém rozhodnutí,
jež odporuje vůli a úmyslům vlády,
nebo přesněji řečeno, tato geometrie
dovoluje vládě zabrániti, aby se vliv větší
části volených zástupců mohl
uplatniti nějak při pracích správních
sborů. Tato geometrie dovoluje tedy vládě
vydati zemská zastupitelstva a okresní zastupitelstva
do rukou vyšší byrokracie, což opětně
chce říci, že široké vrstvy lidu,
jež mohou voliti dvě třetiny zemských
a okresních zastupitelstev, nemohou nikterak uplatniti
svá přání, své potřeby
a svou vůli v zemském nebo okresním zastupitelstvu.
Volební právo lidu, pokud jde o dvě třetiny
členů okresních a zemských zastupitelstev,
je prostě hanebným klamem. O volebním právu
není naprosto možno mluviti potud, pokud volené
zemské zastupitelstvo zůstává pevně
v rukou vlády a zemská a okresní zastupitelstva
nemohou se podle tohoto číselného sestavení
nikdy jinak usnésti, než tak, jak se to hodí
vládě. Aby však bylo naprosto jisto, aby se
v každém případě zabránilo,
že by z nějakých důvodů přece
jen jednou mohlo dojíti k usnesení, které
by mohlo býti uvedeno v souhlas se zájmy širokých
kruhů obyvatelstva, bylo dáno ustanovení
o právu veta předsedajícího, ustanovení,
jež tedy předsedovi zemského i předsedovi
okresního zastupitelstva dovoluje, aby takové usnesení,
ke kterému přece jednou z nějakých
důvodů by mohlo dojíti v zájmu obyvatelstva,
které by odporovalo zájmům a záměrům
vlády, zbavil účinnosti a postoupil je nejblíže
vyšší stolici. Z toho tedy vychází
najevo, že volební právo je zfalšováno
nejen v tom směru, že třetina členů
správních sborů je jmenována, nýbrž
i v tom, pokud jde o volbu obou zbývajících
třetin, je to aktem "demokratického" klamání,
neboť zvolení obyvatelstvem nemají podle číselného
složení správních sborů možnosti,
aby v těchto sborech nějak uplatnili svou vůli.
Pokud jde o otázku národnostní, chci o této
důležité kapitole poznamenati toto: Neosvojili
jsme si nikdy terminologie národnostního šovinismu,
smíme však snad říci, že pokud
přicházejí v úvahu t. zv. "vysoké
cíle" německo-národní politiky
a ideály této německé politiky, jsou
německo-měšťáckými stranami,
především německými vládními
stranami, úplně zaprodány a zrazeny. Kdo
jsou ti vůdcové těchto stran? Nevím,
zda v této chvíli je pan Krumpe v síni,
avšak nebude chtíti popírati, že on a
jeho kolegové ještě před dvěma
lety neúnavně lidu vypravovali, že německo-měšťácké
strany, totiž německá strana zemědělská,
německá strana křesťansko sociální
a strana živnostenská, takřka si propachtovaly
právo -vésti boje za národnostní zájmy
a že žádná socialistická a tím
méně komunistická strana není schopna
vésti rozhodný boj v zájmu národnostních
menšin. neboť komunistická strana jest prý,
jak páni německo-měšťáckých
stran dovedli zdůrazniti, stranou mezinárodní,
jež zastupuje zájmy nejen německých
dělníků, nýbrž i zájmy
dělníků všech ostatních národů.
Musí prý se však bezpodmínečně
poslouchati německo-měšťácké
strany, aby bylo možno hájiti zájmy národnostních
menšin a především zájmy německé
menšiny. Je to pravda nebo ne, že vůdcové
této politiky, vůdcové těchto stran
neochabli prohlašovati, že ne ustanou v boji proti českému
měšťáctvu a české vládě,
dokud nebudou zaručena a zabezpečena práva
německé menšiny v tomto státě,
dokud se nedosáhne v boji alespoň o národnostní
samosprávu zřejmých a viditelných
výsledků. Je to správné nebo ne, že
řečníci těchto stran neumdleli hlásati,
že nemyslí na to, aby uzavřeli mír s
českým měšťáctvem, dokud
nebudou prosazeny požadavky národnostních menšin,
zvláště však požadavky německé
menšiny? Nyní snad se můžeme ptáti:
V čem spočívají pak ústupky
československé vlády německo-měšťáckým
koaličním stranám? Co pak se změnilo,
změnilo se vůbec něco v praksi pozemkového
úřadu nebo v methodě, aby tisíce úředníků
národnostních menšin bylo vyhozeno na dlažbu,
změnilo se něco ve způsobu, jak práva
národnostních menšin, zvláště
v oboru školské politiky, jsou stále porušována?
Nezměnilo se přirozeně na žádném
poli národnostní politiky ani to nejmenší
a zůstává při starém kursu
a přes to, totiž po volbách r. 1925, vůdcové
německých aktivistických stran se vzdali
pokračování v boji proti československému
měšťáctvu, ač nemohou se vykázati
ani nejmenším výsledkem ve své národnostní
politice. Nechali svůj program na holičkách,
hodili jej do starého železa, spojili se s českým
měšťáctvem. Pánové Mayr-Harting
a Spina sedí ve vládní lavici,
ti se již s pány Kramářem a Švehlou
dorozuměli, o nějakém nepřátelství
není řeči. Jsou zcela za jedno, totiž
jsou za jedno v hlavní úloze a v hlavní otázce,
jsou za jedno ve vedení společného mezinárodního
boje československého měšťáctva
proti celé dělnické třídě
všech národností v tomto státě.
Poněvadž se stále jasněji ukazuje, že
proti rozvoji síly revolučního hnutí
dělnického může býti účinným
a úspěšný jen rozhodný
boj veškerého měšťáctva, jen
proto se zástupcové německých měšťáckých
stran spojili v rozhodné chvíli se svým "nepřítelem
na smrt", s českým měšťáctvem.
Nehledíme-li k ostatním frázím národnostně
šosácké politiky. zbývá důležitý
problém, totiž otázka národnostní
samosprávy a otázka práva sebeurčení
národností. Německé měšťácké
strany nedosáhly ani na tomto poli ani nejmenšího
úspěchu, nedostalo se jim ani nejmenšího
příslibu. Naopak. To. co se stanoviska německo-měšťácké
politiky již bylo dosaženo, to se úplně
obětuje. Nejen, že vůdcové německých
měšťáckých stran se nemohou odvážiti
přijíti před veřejnost s tvrzením,
že něco prosadili v boji proti českému
měšťáctvu, nýbrž museli by,
kdyby byli upřímní, kdyby měli odvahu
k pravdě v tomto případě, přiznati,
že z toho, co se stanoviska německo-měšťácké
politiky bylo již jako posice vydobyto, téměř
vše bylo obětováno.
Přihlížíme-li k ustanovením zákona
o župách, o rozdělení a ohraničení
jednotlivých žup, jest zřejmo, že, bude-li
tato správní reforma zákonem, nejprve zmizí
obě německé župy Česká
Lípa a Karlovy Vary a celé německé
Čechy stanou se ve velikém českém
správním obvodu Čech beznadějnou menšinou.
A stejně zmizí v moravském správním
obvodu celé německé Slezsko a stane se rovněž
beznadějnou menšinou. Vůdce německého
Slezska zabýval se v brožuře touto otázkou
a on, který, jak se zdá, věří
v poctivost německé měšťácké
politiky, pronesl takřka v posledním okamžiku
vážné napomenutí vůdcům
německé politiky a pravil: "Nepochopitelnou
zdá se nám myšlenka, že by i jen jeden
člen německých vládních stran
mohl zvednouti ruku pro toto bezpráví, jež
má býti spácháno na naší
zemi." Nuže. brzy se přesvědčíme,
že nebude jediného člena této strany,
který se bude ostýchati nejen jednu, nýbrž
obě ruce zvednouti, musí-li to takto býti,
a hlasovati pro tuto hanebnou předlohu.
Teprve až tato správní reforma stane se zákonem,
poznají zvláště voliči německých
měšťáckých stran po prvé
a zcela důkladně zpátečnická
ustanovení jazykového nařízení
a jazykového zákona. Teprve tehdy se ukáže,
co tato ustanovení, přesně vzata, mají
znamenati. Přirozeně nejednáme o této
otázce nikterak se stanoviska nějakého národnostního
šosáctví. Budu se touto otázkou ještě
zabývati, tolik je však zcela jasno, že vláda
v národnostním státě, jež chce
alespoň předstírati hájení
zájmů všeho obyvatelstva, musí pečovati
o to, aby zástupcové národnostních
menšin měli alespoň možnost poznati látku,
kterou mají správní úřady zpracovati,
aby si vůbec mohly utvořiti nějaký
úsudek. Jak tomu bude ve skutečnosti? Především
si musíme říci, že podle ustanovení
jazykového zákona se vytváří
stav, podle něhož užívání
jazyka národnostních menšin se právě
nezakazuje a není zakázáno. To však
je také již vše. Může býti
a bude, že na př. v obvodu národnostní
menšiny, řekněme v čistě německém
kraji, skládá se okresní zastupitelstvo ze
dvou třetin občanů, kteří vůbec
neovládají české řeči.
Přes to jednací řád, který
pak bude prováděn, dává předsedovi
úplně moc ustanoviti, zda jednání,
t. j. vedení jednání má se státi
ve státním jazyce. A je-li užíváno
státního jazyka, je ponecháno naprosto jeho
libovůli, zda budou pořizovány překlady
čili nic. Je dáno na libovůli okresního
hejtmana nebo předsedy zemského zastupitelstva,
zda referáty budou překládány do jazyka
národnostních menšin nebo ne. Bude-li okresní
hejtman právě ve špatném rozmaru a právě
se mu na př. hodí, aby nedal vyhotoviti překlady,
pak to může znamenati, že v krajích národnostních
menšin, tam, kde národnostní menšina v
okresním zastupitelstvu má naprostou většinu,
budou jednání vedena tak, že tyto národnostní
menšiny nebudou vůbec s to, aby látku, o které
se mají raditi a rozhodovati, poznaly. Jak je viděti,
není nikterak přeháněním tvrzení,
že to, co německo-měšťácká
politika již jednou na poli národnostních úkolů
získala, nyní úplně dala v šanc.