Tato konference se také vyslovila pro snižování
cel. A tu bych chtěl upozorniti na to, že ve smlouvě
právě předložené tuto tendenci
dostatečnou měrou nevidíme. Jde o to, abychom
si uvědomili, že vysoké celní šranky
nejsou dobrým prostředkem ke zvýšení
výrobnosti, ale tím méně ke zvýšení
koupěschopnosti, ke zvýšení spotřeby.
Byla to opět ženevská konference, která
poukázala na to, že jedním z důležitých
prostředků, který může vésti
k ozdravění hospodářského života
v Evropě, je zvýšení její spotřeby.
Musíme si dobře proto všimnouti toho, co dovážíme
z Maďarska a co vyvážíme do Maďarska.
Již zde bylo poukázáno na to, a důvodová
zpráva také obsahuje určité doklady
v tom smyslu, že Maďarsko jest interesováno na
dovozu obilí k nám, naproti tomu my jsme interesováni
na vývozu průmyslových produktů, zejména
textilií, uhlí, dříví, skla,
papíru. Téměř 50% našeho vývozu
textilního jde do Maďarska.
Krise průmyslu slovenského v textilním a
papírenském odboru je hlavně z té
příčiny, že nebyl urovnán styk
s Maďarskem. Do jaké míry se podaří
touto smlouvou dosíci zlepšení těchto
styků, dlužno ovšem ještě vyčkati.
Jisto je tolik, že právě průmysl slovenský
vyžaduje nezbytně, abychom upravili svůj poměr
k Maďarsku, neboť krise slovenského průmyslu
si to přímo vynucuje. Zase tu cituji data slovenských
průmyslníků, tedy jistě data nezkreslená,
data vzatá přímo z údajů příslušných
podniků, která svědčí o tom,
jak hluboko poklesla zaměstnanost slovenského průmyslu.
Bylo vyšetřeno, že u 112 podniků r. 1914,
tedy již v roce válečném, odpracovalo
se 98.922 hodin, kdežto roku 1926 tytéž podniky
odpracovaly pouze 62.971 hodin, tedy jen 63%. Při tom nepřehlížejme,
že roku 1924 mnohé podniky ještě pracovaly
10 i více hodin jako normální pracovní
dobu, kdežto roku 1926 pracovalo se 8 hodin. Tato fakta,
myslím, vybízejí k tomu, abychom velmi bedlivě
zkoumali, do jaké míry naše hospodářské
zájmy docházejí výrazu v této
smlouvě, do jaké míry zejména náš
průmysl bude moci těžiti z podmínek
nově upravených touto smlouvou.
V předloženém návrhu však jsou
také odstavce, které dotýkají se sociální
stránky našeho hospodářského
života. Je to zejména, čl. XXVIII, který
praví:
"Smluvní strany se zavazují, že budou
blahovolně zkoumati otázku nakládání
s dělníky a zaměstnanci jedné smluvní
strany v území druhé, pokud jde o ochranu
dělníků a zaměstnanců a o sociální
pojištění, aby se z obou stran těmto
dělníkům a zaměstnancům zaručilo
přiměřenými dohodami nakládání
skýtající jim výhody co možná
stejně hodnotné. Tyto dohody budou stanoveny zvláštní
úmluvou."
Pokládám toto ustanovení za nedostatečné.
Je sice pravda, že je tu odvolání na zvláštní
úmluvy, které v této věci mají
býti učiněny, jde však o to, kdy k těmto
úmluvám dojde. Jde zejména také o
obsah těchto úmluv, a proto při této
příležitosti vítám návrh,
který je předložen, aby k projednávání
obchodních smluv byli přivzati také zástupci
zaměstnaneckých organisací odborových
tak jako zástupci organisací zaměstnavatelských.
Ovšem až posud byli přibíráni pouze
zástupci zaměstnavatelských organisací
ať přímo nebo nepřímo, zejména
také prostřednictvím obchodních komor.
Toto ustanovení nejlépe dokazuje, jak je třeba,
aby také zástupci zaměstnaneckých
organisací byli vyslýcháni při projednání
obchodních smluv. Ostatně nejde tu pouze o sociální
vztahy nebo o sociální zájmy, jde tu v podstatě
o hospodářské zájmy v obchodní
smlouvě, poněvadž konec konců podmínky
sociální, sociální výhody a
sociální ochrana jsou odvisly od hospodářských
podmínek, jaké dovedeme ve svém životě
hospodářském a ve svém státě
vůbec vytvořiti.
V těchto úmluvách, zejména pokud jde
o zaměstnance, je nutno pamatovati nejen na podmínky
sociálního pojištění, nýbrž
i na podmínky pracovní a je nutno doplniti všeobecná
ustanovení přesnějšími a podrobnějšími
předpisy, aby také zájmy a sociální
bezpečnost našich dělníků na
hranicích, kteří přecházejí
jen k dočasnému zaměstnání
za hranice, byly dostatečně chráněny.
Avšak nelze se spokojiti jenom s úmluvou, která
by upravovala poměry mezi těmito oběma státy.
Bylo by to nedostatečné. Je nutno pamatovati také
na mezinárodní úmluvy sociálně-politického
významu, které tu přicházejí
v úvahu a jež jsou doporučovány ať
již jako úmluvy nebo doporučení mezinárodními
konferencemi práce.
Náš stát má na tom zájem, aby
tyto úmluvy ratifikoval, pokud se tak dosud nestalo, a
aby zároveň pamatoval na to, aby státy, které
tak dosud neučinily, stejně vykonaly svou povinnost
a mezinárodní úmluvy a smlouvy ratifikovaly,
neboť jen tím způsobem zajistíme si
bezpečný vývoj sociálního zákonodárství
také v ostatních státech a jen tím
podporujeme také sociální ochranu zaměstnanců.
Jest ovšem přirozeno, že v okamžiku, kdy
máme na mysli v obchodních smlouvách sociální
zájmy, nemůžeme připustiti, aby naše
vlastní zákonodárství sociální
bylo zhoršováno. Dlužno upozorniti na to, že
zejména dosud není vyřízen náš
paragraf živnostenského řádu, který
netvoří nějaký zvlášť
důležitý úsek našeho práva
sociálního. Je to tím smutnější,
že nebyl vyřízen § 82 živn. řádu,
a tím máme konflikt s §em 120živn. řádu
slovenského. Je přirozeno, že při úpravě
vzájemných poměrů, může
dojíti ke kolisi, jestliže by nebyla sjednána
konečně dostatečná jednota těchto
ustanovení a neblahý paragraf 82 živn. řádu
nebyl přizpůsoben obdobnému ustanovení
v živnostenském řádu slovenském,
jak byl své doby tímto parlamentem schválen.
Je nutno také při této příležitosti
znovu zdůrazniti nezbytnou úpravu podpor v nezaměstnání,
úpravu zprostředkování práce
a právního potvrzení kolektivních
smluv.
To jsou celkem jen částečné požadavky,
které zaměstnanci vznášejí a
několikráte byly zde vysvětleny, takže
není potřebí, abych se podrobně u
nich zdržoval. Ale je nutno po ukázati k tomu, že
právě v zájmu našich zaměstnanců,
v zájmu sociální povahy této obchodní
smlouvy, je nutno, aby otázky sociální ochrany
našich zaměstnanců konečně byly
vyřízeny.
Vždyť i na světové konferenci hospodářské
v Ženevě bylo upozorňováno, že
jednou z příčin, které brzdí
hospodářské styky státní, je
také neblahý hospodářský dumping,
který často je zaviňován sociálním
dumpingem, totiž horšími podmínkami pracovními
v jednotlivých státech. Proto je právě
v zájmu našeho hospodářství,
v zájmu naší výroby, abychom zabránili
tomu, aby státy, s nimiž konkurujeme na světovém
trhu, nebo s nimiž jsme v určitém vzájemném
poměru, nedopouštěly se snad sociálního
dumpingu tím, že by měly horší
sociální a pracovní podmínky.
Jednáme-li o obchodních smlouvách a je-li
také v této obchodní smlouvě dotčena
otázka konsulátu, pak nejen s hlediska hospodářského,
nýbrž i s hlediska sociálního je třeba,
aby jednou důkladně byla řešena. Není
možno, aby stále jen provisorně tato věc
byla upravována. Je vůbec otázka, zdali systém
t zv. honorárních konsulů je výhodou
pro naše hospodářské postavení
na světovém trhu a jestli vskutku tyto konsuláty
odpovídají našim zájmům. Jestliže
na př. v jednom z důležitých přístavů
evropských, jehož služeb také používáme,
máme jen honorárního konsula, nota bene v
přístavu velice důležité obchodní
země - a nelze se dovolati přes veškeré
urgence a upozorňování nápravy, neboť
není prostě možno zdolati úkoly, které
tomuto konsulátu jsou uloženy pro nedostatek pracovních
sil - pak pochybuji, že tímto způsobem opravdu
sledujeme zájmy naší výroby a vývozu.
Pochybuji, že získáváme, ušetříme-li
sice několik tisíc na zřízení
konsulátu úředního a používáme-li
v tak důležitém často místě
služeb cizího příslušníka,
který snad pokládá si za čest, že
nám může vydržovati kancelář,
ale tu to čest hledí velice levně vyzískati
a vykoupiti a málo se stará, jestli tím trpí
naše vývozní zájmy. Konečně,
máme-li zájem na tom, a bychom co nejvíce
vyváželi, musíme míti také přední
zájem na to m, abychom doma co nejvíce konsumovali.
A v této příčině musím
upozorniti na to, že v poslední době ceny našich
potravin stoupají. Prospěch z této smlouvy,
který snad si slibuje naše zemědělství,
nebude tak veliký, nebudou-li zároveň široké
vrstvy obyvatelstva míti na něm podíl. Pohříchu
vývoj cenové tendence, která se tu uplatnila
od minulého roku, ukazuje zřetelně stoupající
směr. Dokazují to doklady, které velice pečlivě
snáší náš státní
úřad statistický. Doklady ty ukazují
na to, že zejména předměty zemědělské
výroby, předměty rostlinné, živočišné
stoupají velice v ceně. Minulého roku byl
index potravinový 863, v květnu t. r. stoupl na
957. Při tom je právě zajímavé,
že zboží dovážené v posledních
měsících tohoto roku kleslo, kdežto
zboží domácí stoupá ve své
hodnotě. Sledujeme-li pak index životních nákladů,
vidíme tu opět stoupající tendenci.
Kdežto počátkem minulého roku byl index
životních nákladů u dělnické
rodiny 699, byl počátkem letošního roku
740, index úřednické rodiny byl loňského
roku 697, letos 703. Tato čísla mluví, myslím,
řečí dostatek zřetelnou a ukazují,
že nejdeme ke zvýšení naší
životní úrovně, nepodporujeme zvýšení
potřeby a tím koupěchtivosti naší
výroby, podporujeme-li tendence zdražovací;
a takovou tendenci zdražovací rozhodně mají
agrární cla. Při určité příležitosti
bylo odborníky národohospodářskými
poukazováno, že krise hospodářská,
světová i domácí pochodí hlavně
z toho, že dělníci, úředníci,
drobní živnostníci musí dáti
60 až 70% svých příjmů na potraviny,
takže jim nezbývá dostatek prostředků
na ostatní předměty výživy.
Proto chci při této příležitosti
také upozorniti na to, že nejenom snaha o rozvoj zahraničních
trhů, nýbrž i snaha o zvýšení
domácí spotřeby, o vývoj domácího
trhu musí býti směrnicí, kterou musíme
sledovati při další péči o náš
hospodářský život.
Bylo-li mimo jiné poukázáno v poslední
době pod dojmem ženevské konference k tomu,
že eventuální snížení cel,
které by mělo nastati také u nás,
mohlo by znamenati snížení mezd, pak musím
tento názor odmítnouti. Nechci zabíhati do
podrobností, ale je všeobecně známo,
že mzdy naše nejsou na světové úrovni.
A zase znovu právě v Ženevě bylo konstatováno,
že mzdy našich strojnických dělníků
jsou na příklad čtyřikráte
menší než dělníků amerických
a jsou téměř o polovici nižší
než dělníků německých
přesto, že Německo s námi tak úspěšně
konkuruje na světovém trhu, ano dokonce na vlastním
domácím trhu.
Z toho je tedy viděti, že to nejsou vysoké
mzdy, které by bránily rozvoji našeho průmyslu,
že jsou tu jiné příčiny, o kterých
zde bylo již velmi často hovořeno, které
brání tomuto rozvoji. Není pomyšlení,
aby beztak nízká úroveň hospodářská,
kterou trpí naše úřednictvo a dělnictvo,
měla býti ještě snížena,
kdyby došlo ke snížení cel. Snížení
cel, k němuž musí dojíti v zájmu
rozvoje hospodářských styků evropských,
může jenom prospěti dalšímu zvýšení
koupěschopnosti, může prospěti dalšímu
rozvoji výroby, zvýšení spotřeby,
která pak úplně vyrovná rozdíly,
které snad vznikly i pro podnikatele. A nejnešťastnějším
prostředkem, kterého by se tu naši podnikatele
chopili, byla by snad snaha o snížení mezd
v důsledku snížení cel.
Úprava hospodářských styků,
kterou vidíme v této smlouvě, jest neuspokojující.
Jsou v ní tendence, se kterými nemůžeme
souhlasiti. Přesto však pokládáme tuto
smlouvu, jak již bylo prvým panem referentem potvrzeno,
za určitý pokrok ve vývoji vzájemných
hospodářských styků a z toho důvodu
také budeme pro smlouvu hlasovati. Každá smlouva
musí ovšem zaznamenati a znamená jenom část
velkého problému, před kterým stojíme,
problému vzájemné úpravy hospodářského
života v Evropě a vzájemných hospodářských
styků, problému, ve kterém náš
stát právě pro své zeměpisné
položení hraje velmi důležitou roli a
na kterém má svrchovaný zájem také
se zřetelem k zaměstnání velkého
počtu svých obyvatel. Musí ovšem také
každá smlouva odpovídati zásadám
zdravého vývoje mezinárodních hospodářských
styků, jež by vedly k úplně svobodnému
obchodu, v němž by nebyly stavěny umělé
překážky rozvoji výroby a hospodářství
států, nýbrž ve vzájemném
prospěchu byl chráněn zájem každého
státu. (Výborně! - Potlesk poslanců
čsl. soc.-dem. strany dělnické.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo p. posl. dr Rosche.
Posl. dr Rosche (německy): Dámy a
pánové! Jako jsem při projednávání
rozpočtu, státního závěrečného
účtu, daně obratové a přepychové,
daňové reformy, sanace lidových peněžních
ústavů atd., zaujal stanovisko k finančně-politickým
otázkám státu a snažil se nestranně
a naprosto nezastřeně vylíčiti skutečný
stav, tak dnes, při projednávání obchodní
smlouvy s Maďarskem, chci se pokusiti vylíčiti
stav obchodně-politické otázky společně
se sociálně-politickou otázkou, který
s ní přece velmi úzce souvisí, jak
ji totiž dlužno posuzovati se stanoviska světového
hospodářství a zvláště
se stanoviska československého. Mohu si ušetřiti
promluviti o poměru Ameriky ke světovému
stavu hospodářství, v této věci
odkazuji ke své dřívější
řeči. Mohu to shrnouti ve slova: Stále vzrůstající
hospodářská převaha Ameriky nad Evropou.
Dnes bych se zdržel rád, abych tak řekl, u
hospodářské situace Evropy se zvláštním
zřetelem na zahraniční poměry, jak
se projevují zvláště v hospodářském
životě Československa. V poslední době
jevil se, abych se vyjádřil přesně,
finančně-politický problém Evropy
ve zhroucení latinských měnových smluv,
hospodářsky pak - všeobecně vyjádřeno
- ve snaze po racionalsaci a těsném spojení.
Evropa stále ještě prožívá
následky doby poválečné, prožívá
ohromnou hospodářskou depresi. Činem svépomoci,
jak vybřednouti z hospodářské nouze,
jsou vlastně snahy po racionalisaci a kartelování,
převzaté z Ameriky; jsou svépomocným
činem hospodářství, poněvadž
se nedostává účinného zásahu
vlád, které jsou k tomu povinny. Pojem racionalisace
byl vzat z hospodářského života Německa.
Znárodňuje se, typuje se, standardisuje se, ať
už tomu říkáte, jak chcete; způsob
výroby se má zjednodušiti, má býti
ulehčen odbyt a při tom sociálně-politické
postavení dělníkovo nemá býti
zhoršeno. Setkáváme se zde již s ohromným
pokrokem, zvláště v Německu, kde k tomu
došlo právě v době nejhorší
hospodářské deprese. Vyzbrojili jsme se pro
lepší doby ve strašlivě špatné
hospodářské situaci. Setkáváme
se zde se sdruženími, jako je sdružení
surové ocele, se zájmovým sdružením
průmyslu barvířského, vidíme
také mezinárodní sdružení, jako
světový syndikát pro obchod s mědí
nebo syndikát německého a belgického
průmyslu drátového, se syndikátem
klihařským, se syndikátem válcovaného
drátu a jak se všechny jmenují, vidíme
zde základní snahu neponechávati spojení
v mezích jednoho hospodářského tělesa,
nýbrž hleděti, aby ono spojení bylo
mezinárodní. V tom tkví největší
význam a prorokuji vám, že se stav celého
evropského hospodářství nezlepší,
dokud podle této zásady nenaváží
tato sdružení úzké vztahy s mezinárodními
dělnickými organisacemi, poněvadž, jak
se zdá, vlády nestačí na hospodářskou
nouzi nebo jsou příliš ovlivňovány
národně a celková situace je posuzována
z příliš úzkého zorného
úhlu. Jedna věc jest však jistá, pánové,
a o tom uvažujte! Běda zemi, která bude předstižena
pokračujícím vývojem, běda
zemi, která se uzavírá těmto moderním
vymoženostem, nebo nemůže držeti s nimi
krok, neboť příští konkurence bude
se obírati těmito organisacemi, při čemž
ti, kteří budou státi mimo, musí hospodářsky
ustoupiti do pozadí. Ovšem každý stát
nemusí stejným způsobem dbáti těchto
nutností; avšak stát, který jest především
odkázán na vývoz, musí se ovšem
především říditi ve svých
mezinárodních hospodářských
vztazích podle této nové situace. Při
tom nesmíme si zakrývati, že naše hospodářství,
jak české, tak německé, není
dosud prodchnuto myšlenkou racionalisace a úsilím
o hospodářském spojení, jak by toho
bylo v nynější době naléhavě
třeba.
Z této tísně hospodářství
vznikla vlastně také myšlenka světové
hospodářské konference. Musím se krátce
zmíniti o hospodářské konferenci a
při tom se nemohu zdržet: tohoto upřímného
výroku: Myslete si o tom, co chcete, nepřikládejte
sněmovně velikého významu, avšak
jedno jest jisté, že naše odpovědná
vládní místa, jak se zdá, nemají
náležité vážnosti ke sněmovně.
Odůvodňuji to tím, že vlastně,
vyjma pana ministra dr Engliše při projednávání
rozpočtu a ministra dr Hodži ve vlastní
věci, nepromluvil k nám poslancům téměř
žádný ministr, i když otázky, jako
daňová reforma, správní reforma, světová
hospodářská konference atd. mají sebe
větší význam. Pánové,
spatřuji v tom vlastně neúctu ke sněmovně.
Neboť je-li demokracie diskuse, pak musí také
odpovědní ministři vynaložiti trochu
námahy a promluviti k nám ve sněmovně,
neboť, mluví-li ve výboru, není to totéž.
Musí k nám mluviti i v tom případě,
že jim hrozí nebezpečí, že většina
poslanců nebude s jejich vývody souhlasiti. (Výkřiky
posl. dr Lehnerta.) Již přes rok jsem poslancem
a vyjma vládního prohlášení předsedy
vlády pana Švehly, slyšel jsem jen vývody
ministra dr Engliše a dr Hodži. Jinak
neslyšel jsem mluviti ještě ani jediného
ministra. Domnívám se, že v této věci
musí dojíti za všech okolností ke změně.
Posuzujeme-li světovou hospodářskou konferenci,
o níž k nám dosud nikdo ještě z
vlády oficielně nepromluvil, ačkoliv pokládám
za nesmírně důležité, aby k této
otázce bylo zaujato stanovisko, musíme to činiti
s toho hlediska, že politika a hospodářství
mají v mnoha bodech něco společného
a v mnoha bodech spolu souvisí. Politika, která
nedbá hospodářství, je politika špatná
a odvažuji se tvrditi, že také hospodářství,
které se domnívá, že vystačí
bez politiky, jest na omylu, (Souhlas na levici.) a vytýkám
rozhodujícím hospodářským vrstvám,
že se bohužel politikou neobírají. Neboť
v mnoha případech mohly by snad určité
hospodářské otázky uvésti na
jinou kolej. Francouzský finanční a hospodářský
politik Loucheur doprovází svůj názor
na světovou hospodářskou konferenci podivuhodným
způsobem a praví: "Nestačí jen
míti v zemi zdravou měnu, ani zříditi
emisní banku, vybudovanou na pevném podkladě.
Naopak jest nezbytně třeba věnovati největší
péči zároveň také již
zmíněné platební bilanci a zajistiti
si její spolehlivost, neboť jinak hrozí nebezpečí,
že celá, s námahou zbudovaná stavba
se sřítí." Jaký je stav u nás?
S 80 až 88% platební bilance jsme odkázáni
na bilanci obchodní. Již tento moment musí
býti rozhodným pro to, jaký názor
zaujmete. Loucheur praví však ještě dále:
"Politické uspokojení bude vskutku upevněno
teprve uspokojením hospodářským."
Tím jest vyjádřeno, že politiku nelze
oddělovati od hospodářství a naopak
hospodářství od politiky. Velectění,
je to můj soukromý názor! Vlády se
nedovedly dosud postaviti na odpor špatným poměrům,
nedovedly zlepšiti špatné hospodářské
poměry. Jednu věc vám řeknu, posuzováno
teoreticky: míti příležitost odstraniti
všechny ministry pro věci zahraniční,
kteří hospodářství nerozumějí
nebo nechtějí o něm nic věděti,
a moci dosaditi na jejich místo hospodářské
politiky, kteří mají náležité
porozumění nejen pro hospodářský
stav, nýbrž i pro stav sociálně-politický,
a ručím vám za to, že v jednom nebo
ve dvou letech máte hospodářský mír
a hospodářský rozvoj. Prakticky se to ovšem
nedá prováděti, avšak musí nás
to nutiti, abychom příslušným činitelům
stále a stále očkovali: nesmíš
hleděti stále jen na politickou situaci, musíš
si všímati také hospodářské
situace své země, neboť bez národního
hospodářství a s úpadkem jeho nemůže
ani nejlepší ministr pro věci zahraniční
provozovati politiku.
Světová hospodářská konference
konala se v době od 4. do 23. května v Ženevě.
Československo zúčastnilo se jí 21členným
výborem pod vedením dřívějšího
ministra obchodu inž. Dvořáčka.
(Výkřiky posl. dr Lehnerta.) Bylo zastoupeno
50 států, tedy počet, jehož velikost
již sama zaručuje skutečně nestranné
posuzování. Mluvilo se tam téměř
o všech hospodářských otázkách
a jako přípravu, která byla ostatně
skvělá, máme sbírku listin, která
nám dává neobyčejně bohatý
statistický materiál, abychom příště
mohli činiti závěry z minulosti. Konference
měla však velikou chybu: Nebyli tam členové
vlád, byli to soukromníci, kteří nemohli
činiti závazná usnesení, kteří
pouze mohli svým vládám podati doporučení.
Bohužel viděli jsme, že stanovisko zahraničního
ministra dra Stresemanna bylo v radě svazu národů
odlišné od stanoviska ministra Chamberlaina. Stresemann
prohlásil: Přijímáme resoluce světové
hospodářské konference, kdežto Chamberlain
prohlásil: Prosím, doporučíme je svým
vládám. To jest velice nebezpečné,
poněvadž lehce lze dojíti k závěru:
Zde jest jen teorie a v praksi prováděna nebude.
Hospodářská konference se rozdělila
na tři skupiny: průmysl, zemědělství
a obchod. Přirozeně největší
význam měla komise obchodní, poněvadž
všichni národohospodářští
učenci byli zajedno v tom, že situace může
se zlepšiti jen tím, padnou-li překážky
hospodářství, svobodným rozvojem obchodu.
Byla provedena generální rozprava a členové
odešli pak do komisí. Jak víte, průmyslové
komisi předsedal pan dr Hodáč. Zásadně
zabývala se racionalisací a kartelnictvím
a v tomto směru se také usnesla na resolucích.
Zemědělská komise chce ovšem rovnoprávnost,
vlastně vyrovnání v jednotlivých státech
mezi průmyslem a zemědělstvím. Otázky
se točily kolem zlepšení odbytových
method, kolem hospodářské standartisace agrární
výroby, zvláště kolem technických
zlepšení, kolem vybudování zemědělského
úvěrnictví, pojišťovnictví
a družstevnictví. Největší význam
světové hospodářské konference
měla komise obchodní a zde opět, pokud jde
o otázku celních sazeb a obchodních smluv.
Základní idea, jak ji proslovil předseda
obchodní komise v závěrečném
slovu, obsahuje toto poznání: Dejte více
svobody světu, jenž byl dosud brzděn překážkami
nahromaděnými během války a jejich
následky a rovněž i klamnými hospodářskými
názory. Heslo zní: "Osvobození mezinárodního
obchodu od všech potíží a překážek."
Tato komise, která se usnesla asi na dvou třetinách
obchodních resolucí, rozdělila se v podkomise,
z nichž jedna projednávala svobodu obchodu, druhá
jednala o celních sazbách a obchodních smlouvách
a třetí o nepřímých prostředcích,
jak podporovati národní obchod. Prvá skupina
zabývala se dovozními a vývozními
zákazy a omezeními. Víte, že válečná
a poválečná doba přinesla v tomto
směru různé překážky.
To je pochopitelné, avšak nemělo se tak dlouho
čekati, nýbrž mělo se již dříve
pomýšleti na zrušení těchto překážek.
Skutečně jsme také viděli, že
právě dovozní a vývozní omezení
neobyčejně nás poškodila v mezinárodním
styku s ostatními státy, poněvadž se
totiž brzy přišlo na to, že přes
největší výhody prostředníctvím
dovozních a vývozních omezení se ruší
opět to, co bylo koncedováno. Nynější
stav, pokud jde o vývoz, je stále ještě
takový, že z 658 položek máme ještě
65 vázaných, pokud jde o dovoz, 115. Při
obchodní smlouvě s Maďarskem jsme sice něco
slevili, avšak dovozní a vývozní systém
má býti úplně zrušen teprve při
obchodní smlouvě s Německem. Předvídajíce
to, usnesli jsme se ovšem opět na zákonu, u
nás je to zákon č. 215 z 12. října
1925, o dumpingových clech. Tu ovšem nevíme,
do jaké míry se projeví jeho následky.
Důležitým bodem této podkomise jest
obchodní svoboda nebo obchodní rovnost soukromých
a státních podniků, pokud ovšem lze
státní podniky pokládati za podniky soukromohospodářské.
Máme pak legislativní nebo reglementární
ustanovení o mezinárodním obchodu, zjednodušení
celních formalit, úsilí přivésti
směnečné právo na jednotný
základ, řízení před rozhodčími
soudy, nekalou soutěž atd. Pak se projednávala
otázka státních příslušníků
a společností, jimž jeden stát dovolil,
aby se usadili na území jiného státu,
a to po stránce hospodářské a fiskální,
tedy zkrátka cizinecké právo.
Druhá skupina obchodní komise zabývala se
celními sazbami, a tu ovšem bylo ihned hájeno
stanovisko, že v této věci musí dojíti
nezbytně ke zjednodušení, a to, jak v celním
zákoně samotném, tak také v nomenklatuře.
Připomínám, že po této stránce
došlo ke strašlivým výstřelkům.
Jak známo, francouzská vláda předložila
nový celní sazebník, který pro stanovisko
socialistických stran byl opět vrácen výboru,
aby přiložil statistický materiál. A
nyní slyšte! Tento francouzský celní
sazebník, který přijde opět na denní
světlo jen s nepatrnými změnami, má
1750 hlavních položek, to jest o 715 více než
nyní platný a o 1096 položek více než
sazebník předválečný. K tomu
přičtěte ještě pododdělení,
takže máme dohromady 8000 položek. (Výkřiky
posl. dr Lehnerta.) Bylo to líčeno jako obrovský
výkon, avšak hospodářsky je tato práce
monstrum, s nímž nemůže nikdo pracovati.
Tažte se jen vyjednavačů, zda je možno,
aby v krátké době ovládli celní
sazebník s 8000 položkami. Je to naprosto nemožné.
Proto bude ovšem třeba, abyste se neuzavírali
této myšlence a konečně uznali, že
celní sazby musí býti pokud možno zjednodušeny
a vybudovány na jednotném podkladě. Tato
komise uložila ovšem ve své resoluci světové
hospodářské konferenci, aby pracovala v tomto
směru. Avšak zde, dámy a pánové,
bylo by třeba, abyste se chopili iniciativy a spojili se
již jednou s jinými, ať již z malé
nebo velké skupiny a se vší vážností
jako hospodáři řekli: Nyní chceme
konečně jednou vybudovati jednotný celní
sazebník, abychom se aspoň ve vzájemném
styku dostali rychleji kupředu. Neboť tyto potíže
celního sazebníku jsou při vyjednáváních
o obchodních smlouvách obrovskými překážkami,
na druhé straně pak vidíme, jak velice nutně
potřebujeme obchodních smluv. Ovšem, jak zjednodušení
celních sazeb, tak také unifikace nomenklatury celních
sazebníků a stabilita a rovněž i používání
celního sazebníku a celních formalit jsou
zahrnuty v této myšlence. Vedle toho byla ještě
doporučena celní statistika. V této věci
byla již 31. prosince 1913 uzavřena konvence v Bruselu.
Třetí skupinou je skupina, která se zabývala
obchodní politikou. Došla k závěru,
že nadešla chvíle, aby se tomuto nepřetržitému
zvyšování sazeb učinila přítrž
a aby se konečně jednou začlo směrem
opačným. Neboť výše tarifů
jest naprosto nerozumná a překáží
hospodářskému životu. Pro to máme
opět skvělé příklady. Podíváme-li
se na Československo a srovnáme-li jeho celní
sazby, vidíme, že máme poměrně
vysoké celní položky, poněvadž
jsme v době inflace zavedli soustavu součinitelů
a právě tak jako při daních, nepomyslili
jsme na to, aby byly automaticky snižovány podle vývojové
valuty. To byla ovšem chyba. Naše položky měnili
jsme jen při jednáních o obchodních
smlouvách. Následek toho byl, že v dnešním
celním sezebníku máme nesrovnatelně
vysoké položky i v takových případech,
s nimiž nelze vůbec počítati jako s
kompensačními objekty při smlouvách
s jinými státy. Je zajímavé, pozorujeme-li
náš celní sazebník ve srovnání
celních zatížení 14 evropských
států na světové hospodářské
konferenci s jinými celními sazebníky. V
porovnávací tabulce sestavené na příklad
rakouským výborem stojí s 33.6% mezi 30 a
40%. Prosím, v Belgii, v Holandsku a Dánsku máme
cla pod 15%. Ve Švýcarsku 17.5%, v Rakousku 18.06%,
ve Švédsku 18.09% a v Německu 19.08%, tedy
mezi 15 až 20%. Nový francouzský minimální
sazebník pohybuje se mezi 20 až 30%. Za námi
jest ještě Polsko, Jugoslavie a Rumunsko. Namítne
se mi, že to není zcela správné a že
výklad v otázce hodnocení a celkového
kvanta není zcela správný. Připouštím,
že případné přesuny jsou možné.
Za žádných okolností nesmíte
se však dovolávati švýcarské nebo
maďarské obchodní smlouvy, poněvadž
změny nejsou tak podstatné. Vidíme, že
zásadně jest náš celní sazebník
příliš vysoký.
Jiná tabulka, která byla rovněž sestavena
pro světovou hospodářskou konferenci, ukazuje
porovnání mezi výší cel 13 a
25, a tu vidíme, že také zde jsme značně
vpředu. Dříve měli jsme na příklad
18, nyní máme u hotového zboží
27, Rakousko naproti tomu 18.16. Zkrátka mezi nástupnickými
státy jsme opět na prvém místě.
Při tomto porovnání shledáváme
ovšem také tu krásnou věc, že zvláště
státy, které mají obrovské zdi celních
ochran, jako Amerika, Španělsko a Brasilie, že
právě tyto státy se neúčastní
Svazu národů, poněvadž se obávají,
že by je musily zrušiti. Výše sazeb má
ovšem nesmírně veliký význam
a na konferenci došli ke stanovisku, že se musí
již jednou přestati s bojovnými sazbami. Neboť
obyčejně je tomu tak, že jakmile se očekává,
že se bude vyjednávati o obchodních smlouvách,
jednotlivé státy, jako nyní Rakousko, Rumunsko
nebo Jugoslavie, šíleně zvyšují
sazby pro budoucí vyjednávání. Prosím,
nedostaneme-li zde solidní podklad ve vzájemném
styku, jestliže se napřed zařídíme
na smlouvání, nedojde ovšem k tomu, co potřebujeme.
Hájí se stanovisko, že pokud jde o vývoz
surovin, jsme úplně svobodni. Obchodní smlouvy
podle názoru světové hospodářské
konference byly založeny na doložce o nejvyšších
výhodách v rozporu s reciprocitou, jak jí
použila Francie. Reciprocita bez výhod druhému,
plnění za plnění atd.