Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Každému z těchto číslic je zřejmo, že při poklesu počtu zaměstnaných v těchto uvedených 5 letech o 24.206 lidí, to jest o 20%, počet zabití stoupl o 39, čili o 26%, a rovněž že stoupl značně počet těžkých úrazů. Tvrdí-li ve své odpovědi p. ministr veř. prací dr Spina, že počet smrtelných úrazů v letech 1919 až 1926 se pohybuje úplně v mezích počtu smrtelných úrazů roků předválečných a válečných, pak naprosto tím nevyvrací číslice shora uvedené. Mohl by je vyvrátiti jen tehdy, kdyby proti nim postavil číslice jiné. A to sotva lze, ježto číslice, jichž jsme v interpelaci užili, jsou číslice úřední. Avšak i z jiných důvodů lze tvrditi, že počet zabití a těžkých úrazů v hornictví u nás stále stoupá a že převyšuje počet jich před válkou a za války. Za posledních 5 let, jichž úrazové číslice jsme v interpelaci uvedli, nebylo ani v jediném roce pracováno plných 6 dnů. Bylo pracováno něco přes 4 směny v týdnu a je samozřejmo, že toto obmezené zaměstnání má značný vliv na počet úrazů a zabití. Lze proto právem říci, že při plném zaměstnání byl by počet zabití a těžkých úrazů nejméně o 20% vyšší, nežli je vykázán. Ačkoliv tato okolnost musí býti nebo při nejmenším měla by býti ministerstvu veř. prací známa, přece ji, myslím, vědomě zamlčuje a snaží se stále stoupající počet obětí horníků na životech a zdraví odbýti všeobecným a povrchním poukazem, že se v našich dolech nezabije a nezmrzačí více lidí než dříve. Lze sice pochopiti, že při srovnání bilancí z hornického podnikání vykazovaných horníky a podnikateli nemůže býti pro podnikatele nejlepším vysvědčením, konstatujeme-li, že v době, kdy jejich zisky vykazují konstantní a značný vzestup, bilance horníků tento vzestup vykazuje jen v zabití a úrazech, ale státní úřad nejen že není zde k tomu, aby tento strašný stav zakrýval a takto dělal zeď majitelům dolů, z nichž většina ani nejsou státními občany republiky, nýbrž jest jeho povinností hledati prostředky, aby bylo čeleno tomuto stoupajícímu zabíjení a mrzačení horníků.

Místo toho ministr veř. prací v uvedené odpovědi na naléhavou interpelaci o nutnosti řádně vybudovati báňskou inspekci praví, že ministerstvo veř. prací nevidí žádného zlepšení báňské inspekce v tom, bude-li bezpečnostní kontrola, prováděná nyní členy závodních rad dělnictvem volených, nahrazena jinými státními orgány. Předně v interpelaci nebylo ani slova o tom, aby nynější kontrola, vykonávaná dělnickými zástupci, byla nějak nahrazena. Ale jistě je třeba, aby byla náležitě vybudována. Tito zástupci dělnictva museli by především býti neodvislými od závodu a od jeho mstivosti a museli by míti určitou pravomoc. Jak se může takový dělník odvážiti vystoupiti proti podnikateli, který opomíjí nutná bezpečnostní opatření, jestliže za to může býti zbaven existence, nehledíc k tomu, že i kdyby toto riskoval, nemá žádné pravomoci dosáhnouti, aby přinutil podnikatele k nutné nápravě? Ostatně pánům z ministerstva veř. prací bude známo, že v prováděcích předpisech, vydaných k zákonu o závodních radách, se praví, že členové závodních rad, určení ke kontrole bezpečnostních opatření, jednou za 14 dní prohlédnou závod. A vykládá-li se toto ustanovení a praktikuje-li se tak, že tuto kontrolu je možno konati jenom v jednom dnu za 14denní období, je zřejmo, že v závodech, kde rozloha dolů činí desítky kilometrů, nelze toho za tento jeden den mnoho prohlédnouti.

Ostatně pádným důkazem, kterak ministerstvo veř. prací se snaží, aby proti podnikatelům bylo postupováno co nejmírněji a v rukavičkách, bez ohledu na stoupající počet zabití a úrazů v dolech, je předložený návrh zákona. Zde na str. 4 se praví:

"U vykonávání báňské policie jsou také revírní báňské úřady oprávněny pro neuposlechnutí právoplatných příkazů, pokud se týče pro nedbání bezpečnostních opatření, uvaliti pokutu ve smyslu §u 250 o. h. z."

Nuže, a co praví tento § 250 o. h. z. Že možno podnikatele trestati pokutou ve výši od 2 do 200 K. To prozrazuje nejlépe ducha ministerstva veř. prací. Tyto tresty, stanovené před 70 lety, kdy hornictví bylo,v plenkách, kdy o risiku dělnictva nebylo nic známo, také ne o ohromných výnosech závodů, ponechávají se nadále nezměněny - dokonce aniž by byly i jen valorisovány, aby odpovídaly aspoň hodnotě, kterou tehdy znamenaly. Proč by za těchto okolností podnikatel dbal bezpečnostních předpisů a opatření, které stojí zajisté peníze, když pro nedbání jich může býti trestán pokutou od 2 do 200 K.

Velmi zajímavou kapitolou, charakterisující činnost ministerstva veř. prací, jest dále jeho postup v otázce dovozu polského uhlí k nám. Již celá ta smlouva s Polskem z r. 1925, podle níž možno z Polska k nám dovážeti měsíčně 60.000 tun uhlí, ač následkem váznoucího odbytu našeho uhlí zavírají se u nás doly a horníci se propouštějí po tisících, svědčí, jak se u nás chápou obchodní a hospodářské styky. Ministerstvo veř. prací nezajímá tato národohospodářská stránka smlouvy s Polskem tolik, jako fakt, kdo bude dostávati dovozní listy na uhlí a kdo bude participovati na rabatech z tohoto obchodu plynoucích. Ministerstvo veř. prací však v této věci nezakročuje proto, aby tyto rabaty a zisky byly zabezpečeny pro nějaký účel všeobecně prospěšný, nýbrž aby se jich dostalo určitým kruhům a stranám, které říkají, že jsou oporami nynějšího vládního režimu a kterým nestačí vědomí, že konají svoji povinnost vůči státu a vládě, nýbrž které si takto za tyto služby dávají platiti. Tak docházíme k tomu, že za tímto účelem byla založena nová obchodní společnost z kruhů českých a německých agrárníků, v jejímž čele jest bratr min. předsedy dr K. Švehla a z různých uhelných obchodů známý Stejskal. Této nové společnosti má býti dáno výhradní právo na dovozní listy uhlí z Polska k nám dovezeného. A kdyby jen 300 Kč z vagonu uhlí připadlo této společnosti, činilo by to ročně přes 20 mil. Kč, a to jest již obnos, který jistě za něco stojí. Ministerstvo veř. prací tyto "kšefty", na které bohužel má více času než na jiné úkoly, snaží se odůvodniti dokonce i zákonným podkladem. Pan ministr veř. prací dr Spina odpověděl na výtky vznesené v tomto směru v rozpočtovém výboru, že ministerstvo veř. prací jest oprávněno podle §u 23 zákona ze dne 9. dubna 1920 dovoz polského uhlí předati obchodní společnosti. To jest ovšem hodně smělý výklad zákona a hodně jednostranný. V uvedeném §u 23 zákona ze dne 9. dubna 1920 se ovšem praví, že ministr veř. prací může v dohodě s ministrem financí a ministrem obchodu a živností pověřiti uhelným hospodářstvím společnost rázu obchodního, ale zároveň se v tomto paragrafu výslovně praví, že má vyslechnouti uhelnou radu a organisace zájemníků, a že právní poměry a působnost těchto společností se upraví nařízením. Z toho ovšem se nestalo nic a proto tento důvod pana ministra veř. prací, zejména v tomto případě naprosto nepřiléhá.

Myslím, že z toho, co jsem uvedl, lze posouditi, jak v praxi vypadá činnost ministerstva veř. prací v oddělení pro báňské záležitosti a jakým duchem je nesena. Přirozeně, že u nižších úřadů báňských to není o nic lepší. Pak se nelze diviti, že horníci jsou toho názoru, že tyto úřady a především ministerstvo veř. prací jsou státem placenými expositurami majitelů dolů a že hlavní svůj úkol spatřují v hájení jejich zájmů.

Reorganisace a nápravy v hlavě i údech by ovšem bylo nezbytně potřeba. Předložený návrh nemění na těchto poměrech toho nejmenšího. Spokojuje se jen tím, že zavádí báňské hejtmanství pro Slovensko. Bylo by vůbec odpověděti na otázku, k čemu jsou tato báňská hejtmanství nutna a zda, když se stále volá po zjednodušení a zlevnění veř. správy, nebyla by zde možnost k úspěšnému zasáhnutí. To by ovšem předpokládalo řádné vybudování jak revírních báňských úřadů, tak i ministerstva veřejných prací. Rovněž dalo by se leccos říci o organisaci a působnosti revírních báňských úřadů. Tak lze těžko pochopiti, proč na příklad v hnědouhelné pánvi severozápadních Čech, která tvoří kompaktní celek, musí býti tři revírní báňské úřady, všechny nedostatečně vybavené, když by místo nich agendu vyřídil lépe řádně vybavený úřad jeden. Přes to všechno návrh úplně přechází, a proto také jeho schválení nebude na nedostatky organisace, působnosti a činnosti báňských úřadů míti toho nejmenšího vlivu.

Chci se zmíniti ještě o jedné věci, která charakterisuje ducha uhelných podnikatelů a příslušných úřadů státních. Týká se propouštění mladých dělníků, kteří nastupují vojenskou službu. Každoročně se opakuje, že před narukováním nováčků k vojenské službě jsou tito propouštěni z práce. Děje se tak zejména v revíru ostravském a severočeském. Za starého Rakouska něco takového nebylo viděti a myslím, že by to nebylo bývalo možným. Naopak, podnikatelé s jakousi hrdostí posílali dělníky na vojnu. Dnes dostanou prostě výpověď z práce.

Mám doklad o tom, že na jediném závodě bylo takto propuštěno 24 lidí, Příčinou tohoto zarážejícího postupu je docela obyčejná hamižnost a ziskulačnost podnikatelů. Dělníci jsou totiž vypovídáni jen z toho důvodu, aby jim při narukování nemusela býti vyplacena náhrada podle §u 1154 b) a aby, až se vrátí zpět z vojenské služby, v tom případě, že by i byli do práce znovu přijati, nastoupili jako noví dělníci a takto ztratili nárok na dovolenou. Zpravidla však tito dělníci zpět do závodu se nepřijímají. S jakými pocity takovýto "obránce státu" nastupuje vojenskou službu nebo jakými pocity jest ovládán, když po jejím odbytí přijde domů a vidí, proč byl zbaven zaměstnání, netřeba vyličovati. O to se však nikdo nestará, ani ministerstvo veř. prací, které má možnost třeba jinak podnikatele držeti v šachu, ani ministerstvo nár. obrany, které přece musí uznati, že tímto postupem k oblibě vojenské služby se nepřispívá.

Vůbec je zřejmo, že uhelní podnikatelé u nás tvoří stát ve státě a že se nikdo neodvažuje, řádně se podívati na hospodaření, které provádí "uhelná krise", o níž již 5 let se jedná a která přivodila u dělníků na jedné straně zmenšení počtu zaměstnaných o 36.000 a na druhé straně snížení mezd kolem 40%, naproti tomu pro podnikatele znamená periodu stálého a značného stoupání čistých zisků.

O tom nejlépe svědčí výkaz 8 hlavních uhelných společností, který mám po ruce a který naznačuje, že čisté zisky těmito osmi společnostmi vykázané v r. 1923 činily 41 mil., v r. 1924 stouply na 48 mil., v r. 1925 stouply na 57 mil. a v r. 1926 dokonce na 78 mil. Kč.

Jeví se tudíž u těchto 8 hlavních uhelných společností v posledních 4 letech takřka dvojnásobné zvýšení čistého zisku. Ale nejen to. Další ohromné zvýšení spočívá v tom, že se dotují reservní fondy uhelných společností, a to ne jeden, nýbrž několik, že se znásobuje akciový kapitál zvýšením ceny akcií nebo vydáním nových akcií, které však akcionáři dostávají úplně zdarma, jak to učinily mostecká a severočeská uhelná společnost.

Jak viděti, u podnikatelů tato doba odbytové krise, která tak těžce na dělníky dolehla a doléhá, je dobou výborných žní, a podnikatelé shrabují stále větší zisky. Při tom v této době posledních 4 let úbytek členů bratrských pokladen činil 85.080 lidí, z nichž na 15.000 bylo dáno do provise, čímž se značně přispělo k finanční katastrofě hornického pojištění. Že těchto hromadných propouštění nebylo třeba, je viděti z toho, že v této době bylo do práce nově přijato 34.000 lidí úplně nových. Přes návrhy hornických organisací, aby tyto chaotické poměry byly regulovány, báňské úřady i ostatní přecházely k dennímu pořadu.

Tak měli a mají uhelní podnikatelé volnou ruku. Ceny uhlí, posledně stanovené v r. 1923, zůstaly nezměněny. Od té doby byla uhelnému podnikání poskytnuta řada úlev na uhelné dani, na dopravních tarifech, na třaskavinách a na jiném materiálu. Výkon horníků na hlavu a směnu zvýšil se u uhlí černého ze 7,41 q v r. 1923, na 9,67 q v r. 1926, u uhlí hnědého v téže době ze 17,92 q na 18,99 q. Přesto, když v r. 1925 a 1926 horníci žádali o nepatrný ústupek mzdový, byli briskně odmítnuti.

Také minulého týdne předložili horníci uhelným podnikatelům požadavek o vyplacení mimořádné výpomoci v částce 300 Kč pro dělníky svobodné a 400 Kč pro dělníky ženaté. To není žádné vyrovnání zhoršené jejich životní úrovně, způsobené předchozím snížením mezd a vzestupem cen životních potřeb. To je nepatrné přispění, aby dělníci na zimu mohli si opatřiti to nejnutnější k ošacení a k obutí. A ježto podnikatelé právě za r. 1926 vykázali tak značné stoupnutí zisků, které v tomto roce bude ještě překročeno, může veřejnost právem býti zvědava, jak se podnikatelé k tomuto požadavku horníků zachovají.

Také tato otázka pro báňské úřady jakoby neexistovala, neboť jsou-li nuceny zde zasáhnouti, postupují tak, že podnikatelé při odmítání sebe oprávněnějších požadavků hornických jsou jen posilováni. V každém státě kolem nás, v Německu, ve Francii, v Belgii státní úřady zasahují i do řešení mzdové otázky v hornictví. Také u nás dříve ministerstvo veř. prací i min. předseda do řešení mzdových sporů zasahovali, leč nynější vládní režim tak jako v jiných oborech, i v tomto případě ponechává uhelným podnikatelům úplně volné pole, i když jde o sebe oprávněnější požadavky dělnictva. To bylo zřejmo z loňského zákroku ministerstva veř. prací, který spočíval v tom, že ministerstvo veř. prací hornickým organisacím poslalo zamítavou odpověď podnikatelů a na společné poradě obou stran, kterou svolalo, tuto zamítavou odpověď vzalo na vědomí. Uvidíme, jak zasáhne letos.

Na konec ještě několik slov k nejpalčivější otázce hornictva, k otázce sanace hornického pojištění. O této věci mluvil také p. ministr veř. prací dr Spina v rozpočtovém výboru, a to loni i letos. Loni výslovně a zajisté správně prohlásil, že ku provedení sanace hornického pojištění přicházejí v úvahu podnikatelé a stát. Tři měsíce na to ve schůzi hospodářských ministrů dal souhlas ke smutně známým zásadám sanačním, podle nichž má samostatné pojištění horníků, desetiletí trvající, býti zrušeno a zároveň s tím má býti provedeno neslýchané poškození horníků, hornických provisionistů, vdov a sirotků. Toto poškození, jak známo, spočívá ve zhoršení pojištění nemocenského, které dokonce ani nepotřebuje sanace, dále ve snížení likvidních provisí o třetinu, ve zkrácení čekatelství a nabytých nároků aktivních horníků skoro o polovinu, ve zrušení bezpodmínečného důchodu vdovského atd. Jde tu zkrátka o zhoršení, jemuž v dějinách tu ani za hranicemi není příkladu.

V sobotu mluvil pan ministr veř. prací o této záležitosti v rozpočtovém výboru znovu. Také jeho řeč nejen že nepotvrdila správnou zásadu, kterou před rokem pronesl, nýbrž naopak vyplývá z ní, že ministerstvo veř. prací trvá na zhoršení hornického pojištění v plném rozsahu. To je tím nepochopitelnější, když je dokázáno, že netřeba sáhnouti k tomuto tak tvrdému a nelidskému opatření, aniž by oběť státu a podnikatelů byla nějak podstatně zvyšována. Znovu pozvedáme varovného hlasu před provedením tohoto opatření v plném vědomí následků, které se musí v zápětí dostaviti. Lze-li pochopiti odpor dělnictva ostatních odborů oproti zhoršení sociálního pojištění, lze tím spíše pochopiti roztrpčení, které jest mezi horníky. V tomto případě, žel, že ministerstvo nedbá starých tradic a ustanovení horního zákona, ačkoli jinak jsou pro něho netykavkou, a dokonce navrhuje úplné zrušení samostatného pojištění hornického, které bylo jeho podstatnou a nejsympatičtější součástkou.

K projednávanému návrhu zákona navrhujeme několik resolučních návrhů. Ježto se týkají samozřejmých a plně odůvodněných opatření, vynucených změněnými poměry, doufáme, že slavnou sněmovnou budou schváleny. (Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. Bečko.

Posl. Bečko: Ctená snemovňa! Všeobecný banský zákon z r. 1854 č. 146, je snáď jeden z najstarších zákonov, ktoré existujú, a preto sa všeobecne vyžaduje, aby tieto zastaralé zákonné ustanovenia boly nahradené novými, ktoré by vyhovovaly dnešnej dobe. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Návrh zákona, ktorý prejednávame, bol už pripravovaný od prevratu. Bol niekoľkokrát sľúbený ministrami rezortu ver. prác, a konečne dnes je nám predkladaný k ústavnému prejednaniu, ačkoľvek nie je vybavený tak, ako by vyžadovaly záujmy a potreby banských úradov, banských revírnych úradov alebo banských hejtmanství, ale zostáva tu i naďalej stála medzera.

Predovšetkým ide o Slovensko a Podkarpatskú Rus. Na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, kde za starého Uhorska rozhodoval o týchto veciach minister financií, po prevrate nastala medzera, keď ministerstvo ver. prác nemalo zákonných ustanovení, podľa ktorých by bolo bývalo oprávnené rozhodovať v banských a hutníckych záležitostiach. V Bratislave bol sriadený vládny komisariát pre banské a hutnícke záležitosti ešte r. 1919. Nemal však naprosto žiadnej kompetencie, nejakým nariadením alebo zákonom vymedzenej, lež bol to čiste revolučný útvar. Z tohoto vládneho komisariátu pozdejšie vznikol ďalší komisariát pre štátne banské a hutnícke závody. Vládny komisariát pre banské a hutnícke záležitosti v Bratislave existuje ešte i dnes. Vládny komisariát pre štátne bane a hute bol zrušený. Všetky záležitosti musia byť vybavované u jednotlivých banských kapitanátov, či sú to záležitosti banských závodných rád a či banskej revírnej rady, poneváč pôsobnosť tohoto vládneho komisariátu nie je nijako vymedzená. Môže vybavovať jedine záležitosti revírnej bratskej pokladnice, ktoré sú mu prikázané zákonom č. 242 z r. 1922. Z týchto dôvodov by sme očakávali, že zákon tento hneď po svojom ústavnom prejednaní vstúpi v platnosť a že jeho pôsobnosť bude platiť i na Slovensko.

Ale v §e 11, odst. 2 vidíme niečo takého, čo sa podobá určitej závore, aby na Slovensku predpisy tohoto zákona neplatily, aby platily len vtedy, ak vláda vydá patričné nariadenie. Ďalej podľa §u 14 pôsobnosť toho zákona vstúpi v platnosť len vtedy, keď to bude ustanovené vládnym nariadením. Tedy zasa tento zákon, ktorý je tak potrebný, obmedzuje sa vo svojej platnosti. Keď sa podívame na záležitosti banské na Slovensku, menovite sociálne-politické, tak sa presvedčíme, že v týchto veciach panuje temer anarchia. Banské kapitanáty tieto záležitosti nemôžu vybavovať preto, poneváč nie sú vybavené potrebnými odbornými silami. Je zaujímavý prípad u banského kapitanátu v Banskej Bystrici, do pôsobnosti ktorého patrí celé južné a západné Slovensko. Tam zamestnaný sriadenec pred ³/₄ rokom zomrel, ďalšia konceptná sila, ktorá tam bola zamestnaná, prešla do súkromných služieb pred ¹/₂ rokom a od tej doby nie je tam nikto pridelený. Je tam len prednosta úradu, ktorý nestačí ani k tomu, aby vykonával potrebné inšpekčné cesty. Keď sa stane nejaký úraz, nešťastie v niektorom banskom závode, to sa vyšetruje po pol roku. Alebo vtedy, keď by bolo potrebné vyšetriť, aké okolnosti zapríčinily smrtelný úraz - stalo sa tak na pr. v Banskej Hodruši, v Rožňave na štátnych závodoch v mesiaci júli t. r. - boly zisťované príčiny, prečo sa tak stalo, až minulý týždeň, ačkoľvek tam prišli 4 baníci o život, po ktorých zostalo 18 sirôt. (Slyšte!) Za takého stavu veci, jestli sa predkladá zákon s takými ustanoveniami, ktoré dávajú vláde možnosť, aby vtedy, keď sa ona uráči, vstúpil tento zákon v platnosť, mám za to, že to znamená prehliadanie týchto tak dôležitých záležitostí.

V dôsledku toho podávame aspoň príslušné rezolúcie, aby vláde bolo uložené, aby urýchleným spôsobom vybavené boly banské kapitanáty, rešp. revírne banské úrady potrebnými odbornými silami, aby tieto náležitým spôsobom plniť mohly úkol na ne vznesený. Keďže už zákon určuje alebo ustanovuje banské hejtmanstvo i pre Bratislavu, tak je iste potrebné, aby toto banské hejtmanstvo bolo urýchleným spôsobom zorganizované a vybavené potrebnými odbornými silami. Dnes toto banské hejtmanstvo, resp. ten banský komisariát, na ten spôsob, ako účinkuje, neznamená nič viac ako to, že je tam určitý počet ľudí, ktorí sú platení, za čo, my nevieme a za čo, ani oni sami nevedia. Tedy takýto stav vedie k tomu, aby zťažoval vybavenie i tých záležitostí, ktoré vybavené byť môžu.

Mimo toho je potrebné pripomenúť, aby konečne bolo aspoň k tomu prikročené, čo sa vykonávalo za starého režimu, t. j. prijímanie robotníkov, vrátivších sa z aktívnej vojenskej služby, nazpäť do práce, v prvom rade na štátnych baniach a hutiach. To sa dnes nedeje. Predtým nevedel robotník vrátivší sa z aktívnej vojenskej služby, čo to je, aby zostal bez zamestnania, dnes však nemôže sa toho dovolať, ačkoľvek prácu ztratil preto, že nastúpil službu u štátu. Tieto dôvody som považoval dnes za potrebné uviesť.

Mimo toho by som ešte chcel podotknúť toto: Jestliže sa ustanovuje v predlohe, ktorú prejednávame, akýsi účel unifikačný, je potreba, aby sa v unifikačnom zákonodarstve a menovite pri vynášaní zákonov v parlamente Čsl. republiky, nevylučovaly jednotlivé územné celky z rozsahu právomoci jednotlivých zákonov, ako je tomu v tomto prípade s Podkarpatskou Rusou. Zákon o banských rozhodčích súdoch nevzťahuje sa na územie Podkarpatskej Rusi, ačkoľvek ministerstvo ver. prác, resp. siedmy odbor tohoto ministerstva uznal sám nevyhnuteľnú potrebu tohoto rozhodčieho súdu tam a stala sa tiež určitá úmluva o tom, aby nejakým spôsobom pri okresnom úde v Tiačeve bol sriadený takýto súd, ktorý však nemá žiadneho zákonného podkladu. To samé je, pokiaľ ide o zákon o banských závodných a revírnych radách, po prípade o zákon o účasti na správe dolov a na čistom zisku baníkov. Tedy je potrebné, aby zákony tieto, resp. ich pôsobnosť bola urýchlene rozšírená i na Podkarpatskú Rus, a v tomto smysle podávame patričnú rezolúciu, aby vláda predložila osnovu zákona na rozšírenie pôsobnosti zákonov, ktoré som uviedol, i na Podkarpatskú Rus. (Výborně! - Potlesk čsl. soc. dem. poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Lanc. Dávám mu slovo.

Posl. Lanc: Slavná sněmovno! Na pořadu jednání máme zprávu ústavně-právního výboru o vládním návrhu zákona o zařízení a působnosti báňských úřadů, Pan zpravodaj ve své zprávě uvedl, že úlohou této osnovy není vykonati pronikavé změny v administrativě horní, jako především unifikování horních předpisů administrativních v celé republice.

Dovolím si poukázati na nutnost změny některých paragrafů vládního návrhu, ku kterým také podáváme pozměňovací návrhy, které by při projednávání tak důležité osnovy zákona neměly býti přezírány.

Především jde o § 1, jehož druhým odstavcem zavádějí se mimo nynější instance pomocné orgány báňských úřadů, jimiž mají býti úředně oprávnění báňští inženýři. Jsem dalek toho, abych podceňoval schopnost báňských inženýrů pro báňskou inspekci, ale nemohu souhlasiti s přezíráním oprávněného požadavku horníků, kteří se již řadu let dožadují rozšíření báňské inspekce o důlní inspektory z řad zkušených horníků.

Přehlížíme-li statistiku těžkých a smrtelných úrazů od r. 1922 až do r. 1926, shledáváme, že počet těžkých a smrtelných úrazů v roce 1926 proti r. 1922 stoupl, přes to, že nejen počet pracovních dnů, ale také počet zaměstnanců v uhelném průmyslu se značně snížil. R. 1922 bylo v hornictví 107 úrazů smrtelných a 5572 úrazů těžkých a 118.770 zaměstnanců, r. 1923 118 úrazů smrtelných, 5980 úrazů těžkých a 110.256 zaměstnanců, r. 1924 164 úrazů smrtelných, 6919 úrazů těžkých a 110.953 zaměstnanců, r. 1925 123 úrazů smrtelných, 6245 úrazů těžkých a 101.380 zaměstnanců, r. 1926 153 úrazů smrtelných, 6553 úrazů těžkých a 94.564 zaměstnanců.

Naskýtá se, vážení pánové, otázka, co je příčinou zvýšeného počtu úrazů. Domnívám se, že komorovým dolováním a nedostatkem inspekčních orgánů byl zaviněn zvýšený počet úrazů. V důvodové zprávě vládního návrhu se k §u 9 uvádí, že rozsah agendy většiny revírních báňských úřadů jest tak veliký, že ústroj jejich vyžaduje většího počtu konceptních a pomocných sil. Tím se dokazuje nedostatek inspekčních orgánů u báňských úřadů. Jde o to, jakým způsobem by se mohlo předejíti stále se vzmáhajícím úrazům, a jistě bude na místě, když i slavná sněmovna bude uvažovati o návrhu na změnu §u 1, k němuž navrhujeme, aby jeho odst. 2 zněl: "Jako pomocné orgány báňských úřadů jmenuje ministr veř. prací na návrh odborových organisací důlní inspektory z řad zkušených horníků." Tímto způsobem bylo by vyhověno oprávněnému přání hornictva a zákazem komorového dolování by se čelilo zvyšování počtu těžkých a smrtelných úrazů v uhelném průmyslu.

V dalším podáváme pozměňovací návrh k §u 2. Ve vládním návrhu zní odst. 2 §u 2: "Revírním báňským úřadům jest mimo to na výzvu báňských hejtmanství konati nutná šetření i ve věcech těmto přidělených a prováděti hornoúřední rozhodnutí."

Navrhujeme, aby odst. 2 §u 2 zněl:

"Revírním báňským úřadům jest mimo to na výzvu báňských hejtmanství nebo ministerstva veřejných prací konati nutná šetření i ve věcech těmto přidělených a prováděti hornoúřední rozhodnutí."

K §u 3, čís. 12, poslední věta, podáváme rovněž pozměňovací návrh.

Ve vládním návrhu zní druhá věta čís. 12 v §u 3:

"U vykonávání báňské policie jsou také revírní báňské úřady oprávněny pro neuposlechnutí pravoplatných příkazů pokud se týče pro nedbání bezpečnostních opatření uvaliti pokutu ve smyslu § 250 o. h. z."

Navrhujeme znění: "U vykonávání báňské policie jsou také báňské revírní úřady samostatně oprávněny pro nedbání §u 170 a následujících a §u 220 a následujících o. h. z., jakož i pro nedbání pravoplatných nařízení a předpisů na podkladě uvedených paragrafů o. h. z. vydaných, uvaliti pokuty na báňské podnikatele a závodního, a to částkami podle volného uvážení od 500 Kč do 20.000 Kč".

Nynější pokuty podle obecného horního zákona pohybují se ve výši od 5 - 10 zl. až do 100 zl.

Další pozměňovací návrh máme k §u 3, čís. 14, lit. b). Navrhujeme znění: "rozhodovati ve věcech báňských společenstev, dále rozhodovati ve věcech revírních rad, jakož i o hornickém vyhledávání a těžení živic, pokud je to v příslušných zákonech, nařízeních a jiných předpisech výslovně stanoveno", kterýžto návrh je jistě také náležitě odůvodněn, poněvadž tento odstavec vládního návrhu zasahuje do kompetence ústřed. bratrské pokladny, závodních a revírních rad a hornických rozhodčích soudů.

V dalším žádáme změnu v §u 6, a to z těch důvodů, aby vyřizování stížností u báňských úřadů a hejtmanství se dělo s největším urychlením. Navrhujeme toto znění §u 6: