V ohledu zahraničí mohu prohlásiti, že
budeme podporovati každou snahu pacifikační,
ať přichází od kohokoli, z kterékoli
strany, abychom znemožnili jakékoli válečné
vyrovnání. Ovšem nejsme tak naivními,
abychom snad chtěli věřiti, že se vůbec
někomu podaří na příští
dobu úplně zameziti vyrovnávání
sporů válečnými konflikty. Odmítáme
z důvodů pacifikačních jakýkoli
pokus o zneklidnění států evropských
i zámořských. Odsuzujeme neodůvodněný,
ničím neoprávněný a nedomyšlený
návrh revise mírových smluv. A jako si přejeme
mír se všemi státy evropskými a hlavně
se svými sousedy, tak žádáme, aby už
jednou byla sjednána dohoda i s Vatikánem. Vatikán
zastupuje největší církev světa
a ani největší nepřítel nemůže
upříti, že je to moc vysokých mravních
hodnot. Převážná většina
obyvatelstva tohoto státu - na 80% - je příslušníky
katolické církve. Pro náš stát
dohoda s Vatikánem přináší veliké
a cenné důsledky, ale přesto jednání
táhne se už příliš dlouho. Jsme
toho mínění, že při dobré
vůli bylo by možno konečné dohody dosáhnouti
v době co nejkratší. A jako si přejeme
pokoj a mír se všemi svými sousedy, přejeme
si pořádek i ve svém vlastním státě.
Jistě, že náš stát učinil
velký pokrok na cestě konsolidace a pořádku,
srovnáme-li r. 1919 s letošním, vidíme
jasně, co bylo na tomto poli konsolidace a pořádku
vykonáno. Než přece není ještě
pořádek zaveden v celé republice. Na Podkarpatské
Rusi dosud nebyli řeckokatolíci uvedeni v držení
svých práv. Na 17 kostelů je dosud v rukou
neoprávněných držitelů a jejich
vlastníci-katolíci marně čekají,
až jim je úřady odevzdají. Ba v obci
Kerecki byla i škola katolíkům státními
úřady vzata a dána do rukou schismatiků.
Žádáme pana ministra vnitra, aby již jednou
těmto nepořádkům na Podkarpatské
Rusi učinil přítrž, aby zjednal pořádek,
aby nebylo zbytečného nesvědomitého
stálého jitření, které pravoslavní
cizinci z Ruska k nám zanášejí.
Dotýkáme-li se poměrů vnitřních,
musím zmíniti se též o státních
zaměstnancích, o platovém systému
a systemisaci. Dnes ozývá se hlas, že platový
systém nic státním zaměstnancům
nepřináší, že stát státní
zaměstnance ještě okradl. Nedivím se
stranám oposičním. Když se jednalo o
úhradu pro platy státních zaměstnanců,
tu pro ni nehlasovali, ba hleděli ji lidu co možná
nejvíce zoškliviti, hleděli vlastně
štváti proti státním zaměstnancům
tvrzením, že na jejich zvýšené
platy musí býti nová úhrada, ale když
nyní státní zaměstnanci zvýšené
platy dostali, přicházejí se zprávou,
že vlastně nic nedostávají, že
stát na nich ještě vydělal. Naproti
tomu zde stojí fakt, že státní rozpočet
i s podniky proti r. 1925 na platech státních zaměstnanců
vzrostl o 900 milionů Kč. Měl jsem příležitost
jednati s pensisty, kteří přišli sem
prositi, abychom se jich ujali. Žádali, aby jejich
pense vyměřena byla podle zákona z r. 1926,
podle platového systému. Oni šli loňského
roku do pense na základě restrikčního
zákona, pro ně tedy platový systém
neplatil. Nyní žádají a prosí
jednotlivé strany, aby jim zjednaly možnost, aby dostali
pensi podle platového systému. A proč to
žádají? Poněvadž by tím
jejich pense zvýšena byla o 6000 Kč ročně.
Tedy zde je jasno, přináší-li platový
systém něco, či nikoliv. Ano, uznávám,
že má své vady, že má své
příkrosti, že má své tvrdosti,
a myslím, že jest možno, aby tyto příkrosti
a tvrdosti byly odstraněny. Jistě, jestliže
se nyní přichází s úplně
novou úpravou, než byla úprava minulá,
těžko se do ní vžívá, zvláště
když dříve do nejvyšší stupnice
přišel každý, kdo měl kvalifikaci
dobrou. Dnes platový systém to všechno úplně
mění. Do nejvyšší platové
stupnice mohou přijíti jen ti, kteří
mají kvalifikaci velmi dobrou, po případě
výtečnou a pak počet míst není
tak veliký. Z toho důvodu jest ona nespokojenost.
Prosím pana ministra financí a pana min. předsedu
a celou vládu, aby provedení systemisace bylo co
možná nejvíce urychleno a pak aby byla systemisace
podrobena revisi a aby se v mezích možnosti státním
zaměstnancům zlepšením systemisace radostné
a věrné plnění jejich povinnosti umožnilo.
Pan předseda posl. sněmovny nám oznámil,
že jest předloha o staropensistech státních
zaměstnanců připravena a že se jedná
o ní meziministersky. Prosil bych pana ministra školství
při této příležitosti, aby nezapomněl,
poněvadž má se jednati o staropensistech státních
zaměstnanců, aby do této osnovy pojati byli
také i ti, o které se jednalo při úpravě
platového systému, totiž naši učitelé
národních škol obecných a občanských,
zároveň aby bylo pamatováno na pensisty kněžské.
Mluvil jsem o otázce školské již v rozpočtovém
výboru, kde ohlásil jsem program a přání
lidové strany. Byly to stěžejné body
našeho programu. Pan ministr školství prohlásil
rozhodně, že program můj nepřijímá,
ano, že ho odmítá. Pan ministr školství
prohlásil též na některé vývody
a náměty pana ministra Engliše, že
jich nepřijímá, že nebyly vládou
a koalicí dojednány. Pokračuji dále.
Pan ministr školství ohlásil nové školské
osnovy. Tyto osnovy vládou a koalicí také
dojednány nebyly. Mohl bych taktéž prohlásiti,
že program pana ministra školství nepřijímám
a že ho odmítám, ale já tak nečiním.
Jestliže to mohl učiniti pan ministr dr Hodža
vůči svému kolegovi ve vládě,
panu ministru dr Englišovi, mohl bych to učiniti
i já vůči němu. Ale pravím:
neučiním tak, poněvadž nejsem k tomu
klubem zplnomocněn. Ale tolik pravím, že o
všech těch námětech, které nám
zde oznámil, jednati budeme, ale že pochybuji, že
by tak, jak on o nich mluvil, byly také předloženy
a přijaty.
Pan ministr dr Hodža prohlásil: "Politika
- ruce od školy pryč!" To jsem žádal
v rozpočtu také. Prohlásil jsem, že
je nutno, aby se ve škole nepolitisovalo, že vyučování
nesmí býti ve školách vedeno politickým
duchem. Ale jestliže si představuje p. ministr dr
Hodža: "Politika - ruce pryč od školy!"
a zároveň nám přináší
nové osnovy školské, musili bychom panu ministrovi
totéž říci: "Politika - ruce pryč
od školy!" Ale prosím, tyto věci budou
vždycky tak, že směr školy projednáván
bude Národním shromážděním.
Ať se to panu ministrovi líbí, či nelíbí,
jednou přijde chvíle, přijde doba, kdy lid
tou svou demokracií si vydobude svou školu, po které
touží. On nechce a nedopustí, aby dítky
stále byly znásilňovány, zotročovány
ve škole, musí přijíti chvíle,
kdy pro katolické děti budou katolické školy
s katolickými učiteli. (Potlesk poslanců
čsl. strany lidové a slovenské strany ľudové.
Výkřiky komunistických poslanců.)
Já vím, vám se to nelíbí.
Proti tomu nic nemám. (Posl. Zápotocký:
Kdybyste to museli platit! Plaťte si to sami!) Oni si
to také sami zaplatí daněmi, které
platí. Pane kolego, vy těch daní moc málo
zaplatíte. (Posl. Zápotocký: Na vás
je vidět, že je platíte.) Katolíci
zaplatí 80% daní. Co je to stát? To jsou
ti občané, kteří platí. (Výkřiky
posl. Zápotockého.) Pane poslanče, jestliže
jste měl na Kladně svoji volnou školu, my proti
tomu docela nic nemáme. Jestliže pan ministr Habrman
vám ji zřídil, nic proti tomu nemáme,
jen si ji veďte dále, nebudeme nic namítati,
i když bude ze státních prostředků
vydržována. (Výkřiky komunistických
poslanců.) Řeknu vám to jasně.
Co vy chcete, k tomu vám dáváme souhlas,
ale tutéž svobodu, kterou my dopřáváme
vám, musíte také vy dopřáti
nám. To je demokracie, to je svoboda. Souhlasíme,
že otázka úpravy učitelských
platů národních škol je naléhavá,
že nesnese dalšího odkladu, že musí
býti již jednou stanoveno, kdo a jak se má
o úhradu starati.
Velikým se zdá býti také rozpočet
sociální a zdravotní, neboť činí
17% celého rozpočtu. Ministerstvo soc. péče
má rozpočet 865 milionů. Nesmíme zapomínati,
že jsou to hlavně dvě složky, které
tolik ministerstvo sociální péče zatěžují,
a že by bylo třeba, aby ještě jedna z
těch položek byla větší, nežli
je ve skutečnosti. Je to položka péče
o válečné poškozence a pak položka,
vyvěrající z povinnosti plynoucí ze
zákona o stavebním ruchu.
Péče o válečné poškozence
vyžaduje si 490 mil. Kč. (Hlas: Pro kolik válečných
poškozenců?) Pane kolego, řekl jsem již,
že bych si přál, aby ta položka byla zvýšena,
hlavně tam, kde jde o 80, 90 a 100%ní invalidy.
Zde by bylo na místě, aby byla položka zvýšena
a rozpočet ministerstva sociální péče
byl v zvýšen položkou péče o zestárlé.
Je zde též podpora na stavby ročně 267
mil. Kč. (Posl. Bolen: Ve výboru jste řekl
něco jiného!) Snad jste tam, pane kolego, nebyl.
Nikdy jsem jiným způsobem nemluvil. Položky
u válečných poškozenců klesnou
jednak úmrtím předků, jednak tím,
že děti poškozenců dospívají
a překročují hranici věku, do níž
podpora se uděluje, jednak provdáním vdov,
jednak tím, že válečným poškozencům
dostává se zaměstnání zadáváním
trafik, a pak i úmrtím, jehož procento pohybuje
se mezi 4 a 5%.
Horší je to s položkou podpory na stavby. Je
to velký obnos, který zatěžuje státní
pokladnu. Přes 3 miliardy povoleno bylo státní
garancie na podporu stavebního ruchu, a ač přes
65.000 bytů bylo za této bytové péče
postaveno, přece jen bytová péče zažehnána
nebyla. Až letos přijali jsme zákon o stavebním
ruchu, který, ač nedává podpory a
nepřináší garancie, jako to bylo dříve,
přece poskytnutím výhod osvobození
od daní a přirážek na 25 až 35
let, rozvířil u nás tak čilý
stavební ruch, že kdyby trval ještě 3
až 4 léta, mohli bychom říci, bylo by
po bytové krisi. Roční obnos později
bude snížen regresem, který jednotlivci budou
musiti později zaplatiti.
Ovšem, aby bylo možno účelně hospodařiti,
je třeba, aby v přední řadě
hospodařil správně stát. V posledních
letech, zejména loňského roku viděli
jsme toho důsledky. Jestliže stát sám
z přebytků výnosu práce, z kapitálu
uloženého ve finančních ústavech
ročně 2 až 3 miliardy nevyčerpává,
tu jsou tyto obnosy likvidní, a poněvadž pak
je velká nabídka a malá poptávka,
pak je umožněno jednak průmyslu, jednak jednotlivcům
soukromé podnikání.
Jestliže jsem s zmínil o jednotlivých přáních,
která bychom měli, měl bych ještě
několik slov ke Státnímu pozemkovému
úřadu. Již v minulých letech naši
řečníci podrobili činnost Státního
pozemkového úřadu kritice. Ani dnes nemůžeme
plně souhlasiti s jedno, stranným vyřizováním
žádostí o příděl půdy.
Jestliže schvalujeme celý státní rozpočet,
nechceme tím snad schvalovati činnost Státního
pozemkového úřadu, do jehož objektivnosti
bylo již předneseno tolik stížností.
K předloženému rozpočtu zaujímáme
toto stanovisko. Schvalujeme s radostí aktivní náš
rozpočet, přejeme si, aby na nynější
výši nebyl stabilisován, nýbrž
aby byl snížen, aby tíživé břemeno
daňové, ať již snížením
počtu ministerstev, ať již snížením
rozpočtu v jednotlivých resortech nebo lepším
hospodářstvím státních podniků,
lesů a statků bylo sníženo. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má pan posl. dr Stern.
Posl. dr Stern (německy): Jest samozřejmo,
že my komunisté odmítáme rozpočet
kapitalistického státu a této vlády,
k níž nemáme nejmenší důvěry.
Musíme však konstatovati, že naše odmítání
rozpočtu liší se zásadně od způsobu,
jakým rozpočet odmítají druhé
oposiční anebo správněji řečeno
zdánlivě oposiční strany. Odmítáme
rozpočet, nejenom pro jeho ráz dělnictvu
nepřátelský, nýbrž také
proto, abychom tím demonstrovali své nesmířitelné
nepřátelství proti tomuto kapitalistickému
státu, kdežto všechny ostatní tak zvané
oposiční strany odmítají rozpočet
jenom proto, poněvadž nejsou zastoupeny v nynější
vládě. Řada těchto stran, na příklad
české strany reformistické povolily právě
takové rozpočty kapitalistickému státu
také němečtí sociální
demokraté nepovolují rozpočtu, nikoli proto,
že jest rozpočtem státu kapitalistického,
neboť i oni souhlasí s tím, že právě
takové rozpočty povolují sociální
demokratické strany ve státech jiných, kde
tyto strany jsou účastny ve vládě.
Jedině my komunisté chceme tímto odmítnutím
vyjádřiti, že nestojíme na půdě
tohoto kapitalistického státu, nýbrž
že tento stát potíráme jako nepřítele
pracující třídy. Tento kapitalistický
a (Další slovo bylo usnesením předsednictva
posl. sněmovny ze dne 25. listopadu 1927 podle §u
9, lit. m) jedn. řádu vyloučeno z
těsnopisecké zprávy. Viz str. 76 této
těsnopisecké zprávy.) charakter Československé,
tak zvané demokratické republiky, zračí
se zvláště, srovnáme-li výsledek
devíti let tak zvané občanské demokracie
s výsledkem desetileté diktatury proletariátu
ve skutečném státě dělníků
a rolníků.
Rozdíl objeví se již ve způsobu, jakým
v obou těchto státech bylo slaveno výročí
jejich vzniku. Co jsme zde viděli v tak zvané demokratické
republice? Jak se tu slavilo deváté výročí?
U největší části obyvatelstva,
u pracujících mas, viděli jsme zklamání,
roztrpčení a pobouření nade vším
tím, co tu v těchto devíti letech zažili.
A za hranicemi tohoto státu? Byl tu nějaký
příslušník některého jiného
národa, který slavil výročí
spolu? Ani jediný, jenom lhostejnost nebo nenávist
u druhých národů, neboť nejen v našem
vlastním státě utlačují vládnoucí
vrstvy druhé, ony utlačují také druhé
národy, vzpírají se jejich sloučení,
právu na sebeurčení rakouského národa,
části jiného národa odtrhly násilným
mírem. Nikde ani stopy sympatie pro tento stát.
Ne-li lhostejnost, tedy nenávist a pohrdání!
Jak zcela jiná byla slavnost desátého výročí
prvního ve světě státu dělníků
a rolníků. Celý národ sovětského
svazu, 130 milionů, byl naplněn jásotem,
slavili vítězství, projevili, že těchto
deset let se vládlo pro ně, že se pro ně
něco vykonalo. A nejenom v hranicích sovětského
svazu, daleko za hranice tohoto státu, bez nadsázky
lze říci, v celém světě nejlepší
část národa, pracující část
národa, dělníci a sedláci slavili
spolu vítězství sovětského
svazu jako své vlastní, pociťovali, že
se tu stalo něco velkého, světodějného,
že počíná nová doba, doba, v
níž nebude žádného třídního
útlaku, v níž se naopak buduje nový
svět.
Tyto pocity obyvatelstva, tento rozdíl způsobu,
jak se oboje výročí slavila, jsou samozřejmé,
srovnáme-li výsledek oněch deseti let s výsledkem
těchto devíti let. Tam vidíme vládu
dělníků a budování socialismu
po prvé na světě, zde zříme
znovu posílenou diktaturu vykořisťovatelů
a zostřenou kapitalistickou anarchii hospodářskou.
(Výkřiky na levici: A vládu pendreků!)
Zajisté. Před devíti lety bylo ovšem
jinak. Tehdy se massám lichotilo, buržoasie byla slabá,
slibovalo se jim vše možné, měli jsme
vlády skoro socialistické, na každý
způsob byli socialisté ve vládách.
Avšak brzy se to změnilo. Socialistickým ministrům
dostalo se kopance, jaký si také zasloužili.
Za ně přibírají se nyní do
vlády aktivisté, občanští aktivisté
utlačovaných národů, aby na svém
vlastním národu spáchali tutéž
zradu, jaké se dopustili vůdcové reformistů
na své vlastní třídě. Po socialismu
není zde ani stopy, nanejvýše chceme-li za
socialismus označiti snad plán, aby byly soukromému
kapitálu zašantročeny dráhy. Kapitalisté,
velkostatkáři nejen podrželi své jmění,
i ti, kteří byli pozemkovou reformou takřka
vyvlastněni, dostali přece zaplaceno, přidaly
se jim ještě miliony a miliardy ve všemožných
formách na zkrachované banky, na ještě
málo nahrabaných válečných
zisků, na ztráty z válečných
půjček, pod všemožnými tituly darovaly
se jim ještě miliony a miliardy. Protekční
děti dostaly ještě zbytkové statky.
Kapitalisté, soukromí podnikatelé, stali
se zase pány hospodářství. To znamená,
že u nás byla zase zavedena úplně kapitalistická
anarchie se všemi svými následky. Na jedné
straně právě nyní vysoká konjunktura,
značné zisky, na druhé straně však
nezaměstnanost a snižování mzdy. Máme
racionalisaci. Tu nám chtějí namluviti, že
to znamená zlepšení hospodářství,
které přijde k dobru všem, zvýšení
hladiny hospodářské, my však vidíme,
že tato racionalisace strašně zhoršila situaci
dělnictva, že tato tak zvaná racionalisace
není nic jiného, než zostřené
vykořisťování a vyssávání
dělnictva, které má za následek, že
se ještě více dělníků
vyhazuje na dlažbu.
Nechci opominouti na školním případě
ukázati, co znamená kapitalistická anarchie,
chci tu předvésti vzorný exemplář
kapitalisty, který, jak myslím, si zaslouží,
aby se s ním veřejnost blíže seznámila.
Právě v těchto dnech byl skončen boj
severočeských textilních dělníků.
Podnikatelé byli bojem nuceni přiznati různé
ústupky, jež jsou jistě malé a byly
by větší, kdyby reformističtí
vůdcové nebyli se v tomto boji chovali tak zvláštně.
Dělníci žádali, aby jim, než zahájí
práci, bylo zaručeno, že nebude nikdo trestán,
a podnikatelé ze strachu před dělníky
byli ochotni k ústupkům. Avšak jeden z podnikatelů,
pan baron Klinger v Novém Městě pod Smrkem,
prohlásil: "Co druzí pánové ujednají,
co se tam podepíše, do toho mi nic není. Mzdové
požadavky povolím já, z milosti, dobrovolně,
poněvadž se mi to tak líbí, poněvadž
snad jsem dobře naložen, avšak nedám si
vzíti práva ve svém podniku vyhoditi dělníky
na dlažbu, poněvadž stávkovali, poněvadž
byli solidární s dělníky druhými."
A situace byla taková, že hrozilo nebezpečí,
že 60 tisíc textilních dělníků,
kteří musí hladověti, i když
pracují, při bídných mzdách,
které dostávají, zahájí stávku,
nebude-li konflikt ve Frýdlantě urovnán.
A pan baron prohlásil: "To je mi docela jedno. Ať
stávkují, jak dlouho chtějí, ať
stávkují, jak chtějí, já musím
několik dělníků ze svého závodu
propustiti a naprosto si nedám do toho mluviti." Zmiňuji
se o tom nejen proto, abych charakterisoval tohoto pana Klingera,
chci o něm říci, ještě toto:
My komunisté nejsme pro methodu individuelního terroru,
my komunisté víme velmi dobře, že jenom
bojem mas možno něčeho dosáhnouti. A
také pan Klinger umoudří se jenom bojem mas,
abych to tak řekl. Avšak nedivil bych se, kdyby za
takových poměrů jednou pan Klinger dostal
nějakou ránu dělnickou pěstí
do své tvrdé lebky. Pravím ještě
jednou, nezmiňuji se o tomto případě
proto, abych ukázal pana Klingera v celé jeho kráse,
nýbrž chci na tomto příkladě
ukázati, co to značí v kapitalistickém
systému, má-li někdo, i kdyby to byl šílenec,
hospodářskou moc v ruce, a abych ukázal,
jak v těchto devíti letech poklesly moc a vliv dělnictva.
Také pan baron Klinger byl jednou zcela malý a slabý,
r. 1920 a mohu se velmi dobře upamatovati na výjev,
když stáli dělníci na dvoře a
pan Klinger chvěje se před hněvem dělnictva
musel podepsati vše, co dělníci na něm
žádali, a dnes může jako malý Mussolini
nebo Napoleon vystoupiti a prohlásiti: Ať se zastaví
celé severočeské průmyslové
území, já chci provésti svoji vůli,
já chci uspokojiti svoji pomstychtivost. (Německé
výkřiky: Poněvadž za ním stoji
státní utlačovací aparát!)
Ovšem a poněvadž dělníci nevyužili
správně doby, která byla příznivá.
To je jenom příklad pro to, jak to vypadá
dnes, po devíti letech. Dělnictvo bylo zatlačováno
krok za krokem Ztrácelo jeden opěrný bod
za druhým, posici za posicí. Dělníci
nemají již co mluviti v podnicích, podnikatel,
vykořisťovatel vystupuje vůči nim jako
"službodárce", dělníci mají
býti ještě rádi a vděčni,
že se jim dostává aspoň kousku chleba,
zatím co oni je ve skutečnosti vykořisťují
a vyssávají nejhroznějším způsobem.
Dnes, po devítileté občanské diktatuře
dovedli jsme to tak daleko, že v Československu téměř
ze všech kapitalistických zemí jsou placeny
nejnižší mzdy a 120 Kč týdenní
mzdy není naprosto zvláštností, naopak
je to převážnou většinou. Dokonce
tak demokratická práva, jako právo volební
atd. bylo již porušeno jmenováním, uloupením
volebního práva vojákům a dnes devět
let po tom, co dělnictvo mohlo moc strhnouti na sebe, kdyby
bylo chtělo, může každý policista
honiti jako zvěř, po ulicích a tlouci pendrekem
ty, kteří veškeré statky tvoří
svou prací. Avšak všemi těmito methodami
buržoasie nedosáhla a nemůže dosáhnouti
skutečné trvalé stabilisace. Přes
konjukturu, přes racionalisaci sami vidíme přiostření
třídních protiv, roztrpčené
boje mzdové, jež vznikají všude přes
to, že je dělnictvo ve své síle k odporu
zeslabeno rozštěpením svých svazů,
vidíme také, že stabilisace není pravou,
není trvalou a není skutečnou, vidíme
to, na zesílení komunistické strany, přes
všechny útoky proti ní a na tom, že jednotná
fronta dělníků vždy více se šíří
ze zdola přes sabotáž reformistických
vůdců. A buržoasie, která dobře
cítí, že se tu stabilisace úplně
nepovedla, že stabilisace není zajištěna
- vždyť slyšeli jsme tu také vývody
řečníka přede mnou, který prohlásil,
že není ještě dosti, že musíme
jíti ještě dále, že musíme
rozpočet ještě více snížiti,
to jest darovati boháčům ještě
více daní - buržoasie zamýšlí
ještě nové loupeže. Přes všeobecnou
nesnesitelnou bídu mají býti dělníci
ještě více okrádáni a olupováni.
Po clech, po berní reformě, po reformě správní,
za podvodem na státních zaměstnancích
přicházejí nová opatření
vlády dělníkům nepřátelská.
Dokonce i sociální pojištění,
tato bídná slátanina, která dělníkům
téměř zcela ničeho neposkytuje, má
býti ještě více zhoršeno, a současně
s tím odňata správa nemocenského pojištění
pracujícím lidem a zároveň zhoršeno
pojištění. Ochrana nájemníků
má býti dále omezena a přes hroznou
bytovou nouzi má býti ještě dále
omezena tak zvaná podpora stavebního ruchu, která
bez toho nic neposkytuje. Tato cesta vede přímo
k chaosu. Jako se dosavadními opatřeními
nepodařilo buržoasii zachrániti kapitalistický
systém, tak se jí to nemůže podařiti
opatřeními dalšími. Ta mohou jen způsobiti,
že se protivy přiostří a že pro
dělníky zbude jen jedno, totiž volba buď
zaniknouti, v nových válkách býti
obětovánu cílům imperialistickým
a kapitalistickým nebo následovati příkladu
ruských dělníků a sedláků
a se zbraní v ruce zjednati si východisko.
Zcela jinak než zde po devíti letech občanského
panství vypadá to v sovětském svazu
po deseti letech proletářské diktatury. Tam
mají pracující lidé politickou moc
a nejen politickou, nýbrž i moc hospodářskou
pevně a neochvějně ve svých rukou.
Velkostatkáři, velkokapitalisté a bankovní
ředitelé byli zahnáni, malí kapitalisté,
kteří tam ještě existují, nemají
ani volebního práva. Velké podniky, banky,
velkostatky byly vyvlastněny bez náhrady, staré
carské dluhy byly zrušeny škrtnutím pera.
Celý těžký a velký průmysl,
hornictví, velkoobchod, obchod zahraniční
a dopravnictví, velká část zbylého
velkého a malého průmyslu, také velká
část maloobchodu je dnes v sovětské
unii socialisována. Tam bylo dokonce uděláno
ještě více. Počíná se
tam uskutečňovati socialismus dokonce na poli, kde
je velmi těžko jej provésti a kde mnoho lidí
pochybovalo, že jej lze provésti, totiž vybudování
socialismu také v zemědělství, u sedláků
pomocí družstev. Kdežto u nás v Československu
již dlouho není osmihodinné pracovní
doby a dr Kramář právě nedávno
mohl si stěžovati, že se neodstraňuje
dosti rychle osmihodinná doba pracovní, v sovětské
unii byla nyní zavedena manifestem při desátém
výročí pracovní doba sedmihodinová.
Zatím co u nás jsou placeny nejbídnější
mzdy, překročili tam již míru předválečnou.
U textilních dělníků na příklad
činí mzdy v sovětské unii po válce
světové a po válce občanské,
po veškerém ničení a obtížích,
jež se v unii vyskytly, nejméně dvakrát
až třikráte tolik jako mzdy textilních
dělníků u nás, poněvadž
totiž tam byl již všeobecně překročen
stav předválečný, zároveň
však dělníkům hůře placeným
dostalo se rychleji zvýšení mzdy než těm,
kteří naproti těmto hůře placeným
dělníkům již dříve byli
v situaci lepší.
V sovětském svazu vidíme zvláštní
ochranu žen a osob mladistvých, kdežto v Československu
můžeme pozorovati zvláštní a dvojnásobné
utiskování žen a mladistvých pro jejich
hospodářskou slabost. V sovětském
svazu dostalo se po prvé v dějinách světa
ženám stejných práv nejen na papíře,
nýbrž i ve skutečnosti. Zatím co zde
má býti sociální pojištění
zhoršeno, vidíme, že se tam zavádí
nejlepší sociální pojištění,
jaké vůbec je dnes na světě a vůbec
nejlepší sociální péče,
jaká vůbec kde existuje. Dělníci dostanou
v sovětském svazu dva až čtyři
týdny placené dovolené a stráví
ji v sanatoriích, v hraběcích zámcích,
na Krymu a na Kavkaze. Kdežto zde jsou dělnická
odborová sdružení utlačována,
pronásledována a omezována, zvláště
ta, která se zastávají třídního
boje, a nemohou se dostatečně vyvinouti, vidíme
v Rusku mocný rozvoj dělnických odborových
družstev. Kdežto zde vládní politikou
se systematicky přiostřuje drahota, vidíme
v sovětském svazu soustavné snižování
cen, aby také takto byla situace dělnictva zlepšena.
A zatím co zde se omezuje průmysl zvláště
v naší kolonii "Slovensku" a t. d., vidíme
v sovětské unii vzrůst průmyslu, který
ještě předstihuje tempo americké. Percentuální
přírůstek výroby v jednom roce, jak
byl zjištěn v sovětském svazu, nemohl
býti konstatován ani ve vysoce vyvinuté Americe.
Zde vidíme sdružení prospěchu a kapitálu
k zostřenému vykořisťování,
tam vidíme po prvé sdružení socialistické
a vzrůstající blahobyt. Kdežto zde provádí
se racionalisace na útraty dělnictva, zlepšuje
se v sovětské unii rok od roku racionalisací
a budováním socialismu situace pracujících
tříd. Ve všech oborech pozorujeme rozvoj, všude
se ukazuje, že to byla správná cesta, kterou
se dali dělníci a sedláci unie a že
jenom diktatura může uvolniti dráhu lepší
budoucnosti.
V Československu máme nejmocnější
stranu ve vládě, stranu českých agrárníků,
a ta je ve své politice podporována zemědělským
svazem, stranou agrárníků německých.
Obě strany prohlašují, že jsou stranami
sedláků. Měli bychom se tedy domnívati,
že v tomto státě se dělá politika
ve prospěch sedláků. Co však vidíme
ve skutečnosti? Vidíme, že pozemková
reforma byla nesmírným podvodem, pramenem příšerného
korupčního a protekčního hospodářství.
Vidíme, jak pracující sedláci byli
takovouto pozemkovou reformou ošizeni a zhola ničeho
z ní neměli. Vidíme, jak se zde nedostává
žádné pomoci sedlákům od vrstev
vládnoucích. Při úvěru jsou
vydáni všanc lichvě, pokud pak jde o provozovací
prostředky, pomoci se jim nedostává, a ani
když dojde ke katastrofám, nejsou pro chudé
a malé sedláky peníze k disposici, poněvadž
fondy stále jen přicházejí k dobru
velkým. Vidíme, že sedláci jsou odříznuti
ode všech vymožeností kulturních. V románech
se sedlákům lichotí, v novelách,
feuilletonech a t. d., avšak ve skutečnosti, přijde-li
sedlák někam do úřadu ve svém
pracovním oděvu, jedná se s ním pohrdlivě
a jenom vznešenému pánu v kožišině
dostane se ovšem přijetí docela jiného.
V sovětské unii, kde vládnou bolševici,
které se vždy snaží vylíčiti
jako nepřáteli sedláků, možno
pozorovati opak toho všeho. Tam byla mezi sedláky
půda velkostatkářská rozdělena
bezplatně, kdežto zde u nás tíží
sedláky nesnesitelné daňové břemeno,
zvláště břemeno daní nepřímých
a kromě toho ještě největší
část tak zv. daní z majetku, kdežto
v sovětském svazu byl sedlák dosud osvobozen
do 25% od daní a nyní po manifestě při
desetiletém jubileu sovětského svazu osvobozuje
se od daní až do 35 %. Kromě toho poskytuje
proletářský stát sedlákům
všemožnou pomoc, úvěry, provozovací
kapitál, pomoc na inventáři, nejnovější
stroje dávají se družstvům k disposici.
Družstvy jsou sedláci sdružováni a jim
umožňováno používati nejnovějších
hospodářských method. Tak jsou vychováváni
k socialismu i při svém individualistickém
charakteru. Bez nadsázky možno říci:
Kolik kapitalistický stát odnímá sedlákům,
jak nesmírná je loupež zde na sedlácích
páchaná, tolik a ještě desetkráte
více poskytuje proletářský stát
sedlákům v sovětském svazu. A není
divu, že miliony sedláků putují do Moskvy,
aby tam uctili Lenina jako svého osvoboditele.