Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zde v Československu máme vládu, v níž jsou zastoupeny také občanské strany utlačovaných národů. Vládnoucí buržoasie si počíná, jako by tím byla v Československu rozřešena otázka národnostní. Ve skutečnosti se však na národnostních poměrech zde naprosto nic nezměnilo. Zástupci Slováků a německé strany občanské sedí ve vládě jen proto, aby se zastřelo, že jejich národy jsou utlačovány, právě tak jako dříve seděli ve vládě sociální demokraté, aby se zastřelo, že jejich třída je utlačována a vykořisťována. Ba ještě více. Od té doby, co jsou občanské strany ve vládě zastoupeny, přiostřilo se ještě potlačování národností. Zde v Československu jsou všechny národy s výjimkou národa panujícího zotročeny, násilně potlačovány. Nutno nazývati věci pravým jménem. Národ, který nemůže svobodně určovati svůj osud, svoji státní příslušnost, kterému je v tom bráněno brannou mocí, jest národem zotročeným a ministři, kteří ve vládě spoluprovádějí takové násilné zotročování ozbrojenou mocí svého vlastního národa, jsou z vlastního stanoviska nestoudnými zrádci. Tito tak zvaní aktivističtí ministři dělají spolu politiku zostřeného utlačování vlastního národa, aby mohli prováděti politiku kapitalistickou, a pracující vrstvy těchto národů mohou se dvojnásobně poděkovati těmto svým tak zvaným zástupcům. Na jedné straně zvýšené, zostřené národnostní utlačování a aby se to vyrovnalo, zvýšené vykořisťování a drancování. To je výsledek aktivistické politiky.

Ani jediný národ tu nemá práva sebeurčení a ačkoli tlak je tak ostrý, neodvažují se ani strany oposiční, ba ani nejoposičnější, němečtí sociální demokraté, žádati jasně a otevřeně, jako my komunisté, že každý národ musí míti právo rozhodovati sám o sobě až do odtržení od státu. Tento národnostní útlak ukazuje se ve všech oborech, ukazuje se také v politice podpichování. Přes účast příslušníků různých národů ve vládě dává se jim zároveň co nejzřejměji na jevo, že nemají co mluviti, že jsou zástupci národů utlačovaných. Ani němečtí ministři nesmí zde mluviti německy a slovenský ministr nesmí ani oficielně prohlásiti, že existuje slovenský národ. Za takových nedůstojných podmínek, které u nás komunistů nejsou věcí nejhlavnější, jež však jsou příznačné pro systém národnostního útlaku, za takových nedůstojných podmínek sedí ti pánové ve vládě a dělají všechno s sebou.

My, komunisté, neusilujeme jen o rovnoprávnost všech potlačovaných národu. Nám záleží na svobodě každého národa. Jak je to se svobodou národa českého? Buržoasie tu provádí politiku - a musí ji prováděti za takových poměrů, když se polovice obyvatelstva skládá z potlačovaných národů a 99% z utlačovaných tříd - která přivádí stát do úplné závislosti na cizích mocích. O nezávislosti národa českého nemůže býti řeči. Avšak tato politika znamená nejkrajnější ohrožení svobody českého národa. Právě tak jako zrazují svůj národ němečtí aktivisté a vládní Slováci, tak zrazují ho také zástupci české buržoasie. Neboť aby mohli prováděti svoji kapitalistickou třídní politiku, aby mohli zachovati třídní charakter státu, dávají v sázku svobodu českého národa. Na příkladě starého Rakouska jsme viděli, jak snadno se takový systém shroutí, jak je vlastně ke zhroucení nezbytně odsouzen. Viděli jsme, jak při takovém shroucení může se státi národ, který dříve vládl, národem porobeným. Český národ prodělal po staletí nejhorší a nejhroznější národnostní porobu a německá buržoasie, která si dnes naříká, provozovala to ještě daleko hůře než dnes buržoasie česká. České buržoasii je naprosto lhostejno, že hrozí nebezpečí, že český národ mohl by se a musí se dostati zase pod takové cizí panství, bude-li se tato politika prováděti dále. Sama nepomýšlí na to, aby se vzdala svého panství k vůli tomuto nebezpečí. Ona musí Československo přivésti do područí cizích kapitalistických mocí, od nichž očekává pro své neudržitelné panství ochrany, čímž však Československo nezbytně musí býti strženo do všech zápletek, které nanejvýš ohrožují i českou svobodu tak pozdě získanou. Zdá se to protismyslným, a přece je to pravda. I pokud jde o svobodu českého národa, ukazují komunisté jedinou politiku, která může svobodu českého národa zajistiti. Vidíme to v rozdílu poměrů i v tomto směru mezi Československem a svazem sovětským. V sovětském svazu jsou všichni národové volni a rovnoprávni. Kdežto zde u nás nesmí se ani část země, totiž Ukrajina, nazývati svým pravým jménem a musí býti označována jako Rusko, zatím co každé pojmenování Podkarpatskou Ukrajinou je konfiskováno, dělá se to v sovětském svazu opačně. Tam - a to je symbolem pro celý systém - celý stát se dnes již nenazývá Ruskem, nýbrž jmenuje se sovětským svazem, aby se tak vyjádřilo, že je svazem svobodných rovnoprávných národů a nikoli strojem na utlačování národů. Každý národ, jen když na to aspoň trochu stačí, má svou vlastní republiku, má právo, přál-li by si toho, kdykoli odtrhnouti se od tohoto svazu sovětů. Menší národnostní území, u nichž není možno utvořiti republiku, mají aspoň územní autonomii a když to již jinak nejde, zřizují se aspoň národnostní sověty. Němci na Volze mají svoji vlastní republiku a je tam velký počet českých území správních, kde dokonce ve velmi malém měřítku mají tam roztroušení Čechové, kteří tam bydlí, svoji národní svobodu. Tak je tomu v sovětské unii. Tak řeší národnostní otázku stát proletářský a současně je tento stát také úplně nezávislým na cizích imperialistických mocích, ač ty by chtěly všechny dohromady s celou svou mocí podkopati nezávislost svazu sovětů. Viděli jsme to v Janově, když byly nabízeny úvěry Rusku za to, že se vzdá pouhé zásady. Požadovalo se od něho pouze, aby pro několik kapitalistů bylo uznáno soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Materielně byla to jenom maličkost, neboť na několika závodech nezáleželo, vždyť máme v sovětském svazu také koncese. Byla to však zásadní otázka, smí-li býti v sovětském svazu soukromý vlastník prostředků výrobních. A sovětský svaz byl v poměrech těžších než dnes tak nezávislý a tak silný, že prohlásil: Za takových poměrů nepříjmeme úvěrů, poněvadž nechceme se vzdáti v sovětské unii zásady socialistické. Dobře se ještě pamatuji, že strany sociálně demokratické, II. internacionála, místo, aby to uvítaly a podporovaly, tehdy napadly sovětský svaz tak, jako nyní v otázce válečného nebezpečí.

Tak jako v těchto velkých otázkách, o nichž jsem zde mluvil, tak ve všech oborech je rozdíl mezi státem kapitalistickým a státem proletářským. Kapitalistické státy pyšní se zejména svými vymoženostmi v oboru kulturním. Svaz sovětů líčí se se zálibou jako země barbarská, mluví se o bolševickém chaosu, před nímž nutno zachrániti země kulturní. A jak je tomu ve skutečnosti? Nikdy na světě nebyly provedeny ještě tak veliké kulturní výkony, jako v těchto deseti letech za diktatury proletariátu. Jenom mocný boj proti analfabetismu, který byl za panství carevny nemožný, kterému kapitalisté bránili všemi prostředky, jest sám o sobě již výkonem, který se nedá s ničím jiným srovnati. Avšak nehledě k tomu, vznikl veliký počet škol všeho druhu a stupňů, rozkvetlo znova umění a literatura, státní peníze jsou dány k disposici pro všechny možné vědecké účely. A nejrozhodnější je, že při tomto celém budování kultury po prvé pronikl zcela nový duch. Kdežto u nás ve školách očkuje se proletářským a selským dětem kapitalistická morálka, aby i tímto způsobem upevnil se systém vykořisťování, v sovětském svazu po prvé učí se proletářské a selské děti znáti ducha zcela nového, jsou vychovávány na moderní, třídně uvědomělé pracující lidi. Kdežto zde u nás je škola vydána do rukou páterů, kteří, jak bylo viděti ze slov pana řečníka přede mnou, pořád ještě nejsou spokojeni a vždy více požadují v tomto oboru, kdežto u nás ještě i platy tohoto panstva zavádí kongrua na účet nejchudších a připravuje se konkordát, vidíme v sovětském svazu po prvé úplné odloučení státu a církve, mocnou osvětovou práci v největším měřítku i na vesnicích a v sovětském svazu jsou již selské vesnice, které jsou prosty jakékoli pověry. Kdežto zde je obětován pověře nesmírný počet žen, které ze strachu, že musí poroditi dítě, jež nemohou uživiti, vydávají se buď smrti nebo trestu, vězení, vidíme, jak i tato otázka byla v sovětském svazu řešena v novém moderním duchu. Kdežto zde v Československu je zločinem, když se bojuje proti nesmyslné pověře, která již dávno je vyřízena vědou, kdežto zde v tomto moderním kulturním státě je škola povinna dětem vpravovati, že první člověk byl udělán z hlíny a že všichni ostatní lidé od něho pocházejí, o čemž Darvín před tolika již lety dokázal že je to nesmysl, vidíme, že v sovětském svazu nikoli násilím, nýbrž mocnou soustavnou osvětovou prací vychovává se nové pokolení lidí, které vidí svět tak, jak jest a nedá na sebe působiti překonanými pověrami. Ovšem říká se nám a říkají to i tak zvaní vůdci dělnictva: Co je to všechno platno, my zde máme přece demokracii, rovnoprávnost všech, a tam v sovětském svazu je diktatura, je tam terror a nevím, co ještě všechno tam je, my nechceme žíti pod terrorem, chceme býti svobodni. Jak je to s touto otázkou? Celá demokracie zde - to by se opravdu nemělo již popírati - je vyloženým podvodem. Co je demokracie ve skutečnosti? Demokracie je tam, kde massy mohou spolumluviti, spoluraditi, spolurozhodovati a kde se především děje to, co massy chtějí. Máme takovou demokracii? Neděje se tu právě opak toho, co massy chtějí? Nebo chtějí snad massy takovou berní politiku, chtějí snad býti od policistů bity, chtějí, aby při každé stávce, při každém boji o kousek chleba vystupovala proti nim policie a branná moc? Přejí si tuto vykořisťovací politiku? Nikoli, jich se nikdo neptá, politika se provádí proti jejich vůli. Jednou za několik roků smějí odevzdati hlasovací lístek, při tom celá moc tisku, páterů, školy, tak zvané inteligence, moc hospodářská, všechno hodí se na váhu, aby se namluvilo proletářům: Náboženství je v nebezpečí, národ je v nebezpečí, nevím co ještě je v nebezpečí, aby proletář: volili své vykořisťovatele. Pak se sestoupí parlament, pak se čachruje o utvoření většiny, potom jest sestavena vláda a po celou tu dobu může byrokracie dělati, co chce, a to se nazývá demokracií, vůlí lidu. Máme svobodu tiskovou, svobodu shromažďovací? Chtějí-li dělníci vyjíti na ulici, aby slavili sovětský svaz, zakazuje se jim to, a když to přece učiní, jsou biti pendrekem. Nemine téměř dne, aby náš tisk nebyl konfiskován pro nejnevinější výrazy. Po demokratické svobodě není stopy, a nejnovější správní reforma celou diktaturu ještě přiostřila. Je stále jasnější, že to, co máme jako ve všech kapitalistických státech, není nic jiného, než zakrytá diktatura buržoasie. V sovětském svazu máme diktaturu proletariátu. Avšak tato diktatura proletariátu jest největší demokracií, jaké vůbec možno dosáhnouti, pokud nebudou se světa odstraněny rozdíly třídní. Dělníci a sedláci volí si sověty, kdežto zde po 6 let nikdo nesmí poslanci něco do toho mluviti. Dělnické rady musí hned odstoupiti, když jich jejich voličové nechtějí. Tam mají proletářskou svobodu tisku. Samozřejmě netrpí se v tisku žádný atentát na vládu sedláků a dělníků. Avšak dělničtí a selští dopisovatelé mohou klidně říci všechno, co mají na srdci, mohou co nejostřeji kritisovati poměry, není-li jim něco vhod. Již často jsme v časopise "Sociál-demokrat" četli dopisy z kruhů dělnických a rolnických, které byly uveřejněny v "Pravdě", což je důkazem, že existuje svoboda tisku pro lidi pracující, nikoli však pro vykořisťovatele, kdežto u nás je tomu naopak.

Ovšem, sovětský svaz má také armádu a tu se pořád říká, že také v sovětském svazu je militarismus, jenomže je to militarismus rudý. Avšak armáda v unii sovětů, ozbrojená moc, milice, je něco zcela jiného než armáda u nás v Československu. Již jediná skutečnost, že dělníci v podnicích mají zbraně, pušky, je důkazem, že v sovětském svazu existuje skutečná demokracie. Kde se neděje to, co chtějí massy, nikdo by si netroufal dáti masám do ruky pušky. Rudá armáda není jako u nás proto, aby stávkující dělala povolnými, aby potlačovala povstalé dělníky, upevňovala panství kapitalistů, nýbrž aby hájila panství pracujících proti cizím útokům, proti pokusům svrhnouti je. Také proti pokusu války imperialistických států proti unii sovětů. U nás vidíme, že se ročně vydávají 2 miliardy na to, aby byl vytvořen mocenský nástroj k potlačování dělníků uvnitř a pro imperialistické válečné dobrodružství na venek.

Avšak my prohlašujeme znovu a prohlásili jsme to již dosti často: Kdyby vládnoucí kruhy chtěly se odvážiti pokusu o imperialistickou válku, pak ovšem pracující vrstvy vezmou pušky, avšak nebudou bojovati proti sobě, zbratří se na frontách a imperialistickou válku změní ve válku občanskou, a kdyby se mělo Československo dokonce odvážiti účasti ve válce proti prvnímu proletářskému státu světa, proti unii sovětů, pak je ještě samozřejmější, že pracující vrstvy použijí zbraní, jež jim byly dány do ruky, nikoli k boji proti svazu sovětů, nýbrž na ochranu sovětské unie pro vítězství proletářské revoluce.

My víme, že vinu na tomto vývoji poměrů, na této bilanci tak smutné pro vrstvy pracující, mají nejen kapitalisté, kteří devět let vládli, nýbrž i reformističtí vůdcové stran proletářských. Oni v hodině, kdy proletariát mohl na sebe strhnouti moc, ukázali mu jinou falešnou cestu. Dnes sabotují jednotnou frontu pracujících i v boji o požadavky dne. Avšak věci jdou svou cestou a přes tuto sabotáž nedají se pracující vrstvy zdržeti, aby za své požadavky nebojovaly. V těchto bojích o denní otázky uvidí, kdo je jejich skutečným vůdcem, kdo to myslí s jejich zájmy poctivě. Shromáždí se kolem strany komunistické, nabudou důvěry k ní a za jejího vedení budou následovati příkladu, který byl dán dělníky a sedláky unie a sovětů, a se zbraní v ruce zničí kapitalistický systém a diktaturou proletariátu uvolní cestu komunismu. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Mičura. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Mičura: Slávna snemovňa! Keď sa zúčastňujem rozpočtovej debaty, činím tak s hľadiska slovenského a chcem predniesť moje stanovisko, pokiaľ sa týka aktuálnych otázok štátnej správy, ďalej kultúrnych a konečne národohospodárskych a sociálnych pomerov na Slovensku.

Reorgánizácia verejnej politickej správy podľa systému zemského očakávaná je s úplnou dôverou v nádeji, že Slovensku môže prispieť len k dobru.

Územie terajšieho Slovenska, ktoré pozostáva z 19 žúp uhorského systému a zo 4 municipálnych miest, a ktoré podľa československého župného systému bolo rozdelené na 6 samostatných, jedna od druhej neodvislých žúp, bude tvoriť územie jednotné, ako sväzok územnej samosprávy, bude právnickou osobou, ktorá môže nabývať práv a môže sa samostatne zaväzovať, v dôsledku čoho Slovensko docieli toho, čo v minulosti docieliť nikdy nemohlo a dostane organizáciu najvhodnejšiu k uplatňovaniu svojej svojráznosti v rámci Československej republiky.

Jednokoľajné obstarávanie verejnej správy, ktorý spôsob má byť zavedený na území celej Československej republiky, nie je na Slovensku novum. Však autonomná správa i za uhorského systému čo do exekutívy bola obstarávaná úradníctvom, ovšem autonomnými úradníkmi z povolania, ktorí súčasne obstarávali aj administráciu štátnu. Veľký význam a dôležitosť reorganizácie našej verejnej správy dodáva tá okolnosť, že novým útvarom na poli samosprávy prepúšťa a zaisťuje sa samostatná pôsobnosť v miere ďaleko rozsiahlejšej, ako sa to dostávalo župám podľa uhorského systému, ďalej že na obstarávanie zákonom určených účelov zemí zabezpečené sú aj dostatočné finančné zdroje a prostriedky, tak že pri dobrej a svedomitej administrácii, pri správnom pochopovaní povinností zemského zastupiteľstva a jeho členov, pri tejto veľkej pôsobnosti so zabezpečenými finančnými prostriedkami môžeme očakávať skvelé výsledky. Na Slovensku po tejto stránke už máme isté zkúsenosti, nakoľko župný systém československý tam už jestvuje od začiatku r. 1923. Najciteľnejšie ťažkosti zapríčiňovalo neriadné vyrubovanie, predpisovanie a vymáhanie štátnych daní, od čoho je závislý aj úspešný výsledok v platení a prideľovaní župných prirážok pri kumulatívnom spravovaní daní. Ťažkosti tieto zvyšovala aj tá okolnosť, že daň dôchodková, ktorá nie je podkladom vyrubovania župných a obecných prirážok, bola spoločne spravovaná s daňami priamymi, tvoriacimi prirážkovú daňovú základňu, čo zapríčinilo, že pre veľké nedoplatky práve v dani dôchodkovej participačný kľúč sväzkov územnej samosprávy bol umele snížený a často sa stalo, že obec, v ktorej všetky priame dane boly zaplatené, na obecných prirážkach, pre veľké nedoplatky v dani dôchodkovej neobdržala žiadneho prídelu. Ten istý reflex zjavoval sa aj u žúp, tak že muselo byť prikročené k neistému systému zálohovému. Tento nedostatok, chvála Bohu, bude následkom oddeleného spravovania dane dôchodkovej odstránený a samosprávné sväzky majú väčšie výhľady, že nimi vyrubené prirážky do kasy fakticky aj dôjdu.

Nový zákon o finančnom hospodárení prináša zemiam, zvlášte na Slovensku, v odvádzaní 30% prirážky pre osobné výdaje školské, v dôsledku čoho musia byť aj prirážky primerane zvýšené. Podľa zprávy, ktoré som obdržal, župné rozpočty na r. 1928 pripravujú sa vyčerpaním maximálnej výšky prípustných prirážok. To má byť pripisované vývinu samosprávy, že so dňa na deň vyskytujú sa nové a nové potreby, ďalej možnosti participácie z prídelu z dane z obratu a čo do ďalšieho vývinu a zaistenia potrebnej úhrady, môže nás uspokojovať okolnosť, že daňová základna zákonom o bernej reforme je na Slovensku spravodlive, bez ujmy chudobnejšieho obyvateľstva zvýšená.

Ako hovorím, Slovensko neobáva sa uvedenia do života zákona o reorganizácii verejnej správy, ani zákona o finančnom hospodárení sväzkov územnej samosprávy, ktoré sú jeden od druhého neodlučiteľné. Pôsobnosť, jej finančné prostriedky sú zabezpečené a úspech je závislý jednak od zdravého pochopenia práv a povinností zemského zastupiteľstva a jeho členov, jednak ale - a to prízvukujem - od oduševnenosti, od chuti k práci povolaného úradníctva. Aby sme toho docielili, musíme sa vynasnažovať, aby záujmom úradníctva bolo vyhovené, ich práva a nároky boly honorované a uznávané. Žiaľ Bohu, môžem tvrdiť, že i stým vrstvám úradníctva, zvlášť úradníctvu slovenskému boly zapríčinené krivdy, pred odstránením ktorých nemôžeme očakávať úplnú oduševnenosť a chuť k práci.

V prvom rade poukazujem na t. zv. slovenskú výhodu, ktorej v úplnej miere nedostalo sa ani jednému úradníkovi zo Slovenska, prevzatému z administrácie uhorského systému, kdežto ich kolegom, pochodiacim z územia mimoslovenského, dostalo sa tejto výhody jednému každému v úplnej miere. Toto rigorózné pokračovanie bolo prevedené výlučne u politickej správy, lebo u iných rezortov medzi úradníkmi zo Slovenska a medzi úradníkmi z mimoslovenska pochodiacimi takéto rozdiely robené neboly.

Úradníci z bývalých žúp uhorského systému, ktorí boli či už ministrom plnomocníkom pre správu Slovenska a či ním poverenými županami dočasne prevzatí a za spôsobilých uznaní pre službu v Československej republike, boli povinní podľa zákona podať si žiadosti o definitívné prevzatie do štátnej služby a v ich žiadostiach museli prehlásiť, že v prípade vymenovania podrobujú sa predpisom služobnej pragmatiky rakúskej. Úradníci títo boli všetci úradníkmi municipálnymi, akých rakúska pragmatika vôbec nezná, v dôsledku čoho nikde nie je uznaný ich penzijný nárok na služobnú dobu, ktorú ztrávili u bývalých municipií pred ich definitívnym prevzatím do štátnej služby. Uhorský LIX. zák. čl. z r. 1907 vypovedal úplnú reciprocitu čo do penzijných nárokov medzi službou štátnou a medzi službou municipálnou. Tak sa zdá, že o platnosti tohoto zákona dnes nemôže býť ani reči a úradníkom, medzi nimi tým najlepším, hrozí nebezpečie, že ich dlhoročná služba, ztrávená u bývalých municipií, započítaná nebude. Netvrdím, že pri jednotlivých penzionovaniach by sa pokračovalo takto krudelne. Však máme prípady, že pojedným už penzionovaným úradníkom takáto služba pri vypočítavaní ich penzijných pôžitkov bola do úplnej miery honorovaná, ovšem k uspokojeniu duševného stavu nášho úradníctva to nestačí a odporúčalo by sa tieto nároky stanoviť výslovne zákonom.

Mimo toho služba municipálna neuznáva sa za rovnocennú so službou štátnou pri ustálení rangového poradia podľa služobnej pragmatiky (druhý bod §u 37 služobnej pragmatiky).

Mestá municipálné a mestá so sriadeným magistrátom na Slovensku boly koncom r. 1922 zrušené. Ich úradníci, ktorí boli zamestnávaní pri obstarávaní štátnej administrácie, museli podať podľa zákona žiadosti o prevzatie do štátnej služby. Ačpráve úplná reciprocita čo do výslužby bola pre týchto úradníkov voči službe municipálnej a voči službe štátnej zákonom LVIII. z r. 1912 zabezpečená, títo tým istým spôsobom, ako úradníci bývalých municipií, ztratili nárok na započítanie služobnej doby do výslužby ztrávenej u mesta. Potrebná je tá istá oprava ako u uradníkov prevzatých od bývalých municipií župných. Mimo toho žiadosti týchto úradníkov, podané koncom r. 1922, neboly hneď vybavené, ale boly vybavené len behom r. 1923, následkom čoho pri vymenovaní aplikovaný bol § 7 zák. č. 394/1922 a nebol im priznaný nárok na drahotný prídavok na manželku a ich deti. Boli pojímaní ako úradníci vymenovaní r, 1923, ktorí ešte nikdy nekonali verejnú službu. Je to veľká krivda, ktorá nemôže byť ani inštančným postupom v administratívnom pokračovaní, ani u správneho súdu odstránená. Sú konkrétné záporné decizie Najvyššieho správneho súdu.

Voči obecným a obvodným notárom na Slovensku tiež boly páchané isté krivdy, ktoré by mohly byť ľahko odstránené. Podľa vládneho nariadenia 573/1920 nezapočítavajú sa im válečné roky podľa zákona 457/1919. Obecní a okolní notári nemohli byť všetci ku dňu 1. augusta 1920 definitívne prevzatí do štátnej služby. Použitím ustanovenia zákona 211/1920 bolo pokračované tak, že pojední notári, ktorí čo do služby ešte vyhovovali, neboli definitívne prevzatí, ale len dočasne boli ďalej zamestnávaní Československou republikou. K ich penzionovaniu prikročovalo sa postupne, takže máme notárov, ktorí boli až roku 1924 penzionovaní podľa uhorských zákonov. Zákonom 310/1924 boly penzie bývalých župných zamestnancov a obecných a obvodných notárov primerane zvýšené. Ministerstvo financií a ministerstvo vnútra neuznáva notárom, ktorí slúžili Československej republike a boli v rokoch 1923-1924 penzionovaní, nároky na zvýšenú penziu podľa zákona 310/1924 na dobu až do 1. januára 1925. Vo skutočnosti to vyzerá tak, že notár, ktorý verne slúžil republike a bol pozdejšie penzionovaný pre jeho práceneschopnosť alebo jeho vek, nepožíva zvýšenej penzie, kdežto notár, ktorý pre jeho úplnú nespoľahlivosť nebol prijatý do služby Československej republiky, túto zvýšenú penziu požíva. Ide tu o jednoduchý výklad zákona a tieto krikľavé prípady mohly by byť ľahko sanované.

V justičnom rezorte priniesla systemizácia rozmnoženie sudcovských miest, ale celý jej priaznivý výsledok zostáva na papieri, poneváč systemizované miesta nemôžu byť obsadené pre nedostatok uchádzačov.

Na doloženie tohoto tvrdenia dovoľujem si predniesť niekoľko dát.

V obvode bratislavskej súdnej tabule je 313 systemizovaných miest sudcovských. Po prevedení povyšovacích návrhov bude obsadené 267, neobsadených miest zostane 46, t, j. asi 16%. V obvode košickej súdnej tabule je 265 systemizovaných miest sudcovských, o vybavení povyšovacích návrhov bude obsadené 208, zostane neobsadených miest 57 - to je 22%, takmer štvrtina.

Povinnosťou vlády je, aby tento neblahý a na vybavovanie súdnej agendy veľmi doliehajúci nedostatok sudcov hľadela odstrániť a vytvoriť pomery normálné.

Sám ako sudca i ako administrátor musím uznať, že prostriedky, ktoré má po ruke justičná správa, aby tento nedostatok odstránila, sú obmedzené. Hranica týchto prostriedkov je daná organizačnými zákony a predpokladmi pre ustanovenie určitej osobnosti za sudcu.

Podľa týchto predpisov vo vlastnom obore pôsobnosti a z iniciatívy justičnej správy môže byť iba uľahčená možnosť doplnenia sudcovského stavu, a to zkrátením prípravnej doby najviac na dva roky. Deje sa to síce na úkor riadnej výchovy sudcovského dorastu, ale vo stave tiesne aj tento prostriedok nutno prijať.

Justičná správa ho aj použila a ja to ochotne kvitujem. Treba sa však pýtať, či tento prostriedok postačí a či skutočne povedie k cieľu? Justičná správa nemá možnosti donútiť právnický dorast ku vstupu do prípravnej služby sudcovskej. Ide tu v podstate o otázku, ako zvýšiť nabídku právnického dorastu k súdnej službe.

A tu sme podľa môjho zdania u koreňa veci. Právnický dorast sa neuchádza o sudcovskú službu preto, lebo mu táto služba hospodársky nevyhovuje. Honorovanie sudcov, tak ako bolo stanovené platovým zákonom, mimo miest prezidentov, nedáva dorastu nádeje, že by v krátkej dobe existenčne bol zabezpečený. Mimo toho je všeobecne prijaté presvedčenie, že sudcovský úrad je ťažký a vyčerpávajúci. Stojíme tedy pred faktom: ťažkosti a odpovednosť úradu a nedostatočné honorovanie. Že tento známy fakt neláka právnický dorast k súdnej službe, je prirodzené a jeho dôsledky budú v súdnictve tak dlho pociťované, dokiaľ všeobecné pomery právnického dorastu nezmenia sa tak, že z existenčných dôvodov, z dôvodov obhájenia holého života bude tento dorast síce nútený prijať prácu, ale aj biedu. Nechcem sa týkať otázky, ktorá je každému mu jasná, aký účinok bude mať tento vynútený vstup do sudcovskej služby na úkony neodvislého sudcu.

Mám za to, že nielen justičná správa, ale štátna správa vôbec a jej vedúci činitelia musia sa v záujme štátu starať o to, aby sudcovský stav nebol zpauperizovaný a tým znechutený pre vznešené a štát uchovávajúce výkony spravodlivosti.

Ak bola systemizácia sudcovských miest pomerne priaznivá, alebo správne rečeno, dostačujúca, musím vyhlásiť, že je systemizácia úradníckych miest súdnych kancelárií naprosto nedostačujúca. (Posl. dr Slávik: A ešte im dávajú nové úkoly, legalizáciu atd.!) A nesystemizujú na to nové miesta.