Jedným článkom tejto maďarskej politiky
chantage je i kverulantské vystupovanie exponentov budapešťskej
politiky v tomto parlamente. Len z tohoto dôvodu môžeme
pochopovať pána dr Szüllő, ktorý
ostrými slovami vo svojej reči obvinil našu
republiku z utlačovania Maďarov, ale nepriniesol žiadnych
konkrétnych dokladov pre svoje obvinenie, lebo ich jednoducho
priniesť nemohol. Jeho obvinenia ohľadom utlačovania
Maďarov po stránke kultúrnej a politickej sú
len všeobecné paušálné obvinenia,
ale nevyvrátil to, že 745.000 Maďarov má
v republike našej výborne organizované stredné
školstvo udržované zo štátnych prostriedkov,
majú ľudových škôl viac, ako ich
majú ich súkmenovci v Maďarsku. Nevyvrátil,
že Maďari majú u nás 58 časopisov,
z toho 14 denníkov, teda viac denníkov, viac časopisov,
ako ich majú Slováci. Pan dr Szüllő
tvrdil tiež to, že Maďari sú utiskovaní
i v svojích občianských právach. Ako
tomu však vo skutočnosti je, stačí vzpomenúť,
že pán dr Szüllő sám poslal
gratulačnú depešu Rothermereovi za jeho prácu
o rozbitie tohoto štátu a pánu Szüllővi
sa pre tento jeho "loyálny" čin ani vlas
na hlave nezkrívil. Videl som p. dr Szüllőva
zasednúť si v auguste tohoto roku pri kongrese medziparlamentnej
Unie v Paríži ako člena československého
parlamentu do lavíc zástupcov maďarského
parlamentu a tento demonštračný čin
zostal bez všetkých následkov. Použil
som tu jednoduché argumentum ad hominem, lebo príkladov
o krajnej shovievavosti naších úradov k výstrelkom
maďarského šovinizmu a nenávisti k tomuto
štátu je celá spústa. Ovšem, že
sú mnohé opatrenia vlády i zákonodarstva
terajšej československo-nemeckej vládnej koalície,
s ktorými nesúhlasíme a proti ktorým
sa ostro staviame. Tieto však nie sú namierené
proti maďarskej národnosti, ale stíhajú
občianstvo vôbec, hlavne však sú namierené
proti pracujúcej vrstve ľudu československého.
Dnešný vládny režím nie je nám
milý, ale jeho dôsledky padajú na úkor
celého občianstva a nie na úkor niektorej
národnosti. Špeciálne povedal by som, že
dnešným naším režímom trpia
väčšinou nacionálné československé
záujmy viac než maďarské. Vzpomeniem len
odňatie volebného práva četníkom
a vojakom, ktoré Maďarom spôsobilo väčšie
zastúpenie pri obciach, než im podľa počtu
obyvateľstva maďarského náleží.
My sme tedy naskrze nie nadšení dnešným
vládnym režímom. Sme proti nemu rozhodne v
opozícii. Ale s utlačovaním práv politických
a občianskych nech práve tí k Maďarsku
gravitujúci páni mlčia.
Dnešný vládny kurz v Maďarsku je režímom
toho najtemnejšieho stredoveku. Nechcem sa teraz dotýkať
útisku maďarského pred prevratom, lebo páni
zo strany maďarskej sú nervózni, keď sa
im staré hriechy maďarské vyčítajú.
Že vraj už za ne sú potrestaní. Budem
hovoriť o dnešnom maďarskom režíme.
Maďarský parlament zaviedol XXVI. zák. čl.
z r. 1920 veľkú vymoženosť občianskych
slobôd, a to trest palicovaním. Celú spústu
nielen zločinov, ale i prečinov trestá maďarská
justícia palicovaním. Podľa §u 2 tohoto
famózneho zákona je minimum pre dospelých
10 úderov, pre mladistvých minimum 5, maximum 25
úderov. Maďarské pomery dovoľujú,
aby tohoto krajne diffamujúceho a zdravotný stav
odsúdeného ohrožujúceho trestu bolo
zneužívané častokrát i pre prečiny
pomerne menej dôležité. XXXVIII. zák.
čl. z r. 1920 rozšíril pôsobnosť
štatariálneho súdnictva na celý rad
deliktov, ktoré nikdy a v žiadnej zemi, snáď
len v Azii, neboly trestané smrťou. Tak na pr. vydieračstvo,
urážka majestátu, porušenie domáceho
mieru atď.
III. zák. čl. z r. 1920 krute trestá hnutie
socialistické: trestom smrti, doživotným žalárom,
a jestli čin nie je zločinom, ale len prečinom,
tak trestnicou do 10 rokov.
Tento zákon podľa §u 8 trestá väzením
do 3 rokov toho, kto použije urážlivého
slova na maďarský národ.
XXIX. zák. čl. z r. 1921 jedná o zjednodušení
trestného poriadku. Maďarsko zjednodušilo toto
trestné jednanie tak, že v prevažnej väčšine
trestných prípadov u sedrií, t. j. u krajských
súdov, odstránilo senáty a zaviedlo jednanie
pred samosudcami.
XXV. zák. čl. z r. 1920 zaviedol na univerzite a
technike peštianskej tak zv. numerus clausus, ktorým
nemaďarskí študujúci vylúčení
boli zo štúdií vysokých škôl,
lebo na ne podľa §u 1 tohoto zákona sú
pripustení len tí, ktorí sú bezpodmienečne
verní maďarskému národu a v mravnom
ohľade úplne spoľahliví.
Myslím, že tieto príklady stačia na
ilustrovanie slobody právnej a osobnej bezpečnosti
v Maďarsku.
Ako nakladajú Maďari s národnými menšinami,
špeciálne so slovenskou menšinou, a ako plnia
ustanovenia 55. a 58. článku trianonského
mieru o ochrane národných menšín, nech
slúži nasledujúce: Vezmime príklad z
oboru školstva. I tu chcem užiť prameňa
autentického. Citujem stenografický protokol schôdze
maďarského parlamentu zo dňa 5. mája
1927. V tejto schôdzi povedal soc. demokratický poslanec
maďarský Gejza Malasits doslovne toto: "Musím
sa zmieniť o art. 50. tejto smluvy - predčítal
doslovný text - ohľadom ktorého boly v Maďarsku
vydané nariadenia, ktoré predpisujú, že
určenie vyučovacej reči je autonomným
právom obcí a cirkví, o ktorom rozhoduje
školská stolica. Chyba je tá, že úradné
osoby, ktoré zasedajú vo školských stoliciach,
jednoducho neberú na vedomie, že by sa v týchto
obciach malo vyučovať nemaďarsky. Ak sú
rodičia zastúpení vo školskej rade,
tí tam majú veľmi málo práva.
A i keď sa do školskej stolice dostanú zástupci
obecenstva, tí sa tam netrúfajú ozvať,
poneváč notár a kňaz ich utiskujú,
a tak autonomia sa iba málo uplatňuje vo skutočnosti.
Paragrafy opierajú sa o sebaurčovacie pravo, toto
právo sa vo skutočnosti neuplatňuje, poneváč
obyvateľstvo nemôže použiť tohoto svojho
práva."
Prehovoril to síce soc. demokratický poslanec maďarský,
ale použil to s toľkými omluvami, že skutočne
každý, kto stenografický protokol si prečíta,
môže byť presvedčený o tom, že
to, čo predniesol poslanec Gejza Malasits, to zaiste odpovedá
pravde, ba budí presvedčenie, že skutočnosti
sú horšie.
Ako ale vládné strany maďarské nazerajú
na plnenie trianonskej mierovej smluvy, ukazuje reč poslanca
Mikuláša Weichera, katolíckeho farára
z nemeckej obce u Budapešti, Törökbálintu.
Povedal toto vo schôdzi maďarského parlamentu
dňa 30. mája 1927: "Nemcom nikto nemôže
zabrániť v tom, aby deti doma v rodine, na ulici medzi
sebou a pri hrách nepoužívaly svojej materinskej
reči. Tiež v kostole majú byť Nemci vo
svojej materinskej reči vedení k tomu, aby milovali
svoju maďarskú vlasť. Len jedna vec je, ktorú
nikdy neprepustím nikomu, a to je škola. Tu znám
iba jedinú povinnosť, aby v Maďarsku každý
maďarský štátny občan naučil
sa po maďarsky. To sa môže stať iba v škole
pri rýdze maďarskom vyučovaní."
Weicherova reč priniesla mentalitu maďarského
farára - pána školy a v tom smere ona je potvrdením
žaloby, ktorú proti školským stoliciam
predniesol poslanec Malasits.
Návrh Malasitsov, ktorý navrhoval opatrenia, aby
sa mohlo v praksi previesť vyučovanie Nemaďarov
vo vlastných školách, maďarský
parlament na žiadosť grófa Bethlena zamietol.
Podľa úradných maďarských štatistík
(Magyar statiszt. hivatal Évkönyve) niet v Maďarsku
ani jedinej slovenskej opatrovne, ačkoľvek je v Maďarsku
300.000 Slovákov, niet ani jedinej slovenskej obecnej školy
a je len 36 maďarizačných škôl,
t. zv. maďarsko-slovenských škôl typu C.
Prevažná časť Slovákov v dnešnom
Maďarsku sú evanjelici. Je fakt, že evanjelický
biskup Raffay zakázal vyhlásiť nariadenie o
menšinových školách vo svojích
cirkevných sboroch a vo svojej zpráve, ktorá
bola uvedená v "Pesti Napló" v č.
132 z r. 1927, vyhlásil, že "štát
sa nemôže uspokojiť s menšinovými
školami, lebo sa v nich mladá generácia nenaučí
dostatočne po maďarsky."
Slováci v Maďarsku sú tedy nútení
navštevovať školy maďarské.
Dáta, ktorými som tu mohol poslúžiť,
sú vybrané z úradných maďarských
dokumentov. Ale skutočný život slovenskej menšiny
je ďaleko horší, ďaleko udeptanejší,
než to uvedené dáta môžu znázorniť.
Ačkoľvek to znie snáď paradoxne, treba
konštatovať, že práve neobyčajne
špatné postavenie československej menšiny
v Maďarsku zťažuje, ba znemožňuje sostaviť
rad markantných prípadov, v ktorých jednotliví
príslušníci tejto menšiny boli prenasledovaní
preto, že sa hlásili ku svojej národnosti.
Z valnej časti neuvedomelá, zastrašená
čsl. menšina nemá v posledných rokoch
ani vodcov, ani vynikajúcich jednotlivcov, ktorí
by svojím jednaním zavdali maďarským
úradom podnet k význačným aktom perzekúcie.
Ovzdušie, vytvorené maďarskou vnútornou
politikou a maďarskými úrady, jednajúcimi
v jej duchu, postačí samo o sobe, aby odstrašilo
tých, čo by snáď chceli svoju československú
národnosť nejako na vonok zdôrazniť.
Niekoľko prípadov perzekúcií slovenských
ľudí je mi známe. Mohol by som poslúžiť
prípadom evanjelického farára Jozefa Roháčka
v Nyiregyházy, ktorý bol r. 1920 odsúdený
trestným súdom v Debrecíne na 3 roky do žalára
pre zločin veľzrady a verejného poburovania.
Žaloba opierala sa hlavne o výpoveď svedka, ktorý
dokázal, že Roháček nabadal svojích
súkmenovcov, aby sa pri nastávajúcom sčítaní
ľudu hlásili ku svojmu materinskému jazyku.
Takto sa prevádzalo, ako je vidieť z tohoto procesu,
sčítanie ľudu a úradné zmenšenie
skutočného čísla Slovákov v
Maďarsku z 300.000 na 146.000.
O tlačí slovenskej nemožno vôbec v Maďarsku
hovoriť. Ako sa pokračuje voči tlači,
dokazuje tento prípad.
Michal Dorkovič z Békéšskej Čaby
podal už niekoľkokrát žiadosť o povolenie
nepolitického slovenského časopisu. Bol odmietnutý.
Prvá žiadosť bola zamietnutá pod zámienkou,
že časopis pod názvom "Slovenské
Noviny" už vychodí v Maďarsku. Nato podal
Dorkovič novú žiadosť o povolenie nepolitického
časopisu pod menom "Slovenský Národ".
Táto žiadosť bola po viac ako dvoch rokov rovnako
zamietnutá podľa nariadenia o spotrebe rotačného
papiera, ktoré vyhradzuje rozhodnutie o povolenie nových
periodických tlačív min. predsedovi. Treba
podotknúť, že celému radu maďarských
časopisov bolo predtým vychádzanie povolené.
Dorkovič sám bol dočasne postavený
pod policajný dozor, a aby bol znemožnený,
bola naň dokonca podaná i žaloba pre účasť
na akejsi bitke v Hatvane, ačkoľvek tam v živote
nikdy nebol.
Zo zahraničia nie je možné dostávať
slovenskému obecenstvu časopisectvo preto, lebo
i keď nie priamym zákazom, tedy administratívnou
cestou sa takéto rozširovanie novín znemožňuje
tým, že jednoducho pošta noviny predplatiteľom
nedoručuje.
Toľko o politike maďarskej, ktorá podľa
budapešťských smerníc využíva
i tribúny nášho parlamentu pre svoju propagandu.
Strana, ku ktorej náležím, nemá príčiny
meniť svoje kladné stanovisko vo veci dôvery
k vedeniu našej zahraničnej politiky. Táto
zostala vedenou v tomže duchu a smere, akou bola od založenia
nášho štátu, tedy po celú dobu,
čo sme boli složkou všenárodnej koalície.
O tomto ostatne výrazné svedectvo dáva piatočná
reč p. kol. dr Luschku, ktorý včera
menom vládnych Nemcov vyjadril nespokojnost so zahraničnou
politikou dr Beneša a žiadal, aby sa preorientovala
podľa priania a záujmov svetového Nemectva.
My však trváme na dnešnej línii našej
zahraničnej politiky, ktorá dokázala, že
Československo vedie nepretržite od 9 rokov politiku
konsolidácie, mieru, dorozumenia a pacifikácií,
o čom už dalo celému svetu doklady nesčíselné.
Takúto politiku môžeme len podopierať tým
viac, keď minister zahraničných vecí
vyhlásil i vo veci naších vzťahov ku Vatikánu,
že o konkordát sa nikdy nejednalo a nejedná
a že pri jednaní s Vatikánom nebudú
narušené zásady, na ktorých vo veci
pomeru nášho štátu k Vatikánu bývalá
všenárodná koalícia trvala a že
vždy budú i tu na zreteli v prvom rade záujmy
nášho štátu.
Politiku nášho zahraničného ministerstva
schvaľujeme i z toho dôvodu, že udalosti tohoto
roku dosvedčujú tomu, že sa ešte väčšmi
zúžily a zpevnily tie sväzky, ktoré viažu
spolu tri štáty Malej Dohody, útvaru, ktorý
pokladáme za pilier mieru stredoeuropského.
Zahraničná politika vo väčšine
štátov bola pred svetovou vojnou vedená dynastiami
alebo výsadnými panujúcimi triedami a znamenala
mocenskú politiku. Základnou zásadou československej
politiky, odlišnej od mocenskej myšlienky, je dôsledná
politika mierová, ktorú v plnej miere schvaľujeme
a podporujeme. Ľudia si utvorili štát, aby zamedzili
vojnu všetkých proti všetkým, preto mier
je cieľom štátu, mier je ospravedlnením
jeho existencie. Mierová politika plynie ostatne z podstaty
demokrácie. Široké vrstvy ľudu nikdy nie
sú útočné a expanzívné.
Chcú pokoj a mier, pokojnú prácu, možnosť
s pokojom žiť a dať druhým žiť.
(Výborně! (Potlesk poslanců čsl.
strany nár. socialistické.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Kaufmann. Dávám mu slovo.
Posl. Kaufmann (německy): Slavná sněmovno!
Dámy a pánové! Československý
parlament se chystá vyříditi státní
rozpočet pro rok 1928, jeden ze svých nejdůležitějších
ústavních úkolů. V jiných zemích
sleduje tuto práci parlamentu, tuto práci nejvyššího
zákonodárného sboru, veškerá
veřejnost s největší pozorností,
zájem všech účastněných
kruhů, všech těch, kteří jsou
zvláště interessováni na jednotlivých
rozpočtových číslicích, soustřeďuje
se v tomto okamžiku úplně na práci parlamentu.
U nás je tomu jinak. Široká veřejnost
poměrně bez zájmu míjí tuto
důležitou práci sněmovny; nehledě
k četbě krátkých zpráv novinářských,
nevšímá si patrně příliš
této práce parlamentní ve státě.
V jiných zemích právě v době
rozpočtových porad poskytuje parlament jasný
obraz vnitřní politické a hospodářské
struktury státu, v jiných zemích poskytují
právě rozpočtové porady důkaz
svědomité, duševní a hospodářské
práce zákonodárného sboru. U nás
v Československu však široká veřejnost
nejen nijak zvláště si parlamentu nevšímá,
nýbrž i nejvyšší funkcionář
vlády, min. předseda - z toho možno chápati
i předešlé - jedná s ním se zvláštní
nevážností. Objevuje se ve sněmovně
jenom několikráte do roka, jenom když je třeba
také ministerských hlasů při hlasování,
jenom tehdy ho vidíme. Ale ani za rozpočtových
porad, trvajících již několik dní,
nepovažoval za nutno dostaviti se do sněmovny. V jiných
státech považoval předseda vlády, veden
jsa vědomím odpovědnosti za tento důležitý
akt, veden jsa úctou k zákonodárnému
sboru jako první funkcionář vlády,
vždy za svůj úkol předložiti rozpočet
poslancům s náležitým doprovodem, pojednati
současně o důležitých a v rozpočtovém
výboru ještě sporných položkách
a odůvodniti je. U nás toho opomíjí.
Prostě nepřijde a tím dokazuje jistě
v každém parlamentě nemožnou zvláštní
nevážnost k zákonodárnému sboru.
Tento jeho příklad musí ovšem samozřejmě
působiti také na druhé pány kolegy
jeho kabinetu. Stačí, podíváme-li
se jen na ministerskou lavici při všech rozpočtových
poradách, a uvidíme i u druhých pánů
z kabinetu stejnou neúctu k parlamentu jako u pana ministerského
předsedy. Chceme-li jednou viděti při poradách
o státním rozpočtu ministerskou lavici obsazenu,
musíme si koupiti "Lidové Noviny", kde
je vyobrazena skutečnost v Československu nemožná,
že lze jednou na ministerské lavici viděti
všechny ministry. Ve skutečnosti však nemůžeme
si ani představiti tento obrázek "Lidových
Novin".
Avšak nejen u pana min. předsedy a u pánů
ministrů, nýbrž u všech ostatních
pánů, od generálního zpravodaje pro
rozpočet až k poslednímu poslanci většinových
stran, můžeme posuzovati stejnou nevážnost,
stejné popírání a stejnou lhostejnost.
Místo aby se právě pánové stran
většiny snažili hájiti své dílo
- a státní rozpočet, jak je předložen,
jest jejich dílem, neboť v rozpočtovém
výboru prosadili svoji vůli, odmítli až
na několik bezvýznamných resolucí
všechny náměty a návrhy oposice - aby
také zde odůvodňovali jednotlivé položky
a objasnili, jakým způsobem je v rozpočtovém
výboru uplatnili, stkví se svou nepřítomností
a ponechávají jednotlivým řečníkům
oposice, aby projevili svoji nespokojenost, aby tak byla nutná
doba řečí podle jednacího řádu
odmluvena. Oposice může ovšem projeviti svoji
nespokojenost, avšak podle našeho přesvědčení
bez účelu a bez výsledku. Jestliže se
přes toto přesvědčení objevujeme
zde na řečnické tribuně, děláme
to proto, abychom měli alibi, abychom později mohli
vydati počet, až ho bude žádati voličstvo
a veřejnost.
Také v jiných případech můžeme
konstatovati, jaké neúctě se tato sněmovna
těší u členů vlády. Jinde,
na příklad nedávno v anglickém parlamentě,
učinil člen sněmovny dotaz na jednoho ministra.
Dotčený pan ministr se zpečoval na tento
dotaz odpověděti; bouře rozhořčení
přece donutila onoho pána, aby podal požadovanou
informaci. U nás se to dělá jinak. Náš
klub, moji kolegové Taub, Grünzner a
soudruzi žádali nedávno tiskem 1122 pana ministerského
předsedu, aby předložil výkaz o stavu
osob ve službách státních a veřejných.
Ministerský předseda místo aby respektoval
a vyhověl přání několika členů
poslanecké sněmovny, způsobem přímo
neslýchaným a pro parlament urážlivým
prohlásil v tisku čís. 1235, že beztoho
asi ve 13 časopisech byly vyhlášeny vysvětlivky
o osobním stavu zaměstnanců v jednotlivých
úřadech a státních institucích
a páni poslanci, kteří si informací
přejí, mohou si v uvedených časopisech
laskavě informace ty opatřiti. Myslím, že
takové jednání s poslanci, taková
odpověď na interpelaci nebyly by možnými
v žádném jiném parlamentě.
V rozpočtovém výboru rozpovídal se
pan ministerský předseda dne 18. listopadu ve svém
výkladu o poměru mezi německými a
českými vládními stranami a poukazoval
při tom opětně na proslulou - mohli bychom
již říci: pověstnou - demokracii tohoto
státu. Mezi jiným také vykládal, že
německý národ má táž občanská
práva jako český; můžeme snad
dáti Němcům jiné právo volební,
než sami máme? Těmi několika slovy chtěl
pan min. předseda jenom říci, že v tomto
státě jsou Němci rovnoprávní
s Čechy, že tedy ve státě existuje mezi
národy většinovými a menšinovými
poměr demokratický. Chtěl bych pana ministerského
předsedu, který bohužel není přítomen,
upozorniti na to, že ani v našem státě
nemůže se demokracie vyčerpávati volebním
právem, naopak demokracie musí býti vyjádřena
ve stejném zacházení s menšinovými
národy v tomto státě. Musí býti
vyjádřena tím, že se se státními
občany bez ohledu na to, jakým jazykem mluví,
jedná stejně při obsazování
jednotlivých úřadů, při zadávání
prací ve státu. Ve státní službě
musí býti tedy s národy menšinovými
jednáno stejně jako s národy většinovými.
Chceme-li mluviti o demokracii ve státě, musíme
žádati stejný postup ve státních
podnicích a pokud tu má býti demokracie,
nesmíme míti možnosti konstatovati, jak je
tomu nyní, že nejen ve státní službě
jsou všichni příslušníci menšinových
národů vylučováni a všemožným
způsobem odstraňováni, nýbrž
že loupež pracovních míst je organisována
až do soukromého průmyslu a prováděna
proti příslušníkům národů
menšinových bezohledně. Proti jakémukoliv
tvrzení, že ve státě jest demokracie,
můžeme zjistiti na důležitých problémech,
především v otázkách kulturních,
že přes všechny protesty menšinových
národů utlačování nepřestalo.
Často a opětně požadovali jsme sebeurčovací
právo ve všech otázkách kulturních,
které bylo nám odepřeno. Avšak také
ve věcech hospodářských můžeme
konstatovati, že v tomto státě není
o demokracii řeči. Státní dodávky
zadávají se téměř výlučně
firmám českým a německé firmy
se vyřazují anebo se jim podávání
ofert tak ztěžuje, že přijdou pozdě
a podání oferty se jim vůbec znemožní.
Můžeme také konstatovati, že i při
dodávkách zahraničních, o něž
se musí snažiti náš průmysl, poněvadž
je většinou průmyslem exportním, zvláště
při zahraničních dodávkách
státních, je český průmysl
stejným způsobem podporován a německý
průmysl odstrkován, a dělají se mu
obtíže.
Zvláštní kapitolu tvoří ve státě
samém postup našeho ministerstva veř. prací
proti německému průmyslu elektrárenskému.
Německý elektrárenský průmysl,
obecní elektrárenské podniky, jsou tímto
ministerstvem ve své činnosti brzděny a poškozovány
a ministerstvem vydány tak zvaným obecně
prospěšným společnostem, jež nejsou
ničím jiným než společnostmi
meziobchodními, než korporacemi, které elektrický
proud zdražují. Tyto tak zvané obecně
prospěšné společnosti jsou naprosto
jednostranně podporovány ministerstvem, v jehož
čele stojí německý ministr veřejných
prací dr Spina, na škodu podniků německých,
německých komunálních závodů.
Také zde schází více nebo méně
praktické demokracie ve státě. Výměna
názorů mezi skupinami většiny a menšiny
tohoto státu daleko ještě není demokracií.
Toto, co se pan ministerský předseda vždy snaží
vylíčiti nám jako demokracii, není,
přihlédneme-li blíže, nic jiného,
než diktatura vybudovaná na násilí.
Dále můžeme ovšem konstatovati, že
to nejsou také demokratické formy, které
existují mezi min. předsedou a parlamentem, když
pan ministerský předseda všechny své
výroky a prohlášení předkládá
ve výborech, když se způsobem hraničícím
téměř s nevážností vyhýbá
plenu sněmovny a veřejnosti. Můžeme
konstatovati, že pan ministerský předseda i
jinak, když se ho dovolávají strany různých
tříd o intervenci a zprostředkování,
osvojil si zvláštní způsob jednání;
to jistě můžeme říci po posledním
sporu na železnicích. Stejně jako si pan min.
předseda počíná vůči
parlamentu s mimořádnou a bezpříkladnou
nevážností, můžeme to i konstatovati
u předsednictva sněmovny. Také tu vidíme,
že se nedbá primitivních pojmů a forem
demokratických. Přes opakované dotazy, přes
opakované interpelace části poslanců
nebyla v parlamentě ve většině případů
vůbec podána zpráva a súčtování
o téměř neustálých adaptačních
pracích ve sněmovně, které pohlcují
částky milionové. O adaptačních
pracích v tomto domě, který je jenom provisoriem
- neboť vlastní budova parlamentní má
býti teprve později zřízena po založení
jiného fondu - dovídají se poslanci přes
protesty a ačkoliv požadují informaci, teprve
tehdy, když jsou tyto práce zahájeny anebo
provedeny. Dále můžeme konstatovati, že
vysílají neustále tak zvané parlamentní
delegace ke všem možným příležitostem.
Chtěl bych se jednou zeptati, kolik takových delegací
bylo zvoleno parlamentem, jakým způsobem vykonal
parlament přímo vliv na složení a rozsah
těchto delegací. Musíme se ptáti předsednictva
sněmovny, zda tyto delegace jsou výhradou nebo sinekurou
jenom pro poslance většinové. Vyžaduje-li
důležitost věci anebo prestiž státu
nutně, aby byla delegace vyslána, pak musí
býti o tom sněmovně podána aspoň
zpráva, musí býti sněmovně
dána možnost vyslati delegaci, jež je jí
vhod, jež je složena podle jejího přání.
Kromě toho můžeme říci, že
vysílání mnoha těchto delegací
v době, kdy na všech stranách v oboru kulturním,
na lidovém vzdělání, soc. péči
se neustále šetří, je v odporu se zásadami
šetrnosti a nutno se tázati, zda takové delegace
a výdaje na ně právě v této
době šetření jsou vždy oprávněny.