Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Politická orientace německých většinových stran vyvolala v rozpočtovém výboru některá mínění německé oposice, která přispěla podstatně k oživení rozpravy tam konané.

Jedno mínění přišlo z tábora německé strany národní ústy kolegy dr Rosche, který se odvrátil od iredenty a přihlásil se ke spolupráci. (Posl. dr Schollich [německy]: Ale k jiné než vy!) Jaké pak jsou zde rozdíly? Máte příležitost podati zde přesněji definici. (Výkřiky posl. dr Schollicha.) Výroky dr Rosche byly od té doby zdůrazněny ještě také řečí senátora dr Brunara v Litoměřicích, který dovozoval, že jeho strana není ani negativní ani iredentistickou. Jeho strana stojí prý také na půdě reálných skutečností a z toho posuzuje se možnost politiky. Podle mínění dr Brunara za daných poměrů nelze na násilnou změnu ani mysliti.

Kolega dr Rosche v poslední své řeči, kterou zde ve sněmovně pronesl v sobotu, opakoval své dřívější výroky a znovu prohlásil, že jeho strana pod podmínkou vyrovnání od národu k národu jest ochotna spolupracovati. (Výkřiky posl. dr Schollicha.) Podle mého mínění toto prohlášení jest příliš všeobecné, než aby mohlo míti praktického účinku. Bylo by třeba, aby dr Rosche vylíčil zároveň svůj plán, jak si představuje vyrovnání od národu k národu, jak jej chce zahájiti a provésti. Já si nedovedu provádění tohoto plánu představiti jinak, než že se zástupcové německého národa sejdou se zástupci českého národa a že na základě připraveného materiálu najdou společnou cestu, po které chtějí oba národové příště spolu a vedle sebe jíti. K tomu však byl již učiněn počátek tím, že Svaz zemědělců a ostatní německé většinové strany již před lety zrevidovaly své původní politické názory a svou politiku přizpůsobily skutečným poměrům. Německá strana národní činila právě proto Svazu zemědělců velmi těžké výtky a musili jsme s tohoto místa často slyšeti, že provozujeme nedůstojnou politiku bratříčkování. (Výkřiky posl. dr Schollicha.)

A tu přichází táž německá strana národní, která chce svou změněnou politickou orientaci okrášliti různými doložkami a prohlašuje ústy dr Rosche, že upustila od své dosavadní zásady "Všechno nebo nic", neboť Němci podle jejího mínění rádi by také přijali obolus, který by jim pan předseda vlády na konci každého týdne vyplatil za jejich služby. (Posl. dr Schollich [německy]: To jest zkrucování, pane kolego!) Prosím, byl jsem při tom, slyšel jsem to na vlastní uši, vím zcela přesně, že tento výrok učinil a nemohu zde opakovati nic jiného, než co jsem mohl slyšeti v rozpočtovém výboru. Vás to ovšem bolí, avšak jest to důkazem toho, že jste od té doby také slevili. (Posl. dr Schollich [německy]: Ale přestaňte již jednou s těmi hloupostmi! Jste stará baba! Po každé opakujete stejný nesmysl!) Snad jest vám, pane kol. Schollichu, konstatování těchto věcí trapné. (Výkřiky posl. Hodiny a dr Schollicha.)

V zájmu věci sudetských Němců musíme skutečně litovati, že německá strana národní neměla stejné názory již před vstupem Svazu zemědělců a německé křesťansko-sociální strany lidové do nynější vlády. Tím zesílený vliv Němců byl by se mohl projeviti docela jinak než se to děje ve skutečnosti. (Výkřiky posl. dr Schollicha.)

Myslí-li to německá národní strana se žádaným vyrovnáním od národu k národu poctivě, nechť se také stará, aby si našla u Čechů společníky, kteří by ji pochopili, jaké Svaz zemědělců a německá křesťansko-sociální strana lidová, německá strana živnostenská a dělnické strany již našly. Snad se jí podaří najíti mezi českými národními demokraty věřící, kteří jsou přesvědčeni, že má nejlepší úmysly. Ale pouhým mluvením se sněmovního řečniště nedosáhne se ničeho. K tomu musí přistoupiti ještě také agitační činnost v užším kruhu. Jestliže německá národní strana nalezne u Čechů žádoucího porozumění, pak nebude jistě již těžké uskutečniti také vyrovnání, o něž usiluje. (Posl. dr Schollich [německy]: Vy sami tedy to nemůžete!) Ale vždyť víte, že, je-li ve voze zapřaženo o jednoho koně více, jde to rychleji. (Výkřiky posl. dr Schollicha.)

Nastoupila-li německá národní strana tuto novou politickou cestu, myslím, že příčinou toho byl výsledek posledních obecních voleb. Snad německá národní strana také poznala, že politická strana, která žije jen z negace, a jinak nevyvíjí žádné činnosti, musí konečně zajíti osamocením. Vyskytuje se však také myšlenka, nemá-li se nyní změnou její dosavadní politické taktiky zdiskreditovati německý aktivismus a zanésti zmatek mezi německé většinové strany. K tomuto názoru přivádí mě to, že dr Brunar, který kdysi před sněmovními volbami na podzim 1925 byl nejhorlivějším zastáncem německé jednotné kandidátky, který tím chtěl učiniti počátek k odstranění nynějších německých měšťanských stran, stal se nyní nevěrným své původní idei a usiluje o jiný způsob, jak by přes to dostal všechny německé měšťanské strany pod vedení německé strany národní. (Posl. dr Schollich [německy]: A kdo zradil jednotnou frontu?) Skutečnosti mluví jinak, pane kolego, to víte z vlastní zkušenosti. K této myšlence dospěl jsem však také zjištěním, že se ukazují tytéž tajné vlivy, které se již jednou pokusily zahájením příliš rychlého tempa přivésti německý aktivismus ad absurdum.

Je-li úsilí německé národní strany míněno poctivě a má-li svůj počátek na svém posledním sjezdu strany v Šumperku, pak bylo napřed potřeba, aby tento sjezd strany provedl také jisté změny programu strany. To se však nestalo a proto také k jejich ochotě musíme býti opatrní. Teprve čas nás poučí, co dobrého jest na úmyslech německé národní strany. Naproti tomu dr Roschemu, který žije uprostřed hospodářského života, věřím, že jest ochoten, postarati se o takový stav, který pomáhá zajistiti německou kulturu a německé hospodářství na půdě státu. Po této stránce máme společné cíle.

Jiný názor pronesli němečtí národní socialisté, jejichž zástupce kol. Knirsch rovněž vyslovil ochotu ke spolupráci. I když později vzhledem k zaraženému členstvu strany učinil několik výhrad, jest jisto, že stát uznal a že němečtí národní socialisté jsou ochotni za zvláštních předpokladů zanechati vzdoru.

Kol. Knirsch byl tak laskav, že v generální rozpravě zde ve sněmovně odmítl moje úvahy, které jsem přednesl v rozpočtovém výboru. Zmínil jsem se tam, že Německo, které by mohlo sjednotiti všechny své dítky, ještě nikdy neexistovalo. To jest také správné, neboť množství Němců stále bydlilo mimo hranice německé říše. Nestačí uváděti příklady německé říše do roku 1806 a německého spolku do roku 1866, poněvadž v obou případech nešlo o národní státy, jak si je představuje posl. Knirsch.

Kol. Knirsch mluvil také o novém uspořádání věcí, k nimž dojde smírnou cestou nebo které si prorazí cestu mořem krve. Připomínám k tomu, že jsme již často slyšeli řeči překypující "krví a slzami". Podobně mluvili již také poslanci Kreibich a Lodgman. O tom mluvili tedy lidé, pro něž tyto výroky zůstaly vždy jen řečnickými obraty. Kdo však stojí na odpovědném místě, mluví jako říšskoněmecký ministr věcí zahraničních dr Stressemann, který při své návštěvě v polovici listopadu t. r. ve Vídni prohlásil mezi jiným k zástupcům tisku, kteří se k němu dostavili: "Kdo po tom, co jsme zažili za poslední války, zdvihl by ještě někdy k tomu ruku, aby se rozpoutala nová válka, toho musíme nazvati zločincem." (Výkřiky posl. Wünsche.)

Jedině cesta dorozumění nás může... (Posl. Wünsch [německy]: Daňová reforma, cla, správní reforma, to je cesta, která nás vede k dorozumění!) Na to přece ničím nepřiplácíte, pane kolego. (Veselost. - Výkřiky posl. Wünsche.) Jedině cesta dorozumění nás může dovésti kupředu. Také němečtí sociální demokraté použili projednávání v rozpočtovém výboru k pronikavým kritikám německých většinových stran. Jim odpověděl však v poslední době jeden jejich soudruh, a to bývalý rakouský státní tajemník dr Renner, který před několika dny poukázal v rakouské Národní radě na to, že to působí dojmem, že Němci v Československém státě aspoň ponenáhlu mohou dospěti k režimu účasti na státní moci. Odkud to ví dr Renner? Odpověď jest velice lehká. Dr Renner, který byl naposled v Praze při obecních volbách v říjnu tohoto roku, musil dostati své informace od německých sociálních demokratů v Československu, kteří tím jako informátoři dra Rennera mluvili vlastně jinak, než co obyčejně ve svých řečích pronášeli v rozpočtovém výboru a zde ve sněmovně.

Jedině cesta dorozumění nás může dovésti kupředu. V tomto smyslu byly pronášeny také naše řeči v rozpočtovém výboru a rovněž i vývody předsedy vlády Švehly. Předseda vlády našel tentokráte velmi vřelá slova o poměru Čechů k Němcům. Jest ovšem třeba, aby jeho slova byla oživena a uskutečněna. K tomu patří, aby okruh spolupracovníků předsedy vlády mající plné porozumění a ochotný k dorozumění byl rozšířen a aby se z bázlivců, kteří se domnívají, že, kdyby se přihlíželo k oprávněným německým přáním, vznikla by vzpoura, stali konečně také muži. Neboť chtíti sloužiti pravdě a při tom chtíti dobro, k tomu jest ovšem třeba odvahy i u Čechů.

Ostatně minulost nás učí, že vstup Němců do vlády, jejž jednotlivé části českého národa označovaly za důvod k rozpoutání revoluce, neměl tohoto účinku vůbec. Dnes jest mnoho rozumně smýšlejících Čechů rádo, že k tomu došlo, poněvadž spoluúčast Němců na odpovědném vedení státu přinesla všem citelné ulehčení.

Německé většinové strany nezemdlejí trvale opakujíce oprávněné nároky. Účinek jejich konečného splnění poučí však znovu českou veřejnost, že to nebude státu na škodu, nýbrž že tím počet spokojených občanů v zájmu státu na obou stranách vzroste. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále p. posl. inž. Kallina.

Posl. inž. Kallina (německy): Dámy a pánové! Pro Němce je to hluboce zahanbující, má-li se ujmouti slova po vývodech řečníka přede mnou, oplývajících ponížeností. Jménem sudetskoněmeckého obyvatelstva národně uvědomělého odmítám co nejrozhodněji toto pokálení sudetskoněmeckého hnutí osvobozenského.

Pokusím se za náhubkového jednacího řádu této sněmovny o to, abych promluvil o vlastním tematu a abych pojednal také o zahraničním zastoupení a - co je u státu doby poválečné, tedy v době Svazu národů, samozřejmé - o obraně země, tvořící část zahraniční politiky a zahraničního zastoupení státu. V zásadě vzato, mělo by býti možno promluviti mimořádně stručně při projednání tohoto temata, neboť při počátku tohoto období bylo hlasitě a slavnostně prohlášeno, že militarismus bude odstraněn a že na základě všeobecného míru teď nebude již zapotřebí, věnovati těmto oběma odborům, zahraničnímu zastoupení a obraně země, tak jako v době předválečné tak veliký zřetel. Vezmeme-li však do ruky projednávaný státní rozpočet, musíme zjistiti, zvláště pokud jde o poplatníky, že ve skutečnosti nastal opak. Náklad, který se věnuje v tomto státě zahraničnímu zastoupení a obraně země, vykazuje tak vysoká čísla, že si člověk mimoděk myslí, že se octnul v předválečné době zbrojní horečky.

Když se tento stát zakládal, bylo vedoucími osobnostmi prohlášeno, že nejbližším cílem je odstranění stálého vojska a zavedení miliční soustavy. V rozpočtovém výboru prohlásil pan ministr nár. obrany Udržal, byl předešlého týdne na to tázán, že je sice správné, že ministr nár. obrany Klofáč svého času mluvil o zavedení miliční soustavy, ale že poznal po důkladném studiu, že tato soustava pro český stát - má asi zníti: pro český národní stát - se nehodí a že nyní také dospěl k tomu, že odmítá miliční soustavu. Ministr nár. obrany Udržal pro svou osobu prohlásil, že sice také mluvil o miliční soustavě, ale jen v souvislosti s obtížemi, které se staví jeho zavedení v cestu. Vidíme tedy, že zuřivý antimilitarista Klofáč se obrátil v novém státě v nadšeného ctitele militarismu, a to - řekněme to docela otevřeně - v tom okamžiku, kdy tento militarismus může býti dán do služeb jeho česko-národních cílů.

Pan ministr zahraničních věcí dr Beneš mluvil v posledních letech neobyčejně mnoho o odzbrojení. Zasadil se, jak známo, podle všech pravidel diplomatického umění o zajištění světového míru. V roce 1924 sestavil, jak známo, svůj pověstný ženevský protokol.

Velevážení přítomní! Podle mého názoru nelze rozděliti zahraniční zastoupení země od obrany země, a musila by se při poctivém snažení o odzbrojení politika obrany země vésti touž cestou a ne, jak to vidíme právě v tomto státě, právě naopak.

V státním rozpočtu 1927 - pro krátkost času mohu mluviti jen v náčrtcích - byl snížen rozpočet vojenský o 460 milionů, aby se oklamala světová veřejnost. Zákonem ze dne 17. prosince 1926 byla nejvyšší hranice vojenského rozpočtu pro následujících 11 let stanovena na 1400 milionů. Ovšem současně bylo postaráno o to, aby v jiné kapitole, kap. 22., bylo umístěno na dobu 11 let 315 milionů korun pro účely zbrojení. Na venek odzbrojení, uvnitř zvýšené zbrojení!

Nejmilejší přání pana dr Beneše, ženevský protokol, ztroskotal se, jak známo, na odporu anglických dominií. Francie je dnes vojensky nejlépe vyzbrojený stát světa. Německo, Bulharsko, Rakousko a Maďarsko jsou dnes docela odzbrojeny. Německo přistoupilo nadto k locarnské smlouvě, čímž dobrovolně, tedy bez donucení, uznalo východní hranice Francie. Locarnská smlouva je zaručena Anglií a Francií a přes smlouvu locarnskou, přes úplné odzbrojení Německa, nebylo vyklizeno Porýní a - což je význačné - nebylo sníženo zbrojení v ostatních státech, které jsou povinny taktéž odzbrojiti na základě smlouvy Společnosti národů. Místo odzbrojení, místo činného osvědčení pravé lásky k míru, vidíme, že Francie se zabývá vybudováním spolčovacího systému, především se svými východními vasalskými státy, a tvrdím, že v takovémto vybudování spolčovacího systému je největší nebezpečí pro světový mír vůbec.

Dr Beneš prohlásil v rozpočtovém výboru, že se na otázku odzbrojení musí hleděti nejen s hlediska vojenského, ale i hospodářského a že to již je velký úspěch, že tato otázka je dnes vůbec předmětem jednání na mezinárodním foru. Tažme se však jen po praktickém výsledku tohoto jednání! Zbrojení, přes vynucené odzbrojení Rakouska, Maďarska a Bulharska. A není přece nikomu neznámo, konstatuji-li dnes, že přes odzbrojení jmenovaných států dnes stálé armády ostatních států evropských, pokud se týče úhrnného čísla, jsou značně větši, než je mohla vykázati celá předválečná Evropa. Vidíme tedy, že celé ty šalmaje odzbrojení a míru slouží jenom komedii, sehrané, aby se zajistilo hegemonické postavení Francie na další desetiletí a jaksi zpečetilo ponížení německého národa ve střední Evropě.

Dnes bych se jen chopil příležitosti, abych poukázal, že výslovně podle čl. VIII, odst. 1 stanov Společnosti národů tak zvané vítězné státy jsou povinny, aby odzbrojily. Poukázal bych k tomu, že všechna ta hesla jako: "Svatost mírových smluv", "odzbrojovací snahy, udržení všeobecného míru světového" a pod. konec konců neslouží k ničemu jinému než k zajištění lupu z r. 1918 a 1919. Z toho důvodu také dobře sehrané rozhořčení proti všem snahám po revisi mírových smluv. Je příznačno, že dnes ještě se najdou vedoucí státníci, kteří apelují na svatost těchto mírových smluv, ačkoli vedoucí mužové z tábora odpůrců, jmenuji toliko Angličana Keynesa, se vyslovili o tomto diktátu míru slovy, že bychom my se nemohli o něm vysloviti ostřeji. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Uvádím jen: "Politika, aby se Německo pro jednu generaci uvedlo v otroctví, aby se jedna celá generace připravila o štěstí, aby se zničil život milionů lidských bytostí, měla by býti zavržení hodna, i kdyby takováto politika byla možná, i kdyby nás obohacovala, i kdyby neměla za následek zkázu celého civilisovaného života Evropy."

Že jsou ustanovení mírových smluv neproveditelná, je uznáváno všemi rozumnými lidmi celého světa a jen váleční zbohatlíci mezi státníky lpí ještě na těchto ustanoveních diktátu. Jejich revise není jenom v zájmu přemožených, ale v zájmu celého člověčenstva. Nejlepším důkazem, že nikdo, ani zuřivý nepřítel Němců Clémenceau, nevěřil nikdy v nezměnitelnost mírových smluv, dokazuje nota ze dne 16. června 1919, v níž doslovně stojí: "Mírová smlouva zjednává současně aparát pro smírné vyřizování všech národohospodářských otázek vzájemnou shodou, čímž úprava utvořená roku 1919 může sama býti občasně změněna a přizpůsobena poměrům."

Velevážení pánové! Je příznačné, že se zmocňuje právě české veřejnosti největší vzrušení, kdykoli se mluví o revisi mírových smluv. To poukazuje k tomu, že v tomto státě právě vedoucí státníkové asi mají neobyčejně špatné svědomí. Neboť kdyby tomu tak nebylo, mohli by klidně připustiti, aby se učinil pokus, neboť konec konců by došlo při takové změně mírových smluv v rámci Svazu národů k lidovému hlasování v dotčených oblastech, a spoléhají-li se dr Beneš a jeho druhové tak pevně na to, že všechny části národů tohoto státu jsou spokojeny s touto vládní soustavou, pak ať tedy konečně pomůže k tomu, aby k takovému hlasování došlo. Naše stanovisko k akci lorda Rothermera jsem již obšírně vyložil v poradách rozpočtového výboru. Pro krátkost doby, která mi jest dána, nechci zde opakovati svých vývodů. Na jedno chci toliko poukázati, že je příznačné, jak daleko se dnes již jde v starosti o případnou změnu těchto mírových smluv. Před nedávnem byla z článku, který jsem uveřejnil pod názvem: "Sudetští Němci a lord Rothermere", konfiskována tato místa, a to s odůvodněním, že ohrožují bezpečnost státu. Napsal jsem: "která byla vedena po několik měsíců lordem Rothermerem ve prospěch Maďarska, t. j. ve prospěch částí maďarského národa u příležitosti pařížských smluv od Maďarska odtržených a cizovládě jejich (Další část řeči byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. listopadu 1927 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. (Viz str. 54 této těsnopisecké zprávy.) nepřátel podrobených." Zde bylo zabaveno: (Další část řeči byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. listopadu 1927 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 54 této těsnopisecké zprávy.) Dále bylo zabaveno: "Zjištění, že 3¹/₂ mil. sudetských Němců (Další část řeči byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 28. listopadu 1927 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 54 této těsnopisecké zprávy.) V tomto zjištění se spatřuje ohrožení, výrok ohrožující bezpečnost tohoto státu. To je docela příznačné pro poměry zde panující. Ale zajímalo by nás, co říká takové konfiskační praxi německý místopředseda Zierhut. Zhroucení odzbrojovacích snah znamená podle mého názoru také zhroucení celé politiky Svazu národů. Ministr nár. obrany Udržal prohlásil v rozpočtovém výboru, že Československo musí zbrojiti, protože je malé, a že by mohlo odzbrojiti teprve tehdy, kdyby velcí národové dali dobrý příklad. To znamená jinými slovy: Odpovědný muž v tomto státě prohlašuje, že Československo nikdy neodzbrojí, neboť prakticky jeho výrok k ničemu jinému nesměřuje. Po tomto všeobecném zaujetí stanoviska k oběma kapitolám "národní obrana" a "ministerstvo věcí zahraničních" poukázal bych k tomu, že částky pohlcené zahraničním zastoupením země a zemskou obranou jsou ve skutečnosti značně větší, než jsou v těchto dvou kapitolách vykázány. Poukazuji k tomu, že celková částka vykázaná v kapitole "národní obrana" činí 1400 milionů, ve skutečnosti však v jiných kapitolách dobře zastřená jsou obsažena rovněž vydání na vojenství pro vědomé klamání světové veřejnosti. Tak jde zde o částku v ministerstvu sociální péče, pro starobní a invalidní pojištění vojínů, 16 milionů, vojenské pense 186 milionů, udržování vojenských budov v kapitole "ministerstvo veř. prací" 26 milionů, výzbrojní fond 315 milionů, celkem 1943 milionů. Ve skutečnosti k tomu přistupuje ještě amortisace a zúrokovací kvota podílu ministerstva národní obrany na všeobecném státním dluhu v částce 6 miliard, kterážto kvota činí asi 300 milionů, takže s připočtením 164.9 milionů pro zahraniční věci dospějeme k celkové částce těchto dvou kapitol 2.4 miliard. Je jasno, že tato obrovská částka musí těžce doléhati na celé státní hospodářství, ale tím tíže na německé národní hospodářství a německého poplatníka. V dřívějších letech jsme nacházeli při boji proti těmto, nehorázným a nesmyslným vydáním dnešní německé strany vládní po boku s námi. Loni prohlásily německé strany vládní, bylo to několik dní po vstupu do vlády, že takřka jako političtí sirotci nemají viny na předloženém státním rozpočtu, protože teprve 12. října vstoupily do vlády a v té době státní rozpočet byl již v tisku předložen. Toto zjištění samo o sobě již dokazovalo předem, do jaké míry se utvoří jejich podíl na moci v tomto státě. Ale letos se tyto poměry zásadně změnily, letos prohlásily vládní strany svým ministerským orgánem "Deutsche Presse", a to 16. října 1927, doslovně: "Že tentokráte jsou německé strany vládní za státní rozpočet pro rok 1928 spoluodpovědny, a to vůči celému německému národu, a že tedy je jejich povinností, aby státní rozpočet nejen kritisovaly, nýbrž také se postaraly, aby se dbalo německých minimálních požadavků." Bezděky si tu člověk vzpomene v tomto okamžiku na řeči pronesené také s tohoto místa křesťansko-sociálními poslanci dr Luschkou a panem prelátem dr Feierfeilem. Prelát dr Feierfeil kritisoval ostře s tohoto místa rozpočet, zvláště kapitoly "ministerstvo zahraničních věcí" a "nár. obrany". Prohlásil podle "Deutsche Presse" doslovně: "Není to pro nás snadné hlasovati pro položky ministerstva zahraničních věcí." Úvodní věta již byla význačná pro skutečné záměry těchto vývodů. "Domníváme se, že mu jest nésti nejen odpovědnost za vydání, kterých vyžaduje vlastní resort, ale že ministerstvo zahraničních věcí jest z velké části odpovědno za mimořádnou výši položek pro vojenství. My jsme již v době, kdy jsme byli v oposici, vždy zdůrazňovali, že nikde nevidíme dostatečného důvodu pro zatížení, které se ukládá obyvatelstvu vojenskými vydáními, ale že vojenská moc jest jen důsledkem zcela francouzsky usměrněné zahraniční politiky. Jsme také teď ještě toho mínění." Kol. dr Feierfeil těmito slovy docela jednosmyslně prohlásil, že se na rozpočtu ministerstva zahraničních věcí a ministerstva národní obrany proti dřívějšku docela nic nezměnilo, že však přes tuto ostrou, zdrcující kritiku jsou ochotni hlasovati pro tento státní rozpočet. Ale význačná jsou ještě jeho další slova, kterými odůvodňoval vstup své strany a ostatních německých vládních stran, a to "s ohledem na náš celý sudetsko-německý národ. Neopustili jsme ani atom svých národních programových požadavků, chceme je naopak přivésti k splnění." Dnes, kdy berou účast na moci v státě, jsou zastoupeny v ministerstvu dvěma ministry, kde by přes 13měsíční účast na moci ve státě byly bývaly povolány, spolupracovati o tomto státním rozpočtu, a to ve směru odstranění Němcům nepříznivé soustavy, dnes se vidí nuceny prohlásiti ústy dvou vedoucích osobností, že podrobují tento státní rozpočet nejostřejší a zdrcující kritice, a přes to prohlašují, že budou hlasovati pro tento rozpočet. Kol. dr Luschka prohlásil, také doslovně: "Hlasujeme pro propagandu v cizině, která si klade za cíl všude se postaviti proti duchu nenávisti a nepřátelství a posilovati hnutí odzbrojovací a myšlenku Společnosti národů, nikdy však plány, které jsou s to rozjitřiti mezinárodní rány doby poválečné a působiti proti mocenským poměrům v Evropě v protiněmeckém smyslu." Prohlásil, že žádají zahraniční propagandu právě v opačném smyslu, než jakou zastupuje ministr dr Beneš a nežli je stanovisko ministra zahraničních věcí doslovně prohlášené v státním rozpočtu. Myslím, že tato zjištění vývodů kol. Feierfeila a Luschky stačí za důkaz, jak málo vážně to myslí vládní strany se svými slovy. Před několika minutami ještě zde prohlásil kol. Windirsch, že stojí na stanovisku, že je snadno prosloviti velká slova, ale pak nenásledovati skutky. Zde vidíme, že mluvčí německých vládních stran velkými slovy podrobili nejostřejší zdrcující kritice rozpočet a že pak přes to nenechají následovati skutky, leda skutky jako souhlas se státním rozpočtem, tedy v protiněmeckém smyslu, pro český národní stát.

Prohlásil-li zde jeden řečník naší strany, že v provádění říšského usnesení strany z prosince 1926 ve Znojmě a říšského vedení strany z měsíce září 1927 v Mor. Šumperku, jsme vždy ochotni pracovati ve smyslu kladném pro svou zděděnou národnost, což samozřejmě vylučuje, aby se mohlo jen věřiti, že bychom kdy mohli býti ochotni podporovati dnešní německou vládní politiku, která se za vědomého opuštění prohlášení zde s tohoto místa dne 18. prosince 1925 slavnostně učiněného ústy prof. Spiny a položených podmínek postavila na půdu československého národního státu a za těžkého poškození rázu vnitřně i zahraničně-politického a oklamání širokých mas lidu pro titulární účast na moci v státě se prohlásila ochotnou a je přes nevlivnost s tohoto místa prohlášenou opět ochotna hlasovati pro tento protiněmecký státní rozpočet, tedy takovou aktivistickou činnost, která se jen jeví aktivně ve prospěch českého národního státu, zásadně a za všech okolností odmítáme.

Je příznačné pro špatné svědomí vládních stran, že se snaží překroutiti každé slovo námi proslovené, kterým samozřejmou ochotu prohlašujeme, že se kladně postavíme za svou krutě ohroženou národnost, jakožto přiznávání se k jejich osudné politice. Myslím, že po poukazu na obě řeči pánů kol. dr Luschky a dr Feierfeila je zbytečno zabývati se ještě dále touto politikou, neboť po 13měsíčním působení podala důkaz, že tento vládní experiment se zcela zhroutil.

A přece se chci jen krátce vrátiti k vývodům kol. dr Luschky. Prohlašuje, že křesťanští sociálové mohou souhlasiti jen s takovou zahraniční propagandou a zahraniční politikou, která se nejeví v protiněmeckém smyslu. To je příznačné buď pro nedostatečnou vážnost účasti na poradách nebo pro vědomé klamání veřejnosti. Neboť v tom okamžiku, kde jako vůdce podá takové základní vyjádření, je povinen, odvoditi z toho také důsledky. Tu mohu však dokázati - učinil jsem tak již k velkému překvapení pana ministra zahraničních věcí v rozpočtovém výboru - že protiněmecká zahraniční politika a propaganda českého státu je oficielně doložena, a to ve vládním návrhu tisk 1224 na str. 200, v kap. 4. "Ministerstvo zahraničních věcí" a v souvislosti s tím v sešitě "Ministerstvo zahraničních věcí", kap. 4 na str. 58. Zde stojí doslovně: "Zahraniční politiku evropskou vyznačovala v roce 1927 jednak účinkem Locarna a vstupu Německa do Společnosti Národů, jednak vlivem přiostření poměrů mezi Velkou Britanií a sovětským Ruskem větší aktivita některých států. Republika Československá ke všem těmto zjevům důsledně setrvává na stanovisku zachování mírových smluv jako pevné base pro uspořádání Evropy. Evropa potřebuje především klidu a míru. S toho hlediska posuzovala i veřejnost ve státech malodohodových uměle rozvířené otázky připojení Rakouska k Německu a revise trianonského míru."