Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nejsme dosud ve vládě zastoupeni vůbec a nacházíme se ve vládní většině hlavně proto, že tím chceme přispěti ke konsolidaci republiky a k obhájení skutečných národních zájmů, pro něž jsme o svoji samostatnost předně usilovali a zápasili. Tato vládní koalice není vládou a koalicí našeho srdce. Nepřišla z naší vůle, nýbrž z vůle nebo, lépe řečeno, z nevole socialistických složek bývalé všenárodní koalice, z ochoty nejsilnější vládní strany přijmouti situaci, vytvořenou před rokem odchodem socialistů z vlády a koalice a z ochoty dnešních německých vládních stran nahraditi obě české strany socialistické ve jménu provedení stejných zájmů hospodářských a kulturních, jež je spojují s čsl. stranami republikánskou, lidovou a ľudovou. Naše účast ve vládní většině neznamená a nechceme, aby znamenala jakoukoliv abdikaci od našeho netřídního a protitřídního názoru na moderní společnost a státní organisaci a jakoukoliv abdikaci od stěžejní zásady našeho programu, přesvědčení o nezbytnosti a nutnosti solidarity národa, všech jeho vrstev a stavů a tedy poměrnosti nároků i práv. Neznamená jakoukoliv abdikaci od našeho programu nacionálního a podřízení jeho zájmům stavovským čili t. zv. třídním. Zůstáváme a zůstaneme vždy stoupenci názoru, že v našem státě nejpřirozenějším a vzhledem k jeho charakteru i účelu nejzpůsobilejším představitelem státní svrchovanosti a státní moci při demokratické státní formě může a má býti většina parlamentu, složená výhradně z čsl. vládních stran, resp. většina, ve které tyto strany mají aspoň nadpoloviční většinu všech členů Národního shromáždění. Máme za to, že smysl věštby a nadějí Komenského, podle nichž měla se vrátiti vláda věcí našich jenom do našich rukou, není ještě dlouho splněn, že je před námi ještě mnoho práce nacionálně revindikační, než aby mohlo býti jednáno o zachování nebo rozmnožení moci německé nebo maďarské menšiny našeho státu již nyní. Uvědomujeme si, že vzhledem k úžasnému stranickému roztříštění našeho národa nebude ještě dlouho možnou žádná demokratická vláda bez těžkých kompromisů všech účastníků, a že je tedy příkazem opravdové demokracie, tento kompromis hledati a přijímati. Uvědomujeme si ovšem, že nárok všech kompaciscentů takovéto většiny na poměrné respektování jejich názorů a přání musí býti úměrný jejich mocenské, t. j. početní posici, neboť v naší demokracii máme všichni za sebou jako poslanci nebo senátoři naprosto stejný počet členů našeho národa a není tu tedy možno mluviti o jakémkoliv násilí většiny nad menšinou. Je přirozeno, že poměrná mocenská posice jednotlivých stran může se měniti a mění a že podle toho musí dopadnouti také obsah kompromisů. Za vlády a vládní většiny s větším počtem socialistů bude třeba a spravedlivo respektovati více zájmy a nároky vrstev a programů socialistických, jinak individualistických. Byli jsme v tomto smyslu loyálními účastníky všech koalicí, v nichž jsme dosud byli, a nesli jsme břemeno této účasti i před svým voličstvem, často za trpkých výsledků jeho soudu. Litovali jsme a litujeme proto, že předešlá vláda a vládní koalice všenárodní se rozešla dříve než bylo dosaženo i v otázce cel a kongruy slušného kompromisu mezi všemi účastníky jejími a že vznikla tato vládní většina a vláda, jež má formálně snad třídnější ráz než jiné vlády dříve a jež je už nejenom československá, nýbrž československo-německá. Přáli bychom si a přejeme si právě ve jménu národních zájmů, které jsou podle našeho názoru předními, aby myšlenka solidarity nabyla opět vrchu a aby bylo pokračováno v práci, ve které jsme se snažili o rozumný kompromis světového názoru a národohospodářských i stavovských požadavků individualismu a socialismu, poněvadž ani jeden ani druhý tento názor nemáme za poslední slovo lidského přemýšlení o nejúčelnější organisaci společenského řádu na cestě k ideálům lidskosti pro každého pracujícího člena národa a celé lidské společnosti. Je tedy zcela zbytečno podezřívati nás z třídní zaujatosti a z falešného, neupřímného nacionalismu, leč že by mělo míti platnost i zde staré přísloví "soudím tebe podle sebe". Právě proto přáli bychom si, aby co nejdříve došlo k vyřešení předpokladu snažšího dosahování kompromisů pro demokratické ústavní řády co nejradikálnější a nejúčelnější organisací stranických poměrů v našem národě ve směru jakési trojčlenky, v níž na jedné straně by byly strany socialistické, uprostřed nacionálně-individualistické, pokrokového názoru světového a na pravo strany ultrakonservativní, konfesijní. Vláda v demokracii byla by pak u nás daleko méně komplikována, bylo by méně hořkosti a zbytečných rekriminací, jak to vidíme v Anglii, v zemi daleko větší společenské diferenciace, rozvoje národohospodářského opravdového kapitalismu a opravdového proletariátu, kde však stačí národnímu vyžití politické organisace pouze tří stran, asi v tomto smyslu formulovaných. Odmítáme co nejdůrazněji jednostrannost stavovskou, a právě nyní, kdy je u nás organisováno již několik desítek tisíc dělníků rukou v národních sdruženích, chceme pracovati sami i s jinými stranami dělnickými na zabezpečení slušného života dělníkova nejen v době pracovní způsobilosti, nýbrž i po ní. V tomto smyslu upravíme také svůj postup při otázce novelisace sociálního pojištění, jež chceme míti dle možnosti lacinější pro dělníka i výrobce a zaměstnavatele, ale pro zabezpečení pojištěnce ještě výhodnější a vydatnější než je dosud, a to je pro nás ideálem. My rozhodně nechceme přetrhnouti vlásku, o němž mluvil posl. Bechyně, právě proto, že náš nacionalismus bedlivě pamatuje na skutečnost sociálního složení a statistiku příslušníků jednotlivých stavů a povolání našeho národa, vykazující největší počet dělníků rukou i ducha. Nejsme stranou kapitalistickou a liberální v úzkém slova smyslu už proto, poněvadž si stále uvědomujeme, že v naší republice je kapitál hlavně v rukou německých a že je ho i v naší republice užíváno stejně jako za Rakouska nejen k hmotnému, nýbrž i k národnímu útlaku našeho drobného člověka, a že otázka sociální je bohužel i u nás přes politický převrat stále otázkou národní a naopak. Vidíme to u nás na Ostravsku, ve Vítkovicích, ve studenecké a kopřivnické továrně a na některých velikých horních i průmyslových podnicích jiných denně. Právě zde postrádali jsme energického zákroku i se strany převážně socialistických vlád rudozelených koalicí, ačkoliv právě zde byla náprava sociální i národní velmi snadno možna aplikací stejného postupu, jakého užili vůči takovýmto podnikům jiné státy národní zvláště Polsko, Jugoslavie, Rumunsko a Italie. Nemůžeme také neodmítnouti výtku neupřímnosti prohlášení, jež učinilo zastupitelstvo strany co do poměru našeho k panu presidentu republiky, přáli bychom si, aby nebyla zeslabována mužná otevřenost, ale i dobrá vůle příslušníků naší strany, spolupůsobiti i zde k rozhojnění veřejné autority, jejíž součástkou nejpřednější jest ovšem autorita hlavy státu. Není snad nediskretní otázka, jak by asi věci vypadaly, kdyby byly poměry opačné a kdyby na př. v naší situaci byla bývala strana pana poslance Bechyně.

A pokud jde o náš poměr k Němcům, není třeba podezírati nás z jakékoli touhy po nepřátelství za každou cenu a z jakékoli škodolibosti. Uvědomujeme si skutečnosti ve všem svém politickém jednání a názorech. Přáli bychom si, aby německé obyvatelstvo bylo v tomto státě spokojeno, ale nemůžeme nikdy dopustiti, aby se tak stalo za cenu rozdělení státního území nebo autonomie, která by vydala český živel v převážně německých krajích libovůli nebo postupnému zániku. Chceme, aby byl v Československém státě Čech a Slovák všude doma, tím spíše, že je to jediný stát, ve kterém se mohou plně vyžíti, zatím co Němectvo má k disposici dva národní státy vlastní. Víme, jaký osud nám byl připravován právě německými stranami, jichž mluvčí si dnes nejvíce stěžují na domnělé potlačování, majíce ve vrchovaté míře k disposici všechny instituce pro zachování své národnosti a svého plného kulturního i hospodářského rozvoje, jaké slibovali vzíti nám, když se zdálo, že německo-rakouský válečný spolek ve světové válce zvítězí.

Připomenul jsem panu posl. Roschemu při jeho řeči, že právě prohlášení a usnesení Svazu německých poslanců nacionálních, řeči a žurnalistické články pana sen. Jessera za války r. 1916 byly za hranicemi pro nás jedním z nejpodstatnějších propagačních prostředků k zvýšení brannosti a odbojnosti našeho národa v zahraničí, jmenovitě našich zajatců. Divím se, mluví-li dnes pánové o snížení své kulturní državy, o barbarství vůči jejich požadavkům, když nám slibovali, že bude nezbytně nutné zjednati tabula rasa a odčiniti českou revoltu tím, že bude česká škola stlačena ve svém kulturním snažení na niveau poskytované obecnými školami, že bude třeba zavříti české vysoké školy vůbec a omeziti co nejvíce nacionální charakter českých škol vůbec. A dnes pánové, mající při svém 3¹/₂ mil. počtu obyvatelstva německého všecky tyto instituce v plné míře a mající pro svůj kulturní rozvoj dvě německé university jako 9 mil. Čechoslováků, stěžují si na utlačování a zapomínají, že je to směšné, poněvadž kdyby to utlačování skutečně bylo, neseděli by v dnešní vládě dva němečtí ministři. Jistě tito dva němečtí ministři svou účastí ve vládě, podle našich zkušenosti, své dobré nacionální svědomí a své vědomí zodpovědnosti před národem nijak nekompromitují a nepoškozují.

Na půdě dnešní ústavy mají německá, maďarská menšina v našem státě naprosto rovnoprávný nárok na plný národní život, jako my sami, a mají daleko více, než byly ochotny rakouské vlády a rakousko-uherští Němci a Maďaři koncedovati jako vládnoucí menšina nám jako porobené většině. Nechceme německého útlaku, ale nedopustíme také, aby trpěl kdekoliv v českém našem státě český člověk proto, že je Čechem nebo Slovákem.

V závěru dovolte mně, abych na rozdíl od jiných řečníků vyslovil přesvědčení, že je nám k další práci všem potřebí více politického i obecného optimismu, neboť jenom v rozumném optimismu lze pracovati s chutí a se zdarem, ať jde o práci jednotlivců, nebo národů a států. Překonali jsme těžké nesnáze dosud, budeme-li rozumní, překonáme je i příště. Máme času dosti, abych mluvil slovy pana presidenta při jeho prvním poselství k národu: Je třeba jenom stále dobré vůle a vytrvalosti a vzájemné ochoty k spolupráci i obětem a solidarity! (Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Haken. Uděluji mu slovo.

Posl. Haken: Je nutno, abych se ještě vrátil k postupu ministerstva vnitra a jeho policejních orgánů ve věci oslav 10letého výročí sovětské revoluce. Postup ministerstva vnitra ukazoval naprosto jasně, že vláda usiluje ze všech sil, aby ruská revoluce zůstala pro obyvatelstvo Československé republiky z části nejasným, z části zločinným dílem a aby proletariát nemohl získati ani poučení z této ohromné události, ani aby nemohl nabýti správných informací o tom, co ve skutečnosti v Sovětském svazu se děje a jakým způsobem vlastně buduje se tam nový svět. Stejně v r. 1905 bránila rakouská vláda podobným způsobem tomu, aby proletariát v Rakousku nemohl nabýti poučení z důležitých událostí toho roku. Avšak přes to úsilí vlády se nepotkalo se zdarem. A poučení z této světodějné události roku 1905 nejen rakouský proletariát, ale i tehdejší proletariát celého světa nabyl naprosto jasné. Jaké to bylo poučení? Především, že bez podpory rolnictva nemůže proletariát v revoluci zvítěziti a za druhé, že revoluční vítězství je myslitelno jen jako následek všeobecného ozbrojeného povstání lidu, za třetí, že toto povstání je možné.

Stejně tedy dnes usiluje čsl. vláda, aby proletariát nezískal poučení ani vědomosti o Sovětském Rusku a o diktatuře proletariátu. Buržoasie brání tomu, aby československý proletariát poznal a uvědomil si, že diktatura proletariátu není žádná sociálními patrioty vykládaná diktatura nad proletariátem, ale že je to za prvé násilné potlačení buržoasie, za druhé uskutečňované proletariátem. Neboť jest si vědoma, že kdyby veškeren proletariát československý vymanil se z měšťáckých a sociálpatriotických lží o diktatuře proletariátu, že by zaujal k ní naprosto jiné stanovisko, neboť diktatura proletariátu jest skutečně jediným možným vládním systémem dělnické třídy, budující nový světový řád. Jaké jsou pojmové znaky diktatury proletariátu? Za první násilné potlačení buržoasie, za druhé státní moc v rukou proletariátu. Diktatura proletariátu znamená předně násilné potlačení buržoasie. Dobytím moci, svržením buržoasie a rozbitím jejího státního aparátu není ještě úloha proletariátu skončena. Nastává mu tu obrovský a obtížný úkol budování socialismu, socialistické výstavby, kterou může provésti pouze s napětím všech sil. Jestliže pak i někteří socialisté vystupují proti diktatuře proletariátu s heslem demokracie pak nutno poukázati na to, jaký je rozdíl mezi diktaturou buržoasie a diktaturou proletariátu. První rozdíl je ten, že diktatura proletariátu je zjevna, kdežto diktatura buržoasie je zastřena. To je ovšem podmíněno druhým rozdílem, že totiž diktatura buržoasie je vlastně diktaturou malé hrstky, kdežto diktatura proletariátu je diktaturou ohromné masy vykořisťovaných. Konečně třetí podstatný rozdíl mezi diktaturou buržoasie a diktaturou proletariátu je v konečném cíli. V obou případech jde o násilné potlačování jedné třídy druhou, tedy o porušení rovnosti a svobody. Buržoasie však potlačuje proletariát k tomu cíli, aby udržela platnou soustavu výrobních poměrů, t. j. aby udržela vykořisťování proletariátu. Je tedy cílem jejího potlačování nikoliv zničení proletariátu jako třídy, ale překonání jejího odporu proti platným výrobním poměrům a zachování jich. Je tedy její potlačování procesem reakčním. Naproti tomu proletariát potlačuje buržoasii k tomu cíli, aby ji zničil jako třídu a aby odstranil i sebe jako třídu a tak třídu vůbec, tedy i svou vlastní diktaturu. Tento proces je tedy procesem pokrokovým. Důsledně také přechod ze společnosti kapitalistické do období diktatury proletariátu tedy i z období staré demokracie měšťácké, do období nové demokracie proletářské může se státi jen cestou revoluce. Jen zničení měšťácké demokracie vede k širší demokracii proletářské. Přechod z období proletářské demokracie do období komunismu bude charakterisován také zánikem této demokracie, ale zánik tento se uskuteční nikoliv revolucí nějaké nové třídy, nýbrž vývojem, stálým rozšiřováním demokracie, až se proletářská demokracie stane zbytečnou. A proto sověty, jež jsou státní formou diktatury proletariátu, jsou vyšším, dokonalejším typem demokracie.

Je smutno a bolestno pro nás, že to byly i tisíce a desetitisíce českých a slovenských dělníků a drobných lidí, kteří nepochopili tohoto pravého smyslu diktatury proletariátu a kteří na Sibiři bojovali a krváceli po boku reakce proti ruské revoluci, kteří pro zájmy ruských reakcionářů prolévali po dlouhé měsíce a léta svoji krev. Krvavá úloha legií na Sibiři zůstane ovšem lpěti na dělnících a drobných lidech, kteří tvořili jejich ohromnou většinu, tak dlouho, dokud nebude historicky korigována novým vystoupením revolučních mas. A nebyli to jen proletářští příslušníci čsl. legií, kteří postavili se proti ruské revoluci, ale byli to v prvé řadě tak zv. pokrokové, maloburžoasní živly, representované profesorem Masarykem, které se postavily do boje proti diktatuře proletariátu, proti vyššímu, dokonalejšímu typu demokracie. Přes všechny diplomatické projevy je jasno, že Masaryk není žádným přítelem sovětské revoluce, a jenom diplomatické důvody zabraňují v tom, aby se hned z počátku nepostavil jako Kramář po bok Denikinům, Kolčakům a Wrangelům. Nemluvme o krátkozrakosti a didaktické úzkoprsosti, jimiž se vyznačují všechny jeho projevy o bolševismu a ruské revoluci, o jeho výtkách bolševickému diletantismu, o rovnosti nouze a z nouze, o revoluci aristokratické a oligarchické, ani o tom jak bolševická praxe neodpovídá požadavku praktického a sociálního odbornictví, vzdělání a světovosti, ani o tom konečně, jak se ruský bolševismus ujímá jenom u národů nevzdělaných. Při jméně bolševismu ztrácí Masaryk všechnu schopnost chápání a kritického oceňování jeho zmínky o něm ve všech brožurách i pamětech jsou pouhým politickým impresionismem zcela pasivním a bezmyšlenkovitým. Charakterisuje se ostatně sám jako impresionista, připomínaje ve svých Pamětech že pojem bolševismu vyvolává v něm jedinou náladovou scénu, rozvážení zabitých v revoluci do jejich domovů. Základ, který by unesl sotva žurnalistický článek, je mu normativním a methodickým východiskem k životním soudům. Proto je mu zapotřebí Vašků, práskajících na hnojišti, nadávek typicky malicherných, aby přehlušily všechny otázky vtíravě nadhazované ruskou revolucí. Pro Masaryka již není Ruska. Jako pravý maloměšťák opouští vše, co se stalo nositelem proletářské revoluce. Před válkou byla ruská literatura centrálním problémem jeho literárních i sociologických úvah. Od revoluce náhle mizí z jeho obzoru a na její místo nastupuje literatura anglická a francouzská. Nekritický rusofil otevřel náruč svému třídnímu bratru. Kritický rusofil zavřel oči, aby mu mohl stisknouti ruku. A na tomto místě byl postaven náhrobek českému rusofilství Masarykovu. Několik těchto poznámek o základních otázkách diktatury proletariátu a stanovisko zástupců reakční i pokrokové buržoasie k diktatuře proletariátu a k otázce sovětského Ruska vůbec ukazuje jasně zásadní stanovisko buržoasie vůči nám. Byrokrat ministr Černý, vykonavatel vůle Švehlovy reakční koalice a president Masaryk v názorech na tyto otázky jsou shodni. Není mezi nimi rozdílu. Proto také budeme hlasovati stejně proti rozpočtu policejního ministerstva vnitra jako proti kapitole rozpočtu, týkající se presidenta republiky.

Ruská revoluce, jejíhož desetiletí právě vzpomínáme, rozdělila svět na 2 tábory: na tábor revoluce, v němž je Sovětský Svaz a revoluční dělnictvo celého světa, a na tábor kontrarevoluce, v němž jsou všechny buržoasní vlády, kapitalisté i jejich pomocníci.

Nemůžeme žádati od československé měšťácké vlády a její zahraniční politiky, aby se postavila do revolučního tábora. Mysliti něco podobného bylo by ilusí. Ale nač musí pracující třída Československa tlačiti, je, aby tato vláda neprojevovala nepřátelských činů a neměla válečných úmyslů proti Sovětskému Svazu.

O to usilovat musíme, neboť síla pracujících vrstev, zejména dělnictva, je v tomto státě tak významná, že žádná vláda ji nemůže na dlouho ignorovat. Pracující vrstvy odmítají co nejrozhodněji jakoukoliv nepřátelskou politiku proti sovětům. Konečně nutno uvážiti i hospodářské otázky, jež silně mluví pro nejužší a nejpřátelštější vztahy k sovětskému státu. Přeprůmyslněná Československá republika může nalézti právě v Sovětském Svazu jedině možné trvalé odbytiště. To je v dnešním zápase o odbytiště otázkou ohromné důležitosti. Tyto dva momenty mluví pro odpoutávání zahraniční politiky československé od západních mocností a hledání cesty na východ. Není možno, aby potřebu této orientace neviděl zahraniční ministr dr Beneš. Ten však kromě několika planých gest neukázal snahy navázati řádné diplomatické a hospodářské styky se Sověty. Pan ministr se vymlouvá, že tato otázka je otázkou parlamentní většiny. Ptáme se: Co učinil pan ministr dr Beneš po celou řadu minulých let, aby získal parlamentní většinu pro uznání Sovětského Svazu? Víme, že jiní ministři se velmi starali o prosazení otázek daleko méně populárních, o prosazení otázek přímo lidu škodlivých a odpor nejširších mas budících. A přece právě teď, kdy západoevropští imperialisté znovu a silnější měrou kují plány hospodářského i vojenského tažení proti SSSR, bylo by uznání sovětů Československem velkým politickým projevem proti imperialistické válce a pro mír.

Pravda však je, že zahraniční politika Československa vězí oběma nohama v táboře kontrarevoluce, v táboře západoevropského imperialismu. Tuto skutečnost maskuje p. zahraniční ministr frázemi o Svazu národů a odzbrojovacích pokusech. Leč i Svaz národů není ničím jiným, než nástrojem imperialismu, kapitalistických mocností a válečných jejich choutek. Svaz národů není svazem svobodných národností, je svazem utlačovatelů. A rozpory, neschopnost jakékoliv positivní práce ukazují jasně, že Svaz národů je imperialistickým švindlem. Podobným švindlem jsou i tak zv. odzbrojovací konference, pod jejichž patronací, za jejichž oponou všechny kapitalistické státy a státečky horečně zbrojí. Myslím, že sovětská delegace, která se příští konference zúčastní, osvětlí lživost této konference tak, že imperialistická její podstata bude důkladně odhalena.

Při existenci tak zv. Svazu národů i schůzkách odzbrojovacích vidíme čím dále ostřejší válečné napětí. My komunisté nestrašíme válkou, jak nám je vytýkáno, ale imperialisté připravují válku. My jen upozorňujeme lid a připravujeme jej, organisujeme jej, aby válce mohl zabránit, aby na znemožnění války již teď pracoval.

Jediným z obranných prostředků proti válce je rozkládání imperialistických armád. Rozkládání kapitalistických armád je nutná práce pro mír. Rozkládání kapitalistických armád je součástí boje proti buržoasii, kapitalismu a proti válce.

To buržoasie dobře ví, a proto je tak citlivá v otázkách armády. Ale právě tento fakt přesvědčuje pracující vrstvy a zejména revoluční proletariát o nutnosti třídního uvědomování příslušníků armády, o nutnosti práce k tomu cíli, aby armáda, jejíž většina příslušníků je rekrutována z pracujících vrstev, nebyla spolehlivým nástrojem buržoasie, ať již v otázkách vnitřní či zahraniční politiky.

Dělníci a pracující rolníci musí pojmouti do bojovné fronty i své třídní příslušníky, své třídní bratry. Tak jako pracující lid v Sovětském Svazu tvoří s rudou armádou jednolitý celek, tak také my usilujeme o to, aby chudý vojín třeba byl nucen sloužit v buržoasní armádě, tvořil s dělníky v továrnách i na polích pevný svazek jednotné bojovné protikapitalistické fronty. Je to jediná záštita proti útokům buržoasie, jediný prostředek k svržení její vlády, jediná cesta, sledující odstranění nadvlády vykořisťovatelů, jediná cesta ke znemožnění imperialistických válek, jediná cesta k novému spravedlivému uspořádání společnosti, jak po stránce sociální, tak i národnostní.

Od této práce nedáme se odraditi ani persekuci ani násilím, ani zahalovacími metodami buržoasie.

V řeči pronesené v rozpočtovém výboru prokázal jsem planost hesla o nepolitičnosti armády, jež je jen za tím účelem šířeno, aby zakrylo před pracujícím lidem třídně buržoasní, reakční, protilidovou a imperialistickou tendenci všech kapitalistických armád. Ukázal jsem, jak buržoasie i uvnitř armády provádí pod záštitou tak zv. kulturní a vzdělávací činnosti třídní buržoasní výchovu. Je nutno, aby tato buržoasní výchova byla paralysována zesílenou třídní agitací a výchovou se strany dělnictva.

Konečně jsem na celém režimu v armádě i na důvěrných oběžnících ministerstva národní obrany a zemských velitelstev ukázal, že tvrzení o demokratičnosti armády je planou frásí. Čím dále tím více je v armádě uplatňován násilnický, špiclovský režim, spojený s pronásledováním politického i národnostního přesvědčení vojínů. Odmítáme tyto metody co nejrozhodněji a žádáme:

1. Úplnou rovnoprávnost všech vojáků jako státních občanů:

a) aktivní a pasivní volební právo,

b) volnou účast vojáků na politickém životě podle vlastního uvážení a vůle,

c) politickou a odborovou svobodu sdružování (koaliční) pro všechny vojenské osoby,

d) svobodný výběr tisku a literatury.

2. Zákaz používání vojáků proti dělníkům v jeho politických a hospodářských bojích.

3. Aby práva národnostních menšin mohla býti uplatněna, vyslovujeme se pro teritoriální systém armády. Armádní tělesa buďtež složena podle národností, aby velení a služební styk mohl se díti v řeči mateřské. Tím by také bylo splněno všeobecné přání vojínů a jejich rodičů, aby výkon vojenské aktivní služby a cvičení dál se v oblasti jejich domova.

4. Úplné služební volno v den 1. května a právo účastniti se májových projevů podle svobodné volby.

Pro vojenské soudnictví a disciplinární záležitosti máme tyto dílčí požadavky:

1. Odstranění vojenských soudů.

2. Odstranění hlavně těchto disciplinárních trestů: a) nasluhování, b) odnímání stravy a požitků (žoldu), c) odnímání vycházek a dovolené, d) cvičení z trestu.

3. Zákaz prohlížení kufrů, tělesných prohlídek, vyjímaje pro podezření ze sprostých činů a pouze za souhlasu dvoutřetinové většiny oddílu při tajném hlasování.

Špiclovský režim, prázdná dresura, šikány, naprostá bezohlednost k sociálnímu postavení a k duševnímu založení vojínů jsou myslím hlavní příčiny četných sebevražd v československé armádě. Vojenská správa zkoumá příčiny častých sebevražd velmi povrchně a neodpovědně. Ve většině případů uvádí, že je příčina neznámá. Kdyby se vojenská správa a důstojníci zajímali více o sociální a duševní poměry vojínů místo o šikány a špiclovinu, k níž je tlačí časté důvěrné oběžníky ministerstva národní obrany, nebyly by jim příčiny sebevražd tak neznámé.

Jako příklad uvedu z nedostatku času pouze jediný dopis, jejž jsem v těchto dnech od jistého vojína dostal.

Píše: "Dne 17. října t. r. o 5. hodině ranní pokusil se o sebevraždu vojín F. S., který tento týden nyní narukoval. Byl však v posledním okamžiku ještě odříznut a po delším namáhání podařilo se nám jej přivésti k životu. Ptal jsem se ho - píše vojín - proč učinil sebevražedný pokus. Povídá: Mám doma stále nemocnou matku, která byla odkázána jen na mou podporu, a k tomu mám ještě tři bratry mezi 6. až 16. rokem stáří, kteří nevydělávají. Ale nyní, když jsem musel narukovat, ztratila matka živitele a jest odkázána na to, co si při své nemoci vydělá. Ač nemocná, pracuje v pilnikárně a má 85 Kč týdně platu. Co je to pro nemocnou matku a 3 děti? Matka si podala žádost o mé propuštění po 6 měsících, ale zde nám při čtení rozkazu přísně zakázali, abychom si žádosti podávali, že nebudou vyřízeny, nýbrž vráceny. Co jsem měl dělati? Nemohl jsem celé noci spáti a tak onoho dne ráno nemohl jsem se zbaviti trýznivých myšlenek a chtěl jsem si proto vzíti život. K tomu ještě přispěly velice poměry zde panující. Z 22 Kč 50 hal. žoldu na 15 dní když si musím koupiti všechny prostředky, jež zde potřebujeme, nezbude nám ani mizerná jedna koruna na psaní matce."