Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

To byla politika papežská. Papežství drželo centrální mocnosti. Tato příprava byla už před válkou provedena. Papežství se stavělo proti Dohodě, proto papež se namáhal ze všech sil, aby odvrátil Ameriku od války. Když Amerika přesto zasáhla do války, bylo to ohromné zklamání pro papežskou stolici. Víme také, že papežství se snažilo ze všech sil, aby zabránilo vstoupení Italie do války, a když Italie prohrávala proti Rakousku a když stála v katastrofální situaci, hledali a snad našli doklady agitace papežské v italském vojsku samém. Tenkráte chtěly organisované vlivy vatikánské podvrátiti sílu italské armády, a tím vlastně prospěti vítězství Rakouska, které papež pokládal za svou državu. Vidíme tedy, že za války byla spolupráce Vatikánu s centrálními mocnostmi připravena podle plánu. Zájmy vatikánské byly podporovány theokratickou dynastií hohenzollernskou a habsburskou. A duch vládnoucí v centrálních mocnostech byl blíže středověkým metodám než demokracii francouzské a anglické.

Porážka centralních mocností znamenala také porážku papežství, to je nám velmi jasno. Musíme si jasně uvědomiti dnes, že náš boj zahraniční proti centrálním mocnostem, náš boj zahraniční pro naše osvobození byl zároveň také bojem proti zahraniční politice papežské. To jsou dnes věci naprosto jasně dokázané. A já jenom vidím ty nesnáze papežské politiky, která neví, jak se má tvářiti a jaký poměr má zaujmouti ke státům, které vznikly na území staré říše habsburské. Vidíme dále, že papežská politika projevuje nechuť ke smlouvě st. germainské a versailleské a nemůže se stále smířiti s koncem a výsledkem války, s porážkou politiky hohenzollernské a habsburské v Rakousku.

Princip sebeurčení národů byl papežské stolici úplně vzdálen, byl pokládán za princip úplně revoluční. Když pak sledujeme dále politiku poválečnou, vidíme, že papežství ke konci války, když centrální mocnosti prohrávaly, šlo úplně tou cestou, jakou šly a byly k tomu zneužívány, často mezinárodní organisace socialistické.

Vidíme, že ve Štokholmu se dalo heslo: Mír bez anexí a náhrad, že naši centralisté, kteří přišli do Štokholmu, mluvili otevřeně proti rozbourání Rakouska a proti ustavení našeho samostatného státu. A to je zajímavý historický vývoj. Vidíme, jak mezinárodní organisace papežská šla stejným způsobem, jako šla část mezinárodní organisace socialistické a také "Vorwärts" úplně jasně kvitoval tenkráte, když řekl: Řím jde touž cestou, jako šel Štokholm.

Tedy my jsme v boji kulturním. Tento kulturní boj zde je a bude dotud, dokud zde bude na jedné straně organisace čistě středověká a na druhé straně pak lidé a strany, které si budou za princip světového názoru stavěti vědecké poznání.

Tedy v jaké posici má býti nyní škola? Řeknu to velmi jednoduše. Škola nemůže se stavěti na středověký princip, nemůže se stavěti na princip autority papežské. Škola a celá moderní generace nemůže býti vychována tak, aby neuznávala vědecké poznání a své vědecké přesvědčení a svou vůli stavěla pod autoritu papežskou. To je nám jasné, to nám nikdo nevyvrátí. Žádná politická strana, ať je sebe více nebo méně konfesijní, nás nedovede vrátiti k tomu středověku a nevrátí. Vidíme, že dnes papežská stolice hledá nové cesty, jak se přizpůsobiti. Dříve politické strany katolické měly přísnou centralisaci, biskupové podléhali přímo Římu, a zase členové politických organisací biskupům. Teď vidíme, že centrum v Německu vymohlo jaksi větší volnost. Vidíme, že dnes centrum po válce kandiduje dokonce větší počet evangelíků než katolíků. (Slyšte!) Tedy zde se tvoří vyloženě konservativní politika. (Posl. Zeminová: Skrývá se to za jméno lidová strana!) Ano. Vidíme, že i u nás v senátě byl na příklad členem ľudové strany jeden evangelík. Myslím, že kol. Bergmann bude snad míti ještě příležitost, aby zde uvedl některé případy, jak i lidová strana dovede protežovati na určitých místech úřednických příslušníky evangelické církve. Tedy vidíme, že se zde jaksi vytváří základna pro konservativní politiku náboženskou vůbec.

To jsou důsledky, ku kterým se dnes dochází. Myslím, že ta neurčitost a nejasnost metod politických vede katolickou církev a specielně papežskou stolici k tomu, že ona už nestaví jenom na politických organisacích svou moc, nýbrž že už začíná mluviti také něco o zduchovnění katolicismu a že hledá nějakou organisaci, která by nebyla jen tak vyloženě politickou a která by se konec konců věnovala také náboženskému ideálu, obsahu katolictví. Podívejte se, když pánové z lidové strany útočí na učitele a profesory, proč pak si nevychovají dosti kněží, proč nemají dosti té své vnitřní práce ideové, aby si vychovali dostatek lidí. kteří by dovedli ideově jejich církev hájiti? Proč hlásá p. posl. Roudnický nutnost povinného vyučování náboženství? Vždyť nikdo jim nepřekáží, aby si ve svých kostelích a organisacích vychovali řadu svých nadšených stoupenců. Na jedné straně se hlásá svoboda školy, na druhé straně se požaduje povinné vyučování náboženství. To je zase ten starý policejní režim. Vidíme, že jakmile starý policejní režim, který církev držel, padl, církev ztratila svou sílu. Vidíme, že katolická církev má dosti politických mužů a kněží poslanců, ale málo věřících a málo kněží, kteří by prováděli pastorisaci, kteří by kázali a šířili skutečně náboženské hodnoty, kteří by chodili k lidem, když umírají, kteří by zpovídali atd. Ona se těm pánům páterům lépe líbí politická arena, než těžká práce v nějakém horském kostele nebo vesnici, to uznávám. Tedy zde je viděti nedostatek a ideovou vyžilost, zde je viděti, že, jakmile katolická církev ztratila policejní režim, to spojení s mocí a státem rakouským, najednou ztrácí svou sílu a pevný podklad. Tedy taková je situace a žádné povinné vyučování náboženství vás nedostane výše a nepřivede vám ten vyšší vzruch a skutečný náboženský život. Ten skutečný náboženský život, nepřijde-li z církve, z ideového varu, nedá vám žádná povinná docházka školní a žádné policejní předpisy nepomohou a vás nezachrání.

Dnes se hledají všelijaké formulky. Má tyto posice zachrániti svatováclavský kult a podobné více méně politické tradice. Dobře. Pan ministr dr Hodža mluvil o těchto věcech. P. ministr dr Hodža vůbec velmi rád mluví o tradicích, to je taková kouzelná formulka patrně, která dnes má všechno vysvětliti. V "Pondělním Listě" dal p. ministr interview, tam bylo mluveno o tradici Jiřího z Poděbrad. Pan ministr také mluvil o tradici cyrilo-metodějské. Jenom chci zdůrazniti, že v těchto názorech musí býti také určitá logika a určitý směr. Nemohou se přece různé tradice, jak jsou zde, slepovati tak, jako se slepují sklíčka v barevných oknech, snad jenom k tomu cíli, aby světlo tak neproniklo, aby bylo stlumeno. Jedno sklíčko je bílé, druhé tmavé, třetí růžové atd. To jsou způsoby, kterým prostě nerozumíme. Stojíme na stanovisku, když tedy vracíme se k dějinám, na kterém stál Palacký, jenž řekl, že nejvyšším vyvřením české idee a nejsilnějším projevem české duše byla doba husitská. (Potlesk poslanců čsl. národ. socialistických.) Tam se projevily vlastnosti českého národa, tam se projevuje ta živá tradice. Co dnes vidíme? Utíká se do pravěku - ke sv. Václavu. Vždyť ani naši čeští historikové nejsou si v tom jasni a budou jistě o tom historické spory. Utíká se ke sv. Cyrilu a Metoději, zkrátka do těch dob, ve kterých my, moderní Češi, nenalézáme nic společného. Uznávám na svatováclavské tradici to, co by jaksi mohlo s toho nejširšího politického národního stanoviska nám něco znamenati, tedy řekněme tradici by znamenala ta hymna "Nedej zahynouti nám, ni budoucím". Dobrá, tu český národ zpíval, tedy znamenala v určitých těžkých dobách projev určité touhy po národní samostatnosti. Tak daleko to přiznám, ale ptám se: Zpívali i ti Koniášové, když pálili české knihy, tuto hymnu "Nedej zahynouti nám, ni budoucím" a můžeme přejíti tu celou dobu temna, můžeme to všechno vynechati? Tedy zase tu projevujeme snahu, abychom utíkali od skutečných problémů, které zde jsou. To je právě poměr středověku k moderní vědě, k modernímu badání. Copak byl sv. Václav? Tlačil z hroznů víno, pak bojoval s německými knížaty. (Posl. Zeminová: A vyvážel voly!) Ano, vyvážel voly do Německa, to by byla jistě velmi záslužná práce, když se to myslí symbolicky. Uznávám určité věci, které zde jsou, ale protestuji proti tomu, aby s tímto sv. Václavem chtěla dnes klerikální strana ukazovati bůhví jaký svůj vlastenecký zájem a vlastenecké nadšení.

Tedy po této stránce souhlasím s panem ministrem dr Hodžou, jenž chce ukázati, že by právě tato tradice neměla se nechávati jen straně klerikální, že by si ji měly vzíti také ostatní strany. My bychom si ji velmi rádi vzali, kdyby nám něco povídala, ale nepovídá nám obsahově docela nic. Náš moderní život stojí na těch problémech, na kterých stál Hus, Komenský a Chelčický. To jsou problémy svědomí člověka, jeho individuality, poměr ke středověku a k dogmatům, které chtějí spoutati duševní život člověka. To je naše živá tradice a myslím, že bylo málo legionářů, kteří by šli, jak myslí pan ministr dr Hodža, do boje s hymnou "Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!". Naopak viděli jsme, že legionářský boj, náš boj za osvobození, byl veden pod našimi tradicemi husitskými, pod vlivem našeho národního osvobození husitského. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Tedy i zde máme míti jistou důslednost a jistý smysl. Ty dva světové názory, které zde jsou, neodstraníme. Bude zde názor středověký, který bude bojovati s názory, které budou navazovati na Husa, Chelčického a Komenského. Prosím, nestojíme na takovém stanovisku, že bychom chtěli vyvolávati nové náboženské boje. Ani nás nenapadá. Nebudeme se bíti o nějaké tajemství svátosti oltářní, je-li tam přítomen Kristus Pán nebo ne. To jsou věci nám vzdálené. Ale právě my bereme, co je pro nás živého, to jest boj individua, jeho svoboda svědomí, svoboda jeho názoru proti tlaku církevních dogmat, které byly opírány o policii, četnictvo a vojsko. Na tom stanovisku tedy zůstaneme. Ale to bych chtěl zdůrazniti a prohlašuji, že stojíme úplně na stanovisku moderní demokracie, která konec konců snese, pozná a konečně i uzná názor středověký, když zde je. K vůli tomu nepovedeme snad nějaké války, nějaké násilí materielní, ale budeme velmi pevně státi na své poznané pravdě a středověkému světovému názoru neustoupíme a také nedovolíme, aby to, co nám věky vynesly utrpením našich nejlepších, bylo ze škol vyházeno a odstraněno.

Chci skončiti tím, že proti všem těm středověkým politickým vlivům, jak je vidíme na mezinárodním foru i doma, budeme se stavěti ze všech sil, že budeme usilovati o svobodnou, nezávislou, na vědeckém podkladě postavenou českou školu. (Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Lukavský. Dávám mu slovo.

Posl. dr Lukavský: Slavná sněmovno! Pan ministr školství a nár. osvěty učinil v poslední době pozoruhodné projevy o věcech školských jednak v kulturním výboru, jednak ve výboru rozpočtovém. Též důvodová zpráva ke státnímu rozpočtu, jakož i zpráva o jednání rozpočtového výboru o tomto rozpočtu vykazují pozoruhodné statě pro každého, kdo má smysl pro kulturní otázky našeho státu. Chceme k těmto projevům a zprávám připojiti některé poznámky.

Již po několik let se dovídáme, že je připravována osnova zákona o obvodových (újezdních) školách měšťanských, o školách pomocných, mateřských, o úpravě poměrů nestátních učitelů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, jakož i o úpravě pense nestátních učitelů na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Ale ač plyne rok za rokem, žádné z těchto osnov jako vládních návrhů se nedočkáváme. Litujeme toho velice. V obyvatelstvu samém se to často důrazně vytýká a myslíme, že výtky tyto jsou hodně oprávněny. Ve zprávě o jednání v rozpočtovém výboru se praví, že osnova zákona o újezdních měšťanských školách se projednává v ministerstvu financí, rovněž osnovy zákonů o nestátních staropensistech učitelských na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, jakož i úprava poměrů nestátních škol a jejich učitelstva v těchto zemích, osnova zákona o školách pomocných předkládá se prý již vládě ke schválení atd. Ale kde je záruka, že se stejné vysvětlení nebude opakovati za rok? Proč právě u otázek školských se jeví u nás tolik obtíží dohody mezi příslušnými ministerstvy, ač přece se musí uznati, že řešení těchto otázek je nanejvýše naléhavé a že se po tom tolik volá z kruhů naší veřejnosti? A jak si máme vysvětliti to, že ministerstvo školství a nár. osvěty posud není hotovo s jednáním o mateřských školách? Což vskutku víří tu ještě spor o kompetenci mezi ministerstvem školství a nár. osvěty a ministerstvem soc. péče? Kdo a kdy učiní již jednou konec tomuto sporu? Mateřské školy patří do správy školské, nikoli do sociální, tam patří soc. zařízení, jako jsou jesle a pod.

Školy mateřské byly u nás před převratem násilně zanedbávány, od převratu se poměry v tomto školství hodně zlepšily, ale přesto jsou tu zjevy, jež zarážejí. Tak na př. v r. 1926/27 bylo československých ústavů v Čechách 55%, na Moravě a ve Slezsku 63%, na Slovensku 65%, na Podkarpatské Rusi 52.5% ruských a 12.5% československých. Z toho již vyplývá, že německé mateřské školství je vybudováno lépe než naše. To je především následek větší soukromé péče německé. V Čechách máme na př. podle statistiky z r. 1925/1926 171 soukromých mateřských škol, Němci však 185, Češi na Moravě 120, Němci 86, ve Slezsku Češi 42, Němci 24. Naproti tomu na Slovensku je soukromých mateřských škol 9, ale veřejných 121, na Podkarpatské Rusi je veřejných 40.

Pan ministr školství a nár. osvěty ve svém výkladu v rozpočtovém výboru na základě úředních dat ukázal, jak neoprávněny jsou žaloby Němců na "škrcení" jejich škol kteréhokoli druhu, a tak také i škol národních, a že naším menšinovým školstvím se neděje Němcům žádná křivda. Tyto číslice ukazují na poměr mezi nákladem na školství a počtem příslušníků příslušného národa, jsou velice důležité a nutí naopak k tomu, že naše správa školská musí býti spravedlivější, než jest, ke školství českému. Ale nejen v nákladu na školství, nýbrž i jinde jeví se nepoměr mezi školstvím českým a německým na náš úkor. Tak na jednu československou obecnou školu připadá 97 dětí, na jednu třídu 40, ale na německou školu 89 a na jednu třídu 37.

U občanské školy připadá na jednu školu československou 185 dětí, na jednu třídu 41, kdežto na jednu školu německou 154 a na jednu třídu 39.

Zákonem o obvodových školách měšťanských mají se rozděliti věcné náklady na všecky obce, odkud děti do určité školy chodí, čehož důsledkem bude rayonování těchto škol. Umístění škol občanských proti školám obecným je nepříznivější a nelze se diviti obcím, kde jest občanská škola, nebo má býti zřízena, a potřebuje lepších místností, jestliže se zdráhají vzíti jen samy na sebe věcné náklady. Ostatně nyní při novém finančním hospodářství našich obcí budou tyto úkoly ještě obtížnější. Projednání zákona o obvodových školách občanských stává se naší povinností ještě naléhavější, než to bylo dosud. Vzdělání na škole občanské stává se stále více a více podmínkou pro četná povolání, žádá toho zvláště sama státní správa, a už z toho důvodu je nutno míti bedlivý zřetel k tomu, aby se dětem docházka do této školy co nejvíce umožnila. Máme případy, že děti chodí do této školy každý den až 2 hodiny cesty z domova a také více. Pak je příkazem lidskosti a spravedlnosti, aby stravováním, přespáváním nebo i jinými způsoby docházka dětí do školy byla ulehčována. I když se tak někdy děje charitativním způsobem, je často potřebí k tomu také pomoci naší školské správy. Především ve škole je nutno pracovati o to, aby se některé děti bez vlastní viny necítily méně cennými nebo vůbec opuštěnými. Nelze říci, že bychom s hlediska rozpočtu školského i v národním školství, o něž se opírá vzdělání největší části národa, pamatovali náležitou měrou na všecky potřeby našich škol národních, zvláště na věcné potřeby těchto škol.

Proto nutno názory o šetření na našich školách vyslovovati opatrně, ježto šetřením na nesprávných místech, a to je především v prostředcích k řádnému vzdělání, mohli bychom vážně ohroziti i náš rozvoj hospodářský, neboť jistě netřeba dokazovati, že nebude-li generace co nejvíce rozumově vyspělá a mravně silná, stojí všechny naše plány a naděje v ohledu hospodářském do budoucnosti na písku.

Příprava zákona o školách pomocných má věru u nás již několikaletou historii a je již svrchovaně potřeba, aby těm přípravám byl konec. Školy pro děti úchylné byly dosud zřizovány obcemi bez nutné, jednotné organisace. Československých ústavů je 63% z celého počtu, z čehož také již je viděti, že to neodpovídá poměru národnostnímu.

Pokud jde o školy menšinové, musíme, bohužel žalovati, že rozpočet nevyhovuje ani pokud jde o náklad věcný, osobní, ani pokud jde o náklad investiční. Počet tříd a škol roste, leč některé důležité položky buď jsou ponechány beze změny, nebo dokonce sníženy. To platí zvláště o rozpočtu investičním. Je tu více než 700 škol, jež žádají naléhavě stavby budov. V četných případech správcové škol nevědí, kam umístí další třídu příští rok a co mají dělati, učí-li se v učebnách prohlášených úředně za závadné, za místnosti zdraví žactva vážně ohrožující.

Když bylo těchto škol kolem 700, byl úvěr 39 milionů, nyní, kdy jich je preliminováno 1150, jest úvěr pouze 34 mil. Kč. V plzeňském inspektorátu je na př. naprosto nezbytností, co nejdříve se postarati o nové budovy škol v Bělé nad Radbuzou, v Bezdružicích, Bližejově (měšťanská škola), v Boru u Tachova, v Dobřanech (obecné i měšťanské), v Holýšově, Myslinku, v Plané u Marianských Lázní, v Přestavlkách, Srbech, Touškově (přístavba), v Horšově Týně (přístavba), v Újezdě nade Mží, Všerubech u Plzně (obecná i měšťanská), ve Zbuchu (měšťanská), v inspektorátě sušickém: v Žel. Rudě, v Hamrech, v Dlouhé Vsi u Sušice, v Záblatí u Prachatic, v inspektorátu podbořanském: v Něm. Hořovicích, ve Vroutku, v Blšanech, inspektorátě karlovarském: v Karl. Varech, v Jáchymově, v Lubenci, Novém Sedle, Kynšperku nad Ohří, v Chodově, v Libyni, v Horách-Oloví. Tak bych mohl jmenovati řadu míst v inspektorátu žateckém a jiných inspektorátech.

Na některých místech musilo býti zavedeno střídavé vyučování, jinde pro nedostatek místností nemohla býti vůbec škola otevřena, zvláště když správa školská nechce podle zákona o minoritních školách přistoupiti k zabrání volných místností jen proto, že jde o místnosti, jež jsou ve vlastnictví Němců. Znám místnosti četných našich škol menšinových a musím prohlásiti, že přesto, že byly postaveny v posledních letech četné školní budovy, přece jest umístění mnohých škol takové, že je stydno pro nás jako národ Komenského, jak rádi si říkáme, na to se dívati. Ty křivdy, jež na nás za Rakouska byly napáchány, byly příliš velké a mají-li se odčiniti - a k tomu jsme povinni - je k tomu potřebí také větších obětí. Pravím, že spíše může počkati novostavba některého ministerstva než to, máme-li se dívati, jak náš dorost v místnostech naprosto nezdravých hyne nebo nemůže-li se škola otevříti jen proto, že pro ni není místností.

Vytýká-li se nám, že máme v této velké řadě minoritních škol také školy slabší, odpovídáme, že takové školy jsou také na straně německé. I zde jsou školy, v nichž je méně než 10 dětí. A vytýká-li se nám, že do našich škol chodí někde děti neznající dosud jazyka vyučovacího, odpovídáme, že do českých chodilo jinojazyčné mládeže 0.8%, do německých však 1%, tedy více. Ve školské exposici na letošní výstavě mladoboleslavské česká veřejnost jistě s úžasem viděla, jak veliký počet českých dětí z oblasti severo-české chodí do škol německých. Jsou-li zapsány do našich škol děti neznalé jazyka vyučovacího, bývají toho příčiny několikeré, velice často ta, že neměly dosud, bohužel, možnosti jemu se naučiti, vždy však děje se tak na základě svobodného rozhodnutí rodičů. Nemusím dokazovati, že nám musí záležeti na záchraně každé české duše a že těžce neseme ve vlastním státě, je-li stále ještě u nás mnoho a mnoho míst, v nichž naši příslušníci ve svém bydlišti nemají v jubilejním roce republiky své školy, a dokonce nemohou si ani pro své děti, pro jejich záchranu pro národ, opatřiti domácí vyučování.

Pan posl. Bechyně vytýkal ve své řeči nár. demokracii, že usiluje o zabrání německých škol nad potřebu a nad požadavky spravedlnosti, že usiluje o udělování míst ve veřejné správě jen českým žadatelům, a že usiluje o odpírání pozemků z pozemkové reformy německým sedlákům a uchazečům. Přiznávám, že jsme od bývalého ministra školství takových výroků nečekali. Ptám se jen, myslí-li p. posl. Bechyně, že takovýmito žalobami na národní demokracii prospěje své vlastní straně? Proč tedy zrovna tisk soc. demokratický, proč zrovna veřejní pracovníci soc. demokratičtí neustále naši stranu činí odpovědnou za to, že naše státní správa školská při zakládání našich minoritních škol nepostupuje při kladení překážek rozhodněji jen s ohledem na Němce, ač nám dává k tomu právo zákon, který byl odhlasován v revolučním Národním shromáždění všemi stranami v něm zastoupenými? Proti tvrzení posl. Bechyně, jakoby národní demokracie usilovala o zabírání německých škol nad potřebu a nad spravedlnost, prohlašuji, že u nás žádné zabírání německých škol nad potřebu a spravedlnost prováděno nebylo, a že pokud byly školy restringovány, byly restringovány nejen německé, nýbrž i české, a všichni naši ministři školství vždy vyvrátili na základě úředních dat žaloby Němců o t. zv. "rdoušení" škol a mezi těmito ministry bylo také několik ministrů soc. demokratů. A p. posl. Bechyně ať jest ujištěn, že nás národní demokraty neodvrátí žádné žaloby a útoky od cesty, po níž jdeme, aby všem českým dětem ve zněmčených krajích bylo umožněno vzdělání v jazyku rodném, a bráníme-li českých lidí v těchto krajích před různým nebezpečím odnárodnění, konáme jen svoji národní povinnost, od níž nikdy neustoupíme. A jsme přesvědčeni, že Němcům u nás, jak o tom svědčí nejlépe úřední čísla, poskytujeme mnohem více pro jejich kulturní vývoj, než bychom byli podle mírové smlouvy povinni. Nemluvíme ovšem ani o tom, jak by se zachovali oni, kdyby válka dopadla opačně, neboť jsme dosud nezapomněli, co se dalo proti nám za Rakouska v menšinovém školství.

Jakmile byl odhlasován zákon o organisaci správy politické, jeví se nezbytným brzké projednání zákona o organisaci správy školské. Pokládáme za správné, aby ve správě školské se uplatňoval systém smíšený, organisace takové, v nichž jsou vedle školských úředníků též zástupcové občanstva neúřednického.

Pokud jde o t. zv. školskou autonomii národních minorit, prohlásili jsme my, národní demokraté, své odmítavé stanovisko již dávno a na něm setrváváme. Školskou autonomií by se stát vzdával svého vlivu na školu, jehož se vzdáti nesmí, ježto se to dotýká jeho existence a klidného rozvoje. Školská autonomie, jak ji na příklad líčí návrh německých stran a také německých sociálních demokratů, byla by také institucí nanejvýš sociálně nespravedlivou, a je věru pro charakteristiku našich německých sociálních demokratů zajímavým dokumentem, jak u nich vítězí nacionalismus nad socialismem. Jest nanejvýš poučné, sledovati pokus o slovinskou školskou samosprávu, kde moc zemského hejtmana je neúměrně veliká a kde si zase vláda dělá sama, co chce. Nechce-li soukromou školu prohlásiti za rovnocennou veřejné, prohlásí, že jest ochotna zříditi školu státní. Již toto ukazuje, jak se vykonává školská autonomie tam, kde o tom rozhodují Němci. Jsem přesvědčen o tom, že by tato německá školská autonomie našim německým soc. demokratům nevyhovovala.

Vítáme snahu ministerstva školství a nár. osvěty, aby naše škola byla prosta všech vlivů politických a církevních, aby děti školní nebyly zatahovány do politických bojů a štvány jednou politickou stranou proti druhé. Chceme, aby naše škola sloužila jen ideálům lidskosti, mravnosti a vědy. Víme, že působení učitele na našich školách za přepolitisování našeho života, jak jest u nás, není snadné, ale tím bedlivěji musíme sledovati vývoj naší školy, neboť na ní především závisí celá naše budoucnost. Již v zájmu úspěchu práce na škole národní přejeme si také, aby škola nebyla zatěžována zbytečným duchamorným písařením a neplodnými statistikami. Kdo pozoruje, kolik času se touto agendou ztratí, jakou cenu mají ty nepřehledné statistiky, s požadavkem tímto souhlasí. Školské učebnice jsou přecpány látkou do nemožností. Ve škole platí: raději důkladně málo, než povrchně mnoho. Do učebné povinnosti učitelů buďtež započítány správy sbírek, knihoven atd. Počet 70 žáků ve třídách, jakožto předpoklad pro zřízení pobočky, jest neudržitelný, ježto se požadavky učebné neustále zvyšují. Nízké honorování nepovinných předmětů má za následek, že učitelstvo se vyhýbá dělati zkoušky z vedlejších předmětů, což jistě nemůže býti ku prospěchu školy. Zákonem ze dne 13. července 1922 byly ustanoveny odměny za vyučování nepovinným předmětům na školách měšťanských částkou 240 Kč ročně za týdenní hodinu a tato norma zůstává dosud v platnosti. Předválečná odměna byla 60 Kč ročně. Je viděti, že 240 Kč není sedminásobek, nýbrž pouze čtyřnásobek. Vedlejším učitelkám a učitelkám ručních prací a domácích nauk buďtež přidělovány školy ve větších městech vždy v určitém rayonu sobě blízké, aby nemusily často z ústavu na ústav ke škodě svého zdraví i učení běhati. Nepřestala býti naléhavou otázka právního podkladu IV. ročníku při měšťanských školách. Je také žádoucno upraviti oprávnění absolventek školy pěstounek a vychovatelek při mateřské odborné škole pro ženská povolání v Praze XVI., aby mohly působiti též na školách mateřských, což se jim dosud odpírá. Očekáváme také, že p. ministr školství a nár. osvěty podle slibu učiněného v kulturním výboru obnoví učitelské konference, jichž nesvolávání není ku prospěchu školy. Je také žádoucno, aby se veřejnosti dostalo v brzku podrobných informací, jakým způsobem má býti provedena reforma učitelského vzdělání. V připravované služební pragmatice se praví, že učiteli má býti umožněn nedělní klid, pokud to lze srovnati s nezbytnými požadavky služebními. Soudíme, že stačí, řekne-li se, že učiteli náleží nedělní klid.

Učitelstvo nestátních škol na Slovensku i v Podkarpatské Rusi je stále ponecháváno ve svízelných poměrech platových a právních a nelze se diviti, žaluje-li, že se sice zákonitá úprava jejich poměrů slibuje, ale neprovádí. Přáli bychom si, aby to, co o tom ministerstvo školství a nár. osvěty letos slibuje, bylo slibováním posledním a abychom při příštím jednání rozpočtovém o tomto nedostatku nemusili se již zmiňovati. Učitelé restringovaní po 1. lednu 1926 domáhají se revise a nápravy svého pensionování. Upozorňoval jsem na to již při jednání o platovém zákonu, že to bude veliká křivda. Dnes ta křivda vystupuje ještě markantněji. Je spravedlivo toto opatření zrevidovati a nesrovnalosti odstraniti.

Pokud se týče školství středního, byly podle důvodové zprávy ke státnímu rozpočtu v minulém roce zrušeny dvě československé střední školy, a to dívčí gymnasia v Chrudimi a v Pardubicích. Proslýchá se, že jest úmysl zrušiti i dívčí gymnasium v Jičíně. Rušení těchto dívčích škol jest postup pochybný, poněvadž se tím návalu žactva na střední školy nedá úspěšně čeliti. Nedosáhne se tím ničeho jiného, leč že žactvo z ústavu jednoho přelije se na jiný, který je pak přeplněn. Povážlivé je, že se takto plánovitě ruší ústavy dívčí, ačkoliv se koedukace naprosto neosvědčila. Školství dívčí vzniklo z potřeb skutečného života a bylo vybudováno těžce a velkou obětavostí. Rušiti je, je krokem nazpět.