Ozývají-li se hlasy, že středních
škol je příliš mnoho a že je třeba
je rušiti, možno však ukázati na to, že
sama důvodová zpráva finančního
zákona konstatuje, že v historických zemích
naší republiky bylo r. 1913 vlastních středních
škol i s učitelskými ústavy 278, r.
1918 280, nyní jest jich 279, tedy o celý jeden
ústav více než před válkou a
o jeden méně než přímo před
převratem.
Ani na Slovensku není těchto škol více
než 59, tedy právě tolik jako před státním
převratem. Ovšem uvnitř těchto čísel
se stal přesun na prospěch škol s československým
jazykem vyučovacím, avšak dosud je nepoměr
mezi českými a německými ústavy,
neboť české trpí přeplněním
tříd nepoměrně více než
německé.
To je tím závažnější, že
mnohé naše ústavy mají dosud veliké
nedostatky ve svém umístění a vypravení.
Vypočetl jsem zde loni podrobně tyto nedostatky,
mohl bych je letos až na malé výjimky opakovati.
Sama důvodová zpráva ukazuje, že jest
ještě 54 středních škol bez vlastní
budovy, 80 jich nemá vlastní tělocvičny.
Obzvláště trpí některé
školy v Praze a v Brně, pak i některé
ve smíšeném území.
V osobních poměrech středoškolských
profesorů jsou mnohé závady, které
vyžadují nápravy. Je-li systemisace nepříznivá
pro úřednictvo vůbec, je tím nepříznivější
pro profesorstvo. Profesorstvo je platovým zákonem
omezeno podstatně na lV. plat. stupnici úřednickou.
Nad ní se vyšinují z míst profesorům
dostupných jen místa ředitelská, dále
místa ministerských a zemských školních
inspektorů a něco málo míst úředníků
v úřadech centrálních. Poněvadž
systemisace jednotlivých druhů škol jest oddělena,
jsou i poměry těchto profesorů různé.
Nejnepříznivější jsou na vlastních
středních školách s učitelskými
ústavy. Tam z celkového počtu asi 5409 osob
stavu profesorského, které jsou zaměstnány
na školách jako profesoři, ředitelé
a úředníci u úřadů nadřízených,
je toliko 311 míst ředitelských, 32 míst
zemských školních inspektorů a 4 místa
ve II. oddělení ministerstva školství,
tedy úhrnem 347 míst dostupných profesorům
vlastních středních škol, která
převyšují 4. platovou stupnici úřednickou.
To je celkem 6.4%, číslo žalostně malé,
uvážíme-li, že u žádného
resortu vysokoškolsky vzdělaných úředníků
neklesá systemisovaný počet míst v
třetí a vyšších stupnicích
pod 15% celkového systemisovaného počtu.
A k tomu ještě 32 míst zemských školních
inspektorů je systemisováno zásadně
jen v 3. platové stupnici, ve druhé jsou toliko
tři z nich. Je to mnohem horší poměr
než býval v r. 1914, neboť podle tehdejšího
úředního schematismu bylo v Rakousku, v zemích
na říšské radě zastoupených,
ze 67 zemských školních inspektorů 22
dvorních radů, t. j. asi třetina, kdežto
nyní jest jich jen 1/10 ve 2. platové stupnici,
jež odpovídá tehdejší V. hodn.
třídě. U zemské školní
rady v Praze je tento poměr nejnepříznivější,
tam je z 15 zemských inspektorů systemisován
jen jediný ve 2. platové stupnici.
Ježto zemští školní inspektoři
byli převedeni většinou do 3. platové
stupnice a někteří jen do čtvrté,
stalo se, že rozdíl mezi platem stejně služebně
starých ředitelů v I. stupnici funkčního
služného a zemských školních inspektorů
činil s příbytečným od 1. ledna
1926 ročních 9460 Kč až 14.980 Kč,
ano někteří zemští školní
inspektoři měli dokonce o 600 Kč a 1800 Kč
méně nežli by měli, kdyby byli zůstali
profesory středních škol. K částečnému
vyrovnání této anomalie povolila vláda
přídavek v maximální výši
6000 Kč, ale ne s platností od 1. ledna 1926, nýbrž
teprve od 1. srpna 1927. Byli tedy zemští školní
inspektoři při nové úpravě
platové zkráceni několikerým způsobem.
Při provádění převodu zatímních
profesorů se postupovalo způsobem, který
původně nebyl zamýšlen. Zákon
platový byl zpracován na zásadě, aby
nikomu nebylo jeho postavení zhoršeno. Avšak
zatímní profesoři byli převedeni tak,
že se jim upřelo započtení služby
před zkouškou do postupu v adjutu a zvláště
do lhůty čekatelské, ač mají
v ruce dekrety, ovšem vydané před platovým
zákonem, kterými se jim toto započtení
zaručuje. Jde tu o lidi, kteří prokázali
našemu školství a státu neocenitelné
služby v době největšího nedostatku
sil na středních školách. Šli učiti
beze zkoušek, protože byli k tomu vyzývání
a protože se jim zaručovalo, že se jim ta doba
započte. Jejich sil bylo krajně využito, neboť
školská správa jim ničím neulehčila
a uložila jim většinou vyučovací
úkol, který přesahuje výkonnost normální.
Tím se zdrželi ve vykonávání
zkoušek a když je nyní přes nanejvýš
nepříznivé poměry vykonali, ukládá
se jim, aby zase čekali na jmenování profesorem
tak dlouho. jakoby nebyli před tím vůbec
sloužili. Věc jest ještě zhoršena
tím, že tito poškození trpí následky
války, neboť většina konala několik
let za války službu vojenskou a tím bylo jejich
studium valně ztíženo.
V započítávání válečné
služby vojenské u profesorů vůbec je
chaos. Započtenu ji mají ti, kdo nastoupili službu
civilní před 1. zářím 1919.
Z ostatních, kteří nastoupili později
mají ji někteří započtenu,
jiní nemají, ač se jinak jejich poměry
služební neliší. Záleželo
mnohdy na tom, zda byla o její započtení
podána žádost dříve či
později, neboť prakse úřadů byla
v různých obdobích různá. A
nejde tu o rozdíly malé, jde leckde o 3 až
4 roky. Profesoři jsou tímto stavem postiženi
nejtíže, ježto v žádném jiném
oboru veřejné správy nebyl takový
nedostatek sil, aby bylo musilo býti užito sil bez
ukončené aprobace a aby za tak těžkých
podmínek svou aprobaci doplňovali. Nad to nepříznivý
výklad zákona o propočtení č.
222 z r. 1920 zavedl u profesorů 4letou dobu čekatelskou,
která nebyla u žádného jiného
oboru vysokoškolsky vzdělaných úředníků,
takže nárok na započtení této
doby vzešel u profesorů o mnoho později než
u jiných. A tím se stalo, že mnozí z
nich nedosáhli tohoto nároku před účinností
a přijetím platového zákona. který
je vykládá tak, že započtení
služby vojenské u těchto postižených
jest nyní definitivně odpíráno.
Zde se musí státi náprava, aby nebylo tak
příkrých rozdílů v právním
postavení profesorů, jak proti jiným odborům
veřejné správy, tak i mezi sebou navzájem.
V r. 1925 prohlásil p. ministr školství a nár.
osvěty, že byla již jmenována odborná
komise, aby připravila materiál pro revisi vzdělání
středoškolských učitelů. Ačkoli
od té doby uplynula již dvě léta, není
v důvodové zprávě o postupu této
komise zmínky. Jest v zájmu středních
škol, aby vešla co nejdříve v život
pedagogická příprava středoškolských
profesorů, jak bylo žádáno na mezinárodním
sjezdu středoškolských profesorů v Praze
a aby komise co nejdříve dokončila svou práci.
Neméně důležitá jest úprava
vysokoškolského vzdělání profesorů
a vhodná úprava aprobačních skupin.
Výnosem ministerstva školství a národní
osvěty ze dne 17. června 1927 byla vydána
změna osnov na středních školách.
Ministerstvo odůvodňuje vydání svého
výnosu především velikým počtem
povinných hodin týdenního vyučování.
V celku byla tato reforma přijata s uspokojením,
ačkoliv nescházejí také proti ní
vážné námitky středoškolských
odborníků. Bude nutno zjistiti zkušenosti odborníků
s nařízenými změnami a ty pak budou
vodítkem při opravách dalších.
Vítáme výnos ministerstva školství
a národní osvěty o omezení učiva,
o soustředění zájmu a práce
žákovy na hlavní podstatné věci.
Vážným úkolem jest rozšířiti
sedmitřídní reálku na ústav
osmitřídní. Nápadný pokles
žactva při letošním zápisu na reálkách
nedá se vysvětliti jen vlivem války a období
poválečného. Vítáme také
to, že ministerstvo školství a národní
osvěty ochotně vyhovuje přeměnám
typu reformního reálného gymnasia na typ
reálného gymnasia. Reformní reálné
gymnasium nesplnilo nadějí do něho kladených
a trpí vážnými nedostatky. Je žádoucno
zjednodušení dosavadní rozmanitosti v typech
našich středních škol. Vedle klasického
gymnasia, osmitřídní reálné
gymnasium a osmitřídní reálka tyto
typy plně dostačují pro úkoly naší
střední školy. Zjednoduší se tím
náklady, správa, přechod žáků
s jednoho místa na druhé atd.
Velké roztrpčení v kruzích učitelstva
středoškolského budí to, že dosud
nebyla rozřešena otázka řádného
honorování přespočetných hodin.
Odměna dosud za ně se vyplácí ve výměře,
která byla stanovena říjnovým zákonem
r. 1919, ač dnes jsou docela jiné valutární
poměry. Vláda uznávajíc spravedlivý
nárok profesorů na zvýšení této
renumerace povolovala rok od roku, byť i se zpožděním,
zvláštní příplatek. Naposledy
byl tento příplatek vyplacen na školní
rok 1925/26. Avšak za školní rok 1926/27 profesorstvo
dosud marně se domáhá jeho vyplacení,
ač s ochotou všeho uznání hodnou převzalo
i ve školním roce právě plynoucím
zvýšené úvazky učebné.
Žádáme pana ministra, aby urychlil splnění
tohoto oprávněného požadavku, a zároveň
aby co nejdříve bylo docíleno dohody. mezi
ministerstvem školství a nár. osvěty
a min. financí o vládním nařízení
k platovému zákonu profesorů. V tomto vládním
nařízení bude také trvale a stabilně
rozřešena otázka renumerací za přespočetné
hodiny a bude učiněn konec tomu trapnému
domáhání se profesorů spravedlivé
odměny za vykonanou práci, jak jsme toho svědky
v posledních letech. Zmínil jsem se již o zatímních
profesorech. Tito si musejí podle nového platového
zákona odsloužiti předepsaná 3 leta
čekatelská a pak jsou ustanoveni definitivními
profesory. Mnozí z nich však mají nárok
na započtení určité doby, jež
však jim nemůže býti započtena,
dokud nebude vydáno prováděcí nařízení
k platovému zákonu. Tedy i po této stránce
brzké vydání tohoto prováděcího
nařízení je žádoucí. Ale
mohli bychom takto pokračovati dále. Podle nového
zákona dostávali zatímní správcové
středních škol za svou funkci roční
odměnu 1500 Kč, nový platový zákon
nemá však o nich ustanovení žádného
a proto se jim také nic nevyplácí. Rovněž
není dosud stanovena odměna pro profesory, kteří
jsou administrativní výpomocnou silou ředitelů
a pro které stanovil říjnový zákon
z r. 1919 odměnu 960 Kč. Ještě trapněji
působí, že profesorům, kteří
jsou přiděleni službou ústředním
úřadům (ministerstvu a zem. školním
radám) byly po vyhlášení platového
zákona vzaty příplatky, které jim
byly již od desetiletí vypláceny v částce
1200 nebo 1000 Kč ročně, jako ocenění
významu jejich služby u vyšších instancí.
Rád vidím, že v rozpočtu je pamatováno
na cestovní stipendia do ciziny pro profesory středních
škol za účelem dalšího jejich vzdělání.
Přeji si, aby byla udílena co nejhojněji,
neboť užitek z toho bude míti zase jen škola.
Je toho potřebí zvláště nyní,
kdy chceme, aby naše střední škola stála
blízko skutečnému životu. Podobná
stipendia by se ostatně měla udíleti již
za studií na fakultě, zvláště
filologům, abychom měli učitele cizích
jazyků co nejzdatnější. Rovněž
doufáme, že bude co nejdříve splněn
slib pana ministra dr Hodži, učiněný
v kulturním výboru, že hodlá obnoviti
doplňovací kursy vzdělávací
při vysokých školách pro profesory středních
škol, kterážto instituce se před válkou
velmi dobře osvědčovala.
Pan ministr financí konstatoval ve svém exposé,
že naše vysoké školy nejsou vybaveny tak,
jak by vybaveny býti měly. Platí to především
o stavbách pro vysoké školy české
v Praze. Jest obecně znám neutěšený
stav jmenovitě klinik lékařské fakulty
Karlovy university, které umístěny jsou ve
staré budově z dob Josefa II. ve Všeobecné
nemocnici v Praze. Nemocnice tato nepostačuje ani počtem
lůžek, ani místnostmi, jichž je potřebí
k moderní vědecké i vyučovací
práci lékařské. Bylo sice nejhoršímu
nedostatku odpomoženo několika přístavbami,
které od převratu byly provedeny, avšak je
třeba, aby otázka umístění
klinik řešena byla v celku, a to v době nejkratší.
Jednou z nejbolestivějších otázek je
pokračování ve stavbě úřední
budovy universitní u Čechova mostu. Zatím
co stavba právnické fakulty bude v nejbližší
době pod střechou, zejí na vedlejším
staveništi otevřené základy budovy úřední
a 2,200.000 Kč, které zde investovány byly
do obtížných základů, volají
po odvolání zákazu v této stavbě
pokračovati. Odkryté betonové zdivo se pod
vlivem povětrnosti drolí, stání správa
platí ročně na 100.000 Kč náhrad,
ztrácí druhých 100.000 Kč na režii
a rektor university s akademickým senátem a úřednictvem
rektorátním a kvesturním utrácí
své zdraví v nemožných místnostech
býv. panského čeledníku starého
šlechtického paláce v Celetné ulici.
Takřka denní návštěvy cizích
učenců musí býti voděny po
Praze tak, aby se vyhnuly hlavně universitě, rektorátu,
neboť není možno je přijmouti v místnostech
bez světla a s puchem plísně záchodů.
Podle této budovy se bude posuzovati stav celé university,
ač úkol by se dal snadno splniti, uvážíme-li,
že v rozpočtu ministerstva školství je
postupné vybudování novostavby v několika
letech zajištěno.
Nemenší naléhavostí je urychlení
pokračování ve stavbách budov pro
české vysoké učení technické
v Dejvicích. Tato škola, která je roztroušena
ve 35 nájemních budovách od Vršovic
až k Národnímu divadlu, zabírá
na 200 bytů, které za dnešní bytové
nouze nebyly by nepodstatným ulehčením pro
nebydlící. Slýcháme stížnosti,
že mezi naším průmyslem a technikou je
malý styk a spolupráce. Nelze se tomu diviti, neboť
v nájemních činžovních domech
nemohou býti ústavy technické vypraveny tak,
aby mohly sloužit: s úspěchem potřebám
průmyslu.
Mám-li se zmíniti o rozpočtu tit. 10 ochrana
památek, archivnictví, vědy historické.
musejnictví - musím především
prohlásiti. že odbor tento byl při systemisaci
míst odbyt tak macešsky, že se záhy ukáže.
ze se tu stala vážná chyba. Ve stavu památkových.
musejních a archivních úřadů
a ústavů je celkem systemisováno 41 služebních
míst z čehož jest míst úředníků
pro správní osvětovou službu a úředníků
vědeckých celkem 19. Uváží-li
se. že tu jde o systemisaci pro 10 úřadů
a ústavů - 3 úřady památkové,
ústav archeologický, ústav fotoměřičský,
archivní školu. historický ústav vydavatelský,
československý ústav v Římě
a 2 musea, to jest v Košicích a v Báňské
Štávnici - pak je už na prvý pohled jasno,
že s tím počtem se absolutně vystačiti
nemůže. S 19 konceptními úředníky
má býti živo 10 úřadů
a ústavů.
Čekalo se s novou organisací úřadů
památkových a tato organisace je nezbytným
podkladem zákona o ochraně památek, jehož
nutně potřebujeme. Pak však taková systemisace
znamená opětné odsunutí tohoto zákona
nebo zhoršení připravované jeho osnovy.
Je přece jasno, že řádná ochrana
památek je možná jen tehdy, budou-li zde orgány,
které ji budou moci řádně prováděti,a
to jsou především úřady památkové.
Věcné výdaje řádné jsou
tu rozpočteny na 3,132.330 Kč, mimořádné
na 1,939.640 Kč. Co opatří stát za
tyto sumy na ochranu památek historických, uměleckých,
stavebních, přírodních, písemních
atd.?
Má z toho hraditi náklad všech výkopů
a výzkumů vědeckých, má opatřiti
archivnictví i soupis bohemik, má podporovati publikační
činnost vědeckých korporací, které
by bez té státní podpory nemohly vůbec
ani žíti, tím méně něco
vydávati, má z toho dotovati obě sekce naší
Moderní galerie a k tomu ještě kupovati obrazy
a plastiky pro budoucí galerii státní. Naše
česká musea dostávají od státu
subvenci 200 až 300 Kč, z nichž se jim srazí
kvitanční poplatek, a o tuto subvenci musejí
žádati kolkovanou žádostí s doklady
a vysvětlováním. Na Státní
galerii je preliminováno 700.000 Kč! To není
snad úvěr na stavbu. nýbrž jen na nákupy.
Z těchto 700.000 Kč nakupuje pro budoucí
Státní galerii jednak stát, tedy ministerstvo
školství a nár. osvěty, jednak obě
sekce naší Moderní galerie. Lze se pak diviti,
že česká i německá sekce Moderní
galerie má dluhy, že obě kupují na úvěr,
odkládajíce rok od roku zaplacení koupených
děl v očekávání, že se
jednou přece stát rozpomene na své povinnosti
a vyměří jim dotace větší?
Na Museum technické v Praze, jediné to museum toho
druhu v našem státě, je rozpočteno jako
subvence pouhých 30.000 Kč. Museum to chystá
se ke stavbě nové budovy; jakmile dojde k přesídlení,
nebude naprosto možno s touto subvencí vystačiti.
V létě 1927 bylo otevřeno báňské
museum Dionýsa Štúra v Báňské
Šťávnici. Je to museum neveliké, ale bohaté.
Jedna část jsou sbírky mineralogicko-petrografické,
druhá pak kulturně-historické, vše se
vztahem k našemu slovenskému hornictví. Zde
musí býti v nejbližší době
obsazeno místo kustoda, neboť bez něho by toto
museum nebylo museem. Na r. 1929 nemůže tu stačiti
subvence 10.000 Kč na věcné výlohy,
jako je preliminováno na r. 1928. V zemích, kde
odjakživa historie byla argumentem i v boji politickém,
je zvláštní povinností naší
starati se také o pozůstatky naší minulosti.
Pokud jde o památky archivní, je opatřena
dnes nejnutnější ochrana její jen potud,
pokud jsou v majetku státním, a to ještě
ne všude; na venkově u okresních správ
politických skoro není pamatováno na vhodnou
místnost pro starou registraturu, často jsou ve
vlhkém sklepě pohozeny i cenné archivalie
po krajských úřadech ze XVII. a XVIII. století,
které mají namnoze cenu nejen historickou, nýbrž
i právní. Ale mnohem hůře je tomu
s archivy samosprávnými a dokonce již s archiváliemi
soukromými. Základní chybou jest, že
nemáme dosud základního archivního
zákona. V archivnictví je naprostá desorganisace
každý úřad se stará o svůj
archiv po svém, někde lépe, někde
hůře, a na venkově nebývá ani
vhodné místnosti, kde by byl archiv chráněn
proti poškození.
Musejnictví v našich zemích může
se opírati o dlouhou tradici pracovní, ale přesto
leckde scházejí obětaví pracovníci.
V musejnictví jsme odkázáni na dobrovolnou
a nehonorovanou práci, ale veřejnost musí
opatřiti aspoň náklad na věcné
potřeby, kterých vyžaduje tato činnost,
aby opravdu mohla sloužiti nejen k vědeckému
výzkumu, nýbrž i k obecnému poučení.
V tom směru však stát náš nesplnil
svých povinnosti, a jako dříve i dnes záleží
všechno na porozumění samosprávy. Hlavní
musea v hlavních městech republiky jsou vesměs
vydržována zeměmi a stát přispívá
na ně jen nepatrně; sám vydržuje jedině
dva poměrně menší ústavy na Slovensku.
V Plzni z nákladu na musea 3/4 mil. Kč ročně
je státem hrazeno jen 25.000 Kč, v Berouně
dali si na zařízení musea v posledních
letech přes 1/2 milionu Kč a stát jim přispěl
na to jednou 1.000 Kč. V Hradci Králové,
Chrudimi, v Čes. Budějovicích, Klatovech,
věnuje se na musejnictví všude daleko přes
100.000 Kč ročně, ale příspěvky
státní jsou ubohé. Velká musea v Pardubicích,
Prostějově, Olomouci, by měla míti
své vlastní úředníky a odbornou
správu, ale není peněz. Úmrtí
některého obětavého nadšence
může se státi pro mnohé museum katastrofou,
poněvadž se už nenajde vždy stejně
obětavý nástupce. Vedle ústředních
velkých ústavů v hlavních městech
republiky potřebujeme ústavů krajových,
jež by byly vybaveny odbornou správou a pracovaly
tam, kde je třeba odborného výzkumnictví,
t. j. v archeologii historické i pravěké,
ve výzkumu přírodovědeckém
i v těžších otázkách ochranných
a sběru památek vůbec. Musea místní
ve správě čestných funkcionářů
sbíraly by drobné památky místní,
starožitnosti rodinné i veřejné, které
nepotřebují zvláštní odborné
péče, kde stačí smysl pro pořádek
a čistotu. Máme dnes taková musea vzorně
vedená v Berouně, v Rokycanech, v Ústí
n. Orlicí, v Poděbradech, Pacově, Kolíně
n. L. a jinde. Jako příklad vzorného malého
musea jest museum v městečku Klenči pod Čerchovem,
kde ovšem vzniklo z ušlechtilé iniciativy zvěčnělého
spisovatele Šimona Baara.
Ministerstvo škol. a nár. osvěty musí
věnovati tomuto kulturnímu oboru více finanční
pomoci. Tak jak se tyto úkoly podporují dosud, naprosto
nestačí.
Stát nereagoval na zvýšenou činnost
naší samosprávy v tomto směru zvýšenou
podporou, jak bylo jeho povinností, nýbrž naopak
své dosavadní podpory ještě zrestringoval.
Vedle historických a uměleckých památek,
jež se ukládají v museích, jsou i jiné.
které se ponechávají na místě,
a zde se mají chrániti. Všude v kulturním
světě mají dnes pro tuto ochranu zvláštní
zákony, jedině u nás ne. U nás chceme-li
vůbec míti pro některé věci
zákonný podklad k ochraně, na př.
u nálezů mincí, tu musíme sáhnouti
k násilnému výkladu patentů z prvé
polovice 19. století, jinak nemáme nic, nehledíme-li
ke stručnému zákazu vývozu památek,
který vydal hned po převratu Národní
výbor a který byl svého času velmi
šťastný, ale dnes je již zastaralý
a bylo by třeba nahraditi jej řádným
zákonem.
Nedostatek památkového zákona je vážným
pasivem dosavadní činnosti našeho ministerstva
a musíme si zde velmi popíliti, abychom tu nestáli
v kulturní Evropě jako jediný již stát,
který se nestará zákonnou cestou o své
památky. (Výborně!) Dnes nemáme
prostředků, abychom nálezci nálezů
archeologických zabránili v jejich ničení,
uzdá-li se mu; jsme vůbec ve všem odkázáni
na dobrou vůli nálezce, majitelů pozemků,
majitelů staveb, jde-li o jakoukoli ochranu.
Náš památkový úřad je
vybaven nedostatečně. Dva techničtí
úředníci mají stačiti pro celou
českou zemi. Zaráží nás, že
agenda i tohoto úřadu je dodnes rozdělena
mezi úředníky národnosti české
a německé, nikoli podle odboru, jak by bylo jedině
účelné a přirozené, nýbrž
podle území, aby věci z tak zv. zněmčeného
území, byly projednávány úředníky
národnosti německé a naopak. To je přežitek,
na jehož zrušení musíme trvati.
Ačkoli soukromou obětavostí, jakož i
spolkovou činností - připomínáme
na př. záslužnou práci v tomto směru
Klubu československých turistů - zachráněny
byly mnohé krásné památky -
vzpomeňme na př. krásného hradu Radyně
na Plzeňsku, hradu Rábí Košumberku ve
východních Čechách a jiných
- přece je to činnost nesoustavná, spíše
nahodilá a ohromné množství památek
čeká teprve na ochrannou ruku, která by se
jich ujala, a na mnohých místech jest tu nebezpečí
v prodlení. Význačnou výstrahou je
tu osud Mariánské Týnice u Kralovic, jejíž
klenba se zřítila právě den před
tím, než mělo býti dokončeno
lešení, odkud měla býti opravena a zabezpečena
před zkázou.
Povinnost státu, aby vydatně přispěl
v těchto potřebách, plyne také odtud,
že dnešní nepříznivý stav
ochrany našich památek je důsledkem pozemkové
reformy. Kostely ztratily svého vydržovatele, svého
patrona a dosud zákonnou cestou otázka kostelních
patronátů nebyla řešena. I ochrana,
v pozemkovém zákoně stanovená, často
nestačí, kde jde o památky zvláště
významné, jejichž ochrana je spojena s mimořádným
nákladem. Ale jak to může učiniti stát,
když subvence na ochranu památek již za celý
příští rok jsou vlastně rozděleny
a když není možno nic podnikati, poněvadž
se státní subvencí bylo by možno počítati
až někdy za 3 nebo 4 léta!
Velmi důležitým ústavem je státní
archeologický ústav, jenž účelně
zasahuje i na venkov ve spolupráci s musei a s místními
ochranářskými korporacemi a spolky. Ale tento
ústav je dosud vybaven jak místnostmi, tak personálně
nedostatečně.
Výsledky lidovýchovné práce konané
za podpory státu jsou celkem uspokojivé, zvláště.
uvážíme-li omezené prostředky
finanční a také malý počet
sil, jež jsou k těmto úkolům určeny.
Nutno však do budoucnosti vzíti zřetel k tomu,
že obce v důsledcích nové úpravy
obecního hospodářství mohou snížiti
ty částky, které dnes poskytují knihovnám
nad zákon. Nejde jen o zřízení knihoven,
nýbrž také o to, jak účelně
doplňovati zásoby knižní v těchto
knihovnách a jak udržeti soustavný zájem
o veřejnou knihovnu. Také v organisaci občanské
výchovy je potřebí, aby okresní osvětové
sbory a místní osvětové komise byly
náležitě vybaveny nejen prostředky finančními,
nýbrž také vhodnými pomůckami.
Jestliže jsou výtky, že se neprojevuje dostatek
ochoty k určitým osvětovým sborům,
nutno poukázati na tu okolnost, že některé
německé osvětové sbory konaly akce,
které naprosto nelze pokládati za činnost
občansko-výchovnou ve smyslu zákona. Činnost
takové "Kulturwoche" v Liberci v duchu nikoliv
státním, nemůže býti pokládána
za žádoucí s hlediska občanské
výchovy.
Organisace knihovnická, kterou do nedávna tvořil
Spolek československých knihovníků
pro celý stát, rozpadla se z důvodů
ne dosti věcných, takže část
knihovníků obecních knihoven si založila
svůj spolek zvláštní, kdežto druhá
část zůstala ve spolku původním.
Přáli bychom si, aby naše ministerstvo vyrovnávalo
tyto konflikty, aby tu vystupovalo nad stranami, aby se nemohlo
vytýkati, že snad samo ministerstvo má podíl
na roztržce. Po různých tápáních
byly pro vědecké knihovny založeny kursy při
stolici vědy knihovnické na universitě, kdežto
lidovým knihovníkům má stačiti
kurs pololetní. Zdá se nám, že starší
systém zvláštní knihovnické školy
po některých opravách vyhovoval lépe,
poněvadž základy vzdělání
musejí tu býti pro všechny knihovníky
bez rozdílu stejné a teprve při speciálním
vzdělání jsou různé potřeby
knihovníka lidového a vědeckého, jimž
by však bylo možno vyhověti i v jediné
škole. Jsme tedy dnes svědky toho, že Němci
školu mají, přenesli ji dokonce z Ústí
n. Lab. do Prahy a vyučují tu i lidové knihovníky
po celý rok, kdežto u nás jsou teprve slíbeny
kursy pololetní. Bude to nepochybně na újmu
stavu lidových knihovníků, který beztak
si stěžuje na nedořešený svůj
poměr tam, kde velikost knihovny si vynutila ustanovení
zvláštního knihovníka jako městského
úředníka. Nutno však také věnovati
pozornost vědeckému knihovnictví, a to nejen
v hlavních městech, nýbrž i na venkově.
Hlavní města jsou poměrně dobře
opatřena velkými ústředními
knihovnami a možno konstatovati ustavičný pokrok
k lepšímu i v jejich umístění
a vybavení, ale venkovský vědecký
pracovník pracuje s neobyčejnými obtížemi.
Jen několik málo měst na venkově má
knihovny takové, aby alespoň poněkud mohly
vyhověti nejběžnějším potřebám
vědeckých pracovníků. Jediné
město Plzeň vybudovalo si knihovny veřejné,
úhrnem o 100.000 svazcích, ovšem výhradně
prací samosprávy. Je třeba, aby alespoň
větším knihovnám venkovským se
půjčovaly odborné knihy nejen ochotně,
nýbrž i levně, aby se nevybíraly ještě
zvláštní poplatky za obal, za expedici, nýbrž
jedině na úhradu vlastních výloh.
Trvalou pomoc zde přinese vybudování sítě
studijních knihoven po nejdůležitějších
střediscích v našem státě. Co
poskytujeme dnes širokým vrstvám lidovým,
možnost potěšiti a vzdělati se ušlechtilou
četbou, musíme poskytnouti také odborným
pracovníkům, abychom na nich mohli žádati
více práce, než mohou vykonati dnes.
Pokud jde o přednášky, chybuje se na mnohých
místech tím, že více z povinnosti než
z potřeby konají se přednášky
o státních svátcích, přednášky
povahy spíše oficiální, které
nejsou vždy dostatečně navštíveny.
A tím se odbude činnost vzdělávací.
Ale, má-li se opravdu vzbuditi zájem pro poučení
lidu vůbec, nutno zjistiti potřeby širokých
vrstev lidových po této stránce na místě,
lidovýchova se musí zregionalisovati. Doufejme,
že celostátní sjezd lidovýchovných
pracovníků přinese zde náměty,
kterých by potom ministerstvo mohlo použíti
k tomu, aby úroveň lidovýchovné práce
se zvýšila proti dnešním poměrům.
O složení lidovýchovných sborů
místních i okresních, kterým jedině
se dostává dnes státních subvencí,
rozhoduje jedině politicky klíč a v tom je
také příčina, že nedostávají
se tam vždy praví lidé a že zájem
o lidovýchovu vázne, takže není možno
vždy subvencí poskytnutých využíti
opravdu účelně.