Není zde pevného základu, na který
by bylo postaveno honorování našeho učitelstva,
které proto také není a nemůže
býti v náležitém poměru k namáhavé
jejich práci na těchto školách. Je nutno
uvážiti, že nynější honoráře
byly vyměřeny v r. 1923, a to odstupňovaně
7, 8, 9 Kč za vyučovací hodinu podle kvalifikace
a doby působení na škole. Jelikož tyto
honoráře byly již tehdy malé, bylo dovoleno
výnosem ze 6. prosince 1924 poskytovati k nim přídavky.
Na tyto přídavky však stát ničím
nepřispívá, a jak situace vypadá,
na což jsem již upozorňoval, nebudou moci na
tyto honoráře přispívati ani země,
ani komory, ježto mají býti určeny toliko
na věcný náklad.
Při této příležitosti budiž
mně dovoleno uvésti několik číslic,
jak učitelstvo je nepoměrně hůře
za svoji práci honorováno oproti r. 1910, kdy podle
výnosu z r. 1909, tedy za starého Rakouska, platilo
se za jednu hodinu vyučovací korun 2.50, 3 až
3.50 odstupňovaně podle kvalifikace a doby působení
na škole živnostenské. Znásobíme-li
honoráře šestkráte, což asi odpovídá
dnešním drahotním poměrům, rovnají
se 15, 18, 21 Kč za jednu hodinu vyučovací.
Dnešní honoráře i s drahotním
přídavkem jsou však 9, 11, nejvýše
13 Kč.
Za správu škol je poměr honorářů
daleko křiklavější. Na př. za
správu trojtřídní školy s třemi
pobočkami se platilo 400 korun, násobeno šesti
dává 2400 Kč, což není ani polovina
předválečného honoráře,
převede-li se na dnešní poměry, což
velmi jasně ukazuje, že toto honorování
za dnešních poměrů naprosto nemůže
dostačovati.
Jinak tomu jest ovšem u škol jiných, na př.
zemědělských, ačkoliv bych řekl,
že živnostenské školy mají ne-li
přednější, tedy alespoň stejný
nárok na řádné honorování
drahotním poměrům alespoň částečně
odpovídající, jako je na těchto školách.
K tomu ještě nutno uvážiti tu skutečnost,
že některé subvence, na něž jsou
naše živnostenské školy odkázány,
nevyplácejí se včas, což platí
zejména zase o subvencích státních.
Jsou na školách mnozí učitelé
praktikové, kteří jsou odkázáni
z velké části na příjem ze
školy živnostenské, ale nemůže jim
býti vyplacen, protože jediný včasně
vyplacený příspěvek státní
na celý rok prostě plně na výplatu
nemůže stačiti.
Jsou proto nářky a volání interních
učitelů zcela oprávněny, když
jim jejich zaměstnavatelka neposkytuje ani takového
životního minima, jaké dnes má na př.
každý tovární dělník.
Z čeho má takový učitel čerpati
sílu a lásku k práci, jíž obětoval
veškeru svoji životní energii, všechno své
snažení a píli, aniž by mohl za to očekávati,
že tento život vyplněný jen samým
strádáním bude odčiněn zajištěním
ve stáří?
Oč jsou na tom lépe na př. učitelé
na t. zv. rodinných školách, o které
stát všemožně dovedl se postarati, nadal
je ještě všemožnými výhodami,
a to mnohými na úkor našich živnostenských
škol, jimž se zcela bezdůvodně podlamuje
jejich rozvoj a náležité působení
na poli řádné živnostenské výchovy
našeho živnostenského dorostu! Jsou to hlavně
třetí ročníky těchto škol,
které jsou překotně zřizovány
proto, aby jejich absolventky pro živnost oděvnickou,
přesto, že na druhé straně se vyžaduje
na učednících u mistra nejen tříletá
doba učební, ale ještě nejméně
tak dlouhá praxe tovaryšská, aby průkazu
toho mohlo býti u nich dosaženo. V dalším
rozmnožování těchto rodinných
škol nutno stejně spatřovati pro nejbližší
budoucnost veliký balast pro stát, ježto důsledky
toho již dnes jsou velmi patrné, než abychom
před touto skutečností se uzavírali
a o ní v čas neuvažovali. Je věru zajímavé,
že na jedné straně naše ministerstvo školství
a nár. osvěty všemožně se stará,
aby tyto rodinné školy byly o třech vyučovacích
ročnících, zatím co na druhé
straně pomýšlí na živnostenských
školách pokračovacích zavésti
místo tří ročníků ročníky
dva, s 10měsíční dobou vyučovací,
a to z důvodu úspornosti. Známky této
zamýšlené úspornosti jsem již v
úvodu své řeči konstatoval, porovnávaje
rozpočet z titulu živnostenské školy pokračovací,
který, jak jsem uvedl, je de facto nižší,
odpočítáme-li obnos, jenž jest označen
jako splátka z pokutového fondu. S řešením
takovým ovšem souhlasiti nemůžeme, dokud
nebudeme znáti pravé a skutečné důvody,
které by nás opravňovaly k přesvědčení,
že by toto zařízení sloužilo ku
prospěchu našeho živnostenského školství,
aneb že by to bylo první etapou k jeho uzákonění,
bez něhož se tato otázka řešiti
naprosto nedá.
Přesto však, že jsem zde přednesl mnoho
výtek a nesrovnalostí v letošním rozpočtu,
týkajících se našich kulturních
potřeb, budeme hlasovati pro rozpočet v naději,
že sliby nám dané budou také podle možnosti
co nejdříve, event. v příštím
rozpočtu splněny. (Potlesk.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Jaša.
Posl. Jaša: Slavná sněmovno! V rozpočtovém
výboru použili jsme příležitosti,
abychom posoudili rozpočet ministerstva školství
a nár. osvěty s hlediska širokých vrstev
lidových. Zkoumali jsme s tohoto zřetele také
jeho účelnost v celku i podle jednotlivých
částí. Průběhem jednání
tohoto výboru došlo k některým závažným
projevům. Jsou to především slova p.
ministra školství dr Hodži. Projev tento
je velmi nabádavý jako obyčejně, takže
vyžaduje i doprovodu s našeho hlediska. Rovněž
některé velmi útočné projevy
mluvčích strany lidové nemohou zůstati
bez ohlasu s naší strany. Také dosavadní
postup legislativních prací za nové školské
éry této majority vyžaduje si, abychom podle
svého ústavního práva projevili k
němu některá svá přání.
Na projevený úmysl ministra financí dr Engliše,
rozvrhnouti tíži personálního nákladu
školského na stát, země a obce a zavésti
k tomu účelu školní plat, dostalo se
odpovědi od člena téže vlády,
p. ministra školství. Ten v rozpočtovém
výboru řekl o této věci: "Se
stanoviskem ministra financí - totiž ohledně
školného - nemůže býti totožné
hledisko ministra školství. Co ministr financí
v této věci přednesl, není programem
vlády a není předmětem aktuelních
úvah."
Není jistě bez zajímavosti, že ministr
republiky bez souhlasu vlády nebo dokonce proti mínění
druhých členů kabinetu přednáší
coram publico návrhy vysoké důležitosti
a dalekosáhlých důsledků.
Ale ani panu ministrovi školství není proti
mysli, aby břemena a povinnosti školské rozděleny
byly mezi stát a autonomní celky. Že k nějaké
dělbě dojíti musí, považuje pan
ministr školství za samozřejmé. To znamená,
že část personálních nákladů
bude přesunuta také na obce. Jak při limitu
přirážek, jímž finance a rozpočtováni
obecní ocitlo se v naprostém chaosu, při
vysokých deficitech rozpočtových, kdy nebude
ani na denní potřeby věcné, obce s
tímto novým úkolem se vyrovnají, zůstává
problémem nevyřešeným.
Je tedy také úmyslem pana ministra školství,
zrušiti § 35 zákona o školské správě,
podle něhož osobní náklady na učitelstvo
zavázal se převzíti stát.
Vzrůst demokratické idee vynutil si už za Rakouska
všeobecnou a povinnou návštěvu školní.
Bylo důsledné, aby takové povinné
vyučování bylo také bezplatné.
Tento názor si úspěšně razil
cestu a projevil se také ve zmíněném
§u 35 zákona č. 292 z r. 1920.
Velmi rychle a hladce přijali členové této
vlády návrh pana ministra financí na rozdělení
nákladu osobního mezi stát a samosprávné
svazky. Doufáme, že také tak ochotně
vysloví se pro úsporu námi navrženou
a také panem ministrem financí v jeho exposé
tu projevenou, aby byla provedena unifikace školství
na Slovensku a Podkarpatské Rusi, aby byl odstraněn
finančně drahý a také po stránce
pedagogické nezdravý poměr, že v jedné
obci je několik obecných škol státních
a církevních a že v důsledku řevnivosti
částečných vydržovatelů
těchto škol a jejich dohlížitelů
pochopitelně také školská práce
v těchto institucích trpí. Jak jsem uvedl,
pan ministr financí rovněž projevil nutnost
takového opatření.
Unifikací dosáhlo by se nejen rozpočtových
úspor, nýbrž i zvýšení úrovně
těchto škol a jistě lepších jich
vybavení, než jaké vidíme dosud.
Limit přirážek prosadil pan ministr financí
hladce. Tím ovšem také došli jsme již
dnes k nemístnému šetření na
školství. Přejeme si, aby připojil aspoň
jeden nový úspěch, k němuž také
my mohli bychom dáti souhlas, totiž k oné unifikaci.
Pokud legislativních požadavků se týče,
považujeme za nutno, aby panem ministrem školství
oznámená a projektovaná reforma školské
administrativy přihlížela k odchylnosti potřeb
školských od samosprávných a politických
vzhledem ke zvláštní povaze školské
a politické služby. Proto nemůže býti
mechanickou obdobou ostatní veřejné správy
nedávno uzákoněné. Jest zvláště
zapotřebí, aby školská správa,
t. j. okresní i zemská, byla oddělena od
správy politické a vybudována zcela samostatně.
Žádáme, aby byl urychleně vydán
zákon o obvodových měšťanských
školách, zákon o pomocných školách,
zákon o reformě učitelského vzdělání.
Vzhledem k tomu, co v tisku již ministerstvem školství
a nár. osvěty, resp. v rozpočtovém
výboru panem ministrem školství a nár.
osvěty bylo prohlášeno, že tato reforma
se chystá a osnova má býti v dohledné
době předložena, připomínám,
že akcentujeme naše požadavky, aby vysokoškolského
vzdělání dostalo se nejen učitelům
škol občanských, ale učitelstvu všemu
a aby tyto školy zároveň zřízené
byly pouze státními a nikoliv snad soukromými.
Útoky strany lidové na naši školu a učitele
opakovaly se opětně letošního roku také
v rozpočtovém výboru a jsou v těchto
síních již tradiční. Loňský
projev pana posl. Staška byl snad, doufejme, nejvyšším
vypětím těchto většinou bezdůvodných
a nedoložených útoků. Ukázalo
se také po zevrubném šetření
s druhé strany, že údaje jeho byly upraveny
k politické potřebě lidové strany
a ukázaly se bezpodstatnými. Patří
už k hlavnímu rysu tohoto protiškolského
a protiučitelského tažení, že soustavně
se uchyluje k nepravdám.
Letos opětně některá obvinění,
avšak povahy více všeobecné, přednesl
pan posl. Roudnický. Také pan posl. dr Daněk
podal některé interpelace na pana ministra školství
a nár. osvěty, týkající se
téhož předmětu. Lounský případ
p. posl. Roudnického, kdy dovolil si správce
školy dotázati se rodičů, zda si přejí,
aby jejich děti byly vyučovány náboženství,
tak jak jej přednesl pan posl. Roudnický,
byl opětně tendenčně zabarven. My
se domníváme, že neodporuje zákonu,
když se učitel dotáže rodičů,
budou-li jejich děti navštěvovati náboženství
čili nic. Nějak to přece vyšetřiti
musí, když ihned po zápisu má zaslati
vyplněný dotazník v tom směru nadřízenému
úřadu školskému. Musí se dotázati
a věc vyšetřiti, když není nadán
darem vševědoucnosti. Vyplývá to vlastně
podle našeho názoru ze zákona a také
se nikde v zákoně ani v prováděcích
nařízeních nepraví, že se nesmí
dotazovati na tuto věc pro zjednodušení formulářem.
Ovšem to, co si dotčený řídící
učitel a duchovní správce soukromě
řekli na chodbě a co obšírně
p. posl. Roudnický tu přednášel,
a co, jak viděti, spěchal duchovní správce
sděliti s dobrým úmyslem p. posl. Roudnickému,
myslím, že nezajímá posl. sněmovnu
jako soukromý rozhovor dvou pánů; přihlížejíce
k vlastní zkušenosti, můžeme přímo
s určitostí tvrditi, že správci školy
vložena byla do úst slova, jak se zhusta stává,
přizpůsobená k politické potřebě
lidové strany. Obvinění tato, jak již
bylo nejednou prokázáno, vyplývají
přímo z tradiční nenávisti
oproti škole, osvobozující se z postranních
vlivů.
Naše škola podle úsudku pedagogů zahraničního
světa je vysoko ceněna, nejen pokud se týče
její organisace, ale i po stránce vnitřní
práce i výsledků vyučovacích.
Měl jsem osobně příležitost na
jednom gubernském sjezdu ruských učitelů
a profesorů vyslechnouti, zejména nad metodou a
výsledky našeho elementárního vyučování
nepokrytý a upřímný podiv. Není
v celku ve školské práci naší nic,
zač bychom se musili styděti. Konečně
také jistě na našich politických úspěších
za posledních desetiletí i v osvobozenském
boji má škola zásluhu nepopiratelnou. S jejím
vzrůstem a úpadkem také my rosteme nebo padáme.
Naše škola v každém směru dochází
také uznání i našich význačných
lidí. Citujeme tu jen nedávný projev vyslance
a ministra Krofty: "Jsem hluboce vděčen naší
národní škole za vše dobré, krásné,
co dala mně i mým dětem, co dala a stále
dává tisícům a statisícům
našich lidí." Tato škola je stále
vysazena nejhrubším a naprosto bezpodstatným
útokům strany lidové. Její časopis
"Lid" dne 6. září t. r. píše,
že už dnes není ze školy daleko do kriminálu.
Pan posl. Dostálek, místopředseda
této poslanecké sněmovny, řekl: "Mravní
zlo a sociální bída našeho národa
vzešly z popřevratové výchovy."
Těžko najíti slov, jimiž bychom tento
způsob politické agitace proti škole odsoudili.
Kdybychom byli škodolibí, mohli bychom se zeptati
po takových útocích, z jakých příčin
a z jaké výchovy vyrostla zločinnost středověku
za svrchované duchovní moci církve, z jaké
výchovy vzešly nemravnosti a zločiny četných
papežů, sadistické vychutnávání
strašných muk inkvisičních obětí.
Jistě rádi by odpůrcové dnešní
školy vymýtili se stránek historie tyto hnusné
činy, jež svědčí proti nim a
jejich pokrytectví.
Když hovoříme o těchto historických
věcech, vždycky pravidelně rozjitří
se duše katolíka. Vždyť tato morálka,
zejména inkvisičních aktů, je tak
děsivá, že ji chtějí pánové
se stránek historie a ovšem i se stránek knih
za každou cenu vyhladiti a, kde nemožno toho dosíci
všeobecně, používají k tomu censurního
úřadu. Tyto dny právě byla předložena
k censuře kniha maďarského universitního
lektora Karoly Havase "Historie inkvisice". Kniha měla
býti přeložena, nebyla však připuštěna
k tisku. V maďarském státě, kde arcibiskup
těší se neomezenému vlivu, nebylo námitek
a kniha se tiskne i čte. U nás je její vydání
zakázáno, neboť snaha zahladiti zločiny
minulosti je velmi silná a strana lidová má
dosti moci, aby takové zákazy uplatnila.
Snad všechny ty zločiny a mravní anomalie nezpůsobil
ve středověku také učitel a moderní
výchova? Zda také učitelům mají
býti připočteny k účtu všechny
případy mravních poklesků mezi duchovními
a katolíky? Nebo jsou ochotni pánové připočísti
je k dobru výchově alumnátní a katolické?
Nepopíráme vzrůstu zločinnosti, ale
příčiny této zločinnosti dlužno
vysvětliti jinak, totiž ochromením školské
výchovy a nikoliv touto. Výchova nebyla ochromena
vinou učitele, ale vlivy z venčí. Za války
byli učitelé vysláni jednak do zákopů
a jednak na rekvisice. Děti zůstávaly v mnohých
a mnohých obcích na starost rodiny, častěji
péči pánaboha a ulice. Tak vyrostla nám
generace s mnohými chorobami, na nichž podílela
se ne výchova školní, ale ulice. Dlužno
připomenouti, že na tomto stavu, jakož i na válce
a na jejích průvodních zjevech měla
také strana lidová, jako za Rakouska nejvlivnější,
svůj podíl a nese spoluodpovědnost. Obviňování
poválečné školy a výchovy je
zcela bezdůvodné a tendenční. Školní
výchova poválečná může
se projeviti snad teprve za 10 let. Květy jedu, jež
se dnes tu a tam objevují, vypučely spíše
ze semen války a z půdy. pohnojené sociální
bídou a nikoliv ze školy. Také posl. Roudnický
vyslovil v rozpočtovém výboru mínění,
že dnešní školská výchova
je na scestí. Jako doklady, které pánové
přednášejí, slyšíme případy
buď zcela vymyšlené nebo zhusta zkreslené,
na jejichž vyvolání pracovala velmi často
bujná fantasie s notnou porcí fanatismu. Tyto případy
se zvláštní a přímo obdivuhodnou
péčí sbírají se v sekretariátech
a v klubu poslanců lidové strany. Jest obdivuhodné,
kolik takových případů při
tak velikém přetížení duchovních
matrikovou prací, jak pravil p. posl. Roudnický
v rozpočtovém výboru, dokáží
na farách sebrati.
Objeví-li se někde mladistvý provinilec,
ihned se obviňuje škola a učitel. Div, že
nežádá zejména t. zv. katolický
tisk, aby byli věšeni učitelé jakožto
hlavní původcové zločinu. O vlivech
rostoucích ze sociálních poměrů,
o vlivu ulice a mnohdy nerozumných dospělých,
kteréžto vlivy mnohdy úmornou výchovnou
práci učitele rychle ruší, nic nevědí
a nehovoří o nich. Vždyť ve škole,
jak vím, žádný učitel nevede
děti - s jednou výjimkou, o níž se zmíním
- k nemravnosti. A tou výjimkou jest duchovní, jenž
má těžký úkol už 8letým
dětem vysvětliti v hodinách náboženských,
co je to hřích smilstva, vyložiti 6letým
dětem hřích prarodičů, biblickou
anekdotu o Josefu a Putifarce, o králi Davidovi a ženě
Uriášově a všechno to sensitivní,
a řekl bych literárně zajímavé,
co přinesl orientální duch a smysl oné
doby.
V zájmu prý ohroženého náboženství
a křesťanské výchovy osobuje si lidová
strana samozřejmě prostřednictvím
kněží právo, zasahovati do školní
práce a porušovati tak kontinuitu její výchovy.
Mnohdy kněz, jenž nijak nevyniká v plnění
svých povinností, považuje za svou hlavní
povinnost konati službu profousskou u učitelů.
Nemaje sám dítek školou povinných nebo
školu navštěvujících, nesměje
se k nim hlásiti, zneklidňuje aspoň rodiče,
budí jejich nedůvěru, a co nejhoršího,
budí předem u dětí odpor proti každému
počinu učitele. Za takových poměrů,
kdy se uplatňují ve škole postranní
a nepoctivé politické vlivy, je výchovná
práce předem ochromována.
Ale podryvná práce tato má svoji tendenci
a cíl, jímž se nepřátelé
laické školy nijak netají. Volají po
konfesijní škole! Máme ji na Slovensku a měli
jsme ji za konkordátu. S výsledky její práce
nebyl spokojen kromě církve nikdo! Výchova
školní jako každá jiná může
býti jenom mravně lidská. Nemůže
býti ani křesťanská, ani pohanská,
nemůže býti ani katolická, pokud takové
zásady odporují mravním maximám všeobecné
lidskosti. Nikdo nebude chtíti školu odkřesťanštit!
Pokud křesťanství přineslo světu
určité vyšší mravní hodnoty,
jsou akceptovány každou výchovou, i dnešní
školní. To vědí přece také
pánové, kteří útočí
na dnešní školu pro jejího, prý
protikřesťanského, ducha. Ale jim jde o něco
jiného. Školní výchova podle našeho
názoru nemá a nemůže míti nic
společného s klerikalismem. Proto bojujeme proti
záměrům ovládnouti školu jakoukoliv
církevní mocí. Učitelstvo ovšem,
majíc velkou zkušenost, je vydatným spolubojovníkem
v tomto dlouhém sporu, a tu ovšem jde stoupencům
t. zv. školy konfesijní o to, aby podryli důvěru
v učitele a tím ve školu státní
a laickou, aby se ji.m podařilo rozparcelovati školství
podle zájmových sfér jednotlivých
církví a upevniti tak svou moc v duších
mládeže a tím také v duších
lidu. Povinností školské správy bylo
by chrániti učitele proti rušivým vlivům
zvenčí, ať ony přicházejí
odkudkoliv. Zajistěte škole nutný klid, nechte
národního učitele plniti jeho těžký
a odpovědný úkol, plniti tak, jak na prospěch
národa plnil jej dosud. Ale náš apel pravděpodobně
vyzní naprázdno. Pan posl. Roudnický nám
prohlásil již předem: My nepovolíme,
dokud nepřijdeme ke svému cíli. My naopak
pravíme: Budeme se všemi silami brániti! Dějiny
kulturního boje za posledních 100 let poskytují
nám mnoho zkušeností. Škola se z velké
míry z područí a vlivu církve osvobodila,
poněvadž to nebylo jen v zájmu učitele,
ale i v zájmu lidu a státu. Před námi
je pouze škola laická, prostá všeho rušivého
vlivu zvenčí, podléhající pouze
dozoru státu. Neklesáme v naději, že
dosáhneme svého, poněvadž vlny reakce
od určité doby jsou opětně v Evropě
ve znatelném opadu.
Pan posl. Roudnický jistě nevěří
sám jako křesťanský socialista, že
by učitelé hlásali dětem nějaké
zásady bolševické, jak on nám v rozpočtovém
výboru tvrdil. Všechno, co jsme dosud viděli
v našich školách u dětí, ten zdravý
národní cit, úcta k představiteli
státu, láska k republice, to všechno potvrzuje
opak. Učitelstvo koná svoji národní
a vyučovací povinnost v duchu našich dějin
a osvobozenského boje. Nic bolševického není
v naší škole. Neprokazatelné teorie bolševické
považuje český učitel právě
tak za neužitečné, jako neprokazatelné
působení t. zv. zázraků. Tvrzení,
že diktatura může spasiti lid od sociální
bídy, je právě tak naivní, jako tvrzení,
že někdo mohl nasytiti několik tisíc
lidí pěti rybičkami. To je také určitý
druh bolševismu, ta neprokázaná zázraková
teorie. Obé odporuje zdravé výchově
rozumu i vůle.
Straně lidové, jak bylo několikráte
řečeno ústy jejich mluvčích,
překáží také velký počet
učitelů v okresních i místních
školních výborech. Zejména je jim proti
mysli, že politické strany vysílají
tam za sebe učitele. Je, myslím, pouze věcí
těchto pokrokových stran, zda si přejí
v těchto institucích míti učitele
jako zástupce, čili nic. Straně lidové
o zastoupení stran druhých, doufáme, naprosto
rozhodovati nepřísluší. Tyto strany
nebudou také samozřejmě předpisovati
straně lidové, koho ona si do těchto institucí
pošle. Úmyslem strany lidové je ovšem
zastoupení učitelstva omeziti. Mám obavu,
že tato vláda, resp. ministerstvo školství
dá pravděpodobně k tomu souhlas. Vždyť
tato vláda dovedla vytvořiti samosprávu skoro
bez občanského vlivu, proč by nevytvořila
školskou správu bez školských odborníků?
Učitelé mají dosavadní zastoupení
ve školních výborech, myslím, plným
právem. Vždyť se tam nejedná pouze o jistě
obtížných a důležitých otázkách
nákladu, ale také o záležitostech výchovy,
výučby, o prospěchu škol i jejich dalším
rozvoji. Myslím, že hlas odborníků je
tam zcela na místě.
Pan posl. Roudnický o této věci praví:
"Učitelé nepřispívají
na školní potřeby ani haléřem
a proto nemají nároku na dosavadní zastoupení."
Vrací se tu ovsem v jiné variaci stará a
dávno vyvrácená pohádka, že konsument
daní neplatí. Učitelé ovšem nejsou
zpravidla bohatí na hmotné statky, ale není
pravda, že učitelé na školu neplatí.
Platí jako každý konsument na dávkách
nepřímých v cenách životních
potřeb a kromě toho dávají škole
všechny své síly fysické a duchovní
a často i své zdraví, jediný svůj
majetek. Jsou osou školské práce, informátory
a rádci těchto institucí. (Výkřiky
posl. Bezděka.) Ale mohli bychom říci
a zkoumati, pane kolego, zdali kněží platí
více než učitelé, a přece jen
zastoupení ve školských institucích
mají. (Výkřiky posl. Rýpara.) Ovšem
mají tu výhodu, že dávají aspoň
tuto sílu, kdežto kněží nedávají
nic a přece zastoupení mají. Je zajímavo,
že kněz, který učí 2 hodiny týdně
ve škole, nejen že žádá právo
plného zastoupení, ale mnohdy si je i vynucuje,
a vyčítá nebo případně
odpírá je učiteli, který dává
škole veškerý svůj čas a sílu.
Reklamuje-li právo zastoupení ve školské
administrativě církev, kde vzala právo odpírati
toto zastoupení učitelstvu?
Oklešťovati zastoupení učitelů
ve školských úřadech je snaha právě
tak moudrá, jako by bylo omezení práva zastoupení
zemědělců v zemědělských
radách. My naopak podporujeme demokratický požadavek,
aby ve školských úřadech všude
byli zástupci učitelstva voleni a nikoli jmenováni
a aby se volba děla v na učitelských konferencích.
Dožadujeme se, aby zástupcové církví
nebyli do úřadů školských virilně
vysíláni. Jinak bychom musili podle zásad
demokracie přiznati právo zastoupení také
společnostem stojícím mimo církve.
Zákonně stanovená neutralita ve věcech
náboženských činí zastoupení
církví ve školních úřadech
podle našeho názoru zbytečným a neúčelným.
Řekl jsem, ze politika strany lidové má nejen
své metody, ona má také své záměry
a svůj cíl. Podkopáváním důvěry
ve školu jednotnou a státní hodlá připraviti
půdu škole konfesijní. (Výkřiky
posl. Rýpara.) Tyto úmysly budeme odhalovati,
ale nejen to, budeme je potírati, poněvadž
se tak podrývá základ důležité
instituce národní a státní. Kdo ničí
školskou práci, škodí státu a překáží
jeho hospodářskému rozvoji. Nevidíme
žádného prospěchu v rozdělení
škol podle jednotlivých konfesí, poněvadž
by to vedlo ještě k větším vzájemným
zmatkům a ke zvýšení kulturního
boje, k úžasné roztříštěnosti
všeho našeho školství a vedlo by to jistě
také ke zvyšování nákladů
školských, poněvadž nové náklady
na školství nenesli byste si sami, nýbrž
používali byste jistě svého politického
vlivu k tomu, abyste na konec přesunuli školské
základy na obce a stát. Konfesijní škola
neznamená činitele skladu, nýbrž rozkladu,
dalšího rozvášňování
občanstva. (Posl. Rýpar: To je učitel
proti Komenskému!) My jsme ani z Komenského
si neudělali papeže. (Výkřiky posl.
Rýpara.) Stát v této chvíli potřebuje
škol jednotných, v nichž všechna výučba
ve smyslu demokracie poskytuje se všem a na něž
jediný stát má dozorčí právo.
(Posl. Rýpar: Udělali jste si z Komenského
hůl na lidovou stranu!) Myslím, pane kolego,
že v umění používati výroků
a citátů i mužů vám odpůrčích,
největšího, přímo kouzelného
umění jste dosáhli vy, ale my zařizujeme
svou práci nikoli na citátech mužů lidí
slavných, před kterými se pokoříme,
ale na skutečné potřebě dnešní
doby. (Posl. Sedláček: Už vám Komenský
vyšel z mody!) Právem prohlašujeme nepokrytě:
souhlasíce s většinou vyučovacích
zásad Komenského, (Výkřiky poslanců
čsl. strany lidové a poslanců čsl.
soc. dem. strany dělnické.) souhlasíce
s jeho vychovatelskými a vyučovacími zásadami,
myslíme, že by bylo smutné, kdybychom od doby
Komenského v praktické výchovné práci
i ve výučbě neučinili nižádných
pokroků.
Škola laická a jedině škola státní
je schopna sjednocovati mládež, budoucí občany,
ke společným ideám, k velikým úkolům.
(Posl. Rýpar: Jako budoucí revolucionáře!)
Bylo by jich, pane kolego, potřebí a bez těch
revolucionářů neseděl byste v této
síni ani vy. (Posl. Rýpar: My potřebujeme
státotvorné činitele a nikoli revolucionáře!)
My máme, pane kolego, určité pochybnosti,
že mezi vámi je těch státotvorných
činitelů příliš mnoho.
Všeobecně překvapuje, že při průhledné
tendenci lidové strany a bezpodstatnosti jejích
útoků není na oficielních místech
školské správy nikdo, kdo by se podle pravdy
a skutečného stavu učitelstva nejen v jednotlivých
případech, ale aspoň v celku několika
slovy zastal. Jsem přesvědčen, že v
každém jiném resortu by ministr každé
takové tendenční a nedoložené
obvinění úřednictva sobě podřízeného
odmítl. Učitelstvo naopak vyciťuje z řeči
pana ministra dr Hodži, jakoby on s některými
těmito obviněními se ztotožňoval,
ačkoli tato obvinění naprosto nemají
žádné průkazné ceny. Prohlašujeme:
Naši učitelé neřeší ve škole
s dětmi problémů náboženských.
Nikoli. Nemohou ovšem za to, že podle svého svědomí
nemohou uvésti dobře v soulad Husa s Nepomukem nebo
naši osvobozenskou tradici s římským
přisluhováním vídeňskému
monarchismu. (Posl. Rýpar: Ale to není věda!)
To je historická zkušenost (Hlas: Aha, teda
žádná věda!)