Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Jediný snad ministr školství ze členů tohoto sboru může si získati správné informace. Je jistě jeho právem a nejen právem, nýbrž i jeho povinností říci, jak se ve školách pracuje a jaké chování učitelstva ve skutečnosti je. To vše se pomíjí u nás mlčením a pokud pan ministr mluvil právě k libosti pana posl. Rýpara, posílil ještě domněnku, že ve škole se dějí věci nežádoucí. Neboť pan ministr pokládá za složku našeho společenského neduhu, jestliže pokrokový učitel, veden úmysly snad nejušlechtilejšími, chce řešiti veliké náboženské problémy s malými dětmi v národní škole." Ze své zkušenosti takové učitele neznáme. Ale ani slova zmínky nepadlo z úst pana ministra o tom, že mnohým obviněným stala se a děje se křivda, že mnohé stížnosti jsou bez věcného podkladu, jen povahy agitační.

Také revise učebnic je požadavkem strany lidové, jenž, myslím, také nevyplývá z nějaké touhy po historické pravdě, jako spíše ze snahy, aby z těchto učebnic byly vymýceny některé velmi nepříjemné připomínky na určité doby a osoby, jejich činy a slova, jež by mohla býti nejen církvi, nýbrž i politice strany lidové nepříjemná. (Výkřiky posl. Rýpara.) Při tom samozřejmě pánové někdy zabíhají až ke komičnosti, žádají-li na př. z učebnice Peškovy vymýcení slov, že první lidé podobali se dravé zvěři a bránili se zuby nehty. (Výkřiky posl. Rýpara.) Vždyť podobný boj, přes tisíciletý vliv křesťanství, nepodařilo se vám vymýtiti ani z řad vašich stoupenců. Jest jisté, že protireformační činnost Jesuitů, doprovázená zvířeckostmi dragounů Liechtensteinových, vyhlazování kacířů, ukazování na protikulturní činnost Koniášovu, každá taková připomínka v učebnicích dráždí a proto pánové volají nejen censuru, ale i ministra, aby i tyto "bludy" z učebnic vyťal a hodil na oheň. Jak možno se nerozčilovati představiteli strany lidové nad slovy: "V Kostnici byl odsouzen celý národ." A přece je známo, že to byl opravdu Řím, jenž vedl vyhlazovací válku proti většině našeho národa. (Výkřiky posl. Rýpara.) Slušelo by pravému křesťanu, aby za všech okolností, tedy i v učebnicích nejen připustil, nýbrž žádal pravdu, neboť především pravda křesťanu sluší.

Pan posl. Roudnický zde užil slov, jež nemíním kritisovati, jež pouze uvedu. "Co se tropí s oslavami Husovými a Žižkovými, je hnus!" - tak volá muž, jenž v první řadě žádá ohled ku svému přesvědčení. Nemá ovšem žádné úcty ku přesvědčení těch, kdož Husa a Žižku staví stejně vysoko jako on některé zasloužilé muže své. (Posl. Rýpar: Stavte si své muže jak vysoko chcete, ale nekomandujte děti na to!) Myslím, pane kolego, že žádný učitel děti nekomanduje. (Výkřiky posl. Rýpara.)

Tisk lidové strany - jsou to hlavně "Lidové Listy" (Výkřiky.) - píše velmi často o nekřesťanském utrpení mládeže v dnešní ne věrecké škole. Přiznáváme, že v dnešní škole mládež trpí, ale v jiném směru. Vstupte v této zimní době do kterékoliv třídy našich národních škol a vaše pozornost se obrátí jinam. V prvé řadě uvidíte na tvářích dětí a na jejich postavách, jak jsou děti špatně živeny a šaceny. Myslím, že politika strany lidové má na zavedení cel a na zdražení některých životních potřeb, zejména pro vrstvy proletářské, také svůj podíl. Pánům ze strany lidové doporučujeme: Jděte do tříd, ale nesledujte pouze inkvisitorsky slova učitele, jděte do tříd, ale nesledujte pouze, co mluví učitel, ale podívejte se zejména teď v zimním období na bledé tváře dětí špatně živených, a podívejte se, jak uboze jsou oděny. A právě zdraví a ošetření dětí, sociální ochrana, vyžadovala by si, pánové, vašeho vysokého zájmu. Vždyť se stává, a vím to z vlastní zkušenosti, že po několika hodinách vyučování jsou tyto špatně živené děti v pravém slova smyslu vybity ze sil. Jen zkoumejte, co většina dětí našich chudých dělníků v poledne jí. Říkám to proto, že neseme velmi těžce, že stát nedává na sociální péči, zejména pro mládež školou povinnou a mládež navštěvující pokračovací školy živnostenské, ani haléře. (Posl. Rýpar: Za Wintera toho bylo víc!) Pane kolego, to je fakt, že za ministra socialisty byl rozpočet na národní školy skoro o 30 milionů vyšší, nežli je dnes. Běžte a všimněte si organisací sociální péče a uvidíte, že rok od roku, zejména nyní za této vládní majority, dotace státní se menší, a prostředky finanční těchto institucí se čím dále tím více zmenšují. V sociálních institucích se nejlépe dovíte o pravém stavu věcí.

Samozřejmě, že za takového stavu se to projevuje též ve zvýšení chorobnosti a vyšší úmrtnosti dětí. Úmrtnost dětí, zejména v po sledních letech, ve školním věku úžasně stoupá. Podle statistiky jenom v obvodu Praha VII. ve škol. roce 1926 úmrtnost mezi školními dětmi vzrostla o 7%. A tu, myslím, že by se skutečný zájem o školu u všech stran, a tedy také u strany lidové, měl projeviti v tomto směru a měla by společně s námi snažiti se prosazovati, aby do rozpočtu na tuto sociální péči alespoň v příštím roce byl vhodný příspěvek zařazen. (Posl. Rýpar: Anebo aby nastal v rodinách lepši pořádek! To by bylo lepší pro ty děti!) Myslím si, pane kolego, že pořádek v rodinách do velké míry je odvislý také od určité úrovně sociálního blahobytu. Promiňte mi, že jsem poněkud osobní, jako otec dětí a jako učitel, který život v rodinách sledoval, jako musí každý, jestliže se chce dopracovati určitého výsledku ve výchově, musím vám říci, že výchova, školní práce, zdárný vývoj dítěte, jeho zdravotní stav je v prvé řadě podmíněn pořádkem. A chceme-li pořádku v rodinách dosíci, musíme dělati právě to, co jsem navrhoval, t. j. dáti našim rodinám existenční zabezpečení, aby mohly dáti také dětem, co jednak k svému životu potřebují, a potřebné školské vzdělání. Pánové, právě vaší politikou, zhoršením drahotních poměrů, zavedením cel a zdražením cukru zmenšil se tomuto proletářskému dítěti denní díl chleba a cukru. A vezmeme-li v úvahu, že za dnešní drahoty ovoce je proletářskému dítěti ovoce takřka nepřístupné, myslím, že je velmi nutno především těmto sociálním úkolům ve škole věnovati vyšší pozornost. Tady je kořen zla a tam mělo by se dostati učiteli pomoci, neboť s dětmi polohladovými ani školní práce nemůže vykázati žádoucích výsledků.

V debatě kulturního výboru před rokem, tuším, zahájil pan ministr dr Hodža veřejnou diskusi o potřebě navázání naší kulturní práce na tradice. Jeho ústa velebila tradici cyrilomethodějskou. Nyní, před rokem slavností jubilejních pokusil se oživit a upevnit tradici svatováclavskou. Pan ministr školství sklidil za to v rozpočtovém výboru pochvalu od referenta p. posl. Rýpara takovými slovy: "Jest naděje, že ministr dr Hodža se vynasnaží, aby také tuto ideu uplatnil v našich školách." Zkrátka strana lidová chová radostnou a živou naději, že ministr školství nejen uloží učitelům význam této tradice osvětlovat žactvu, ale že ji také uplatní ze své moci úřední. (Posl. Rýpar: Chcete-li správně citovat, nezamlčujte, že jsem dodal "z národních ohledů".) Ani ten váš dodatek neruší smysl slov mnou přednesených.

Budiž nám odpuštěno, že my se pro toto hledání a uplatňování tradic úředním aktem ministerstva školství a nár. osvěty nadchnouti nemůžeme. Žijeme v takové době a mezi tak význačnými lidmi, u stálého vzniku tak význačných událostí, že zdá se nám rouháním na přítomných, vraceti se stále k minulosti, mnohdy polomythické a sporné. Hovoříme raději o lidech a jejich práci, než o svatých. V nás, přiznáváme se, pokročil už ve velké míře racionalismus, než abychom se vraceli na příklad k mythům o sv. Václavu. Nejsme také zatíženi žádnými starostmi vladařskými, neboť vladaři odjakživa pravidelně obraceli mysli lidu nazpět do minulosti, aby odpoutali pozornost od činů vlastních. Ale máme také jakési pochopení pro snahu představitele ministerstva školství a nár. osvěty nalézti, řekl bych přímo v tragickém a těžko kompromisem řešitelném zápasu kulturním nějaký soulad a aspoň ztlumit kulturní boj. Tedy z takového přání a snad potřeby dnešní majority vyplývají, myslím, tyto snahy, najíti tradici a případně nařízením nebo tlakem podle přání strany lidové uplatniti ji, když ne v lidu, aspoň ve školách.

Nejprve ovšem vyslovujeme pochybnost, že p. ministr dr Hodža hledaje typického představitele mezi českými vladaři, našel osobu nejvhodnější. Myslím, že jsme měli mezi knížaty a králi našimi muže schopnější, silnější v činech i ve státnickém umění, než byl kníže Václav, osobnost - soudě podle dějepisců - měkká a polomythická Mohli bychom jistě větším právem navrhnouti na př. tradici Jiřího z Poděbrad a Kunštátu, jehož rozvážná a rozhodná vůle a síla byla by větší mravní oporou národa, jenž po tisíciletí bojoval a bojuje za svou svobodu a za její udržení. (Výkřiky posl. Rýpara.)

Ale myslíme, že rozhodl tu vlastně přívlastek "svatý" a nikoliv osobní vlastnosti, zásluhy a ctnosti. (Výkřiky posl. Bezděka.) Jiří z Poděbrad a Kunštátu byl člověk protiřímský a kacíř... (Posl. Rýpar: A chtěl vyrovnání s Římem!) Jenomže s druhé strany to nebylo nikdy akceptováno.

Kníže Václav byl muž římský a světec. Jsou lidé, kteří libují si více ve světcích, my ctíme více t. zv. kacíře. My jsme přece sledovali aspoň v historii řadu bojů, jež musel vésti. (Posl. Rýpar: To stoji v brožurkách! Přečtěte si Urbánkovu knížku o Karlu IV!) Nikoliv brožurky. Historie brožurková nám nikdy neimponovala. (Posl. Rýpar: Ale vydáváte je každý den!) Myslím, že v tomto směru vy jste byli první.

Ovšem na druhé straně kníže Václav byl člověk římský a světec. Jsou lidé, kteří si libují, jak jsem řekl, více ve světcích; my přiznáme se, že ctíme více ty kacíře. Jenže právě to časté vyzdvihování a kladení důrazu na tradice svatých vzbuzuje určitá podezření: zda oficielní oživování tradic svatých neděje se jako pokus položiti protiváhu tradici husitské, reformační a osvobozenské... (Posl. Rýpar: Která poněmčila všecko!) Doufám, že ta osvobozenská nikoli. (Posl. Rýpar: Ta reformační!) Také nikoliv!... kterážto osvobozenská tradice je pokračováním tradice především husitské.

Výtku ministrovu, že přátelé legionářů staví se proti tradici sv. Václava, přijímáme jen potud, pokud se nám jeví jako úmysl novým akcentováním polomythických dějů a sporných zásluh zastiňovati nebo snižovati ohromný ideový a mravní význam české reformace a Českých Bratří.

Zůstaneme při této tradici neochvějně! Není síly ani příkazu, jenž by mohl jako příkrov zastříti našim zrakům zářivé a životadárné slunce české reformace, toho velkého úsilí za svobodu myšlení, úsilí Husa, Táborských a Českých Bratří.

Není ovšem historicky naprosto nijak odůvodněné tvrzení ministra školství, že legionáři čerpali svou mravní sílu na bojišti za zpěvu chorálu sv. Václava. Ničeho takového nebylo.

Zahraniční naše hnutí osvobozenské nemělo žádného religiosně-sentimentálního charakteru. Bylo odbojem a revolucí. Bylo duchovně nejbližším tradici táborské. Mělo také své Tábority i Pražany, ale bylo v celku revoluční. Vedle národních hymen v dobách nejpohnutějších zpívala se denně Marseillaisa a Rudý prapor. Nebylo modliteb za odvrácení smrti, ale byla tu vůle po vítězství, svobodě a po novém vzrůstu.

Na vozech, zemljankách, v názvech skoro všech pluků i na jejich praporech živě mluvily znaky a emblémy tradice husitské. Obrazy mistra Jana Husi, slepého vůdce Táboritů, palcát a kalich byly všude, kde žily a bojovaly legie. Vždyť skoro všechny naše pluky nesly skvělá jména mužů oné husitské tradice: První pluk měl jméno Mistra Jana Husi, druhý Jiřího z Poděbrad, třetí Jana Žižky z Trocnova, čtvrtý Prokopa Velikého a pátý pluk byl Masarykův, jenž tuto tradici zdůrazňoval, konečně devátý Karla Havlíčka Borovského. Jen tato jména pluků našich, jež hrdým způsobem vyjádřila, ke které tradici se legionářstvo hlásí, mluví zřetelně a my jen prosíme (Výkřiky čsl. poslanců soc. demokratických a lidových.), aby duch legií nebyl zatemňován ještě za života jeho přímých účastníků. (Výkřiky čsl. poslanců soc. demokratických a lidových.)

O tradici legionářské vyslovil se p. ministr školství a nár. osvěty velmi sympaticky a žádá, aby ona nebyla vyvlastňována politickými skupinami, aby legionářstvo a vše, co představuje osvobozenský boj, bylo považováno za majetek celého národa. nikoliv jen jednotlivých stran, poněvadž každé stranictví. které by zatemňovalo naši legionářskou tradici, bylo by skvrnou na slunci. Ano, my nic jiného si nepřejeme. Je to naše vroucí touha, aby osvobozenecká tradice, její duch a ovšem také její program byl akceptován celým národem.

Vstupovali jsme do legií ovšem jako příslušníci stran, někteří, případně bez příslušenství politického - podotýkám, že posledních bylo celkem málo. Byli jsme v legiích jako takoví a také jimi zůstali. Ale duch všeobecné revoluce a zejména naší osvobozenské, demokratický a sociální program její - vždyť ani jiný nemohl býti - vyrovnával různé myšlenkové nesrovnalosti. Jednota legionářstva, která dnes ještě po 10 letech svobody pevně trvá a poutá k sobě ohromnou vět šinu našich příslušníků v Čsl. obci legionářské, bohdá překoná ještě mnohé nástrahy. Tradice pokroku, socialismu a demokracie, ta umožnila a umožňuje trvati nám i v dobách velmi zlých jako celku, dík mocnému poutu tradice, jez nás všechny, jinak velmi roztroušené po nejrůznějších oblastech státu, skutečně bratrsky k sobě víže. (Výborně! - Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců. - Výkřiky čsl. lidových poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Jaša (pokračuje): Z pramene odvahy a síly našich prostých sedláků husitských čerpaly duchovní posily legie. Zatemňováním toho ducha, obalováním jeho tradicí Svatováclavskou, touto tradicí bez živoucí síly, která nežila mezi námi, upadli bychom právě do té chyby, před níž varuje nás dr Hodža. Zapřáhli bychom tradici legionářskou do služeb konservatismu a jeho skupin, což by jistě bylo skvrnou na slunci. Nezapomínáme. že tradice legionářská žije na fundamentu pokrokového programu, jak vyjádřen byl Washingtonskou deklarací: Odluka církve od státu, sociální a hospodářské reformy, svobody občanské a také ovšem svobodná škola, zbavená vlivu církve, jež byla a je samozřejmým požadavkem, od něhož neupustíme nikdy. (Výborně!)

Tuto tradici budeme chrániti vždy a proti všem. Je to naším vůdčím, vřelým a nejvyšším příkazem osobní i kolektivní cti. (Hlasy: Osobní?) Osobní i kolektivní cti, přáním i touhou všech legionářů bez rozdílu přesvědčení a bez rozdílu stran jest, abychom tuto tradici, spočívající na československé jednotě, na uplatnění všech národních sil, na demokracii a socialismu uchovali a odevzdali budoucí, vlastně už přicházející generaci, čistou, neporušenou a nezatemněnou. (Výborně! Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále p. posl. Vičánek.

Posl. Vičánek: Slavná sněmovno! V dnešní debatě o rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty vystoupili hlavně dva páni řečníci socialističtí, kteří se snažili dnešní a dřívější režim ve školství obhájiti za každou cenu. Hlavně pan kol. Jaša snažil se dokázati v potu tváře, že za všechno to, co dnes ve školství u nás je skutečně nezdravého a co se naprosto nedá popříti ani ničím oddiskutovati, je vinou strany lidové. Ovšem, to jsou tvrzení více takového žertovného rázu, že jsem přesvědčen, že ani pan kol. Jaša ani pan kol. prof. Moudrý nebrali svá tvrzení tak přísně a vážně, nýbrž že mluvili hlavně pro noviny. Dovolil bych si pouze na některé opravdu velmi mylné názory u těchto dvou řečníků upozorniti. Pan kol. Moudrý tvrdil, že on, totiž strana českých socialistů, naprosto nevyvolala tak zv. kulturní boj, totiž boj o školu, boj o výchovu, nýbrž že tento dnešní boj, který se vede o ráz výchovy v našem školství. vyvolal vlastně Řím, papež a církev katolická. V tomto postupu tak asi to uváděl. Tvrdil, že on a jeho strana musí státi na stanovisku, že věda odporuje víře a že oni stojí na stanovisku vědeckém. Samozřejmě prý musí hájiti vědecké principy ve vyučování a výchově a nemohou se naprosto spokojiti a spřáteliti s tím, aby jakékoli poznatky a zásahy náboženské nebo církevní do výchovy a výučby školské byly vnášeny. To je ovšem zásadní omyl. My jsme natolik demokratičtí, že dáváme každému naprosté právo, rozhodovati o výchově jeho vlastních dětí. Naprosto nechceme předpisovati stranám socialistickým, aby dávaly své děti vychovávati v náboženství ať katolickém, či evangelickém, či jakémkoli jiném. Chceme však také svobodu pro sebe, své svědomí a myšlení a současně také svobodu při určování směru výchovy, právě tak, jako tu svobodu dopřáváme plnou měrou všem těm, kteří s tímto naším stanoviskem nesouhlasí, kteří si představují, že výchova může býti lepší, rozumnější a snad praktičtější bez základu náboženské mravnosti. To je naše stanovisko a myslím, že z řad socialistických naprosto nám neuprou, že máme v tomto demokratickém státě nárok na to, aby katoličtí rodičové měli právo žádati, aby jejich děti byly vychovávány tak, jak oni si to přejí, tím více, že i pan posl. Moudrý prohlásil, že škola patří rodičům. Jestliže tedy škola patří rodičům, mají rodičové aspoň tolik práva, že mohou žádati, jakým směrem má se vésti výchova jejich vlastních dětí. Podle našeho názoru a podle našeho pevného přesvědčení jsou pouze a jedině rodičové odpovědni za to, co z těchto dětí bude vychováno. Rodiče mají odpovědnost nejen pouze před zákony světskými za všechny počiny svých nezletilých dětí, nýbrž - podle našeho přesvědčení - mají tu povinnost a odpovědnost tím větší před zákony božskými, které my uznáváme, vy ovšem neuznáváte. A jestliže ta odpovědnost zde je, mají rodiče plné právo domáhati se toho, aby školská výchova nevedla děti právě proti této jejich odpovědnosti a aby výchova školská jejich odpovědnost před zákony světskými a božskými nezvyšovala.

Bylo zde mnoho mluveno o tradicích. Tuším v červnové schůzi kulturního výboru Národního shromáždění promluvil pan ministr Hodža o různých tradicích, ale ne ovšem v takovém směru, jak by mu rádi imputovali řečníci stran socialistických. Pan ministr Hodža tehdy pravil, že výchova v naší škole musí navazovati na národní tradici, že nemůžeme nikterak následovati příkladu bolševického Ruska, které ve svých školách přerušilo rázem jakoukoliv kontinuitu, spojitost se starým režimem výchovným prostě z toho důvodu, aby dostalo mládež do rukou co nejpevněji, aby již z té mládeže vyrůstali noví bojovníci, harcovníci komunističtí.

Poukázal také na jiný pokus ve školách v jiných státech a odůvodňoval, že něco takového, přerušiti všechno to, na čem po staletí bylo ve výchově národa budováno, odbourávat a začíti budovati znovu na něčem, co není vyzkoušeno, co není plně jasné, pro náš malý národ naprosto se nehodí, že musíme míti pro výchovu svého národního dorostu pevný, reálný podklad a tím že je stará výchovná školská tradice, o kterou se musí nynější školská výchova opírati. Již tehdy nebylo tomuto mnoho rozuměno, říkalo se, že těch tradic máme veliké množství. Samozřejmě, že na prvním místě byla to tradice husitská, táboritská, českobratrská. V řadách našich pánů socialistů platí historie pouze od Husa nanejvýše ke Koniáši - co bylo před tím, toho neuznávají nebo nechtějí uznávati a co bylo po té, o to se naprosto nestarají. Odtud právě vyplývají výroky různých socialistických řečníků, že pan ministr Hodža neoznačoval tradici, kterou myslí, zda je to některá z těch, které jsem uvedl. Pan ministr Hodža tehdy na vysvětlenou řekl, ze máme dvě tradice: Cyrillo-methodějskou starou tradici, která přinesla našim národům, jak Čechům. tak Slovákům určitou vzdělanost a která se tím stala jaksi základem k udržení naší národní samostatnosti v tom velkém zápolení evropských národů, a že máme ovšem také po vzoru Francie ještě i tradice jiné, jako na př. husitskou, jako mají ve Francii, kde se snáší tradice voltairovská s tradicí Jeanny z d'Arcu. V poslední době vyskytuje se více tradice svatováclavská, jakoby to byla nějaká nová tradice, ale já si představuji, že se tu naprosto nejedná o novou tradici, že je to právě taková tradice římsko-katolická, jako tradice Cyrillo-methodějská, poněvadž právě z Moravy křesťanství přišlo do Čech, a že je tu tradice svatováclavská pouze druhým článkem v tom velikém řetězu katolické tradice našeho národa.

Že pánové z řad socialistických nechtějí a nemohou rozuměti těmto tradicím, když se přihlašují zřejmě k racionalismu, to chápu a úplně je za to omlouvám. Pan kol. Jaša mluvili zde o poměru své strany, po případě učitelstva ke Komenskému. Měl bych k tomu pouze jeden takový markantní doklad: na shromáždění učitelů z celého jednoho školského okresu k oslavám Komenského mluvil okresní školní inspektor a příslušník strany pana posl. Jaši, sociální demokrat, o významu Komenského a tu docela bez obalu varoval učitelstvo, aby nebralo všechny výroky Komenského za bernou minci, poněvadž Komenský jest již na dnešní poměry příliš zastaralý. Dnes nevyhovuje mnohým a mnohým požadavkům školským a výchovným těm jeho novým následovníkům, a právě proto je nutno Komenského a jeho zásady, které se nehodí těmto pánům do krámu, odstraniti. To je program sociální demokracie ve školství. Na oko ohánějí se Komenským, na oko odvolávají se stále a stále na jeho výchovné zásady, prohlašují se za jeho syny a dědice, ale mezi sebou důvěrně říkají: "To byl takový reakcionář, jako jsou ostatní ti věřící nebo katoličtí nebo jiní pedagogové."

K tomu tvrzení p. kol. Jaši, že církevní škola nevykázala a nevykazuje takového prospěchu a úspěchu, jak je tomu u škol státních, dovoluji si zmíniti se o tom, co o církevních školách velice uznale řekl právě p. ministr Hodža v rozpravě v kulturním výboru. Pan ministr Hodža tehdy řekl: "Na nás Čechy samozřejmě to velmi divně působí, poněvadž nemáme znalostí církevního školství, a českému člověku, jakmile slyší slova nestátní škola, nestátní učitel, církevní škola nebo církevní učitel v Čechách, působí to jakési obavy. V Čechách konfesijní škola nemá té tradice, kterou má na Slovensku. Dovoluji si upozorniti na to, že na Slovensku církevní škola, ať již to byla škola evangelická, katolická nebo židovská nebo jiná, znamenala ve starém uherském režimu více pro všeobecný kulturní pokrok v našich širokých vrstvách lidových, nežli naše škola státní."

To je, prosím, ocenění významu církevních škol na Slovensku. Církevní škola na Slovensku, ať katolického nebo jiného vyznání, znamenala pro národní myšlenku, pro výchovu lidu mnohem více, nežli škola státní. Tyto školy se osvědčily a uplatnily se plně. Dovoluji si k tomu tvrditi, že u nás v Čechách a na Moravě nejsou o nic jiné poměry, než na Slovensku. Kdybychom tu měli příklady a kdyby školská správa nezdráhala se tak tvrdošíjně vyhověti myšlence a přání našemu po zřízení konfesijních škol, velice brzo by se ukázalo, že konfesijní školy také u nás v Čechách a na Moravě splnily by plně svou povinnost vůči národu a státu, jako to vykonaly konfesijní školy na Slovensku.

Vážené dámy a pánové! Otázky školské, kterým se říká "boj o školu" nebo které nazývají někteří "kulturním bojem", jsou dnes jistě v popředí veškerého politického podnikání. Nejsou to ani tak otázky chleba, ani tak otázky žádného jiného oboru nebo denní životní potřeby, jako to jsou otázky školní výchovy a vyučování školního. Jest z toho patrno, že nejširší vrstvy lidové přikládají škole, její výchově a výučbě co možná největší význam a že na ni kladou největší důraz. Proto je nutno celou tuto otázku, kterou někteří nazývají problémem - pro nás ovšem problémem otázka výchovy školní naprosto není - řešiti opravdu klidně s úvahou a bez jakéhokoli rozčilování.

Že naše nynější škola není na výši, to může tvrditi každý, kdo zná nynější poměry školské. Já z toho neviním ministerstvo školství, které je příliš daleko, aby zasahovalo až do těch posledních, řekl bych, institucí školské správy a školské výchovy. Ale skutečně není škola, ba ani výchova, ani výučba nejsou v této škole na výši. Omlouvati všechno následky války dnes, kdy už máme 3, po případě 4 ročníky dětí ve škole, které se narodily po válce, není ani rozumné, ani správné, ani spravedlivé. Příčinu poklesu jak školní kázně, tak úspěchů ve škole a výchově je nutno hledati někde jinde. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.) Já tvrdím, že je to právě ten ideový rozvrat, který je ve škole. Po převratě bylo paušálně tvrzeno, že škola se musí odrakouštiti. To je to, co u nás nemělo býti, naprosté přerušení kontinuity se školou starou, vybudování školy nové, jak se říkalo, školy neodvislé, volné, kde by byl učitel naprosto svobodným a neodvislým pánem, kde by byl ponechán docela bez rušení, jak to žádal p. kol. Jaša, v konání svého díla. S počátku tomu také tak bylo. Škola vzhledem k heslu "odrakouštiti se" byla reformována, a poněvadž jsme u nás neměli zvláštních zkušeností, chodili jsme do ciziny. A kde různí výpomocní dobrovolní reformátoři něco viděli, všechno přinesli k nám. všechno se u nás štěpovalo a očkovalo na naši školu bez ohledu na to, zda ta či ona novota přiléhá rázu, charakteru a individualitě našeho národa, našeho lidu, naší dosavadní výchovy. Proto mohu tvrditi, že velká většina těchto reforem ztroskotala a že jsme naši školu přereformovali a důsledky toho dnes všude vidíme. Nynější školská správa snaží se napraviti tyto věci, které byly tehdy ukvapeně zaváděny, ale jde to velmi těžko, poněvadž je to opravdu těžké, jakmile něco je zkaženo, aby se to rázem a přes noc napravilo. Vytýkalo se staré škole, že nebyla dosti vlastenecká, že prý lámala charakter a páteř českého člověka. To může tvrditi pouze neznalec věcí. Což ty tisíce učitelů, kteří působili ve staré škole a převratem se stali československými učiteli, to všechno byly takové zlomené charaktery, zlomené páteře, to všechno byli lidé, kteří neměli oprávnění vyučovati a vychovávati mládež, poněvadž sami nebyli charaktery? Dovolím si tvrditi, že naše učitelstvo ve staré škole vychovávalo dorost národa uvědoměleji a vlastenečtěji, než to může činiti dnešní učitelstvo, které inklinuje k socialistické internacionále. Nemůže internacionál vychovávati nacionálně, nemůže socialista a komunista vychovávati dobře dorost svého národa. (Potlesk poslanců čsl. strany lidové.) Dřívější učitelé nebyli komunisty, nebyli socialisty a proto odmítám paušální obvinění staré školy a staré výchovy, která skutečně byla dobrou vlasteneckou a národní výchovou. (Posl. Pik: Vy máte autoritu v Římě, nikoli v Československu!) Vy jste ji hledali po celém světě, dnes ji máte ve Vídni, zítra v Amsterodamě, pozítří třeba v Moskvě, ale my ji máme přece aspoň na jednom místě od věků, a nemění se, kdežto ta vaše se mění každý den. (Posl. Pik: Už jste měli tři papeže najednou, který pak byl autoritou?) Promiňte laskavě, na to vám odpověděti ani nemohu, já jsem tím úplně zmaten, že jsme měli tři papeže najednou. Nevím co bych vám na to odpověděl. (Posl. Pik: To se dá najiti v historii, jak Řím potlačoval český národ a českou kulturu. To zapomínáte brzy!) Zajisté, zajisté!