Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nejvyšší soud argumenty státního zástupce úplně převzal a odůvodnil jimi svůj rozsudek nad obžalovanými, označiv pohnutky jich činu jako nízké a nečestné. (Slyšte!) Soudruzi Skoček, Paufošíma a Michal v důsledku toho odsouzeni byli každý na jeden rok těžkého žaláře nepodmínečně a mimo to každý k pokutě 2.000 Kč anebo k dalšímu jednomu měsíci těžkého žaláře. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Upozorňuji na tento případ členy ústavněprávního výboru a navrhuji, aby ústavněprávní výbor zaujal k této věci stanovisko, o jehož oprávněnosti nechť rozhodne sněmovna, neboť jde tu o ústavně-právní otázku, co jest a co není úklad o republiku.

Může býti odevzdání praporu určité části dělnické armády ruské sovětské Unie, která je svazem autonomních socialistických republik, nějakým úkladem proti republice Československé, kterážto dnes ještě socialistická není, ale bude? Nemůže, absolutně nemůže, neboť jde tu o projev sympatie se společenským pořádkem, který je základem spravedlnosti a blahobytu pracujícího lidu, tedy většiny národa, jehož záštitou právě jest tato lidová rudá armáda.

Projev sympatií k rudé armádě samé nemůže býti úkladem republice kterékoli, neboť každé politické dítě ví, že úkoly rudé armády ruské jsou docela jiné než úkoly armád států kapitalistických. Úkolem rudé armády, jak už včera soudr. Haken zdůraznil, není výboj, nýbrž ochrana vlastního teritoria, ochrana socialistické výstavby doma před imperialistickým výbojem kapitalistické ciziny.

A proto rozsudek nejvyššího soudu stejně jako elaborát ministerstva nár. obrany spočívá na zcela falešném základě a je něčím, co souvisí také s kompetencí ministerstva zahraničí. Podobné provokace vůči tak ohromné moci, jako je sovětská Unie, jejíž přátelství mělo by, myslím, pro Československou republiku větší význam, než pochybná přízeň vlád států západních, nepatří jistě do přihrádky diplomatické moudrosti.

Vznáším zde přímý dotaz na adresu pana ministra zahraničí dr Beneše, co on soudí o této otázce a jaké on zaujímá stanovisko k tomuto neslýchanému, za vlasy přitaženému odůvodnění rozsudku nad soudruhy Skočkem, Paufošímou a Michalem? A pány ministry spravedlnosti, vnitra a nár. obrany ujišťuji, až světová buržoasie připraví všechny podmínky pro vítězství světové sociální revoluce, až k jejímu vzplanutí sama dá první signál, nebude evropský proletariát musiti volati ruskou rudou armádu na pomoc, poněvadž vy sami už dnes každým podobným rozsudkem pomáháte budovati velkou evropskou rudou armádu, která na vyčištění evropského Augiášova chléva úplně stačí. (Potlesk komunistických poslanců.)

Chtěla bych tu poukázati ještě na jeden rozsudek širšího politického významu. Je to rozsudek nad soudr. Kozákem, parlamentním zpravodajem "Rudého Práva", který ve třetí instanci byl odsouzen k 5 měs. těžkého žaláře pro nedostatečně prokázaný výrok, který měl zníti: "Rozvoj československého národa je možný jen ve Svazu soc. republik evropských." Odůvodnění rozsudku pro tento výrok, o jehož přesném zápisu i sám polic. komisař projevil své pochybnosti - je velmi výmluvným protějškem k okřídlenému heslu "demokracie, toť diskuse". Opravdu, i kdyby výrok ten pronesen byl, měl by býti v Masarykově republice věcí diskuse a nikoliv trestního stíhání a rozsudku k 5 měsícům žaláře. Ovšem rozsudek nad redaktorem Kozákem stejně jako zrušení osvobozovacího rozsudku v tiskové při redaktora Borka má své pozadí. Naskytla se pánům z presidia nejvyššího soudu příležitost vyrovnati se oklikou s někým, kdo v září 1923 odhalil v časopise "Socialista" velmi nepěknou věc na presidenta nejvyššího správního soudu, presidenta nejvyššího soudu, generálního prokurátora a jednoho z radů nejvyššího soudu. Byli to pánové: dr Pantůček, dr Popelka, dr Hubáček a dr Kolaci, kteří se r. 1918 nastěhovali do velkých krásných bytů v býv. kadetce. Aby nebylo námitek se strany bytové komise, vydal tehdejší ministr spravedlnosti dr Soukup dr Pantůčkovi zřejmě antidatovaný přípis, jakožto jednatel revoluč. Národního výboru, jímž už tehdy vlastně nebyl, obsahující usnesení Národního výboru, prý ze dne 12. listopadu 1918, jímž se pánům byty jako úřední přidělují. Ačkoliv usnesení takové nebylo Národním výborem příslušným způsobem vyhlášeno a nemohlo býti tudíž aktem zákonodárné jeho moci, odvozovali pánové z přípisu toho další nároky na bezplatné používání bytů i velkých zahrad při nich.

Mám zde řadu fotografických snímků, které se této věci týkají a které dávám plenu k disposici. Je to především snímek přípisu na min. veř. prací z 31.května 1919, v němž páni dokazují, že nájem platiti nemusí. Druhým je snímek dokladů o usnesení min. rady z 19. prosince 1919, v němž ministerská rada konstatuje, že zjistila konaným šetřením, že Národní výbor neučinil a nevyhlásil nějaké usnesení z 12. listopadu 1918, v němž by byly žadatelům bezplatně přikázány zmíněné byty jako byty úřední. Třetí snímek obsahuje žádost pánů ze 14. dubna 1920, aby jim dlužné nájmy byly sleveny. Dr Pantůček zaplatil, ostatní čekali na vyřízení. Čtvrtý snímek je dokladem, že žádost pánů byla vyřízena kladně, ale až v listopadu 1920 za úřednické vlády, v níž jako ministr spravedlnosti seděl pan dr Popelka. Tedy jeden ze žadatelů. (Veselost.) Dal si vládou odhlasovati, že se pánům jmenovaná činže slevuje a že se presidentu nejvyššího správního soudu dr Pantůčkovi zaplacená činže vrací zpět.

Ze snímků dokladů je zcela jasno: že bývalý ministr dr Soukup vydal antidatovaný přípis jen za tím účelem, aby ochránil velké byty představitelů spravedlnosti před zabráním bytovou komisí.

Za druhé, že pánové přípisu toho zneužili k nabytí dalších výhod, a to k bezplatnému používání bytů a zahrad.

Za třetí, že po prokázaném neoprávněném, bezplatném používání bytů a zahrad zneužili své posice v úřednické vládě osobou p. dr Popelky jako ministra spravedlnosti, aby se vyhnuli povinované úhradě dlužné činže.

Dále dlužno konstatovati, že časopis "Socialista" označil tehdy jednání těchto pánů jako podvod a vyzýval je, aby podali žalobu.

Pánové žalobu nepodali, asi proto ne, že tehdy v r. 1923 tiskové spory se projednávaly ještě před porotou, ke které páni neměli dosti důvěry. Vymohli si jen prohlášení vlády, že jednali korektně a jinak své cti nehájili. Redaktory časopisu "Socialista" byli soudruzi Kozák a Borek, s nimiž se tedy dnes pánové jako s komunisty vyrovnávají svým způsobem.

Chtěla bych upozorniti ještě na něco. Mluví-li se v odůvodněních různých rozsudků Nejvyššího soudu o pokusech či úmyslech měniti násilím ústavu republiky jako o činech nebo zločinech spáchaných z pohnutek nízkých a nečestných, jak by měl býti kvalifikován pokus pánů z presidia nejvyššího soudu a nejvyššího správního soudu v této bytové aféře, o které jsem zde mluvila? A bude-li naproti tomu vývoj kriminalistické mánie pánů od nejvyššího soudu dále pokračovati v dnešním svém tempu, čeho se mohou dočkati na př. všichni političtí poctivci v tomto státě, čeho se tu mohou dočkati i samotní zakladatelé této republiky? To zde chci tímto zdůrazniti, že tu nejde v těchto rozsudcích o republiku, ani o nějaké blaho celku a podobně, nýbrž jde tu o právní a hospodářský řád v republice a v celém kapitalistickém světě, o řád, jehož korupční, demoralisační a vražedné účinky jej charakterisují jako řád násilnický a zločinný, i s vašeho náboženského stanoviska naprosto nemravný. (Tak jest!)

Stoupající nemocnost a úmrtnost tuberkulosních, 60 až 90% školních dětí tuberkulosou ohrožených následkem podvýživy a strašných poměrů bytových, to je ta strašlivá bilance vašeho pořádku, kterou už nezastřete falešnými ciframi z nynějška, jimiž odporujete svým statistickým datům z let minulých. A proto vzepříti se tomuto řádu a pomáhati k jeho odstranění, je dnes povinností nejen každého komunisty, ale mělo by býti i povinností každého poctivého, lidsky cítícího jednotlivce a tím spíše každého poctivého socialisty. K boji, k vítěznému boji proti zločinnému řádu a reakci a k práci pro výstavbu budoucího socialistického pořádku v Československu, k tomu je třeba vychovati právě naše nejmladší generace, je třeba chrániti jejich zdraví proti degeneračním účinkům vašeho řádu, a to právě jako jeden ze svých velkých úkolů plní komunistická strana Československa - a proletariát v Československu i za hranicemi rozumí komunistické straně a jejím úkolům, rozumí nám přes všechny vaše lesklé fráse o kultuře a humanitě a jde s námi přes všechno risiko, které je s tím pro něho spojeno. Buržoasie i sluhové jejího celého společenského aparátu to velice dobře chápou přes všechno své pokrytectví a přes všechen svůj třídní cynismus. Ale jak je možné, že to nechápete právě vy, socialisté? Jak můžete věřiti ve vývoj k socialismu v rámci řádu, kde nelze uplatniti ani jedinou z podmínek tohoto vývoje? Jak můžete zavírati oči před velkou skutečností socialistického vývoje v sovětském Rusku? Vy, kteří si říkáte "Slované", kteří byste měli býti jako Slované právě hrdi na to, že slovanský národ je prvním, který komunismus jako spravedlivý řád zavádí! A jak se můžete lhostejně dívati na osud vlastních svých soudruhů a bratří, z nichž už dnes tak mnozí okouší "výchovného vlivu" československých kriminálů, jen za svůj důsledný socialistický názor? Jak můžete strpět, aby vaši vlastní lidé stáli v kamarádském poměru ke stvůrám třídní justice v tomto státě?

Chci zde také ještě říci, pokud mi čas stačí, něco o poměrech v československých věznicích a trestnicích. Poukázala jsem na ně již v rozpočtovém výboru a uvedla jsem v souvislosti s požadavkem zlepšení poměrů v čsl. kriminálech poznatky delegace Rudé Pomoci z kriminálů sovětského Ruska, které budou uveřejněny ve zvláštní brožuře od dr Poláka. Pan ministr mi odpověděl ve své závěrečné řeči jen tolik, že poměry ženských vězňů v Řepích jsou dobré. Na víc se nezmohl. To bylo tak žalostně málo, že mi nezbývá než vrátit se k věci. Mám zde velmi bohatý materiál o tom, že poměry v čsl. věznicích a trestnicích většinou až na nepatrné výjimky - jsou z nejhorších a při úsporném systému, který bez ohledu na zdraví vězňů je co nejtvrději dodržován, kdy na stravný výměrek pro jednoho trestance připadají 3.- nejvýš 4.- Kč denně, se tyto poměry ani zlepšiti nemohou. Upozorňuji zde pana ministra zdravotnictví - on tu není na tyto poměry. Myslím, že už jako křesťan měl by se podle přikázání svého Mistra o tuto otázku zajímati, navštěvovati vězně a pomáhati, ulehčovati jim. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

V ministerstvu spravedlnosti se domnívají, když zakázali členům Národního shromáždění přístup do věznic a trestnic za účelem kontroly, že tím kontrolu v trestnicích vůbec znemožní. Ale vy dáváte zavírat i komunistické poslance - když tam nemůžeme jako poslanci, tedy aspoň jako vězňové - dáváte zavírati redaktory a uvědomělé dělníky, a ti všichni dosvědčují, že tyto věznice a trestnice svým režimem a zařízením blíží se balkánským poměrům, o nichž si dnes s hrůzou a hnusem vypráví celý kulturní svět.

Jako doklad uvádím zde některé výňatky ze zprávy jednoho žurnalisty z Prahy, který včera vyšel z vězení a který za 5 měsíců ztrávených na Pankráci pro politický delikt ztratil ze svých 65 kg celých 8 kg. Ten praví: "Zostřením trestu podle vězeňského řádu je t. zv. korekce. Cely, za korekce určené, jsou vesměs ve sklepních místnostech. Zařízeny jsou pouze pro spaní a vykonávání potřeb tělesných. Je nepochopitelné, proč do korekcí dávají se též t. zv. "přírůstkové". Korekce jsou zdraví krajně nebezpečné. Šaty a pokrývky přes noc doslovně nasáknou vlhkem a několik nocí zde ztrávených stačí k vážnému onemocnění. Větrání těchto cel je zakázáno, protože okna umístěná až u stropu vedou na dvůr, kde konají své procházky ženští vězňové. Nádoba na výkaly se vyprazdňuje pouze jednou za 24 hodin, takže vzduch těchto cel nikdy nevětraných je přímo strašlivý.

Lékařská prohlídka je pouze formální a ani vězňové, kteří zřejmě trpí buď plicní nebo jinou chorobou, nejsou umístěni v nemocnici, pokud mohou choditi. Sám jsem byl svědkem toho, když medicinální rada při prohlídce tuberkulosního trestance prohlásil, že neručí za to, zdali dobu věznění vydrží, ale přes to jej uznal práce schopným a do nemocnice ho neposlal. Jiný politický vězeň těžce tuberkulosní byl nucen k mytí podlahy pokryté zaschlým vápnem po bílení cely a teprve na svůj důrazný protest byl podroben nové lékařské prohlídce a dán do nemocnice."

Autor praví dále: "Zdraví vězňů, mezi nimiž je nejen celá řada politických, nýbrž i takových, kteří odpykávají si svůj první trest, jest asi správě trestnice vedlejší věcí. Na oddělení IIA umístěn byl v cele, kterou po jeho odchodu obsadí jiný vězeň, člověk, který byl stižen ve značné míře otevřeným lupusem. Nejen že tento člověk nebyl dán do nemocnice, ale vůbec ani na společném oddělení, jak výše uvedeno, nebylo mu dáno žádných léků a jediné ošetření, kterého se mu ve věznici dostalo, byla čas od času malá porce vaseliny. (Výkřiky komunistických poslanců.) Úplně bez jakéhokoliv zřetele na ostatní vězně, přicházející s ním denně do styku, ale zejména též bez jakéhokoliv ohledu na nemocného samého ponechán byl po celou dobu svého pobytu ve věznici sám sobě. Humanitářské zásady, neustále v tomto státě omílané, byly v tomto případě zanedbány pro - boty! Blíže vysvětleno, byly u tohoto nemocného zanedbány z toho důvodu, jelikož byl výborným obuvníkem, který nemohl býti do obuvnické dílny dán vzhledem ku své nemoci, a do nemocnice nesměl býti dán proto, jelikož by tam nemohl zhotovovati i spravovati obuv pro všechny dohlédací orgány věznice, počínajíc od dozorců až po ředitele a jejich rodiny. (Výkřiky komunistických poslanců.) Jest zcela možno, že správa věznice bude chtíti tento fakt podle §u 19 tiskového zákona zatušovati." V tomto případě upozorňuje autor předem, že je ochoten nabídnouti důkaz pravdy. Vězeň, o něhož jde, vzbuzoval svým utrpením soucit i u těch nejotrlejších zločinců, a ani otevřený a bolestný lupus, ani obrovské bolesti v rukou, v nichž mnohdy ani nástroje udržeti nemohl, nepřinutily lékaře, ani správu věznice k tomu, aby jej v nemocnici dali ošetřiti.

Ložní prádlo mění se v celách pouze ve 14tidenních intervalech a stává se proto denně, že nově nastupující trestanec jest dán do cely, ve které nachází se ložní prádlo, používané dosud trestancem právě odešlým, a musí toto prádlo používati rovněž, bez ohledu na to, je-li mnohdy až hnusně špinavé. Že je zde úplná možnost, aby se tímto způsobem přenášely různé choroby z trestance na trestance, jest na bíledni. Pokrývky nebyly snad vyprášeny a klepány od té doby, kdy do věznice byly dány, neboť ani nejstarší trestanci. kteří již ve věznici jsou nejdéle, se nepamatují, že by se byly kdy pokrývky klepaly. Tímto způsobem jest přímo racionelně pěstováno a podporováno zamoření loží i ložního prádla a těl trestanců cizopasníky. Přímo strašlivou okolností jest to, že trestnice na Pankráci není dosud vybavena splachovacím klosetovým zařízením. V každé cele nachází se nádoba, do níž každý činí svoji potřebu a která jest jen jednou za 24 hodiny vyprazdňována. Nezdravost tohoto zařízení není třeba blíže vysvětlovati a není snad také nutno popisovati zápach, panující jak v celách po celý den, tak i po chodbách v době t. zv. kýblování. Autor zde vyzývá fysikát hlavního města Prahy, aby se touto otázkou co nejdříve zabýval a nařízením instalování splachovacího zařízení zabránil tomu, by obyvatelstvo Prahy v této končině nebylo stále ohrožováno možností vzniku infekčních chorob, nemluvíc již ani o ohrožení trestanců a dozorců v trestnici samé. A já s tohoto místa znovu vyzývám ministra zdravotnictví, aby zakročil proti tomuto zlořádu ve všech věznicích a trestnicích, kde dosud panuje.

Nyní ohledně topení. Cely vybaveny jsou sice tělesy ústředního topení parního, ale systému dnes již zastaralého a nikde nepoužívaného. Zima v celách jest i v době malých mrazů značná a nedá se při tomto topném způsobu odstraniti sebe větším ohněm v peci. Pouze výměnou těles a zřízením jedné velké centrální kotelny pro každé křídlo, mohlo by býti docíleno nápravy.

Charakteristické jest, co praví komunistický "zločinec" o postavení vězňů politických na Pankráci. Konstatuje, že v devátém roce vlády t. zv. humanitního režimu pod vedením univ. prof. dr Masaryka politickým vězňům, odsouzeným podle zákona na ochranu republiky. nejsou přiznána vůbec žádná práva politických vězňů, ale naopak úlevy nalezli na př. dva účastníci poslední veliké finanční aféry (Výkřiky komunistických poslanců.), kteří, ačkoliv si odpykávají trest několikaletého žaláře, dostávají pravidelně ze svých soukromých, ne v trestnici vydělaných peněz, denně časopis Československou Republiku a mimo to proti výslovnému znění vězeňského řádu, který pro těžký žalář předpisuje návštěvu jednou za měsíc, jest jim povolována návštěva příbuzných každých 14 dnů. Nechce mluviti o jiných výhodách, jelikož by musil jmenovati při uvádění důkazů různé osoby, které by tím existenčně byly postiženy a mimo to tendence jeho zprávy není denunciační. Myslím však, že výše zmíněná okolnost úplně dostačí k důkazu o tom, jaký je rozdíl v kriminále mezi komunistou a obyčejným zločincem.

O stravě praví dále, že jest nedostatečná, neodpovídající ani tomu stravnému výměrku 4 Kč denně. Až do konce října na příklad podávána k večeři úplně řídká polévka z rajských jablek, bez jakéhokoli přídavku. Také jiní vězňové dosvědčují, že strava je jednotvárná, buď krupice ve vodě vařená, čočka nebo červivý hrách nejhoršího druhu. Luštěniny vaří se naprosto nedostatečně vyprané, potraviny vůbec podávají se v nádobách a s příbory naprosto nečistými, odporně páchnoucími. V Jičíně byl jeden náš soudruh, tuším redaktor Pech, nucen protestovati hladovkou proti hnusné úpravě jídla a nečistým příborům.

Koupele pouze jednou měsíčně pro všechny vězně najednou - mezi zdravými i nemocní, jako jeden s lupusem. Pravidelné časté koupele, zejména pro ženy, jsou prostě nedosažitelné. Pro ženy v ohledu hygienickém není vůbec nejnutnějších opatření. Z Litoměřic došly mne stížnosti na odporně špinavou sprchovou lázeň, do které ženy, mající jen špetku smyslu pro čistotu, za žádnou cenu nevstoupí a raději snášejí trýzeň svou dál. V Písku se ženy nemohou koupati vůbec a v těch vašich slavných Řepích jen z milosti pustí jeptiška ženu do koupele, jen tu, která se modlí.

Velmi trapnou je kapitola o matkách zavřených s dětmi. Jsou to většinou matky cikánské. Jsou vecpány do místnosti s ostatními vězenkyněmi a nebohé děti musí dýchati zkažený odporný vzduch, jísti hnusnou stravu spolu s dospělými, poněvadž dostanou jen po půl litru mléka denně.

Patří už k třídní pomstě, nakládá-li se s politickou vězenkyni jako s prostitutkou a je-li bez milosti dána do společnosti nevyléčitelně zpustlých nešťastnic.

Lituji, že nemám dostatek času, abych mohla porovnati i v plenu sněmovny vězeňské ústavy sovětského Ruska s kriminály států kapitalistických. Jen tolik, prosím, řeknu. Věznice sovětského Ruska jsou fakticky vychovávacími ústavy ve všech směrech. Sama jsem to viděla. Nikdo tam nestrádá odnětím nejnutnějších potřeb kulturního člověka, naopak ti, kteří takových potřeb dosud neměli, učí se je míti. Politickým vězňům je dána všechna příležitost k vědeckému studiu i práci. (Výkřiky komunistických poslanců.) Lituji, že váš tisk umlčuje to všechno, co je pravda o sovětském Rusku. Mohly to vaše noviny přinésti, co jsem o tom v rozpočtovém výboru pověděla. U nás politický vězeň je na tom dnes hůře než vězňové ostatní, kteří se mohou státi aspoň konkaři a mohou si příležitostně přilepšiti.

A přece byl, pánové a dámy, v evropském právu po francouzské revoluci stanoven zvláštní pojem vězňů politických, a i v tom starém Rakousku byla práva politických vězňů upravena nejvyšším rozkazem z 28. října 1849 na návrh tehdejšího ministra spravedlnosti Schmerlinga, zvěčnělého v české historii pérem Havlíčka Borovského. Na základě tohoto nejvyššího rozkazu je vlastně dnešní úřední pojetí postavení politických vězňů v republice naprosto nezákonné neboť tento nejvyšší rozkaz z r. 1849 nebyl nijakým jiným zákonným ustanovením zrušen, ani ne zákonem na ochranu republiky. Jelikož nemáme autentického znění v jazyce českém, dovoluji si jej citovati německy (čte):

§ 1: "Als politische Sträflinge sind nur diejenigen anzusehen und zu behandeln, welche wegen Hochverrat, Störung der öffentlichen Ruhe des Staates oder wegen eines aus politischen Gründen entstandenen Aufstandes oder Aufruhrs - oder wegen in den §§ 23-27 des Patentes gegen den Mißbrauch der Presse vorgesehenen Preßvergehens verurteilt wurden - keinenswegs aber diejenigen, welche zugleich eines gemeinen Verbrechens für schuldig erkannt worden sind".

Staré rakouské ministerstvo spravedlnosti vycházelo z názoru, že tento první paragraf určuje kvalitu činu a když se změnil na př. patent o tisku a byl nahrazen státním zákonem z 27. května 1852, vydalo rakouské ministerstvo spravedlnosti výnos z 24. června 1867, v němž uvedlo jako politické ty činy, které měly stejnou kvalitu jako činy vyznačené v příslušných paragrafech patentu. Československé ministerstvo spravedlnosti vychází však z názoru, že činy charakterisované nejvyšším rozkazem z r. 1849 musí býti charakterisovány doslovně stejně, mají-li se na ně práva politických vězňů vztahovati. To je stanovisko naprosto nesprávné a my musíme žádati, aby ministerstvo spravedlnosti vydalo ihned, dříve nežli bude přijat zákon o právu politických vězňů, výnos po vzoru rakouského ministerstva z r. 1867, kde by alespoň stejně liberální methodou bylo postupováno.

Avšak i když tento výnos neexistuje, je postup vězeňských správ a příslušného oddělení ministerstva spravedlnosti naprosto nezákonným. V zákoně na ochranu republiky máme totiž § 41, který v 1. odst. říká, že tam, kde se v jiných zákonech mluví o velezradě, rozumí se tím činy uvedené v §§ 1 až 3 zákona na ochranu republiky. To tedy znamená, že pro lidi odsouzené podle těchto paragrafů. práva politických vězňů platí podle zákona i bez výnosu ministerstva spravedlnosti, který požadujeme. A nejen pro ně, nýbrž i pro ty, kteří byli odsouzeni pro zločin podle § 15, odst. 3 zákona na ochranu republiky, jestliže tento zločin spáchali tím, že podněcovali ke zločinům uvedeným v §§ 1 až 3 zákona na ochranu republiky. Tedy takový je zákonný stav; a co se dnes ve věznicích provádí, je naprostá nezákonnost, která nemá žádné omluvy.

Je to jistě evropský skandál když musíme s tohoto místa žádati, aby v Masarykově republice uplatněna byla pro politické vězně práva zákonně jim zaručená nejvyšším výnosem absolutistického rakouského císaře z r. 1849!

A neméně charakteristické pro vývoj politických poměrů v tak zv. demokratické republice je, když předsedkyně Červeného kříže paní dr Alice Masaryková ani slovem se neozve, aby ochránila lidská práva alespoň těch politických vězeňkyň, českých literátek a žurnalistek, na př. Heleny Malířové, která právě slaví své 50tiny v kutnohorském kriminále, nebo nedávno vězněné M. Majerové, Anny Malé, Anny Křenové a jiných, z nichž mnohé za války zúčastnily se protestů proti uvěznění dr Masarykové mezi prostitutkami a s velkým vlastním risikem domáhaly se pro ni všech práv vězně politického. Pak že není člověk produktem svého prostředí! Je. Stačí, aby sám osobně byl ve všech svých ambicích plně ukojen a i ten nejspravedlivější ze všech znenáhla ztratí porozumění pro práva a bolesti ostatních.

A stejně význačnou pro naše poměry je senátem schválená předloha o zřízení nucených pracovních kolonií a o změně některých ustanovení trestního práva. V návrhu se jedná o potírání zločinnosti, aniž se praví, o jakou zločinnost vlastně jde. A jestliže soudr. dr Gáti dokázal, že ani jediný západoevropský stát nemá takového zákona, který by dával tak velikou možnost persekuce politických odpůrců, pak je to jen potvrzením správnosti našeho stanoviska, že totiž malé státy v kapitalistické Evropě nemají jiného významu pro velmoci, než jako pokusní králíci, na nichž se vyzkouší všeliké reakční "reformy". (Tak jest!) A patří k tomu veliká dávka cynismu, jestliže buržoasní pokrokoví nadvlastenci dají persekuční experimenty na vlastním pracujícím lidu prováděti bývalému nejoddanějšímu rakouskému klerikálu a monarchistovi. A ještě větší dávky politického jakéhosi somnambulismu je třeba k té vytrvalé, přímo dogmatické víře československé socialistické oposice, že příštím svým vstupem do vládní majority by mohla zaraziti postup reakce. která je součástí reakce světové, že by mohla klásti v rámci tohoto kapitalistického útvaru a za pomoci politických exponentů buržoasie základy k socialistickému vývoji v této republice.

Vždycky se ptám sama sebe, když poslouchám pěkně vypulérované řeči socialistických oposičníků, jako byla na př. řeč pana exministra Bechyně: Jsou to somnambulisté nebo jsou to švindléři? Tím končím. (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Nejezchleb-Marcha. Dávám mu slovo.