Že je tomu tak, poslúžim zo života čerpanými
dôkazy. Dôkazy tieto vybral som práve z českej
žurnalistiky, tedy odtiaľ, kde t. zv. pokroková
kultúra teraz v najvyššej miere triumfuje. Citujem
dôkazy zo samého "Večerníka Českého
Slova" z 8. t. m., ktorý časopis je najfanatickejším
hlásateľom tohoto smeru. Už i sám tento
časopis začína sa pozastavovať nad úžasným
vzrastom zločinnosti a dnešným morálnym
úpadkom. lebo píše takto (čte):
"Do konce letošního roku chybí ještě
asi 8 neděl. Po vykonání zpětné
přehlídky lze již teď tento rok označiti
jakožto rekordní rok zločinnosti. Nikdy ještě
od dob naší samostatnosti a nikdy také před
ní nenahromadilo se v průběhu pouhých
deseti měsíců tolik zločinů.
Budiž výslovně konstatováno: tak n různých
zločinů jako letos, když musí býti
řečeno, že za tři prvé měsíce
r. 1927 spácháno bylo v republice více vražd,
nežli za celý rok 1926, to jest jistě fakt
příšerný, který nutí nejen
k přemýšlení, ale také k domýšlení.
Letos bylo v republice právě tolik poprav, jako
za osm roků předchozích."
A na toto poznamenává zasa druhý katolícky
časopis svoju mienku takto (čte):
"Ano, ano, zločinnost roste úžasně,
a poroste stejně dále. Proti církvi Kristově
se štve, kostely označovány jsou za místa
lidské hlouposti, ze škol vyhazovány jsou kříže,
náboženství je tam popelkou, rodiny otravovány
jsou nemravností a rozvraceny rozlukou - a pak se divíte,
že zločinnost roste? Francouzský literát
Jules Simon svého času poctivě prohlásil:
"Škola bez Boha odchovala nám lotry a zlosyny".
Ani u nás nebude jinak, a kdo se nad vzrůstem zločinnosti
pozastavuje, ale současně vší mocí
se vzpírá náboženské výchově
ve škole, jedná farizejsky. Na trní nerostou
hrozny, aniž na bodláčí fíky,
a bez Boha jinou mládež nevychováte."
To je poznámka katolíckeho časopisu na zúfalý
hlas "Českého Slova".
Podobne v českej tlači čítal som nasledovnú
vec: "Pomstivá žena zastrelila v Písku
svojho muža, profesora Lepešku. Písecké
študentstvo obojeho pohlavia poslalo vražedkyni do väzenia
kvetiny, dary a iné rôzne prejavy súhlasu.
Svoju mravnú výchovu teda z akých prameňov
čerpá mládež, keď takýmto
prejavom dáva miesto? Zločin už nie je opovrhovaný,
ale oslavovaný! Takáto mládež nemôže
byť nádejou národa a vlasti!"
Ďalej druhý časopis písal zasa toto:
"Niekoľko žien a dievčat ovenčilo
hrob obeseného vraha Leciána." Hľa, takéto
ideály má mládež, vychovávaná
podľa bezbožnej laickej, socialistickej, "humanitnej"
morálky. Hrôza a zdesenie opanuje myseľ mravného
človeka.
Takéto zprávy donášajú dnes české
noviny. Toto je teda ovocie laickej, pokrokovej, nevereckej výchovy.
Pánovia, veľactená snemovňa, tieto faktá
sú úžasné! V takomto trudnom duševnom
postavení sme plným právom očakávali,
že sa pán minister školstva vo svojom expozé
zmieni práve aj o tomto najväčšom nebezpečí
štátu a dá do výhľadu opatrenia
k odstráneniu dnešného všeobecného
mravného úpadku. Žiaľ Bohu, expozé
o tom ani len zmienky neobsahovalo. Keď pod heslom pokroku,
humanitnej a laickej morálky bezohľadne pracovalo
sa proti náboženstvu, viere, kresťanskému
svetonázoru a proti všetkým tomuto smeru slúžiacim
ustanovizniam a keď očividomý výsledok.
tohoto deštruktívneho smeru je práve dnešný
všeobecný mravný úpadok a konečná
bilancia celého tohoto pseudokultúrneho úsilia
nemohla by byť inšia, ako nezadržiteľný
spech do úplnej mravnej záhuby a zkázy celej
ľudskej spoločnosti, je štátnou nezbytnosťou,
aby štátna správa čo najenergickejšie,
bez okolkov siahla po radikálnom protilieku, ktorý
nemôže byť iný, ako to, aby sa proti tomuto
demoralizačnému prúdu sama škola postavila
do cesty tak, aby výučba a výchova bola postavená
na podklad najpevnejší a najvyprobovanejší,
na podklad kresťanský s nábožensko-mravnou
výchovou. Čisté mravy pokrokárstvom
a neverou do nirvány hnanej mládeže našej
len takto možno zachrániť. Duševnú
jej rovnováhu len takto bude možno prinavrátiť,
zabezpečiť.
Oči našej mládeže, áno, musia byť
od nemravnosti odvrátené a k Bohu obrátené.
Volanie po laickej unifikácii školstva musí
byť v najvyššom záujme štátu
križované energickým a rozhodným volaním
po náboženskej unifikácii výchovy a
jej uskutočnením.
Stojac takto pred neodvratnou mravnou zkazou, musí byť
konečne čo najráznejšie zarazený
smer, usilujúci o rozvrátenie a zničenie
historického cirkevného školstva na Slovensku.
Záchranným heslom štátnej výchovy
a samého štátu musí sa stať: preč
s laickonevereckou, deštruktívnou a rozklad zapríčiňujúcou,
otravujúcou humanitnou pseudomorálkou. zo škôl!
Zaviesť treba všade nábožensko-mravnú
výchovu, kým nie je neskoro! A preto aj odstránené
kríže všade treba vo školách vyvesiť.
S vyvesením krížov vráti sa aj spása
našich škôl a našej mládeže.
Som pevne presvedčený, že jestli sa proti dosavádnemu
deštruktívnemu smeru výchovy v školách
nášho štátu tie najsilnejšie hrádze
zo žule kresťanskej morálky nepostavia, že
naša mlaď prv či neskôr, ale určite
utonie v kale nemravnosti. Zahynie telesne a duševne, s ním
ale aj národ a naša celá budúcnosť!
Je preto svrchovane nutnou štátnou nezbytnosťou,
aby sa v našich školách náboženstvo
stalo konečne i radným predmetom, predmetom prvotriedneho
významu a preto je najvážnejším
požiadavkom doby, aby novelizácia malého školského
zákona bola čo najsúrnejšie prevedená.
(Předsednictví převzal místopředseda
Slavíček.)
Aby ale všeobecná náprava v úplnosti
mohla byť dosiahnutá, v tomto duchu musí byť
vedená aj agenda samej celoštátnej školskej
správy bezodkladne, menovite u nás na Slovensku.
Ľudí neschopných, udržujúcich sa
na povrchu len za odmenu, ktorú od patrónov tohoto
smeru výlučne za ich modloslužobníctvo,
otrocké, strannícke posluhovačstvo a kverulantstvo
dostávajú, treba najmä z vedúcich miest
nezbytne odstrániť a nahradiť vynikajúcimi,
solídnymi pädagogy smeru kresťanského.
Učiteľom a profesorom nech je zakázaný
akýkoľvek nápor proti kresťanskému
snaženiu školy, ako aj strannícka agitácia
v škole a medzi mládežou za vystupovanie z cirkvi
a odvádzanie žiakov od vyučovania náboženstva.
To si menovite slovenský národ neústupne
žiada. Unifikovať treba školstvo nie podľa
volania malej menšiny obyvateľstva, prívržencov
to laicko-nevereckého smeru, ale v tom smysle, aby vernosť
ku štátu bola vo všetkých školách
rovnako pestovaná, aby miera učebnej látky,
reálií, podľa typov škôl všade
rovnako bola ustálená, aby náboženská
sloboda všade prísne bola zachovaná a tiež
rovnoprávnosť konfesijných škôl,
učbárov a žiakov so štátnymi ústavmi
bola ústavne zabezpečená. Vrchný dozor
nech si štát potom už na tomto podklade zabezpečí
nad školami. Takto sa zrodí tá hľadaná
reciprocita medzi udržovateľmi škôl a štátom.
Čo sa nás Slovákov týka, vytýkať
musíme pánu ministrovi školstva, že ako
rodený Slovák vo svojom expozé nezmienil
sa práve o zvláštnych potrebách Slovenska,
ktoré sú od samého prevratu čím
ďalej tým aktuálnejšie. Bolí nás
to nesmierne, že pán minister dr Hodža ešte
ani dnes neoznačil určitý a jasný
smer v tom smysle, aby slovenská škola so slovenským
učiteľom bola konečne ako rýdza slovenská
škola slovenskému národu vrátená
a všade na Slovensku s nadpisom "slovenská škola"
opatrená. Je už na čase, aby razenie cesty
rýdzej slovensko-národnej kultúre, roznecovanie
slovenského národného ducha započalo
sa konečne od vrchu. Je nanajvýš nutné,
aby učebné osnovy všetkých kategorií
škôl na Slovensku v slovenskom národnom duchu
boly prepracované, a to tak, aby pečlivosť
o pestovanie slovenčiny, jej čistoty, nábožensko-mravnej
výchovy, určitými smernicami bola garantovaná.
Žiadame vládneho opatrenia v tom smysle, aby učbárskemu
sboru na Slovensku vydané bolo vládné nariadenie,
aby sa konečne samo učiteľstvo stalo úradným
buditeľom, hlásateľom a roznecovateľom slovenskej
národnej kultúry a aby nebol ďalej práve
preto šikanovaný a perzekvovaný. V tomto smere
nech j e podporované pestovanie solidarity celého
učbárskeho sboru. Deň 30. októbra
1918 žiadame na slovenských školách popri
28. októbri tiež primeranými oslavami zasväcovať.
Keď bude v republike slovensko-národná kultúra
na Slovensku za rovnocennú a rovnoprávnu uznaná
s národnou kultúrou českou v historických
zemiach, slovenská škola so školou českou
a slovenský učbár s učbárom
českým, nastane mier medzi dvoma štát
tvoriacimi národy. Ináč s uspokojením
sa Slovákov dotiaľ počítať nemožno.
Je pozoruhodné, že ani za ministrovania Slováka,
pána dr Hodžu, nie je pamätané
v štátnom rozpočte na podporu najstaršieho
slovenského literárneho spolku počítajúceho
vyše 60.000 členov, spolku sv. Vojtecha. Tento nedostatok
žiadame nezbytne odstrániť a početnej
sile tohoto spolku primeranú podporu každopádne
zabezpečiť.
Pálčive aktuálnym stáva sa náš
starý a trvalý požiadavok: vrátiť
odcudzené katolícke gymnázia. Že pán
minister do výhľadu dáva postavenie katolíckeho
gymnázia v Nitre, berieme v známosť s radosťou
síce ako začiatok, lenže trváme na tom,
aby naše katolícke gymnázia nám v plnom
počte boly vrátené. Kým všetky
tieto gymnázia vrátené nebudú, kladieme
veto proti zrušeniu katolíckeho gymnázia v
Kláštore pod Zniovom a žiadame tiež jeho
podporovanie.
Uzavretie konkordátu vyhlašujeme za štátnu
nezbytnosť a naliehame čo najrozhodnejšie, aby
v tejto tak dôležitej otázke potrebné
opatrenia bezodkladne boly vykonané. Vo spojitosti do života
uvádzať sa majúcej reformy verejnej správy
upozorňujeme na to, aby slovenská zemská
správa obdržala vždy zo štátneho
rozpočtu patričnú, Slovensku zodpovedajúcu
kvotu na investície pre všetky rezorty a aby o upotrebení
dostatočných investičných obnosov
pre Slovensko rozhodovala slovenská krajinská správa.
Zemská školská rada nech je na Slovensku najvyšším
školským úradom zemskej školskej správy,
jej kompetencia nech je rozšírená aj na stredné
školy, jej predsedom a podpredsedom nech sú odborníci
Slováci. Nech je v nejzastúpené aj učiteľstvo
aspoň 5 členmi: ľudové, meštianske,
stredné, učiteľské ústavy a odborné.
Učiteľstvo nech si volí svojich zástupcov
samo. Zemskí inšpektori nech sú Slováci
z reprezentantov kresťanského svetonázoru,
tak podobne inšpektori. Vynikajúci členovia
Zemského učiteľského spolku a spolku
profesorov Slovákov nech sú pozývaní
na vedúce dozorčie funkcie, pre ľudové
školy z radov učiteľov ľudových a
meštianskych škôl, pre stredné školy
z radov profesorov Slovákov. Dozorčí systém
škôl treba zdokonaliť. Inšpektorské
zkúšky nech sú odborné z pädagogiky
a metodiky, lebo nemôžu byť odborné vtedy,
keď ich skladajú z vecných vedomostí.
Za dozorčie orgány žiadame ustanovovať
vynikajúcich učbárov a nie právnikov.
Školský dozor by mali po okresoch prevádzať
pedagogovia, pri školskej rade pedagogovia a administrátori,
v ministerstve pedagogovia, administrátori a právnici.
Okresní inšpektori mali by byť oslobodení
od administratívnej povinnosti, mali by byť výhradne
pädagogickými dozorčími orgány.
Dosavádny dozor je nespôsobilý. Administratívné
povinnosti konať by mohli i správcovia škôl,
ktorí svoje návrhy, žiadosti a zprávy
mohli by priamo školským radám podávať.
Už je svrchovaný čas, aby inšpektori na
Slovensku boli definitívne menovaní z radov Slovákov.
Žiadame, aby štátna správa pri ustanovení
za inšpektorov neobchádzala učiteľov ľudových
škôl.
Zodbornenie istého počtu stredných škôl
schvaľujeme, lebo mládež treba k praktickému
životu vychovávať. Hospodárskym, obchodným
a priemyslovým školám treba venovať viac
pozornosti na Slovensku. Žiadame výstavbu vysokej
školy technickej na Slovensku.
Ten plán, že pán minister cieľom zvýšenia
učiteľskej vzdelanostnej úrovne zamýšľa
učiteľské ústavy zmeniť na pädagogické
akademie predbežne s prvým ročníkom,
tiež môžeme schvaľovať, hlavné
ale je, aby ten jeden ročník poskytnul kandidátom
dostatočných pedagogických vedomostí
a prakse vo vyučovaní.
Že služobná pragmatika učiteľská
musí byť uvedená v život vo forme vládneho
nariadenia, plne schvaľovať nemôžeme. Pragmatika
má byť ústavno-právne zákonom
zabezpečená. Že dosavádna osnova je
výsledkom vyjednávania s organizáciami učiteľskými,
môže byť pravdou, pri čom ale poznamenávam,
že Zemský učiteľský spolok na Slovensku
k týmto vyjednávaniam pozvaný nebol, čeho
sa týmto teraz dožadujeme.
Pán minister prehlásil vo svojom expozé aj
to, že je najvyšší čas, aby zákonodarstvo
dostalo návrh zákona o organizačných
predpisoch pre neštátne školy obecné a
meštianske školy na Slovensku a Podkarpatské
Rusi a o úprave platov a služobných pomerov
učiteľstva. Návrh zákona že je
už hotový a že spočíva na reciprocite.
Tento návrh zákona sľuboval p. minister už
na 1. júna t. r. Urgujeme tento zákon tiež
čo najdôraznejšie, žiadame ale, aby učiteľským
organizáciam, menovite na Slovensku, bol tiež dodaný
k predbežnému posúdeniu, nakoľko sa najviac
o záujmoch týchto učiteľov bude v ňom
pojednávať. Menovite žiadam, aby cieľom
zachovania úplnej parity boly splnené tieto predpoklady
a požiadavky: Neštátnym učiteľom
nech je započítaný do platu 50% drahotný
prídavek so zpätnou platnosťou od 1. januára
1923; zákonný správcovský prídavok
na všetkých neštátnych školách
na Slovensku žiadame vyplácať štátom
so štátnou podporou školy; žiadame vrátiť
neštátnemu učiteľstvu kolkovné,
ktoré sa mu z platu strhuje od 1. januára 1926,
napriek odst. 6., §u 21 zákona č. 104/1926;
kantorské dôchodky nech sú od učiteľských
platov celkom odlúčené; neštátnemu
učiteľstvu nech sú prinavrátené
cestovné legitimácie, aké užívajú
učitelia štátni; neštátni učitelia
penzionovaní medzi 31. augustom 1919 a 1. januárom
1926 nech dostanú riadne penzie podľa zákona
č. 104/1926, so zpätnou platnosťou od 1. januára
1926, keďže oni slúžili už nášmu
štátu a sú výmerom jednorázových
výpomocí podľa zákona č. 99/1921
o polovicu penzijných pôžitkov poškodení.
Pri tejto príležitosti musím poukázať
ešte na jednu smutnú udalosť. Starých
vyslúžilých učiteľov penzionovala
naša vláda dňa 31. decembra 1925, práve
v tej minúte, keď na Sylvestra lampy sa zhášajú
a nastáva Nový rok. Tí, ktorí boli
o tú minútu skorej penzionovaní, dostávajú
o 100% väčšie penzie než tí, ktorí
s nimi celý život slúžili a ktorí
dostávajú teraz len polovicu. Takých je na
Slovensku 57. Boli vyzvaní, aby si podali žiadosť
o penzionovanie, že sa im dostane podľa nového
zákona penzie. Boli zavedení samou štátnou
správou a takto sú dnes zkrátení.
Túto krivdu prednášame preto, aby o jej odčinenie
pán minister školstva čo najrozhodnejšie
sa zasadil.
Žiadame so zpiatočnou platnosťou vyplatiť
zadržané čiastky mimoriadnej drahotnej výpomoci
tým učiteľom, ktorým bola odňatá
podľa neprajnej kvalifikácie školských
inšpektorov, keďže proti týmto učiteľom
nebolo disciplinárne pokračované; učiteľom,
zajatcom za svetovej vojny, navrátivším sa
po 1. septembri 1919, žiadame vyplatiť zadržané
platové pôžitky na dobu zajatia od 1. septembra
1919, nakoľko im tieto dosiaľ neboli vyplatené;
žiadame zákonné riadne penzie pre všetko
učiteľstvo na miesto jednorazových výpomocí
a zrušiť rozdiele medzi novo a staropenzistami.
Žiadame platnosť zákona o odbytnom učiteliek
č. 455/1919, ktorý nálezom najvyššieho
správneho súdu zo dňa 20. decembra 1924,
č. 22.815/1924, nie je platný na Slovensku, rozšíriť
i na učiteľstvo škôl štátnych
a neštátnych na Slovensku.
Za potrebné považujem zmieniť sa ešte o
učiteľských osnovách pre Slovensko.
Učebné osnovy sú nedostatočné,
je v nich nahromadené veľa nepotrebného učiva,
je v nich veľa problematickostí, neurčitostí.
Cieľu primeraným bude vydať ich pod revíziu
vynikajúcich odborných činiteľov, k
čomu by maly byť pozvané pedagogicko-výchovné
kapacity. Učebné osnovy žiadame sostaviť
na Slovensku v duchu slovensko-národnej a kresťanskej
kultúry.
Zavedenie 8ročnej dochádzky na Slovensku nie je
dostatočne vypravené, preto zapríčiňuje
na Slovensku veľký chaos. Zavádzaná
bola na mnohých miestach preventívne, nahodile,
na vlastnú päsť a zdá sa, že pre
tieto okolnosti bude musieť byť na mnohých miestach
zarazená, lebo nastáva zmätok. Niekde ani 6.
ročník nebol dokonale zaškolený. Nedostatok
budov je najväčšou prekážkou. Štát
musí viac venovať na budovanie škôl a tak
aj na podporovanie budovania a rozširovania neštátnych
cirkevných škôl, ináč 8ročná
dochádzka nebude môcť byť zaškolená,
ba na mnohých miestach bude preto znemožnená
a nastane chaos, ako sa to deje dnes, že keď si na príklad
štátnu školu žiadajú vystaviť,
štát žiada vystavanie od obce. Obce na Slovensku
sú zväčša tak chudobné, že
školu vystaviť naprosto nie sú v stave. Na Slovensku
je to ale aj ináč nie vžité. Ľud
sa pamätá, že maďarský štát
im školy sám staval, oni dodali prípadne drevo,
piesok, prácu, furmanku a pozemok, ostatné -ale
hradil štát, ba aj vecné výdavky hradil
štát. Dnes, v dobe, keď sú ťarchy
tak ohromné a dôchodkov ľud náš
nemá, nie je v stave školu vybudovať. Ak štát
k vybudovaniu škôl čo najvýdatnejšie
neprispeje, a to aj neštátnym udržovateľom,
zaškolenie 8 ročníkov bude ťažko
mysliteľné. Žiaducné je preto, aby na
tieto ciele v štátnom rozpočte väčšie
obnosy boly zabezpečené.
K zakončeniu dovoľujem si vzácnu pozornosť
p. ministra školstva vyzvať ešte aj na veľavýznamnú
otázku povznesenia učňovských škôl
na Slovensku. Tejto otázke treba v budúcnosti o
veľa viac starostí venovať ako dosiaľ, poneváč
hlavný káder našich remeselníkov sa
odtiaľto rekrutuje. Úfam pevne, že v mojej reči
spomenuté požiadavky naše budú vážne
povšimnuté. (Potlesk poslanců slovenské
strany ľudové.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dále má slovo pí posl. Kirpalová.
Posl. Kirpalová (německy): Slavná
sněmovno! Jest příznačné, že
pan ministr školství poukázal ve svém
výkladu na nutnost podstatných úspor ve školní
správě. Tím dal na jevo, že se mu nedostává
porozumění pro kulturní blaho naší
mládeže a porozumění pro kulturní
rozkvět státu. Náš největší
kulturní statek, německá škola, je tím
ohrožena ještě více. Stále ještě
pohlížíme na trosky kultury a přesto,
že Němci sedí ve vládě, jest
německé školství rdoušeno dále
a zřizují se české menšinové
školy pro 4, 5 a 6 dětí. Poukazuji mezi jiným
na zřízení české školy
v Liběchově ve Slezsku, v Jezdovicích, v
Jindřichově a ve více jiných místech.
V posléze uvedené obci bydlí 99% Němců.
Častokráte děti, pro něž se zřizuje
česká škola, jsou děti německých
rodičů, jejichž rodiče, buď pro
své závislé postavení u země
nebo státu, pošty nebo železnic atd., ze strachu,
že by ztratili místo nebo že by byli trýzněni,
pokládají za svou povinnost posílati děti
do českých škol. Statistický úřad
vykazuje, že ve školním roce 1925/1926 docházelo
do českých občanských škol 2228
dětí německé národnosti a do
českých obecných škol 4652 dětí.
Ovšem prvé své tvrzení, že německé
děti jsou posílány do českých
škol jen z donucení, nechci zevšeobecňovati.
Tak státní statistický úřad
dokazuje dále v práci čítající
téměř 300 stránek, že v Praze
v r. 1926 30 německých žáků občanských
škol a 38 německých žáků
obecných škol nedocházelo do německých
občanských a obecných škol, nýbrž
do českých. Poněvadž v Praze bylo jen
296 německých žáků občanských
škol, vysvítá z toho, že více než
10% německých žáků občanských
škol docházelo do škol českých.
Naproti tomu do německých učebných
ústavů docházelo 0.058% českých
dětí. Celkem docházelo v Československu,
bez Podkarpatské Rusi, do českých škol
9253 německých žáků. Z celkových
čísel vysvítá, že do českých
škol dochází téměř třikrát
tolik německých dítek než českých
dětí do německých škol. Aby to
nevedlo k nedorozumění, prohlašuji, že
ovsem nenamítáme nic proti tomu, aby se děti
naučily českému jazyku, naopak přejeme
si toho, avšak jistě právem se bráníme
proti tomu, aby němečtí rodičové
nedávali dětí do českých škol
a sami tak neumožňovali českým držitelům
moci rdousiti německé školství dále
vzhledem k menšímu počtu žáků;
snižuje se tím mimo to ještě také
výsledek vyučování dětí,
poněvadž nemohou vyučování sledovati,
jak by toho bylo třeba. Německé dítě
patří do německé školy, jako
každé, jinak mluvící dítě
patří do školy, kde se vyučuje jeho
mateřským jazykem. Zřizování
českých škol pro 3 až 4 děti znamená
protežování českého národa
a ukazuje národní panstvíchtivost. Každé
protežování jest však bezprávím,
bezpráví nejen odmítáme, nýbrž
je potíráme. Jistě se bude namítati,
že byly zavřeny i české třídy,
avšak to byly jen demonstrativní redukce a český
národ nemá příčiny naříkati
si do rdoušení svého školství.
Tak zvaná účast německých vládních
stran na moci, stran, které odhlasovaly cla, kongruu a
jejich přívěsek, živnostníci,
nemohla učiniti přítrž neoprávněnému
rdoušení škol. Jest kulturní ostudou,
že dosud bylo zavřeno 4000 německých
školních tříd. Rdoušení
škol nejen ztěžuje vyučování
německých školních dítek, nýbrž
živí a zesiluje národní vášně.
Němečtí aktivisté vypravují
a píší, že otevření nových
německých školních tříd
jest výsledkem jejich účasti ve vládě,
avšak vědí zcela dobře, že i bez
jejich účasti ve vládě tyto třídy
byly by musily býti otevřeny, poněvadž
nabylo účinnosti ustanovení malého
školního zákona o snížení
nejmenšího čísla dětí
v jedné třídě z 80 dětí
na 70.
Dnes mluvil p. kol. Lukavský o školní
samosprávě a prohlásil, že u německých
sociálních demokratů zvítězil
nacionalismus nad socialismem a zároveň zdůraznil,
že národní demokracie trvá na svém
odmítavém stanovisku k národní samosprávě.
Ani mi nenapadne polemisovati s p. posl. Lukavským,
neboť on jistě není člověk, který
by měl právo mluviti o národní samosprávě.
Pohlíží na samosprávu, jak to při
jeho orientaci není ani jinak možno, národními
brýlemi. Prohlašuji, že požadavek národní
samosprávy jest již starým požadavkem
sociální demokracie a že nevznikl snad teprve
po zřízení Československé republiky,
kdy se z Němců stala menšina, nýbrž
žádali jsme ji již ve starém Rakousku,
tedy kdy Němci měli většinu.
Nepotřebuji zdůrazňovati, že pro Němce
v tomto státě jest samospráva životní
nutností. Němečtí aktivisté
kdysi prohlašovali, že nevstoupí do vlády,
dokud nebudou napraveny strašlivé škody spáchané
na německém školství a domnívali
jsme se, že p. ministr Spina bude trvati na svém
návrhu na školní samosprávu. Než
p. ministr Spina velmi brzy svůj návrh opustil.
Pan ministr Hodža chtěl již 1. července
zavésti úpravu školní samosprávy,
pak ji odsunul na říjen a nyní se dovídáme
z odpovědi na interpelaci, že bude provedena co nejdříve.
Pan ministr slibuje samosprávu od té doby, co nastoupil
svůj úřad.
Aktivistické strany se s tímto slibem spokojují
a po odmítnutí, spíše po morálním
poličku, jejž dostaly od p. ministra Hodži
při své intervenci u něho, kterou provedly
z rozkazu sněmovního školního výboru,
mlčí, ba zdá se, že se z toho poličku
velmi rychle zotavily. Přece jednou byl však problém
samosprávy posunut do popředí parlamentních
jednání. Před přijetím správní
reformy musilo býti namluveno - nikoliv vládním
stranám, nýbrž jejich voličům
- že za přijetí správní reformy
obdrží důležité národní
ústupky. Tyto neurčité údaje nezavazovaly
k ničemu a přece uklidňovaly bouřící
se voliče. Obecní volby avšak ukázaly,
že rozumní živlové tento manévr,
jímž měli býti oklamáni a uchlácholeni,
prohlédli a většinou ukázali aktivistickým
stranám záda. Takovéto povolovací
pilulky nebudou míti příště vůbec
žádného účinku a voliči
se přesvědčí, že agrárníci,
klerikálové a živnostníci mají
jen velice malý zájem na udržení a vybudování
největšího národního statku,
německé školy, že naopak považují
školu spíše za předmět čachrování.
Za dvě ministerská křesla hodili německé
školství na pospas.
Měšťanské strany, které hlasovaly
pro cla, v jejich čele klerikálové, připravují
nové útoky na školu a chtějí
ji vydati katechetům. Jejich cílem jest vydati školu
do rukou kněží. Právem lze nyní
říci, že národ Husův stojí
u hrobu svých nadějí a s hrůzou pohlíží,
jak klerikálové, podporováni nynějším
ministrem školství, zahajují dobře promyšlený
útok na školu a jak se z nich stále více
vyklubávají podporovatelé reakce a nepřátelé
každého pokroku. Postupují soustavně
a promyšleně. Čeští klerikálové,
zajisté v dohodě s německými klerikály,
vypracovali školní program s těmito nejdůležitějšími
body: 1. Zákaz vyučovati jakýmkoliv protikřesťanským
názorům a tedy příslušná
kontrola učitelů, to jest tedy, jinými slovy,
sraziti školu na stav z doby konkordátu. 2. Revise
školních knih a vymýcení všech
míst, která se neshodují s katolickým
názorem. Tážeme se, jak lze potom vyučovati
dějinám a zvláště přírodopisu?
3. Zavedení povinného vyučování
náboženství na všech středních
školách a zrušení paragrafu, který
dovoluje rodičům odhlásiti žáky
z vyučování náboženství.
4. Složení okresních školních rad
podle výsledku voleb z r. 1925. Tážeme se:
proč ne podle voleb z r. 1927? 5. Povinné náboženské
úkony, ale žádný nátlak k účasti
školních dítek na slavnostech Husových.
6. Zřízení vlastních katolických
škol, poněvadž státní školy
jsou husitské. A to jest jen minimální program
klerikálu, s kterým přijdou v nejkratší
době na politické forum, aby se o něm jednalo
meritorně, poněvadž prý nemohou již
odolati nátlaku voličů.
Posl. Feierfeil prohlásil na libereckém sjezdu
katolíků: "Máme-li odevzdati s klidem
své dítky škole, pak by musilo býti
napsáno nad vchodem této školy: ››V
tomto domě bude dítě vychováno, aby
Boha poznalo, aby Bohu sloužilo a tím došlo blaženosti.‹‹"
Pan kol. Feierfeil si přeje, aby ze školy vycházeli
lidé poslušní, trpěliví a nesvobodní,
kteří by sloužili v pokoře nejen Bohu,
nýbrž i kapitalismu a byli dobrými, ochotnými
předměty vykořisťování.
Avšak tento školní program neznamená jen
tažení proti škole, nýbrž i tažení
proti svobodomyslným učitelům, které
často s podporou školních úřadů
ukazuje své plody a jehož výsledkem jest překládání
nebo týrání svobodomyslných učitelů.
Časopis "Deutsche Presse" ze dne 4. října
t. r. snaží se dokázati, že žactvo
na měšťanských školách ve
školním roce 1925/1926, pokud jde o české
a slovenské měšťanské školy,
jest ze 71.2% římsko-katolické a z 9.6% bez
vyznání a domnívá se, že tomuto
složení naprosto neodpovídají čísla
učitelů na měšťanských školách.
Z 9241 učitelů občanských škol
jest 5496, t. j. 59.47% katolíků a 2459, tedy 26*6%
bez vyznání. Ještě horší
nepoměr je podle mínění "Deutsche
Presse" na obecných školách. Žactvo
všech obecných škol jest z 90% katolické,
avšak učitelé na obecných školách
jen ze 69%. Z 33.059 žáků obecných škol
jest 22.822 katolíků a 5283 bez vyznání.
A tu, praví "Deutsche Presse", musí býti
učiněno opatření, aby tento tak zvaný
nepoměr byl vyrovnán. Nepochybujeme, že úsilí
klerikálů jest podporováno panem ministrem
školství. Nejzřetelněji, jak p. ministr
Hodža vydává školu ponenáhlu
do rukou klerikálů, vidíme v článku
p. posl. Zajička po výkladu pana ministra
v kulturním výboru. Píše: "Kdežto
v dřívějších letech nebylo lze
nepoznati, že se řeči českých
ministrů vyučování a školní
požadavky katolíků naprosto rozcházejí
a křižují, vidíme nyní jisté
přiblížení, vůli porozuměti
si, jest zřetelně patrna vůle ke spolu práci."
Avšak i referent v rozpočtovém výboru,
p. kol. Rýpar, uznal za vhodné nejen vysloviti
p. ministrovi Hodžovi své uznání,
nýbrž mu i poděkovati za to, jak vychází
vstříc klerikálním požadavkům.
My však více než kdy jindy setrváváme
na požadavku odluky církve od školy a od státu
a budeme za něj bojovati všemi prostředky,
jež máme po ruce. Bylo-li někdy třeba
posunouti tento požadavek do popředí našich
bojů, jest to nyní tím naléhavější,
neboť nemůžeme a nebudeme klidně přihlížeti
a dovolovati, aby škola byla vydána klerikálům.
Rovněž tak budeme vždy chrániti svobodomyslné
učitelstvo a nedopustíme, aby bylo někdy
dáno v područí klerikálům a
katechetům.