Teď se, prosím, slavná sněmovno, podívejme
na sociální politiku dnešní vlády
se stanoviska ideového. Již rok se namáhá
měšťácký tisk, zejména denní
tisk všech vládních straň, aby vsugeroval
pracujícímu lidu, že má pro jeho zájmy
a potřeby uznání a porozumění
a že jedním úsekem tohoto porozumění
je také snaha zlepšiti sociální pojištění
dělnické. Nadarmo se přes rok vyplýtvává
tolik energie. Ze všech těch jevů, kterých
jste dnes svědky, pánové z vládních
stran, vidíte že vám pracující
lid nevěří - a my to konstatujeme jako světlý
fakt, že vám nevěří protože
také není možno, aby se uvěřilo.
Není možno, aby člověk, který
má zdravý rozum, uvěřil při
prvním povrchním pohledu na vládní
návrh, který je předložen této
sněmovně k projednávání, že
se jedná o zlepšení sociálního
pojištění dělnického, nýbrž
naopak vidíme, jak nebezpečně a jak katastrofálně
má býti budova sociálního pojištění
bourána. (Výkřiky posl. Procházky.)
Je možno popříti katastrofální
účinky §u 2 vládní osnovy, je
možno popříti, že ustanovením,
že teprve od 16. roku věku nastává pojistná
povinnost, nebude několik set tisíc pojištěnců
poškozeno tím, že dvouroční kvota
příspěvková nebude započítána
do konečného výměru renty, ať
již starobní nebo invalidní? Je možno
popříti, jakého nelidského činu
dopouštějí se autoři vládního
návrhu, když dvěma lakonickými slovy
vyřadí 300.000 domáckých dělníků
z pojistné povinnosti? A podívejte se, s jakou lehkomyslností
se dělal vládní návrh, když ministerstvo
soc. péče vyhazuje celé skupiny dosavadních
pojištěnců z dobrodiní starobního
a invalidního pojištění, aniž by
vědělo, jak početné jsou ty skupiny,
poněvadž teprve 14 dní nebo 3 týdny
po předložení svého vládního
návrhu ministerstvo soc. péče se dotazuje
Ústřední sociální pojišťovny,
zdali neví, kolik je v republice zaměstnáno
domáckých dělníků. (Výkřiky.)
Je možno popříti, že vyhazujete více
než 300.000 dělnických pojištěnců
z dobrodiní starobního a invalidního pojištění
ustanovením, že se toto pojištění
nevztahuje na sezonní dělnictvo, netrvá-li
práce během jednoho roku více než 90
dnů?
Pánové, mohlo by se namítnouti: zemědělského
dělníka se to týkati nebude,, protože
jeho roční práce ve dvou sezonách,
v té jarní a letní, zpravidla obnáší
více než 90 dnů v roce. Ale jestliže,
pánové, na jarní práce vezmete partu
120 Slováků, jistě ten gazda neřekne:
na letní práci si vás vezmu zase, abyste
docílili těch 90 dnů a abych vás musil
pro případ staroby a invalidity pojistiti. Víme,
proč se tam to ustanovení dalo. Jenom proto, aby
se, těm vyřazeným pojištěncům
nasypal písek do očí, jestli to ovšem
půjde a jestli tomu také někdo bláhově
uvěří.
Ptáte se s hrůzou, proč se takováto
novela předkládala. Víme, že se jednalo
o present politickým stranám, které tvoří
dnešní vládní, většinu.
A kdybyste byl kdokoli jen na oka. mžik v pochybách,
že nešlo o nic jiného nežli, o present dnešním
vládním stranám, stačí již
jenom ten § 3, odstavec 7 vládního návrhu.
Zůstane v zemědělství, i když
se vyhodí to zemědělské dělnictvo
z pojistné povinnosti, ta celoroční čeleď,
která musí býti pojištěna, zůstanou
pojištěny pomocnice v domácnosti a po 16. roce
musí býti pojištěn také učeň
a mladistvý dělník.
Ale tři strany, které jsou interesovány na
pojištění těchto tří kategorií,
řekly: Když již se musíme smířiti
s tím, že aspoň na někoho musíme
přispívati, tož udělejte nám
ten příspěvek opravdu co nejmenší.
A proto se tam dalo ustanovení, že pro zařazení
pojištěnců do nemocenského pojištění
smí se započítávati hodnota naturálních
požitků jenom o jednu třídu výše
nežli odpovídá částce, kterou
dostává pojištěnec na mzdě v
penězích. To je přece vyložený
present agrárníkům, to je vyložený
present měšťáckým milostpaničkám,
které zaměstnávají pomocnice v domácnosti,
a to je přece vyložený present politické
straně živnostenské, která se tolik
bránila učňovskému starobnímu
a invalidnímu pojištění.
Ovšem vy nepřiznáte, že tyto důvody
vedly k tomuto vládnímu návrhu. Ministerstvo
soc. péče uvádí řadu jiných
důvodů a já se k těmto důvodům
ještě dostanu. Kdyby skutečně šlo
o zlepšení sociálního pojištění
dělnického, na- šli bychom ve vládním
návrhu změny oněch paragrafů, do kterých
si pojištěnci velmi trpce stěžovali. Ale
vládní návrh neodstraňuje ani jednu
jedinou příčinu projevované nespokojenosti
se sociálním pojištěním dělnickým.
Nenajdete tam ustanovení, že se mění
normy pro poskytování nemocenských podpor,
že se za první 3 dny nemoci podpory vypláceti
budou, ačkoliv všechny nemocenské pojišťovny
s tím souhlasily a žádná nenaříkala,
že by ji to zatěžovalo. Nenajdete tam ustanovení,
že by se spravedlivějším způsobem
řešila otázka vdovských rent, že
by se vdovám, jako vdově po každém jiném
pojištěnci, přiznával nárok na
vdovskou rentu bez ohledu na stáří a fysickou
situaci. Nic tam nenajdete, a jako na výsměch dalo
se do vládního návrhu ustanovení,
že dělnická vdova po pojištěnci
může míti nárok na vdovskou rentu teprve,
jestliže dokonala 65. rok věku. Toto ustanovení
je opravdu více než nekřesťanské.
Těším se na to, v jaké situaci bude
ministerstvo soc. péče, až bude ratifikovati
úmluvu z 10. Mezinárodní konference práce
o nemocenském pojištění, protože
v úmluvě o nemocenském pojištění
je v čl. 6 ustanovení, že provádění
nemocenského pojištění má býti
zkoncentrováno v samosprávných pojišťovnách.
Jak bude vypadat ta samospráva nemocenských pojišťoven
po uplatnění vládního návrhu,
bude podívaná pro bohy, poněvadž bez
ohledu na to, že máme Ústřední
sociální pojišťovnu, ministerstvo soc.
péče všecko provádění
i nemocenského a starobního i invalidního
pojištění dává do rukou nejen
úřednictva ministerstva soc. péče,
ale tam, kde půjde o hospodářské a
finanční otázky, také do rukou úředníků
v ministerstvu financí.
A teď stojíme před zajímavou otázkou.
Když se vrchní dozorčí a rozhodčí
moc dává ne Ústřední sociální
pojišťovně, která právě
proto byla zřízena, nýbrž dvěma
resortům státní správy, ministerstvu
soc. péče a ministerstvu financí, tož
nemůžeme nic jiného z toho dedukovati, než
že ministerstvo soc. péče Ústřední
sociální pojišťovně nevěří,
ačkoliv v ní není přece žádná
většina socialistická a nejsou tam zastoupeni
pouze pojištěnci, nýbrž paritně
také zaměstnavatelé. Ale i kdyby tam byla
většina pojištěnců, tož myslím,
že plným právem, protože nejde o po. jištění
zaměstnavatelů, nýbrž zaměstnanců,
o pojištění dělníků, kteří
konečně také na toto svoje pojištění
sami si musí platiti. (Hlasy: Platí i za ně
často zaměstnavatelé!) Ani jeden ze své
kapsy nedal krejcaru. Přiveďte mi jediného,
který ze své kapsy na pojištění
dělníků dal jediný krejcar.
A teď podívejme se na ty důvody, které
vedly ministerstvo soc. péče k předložení
vládního návrhu. Pan ministr soc. péče
řekl, že tento návrh nebyl předložen
bezdůvodně, že novelisaci chtěly samy
nemocenské pojišťovny. Podívejme se do
návrhu. Z toho, co chtěly nemocenské pojišťovny,
nemění se jediná písmena. Po novelisaci
volali prý pojištěnci sami. Podívejme
se do návrhu. Jediné písmeno není
změněno v oněch paragrafech, do kterých
si stěžovali pojištěnci. Ale ministerstvo
sociální péče praví: Ono bylo
potřebí respektovati také návrh a
přání jiných stran, které uváděly,
že nemáme pojišťovacího soudnictví,
zejména že nemáme rozhodčích
soudů pojišťovacích, že není
provedeno pojištění v zemědělských
pokladnách, že není možno vypsati volby
do nemocenských pojišťoven. Rád bych věděl,
proč? Proč není možno vypsati volby
do nemocenských pojišťoven, toho jsme se nedověděli
a toho se také dlouho nedovíme, poněvadž
by potom ta samospráva nebyla v rukou úředníků
ministerstva sociální péče, kdyby
se l volby provedly. A to jsou pravé důvody,
pro které musel býti předložen tento
vládní návrh. Ne, aby ministerstvo se řídilo
zásadou: Co není, musíme vybudovati nebo
dobudovati. Ne, právě proto, že to není
vybudováno nebo dobudováno, musíme rozbourati
celou strukturu sociálního pojištění
dělnického. (Výborně! -
Potlesk.)
Ministerstvo soc. péče dokonce říká,
že jsou takové překážky, že
na př. nevíme, co je to dělník. -
Ó, víme, to velmi dobře víme. - Že
nevíme, co je to sezonní dělník. -
Víme to velmi dobře. - Že nevíme, co
je to domácký dělník. - Není
prý spolehlivé definice pro pojem domáckého
dělníka. Upozorňuji, že revoluční
Národní shromáždění v
r. 1920, když se dělal zákon o domácké
práci, dalo si hodně rozmýšlení
a starostí, aby se definice pojmu domáckého
dělníka našla. Ale i když přiznáme,
že zákon o domácké práci sám
upozorňuje, že jeho definice nemůže býti
ještě definitivní, tož jest povinností
resortního ministra, když přichází
tato otázka znovu v potaz, aby se namáhalo tu definitivní
definici pojmu domáckého dělníka najíti
a nesahalo k jednoduchému prostředku, vyhoditi jej
ze starobního a invalidního pojištění,
protože to je trochu pohodlnější a jednodušší.
Domnívám se, že kdybychom procházeli
jeden odstavec za druhým, jeden paragraf za druhým,
nenajdeme tam ani stínu nějakého sociálního
pokroku. Ten zákon jest možno nazvati opravdu zákonem
reakčním, když už nechci použíti
těch ostřejších slov, kterých
tu již použili někteří moji předřečníci.
A myslíte, slavná sněmovno, že jenom
v tomto směru se u nás jeví sociální
reakce? Jest trapno českému člověku,
když se dostane někdy před mezinárodní
forum a vidí, jak si to považuje každý
kulturní stát za čest, za chloubu, když
se před ním může pochlubiti určitým
sociálním pokrokem. Všecky ostatní kulturní
státy v sociálním pokroku hledají
čest - a my hledáme slávu ve zpátečnictví.
(Výborně!)
Podívejte se jen, jak vypadá u nás otázka
8hodinové pracovní doby. Máme zákon,
ale již jen na papíře. Via facti máme
již jinou než 8hodinovou dobu pracovní (Tak
jest!), a tu konvenci washingtonskou jsme ratifikovali první
ze všech evropských států hned po roce
1919, kdy byla na první Mezinárodní konferenci
práce usnesena. A po 8 letech, co jsme tuto konvenci ratifikovali,
musí býti naše vláda upozorňována
Mezinárodním úřadem práce,
že sice ratifikovala, ale ratifikaci neprovedla, že
nám zejména schází ustanovení
o tom, že má býti 25% přirážkou
honorována práce přes čas. Ačkoliv
toto upozornění dostáváme již
po třetí, do dnešního dne nebylo důsledkům
ratifikace učiněno zadost. (Slyšte!) Úmyslně
jsem vzpomněl právě tohoto nedostatku, abych
se dostal ke kapitole práce přes čas, na
které chci demonstrovati, že máme u nás
8hodinovou dobu pracovní opravdu jen na papíře.
Na letošní 10. Mezinárodní konferenci
práce všiml s celý zahraniční
svět, jak u nás rapidně roste počet
hodin přes čas. Je to opravdu povážlivý
zjev, že od r. 1921, kdy jsme měli 3 miliony hodin
přes čas, máme r. 1925 již 14,500.000
hodin přes čas. (Slyšte!) A kdybyste
se podívali do ředitelské zprávy,
najdete tam zajímavou věc. Ředitelská
zpráva 10. Mezinárodní konference práce
uvádí pochopitelně na vysvětlení
toho zjevu to, co jí v únoru letošního
roku na vysvětlení poslala československá
vláda. Praví se tam: Živnostenští
inspektoři vzestup práce přes čas
přičítají z části zlepšení
výrobní situace, z části obcházení
předpisů o 8hodinové pracovní době.
Prostě se pracuje přes čas bez povolení
a ohlašování. A teď se, prosím,
podívejme, jak to vypadá ve světle objektivní
kritiky. Dal jsem si práci, abych z úřední
statistiky ukázal, že vzestup práce přes
čas u nás není v žádné
souvislosti se zhoršením nebo zlepšením
výrobní situace. Největší nezaměstnanost
měli jsme v r. 1922 a 1923. V r. 1923 v lednu měli
jsme již 441 tisíc nezaměstnaných, tedy
skorem půl milionu. Průběhem r. 1922 stouplo
to až na tu strašlivou cifru v lednu 1923. Měsíční
průměr nezaměstnanosti v r. 1922 byl 195
tisíc, tedy skorem 200 tisíc, a měli jsme
v tomto roce při zmíněném průměru
měsíčním 1,900.000 hodin přes
čas. 200 tisíc nezaměstnaných průměrně,
ale 1,900.000 hodin přes čas. (Slyšte!)
Ale, prosím, podívejme se na ten r. 1923. V
r. 1923 byla nezaměstnanost nejkritičtější
a měsíční průměr byl
268 tisíc nezaměstnaných. (Slyšte!)
A v tom roce 1923 počet hodin přes čas
stoupl na 3,200.000. O 100 tisíc stoupl počet nezaměstnaných
a o 11/2 mil. stoupl počet pracovaných
hodin přes čas. (Výkřiky.) Vláda
to vysvětluje tak, že ten vzestup je za- viněn
zlepšením výrobní situace. V r. 1924
jsme měli průměrně měsíčně
nezaměstnanost 114 tisíc, ale oproti r. 1923 stoupl
počet hodin přes čas na 10,700.000. A v r.
1925 máme jich již 14 1/2 mil. a průměrnou
nezaměstnanost 61 tisíc za měsíc.
Opravdu s velkým zájmem jsem sledoval jednání
o této kapitole v rozpočtovém výboru.
V rozpočtovém výboru se hlásilo úředně
z ministerstva soc. péče, že dozorčí
i správní orgány zakročují
s veškerou přísností proti těm,
kteří obcházejí ustanovení
zákona o 8hodinové pracovní době a
bez ohlášení a bez povolení pracují
přes čas. Podívejme se, co naproti tomu praví
druhý úřední orgán, který
musí býti lépe informován,
než jsou pánové z ministerstva soc. péče.
Přečtu vám doslovně, aby mně
nikdo nevytýkal, že jsem jediné slovo
zkreslil, jeden pasus ze zprávy ústředního
živnostenského inspektorátu, který je
k posouzení tohoto zjevu pro nás směrodatnějším
než ústřední úřad, ministerstvo
soc. péče. Ve zprávě se praví:
"Zmínku zaslouží náhled majitele
továrny na stříkačky (doz. okres pardubický),
který prohlásil na výtky učiněné
pro neoprávněnou práci přes čas,
že žádost předložil pouze z formality
a pracoval přes čas bez vyčkání
vyřízení žádosti proto, poněvadž
nepotřebuje zvláštního povolení,
uzná-li sám, že práce přes čas
je nezbytná. Byl pokutován 500 Kč. Majitel
strojnického závodu téhož doz. okresu
pracoval též přes čas bez povolení.
Byv přistižen, zpupně prohlásil - praví
doslovně zpráva živnostenských inspektorů
- že uznává jen dřívější
zákony, republikánské nikoli. Normální
48hodinovou pracovní dobu mohl by prý jen tehdy
dodržeti, když by mu byla státem zajištěna
podpora 500 Kč měsíčně. Povolení
práce přes čas pokládá prý
za nutné jen tehdy, jde-li o práci po sedmé
hodině večerní. Jest litovati - praví
zpráva - že za tuto zřejmou sabotáž
zákona byla mu na podnět úřadu uložena
okresní politickou správou pokuta toliko 200 Kč.
Doporučovalo by se, praví živnostenští
inspektoři, aby také při pokutách
za nepovolenou práci přes čas byly ukládány
částky přiměřené finanční
schopnosti závodu, protože je zjevno, že pokuta
malá mine se s výsledkem."
To ovšem vypadá potom trochu jinak, než jak to
líčilo ministerstvo soc. péče v rozpočtovém
výboru. A rozumí se, že tu v prvé řadě
přichází v úvahu ministerstvo vnitra,
které by mělo své podřízené
orgány poučiti, že je jejich povinností
bdíti nad tím, aby se republikánské
zákony nejen uznávaly, jak negativně prohlásil
onen zpupný zaměstnavatel, o kterém mluví
tato zpráva živnostenských inspektorů,
ale aby také byly dodržovány a prováděny.
(Výborně!)
Na Mezinárodní konferenci práce pochopitelně
takovýchto desolátních zjevů v naší
sociální politice nevypichujeme. Naopak, když
se dostaneme před mezinárodní forum, vidíme
tam k velikému úžasu vystoupiti chlubné
plíce vlády, která tam hlásí:
"U nás máme ideálně uspořádané
pracovní a mzdové poměry." Kdyby si
snad slavná sněmovna přála, přinesl
bych doslovné znění té chlubné
řeči, že nejenom celá vláda,
ale zejména ministerstvo zemědělství
se s největší svědomitostí stará
o to, aby zemědělské dělnictvo melo
všude své pracovní a mzdové podmínky
řádnou kolektivní smlouvou upraveny. Neřekne
se ovšem, že ministerstvo zemědělství
a také vláda sice zasahuje do soukromopodnikatelských
poměrů, ale že je pod svícnem ta a že
vláda sama zásadně se brání
uznání kolektivních smluv a odborových
organisací dělnických. Tam se zapře,
že první, kdo nechce s dělnictvem, se svým
zaměstnanectvem, uzavříti kolektivní
smlouvu, je právě ministerstvo zemědělství,
které jí nemá na žádné
pile, v žádném hřebčinci a na
žádném státním statku (Slyšte!)
a že se zásadně už 21/2
roku vzpírá uzavříti se svými
zaměstnanci kolektivní smlouvu. Měla by se
tam jednou přečísti také takováto
ilustrace vzorných pracovních poměrů
a vzorných pracovních podmínek vůbec,
jak to líčí ti, kdož jsou odsouzeni
žíti v zaměstnavatelském "ráji"
ministerstva zemědělství.
Jako protějšek k chlubným plícím,
o kterých jsem zde mluvil, přečtu, jak vypadají
ve státních hřebčincích poměry
zaměstnanců ministerstva zemědělství
(čte): "Na Slovensku v Prešově
a v Podkarpatské Rusi v Turja Remetách jsou státní
hřebčince, které spravuje ministerstvo zemědělství.
Zaměstnanci nevědí, jsou-li v trestnici či
v hřebčincích. Každý den, někdy
i dvakráte denně jsou hlášení
(raport), pokuty, nadávky jsou již obvyklým
zjevem (i ženy zaměstnanců bydlících
v ústavu měly hlášení) "
- to jest, když některá z žen nepozdraví
paní ředitelovou: ruku líbám, milostivá
paní!, nechá je pan ředitel vyrukovati, postaví
je do řady a drží jim raport o slušném
chování - "vyhazování ze zaměstnání
bez ohledu na to, jde-li o zaměstnance, který po
4 i více roků konal poctivě službu státu,
jest slibováno vždy tomu, kdo projeví nespokojenost,.
Odborová organisace nechce se uznávati, tím
méně důvěrníci dělnictva.
Pracovní doba je 12 hodin denně, práce přes
čas se neplatí, s nikým se nejedná,
jen se nařizuje s poukazem, že je to rozkaz, pana
ředitele. Nejvyšší mzda denní jest
22 Kč: a 3 Kč slovenský přídavek,
celkem 25 Kč, ať již jedná se o řemeslníky
(kováře a pod.) nebo o ošetřovatele
koní. Tuto nejvyšší mzdu mají:
však jen ti, kteří nejméně 4
roky v ústave v jsou zaměstnáni."
Takto vypadá ve skutečnosti starost ministerstva
zemědělství o jeho zaměstnance, s
čímž se ovšem před mezinárodním
forem nepřizná. Zrovna tak, jako ministerstvo zemědělství,
brání se ministerstvo pošt, aby uzavřelo
kolektivní smlouvy se svými zaměstnanci u
automobilového provozu a stavby telegrafních a telefonních
linek. A právě tak se brání i ministerstvo
nár. obrany uzavírati nadále se svými
zaměstnanci kolektivní smlouvu. Snad se nám
podaří v budoucnosti tento odpor zlomiti. Ale při
každém doteku této otázky vytáhne
se fascikl, v němž se listuje, jak vypadala meziministerská
anketa o otázce kolektivních smluv ve státních
podnicích. A z toho fasciklu se dovídáme,
že všechna ministerstva naší republiky vyslovila
se proti uzavírání kolektivních smluv
se zaměstnanci. (Různé výkřiky
čsl. soc. demokratických poslanců.) A
všechna ministerstva naší republiky vyslovila
se pro úplně volný poměr se svými
zaměstnanci. Je mi líto, že to neslyší
pan ministr soc. péče, a jest mi také líto,
že to neslyší pan ministerský předseda,
když prohlašuji, že na příštích
mezinárodních konferencích práce musí
se a bude se mluviti jen pravda. A o to se my již postaráme.
(Výborně!) A jestliže z té pravdy
bude nepříjemno někomu v naší
republice, tož ať se zavčas udělají
opatření, aby k té mezinárodní
ostudě nemusilo dojíti.
I ve stavu ratifikací vidíme ducha dnešní
sociální politiky. Podívejte se, 24 úmluv
bylo přijato na dosavadních mezinárodních
konferencích práce. Některé již
r. 1919, některé r. 1920, na př. úmluvu
o nezaměstnanosti Československá republika
dosud neratifikovala, ačkoliv jsme měli na to 7
let času. Jak vypadáme celkově, je opravdu
hanlivým obrázkem. Belgie, stát, který
není ani rozlohou, ani počtem obyvatelstva větší,
než naše republika, stát, který byl válečnými
účinky jistě více dotčen než
naše republika, ratifikovala již 17 z těchto
24 úmluv. Bulharsko, balkánský stát,
16, Estonsko 14, Polsko 13 (Slyšte!), - máme
o Polsku své mínění, vždyť
tak rádi zvedáme bradu nad ním - Velká
Britanie 13, Jugoslavie 12, Lotyšsko 12, Rumunsko 11, Švédsko
11, Italie, ta fašistická Italie, 11, Řecko
10, Finsko 9, Indie 8, Holandsko 8 a teď teprve přichází
Československo také s 8 ratifikacemi.
Při duchu dnešní sociální politiky
nijak mne nepřekvapuje, že v zahraničním
výboru vedl se boj o to, zdali se má ministerstvu
soc. péče stanoviti časový limit,
do kterého má provésti ratifikace ostatních
úmluv a do kterého má také tyto ratifikace
vtěliti v naše zákonodárství.
My to vidíme nejen v otázce těchto ratifikací,
nýbrž i v každém jiném počinu
vlády, jak se dnes všechno, co je v souvislosti se
sociální politikou, pojímá laksně
a lehkomyslně.
Ratifikovali jsme také úmluvu o zákazu zaměstnávati
mladistvé dělníky při noční
práci. Ať se podívá někdo z vládních
činitelů do zprávy živnostenských
inspektorů, jak u nás vypadá zákaz
zaměstnávati dělníky při noční
práci. Ať se jde podívati k panu Hernychovi
do Ústí n. Orl., kde se o 2. hodině noční
střídají sotva škole odrostlá
děvčata v továrně. Potom se nedivte,
že ten pan Hernych, který má tak zatížené
svědomí nejen po stránce svého sociálního,
lidského cítění, ale i po stránce
dodržování republikánských zákonů,
se brání, aby se dělnictvo ani do schůze
nesešlo, aby se tam o těch afrických poměrech
nehovořilo, aby se na nich nemohlo uraditi, jak si od těch
poměrů pomoci. A ovšem, i když se do takového
shromáždění. které musí
býti v zájmu neklidného, černého
svědomí továrníkova rozehnáno,
přijde s revolverem v kapse, to se pěkně
zatušuje. Jsem zvědav, co po přísném
úředním vyšetření udělá
ministerstvo vnitra na ochranu koaliční svobody
dělnictva (Výborně!) před takovýmito
nesvědomitými zaměstnavateli. Chápal
bych, když úřady dělají překážky
koaliční svobodě, ale nebyli jsme ještě
svědky zjevů, ani za Rakouska, aby se fabrikant
opovážil rozehnati dělnické shromáždění
s revolverem v kapse.
Je potřebí, aby tyto případy byly
exemplárně pro výstrahu potrestány
a aby koaliční svoboda dělnictva byla náležitě
chráněna. Bojím se ovšem, že se
to nestane do, důsledků, protože jsme v rozpočtové
debatě také slyšeli dost naivní nazírání
na otázku té koaliční svobody, když
se jednalo právě o četnictvo, kterému
ministerstvo vnitra, onen ochránce koaliční
svobody, nechce povoliti ani nevinné odborné spolky.
A poněvadž musí se to také něčím
odůvodňovati, praví se proto, že je
nutno, aby veřejný orgán, který musí
sloužiti všem vrstvám obyvatelstva bez rozdílu
národnosti, náboženství a politického
přesvědčení, nebyl vystaven vlivům
politických stran, resp. politickým vlivům
vůbec. Domnívám se, že i při
této úzkostlivosti, úzkoprsé praksi
nepovolit orgánům bezpečnosti ani odborné
spolky, přece jenom se nezamezí tomu, aby četník
nebo strážník, který cítí
socialisticky, jenom proto, že nesmí míti odborovou
organisaci, přestal tím socialistou býti.
Jdeme v tom protilidovém kursu opravdu do důsledků.
Kterákoliv otázka, dotčená jako otázka
sociálně politická v rozpočtovém
výboru, ukazovala, jakého máme opravdu nejen
nového ducha, ale jakou máme dokonce i novou teorii
v sociální politice. Od r. 1921 namáháme
se, aby se jednou dostalo spravedlivé, lidské úpravy
hmotných poměrů okresním cestářům.
Od r. 1921 až do projednání daňové
reformy byly tu pořád výmluvy, že nejsou
uspořádány finance okresních správních
komisí nebo na Moravě silničních výborů,
tedy jedna výmluva za druhou. Po uplatnění
daňové reformy nemusí se již utíkati
ministerstvo vnitra k výmluvám, teď již
má argument: totiž, že je otázkou, na
kolik přirážkový limit, stanovený
právě daňovou reformou, umožní,
aby se otázka hmotné úpravy cestářů
projednala. A teď si představte tu zvrácenost
v té sociální politice. Každý
by se domníval, že se přirážkový
limit udělá podle toho, jaké jsou potřeby
okresu. Ale ono se to vezme obráceně, napřed
se stanoví přirážkový limit a
řekne se: Co vám přirážky vynesou,
s tím musíte hospodařit. A kdyby vám
na ty okresní cestáře nezbylo nic, tak vám
na těch silnicích musí pracovat snad zadarmo.
Taková je u nás sociálně-politická
duchovost-mentalita. Kdybychom šli do těch nejpodružnějších
detailů, uvidíme, jak se bývalý příznivý
kurs změnil v kurs protilidový, jak jinak i to policajtské,
byrokratické, militaristické Rakousko, jak jsme
si zvykli mu říkati, respektovalo odborové
organisace dělnické. Myslím, že mnohý
ze slavné sněmovny pamatuje se na existenci rakouského
"Arbeitsbeiratu", pracovní rady, která
byla složena ze zástupců dělnických
odborových organisací, a které se předkládalo
k dobrozdání všecko, co Rakousko v sociálně
politických otázkách hodlalo uplatňovat.
Jsou u nás alespoň tak respektovány odborové
organisace? Železničáři musili hroziti
pasivní resistencí, než jejich odborová
organisace byla respektována a než se s ní
mluvilo o služebním řádu.