Keď porovnáme pomer obyvateľstva v historických
zemiach a Slovenska, musíme konštatovať, že
na Slovensku by malo byť viac než 300 meštianskych
škôl! V Čechách a na Morave pripadá
priemerne 50 až 60 žiakov na jedného učiteľa,
na Slovensku sú také školy, kde 100, 120 žiakov
má vyučovať učiteľ v škole
jednotriednej. Môže sa pri tom ubohý učiteľ
vykázať nejakým výsledkom, i keby si
pľúca vypľuval? V Brodskom už 4 roky niet
učiteľa. Učiteľka, ktorá následkom
choroby bola penzionovaná, teraz sa núti, aby ďalej
vyučovala, lebo pomery už tak ďaleko dospely,
že docela nevzdelaný mladík musel sa venovať
tej to práci, ktorý o vyučovacích
metodách a vôbec o pedagogii nemá ani
poňatia.
Kedy a akým spôsobom chce pán minister Hodža
opraviť tieto pomery? Pán posl. Štefánek
úfa, že pánu ministrovi Hodžovi
podarí sa zlepšiť tento stav na Slovensku,
ja som však pevne presvedčený, že minister,
ktorý opiera sa o heslo ministra financií, že
práve na kultúre sa má šetriť,
je veľmi špatnou zárukou toho, že by sa
na tomto poli niečo zlepšilo.
Nemôže mať dôveru k Hodžovi zvlášť
maďarská národnostná menšina, o
ktorej, sa bol ešte nedávno pán minister vyjadril,
že za 20 rokov nebude národnostnej otázky na
Slovensku. Tomuto heslu primerane sa už aj pracuje. Maďarské
menšinové školy sa zanedbávajú,
štatistika sa falšuje a maďarským obciam
takmer nastrkáva sa škola slovenská. Ovšem
o menšinové školy slovenské sa ministerstvo
trocha viac stará. Pre osemdesiať detí českých
úradníkov a kolonistov postaví sa česká
škola, ale v obciach slovenských, kde je 20 až
25% maďarskej menšiny. maďarskej školy niet
a rodičia sa priamo terorizujú, aby svoje dietky
posielali do československej školy.
My nie sme proti tomu, aby československé menšiny
neboly školami zaopatrené, ale rozhodne žiadame,
aby maďarským a nemeckým národnostným
menšinám meralo sa podobnou mierou. Vieme, že
v kapitalistickom štáte panujúca národnosť
utláča národnostné menšiny tak
na poli politickom a hospodárskom, ako i kultúrnom.
Sme skalopevne presvedčení, že musí
prísť iný systém, aby sa pomery zmenily.
Vzorom národnostnej politiky je Sovietská Unia,
kde žije zaiste viac národností ako v Československu,
ale sociálna revolúcia oslobodila cárskym
režimom zotročené menšiny a teraz požívajú
úplnú slobodu a môžu sa hospodársky
a kultúrne vyvinovať, keďže sú v
tejto ich snahe i proletárskym štátom podporované.
Československá buržoázia však len
vtedy zbadá, že chodí po krivej ceste, keď
jej už dom horí nad hlavou, keď prijde pán
Rothermere a chce odtrhnúť istú časť
Slovenska.
Tu musíme pribiť naše stanovisko k tej to otázke.
Je nutné v prvom rade konštatovať, že československá
buržoázia úplne ztráca hlavu, robí
kotrmelce, lebo ináč by neposielala sbieracie listiny
podpisov v reči slovenskej za pomoci četníkov
i do maďarských obcí a nenútila by takýmto
spôsobom obecné zastupiteľstvá, aby tieto
hárky podpisovaly.
Naše stanovisko ku tejto otázke je čisté
a jasné. Pán Rothermere je exponentom anglickej
buržoázie a takto chce prinútiť Československú
republiku, aby vstúpila do protisovietského bloku.
Triedne uvedomelá časť obyvateľstva však
hovorí: "My si neprajeme režim Horthyho, Héjaša
a Bethlena, ktorý odsudzuje namnohoročné
káznice Rákošiho, Szántova a iných
súdruhov. My si neprajeme panovanie maďarskej oligarchie
a nechceme sa s ňou spolčovať. Chceme sa, ale
spojiť s ujarmeným, zbedačeným maďarským
proletariátom a s pracujúcou triedou celého
sveta na platforme sociálnej revolúcie, sociálneho
oslobodenia a diktatúry proletariátu.
S druhej strany pýtame sa československej buržoázie:
Má k tomu vôbec mravného podkladu, aby sa
obrátila k massám a žiadala od nich obetavosť
a neobmedzenú náklonnosť hájiť
hranice Československa? Teraz, keď je ohrožená
vlasť československej buržoázie, teraz
zná robotujúce massy, a keď sa jedna o prácu,
chlieb a politické práva, vtedy nemá iné
pre robotníkov a roľníkov, ako vysoké
dane, policajné pendreky, četnícke bajonety
a kriminály?
Keď československá buržoázia nie
je v stave bez pomoci pracujúcich máss zachrániť
hranice Československa, nech sa vzdá moci, nech
ju odovzdá proletariátu, vláde robotníkov
a roľníkov a potom si budeme hájiť našu
proletársku vlasť na život a na smrť.
Vieme však i to, že československá buržoázia,
len aby zachránila Slovenskú koloniu, vyhovie žiadosti
anglických kapitalistov, bude potierať robotnícke
hnutie a komunistickú stranu až do krajnosti, vstúpi
do protisovietského bloku a pripravuje sa k vojne proti
sovietom. Proletariát nielen Československa, ale
i celého sveta stojí však tiež v pohotovosti,
zmarí zločinné plány svetového
kapitalizmu, zničí tento vykorisťovací
poriadok, zavedie poriadok, vybuduje beztriednu spoločnosť
a uskutoční svetový mier a všeobecné
blaho celému človečenstvu. (Potlesk komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je paní posl. Weberová. Dávám
jí slovo.
Posl. Weberová (německy): Dámy
a pánové! Pan ministr zahraničních
věcí dr Beneš pronesl před delší
dobou v "Ére nouvelle" tento výrok: Politika
může se dělati jen rozumem. Nuže, právě
předloha, ke které dnes mluvíme, není
důkazem pro to, že by byl při tom rozhodujícím
jen rozum. Neboť právě tato politika znásilňování
všeho německého není důkazem
vyššího pochopení, nýbrž musí
se zde uvážiti, že zde se vyslovuje čistě
šovinistické zaujetí proti Němcům
v tomto státě. Pro příliš skoupě
vyměřenou dobu řečnickou je právě
menším stranám nemožno zaujmouti stanovisko
ke všem bodům, a to tím méně,
že my oposičníci musíme se ke každému
jednotlivému bodu podrobně informovati obšírným
studiem, abychom si utvořili samostatný úsudek.
Neboť my nedostáváme, chvála Bohu, mínění,
jež máme zastávati, od vlády hotově
vypracované. Kdo v posledních dnech slyšel
ty řeči zde ve sněmovně, musí,
stoje stranou, nabýti dojmu, jako by nám Němcům
v tomto státě vůbec ničeho již
nescházelo. Po řečech á la Windirsch,
který jistě poráží každý
rekord, v novém sportu podlízání o
závod, a po slovech, jaká nalezl na př. pan
Greif, který každý útok, byť
byl sebe oprávněnější. na státní
rozpočet chce označiti přímo za útok
proti demokracii, stojíme my oposičníci jako
věční nespokojenci proti tak neobyčejně
štědrým, žádného národnostního
záští neznajícím Čechům.
Chci nyní přece poněkud číselně
osvětliti tak často opakovaný výrok
"rovní mezi rovnými" při kapitole
sociální péče. Na př. v péči
o mládež bylo v r. 1921 ministerstvem soc. péče
zařazeno 15,784.879 Kč, z čehož německá
péče o mládež dostala 610.000 Kč,
to bylo 3. 86%. R. 1922 bylo to 3,49%, r. 1923 2,32%, r. 1924
3.7%. r. 1925 2.6% a tak jde to dále, stále ve stejné
částce a stejným způsobem, Ministerstvo
zdravotnictví vykázalo na veřejné
zdravotnictví a na otužení a tělesnou
výchovu v letech 1921 až včetně 1925
celkem částku 22,500.000 Kč. z čehož
dostali Němci celých 548.000 Kč, dohromady
2,43%. Škody, které utrpěli Němci během
těchto pěti let tímto rozdělováním,
činily za tato léta úhrnem 14,464.000 Kč.
Vidíte, že zde vládne systém, kterým
se žádný poctivý Němec nemůže
naprosto spokojiti. Právě to jest však obor,
kde by měla mluviti jen spravedlnost. Přece alespoň
zde nemělo by se jíti za šovinistickými
pudy. Mně osobně nemůže jistě
nikdo předhazovati, že nemám národnostního
cítění. Avšak ujišťuji vás,
že se neptám ani, vidím-li plačící
dítě, volá-li mne trpící na
pomoc "Jsi Němec či Čech?" a neptám
se také "Jaké jsi víry?" a ještě
mnohem méně "Které straně příslušíš?"
Jak jednáte vy, páni z vlády? U vás
se nezastaví šovinismus ani před hladovějícím
dítětem. Konejte zde spravedlnost. Zařiďte
to, aby poškozování Němců nevystupovalo
tak křiklavě na jevo, a to může mnoho
přispěti k vyřešení národnostního
problému. Podala jsme návrh, který žádá,
aby všechny tyto částky byly rozdělovány
podle národnostního klíče. Tento požadavek
neznamená jistě nějaké zkrácení
českých práv. A, vy pánové
z národnostně protivnické strany, můžete
přijetím tohoto návrhu dokázati, že
máte přece jen ještě jiskřičku
dobré vůle, a páni z německých
vládních stran mohou v tomto případě
ukázati, zda zasluhují jména Němci,
nebo zda mají smutnou odvahu, aby i tento návrh
spolu přehlasovali.
Posl. dr Viškovský tvrdil, že oposice
není oprávněna, poněvadž v tomto
státě prý není nouze, bídy,
nezaměstnanosti atd. Věřím beze všeho,
že pan poslanec Viškovský pro svou osobu
dosud těchto krásných věcí
nepoznal. Ať však jde do našich německých
okresů, ať vidí, co se tam děje, pak
snad změní svůj názor. Stát,
jemuž je dobrá pracovní síla každého
jednotlivého státního občana, má
zatrolenou povinnost, aby o tohoto státního občana,
když je stár, neduživý, neschopný
výdělku, také pečoval. Podívejte
se na př. na život v chorobinci ve Velichově.
Je vydržován jen ze soukromých peněz
a můžete se tam dožíti křiklavého
příkladu, jak se v tomto demokratickém státě
daří chudému nemocnému člověku.
Starý zákon o podpoře stavebního ruchu
prošel v r. 1924, nový dosud nebyl uzákoněn,
tři, pravděpodobně čtyři období
stavební jsou nezbytně ztracena. Jděte ven
do našich německých krajů a podívejte
se tam, jak strašné podoby dosáhla bytová
nouze! Jděte ven do našich německých
krajů, kde vyvstaly doslovně vagonové kolonie,
aby mohly poskytnouti přístřeší
těm nejubožejším z ubohých, a pak
mluvte o tom, že prý není v tomto státě
nouze a bídy. O nějaké podpoře stavebního
ruchu není ovšem zde možno mluviti. Spíše
o brzdění stavebního ruchu.
A jak je to s našimi válečnými invalidy?
Vláda i se svými německými náhončími
je, jak se zdá, toho názoru, že tato otázka
se nejlépe rozřeší dobou, poněvadž
přece každý den, jenž uplyne, zmenšuje
počet žadatelů. Příznačným
pro způsob, jak se v tomto státě tato otázka
projednává, budiž toto: Při jedné
schůzi svazu válečných invalidů
bylo tam ministerstvem národní obrany odpověděno,
že ministerstvo nemůže prý k tomuto jednání
vyslati zástupce z úsporných důvodů.
Úspora? Snad nějakých 100 Kč. Ohromná
suma proti více než pěti milionům denně,
jež byly touto sněmovnou povoleny na válečné
požadavky, na vybudování prostředků,
aby se nadělalo nových invalidů. Téměř
mohla bych se připojiti k obdivu pana poslance dr Luschky
nad šetrností státní správy.
Staropensisté také dnes ještě trou hlad
a bídu. Uznává se sice oprávněnost
jejich požadavků, avšak pan ministr financí
nemá peněz. Dostávají prázdné
sliby a ta věc je, jak se zdá, opětně
odsunuta na dlouhé lokty. Vánoce 1927 se blíží,
avšak těmto ubožákům nedostane
se žádného vánočního dárku.
Prosím, na ukrajinské a ruské uprchlíky
věnuje se 31 milionů! Ti nejsou nám jistě
tak blízcí, jako ti, kdo po desetiletí věrně
sloužili státu. Téměř 30 milionů
na tajné fondy! Tyto obě částky samy
by stačily, aby uspokojily staropensisty. Jedním
rázem byla by skončena nouze staropensistů.
50 milionů činí sanace bank. Avšak Šluknov
a Kadaň zůstávají nesanovány,
ač tisíce drobných existencí tím
hyne. Fondy, fondy, a nic než fondy, a ze všech těchto
fondů plynou peníze na české účely.
Kde však zůstává výrok o rovných
mezi rovnými? Kde ten vychvalovaný vliv příslušníků
vládních stran? Zajisté, šetří
se v tomto státě, avšak spoří
se jen tam, kde nedá se nic ušetřiti. Šetřte,
kde můžete! Avšak jinde, ne na hladovějících
dětech, na válečných slepcích
a staropensistech!
Pomalu dojdeme k tomu, že si řekneme, že v tomto
státě není demokracie diskusí, nýbrž
planým žvastem, jinak bylo by nemožno, aby se
zde mohlo díti mnohé, co se v tomto státě
děje. Je to doslova tak, jako byste chtěli jednati
podle slov: "Máš-li málo, vezme se ti
to málo, nemáš-li však docela ničeho,
lumpe, pak se dej pochovati, neboť právo na žití
mají přece jen ti., kteří něco
mají." A vypadá to, jako by zákony v
tomto státě byly dělány jedině
a pouze na ochranu silných před slabými.
Pan dr Luschka a také pan posl. Msgr. Feierfeil
ozval se velmi krotkými oposičními tony,
pravděpodobně poněkud pod vlivem nepříjemného
výsledku obecních voleb v litoměřickém
a jabloneckém volebním kraji. Snad se ti páni
bojí, že tam venku konečně těm
dobrým shovívavým Němcům spadne
páska s očí a že by mohli poznati rozdíl
mezi slovy německých vládních stran
a jich jednáním zde ve sněmovně. A
tak mluvili tedy tak krásná slova oposice, ovšem
s jakousi skromnou zdrženlivostí. Obzvláště
zajímavým byl zajisté výrok p. dr
Luschky, že by nebylo možno dáti si líbiti
jistá jednání pana ministra zahraničí.
Ale, nebesa, páni z vládních stran, dali
jste si přece také líbiti ochotně
chválu pana ministra zahraničních věcí
a dotaz pana senátora dr Brunara panu ministrovi
Spinovi v tehdejší věci zůstal
do dnes bez odpovědi.
My, němečtí nacionálové, budeme
neochvějně vystupovati a pracovati pro blaho a práva
svého národa. Věcná, čistě
věcná práce právě našich
poslanců proti vyslovené nečinnosti německých
pánů z vládních stran ve výborech
dokazuje, že německá strana národní
stojí na půdě skutečnosti. Bylo by
však svrchovaně na čase, aby také vláda
se postavila na půdu skutečnosti a konečně
došla k názoru, že stát, ve kterém
je jen 6 milionů Čechů proti 7 milionům
příslušníkům jiných národů,
je nezbytně nikoliv státem národním,
nýbrž státem národnostním, a
že při uznávání této nepopiratelné
skutečnosti bylo by tedy svrchovaně na čase,
aby vláda dala nám Němcům možnost,
abychom mohli zapomenouti bezpráví posledních
let. Avšak tak snadné to u nás, příslušníků
strany národní, kteří máme
přece jen poněkud rovnější páteř,
přece není, jako snad to bylo u pánů,
kteří s takovým blahým pocitem nyní
sedí na českých lavicích. Jsme ochotni
k spolupráci, bude-li vyhověno našim zásadním
oprávněným požadavkům v tomto
státě.
V zájmu svého národa uvítala bych
to s nevýslovnou radostí, kdyby německý
ministr spravedlnosti se tak dalece vzchopil, aby se zastával
práva Němců, a kdyby německý
ministr veřejných prací konečně
také pracoval pro Němce. (Souhlas a potlesk poslanců
něm. strany národní.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Mondok. Dávám mu slovo.
Posl. Mondok (malorusky): Rozpočet má
býti zrcadlem hospodářského a politického
života. Buržoasní československá
vláda se však bojí postaviti zrcadlo před
hospodářsky politickou skutečnost na Zakarpatské
Ukrajině. Proto i rozpočet jest tak sestaven, aby
bylo lze co nejvíce zakrýti a zamazati skutečnost.
Především rozpočet Zakarpatské
Ukrajiny není oddělen od rozpočtu celé
republiky. Dosud vláda dbajíc poněkud samosprávy
Zakarpatské Ukrajiny, obdařovala naši zemi
dvěma znameními samostatnosti, dávala nám
stotisícového guvernéra a sestavovala pro
nás zvláštní rozpočet.
Letošního roku nastala změna. Zůstal
hlavní dohlížitel nad vykořisťováním
a odnárodňováním kolonie, totiž
guvernér, ale zvláštního rozpočtu
již není. My toho nelitujeme. neboť nám
to nic neposkytovalo - zvláštní rozpočet
byl tak sestaven, aby nebylo zřejmo, jak vláda okrádá,
kolonisuje a ujařmuje naši zem - ale mluvíme
o tom proto, že to charakterisuje poměr centrální
vlády k Zakarpatské Ukrajině. Zakarpatská
Ukrajina jest kolonií československé buržoasie.
Poslední rok přinesl nám mnoho změn
k horšímu. Koloniální režim letošního
roku zostřil se ještě více, postup počešťování
se rozšířil, počet kolonisátorů
velice vzrostl. Pracující masy Zakarpatské
Ukrajiny sténají ve dvojím jařmu československé
buržoasie. Trpí nejen vykořisťováním
a terorem buržoasie stejně s pracujícími
lidmi celé Československé republiky, nýbrž
nesou na sobě ještě jařmo kolonisačního
režimu.
Československá buržoasie pohlíží
na naši zemi jako na dobyté území, považuje
ji za svou kolonii. Její politika v poměru k nám
směřuje k tomu, aby co nejvíce využila
a okradl a naši zem, aby byl v ní zničen veškerý
průmysl a tak aby byl získán dobrý
trh pro odbyt jejího zboží, aby byl získán
laciný pramen surovin a laciné pracovní síly.
A aby udrželi pracující masy v pokoře,
aby si zajistili snadné vykořisťování
a přitlumili myšlenku na osvobození a samostatnost,
budují kolonisační aparát z četníků,
vojska a úředníků a provozují
politiku odnárodňování. U nás
vyrostly letos jako houby po dešti nové české
školy, nové úřady, rychle se stavějí
nové četnické a policejní kasárny,
soudy a vězení, nové úřednické
domy, přijely nové transporty českých
úředníků, četníků
a důstojníků, kolonistů a učitelů
- jedním slovem kolonisátorů. Mají
i své české noviny, "Podkarpatské
hlasy", redigované bývalým dlouholetým
sociálním demokratem a bývalým četníkem
Svojšem. Tyto noviny jsou výrazem úřední
myšlenky o kolonisaci Zakarpatské Ukrajiny, učí
české kolonisátory, jak mají vykonávati
svůj úkol. Nedávno chlubil se tento časopis:
"Nás je již zde" - totiž Čechů
kolonisátorů na Zakarpatské Ukrajině
"více než 50.000 a brzy nás bude ještě
více."
Na všechny bolesti našeho hospodářského
a sociálního života mají jeden všeobecný
lék, totiž dáti tam Čechy. Když
obyvatelstvo žádá, aby počet škol
byl zvětšen, odpovídají: "Osvěta
jest v úpadku, procento analfabetů jest hrozné,
ale to je proto, poněvadž místní učitelé
jsou špatní - dlužno tam dáti české
učitele."
Když se parceluje nějaký velkostatek, přivádějí
české kolonisty, dávají jim zdarma
nebo polozdarma půdu a peníze na hospodářství
a říkají: "Je to proto, aby se místní
obyvatelstvo učilo od Čechů hospodařiti
a tak aby se obohatilo."
I když lid bojuje s příživnickými
kněžími, říkají: "Skutečně,
kněží jsou vydřiduši, proto sem
musíme přivésti české kněze."
Když obyvatelstvo protestuje proti církevněslovanskému
žargonu, jenž se násilně zavádí
do lidových škol, říkají: "Vy
jste neuvědomělí, neosvícení,
nemáte spisovné řeči - proto dlužno
zavésti ve školách český jazyk,
abyste se stali rozumnými a osvícenými",
a tak dále bez konce. A v odpovědi na to
přijíždějí k nám stále
nové transporty kolonisátorů. Dlužno
říci, že všichni tito kolonisátoři
jsou dobře placeni z peněz, jež vydírají
od nás exekutoři.
O té slavné autonomii: Lid Zakarpatské
Ukrajiny dávno již nevěří té
pověsti, že se dobrovolně připojil
k Československé republice. Zakarpatskou Ukrajinu
a prešovské území připojil k
Československé republice diktát přemocných
imperialistů, jenž přesvědčil
obyvatele naší země bodákovými
důkazy. Obyvatelstvo Zakarpatské Ukrajiny nemělo
dosud možnosti užíti svého práva
sebeurčení. Marně usilovali oklamati lid
komedií mírových smluv. Tam rozhodovala o
osudu národů nikoliv jejich vůle, nýbrž
vůle podobných imperialistů.
V Saint-Germainu byla zabezpečena široká v
autonomie a spravedlivé hranice pro Zakarpatskou Ukrajinu
v téže míře, jako nezávislost
Československé republiky.
Československá republika stojí již před
desítiletým výročím své
státní samostatnosti. Ale své kořisti,
totiž země Zakarpatské Ukrajiny, kterou dostala
pod přesně vytýčenými v podmínkami,
do dnešního dne nespojila, více než 150.000
Ukrajinců v prešovském území
připojila ke Slovensku a užívá nejbrutálnějších
způsobů, aby je odnárodnila, utiskovala a
vykořisťovala.
Z těch širokých autonomních práv,
která zaručily Zakarpatské Ukrajině
velké státy a zajistila je ústava Československé
republiky, dostala naše země pouze loutku guvernéra,
jenž nemá žádných práv,
ale má za to krásný plat a ještě
krásnější disposiční fondy.
Toto místo dostal pan Beskid za to, že svolil býti
statistou českých diplomatů při uchvácení
našich zemí. Kromě toho nebylo z autonomie
uskutečněno nic.
Za to zavedla u nás československá buržoasie
koloniální režim, neboť zachází
s námi jako velcí kolonisační loupežníci
angličtí a jako francouzští tyrani ve
svých afrických a asijských koloniích.
Za 9 let svého panování nejen nedala nám
československá buržoasie práv, která
nám patří, nýbrž spáchala
na našem národě celou řadu zločinů.
Samospráva zaručuje nám mezi jinými
také právo samostatně usnášeti
se ve svém sněmu na zákonech o administraci
země. Vláda a československý parlament
neměly práva zavésti na našem území
zákon o obecní samosprávě, župy,
správní reformu, jazyková nařízení,
neboť tyto věci patří výlučně
do zákonodárné pravomoci sněmu Zakarpatské
Ukrajiny. Československá vláda neměla
ani na jednu minutu práva vydávati nařízení
v mezích těchto práv.
Ale jako v každé jiné kolonii, tak i na Zakarpatské
Ukrajině o právu rozhoduje síla vládních
bodáků. Pánové plivají na svůj
vlastní ústavní zákon, deptají
mírové smlouvy, které zajišťují
i nezávislost jejich státu a dělají
to, čeho vyžadují jejich imperialistické
a kapitalistické zájmy. Nestydí se usnésti
se na ještě reakčnějším
policejním zákoně než byl "prügelpatent"
rakouského císaře z r. 1854.
Vláda usiluje nalézti odůvodnění
pro svoje nezákonité činy. Na naši interpelaci
o právu sebeurčení Zakarpatské Ukrajiny
a o správní reformě odpověděla
vláda, že to vše, co se teď dělá
na Zakarpatské Ukrajině, jest jen provisorium. Pokud
jde o naše práva, prohlásila, že přeje
si viděti na Zakarpatské Ukrajině takové
poměry, aby bylo lze splniti to vše, co zaručuje
nám mírová smlouva a ústavní
zákon.
Je to velmi hezké, že vláda otevřeně
doznává, že u nás dokonce i podle buržoasního
ponětí nejsou zákonité poměry
a dlužno pochváliti dobrou vůli vysoké
vlády, že tyto nezákonité poměry
považuje za zatímní. Ale kdo jí uvěří?
Národové Zakarpatské Ukrajiny mají
již dosti této komedie českých pánů.
Pracující masy Zakarpatské Ukrajiny hledají
svého osvobození jinými cestami. Malá
skupina politických spekulantů, v jejichž čele
stojí takový politický dobrodruh jako Štefan,
nemá nic společného s bojem širokých
mas o úplné sociální a národní
osvobození, a nemá práva mluviti jménem
lidu.
Pracující masy Zakarpatské Ukrajiny dobře
rozumějí, že nemohou očekávati
od buržoasní vlády uskutečnění
svých práv, rozumějí, že osvobození
si vydobudou jen v revoluční válce spolu
s proletariátem celé Československé
republiky proti násilnické vládě v
československé buržoasie.
Kolik nás stojí vydržování státního
aparátu: Každá buržoasní vláda
se udržuje pomocí vojska, policie, četnictva
a soudů. Tato zařízení mají
úkol donucovati ohromnou většinu obyvatelstva:
1. aby platilo přesně tolik daní, kolik ustanoví
buržoasie, 2. aby pokorně pracovalo ve prospěch
buržoasie za takový plat a po takovou dobu, jak to
ustanoví buržoasie. Ten, kdo se chce něčemu
opříti nebo chce organisovati odpor, seznámí
se s četníky a se soudem.
Čím více buržoasie vykořisťuje
pracující masy, tím více potřebuje
policie, četnictva, exekutorů, soudců a vězení,
jedním slovem tím větší jest
státní aparát, který nutí pracující
k poslušnosti.
Československá vláda udržuje se jen
terorem státního aparátu. Na Zakarpatské
Ukrajině jest tento aparát poměrně
větší než v jiných částech
republiky, úřední pochopové jednají
u nás ještě útočněji,
než ve vlastních Čechách, neboť
my máme jen právo kolonie.
Výdaje na správu a policii: Bohužel není
v rozpočtu výkazu, kolik musí vláda
udržovati policistů, četníků,
špehounů a notářských úředníků,
aby se udržela na Zakarpatské Ukrajině. Ale
i bez toho jest zřejmo, že u nás jest těch
pochopů jako kobylek, neboť v rozpočtu ministerstva
vnitra jest uvedeno, že na jejich vydržování
jest zapotřebí 43,822.150 Kč. A jak se zdá,
jest i toto ještě málo, neboť se staví
nové policejní a četnické kasárny.
A jakou službu koná správa, policie a četnictvo?
Kdyby se ty peníze, které jdou na vydržování
policie, umístěné na Zakarpatské Ukrajině,
četnictva a administrace, rozdělily mezi celé
obyvatelstvo Zakarpatské Ukrajiny, musila by každá
osoba zaplatiti 3 Kč ročně. A nač
potřebujeme policii, četnictvo a správu?
Tážeme se, zdali někdy někdo slyšel,
aby byla potřebná nebo pomáhala chudým
lidem? Vidíme je na vesnici, když je zapotřebí
vymoci daně, když si chudí lidé přinesou
z lesa dříví, když se nějaký
pán rozhněvá na chudého člověka,
když jsou komunistické schůze, nebo když
nutno agitovati pro agrárníky. Za to máme
platiti 44 miliony Kč. To znamená, že úkolem
policie, četnictva a administrace jest udržovati nás
v otroctví, nutiti nás, abychom pracovali pro pány
a za to musíme ještě platiti ohromné
peníze na vydržování těchto panských
pochopů.
Soudy a vězení: Soudy a vězení jsou
ještě jedním nástrojem k utiskování
pracujících mas. Koho soudí a kdo sedí
ve vězení? Převážně ten,
kdo odporuje režimu útlaku a vykořisťování
a chudý člověk. Na soudy se u nás
peněz nelituje. Ve všech větších
místech Zakarpatské Ukrajiny staví československá
vláda nové soudy a vězení, neboť
starých maďarských jest podle jejího
mínění již příliš
málo. Za 9 let panování československé
buržoasie u nás určují z daní
vydřených od nás ohromné částky
na stavbu těch domů buržoasní "spravedlnosti".
V letošním rozpočtu jest určeno na stavbu
soudů a vězení 4 miliony, tedy skorem o milion
Kč více než na školy. Na platy úředníků,
z nichž se skládá soudní aparát,
a vězeňských dozorců v tomto území
jest v rozpočtu vyznačeno 21,225.190 Kč.