Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Je přirozeno, že se při podobné práci poškozují nejen kolejnice a železniční vozy, jichž se v takových případech používá jako protizávaží, ale i zboží, které se nakládá. Tato opatření vyžadují mnohdy námahy několikatýdenní a spojena jsou arci se značným nákladem. Z vlastní zkušenosti mohl bych o tom vypravovati věci přímo neuvěřitelné. Nemělo by se zapomínati, že význam dopravy překladištní tkví v budoucnosti, neboť jest jediným samostatným spojením se Severním mořem a vykonává i značný vliv na stanovisko německé říšské dráhy k našemu vývozu. Nebudeme-li moci naší plavbou po Labi regulovati průvozní sazby, budeme do značné míry odkázáni na samostatnou cenovou politiku německé říšské dráhy. A tu si dovedete snadno představiti, jak to bude vypadati.

Nesoustavnost kanalisačních prací na Labi je výstrahou i pro naše stavby silniční. Rychle vzrůstající význam silniční dopravy zastihl, bohužel, naše silnice ve stavu velmi zuboženém. Zákon o silničním fondu umožňuje ministerstvu veř. prací provésti zlepšení naší silniční sítě v tempu, jež by bylo za normálních prostředků stanovených rozpočtem nedosažitelné. Částka 1 miliardy Kč, kterou zajišťuje silniční fond k těmto účelům, je zajisté velmi úctyhodnou, leč je právě tak možno jejím nákladem vykonati dílo veliké, jako mnoho z ní prohospodařiti nesoustavnou prací, specielně kdyby na postup prací byly vykonávány vlivy politické, jak tomu bylo na př. při postupu prací kanalisačních. Z toho důvodu bude potřeba, aby ministerstvo veř. prací hned v prvních zasedáních předneslo silniční radě, jež je pro hospodaření se silničním fondem sborem poradním, celý program výstavby silnic, tak, aby byl přístupen kritice interesentů nejdůležitějších a také nejspíše schopných. Stane-li se provedení určitého programu přesvědčením všeobecným, bude ochráněno od vlivů škodlivých a při tom uvidíme, jak velká část úkolu může býti ze silničního fondu vykonána a co vedle toho bude třeba ještě vykonati. Obávám se, že veřejnost nedosti informovaná domnívá se, že silničním fondem je vykonáno vše a že lze očekávati, že jeho nákladem budou všechny naše nejdůležitější silniční spoje zlepšeny.

Rekonstrukcí části silniční sítě pomocí silničního fondu nebude náš silniční problém rozřešen. I zde, jako v jiných oborech, objevují se neblahé rozdíly okresů bohatých a chudých, které nemohou si udržovati síť svých silnic ve sjízdném stavu přesto, že význam silniční dopravy pro hospodářský život i těchto chudších okresů neustále vzrůstá. Reforma veřejné správy musí pamatovati i na tento problém aspoň potud, aby zorganisovala dnešní silniční správy a aby v celkový problém našich silnic všech druhů byl uveden systém rovnováhy a jednotné vůle. Rovněž bude nezbytně třeba, abychom co nejrychleji zunifikovali a zmodernisovali naše zákonodárství silniční vydáním jednotného zákona silničního a úpravou silniční stráže.

Generelního plánu je potřebí i pro soustavnou elektrisaci. Nevím, existuje-li, ale jisto je, že není veřejně přístupen a ověřen diskusí všech interesentů a odborníků. Takový plán musí především přihlížeti k zájmům všeobecným, to jest i k podnikům pro výrobu a dodávání elektrické energie, i když nejsou rázu všeužitečného, jakož i k elektrárnám samozásobitelným. V rámci tohoto generálního elektrisačního plánu jest ovšem třeba zaručiti dnešní právo a zásobovací oblast i těmto elektrárnám, poněvadž to vyplývá z ústavně zaručené zásady o nedotknutelnosti vlastnictví a nabytých práv. Tam, kde se ukládají elektrárnám ne všeužitečným povinnosti, vyplývající z pojmu systematické elektrisace, je potřeba,. aby jim byla propůjčena i práva, jako podnikům všeužitečným.

Mluvím-li již o činnosti ministerstva veř. prací, nemohu se nezmíniti o bratrských pokladnách, jež mají býti podle návrhu zmíněného ministerstva sanovány jednak příspěvkem státu, jednak příspěvkem zaměstnavatelů a zaměstnanců a konečně nezdanitelnou výrobní přirážkou za ceny uhlí a všech vyhrazených nerostů. Ministerstvo veř. prací prohřešuje se zde proti základním zásadám finančního plánu ministerstva financí, jež prohlašuje za jednu z prvních svých etap odstranění nebo aspoň podstatné snížení obchodových daní a z nich dojista na prvém místě daně uhelné. Tíživost 10% daně z uhlí byla tolikráte prokázána, že není potřebí se o ní zvláště zmiňovati. Vždyť jen pro svoji nesnesitelnou tíživost byla neustále snižována. Její neudržitelnost prokázala se nejzřetelněji tam, kde uhlí samo jako výrobek musí konkurovati s uhlím cizím. Zde již nebylo možno tuto daň udržeti, poněvadž by se tím odbyt našeho uhlí v cizině ohrožoval velmi nebezpečně, a proto bylo vyvážené uhlí od uhelné daně prostě osvobozeno. Ještě vloni bylo od této daně osvobozeno i uhlí, spotřebované při výrobě železa vyváženého přímo i nepřímo. jakož i při výrobě exportního zboží skleněného a porculánového. A nyní ministerstvo veřejných prací k této uhelné dani zamýšlí připojiti ještě zvláštní výrobní přirážku, a to jednotnou bez zřetele k hodnotě nerostu a k hodnotě uhlí, takže na př. u uhlí drobného nebo prachového a u méněcenného uhlí z dolů falknovských činila by tato přirážka téměř tolik, co uhelná daň sama. Průmysl, potřebující ke své výrobě hlavně uhlí, byl by tím zasažen na nejcitlivějším místě, neboť by se tím jen vystupňovala jeho nevýhoda vůči výrobě na př. německé, používající uhlí podstatně levnějšího. Byť by se i o způsobu sanace bratrských pokladen názory různily, v tomto bodě shodují se všechny zainteresované kruhy, a to jak konsumenti, tak majitelé dolů i horníci. Všechny tyto tři složky jsou si vědomy škodlivosti této výrobní přirážky, vlastně nové obchodní daně. Doufejme, že tomuto svornému přesvědčení ministerstvo veřejných prací vyhoví a nalezne přijatelnější způsob sanace bratrských pokladen, způsob, který by nezasahoval tak hluboko do našich hospodářských poměrů. Nenajde-li, nezbývá, než krýti úhradu úsporami.

Pan ministr veřejných prací zmínil se konečně ve svém projevu i o velké a odpovědné práci techniků a zdůraznil, že jim připadá nyní nejdůležitější kulturní poslání. Jako technik děkuji mu za toto uznání. Leč nemělo by zůstati jen při krásných slovech. Již proto měla by býti co nejdříve odčiněna křivda, která se stala technikům v patentním úřadě, již byli nespravedlivě připraveni novou systemisací o samostatný status, jehož si vydobyli po mnohých bojích. Leč dost již o státním podnikání. Není to jistě nejradostnější kapitola našeho státního rozpočtu, ani našeho života hospodářského.

Zmínil jsem se na počátku své řeči o naléhavé potřebě průmyslu textilního. Budiž mi dovoleno, abych promluvil i o tužbách některých jiných průmyslů, pokud mi vyměřený čas dovolí.

Pan ministr zemědělství zabýval se ve svém exposé v rozpočtovém výboru naším průmyslem cukrovarnickým. Je to první oficielní projev o situaci tohoto našeho nejdůležitějších o průmyslu a dlužno jej proto s díkem kvitovati. Je však třeba osvětliti situaci také s jiných hledisk.

Poslední cukerní konference v Paříži vyvolala v celém světě veliký zájem a proto si musíme i my uvědomiti posici našeho státu v soutěžním zápolení. Uvážíme-li, že kubánský cukr, který se umisťuje s výhodou preferenčního cla ve Spojených státech, přičítá se k dobru tuzemskému konsumu kubánskému, je Československo po Jávě největším exportérem cukru a má na světové úpravě cukerní otázky největší zájem, poněvadž je každým zhoršením odbytových možností poměrně nejvíce postiženo. Československá výroba byla kampaní 1925/1926 15,102.295 q, z toho se vyvezlo 10,804.705 q, čili 71.5%, v kampani 1926/1927 10,419.848 q, z toho se vyvezlo 7,083.278 q čili 68%. A v kampani 1927/1928 dle odhadu 12,700.000 q, z čehož se vyveze 8,500.000 q, čili 66,9%. Z těchto čísel vidíme, že udržení exportu je pro náš cukerní průmysl existenční otázkou.

V dnešní těžké světové krisi hledí všecky státy udržeti svůj průmysl za každou cenu a pomáhají mu všemi prostředky, obzvláště zvýšenou celní ochranou, jen aby se staly soběstačnými. Tím se na druhé straně obchodní situace vývozních států přirozeně dále zhoršuje.

Jednání v Paříži dospělo sice k určitému výsledku hlavně tím, že Kuba obmezila svoji výrobu v r. 1928 a ostatní státy projevily ochotu udržovati svoji výrobu asi v dnešních mezích, ale to jest spíše pokus o okamžité udržení tržní situace než trvalé odstranění krise, neboť účastníci této mezinárodní akce Kuba, Java, Československo, Polsko a Německo produkují jen asi 40% celkové výroby, takže nemohou světový trh ovládnouti. Akcí touto se má trhu ulehčiti, avšak cukerní problém se tím neřeší. Ze všeho je patrno, že problém výroby cukru stává se stále naléhavějším a že státy na ní interesované musí se jím také samy vážně zabývati.

Jde tu i o naše zemědělství, jehož dnešní úroveň nedá se bez pravidelného osevu řepy udržeti. Náš cukrovarnický průmysl hledí čeliti krisi tím, že utvořil kartel, aby využil dle možnosti výhody tuzemského trhu a posilnil tak konkurenční schopnost při exportu, i aby přizpůsobil svou vnitřní strukturu novým poměrům, a to hlavně tím, že ruší přebytečné závody, čímž svou výrobu racionalisuje a zlevňuje. To však má smysl, jen bude-li míti zajištěnu určitou standardní produkci řepy, k čemuž musí směřovati i hospodářská politika státu. Nesmíme si mnoho slibovati od mezinárodní úpravy, ale musíme si sami utvořiti podmínky bezpečnosti a stability, které lze dosáhnouti zmenšením výrobních nákladů a podporováním exportu.

Pokud jde o výrobní náklady, dlužno uznati, že vláda hledí v poslední době určitými tarifními výhodami průmyslu jeho situaci ulehčiti, avšak bude třeba restituovati i daň z uhlí, obratovou daň z exportních obalů a zmírniti podmínky pro úvěrování cukerní daně, které ukládají cukrovarům značné náklady. Rovněž exportním tarifům cukerním musí býti věnována zbystřená pozornost. Jde tu nejen o tarify na našich drahách, nýbrž, a snad ještě více, o tarify mezinárodní. Dnes se odváží kubánský a javanský cukr z přístavů na Severním moři do Švýcar daleko levněji než z našich rafinerií. Za dopravné z Čakovic do Curychu při vzdálenosti 661 km platí se Kč 54.36, kdežto kubánský, resp. javanský cukr dováží se do Curychu při vzdálenosti 900 km za Kč 27.28, s belgické hranice do Curychu při vzdálenosti 709 km za Kč 24.06 a s holandské hranice při vzdálenosti 782 km za Kč 27,36 za 100 kg. Jen proto byl náš cukr ze švýcarského trhu vytlačen. Při naší nepříznivé vnitrozemské poloze musí se učiniti vše, aby náš cukr se dostal na světový trh.

Pokládám za svou povinnost, abych při této příležitosti ještě jednou upozornil na poslední mezinárodní konferenci v Ženevě, o níž jsem se již dříve zmínil. Naši zástupci uplatňovali tam výhradu, aby se nám ponechala i pro budoucnost možnost zákazu vývozu řepy, avšak konference výhradu zamítla. Kdyby se toto usnesení stalo definitivním, dočkali bychom se toho, že by se z celé řady našich oblastí vyvážela řepa do ciziny, neboť v Německu platí cukrovary z výtěžku ochranného cla za řepu cca 28 až 32 Kč a v Rakousku cca 27 Kč. Rozdíl proti naší ceně 18 Kč je příliš veliký, než aby se německým, rakouským a uherským cukrovarům nevyplatilo nakupovati řepu v Československu a vyvážeti ji do Německa resp. do Rakouska i Uher. Náš průmysl nemůže této konkurenci čeliti, poněvadž mu není možno využíti ochranného cla do té míry, aby byla sjednána parita s Německem a Rakouskem. Tolik o cukru.

A nyní aspoň stručně o průmyslu pivovarském, který po těžkých otřesech doby válečné dospěl konečně k nutné konsolidaci, ve které nebude možno ovšem pokračovati, nebudou-li stabilisovány jeho poměry, ať přihlížíme již k ceně surovin, k cenám prodejním a ke mzdám či k veřejným břemenům, neboť je nezbytně třeba, aby i tento průmysl po stránce technické dohonil, co bylo válkou zanedbáno. Proto velmi překvapily zprávy o připravovaném zvýšení zemské dávky o 12 nebo dokonce 20 Kč z jednoho hl piva za účelem sanace zemských financí.

Předválečná výroba piva na území naší republiky byla v kampani 1912/1913 12,406,502 hl. R. 1922, t. j. v prvním roce po zrušení vázaného hospodářství, zbylo z ní sotva 50%, t. j. 6,122.668 hl. Teprve od té doby vykazuje výroba piva vzestup, až r. 1926 dosahuje 9,712.625 hl. Roční normální vzestup ustaluje se tudíž na 5%, a zdá se, že i r. 1927 nebude menší.

Konsumu velmi prospělo zlepšení jakosti piva na jakost předválečnou, se kterým současně šlo ruku v ruce snížení cen, které byly při zrušení vázaného hospodářství 218 Kč za 1 hl a které klesly u výčepního piva 10° průměrně asi na 170 Kč za 1 hl.

Neobyčejný pokles výroby přesto, že se z 50% postupně zlepšil až na 75% předválečné výroby, měl ovšem velmi neblahé účinky na náš průmysl pivovarský, jehož kapacita již před válkou nebyla kryta odbytem. Účinky tyto nejlépe se jeví v těchto cifrách: R. 1913/14 bylo v provozu na území naší republiky 667 pivovarů. V prvním roce po zrušení vázaného hospodářství, tedy r. 1922, bylo jich v provozu ještě 591. Od tohoto roku počet činných závodů klesá, však tempem stále hrozivějším až na 504, tudíž rychleji než při největším nedostatku surovin ve válce a po válce. Zrušení vázaného hospodářství uvolňuje prudkou soutěž mezi pivovary, poněvadž od r. 1921 malé pivovary do 15.000 hl roční výroby nepožívají již oněch úlev, které měly za Rakouska a v naší republice až do r. 1921.

Poměry tyto zostřeny byly i ztrátou vývozu, který klesl z 1 milionu na pouhých asi 220.000 hl nynějšího vývozu.

Tyto poměry vedly k tomu, že značná část pivovarů malých domáhá se zavedení progresivní daně z piva po způsobu říšsko-německém, proti čemuž navrhují pivovary velké, aby systém státní daně zůstal zachován a aby jen daňovou degresí byly malým pivovarům do 15.000 hl roční výroby přiznány obdobné úlevy, jakých požívaly dříve. Ministerstvo financí zaujímá však k oběma návrhům stanovisko zamítavé.

Průmysl pivovarský sám ujímá se proto iniciativy a chce, aby dalšímu houfnému zániku malých pivovarů zabránil a při postupující koncentraci aspoň zmírnil největší hospodářské škody. To jest jeden z hlavních důvodů dobrovolné kontingentace. Tato ryze svépomocná akce, při níž nejde o zvyšování cen piva ani o rayonování, jež při dřívější ochraně odběratelů tak těžce nesly hostinské živnosti, směřuje pouze k zachování malých závodů, neboť vzbuzuje naději, že by mohla při klidném vzestupu domácího odbytu poměry značně zlepšiti. Tato konsolidace byla by však vážně ohrožena, kdyby ozdravovací proces přerušen byl zamýšleným zvýšením zemské dávky, o něž by se nepochybně zvýšila cena piva, neboť nelze očekávati ani od hostinských, ani od pivovarů, že by je mohly nésti ze svého. Vyplývá to z obchodních výsledků veřejně účtujících pivovarů, z nichž nejstarší a největší vykazují zisk, pohybující se mezi 5 a nejvýše 10 Kč za 1 hl.

Zvýšení ceny piva mělo by však velmi neblahý účinek i na konsum. Výstrahou nám mohou býti zkušenosti v sousedním Rakousku, kde od 1. prosince 1926 zavedena byla nově zemská dávka z piva, která vedla ke zvýšení ceny piva o 8 grošů na 1 hl. Až do třetího čtvrtletí 1926 stoupala výroba piva v Rakousku v jednotlivých zemích o 7-20% ročně. Zvýšení ceny piva mělo za následek, že nejen další stoupání bylo zastaveno, nýbrž že nastal citelný pokles asi o 6%. Celková ztráta na konsumu jest tudíž v Rakousku alespoň 20%.

U nás by byly následky ještě horší, poněvadž jest pivo u nás nápojem lidovějším než v sousedním Rakousku, kde se konsumuje mnoho vína. Kdybychom počítali jen s poklesem 20%, znamenalo by to ztrátu daní a dávek asi ze 2 mil. hl, to je 80 mil. Kč ročně. Byl by tedy i pro finance veřejné výsledek zvýšení zemské dávky málo příznivý. Netřeba se šířiti o tom, jaké účinky by mělo snížení konsumu na pivovary a na situaci stavu hostinského a jaké účinky projevily by se i u pivovarského dělnictva.

Tvrdí se, že pivo snese další zdanění a že byla valorisována sice již daň státní, nikoli však zemská dávka. To není správné, neboť lze mluviti jen o převodní dani z r. 1908, t. j. K 1.70, tudíž průměrně as polovina daně státní. Byla-li tato zemská dávka proslulým anenským patentem roku 1913 zvýšena na 4 K za hl, nelze toto zdanění považovati za normální, neboť bylo jen výrazem zoufalého stavu zemských financí, což vyplývalo již ze sazby, která státní daň okrouhle o 20% převyšovala. Uváží-li se však, že nynější zemská dávka jest 8 Kč u piva výčepního a 12 Kč u ležáku, je jisté, že zemská dávka původní K 1.70 byla valorisována průměrně šestkráte, což přibližně odpovídá poměrům valutárním. Nezapomínejme, že nejsou tu interesovány jen pivovary a hostinští, ale především konsumenti a najmě dělníci, pro něž je pivo příliš důležitou složkou výživy, než aby zvýšení jeho ceny zůstalo bez vlivu na otázku mzdovou. Chceme-li stabilisovati své hospodářské poměry, musíme se především vyvarovati zvyšování cen životních potřeb!

Průmysl sladařský, který úzce souvisí s průmyslem pivovarským a který se řadí k význačným průmyslům exportním, postižen byl citelně obratovou daní, kterou je nucen platiti při nákupu domácího ječmene, i když tento slouží k výrobě exportního sladu, neboť jeho německý konkurent, kterému se tato daň rekofunduje, je tu ve značné výhodě. Export sladařského průmyslu jest už dost ztížen značně k vysokými tarify dopravními, i mělo by se mu úl ve zmíněné obratové dani vyjíti vstříc, aby (byla zmírněna aspoň částečně krise, v níž se b v poslední době ocitnul. do

Leč porozhlédněme se nyní po průmyslu o mlynářském, jehož zaměstnanost se od zavedení stálého cla na mouku nesporně zvýšila a bude se pravděpodobně i letos pohybovati s okolo 50% celkové kapacity. Ze zvýšené zaměstnanosti domácích mlýnů nelze však usuzovati na podstatně zlepšený výnos mlýnských podniků, neboť následkem lepší zaměstnanosti rozpoutal se ostrý konkurenční k zápas mezi domácími mlýny, který vedl ke p značnému snížení cen mouky, takže cla uplatnila se v cenách mouky jen nepatrným zlomkem. Ačkoli jsme zemí na import alespoň surovin odkázanou, stojí naše ceny mouky, směrodatné pro nejširší kruhy konsumentstva, n podstatně pod paritou světovou. Obavy, které byly vyslovovány při zavedení pevných cel, se tudíž nesplnily. O nezaměstnanosti odborného dělnictva mlynářského nemůže býti dnes už ani řeči, což lze rovněž přičísti na vrub uspořádání otázky celní, s kterou nadělalo se u nás tolik zbytečného hluku.

Otázka vývozu má pro průmysl mlynářský celkem jen podřadný význam, protože všechny v úvahu přicházející státy, kam bychom podle přirozené polohy mohli vyvážeti, mají daleko vyšší cla a dovedou i jinak svůj průmysl chrániti. Přes to i vývoz mouky od nás v uplynulém hospodářském roce stoupl na 43.847 tun z loňských 3995 tun. Tento značný přírůstek dlužno přičísti na vrub dovozních listů, jež umožňují vyvážeti v tuzemsku ne prodejné druhy mouky, což snižuje ceny mouky přední u nás bohužel všeobecně užívané. Proto lze jen litovati, že v obchodní smlouvě s Maďarskem surovinná hodnota dovozních listů byla podstatně snížena, ačkoliv z toho Maďarům nekyne žádný prospěch. Z téhož důvodu domáhá se mlynářský průmysl radikální nápravy co do úpravy dovozních listů při projednávání smlouvy s Německem, kde je upraven systém dovozních listů tak, že následkem odstupňování podle kvality vyvážené mouky a vyšších zemědělských cel požívají německé mlýny daleko větší vývozní bonifikace. Velmi citelně poškozovány jsou naše mlýny i tím, že železniční konsumy požívají bezdůvodných, vysokých slev dopravních, takže mohou dopravovati k nám cizozemské výrobky téměř zdarma na úkor domácí produkce i výnosnosti železnic. (Slyšte! Slyšte!) Tento protekční systém měl by už jednou přestati, neboť podobné úlevy dopravní měly by se podle vzoru ciziny poskytovati jen výrobkům domácím.

Konečně pokládám za svoji povinnost zdůrazniti, že náš průmysl mlynářský nemůže se obejíti bez minimálního cla, stanoveného na pšenici a žito, již s ohledem na paušalování daně z obratu, jež dřívější stav domácí produkce jen zhoršilo, a že musí toto clo zůstati při projednávání obchodních smluv jako krajní mez nedotčeno, nemá-li náš mlynářský průmysl upadnouti opět ve vleklou krisi, která by ho byla málem zahubila.

S průmyslem mlynářským úzce souvisí průmysl pekárenský, který již dávno touží po tom, aby jeho poměry upraveny byly tak, aby mohl cele využíti svého zařízení, neboť spotřeba topiva sama o sobě jest při práci nepřetržité více než o 50% menší, při čemž lze vyjíti krajně vstříc i požadavkům konsumentů. Vzpomínám si, že asi před 4 lety nabízely pražské pekárny vládě, že sleví z ceny pečiva celých 10%, bude-li jim dovoleno započíti s prací již o 3. hodině. Tehdy ani dělnictvo nemělo námitek, ale ministerstvo soc. péče vymluvilo se na ženevskou konvenci a posunutí práce o 2 hodiny nepovolilo. Nyní došlo sice ke kompromisu, podle kterého dovoleno je pekárnám pracovati od 4. hod., leč ukázalo se, že toto rozhodnutí neuspokojilo a ani zaměstnavatelů ani dělníků, neboť nelze pomocí něho docíliti, aby se pečivo dostalo do rukou konsumentů v době největší spotřeby, t. j. mezi 6. a 8. hod. ranní. Doufejme, že za několik let dospějeme tam, kde jsme mohli býti před 4 roky, ovšem těch 10% sotva asi ní dostaneme.

Co se týče průmyslu strojnického je jisto, v že třeba by zaměstnanost všeobecně stoupla, přece není využito plně kapacity našich závodů, aniž je záruka, že tato zaměstnanost bude trvalou. Náš průmysl, zejména strojírenský a elektrotechnický zápasí s nebezpečnou konkurence zahraniční, která, zejména pokud se týče výrobních nákladů, majíc nižší ceny surovin, může na zdejším trhu vítězně konkurovati. Přesvědčivým důkazem toho jsou dovozní čísla, z nichž vidno, že za poslední dvě léta bylo dovezeno do ČSR téměř za 1 miliardu Kč strojů, i letošního roku dovoz strojů zůstal téměř na výši roku loňského - za první tři čtvrtletí dovezeno celkem za 312,595.000 Kč - ačkoli došlo k přechodnému zvýšení cel na některé druhy strojů.

V poslední době domáhá se Německo nových velkých výhod celních, ačkoli jsme byli nuceni již Švýcarsku i Rakousku z těchto cel velmi sleviti. Situace našeho strojnického průmyslu není tudíž nejrůžovější i při značné konjunktuře, která je vykupována - zvláště při vývozu - cenami, jež často klesají i pod výrobní náklady a úvěry, jež spojeny jsou obyčejně s velkým risikem, zvláště v oněch státech, jež se zdráhají poskytnouti nám právní pomoc, na př. Polsko. Nebyli-li jsme až dosud úplně vytlačeni ze světového trhu, děkujeme to jen své dobré pověsti, své důkladnosti a solidnosti v konstrukci i v provedení a svým dlouholetým pečlivě udržovaným stykům se zahraniční komitencí, která bohužel velmi často důvěřuje nám více, než konsumenti domácí, z nichž mnohým imponuje jen punc ciziny.

Konečně bych rád upozornil na náš průmysl sklářský jako na průmysl eminentně exportní, který překonal v poslední době krisi vyvolanou zvýšenou soutěží cizích států, jmenovitě Švédska a Belgie, jež napínají všechny síly, aby nás ze světového trhu vytlačily, povolávajíce do svých moderně zařízených hutí naše kvalifikované dělníky, z nichž však mnozí značně zklamáni vracejí se po krátkém čase domů, ale nikoli proto, jak jsem kdesi četl, že jich cizina nemůže potřebovati pro nedostatek samostatné iniciativy, nýbrž jen proto, že jim dovede velmi rychle a čiperně odkoukati, čeho dosud nezná, zvláště co se týče výroby zboží hromadného, a pak je prostě propustí jako síly příliš drahé a nepohodlné.

Rovněž dlužno se ohraditi proti tvrzení vycházejícímu z téhož pramene, že zástupci našich velikých skláren souhlasně oznamují, že v se našemu zboží vytýká v cizině jistá nemotornost, zejména pokud jde o vzory, umělecké řešení a výzdobu, jakož i volbu materiálu. Není také známo, že by naše sklo bylo vytlačeno ze světového trhu z těchto důvodů, neboť, jak prokázala nedávná světová soutěž uměleckých vzorů na výstavě v Paříži, zachovává si české sklářství své dobré jméno a je pro svou kvalitu a uměleckou úroveň stále hledaným artiklem na světovém trhu.

Naopak je pravdou, že pokrok v našem sklářství je žárlivě sledován cizinou, která jednak přímo špionáží v našich sklárnách prokázanou, zvláště však přebíráním našich kvalifikovaných dělníků se snaží seznati naše různé výrobní metody. Výtka šablonovitosti a chudoby motivů je prostě nevysvětlitelnou. Může se týkati jen odvětví dutého skla, které, jak všeobecně známo, pracuje po stránce umělecké podle návrhů umělců a profesorů na umělecko-průmyslových školách, nebo čerpá umělecké podněty z odborných sklářských škol, jimž se ovšem - a nikoli neprávem - vytýká, že ulpívají příliš na určitých formách že neprojevují onu pružnost, jíž se vyznamenávají odborné školy belgické a švédské, věnující všemožnou pozornost novému užití skla, vybočující ze začarovaného okruhu váz a nádob. Naše umění bude se musiti přizpůsobiti praktické potřebě a uvědomiti si, že se umělecké předměty trvale nedají vyráběti jen pro státní potřeby, jako ozdobné předměty ministerstev, čestné dary nebo čestné ceny.

Je všeobecně známo, že naše veliké sklárny nešetří nákladů ani námahy ve zdokonalování své výroby, že jsou v stálém styku s cizinou a že úzkostlivě sledují vkus v zemích našeho odbytu. Kdo uvažuje o našem sklářství, neměl by přehlížeti, že výroba našeho sklářského průmyslu tkví ve zboží hromadném a že na př. sklářství německé, jež jistě po umělecké -stránce nemůže se stavěti na roveň starému tradičnímu sklu českému, zatlačuje české sklářství z vedoucího místa jen levnější výrobou seriovou, kdežto naše sklářství, vyhovujíc individuelním přáním ciziny, prokazuje svou skutečnou elastičnost velmi výmluvným způsobem. To platí i o zboží jabloneckém, zvláště o indických skleněných kroužcích, jež se cizina marně snaží napodobiti, o čemž svědčí nedávný úpadek hutě v Durynsku, přivoděný nezdařilými výrobky.

Sleduji velmi pilně rozvoj našeho sklářského průmyslu a přesvědčil jsem se častěji, že v tomto průmyslu mají kvalifikovaní dělníci stejné vztahy k výrobě jako jejich zaměstnavatelé. Přesvědčivá láska k povolání přemáhá tu mnohdy překážky na pohled nepřekonatelné. Český sklář je hrdý na svůj výrobek a majitelé skláren pokládají za otázku své cti, aby udrželi i povznesli svou specielní výrobu, vybudovanou na dlouholeté tradici rodinné.

Tolik pokládal jsem za svou povinnost říci k obhájení dobré pověsti našeho průmyslu sklářského, na nějž můžeme býti stejně hrdi jako na náš průmysl keramický, najmě porculanářský, který je rovněž vystaven prudkým útokům zahraniční konkurence, vymáhající na svých vládách zvyšování dovozního cla, což se jí podařilo již v Anglii, ve Francii i v Rakousku. V poslední době pokouší se o to dokonce i Holandsko, které až dosud volalo na všech mezinárodních konferencích po volnosti obchodu. Je potřebí, aby se naše vláda důrazně ohradila proti podobnému postupu a upozornila, že by byla nucena hájiti zájmy svého průmyslu stejným způsobem.

Bylo mi možno jen letmo se dotknouti nejnaléhavějších potřeb a některých bolestí našeho průmyslu, aniž bych chtěl podceňovati snahy vlády, která při každé příležitosti projevuje pochopení pro otázky hospodářské, cílevědomě postupuje v řešení hospodářských problémů mnohdy velmi složitých a poskytuje dostatek příležitosti interesentům, aby se mohli vyjádřiti o připravovaných osnovách i požadavcích cizích států při projednávání obchodních smluv. Bylo by nespravedlivo podceňovati anebo dokonce zlehčovati to, co bylo v posledních letech u nás vykonáno na poli hospodářském a co nepřineslo užitek jen našemu mladému státu, nýbrž i nejširším vrstvám, a co nesporně přispělo k překonání krise, ke stabilisaci poměrů, ke zvýšení zaměstnanosti i k utěšeně rostoucímu aktivu naší obchodní bilance.

Vývoj hospodářský je odvislý od práce a prozíravosti podnikatelů a zdatnosti dělníků, jejichž společné snahy mohou se arci setkati se žádoucím úspěchem jen, jde-li s nimi ruku v ruce cílevědomá hospodářská politika vlády. "Dělejte nám dobrou politiku a my vám budeme dělati dobrou valutu," řekl kdysi guvernér naší Národní banky. Domnívám se právem, že jsme se nezpronevěřili tomuto heslu, neboť jinak sotva by byl poklesl počet nezaměstnaných v posledních dvou letech, podle výkazu z konce září pouze na 37.634 osob, z nichž prostřednictvím odborových organisací bylo podporováno jen 9.609 osob. Tolik na vysvětlenou panu předřečníku, který neměl tato čísla zkonstatována. Rovněž oficielní sazba úroková sotva by se byla snížila o celá 2% v posledních letech, t. j. ze 7% na 5%.

Stavíme na pevných základech a nedáme se v této práci n kým zneklidňovati, neboť můžeme již dnes býti uspokojeni výsledky svého snažení, třeba by si mnozí přáli, abychom postupovali ještě rychleji na cestě k životu dob předválečných. Leč nejsme na světě sami a nesmíme zapomínati, že 10 let poválečných podobá se jen jarnímu dnu, který ačkoliv se v něm vystřídaly mráz, sníh, bouře i sluneční paprsky, nepřiblížil nás rázem k létu. Doufejme, že příští desetiletí bude možno srovnati alespoň s jarním měsícem. (Potlesk.)