Mluvíme vlastně o dodatečné dohodě
s Rakouskem post festum, neboť byla podle obchodně
politického zákona uvedena v platnost vyhláškou
uveřejněnou dne 6. srpna s účinností
od 10. srpna 1927. Jest to tedy provisorium, které se nyní
mění v trvalý stav. Jaký vlastně
máme poměr k Rakousku? Řečeno se stanoviska
obchodní politiky a se stanoviska vyjednavačů
byla obchodně politická cesta pro obě strany
cestou ohromně trnitou, t. j. uzavření smluv
bylo ohromně těžké. Zvláště
poslední. Poslyšte nyní krátce o dějinách
obchodně smluvních styků mezi těmito
státy: S počátku byly upraveny rámcovou
smlouvou ze dne 4. května 1921. Neobsahovala nic jiného
než pouze doložku o nejvyšších výhodách.
Nyní přichází dlouhá doba až
k 2. lednu 1925. Tu teprve došlo k tarifní úpravě
mezi oběma zeměmi. Tedy představte si jednou,
pánové: Od roku 1921 až do ledna 1925 opíraly
se smluvní styky, obchodně politické styky
mezi Rakouskem a Československem, pouze o doložku
o nejvyšších výhodách. Pak k tomu
přistoupily ještě rozličné dodatečné
dohody, úhrnem tři. Těmito třemi dohodami
změnil se vlastně poměr ve velice příznivý
a liberální. Nyní však nastala chvíle,
že Československo ve svých opatřeních
po stránce celních sazeb, a to pokud šlo o
jejich výši, nepovolilo, a nastal stav, že Rakousko
v tomto ohledu bylo na tom mnohem hůře. Proto v
Rakousku zvítězilo hledisko výrobců
proti hledisku obchodníků a převládla
zase teorie ochranných cel, ačkoli v Ženevě
právě bylo kázáno o svobodném
obchodu. Vidíme zde rozličné celní
novely a naši vyjednavači dostali se tím
ovšem do největších nesnází.
Víte, že smlouva byla vypovězena dne 1. prosince
1926 a měla pozbýti platnosti dne 1. března
1927. S největší námahou bylo ji lze
prodloužiti do 22. dubna. Pak nastal bezesmluvní stav
a teprve pod nátlakem Francie musili se naši vyjednavači
namáhati, aby uzavřeli smlouvu ve formě nynější
smlouvy. Všeobecně lze říci: tato smlouva
jest v zásadě zcela podstatným zhoršením
dosavadního stavu, totiž Rakušani nezdůrazňovali
tak dalece, aby naše cla byla snížena, nýbrž
aby byla udržena jejich nově zavedená cla.
Tato politika snad není správná, ale konečně
vedla k tomu, že se Československo musilo odhodlati
k dalekosáhlým ústupkům a že
zvláště mnoho průmyslu bylo znovu těžce
postiženo. Pan zpravodaj mluvil o ječmenu, papíru,
porculánu, tabulovém sklu atd. Velice nepříznivě
to dopadlo pro textilní průmysl. Zdá se,
že tomuto průmyslu se vůbec nepřiznává
dostatečný význam. Nezapomínejte,
pánové, že textilní průmysl jest
účastněn na vývozu asi s 5 1/2
miliardou a že z těchto 5 1/2 miliard asi 30%,
tedy 1.600 milionů připadá na vývoz
do Rakouska. Právě pro tento průmysl to dopadlo
dosti špatně, pokud jde o nejnutnější
životní výrobky, které má pro
vývoz, zvláště o bavlnu. Ale k tomu
přistupuje ještě jedno. Proč byl tento
stav zhoršen? Poněvadž se tyto země, jako
Rakousko, Maďarsko, Rumunsko a Jugoslavie chtějí
hospodářsky úplně osamostatniti tím,
že si zřídí svůj vlastní
národní průmysl. Kam se domníváte,
že tento stav povede? K nadměrné výrobě
a ke krisi v odbytu, a obávám se, že zvláště
Československo bude poměrně silně
postiženo těmito krisemi, Zde by měl nastati
obrat. Rád bych upozornil ještě na jedno hledisko.
K posuzováni celé věci beru rád
statistiku a tu nalézáme, že Rakousko v letech
1920-1926 k nám dovezlo v procentech dovozu nebo vývozu:
13,01, 8.84, 7.77, 6.52, 7.84, 7.36 a 7.37 a že Československo
vyvezlo tam v týchž letech: 35.10, 28.69, 21.95, 22.99,
20.68, 17.28 a 16.26. Což nepozorujete, že jsme z 35.10
poklesli dnes na 16.26%? To jest pokles našeho veškerého
vývozu skorem o polovinu. Ukáži na to ještě
při jiných státech. U jiných států
nemáme ještě přiměřeného
nutného ekvivalentu. Nechci se déle zdržovati
u obchodní smlouvy s Rakouskem. Je-li nějaká
naděje pro hospodářství, pak jest
to jediné ta, že snad jinými obchodně
smluvními úpravami - řekněme s Rakouskem,
Německem atd. - ve formě doložky o nejvyšších
výhodách můžeme získati nějaké
výhody. O Maďarsku jsem již mluvil, ale ještě
promluvím o obchodně smluvních stycích
s Francií. Náš obchod s Francií
nemá v poměru k celku naprosto toho významu
jako obchod s Německem a Rakouskem; vývoz výrobků
na jedné straně a vývoz jejich na druhé
straně soustřeďuje se vždy většinou
na určité kvalitní zboží. Aby
byla otevřena vývozní cesta, musila by ovšem
Francie usilovati, aby na základě politických
styků s Československem tuto zemi podporovala. Nalézáme
právě opak. Porozumíme si ihned, přečtu-li
vám znovu statistická data. Francie k nám
dovezla v letech 1920-1926: 4,09, 2.85, 3,50, 3,46, 3.38, 3,93
a 4,43%. Vidíme, že dovoz stoupl z 2,85% v roce 1921
na 4,43% v roce 1926. Nyní vývoz, znovu od roku
1920 do r. 1926: 8.61, 4.82, 4,80, 2,41, 1.71, 1,43, 1.42%.
Tedy pokud jde o vývoz do Francie, došli
jsme z 8.61% na 1,42%. Jaké jsou poměry,
vidíte z tohoto jednoduchého příkladu.
Nyní jest velice zajímavé poslechnouti s
druhé strany skutečné číslice:
vývoz do Francie činil 291 milionů v
roce 1924, 268 milionů v roce 1925 a 253 milionů
r. 1926. Dále dovoz z Francie do Československa:
636 milionů r. 1924, 692 milionů v
roce 1925, 677 milionů r. 1926 a v prvním pololetí
r. 1927 355 milionů. Tu není zapotřebí
rozuměti hospodářství, aby se vysvětlily
hospodářské styky Československa s
Francii. Ale jedno musí přijíti: Vedle politické
stránky budete musiti zdůrazňovati také
hospodářskou úpravu poměru mezi Československem
a Francií, nebudete-li se chtíti vydati nebezpečí,
že se vám snad pro jednostranné politické
stanovisko může státi, že by snad Francie
řekla: Dnes se zas jednou změníme. Neboť
mezi zeměmi, které kromě politického
směru jsou spojeny také hospodářsky,
nemůže tak snadno dojíti k rozluce jako mezi
stranami, které jsou spojeny pouze politicky. K tomuto
stanovisku musí se dojíti zkušenostmi.
Nyní jsem velice zvědav, jak se utváří
vyjednávání o obchodní smlouvu s Francií.
Jedno jest jisté: Kdo četl požadavky
Francie a rozumí, jak vysoké jsou ty požadavky,
jež Francie klade Československu, může
s dobrým svědomím říci, že
Československo má v cestě těžké
překážky při vyřízení
obchodní smlouvy s Francií. S Německem jsme
sice již na cestě, ale ještě daleko ne
tam, kde bychom měli býti. Jak víte, schází
nám ještě tarifní smlouva s Německem.
Jaký význam má pro nás Německo
hospodářsky? Ať jste politicky jakéhokoli
směru, přes hospodářská fakta
nemůžete se přenésti. Nezapomínejte,
že v obchodní statistice od té doby, co trvá
Československá republika, bylo Německo jak
v dovozu tak také ve vývozu vždy na prvním
místě. Dovoz z Německa činil v roce
1926 3.2 miliardy a vývoz do Německa 3.5 miliard.
To jest tedy více než pětina
našeho obchodu. Podle procent v témže smyslu
jak jsem pravil dříve, činí dovoz
v letech 1920-1926: 23,96, 26,13, 27,85, 40,42, 35,22, 31,27,
21,21 a s druhé strany vývoz z Německa k
nám v letech 1920 až 1926: 12,08, 11,21, 18,84, 20,35,
19,49, 22,49 a 19,91. To jest činitel, jehož nemůžete
nedbati. S politického hlediska mělo by to vlastně
ukazovati také určitou cestu. Rozhodně nemůže
to ukazovati cestu nepřátelskou. Pokud jde o Rumunsko,
vydalo nový celní sazebník, jenž jest
zdělán prostě nesmyslně, jejž
musí opraviti; jak dlouho to bude trvati, nevíme,
a kromě toho také víme, že politické
poměry v samém Rumunsku, ve vnitrozemí, jsou
napjaté, takže nejrychlejší cestou se
k úpravě nedostaneme. Pozorujeme-li celou síť
obchodních smluv mezi jednotlivými státy,
jest nápadné, že všechny vlastně
jsou na krátkou lhůtu, a tu mne velice zaujala tato
zpráva: Aby byly zjištěny rozdíly v
soustavách a ve vybudování platných
obchodních smluv proti smlouvám z předválečné
doby, jest účelem díla, které sestavil
rakouský Národní výbor mezinárodní
obchodní komory s pomocí vídeňské
komory a vydal pod titulem "Přehled evropských
obchodních smluv." Tento přehled ukazuje ve
formě tabulek styky evropských států
navázané obchodními smlouvami a každou
tuto smlouvu krátce charakterisuje, z čehož
lze poznati rozsah, největší výhody,
druh tarifních dohod, stanovenou smluvní dobu a
výpovědní lhůtu. Toto dílo
dochází k výsledku zcela neuspokojivému,
že v příštích letech všechny
smlouvy s pevnou smluvní dobou se ukončí
a že od té chvíle bude jedině
převládati typ smlouvy v krátké lhůtě
vypověditelné. To jest přímo pohroma
pro hospodářské styky mezi zeměmi
a pro hospodářství zvláště.
Nebo% vezmete-li dnes celým hospodářským
tělesům - ať to jest zemědělství,
živnosti, obchod nebo průmysl, to jest úplně
lhostejné - pevný základ dlouhodobých
smluv, dojdete-li pouze ke krátkodobým smlouvám,
kdy dnes při uzavřeni smlouvy vyjednavač
se musí obávati, že za několik
měsíců bude musiti znovu vyjednávati,
pak z nepevných a nekonsolidovaných poměrů
nevyjdete.
Nezapomínejte, že v obchodně politických
stycích se státy, které jsou především
důležité pro odběr a nutný dovoz,
musíte míti rozhodně upravené obchodně
politické styky, a pokud jich nemáte, musíte
jich žádati a že k tomu ovšem za všech
okolností patří také politický
rozum. Neboť politik, i když to jest ministr věcí
zahraničních, který se nestará o hospodářské
nutnosti republiky nebo jim nepřikládá náležitého
významu, nemůže zemi obšťastniti
požehnáním, jako v opačném případě,
jestliže na tyto okolnosti rozumně pamatuje.
Nechtěl bych zanedbati dnešní příležitosti,
abych nepromluvil krátce několika slovy o posledních
událostech ve vnitřní politice. Jak víte,
bylo mínění mé strany, jak jsem je
vyložil v rozpočtovém výboru a ve sněmovně,
rozličně posuzováno. Tane nám na mysli,
zdali jest možné, aby se Němci dohodli mezi
sebou, a dále jako národ s jiným národem,
tedy také s národem českým.
To jest otázka. K těmto vývodům v
rozpočtovém výboru a v plenu nemám,
co bych připojil, a nemám vysvětlení,
jež bych dodal. Ale jedno jest jisté, že rozhodně
a bez rozdílu musíme považovati politické
výtržnosti ve sněmovně mezi německými
stranami, které se staly později, za politování
hodné. Naprosto se neostýchám zjistiti to.
Jedno jest jisto, že při posuzování
této věci nelze se zastaviti u poličku dr
Schollicha a na druhé straně u sudu s močůvkou.
Neboť konečně byly to vývody kol. Windirsche,
které byly vnějším podnětem k
této výtržnosti. Jest jisto, že to také
není zcela nestranné a spravedlivé od předsednictva,
když dnes na jedné straně Schollichův
poliček obmýšlí voláním
k pořádku a na druhé straně osobní
útoky dalších řečníků
nechává prostě bez povšimnutí.
Ať již jest situace jakákoli: Že moje strana
přes to se nevzdala této myšlenky na dorozumění,
bylo prokázáno. Před jedním však
varuji: Kdyby snad tato myšlenka měla býti
chápána jako slabost nebo jako výsledek obecních
voleb nebo jako bratříčkování
nebo jako soutěž, pak jsou naprosto na omylu ti, kdo
jsou nakloněni tomuto domnění. Není
to nic jiného než úsilí napraviti nynější
poměry v sudetskoněmecké politice a dosáhnouti
spojení všech, kdož po stránce národní,
osvětové, hospodářské a sociální
mohou státi na jednom základě.
Pozoroval jsem, že se Češi těmto událostem
smáli a pociťovali škodolibost. Ale pozoroval
jsem také, že jejich rozhodující lidé
se z toho neradovali a že to považovali za politování
hodné, poněvadž si řekli: Tím
ani naší zemi ani cizině nedokážeme
žádnou konsolidaci. Konečně kořeny
tohoto boje, jejž zde vidíte, jsou ve vaší
soustavě, která ještě dnes nechce všem
státním občanům poskytnouti rovná
práva a plné uplatnění. Dokud po této
stránce vše zůstane při starém,
nenastane také žádná změna. Prohlašuji
jedno, totiž že myšlenku dorozumění,
především mezi německými stranami,
moje strana bude hájiti se vší vážností;
kdo si ho nepřeje, kdo tuto myšlenku nechce přijmouti,
nechť ji odmítne a klidně ohlásí
boj. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany
národní.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Klein. Dávám mu slovo.
Posl. Klein: Slavná sněmovno! Vítáme
obě osnovy, týkající se obchodního
ujednání jak s Tureckem, tak i s republikou Rakouskou
jako dokument snahy, aby náš vývoz pomocí
těchto vážných dokumentů mezistátních
byl fedrován. Víme, že obchodní smlouvy
jsou s to, aby zlepšily poměry zaměstnanců,
dělníků vůbec, a proto také
zaujímáme k jednání dnešnímu
stanovisko positivní. Dovolte mně avšak, abych
právě při této příležitosti
zmínil se také o celkové obchodní
politice našeho státu.
Kvitujeme, že poslední obchodní bilance jsou
aktivní. Zejména nás těší,
že už nemusíme manipulovati s aktivností
pouze pomocí mlhavých cifer, nýbrž že
máme možnost, abychom z jednotlivých položek
obchodní bilance vyňali ty nejdůležitější
a prokázali, že opravdu výrobnost a celý
hospodářský stav v republice se lepší.
Je to zejména položka surovin. Dovoz surovin prokazuje,
že se zvyšuje potřeba v našem průmyslu,
a proto jsme s díkem zaznamenali zejména v poslední
bilanci, která je nám k disposici za období
leden až říjen roku 1927, že oproti
stejnému období v roce 1926 stoupnul dovoz
surovin o 774 milionů 700.000 Kč.
Pokud jde o celou aktivnost naší bilance obchodní,
stejně nám ukazuje přehled za leden až
říjen roku 1926, že aktivní částka
1.487 milionů 973.000 Kč byla zvýšena
ve stejném období v roce 1927 na 1.886,551.000 Kč.
To jsou fakta, která s radostí podškrtujeme.
Jenže mají ještě jednu vadu. Když
se v cizině a ze. jména v Německu disputuje
o tom, že československá obchodní bilance
se podstatně zlepšila, přichází
se také k tomu, že prý u nás poměry
zaměstnanecké a sociální jsou daleko
horší nežli ve státech s obdobnou
průmyslovou výrobností jako u nás,
zejména máme-li na mysli také Rakouskou republiku
na jedné straně a na druhé straně
republiku Německou. Mluví se o tak zvaném
sociálním dumpingu. Je zajímavo, že
cizina hledá příčinu aktivnosti naší
obchodní bilance v sociálním dumpingu, a
u nás doma volá se po tak zvaném sociálním
míru.
Máme-li tyto dva názory srovnati se skutečností,
pak je pravda, že poměry dělníků
a zaměstnanců ať již soukromých,
veřejných anebo státních jsou neutěšené.
V rozpočtové debatě byl snesen materiál,
který dostatečně prokázal neudržitelnost
systemisace státních a veřejných zaměstnanců,
a není třeba, abychom znovu opakovali vše a
dovozovali nutnost reparací. A pokud máme na mysli
poměry v soukromých závodech ať dělníků
manuelních nebo pracovníků duševních,
stejně i zde můžeme prohlásiti, že
poměry nejsou urovnané. Nejenom že nám
chybí řádné kolektivní smlouvy,
nejenom že nám chybí ujednání,
která by také sociálně upravila vzájemný
poměr mezi zaměstnanci a zaměstnavateli,
ale chybí nám vůbec podklad řádného
sociálního života, zejména máme-li
také na mysli stoupající tendenci cen životních
potřeb a snižování mezd a platů
našich zaměstnanců.
Vážení pánové! Je tedy něco
na tom, spatřuje-li cizina v aktivnosti naší
obchodní bilance jeden z důvodů v sociálním
dumpingu, a my jistě také máme na mysli,
aby tyto otázky staly se předmětem jednání
našeho Národního shromáždění.
Po stránce sociálně-politické shledáváme,
že vláda připravuje odluku sociální
politiky od státu, neboť jinak nelze nazvati tu všeobecnou
snahu, aby se zlepšené sociální zákony
zhoršily. A právě po této schůzi
plenární započne v soc.-politickém
výboru zápas o zhoršení našeho
sociálního pojištění dělnického,
ve kterém nepůjde jen o tuto osnovu, jen o to, v
jakém poměru budou se vyměřovati renty
práce neschopným dělníkům a
vdovám, nýbrž půjde také o to,
do jaké míry je tu odhodlání, útočiti
proti celé dělnické třídě.
My také budeme posuzovati přirozeně výsledky
tohoto našeho zápasu o sociální pojištění
a zařídíme se podle toho vůči
ostatním otázkám.
V nedávných dnech ve výboru zahraničním
bylo kol. dr Wintrem urgováno, aby náš
stát provedl konečně ratifikaci mezinárodních
úmluv. Podle statistiky Mezinárodního úřadu
práce shledáváme, že Československá
republika velmi mnoho dluhuje Mezinárodnímu úřadu
práce pokud jde o ratifikování těchto
smluv. Chceme-li mluviti o sociálním dumpingu, jistě
tu vidíme jeden z mnohých důvodů,
proč náš průmysl hojí se na mzdách,
na snížení hospodářské
úrovně a na snaze, pracovati proti sociální
politice.
Nezaměstnanost, která je součástí
tohoto celého problému, nesmí zůstati
nepovšimnuta. Nemáme přesné statistiky,
máme k disposici pouze zprávy státního
úřadu statistického. Čísla
115 a 116 z tohoto roku ukazují, že máme v
srpnu 1927 39.661 nezaměstnaných osob mimo učně.
Konstatuj i, že tyto číslice naprosto
nesouhlasí. V republice máme daleko větší
počet než zaměstnaných lidí,
a bylo by si jen přáti, aby opravdu úřední
statistika zjistila skutečný počet nezaměstnaných
osob u nás. Ale co se dělá, aby nezaměstnanost
se zmírnila? Ovšem musíme míti na mysli
také různé zjevy, které způsobily
nezaměstnanost vedle krise průmyslové, a
také se nevyhýbáme, abychom k nim
zaujali jasné stanovisko.
Jedním z těchto problémů je racionalisace.
V Sociální Revui číslo 5 z tohoto
roku rozepsal se dr Jaroslav Janko o pravděpodobném
vývoj i trhu práce v Československu a mluví
tam také o racionalisaci. Dovozuje, že proces
racionalisační způsobuje dále
při stejné nebo dokonce stoupající
výrobě další omezeni poptávky
po pracovních silách. Praví dále,
že ozdravující proces naší průmyslové
a zemědělské výroby racionalisací
pracovních prostředků, sledující
snížení výrobních nákladů,
má v zápětí menší potřebu
lidské práce pro získání stejného
množství výrobků a že vzhledem
k tomu j e třeba počítati s trvalým
stavem nezaměstnanosti, z čehož vyplývají
přirozeně úsudky o pravděpodobném
budoucím utváření se trhu práce
a v důsledku toho ochranného zákonodárství
pro případ nezaměstnanosti.
Z toho vyplývá, že zaměstnanci nesmějí
se vyhnouti otázce racionalisační. Oni se
jí také nevyhýbají, avšak žádají,
aby racionalisace podnikání a distribuce nebyla
prováděna bez zaměstnanců a proti
zaměstnancům. Chápeme, že technický
pokrok, zjednodušení výroby musí míti
v zápětí v jednotlivých závodech
menší počet zaměstnanců,
tedy jich částečně propouštění,
ale na druhé straně víme zcela dobře,
že republika Československá má veškeré
přirozené podmínky, aby zvýšila
svoji výrobu a také svůj odbyt. Proto musí
dělati rozumnou, dobrou, mezinárodní obchodní
politiku, abychom síly, které vyvrhne racionalisace
na ulici, mohli zaměstnávati právě
zvýšenou výrobností a zvýšeným
odbytem do ciziny. Proto také sledujeme s velkou pozorností
obchodně-politické jednání našeho
státu a neupíráme souhlasu tam, kde se tato
snaha všeobecně také objeví. Nechci
zde citovati doslovně, co bylo mluveno o racionalisaci
na mezinárodní hospodářské
konferenci v Ženevě, ale bude snad i naše Národní
shromáždění zajímati jednání
Asociace pro sociiální pokrok, která na své
valné hromadě, konané tohoto roku ve Vídni,
taktéž zaujala stanovisko k racionalisaci. Jednomyslné
usnesení této významné mezinárodní
korporace opírá se hlavně o tyto zásady:
aby racionalisace byla doprovázena jak v Evropě,
tak i v Americe politikou vyšších mezd. Zde,
prosím, vidíte, že nejen sekretáři
dělnických organisací, nýbrž
i povolaní národohospodáři, teoretikové
i praktikové dávají zde vystihnouti pravý
význam racionalisace a že právě při
zmenšeném počtu zaměstnanců žádají
také vyšší mzdy.
Druhý bod, o který se opírá řešení
vídeňské, praví, že nesmí
se řešení problémů dotýkati
zákonných zájmů zaměstnanců,
zejména pokud jde o sociální politiku, poněvadž
v další části tohoto usnesení
je výslovně usneseno, aby se působilo ke
snížení pracovní doby. U nás
ovšem pracovní doba se prodlužuje proti zákonu,
prodlužuje se, aniž by bylo souhlasu, jak zákon
předpisuj e. Že pak racionalisace má míti
v zápětí zvýšení všeobecného
blahobytu, to je konec konců samozřejmé,
jenže, máme-li na mysli všeobecný blahobyt,
tedy nelze při tom přezírati hospodářské
a sociální postavení dělníků,
neboť i toto postavené patří do pojmu
všeobecného blahobytu v každém státě.
Velectění pánové! Tvrdí-li
se u nás, že přicházíme k trvalému
stavu nezaměstnanosti, mám za to, že je na
místě, abychom právě my v souvislosti
s projednáváním obchodních smluv žádali,
aby obchodní ujednání dála se nejen
s každým státem v Evropě, nevyjímaje
ovšem Rusko, nýbrž také, aby obchodní
smlouva odpovídala skutečným hospodářským
poměrům našeho státu a aby pokud možno
eliminovala nějaké politické potřeby,
které jinak můžeme chápati, ale které
konec konců mohou velice vážně poškoditi
naše hospodářské interesy.
Pokud jde o ženevskou hospodářskou konferenci,
mám obavu, že to, co bylo usneseno také hlasy
oficielní delegace československé v Ženevě,
nebude provedeno tak záhy a tak důkladně,
jak ženevské usnesení právě zní.
Vláda předala Poradnímu,sboru pro otázky
hospodářské ženevské resoluce
s tím, aby za pomoci expertů a slyšení
různých korporací Poradní sbor sdělil,
jakým způsobem a jakým tempem je možno
u nás uváděti v praksi ženevská
usnesení. My bychom si přáli, aby ženevská
usnesení stala se kusem životní otázky
našeho státu, a není dobře, ponecháváme-li
Poradnímu sboru, aby tím svým jinak, promiňte,
vleklým způsobem projednával tyto důležité
otázky. Je však otázka, dojdeme-li k nějakému
konkrétnímu řešení vůbec.
Bylo by dobře, kdyby se parlamentní výbor
zabýval usneseními ženevské konference
a kdyby v prvé řadě výbor živnostenský
a výbor zahraniční věnovaly těmto
resolucím ženevským svoji pozornost a řekly,
do jaké míry je možno tu nebo onu část
usnesení ženevské konference u nás realisovati.
Tak důležité věci, které se
projednávaly, ohromné úseky hospodářského
života jak průmyslového, obchodního,
tak i zemědělského zasluhují, aby
byly více respektovány, než se děje
až dosud.
Vážená sněmovno! Problém nezaměstnanosti,
problém práce vůbec a všechno to, co
spěje k novým útvarům hospodářským,
ukazuje, že jsme před novými celky ekonomickým
v Evropě a že i dělnictvo stejně jako
při racionalisaci nesmí se zastaviti před
tímto problémem. Otázka kartelů byla
několikráte projednávána v našich
výborech a také v plenu sněmovny se o nich
hovořilo. Jaký ohromný převrat nastal
na tomto poli, vidíme z toho, že v Německu
před válkou bylo jen 600 kartelu (Předsednictví
převzal místopředseda Slavíček.),
dnes má Německo 3000 kartelů. A já
zde cituji ke všem těm snahám, aby trusty a
kartely dirigovaly hospodářský život,
výrok význačného německého
mluvčího F. Deutsche, presidenta koncernu A. E.
G., nástupce Rathenaua, který prohlásil při
jedné příležitosti, že evropský
průmysl bude tak dlouho zkomírati, dokud se neutvoří
obchodně a průmyslově spojené státy
evropské, tedy snad nějaká hospodářská
Panevropa. Ale nám na titulu konečne nezáleží.
Faktum je, že v průmyslu i v distribuci nastává
velkorysá koncentrace. A jestliže racionalisace, vědecké
řízení práce, každý technický
pokrok znamená zvýšení výroby
a zmenšený počet zaměstnanců,
tedy se ukazuje, že koncentrace průmyslu je zase nove
nebezpečí pro zaměstnance v tom smyslu, že
ti přebývající se budou propouštěti.
Pro naši malou republiku nastane zvýšeny problém
nezaměstnanosti, co počíti s těmi
nezaměstnanými? V důsledku toho myslím,
že nepomohou nám žádné podpory,
žádné nouzové práce, nýbrž
že nám pomůže jedině a pouze, já
to opakuji, rozumná, dobrá a s námi společně
ujednaná obchodní politika průmyslového
státu československého.
Vážená sněmovno! Že pak otázka
kartelů má se regulovati tak, aby nebyla v neprospěch
hospodářského života, aby se nezaostřila
zejména také proti vrstvám zaměstnaneckým,
je volání po kartelovém zákonu více
než spravedlivé a odůvodněné.
Kartelový zákon má v podstatě ten
hlavní význam, aby kartely veřejně
se registrovaly, aby veřejnosti bylo známo, kdo
za kartelem stojí, aby kartel byl jen instrumentem hospodářským
a ne instrumentem lichvářským; proto složení
kartelu, jména osob, musí býti veřejnosti
známa. Žádáme proto kartelový
zákon, jehož předpokladem jest, aby registrace
kartelů byla uzákoněna.
Slavná sněmovno! Hovořil jsem o postavení
zaměstnanců v tomto státě a do jisté
míry jsem musil potvrditi, že názory z ciziny
o sociálním dumpingu v souvislosti s aktivností
naší obchodní bilance jsou správné,
dovolte mně však, abych se zmínil ještě
o způsobu, jak dnes vláda míní řešiti
hospodářské otřesy a hospodářský
boj zaměstnanců. To, že složení
vlády je již, jak jsem řekl, svojí přirozeností
proti dělníkům, nás nemůže
překvapiti. Také nemůžeme žádati
od vlády, ve které kapitál ať průmyslový,
obchodní anebo zemědělský je soustředěn,
aby byla zvláště animována pro zaměstnance
a aby nám koncedovala věci, které ostatně
vlastní silou dovedeme si ještě také
vymoci. Ale přece myslím, že každá
vláda není vládou jen určité
strany, nýbrž vládou státu, a jako vláda
státu nesmí přezírati také
ostatní velmi významné, vrstvy v tomto státě.
My jsme se zmínili, jak věc vypadá v sociálním
pojištění. Pokud jde o řešení
hospodářských zápasů u nás,
myslím, že vláda má krajně nešťastnou
ruku. Zjistil jsem, že bratislavská expositura ministerstva
vnitra dala pokyn úřadům, aby neintervenovaly
ve sporech dělnických dříve, dokud
dělnictvo nenastoupí do práce. To znamená,
že vláda dekretuje politiku zaměstnavatelů
nejhoršího kalibru, a nutí, aby dělnictvo
pokořeno vrátilo se bez smlouvy, bez ujednání
svých sociálních potřeb do podniku
a pak teprve aby se s dělnictvem a zaměstnanectvem
milostivě jednalo. Tento fakt nejlépe ilustruje,
jakým způsobem u nás se nazírá
na dělnickou třídu a my se podle toho zařídíme.
(Výkřiky čsl. soc. demokratických
poslanců.) Udělal bych jistě velikou
chybu, kdybych na adresu vlády citoval výrok nějakého
našeho dělnického zástupce. Ale dovolte,
abych vám připomenul alespoň slova jednoho
z význačných našich vědátorů.
Dne 21. listopadu přednášel v České
národohospodářské společnosti
docent dr V. Forster o hospodaření lidskou prací
a ve své velmi zajímavé, věcné,
objektivní a vědecky založené přednášce
řekl také toto: Hospodářský
a kulturní prospěch v mezinárodní
soutěži je odvislý od způsobu, jak dovedeme
využíti vloh a způsobilosti našich pracovníků
a jak se sociálně k nim dovedeme postaviti.
Vážení pánové! Jinými
slovy, dobrou sociální politikou dobré hospodářství.
(Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Ke slovu není již nikdo přihlášen.
Rozprava je skončena.
Dávám slovo k doslovu prvému zpravodaji,
panu posl. dr Zadinovi.