Oba dosavadní zákony platné jsou sdělány
na podkladě německého práva směnečného,
po případě polského a rakouského,
a je tím mezinárodní styk na tomto poli umožněn.
Dosavadní zákony směnečné patří
k nejlepším naším zákonům
platným a není třeba tudíž reformy,
po níž není ani voláno, ale je voláno
po sjednocení směnečného práva.
Jest nutno se zmíniti, že zákon tento byl důkladně
projednán v senátu ve výboru ústavně-právním
i v subkomité toho výboru za přítomnosti
profesorů dr Hermana-Otavského a dr Weniga, které
navrhlo už ústavně-právnímu výboru
senátu některé nepodstatné změny,
spíše stylistické, takže jak po stránce
materielní, tak i formální stalo se vše,
co bylo možné právě pro tento nový
zákon učiniti.
Je také zajímavo, že usnesení senátu
tak, jak se stalo na podkladě projednávání
výboru senátního, stalo se také předmětem
jednání mezi německými profesory práva
a že tam bylo velmi sympaticky přijato tak, jak bylo
usneseno senátem. Tito němečtí profesoři,
znalci směnečného práva doporučují,
aby byl náš zákon, který se předkládá
k usnesení posl. sněmovně, vzat za základ
jednání při mezidohodové konferenci
a při jednání o světový zákon
směnečný.
Ústavně-právní výbor projednal
celý zákon, jak byl usnesen senátem, a schválil
jej ve znění přijatém už senátem.
K §u 94 zákona schválil dále resoluci,
jejíž znění se cituje, a to proto, aby
výkonem protestu směnečného soudními
úředníky, kdyby nebylo jistého omezení
resolucí žádaného, nebyly soudy při
provedené systemisaci obtíženy přespříliš.
Výbor ústavně-právní navrhuje
posl. sněmovně, aby schválila osnovu v tom
znění, jak ji senát usnesl, i s resolucí,
kterou ústavněprávní výbor
posl. sněmovny přijal. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen, rozprava odpadá. Přistoupíme
ke hlasování.
Osnova zákona má 110 paragrafů, nadpis zákona,
ostatní nadpisy, jakož i úvodní formuli.
Nebude-li námitek, dám o celé osnově
hlasovati najednou, neboť není pozměňovacích
návrhů. (Námitek nebylo.)
Námitek není, Budeme tedy hlasovati, jak jsem uvedl.
Sněmovna je schopna se usnášeti.
Kdo souhlasí s celou osnovou zákona o 110 paragrafech,
s nadpisem zákona, s ostatními nadpisy v něm
se vyskytujícími, a úvodní formulí
zákona ve znění, doporučeném
p. zpravodajem a shodném s předchozím usnesením
senátu, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím posl. sněmovna přijala
tuto osnovu zákona ve čtení prvém,
a to ve znění souhlasném s předchozím
usnesením senátu.
Druhé čtení provedeme při vyřizování
odst. 6. pořadu, bude-li osnově této přiznáno
zkrácené řízení podle §u
55 jedn. řádu.
Tím vyřízen jest 1. odstavec pořadu
schůze.
Přistoupíme k odst. 2, jímž jest:
2. Zpráva výboru rozpočtového k
vládnímu návrhu (tisk 1230) zákona
o směnečném poplatku (tisk 1349).
Zpravodajem je p. posl. dr Hnídek. Uděluji
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Hnidek: Slavná sněmovno!
Předložený návrh zákona není
v podstatě ničím jiným, než kodifikací
právních norem, týkajících
se poplatků směnečných, které
jsou roztříštěny po rozličných
zákonech od r. 1876, od doby platnosti zákona o
směnečném poplatku, až do dnešní
doby. Je to dále unifikace platných předpisů
o poplatcích směnečných které
jsou dnes jiné na Slovensku a jiné v zemích
tak zv. historických.
Zdálo by se snad, že by nebylo třeba předkládati
tento zákon, který je snad dočasným,
poněvadž podle prohlášení vládního
v době asi jednoho roku má býti předložen
nový poplatkový zákon. Ale tato předloha
zákona přece jen nutna je, poněvadž
jak jsme právě slyšeli, byl odhlasován
nový směnečný zákon. Tento
směnečný zákon také měl
za účel unifikaci předpisů, tedy právních
norem, týkajících se směnečného
práva. Jakmile byly unifikovány předpisy
o směnečném řádu, nutný
důsledek toho byl, že je nutno také unifikovati
předpisy o poplatcích směnečných.
Proto tento návrh zákona není zbytečným,
nýbrž nutným.
Poplatkové právo, jak jsem již řekl,
bylo podrobeno od r. 1876 několikerým změnám,
pokud se týče výše poplatků.
Předválečná výše poplatků
směnečných činila 2/3 promille, za
války byla zvýšena na 4/3 promille, v době
poválečné pak doznala dvou změn, a
to zákonem z r. 1920 o válečných přirážkách
o poplatcích, kde byl stanoven poplatek na směnky
4 promille a pozdějším zákonem téhož
roku byl snížen tento směnečný
poplatek na 2 promille. Zákonem z r. 1922 byla stanovena
sazba na směnky do tří měsíců
1 promille. Nynější zákon má
při směnkách do 6 měsíců
sazbu 2 promille, při delších směnkách
než 6 měsíců zůstává
dosavadní stupnice poplatková. Novotu zavádí
zákon též tím, že cizozemské
směnky jsou postaveny na roveň směnkám
tuzemským.
Interesovanou veřejností byl vysloven požadavek,
aby poplatek směnečný byl snížen.
Jako důvod bylo uvedeno, že snížením
poplatku směnečného bude více užíváno
obchodních směnek než dosud. Tato věc
zasluhuje rozboru. Především musíme
říci, že užívání
obchodních směnek nezávisí jen od
výše poplatků, nýbrž od něčeho
jiného. Závisí předem od likvidity
směnek, aby ten. kdo Národní bance dá
k eskontu směnku, měl jistotu, že za ni peníze
dostane, jinými slovy, aby směnka nahrazovala peníze.
Národní banka jevila dosti zdrženlivosti k
eskontu směnek, poněvadž dnes se užívá
obchodních směnek málo. Byly to většinou
směnky dlouhodobé, úvěrové,
které vlastně zastupovaly dlužní úpisy.
Obchodní směnky bude užíváno
hojněji v tom okamžiku, jakmile bude zmenšeno
oběživo, poněvadž v určitém
směru má směnka nahrazovati oběživo.
Oběživo bude zmenšeno, když bude státovkový
dluh splacen Národní bance. Nezávisí
tedy užívání obchodní směnky
od tohoto poplatku a proto rozpočtový výbor
setrval na původním vládním návrhu
na původní výši směnečného
poplatku.
Osnova zákona přináší vedle unifikace
ještě jednotlivé změny, které
jsou také velikými výhodami. Především
sazba 1 promille neplatí na směnky s určitou
dobou splatnosti do tří měsíců
a 5 dnů, nýbrž také pro směnky
na viděnou nebo určitý čas po viděné.
Dosud byly takové směnky podrobeny poplatku 2 promille,
i když byla směnka předložena k placení
do 3 měsíců 5 dnů.
Dále jsou rubopisy na směnkách podrobeny
poplatku 1 promille, nikoli jako dosud poplatku 2 promille.
Jednu z nejdůležitějších výhod
ovšem přináší tento návrh
zákona také tím, že nejen kupecké
poukázky, nýbrž i kupecké závazné
listy a kupecké dlužné úpisy o zálohách
na cenné papíry a zboží a waranty byly
úplně postaveny na roveň směnkám.
To je důležitá novota a důležitá
otázka.
Ve veřejnosti interesované byl vysloven požadavek,
aby obliterace směnečné mohly prováděti
nejen úřady berní a poštovní,
nýbrž i úřady obecní a potom
ústavy peněžní. Tomuto požadavku
nebylo ovšem možno vyhověti, a to z toho důvodu,
poněvadž ten, kdo obliteraci provádí,
přece jen musí míti nějaké
znalosti o směnečných poplatcích,
a není možno žádati, aby všude obecní
starostové tyto znalosti měli.: Vždyť
na př. mají obliterující úřady
povinnost nocionovat směnky nedostatečně
kolkované. Není tedy možno, aby se právo
obliterace rozšířilo, jak se to požadovalo.
Není toho třeba i z toho důvodu, poněvadž
obliterujícím úřadem budou poštovní
úřady, a tu je možno snad vyhověti a
odstraniti obavu, že by obliterace byla spojena s nějakou
ztrátou času tím, že by se síť
poštovních úřadů, které
mají právo obliterovati kolky směnečné,
mohla co nejvíce rozšířiti.
Konečně bylo také žádáno,
aby trestní ustanovení byla poněkud mírnější.
Tu ovšem musíme vycházeti ze stanoviska, že
směnka je papír, který málokdy se
dostane do rukou úřadů, aby se úřady
mohly přesvědčiti, je-li dostatečně
kolkována. Z toho důvodu je třeba, aby trestní
ustanovení byla přísnější.
poněvadž možnost obcházení zákona
je zde veliká.
Rozpočtový výbor usnesl se, aby návrh
zákona byl přijat tak, jak jej vláda předložila,
a rovněž poslanecké sněmovně
doporučuje osnovu zákona o směnečných
poplatcích ku přijetí tak, jak byl jí
předložen rozpočtovým výborem.
(Potlesk.)
Předseda (zvoní): Ke slovu není
nikdo přihlášen, rozprava tedy odpadá.
Přistoupíme ke hlasování.
Osnova tato má 23 paragrafy, nadpis zákona a nadpisy
jednotlivých oddílů, jakož i úvodní
formuli. Míním dáti o ní hlasovati
najednou, poněvadž nebyly podány pozměňovací
návrhy.
Jsou nějaké námitky proti tomuto způsobu
hlasování? (Nebyly.)
Námitek není.
Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona, jeho nadpisem,
nadpisy jednotlivých oddílů a úvodní
formulí, ve znění doporučeném
p. zpravodajem, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím je tato osnova přijata
ve čtení prvém.
Druhé čtení vyřídíme
při odst. 6, bude-li osnově přiznáno
zkrácené řízení podle §u
55 jedn. řádu.
Tím je vyřízen 2. odst. pořadu schůze.
Přistoupíme ke 3. odst. pořadu, jímž
jest:
3. Zpráva výboru rozpočtového o
vládním návrhu (tisk 1276) zákona,
jimž se doplňuje zákon ze dne 15. června
1927, č. 76 Sb. z. a n., o přímých
daních (tisk 1348).
Zpravodajem je p. posl. dr Hnídek.
Zpravodaj posl. dr Hnídek: Slavná sněmovno!
Předložený návrh zákona není
vlastně novelisací zákona o berní
reformě v pravém slova smyslu. Je to totiž
vysvětlující doplněk k VII. článku
uvádějících ustanovení tohoto
zákona. Přijetím tohoto návrhu nic
se nemění na vlastním kodexu berní
reformy, nýbrž nastává jen doplnéní
ustanovení čl. VII. v uváděcích
ustanoveních novými odstavci.
Toto doplnění je nutné, aby se předešlo
zbytečným procesům nebo nedorozuměním.
Jak došlo k tomuto zákonu? Zákon o přímých
daních stanovil, že hospodářský
rok spadá v jedno s rokem berním. Důsledkem
toho je, že zvláštní dani výdělkové
za berní rok 1927 jsou podrobeny zisky, kterých
bylo dosaženo v hospodářském roku 1927.
Pro berní rok 1926 byl základem pro zvláštní
daň výdělkovou zisk z r. 1925, takže
zde vypadá ze zdanění rok 1926. A tu musilo
býti v zákoně pamatováno, co se má
státi se zisky r. 1926, resp. co se má státi
s úložkami a reservními fondy, kterých
užito bylo tohoto hospodářského roku
ke krytí výdajů a ztrát. Článek
VII. zákona o berní reformě stanoví,
že se pokládají tyto úložky do
fondů a reserv ze zisku r. 1926 za zdaněné.
Zde bylo patrno, co se rozumí pod pojmem zisk, totiž
to, co se rozumí ve hlavě lII. zvláštní
daně výdělkové ziskem. Ve veřejnosti
však byl dáván tomuto ustanovení jiný
výklad a bylo to interpretováno docela opačně,
než bylo úmyslem zákonodárcův.
Bylo totiž ustanovení interpretováno tak, že
by umožňovalo to, co vlastně čl. VII.
chtěl zabrániti, totiž daněprostému
přetvořování starých nezdaněných
reserv a fondů, které se staly do r. 1926 na fondy
a reservy daněprosté r. 1926. Ku příkladu
si vykládala veřejnost toto ustanovení tak,
že pod ziskem dlužno rozuměti vše, co podnik
v bilanci za r. 1926 jako bilanční zisk vykáže,
takže na př. společnost může si
r. 1926 vyúčtovati daněprostě staré
nezdaněné reservy, čímž zvýší
bilanční zisk r. 1926 a z takto zvýšeného
bilančního zisku může si uložiti
stejné částky do reservních fondů,
které ovšem potom podle čl. VII. dlužno
pokládati za zdaněné. Tomu ovšem tak
nebylo. Nebo si to vykládali tak, že společnost
může si vyúčtovati v bilanci na rok
1926 staré zatajené zisky a tyto zisky nejen nebudou
podrobeny zdanění, ale ještě účastny
výhod tohoto článku VII.
Tento výklad je v naprostém rozporu s duchem čl.
VII. zákona o daňové reformě. Ziskem
z r. 1926 lze rozuměti jen ten, který je stanoven
podle hlavy III. zákona o přímých
daních, totiž rozvahové přebytky, pod
nimiž se rozumí podle ustálené judikatury
přírůstek na ryzím jmění
společnosti v určitém obchodním období,
ku příkladu od 1. ledna 1927 do posledního
prosince téhož roku. Další nesprávný
výklad tohoto čl. VII. spočíval v
tom, že některé společnosti přehlédaly
úplnou souvislost všech tří zákonů,
které dohromady tvoří berní reformu,
to je zákona o přímých daních,
zákona o stabilisačních bilancích
a zákona o autonomních financích. Tím
se chtěly vyhnouti tyto společnosti vázanosti
reservního fondu, který povstal z nahodnocení
a jehož použití podle zákona o stabilisačních
bilancích je vázáno na uplynutí 15
let od sestavení východiskové bilance. Proto
bylo nutno v předložené osnově vysloviti
zásadu, že nahodnocení, o kterém jsem
se právě zmínil, nemůže se r.
1926 státi daněprostým.
Tolik bylo třeba na vysvětlení tohoto čl.
VII. Podškrtávám znovu, že není
nic nového stanoveno, že je to čistě
vysvětlení čl. VII. zákona o přímých
daních. Rozpočtový výbor provedl jen
určité formální změny na vládním
návrhu, změny takové, aby mohly býti
včleněny jednotlivé odstavce tohoto zákona
do čl. VII. zákona o přímých
daních.
Rozpočtový výbor tedy navrhuje, aby slavná
posl. sněmovna přijala tento zákon tak, jak
byl předložen rozpočtovým výborem.
(Souhlas.)
Předseda (zvoní): K této věci
jsou přihlášeni řečníci,
zahájíme proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby lhůta
řečnická stanovena byla 25 minutami. (Námitky
nebyly.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Přihlášení dosud řečníci
jsou p. posl. dr Rosche a p. posl. Kaufmann,
a to na straně "proti."
Dávám slovo prvému zapsanému řečníku,
p. posl. dr Roschemu.
Posl. dr Rosche (německy): Vážené
dámy, pánové! Není tomu ještě
ani pět měsíců, kdy po poradách,
trvajících po celé měsíce ve
výboru šestnácti a osmi a v rozpočtovém
výboru byla ve sněmovně přijata daňová
reforma ve svém trojím útvaru: přímé
daně, stabilisační bilance, zákon
o obecních financích. Veřejnost se domnívala,
že nyní má jistotu, aby se mohla zaříditi
podle nových daňových zákonů.
Nyní máme před sebou již nový
zákon, tak zvanou novelisaci nebo autentickou interpretaci,
nebo ať se to jmenuje jakkoliv, a to než vůbec
bylo vydáno prováděcí nařízení
k zákonu o daňové reformě. Stojí-li
tedy finanční správa na stanovisku, že
tento zákon jest pouhou formalitou, pak se domnívám,
že pro tento účel bylo by stačilo pouze
prováděcí nařízení.
Ale to není pravda, nýbrž užilo se tohoto
zákona, jenž ve svém prvním odstavci
sám výslovně ustanovuje, že chce
doplniti zákon o přímých daních
k tomu, aby se omezila činnost nejvyššího
správního soudu nebo aby se poplatníkům
odňala možnost v tomto bodu se obraceti na nejvyšší
správní soud. Vůbec bychom nevěděli,
že jde o autentickou interpretaci, kdyby o tom nemluvila
důvodová zpráva, která prohlašuje,
že veřejnost potřebuje výkladu a doplnění
tohoto zákona. Autentická interpretace jest zákon
a jejím účelem jest zákon vysvětliti.
Ale jest zakázáno ve smyslu autentické interpretace
zákon omezovati nebo doplňovati. Pak to totiž
není již autentická interpretace, nýbrž
nový zákon. Ovšem chtěli jste tím
hned dosáhnouti lhůty se zpětnou platností,
neboť není to pěkné vydati nový
zákon a ihned mu dáti zpětné datum,
v tomto případě den 1. ledna t. r. Jest to
zákon, který byl vypracován pouze pro státní
pokladnu. Nepřihlížíme-li úplně
k tomuto zákonu, vzbuzuje také jeho podání
těžké pochybnosti po stránce formální,
poněvadž dnes musí býti otřesena
důvěra obyvatelstva k daňovému zákonu
tím, že byl po pěti měsících
novelován, poněvadž konečně lze
počítati i s tím, že za měsíc
nebo za dva přijde další novelisace. Ale domnívám
se, že když finanční správa má
právo tento daňový zákon novelovati,
měl by je míti také naopak poplatník
a učiníme pokus navrhnouti novelisaci a uvidíme,
že se finanční správa bude vůbec
brániti tomu, aby vyhověla těmto přáním.
Kdo čte uváděcí ustanovení
k tomuto zákonu, ví ihned, oč jde. Finanční
správa zaujala k zákonu o daňové reformě
zásadně totéž stanovisko stran pojmu
zisku jako ve starých daňových zákonech.
Nyní se jí něco stalo, čeho snad předem
nezamýšlela. Novým daňovým zákonem
spojila totiž obchodní rok s daňovým
rokem, kdežto dříve daňový rok
následoval po obchodním roku. Tímto spojením,
k němuž přece nikdo finanční
správy nenutil, nastala mezera pro rok 1926, tak zvaný
rok bez přiznání, neboť od daně
osvobozen přece není. Nyní si finanční
správa láme hlavu. Co jest se ziskem v roce 1926,
vlastně jaký jest pojem zisku v roce 1926? Nyní
proti starým a novým daňovým zákonům
úplně převrací pojem zisku, když
totiž nyní prostě přichází
na to, že jako zisk považuje pouze čistý
výnos, spojuje jej s rozvahovým přebytkem
a podle mého mínění dostane se na
konec do slepé uličky, bude-li poplatník
příště pojmu zisku, jak jej zde precisuje
finanční správa, logicky užívati
také pro příští léta.
O tom budu ještě mluviti. Bylo by lze míti
za to, že to jest chyba, která se stala finanční
správě při daňové reformě.
Naprosto nikoliv, dámy a pánové! Stejně
jako celé zákonodárství o daňové
reformě, má i čl. VII svoje dějiny.
Víte z doby staré koalice, že zákon
o daňové reformě probíhal již
soukromými výbory atd. Víte také,
jaké formy přijal čl. VII. Tento článek
na př. v roce 1924 zněl: " (1) Úložky
a přírůstky do fondů a reserv, pocházející
z obchodního období, končícího
se v kalendářním roce 1924 dlužno při
ukládání zvláštní výdělkové
daně považovati za nezdaněné.
(2) Rozvahové snášky ztrát z obchodního
období uvedeného v předcházejícím
odstavci. jsou při vyměřování
zvláštní výdělkové daně
pro rok 1925 odečitatelny ve výši skutečně
převedené rozvahové ztráty."
Nyní dostáváme do rukou zákon. Ten
k tomu připojil zase nový odstavec. Sotva byl zákon
předložen. byl již znovu novelován, než
přišel do rozpočtového výboru,
pak byl zase škrtnut 1. a 3. odstavec, a když zákon
přišel z rozpočtového výboru
do sněmovny, byl znovu změněn a jakmile byl
změněn, hned se k němu předkládá
nový návrh. Musím prohlásiti, že
jak se zdá, finanční správa sama si
není jista, nastane-li tímto postupem jasno. Já
se naopak domnívám, že se tímto postupem
způsobí u poplatníků spíše
zmatek.
Podstatou zákona, abychom se krátce vyjádřili,
jest definice zisku roku 1926 a pak změna názoru
o reservách, o tak zv. nezdaněných a zdaněných
reservách. Pochybnosti, jež hospodářské
kruhy vznesly proti tomuto zákonu, jsou nejen právní,
hospodářské a berně technické,
nýbrž také mravní, poněvadž
dnes v zásadě byla zde důvěra v nové
zákonodárství. Lidé musili si nutně
upraviti svou rozvahu a dnes stojí před faktem,
že tyto rozvahy jsou podle daňového zákona
nesprávné, a bude ovšem zapotřebí
vynaložiti velké přesvědčivosti,
než pohnete veřejnost k tomu, aby měla v to
skutečně důvěru, než ji dostanete
k tomu, aby mohla říci: nyní jest zákon
konečně platný a mohu podle tohoto zákona
učiniti svá opatření. Pokud jde o
nové hodnocení, byla by to bývala ohromně
prostá úloha. To by bylo lze udělati tak,
že by se bylo prostě řeklo, že rozvaha
roku 1926 nebo tak zvaného od daně zproštěného
roku musí býti správná. Tu jsem zrušil
nezdaněné reservy, kterých již nepotřebuji,
poněvadž to hospodářské poměry
letos umožňovaly. Jsou-li hospodářské
poměry takové, že nezdaněné reservy
musejí býti dále zachovány, pak se
nesmějí ovšem rušiti, nýbrž
musejí býti bez daně vedeny dále.
Tím byste se byli vyhnuli celému souboru otázek
a byli byste měli právě tak jasno. Účel
jde však ještě dále. Třetí
bod zakládá se na tom, že nyní finanční
správa přišla najednou na to, aby jednotlivé
podniky v roce 1926 valorisovala ve smyslu stabilisačních
bilancí. Z dějin článku VII jsem vám
dokázal, že to nemůže býti chyba,
nýbrž že bylo smyslem zákona pro rok 1926
skutečně přivoditi úlevu. A široká
veřejnost tento pojem také přijala po těžkých
daňových letech, která ve výpočtech
se vracela až do předválečné
doby, až do roku 1914. Nyní se náhle ukazuje,
že finanční správa toho nechce. Ale
proto, poněvadž byly vydány tři zákony,
vlastně příslušné dva zákony,
totiž zákon o přímých daních
a o stabilisačních bilancích, že v článku
VII nebyla vůbec řeč o hodnocení,
byl poplatník právem v postavení, že
mohl již provésti zhodnocení i v rozvaze pro
rok 1926. Rozdíl jest ovšem pouze v tom, že v
zákonu o stabilisačních bilancích
máme 15letou dobu umořovací. To jest jediný
rozdíl. Ale vymlouvají se tím, že prý
cizina nemůže míti důvěry k této
bilanci jako ke stabilisačním bilancím. To
není správné. Tento pojem byl udělán
pouze ve prospěch státní pokladny. Na to
následuje rozvaha pro rok 1927 po stabilisační
bilanci a i když je skorem rovná rozvaze pro rok 1926,
může se jak finanční správa tak
také poplatník toho dovolávati. Neboť
časově vyšly zákony tak, že pro
rok 1926 mohly býti přihlášeny podle
směrnic stabilisačních bilancí. Tato
výmluva je nemožná. De facto nebylo v zákone
o reformě přímých daní v článku
VII obsaženo nic o zhodnocení a proto byli poplatníci
oprávněni k těmto opatřením.
Dnes, když jsme již na sklonku roku, dnes musejí
všechny příslušné podniky a firmy
celou tuto věc zase předělati. Říká
se sice, že to jde beze všeho, říká
se dokonce, že finanční správa sama
z vlastního popudu nevydala tohoto zákona, nýbrž
že to byla přání hospodářství.
Doznávám, že snad někteří
v tomto směru zakročili u ministerstva financí
v přehorlivé snaze chtíce zde rozhodně
pomoci státní pokladně. Ale mám pocit,
že jsou zde jiné důvody, nikoliv důvody
čistě ideální povahy, nýbrž
snad dokonce osobní, které mohou míti účinek
i na jiné. Skutečností však jest, že
se dnes celá veřejnost velkou většinou
staví proti této úpravě článku
VII a nyní se nemůže finanční
správa dovolávati toho, že za tímto
zákonem stojí v jediném šiku celé
hospodářství nebo vlastně že
je vydala na podnět hospodářství.
To není pravda, poněvadž mohu každé
chvíle podati opačný důkaz. Ať
jest tomu jak chce, poněvadž došlo k dalšímu
omezení práv poplatníků, nemohu projeviti
svůj souhlas s tímto zákonem. (Potlesk
poslanců něm. strany národní.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Kaufmann. Dávám mu slovo.