Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Brodecký (pokračuje):... bylo by na místě doznati si to a odčiniti chybnou věc dokonale. (Výkřiky posl. Wünsche a posl. Šafranko.) Nejsme obhájci systému četnictva, nýbrž obhájci četníků jako proletářů, sloužících jako vy pod stejnou knutou! (Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.).

Nemohu se zbaviti starostí, že tato osnova zhoršuje dosavadní zákon o četnictvu a jsem přesvědčen, že se u nás ani ze zkušeností v Rakousku z poslední doby nijaké ponaučení neodvodilo.

Nutnost odčinění důsledků nesprávného vyřešení otázky služby bezpečnostní proti nepříteli vnitřnímu ostatně vyplývá ze samého zákona o četnictvu. Zákon č. 299 z r. 1920 udělal z našeho četnictva obojživelníka horšího, než jakým bylo četnictvo za Rakouska. My jsme podřídili četnictvo služebně politickým správám, ale ponechali jsme jej v rukou vojensky cvičených důstojníků, tedy v rukou křiklavě autokratických, které dnešnímu řádu a duchu dnešní doby nikdy neporozumějí. My jsme se při tom neohlíželi na to, že četnictvo musí býti právní institucí a že tedy nutně potřebuje právního vzdělání odborníky, t. j. právníky, kteří jistě, že by nám lépe vychovali četnictvo jako sbor obranný proti nepříteli vnitřnímu, než jsou s to... (Výkřiky v řadách komunistických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Brodecký (pokračuje):... četničtí důstojníci, tedy vojensky vzdělaní lidé.

Byla v tom veliká chyba. Ulpěli jsme příliš na tradici a dali jsme si tuto tradici četnickými důstojníky vsugerovati. Zapomněli jsme tehdy, že četnická služba nutně musí se opírati o autoritu. V demokracii není autority z boží milosti ani autority Jeho Veličenstva. Autoritou jsou tu jen zákony a zásada "vlády lidu lidem a pro lid". Zákon o četnictvu nedal tedy četnictvu oné nutné autority a nedává m u jí ani tato osnova. Výkonná četnická služba znovu a znovu bude museti zápoliti s nedostatkem skutečné autority. Naší povinností bylo, abychom četnictvu ulehčili tento boj s nedostatkem autority a zákon o četnictvu podle zásady demokracie novelisovali. Bohužel, ani tato osnova k tomu nepřihlíží, hlavně ani ona nedává legislativě možnost kontroly tak významného činitele ve státě, jakým přece - přiznejme si to - má a musí býti četnictvo. Už z toho důvodu, že vládní osnova neumožňuje kontroly četnické služby, měla by ji i dnešní majorita zavrhnouti.

My vidíme pravý opak. Vládní majorita se spokojí s doporučením p. ministra vnitra a odhlasuje mu i další znemožnění kontroly nad svou výkonnou mocí. Zdá se mi to býti velmi osudným. Četnictvo vykonává bezpečnostní službu skoro nad celou rozlohou republiky, neboť obvod policejní činí jen něco kolem 1200 km, kdežto obvod četnictva činí 138.000 km. Co do počtu hlav dozírá četnictvo nad necelými 12 mil. občanů, kdežto policie jen nad 1,740.000 obyvateli. (Výkřiky komunistických poslanců.) To nepřešvindlujete! Nejde vám o nic jiného, než abyste kryli svou pomoc onomu sboru četnických důstojníků, který z četnické instituce dělá to, na co vy si zde zdánlivě naříkáte, ale co svou akcí podporujete.

Četnictvo dohlíží nad 1,872.000 domy, policie jen nad 71.870. Význam četnictva ve službě bezpečnostní nelze proto přehlížeti a nutno si doznati, že provedení velké řady zákonů a opatření jest v jeho rukou. Legislativa má tedy prvořadý zájem na tom, jak jsou prováděny její zákony. Její zájem jí káže, aby dohlédla intensivně, jak výkonná moc chápe ducha zákonů. V osnově, žel, zase o tom nic není. Ba je tam, jak později prokáži, jasná snaha vymknouti četnictvo vlivům legislativy a podružiti je jen byrokracii nejhoršího druhu, t. j. byrokracii četnických důstojníků. Je to tedy řezání větve, na které sedíme, a my tu větev odřezáváme tak lehkomyslně, jako by šlo o pochvalu četnictva, které dosud konalo svou věc, jak jeho rozum mu kázal. My, ani četničtí důstojníci, na tom nijakých zásluh nemáme, má-li četnictvo dnes už svou určitou autoritu vlastní, třebas to nebyla autorita demokracie.

Osnova v prvé řadě měla odčiniti ony neústavnosti, které se vloudily do zákona o četnictvu v r. 1920. Poukazuji tu na ustanovení §u 12 zák. č. 299/20, který podřizuje četnictvo vojenským soudům a vojenskému služebnímu řádu. Podle posledního odstavce §u 95 úst. listiny "může býti pravomoc vojenských soudů rozšířena na osoby civilní jen v době války, a to jen pro činy spáchané v této době". § 1 zákona o četnictvu výslovně praví, že četnictvo jest jen "vojensky organisováno". Ono tedy není vojskem. Není-li vojskem, nemůže v době míru podléhati vojenským trestním soudům. My však jsme četnictvo přes to podřídili v §u 12 zákona č. 292/1920 vojenskému soudnictví a jsme tedy v rozporu s ústavní listinou.

To měla vládní osnova opraviti. Jak jest zřejmo z předlohy, neopravuje vláda v tomto směru nic, ale jde -- jak prokáži -- ještě dále tím, že zkracuje četnictvo o další občanská práva.

Každý jiný občan a občanka má svaté právo oženiti se v 21 letech fysického stáří. Ústavní listina v §u 126 staví "manželství, rodinu a mateřství pod zvláštní ochranu zákonů". Vládní osnova však zkracuje četnictvo o právo na ženění, vážíc jej na dovolení. U četnictva tedy bude možno zabrániti prostým správním rozhodnutím oženiti se komukoliv po celý život nebo aspoň po celou služební dobu.

Četnictvo si stěžuje velmi trpce do toho, že jsme je postavili mimo zákon a řád, že jsme z něho udělali druhořadé občany. Jak jsem už v tomto směru prokázal, je to výčitka oprávněná. Její oprávnění je dáno i oním kuriosním zkrácením četnictva o právo volební.

Vládní osnova je však nejen v těchto směrech neústavní. Ona jest takovou i v jiném směru v navrhovaném §u 13, kde se praví: "Zakročuje-li četnictvo semknutě pod jednotným vedením a velením, platí o použití zbraně předpisy platné v tomto směru pro vojsko."

V tomto směru platné předpisy však vy dal president republiky ve své vlastnosti velitele vojska. Stalo se to prostým nařízením nebo rozkazem. Mám dojem, že žádný zákon nesmí se odvolávati na nějaké nařízení, nýbrž že musí sám býti takovou normou, aby byl rámcem pro nařízení. Opak je ústavní nemožností. Ostatně se nám velmi lehce může státi, že některý president vydá daleko přísnější předpisy v tomto směru a my v tomto zákoně dáváme svolení k tomu, aby se jich použilo i pro budoucno. Mám dojem, že vláda právě pro toto ustanovení tak "fortelně" nechává projednávati celou osnovu ve spěchu, takřka na komando. Ostatně vládní nařízení a také nařízení presidenta republiky smí býti podle §u 55 úst. listiny vydáno jen k provedení nějakého zákona, žádný zákon však se nesmí dovolávati nějakého nařízení, tím méně ovšem nařízení budoucího.

I v tomto směru tedy osnova opětovně porušuje ústavu. Tato osnova však se i ústavě vysmívá. V §u 25 se jí stanoví, že "zvláštními předpisy upraví se četnické platy aktivní i odpočivné a zaopatřovací", což má provésti ministerstvo vnitra, jak praví čl. III osnovy. Od převratu do dneška jsme upravili požitky aktivních četníků zákony čís. 186/1920, 495/1922, 394/1923, 103/1926 a odpočivné požitky a zaopatřovací pak zákonem čís. 153/1923. Všechny tyto zákony nestojí patrně za nic, neboť dnes na to bude stačiti ministerstvo vnitra, aby to udělalo lépe. Četnictvo bude tedy napříště jediným stavem, jehož požitky nebudou upraveny zákonem.

§ 6 úst. listiny praví sice, že moc zákonodárnou vykonává pro celé území republiky Národní shromáždění. Jak jest zřejmo, porušuje osnova i toto ustanovení, neboť ona právě v tomto směru vyjímá celé území, na němž je četnictvo, z vlivů zákonodárství, aby toto četnictvo vydala v moc byrokracie. V tom vidím nejpodstatnější nebezpečí pro legislativu a nenalézám dosti slov, abych odsoudil tuto snahu po rozmnožení moci byrokratismu na úkor legislativy.

Výkonného četníka vidí náš občan denně. Posuzuje jeho dílo a přenáší z jeho činů odpovědnost na zákonodárce. Jak ponese dnešní většina odpovědnost za toto zbyrokratisování četnictva, je otázkou, kterou bychom měli velmi vážně uvážiti.

Osměluji se upoutati pozornost na tato několikerá porušení naší ústavy vládní osnovou a prosím, abyste na tom projevili trochu větší účast, než se jí dočkalo četnictvo za to, že pomáhalo stavěti republiku nenáročně s obětmi na životech. Porušení ústavy bylo dokázáno při zrušení volebního práva četnictva. Postavíme-li četnictvo i ve všech těchto směrech, jak jsem je naznačil, mimo dosah ústavní listiny, pak nesmíme od četnictva očekávati jen obdiv a lásku k ústavě, ale musíme velmi vážně starati se o to, aby v četnictvu nenastal pravý opak.

Vedle oprávněných výtek do formy projednání a do neústavnosti této osnovy nemohu si však nevšímati i těch mnohých zvráceností, které v osnově jsou.

Přihlédnu-li k jednotlivým paragrafům osnovy, nemohu neviděti, že už § 13 se stará jen o zostření práva na použití zbraně. Pravda, nelze dosti přehlížeti, že ve všech 4 bodech osnovy §u 13 je použití zbraní četníkem oprávněno. My jsme dovedli odpovědně odhlasovati už r. 1920 prvé tři body, chápeme také i ten čtvrtý, to jest onen, který je jedině nový: "Jestliže nebezpečný zločinec na vyzvání četníkovo se nevzdá, nebo se zdráhá opustiti svůj úkryt." V tom ani s našeho stanoviska, jako spolubudovatele tohoto státu, nevidíme nijakého nebezpečí, bude-li tu dosti možnosti kontroly nad použitím zbraní četnictvem. Bohužel té ani tu není. Dnes, když četník použije zbraně, je použití kvalifikováno buď představenými četnickými nebo vojenským soudem tak laxně, že žádný četník nemusí se obávati nepříjemných následků, když dobře trefil a zabil. V tom je vada. Četnictvo nekoná svou těžkou službu jen mezi vojskem, nýbrž skoro výlučně jen mezi civilními občany. Kvalifikovati tedy, zda to které použití zbraně četnictvem bylo zákonem odůvodněno, by měly soudy civilní a ne vojenské.

Vedle této vady postrádáme v osnově však snahu po humannějším jednání s provinilci. Chemie a i pyrotechnika dnes už vytvořila tolik omamných prostředků, smrdutých pum, pum přivodících slzení atd., že by bylo povinností lidsky myslících státních institucí, aby těchto vymožeností využily vždy, tedy také i ve službě četnické. V Berlíně na policejní výstavě byla dokonce vystavena policejní pistole, která na několik minut po vystřelení činila toho, proti komu bylo vystřeleno, dokonale k odporu neschopným, ponechávajíc jej jinak úplně zdravým. Konečně máme i svoji praxi s obušky u policie. Ovšem, jak teď se dovídáme, obušky se neosvědčily a mají býti nahrazeny šavlemi.

V praxi četnictvo je hnáno velmi okázale k tvrdému vystupování proti dělnictvu, ne však tak proti demonstrantům jiných stavů a politických barev. Na př. hned ne proti fašistům. Nevím, pokud na tom jsou vinny zprávy o tom, že velká řada četnických důstojníků byla zapsanými fašisty, ale snad i to mělo nějaký význam.

Vedle těchto nedostatků nutno litovati i toho, že vládní osnova nehledá prostředky, jak by čelila poslednímu výnosu maďarského ministerstva vnitra. Podle úřední zprávy Četky, uveřejněné dne 23. listopadu 1927 v "Prager Presse", dovolilo maďarské ministerstvo vnitra všem maďarským četníkům, aby konali službu v úboru civilním; mimo to pak zřídilo řadu oddílů četnických, které jen v civilu budou konati službu. Tím má býti rozvětvena na našich hranicích maďarská špionáž do větší míry než byla dosud. Maďarská vláda tedy vidí ten ohromný prospěch v bezpečnostní službě, když ji dá konati nenápadně, takřka neviditelně. Docílí tím nejen úspěchu, ale i snížení risika bezpečnostní služby. I u nás je to dokázáno. Od převratu nepadl ve službě ani jeden civilní detektiv, kdežto četníků v jejich nápadné výstroji padlo, jak vládní důvodová zpráva praví, už 45. Podle mých zpráv padlo jich však už 56, neboť vládní důvodová zpráva nepočítá ony, kteří zemřeli následkem poranění na Těšínsku nebo na Slovensku, ani ony četníky, kteří zahynuli pod vlakem při výkonné službě, řadíc tyto poslední patrně k těm 82 sebevraždám, které četnictvo vykazuje, jako důkaz onoho "správného" systému, který se nám tak okatě a vtíravě chválí, aniž by počkal, zda bude z jiné strany také pochválen.

Ježto však proti našim, křiklavě od Nového roku přilbou vystrojeným četníkům, budou no maďarských hranicích státi maďarští četnici neviditelní, bude služba našich nejen nezměrně ztížena, ale jejich osobní nebezpečí zvýšeno. Ministerstvo vnitra mělo povinnost vyvoditi z těchto skutečností ony důsledky, které jsou samozřejmé. Ovšem to není možné provésti nějakým nařízením. V civilním úboru službu konající četník musí býti chráněn ustanovením o vrchnostenských osobách a takové ochrany prostým nařízením mu zajistiti nelze. To se mělo státi zákonem, neboť jen zákon může někoho kvalifikovati za osobu vrchnostenskou.

Ježto tyto vypočtené nedostatky jsou příliš podstatné, nemůžeme hlasovati ani pro tento paragraf, neboť i jím je porušována ústava, jak jsem již ukázal.

Chci-li si všimnouti ustanovení novely v §u 24, musím se ohlédnouti po účelu tohoto neústavního zkrácení četníků o lidská práva. Jaký účel má toto ustanovení? Není v něm nic nového. To bylo už za starého Rakouska, že četničtí důstojníci povolovali četníkům ženění jen s tou, která se jim líbila, a má tomu tak býti i nadále. Tedy tradice je v tom. Ale pak je tu povinnost, aby tato tradice byla doprovázena také takovými ustanoveními jiných předpisů, jako tomu bylo za Rakouska.

Snad bude slavnou sněmovnu zajímati, konstatuji-li, že za Rakouska četníci nebyli povinni platiti alimenty. Nedovolovalo to jedno ustanovení "Gebührenvorschriftu für die k. k. Gendarmerie", který ke "zvláštní chvále" četnické správy do dneška i s tímto titulem je ještě v platnosti. Tuším, že to bylo ustanovení §u 93 tohoto předpisu. Toto ustanovení však bylo platovými zákony a jinakými předpisy zrušeno. Četník tedy dnes musí platiti alimenty jako jiný občan a lze mu obstaviti i dvě třetiny požitků ve prospěch alimentačních povinností.

Ježto tato vládní osnova váže ženění četníka na zvláštní povolení jeho představených, je nutno také vyřešiti otázku, co se má státi a kdo má platiti alimenty, když četník prosí o povolení ženění s nemanželskou matkou jeho dítěte a tohoto povolení nedostane? Kdo v tom případě bude platiti zaň alimenty? On k tomu nemůže býti právně nucen, neboť by si chtěl nemanželskou matku vzíti za ženu, ale nemůže. Stát zas nemůže býti soudem uznán otcem a tedy také ne ku placení alimentů. Matka ovšem má nesporné právo, aby jí někdo pomohl vyživiti děcko. A žíti v konkubinátě to jistě nepovznese prestiž četnického stavu.

Ustanovení tohoto paragrafu tedy nejen ruší ústavní listinu, ale ono přivodí i takový právní chaos, že nezbude zase nic jiného, než vydati nějaké nařízení, podle něhož četníci nebudou nuceni platiti alimenty. Tak daleko však v republice as nebude možno jíti a celá tato otázka je jen důkazem, jak povrchně se lpí na tradici starých předpisů, aniž by se domýšlely spojitosti a důsledky.

Četnická správa v tomto směru ulpěla na tradici jen z toho důvodu, aby četník byl jen tím závislejší na ní. Ona jej přijímá, četnický důstojník jej křtí ve škole četníků na zkoušku, on jej kvalifikuje, on jej každý měsíc jednou zkouší a pak navrhuje do školy hodnostní, on mu dává povolení, aby se oženil, on jej zapisuje, ožení-li se, křtí jeho děti, posílá četníka k superarbitraci a do pense, kdy se mu zachce, trestá jej podle nejnemravnějšího disciplinárního řádu v naší republice, kdy chce a jak chce, neboť ten četník nemá dnes už žádného práva stížnostního ani práva na dovolání se omilostňovacího práva p. presidenta, ba tento četnický důstojník může četníka propustiti bez pense cestou disciplinární bez možnosti dovolati se opravy Nejvyšším správním soudem. I to je jedním výnosem zakázáno. Četník už dnes není u nás rovnocenným občanem, nýbrž stal se nevolníkem, který jest vydán na milost svým představeným v každém kroku a ve všem.

My jsme vytvořili v tomto směru kastu nadlidí, t. j. četnických důstojníků, a kastu otroků - jinak to nelze nazvati, ať už se pánové s druhého břehu nad tím jakkoli pozastavují.

Je sice pravda, že už dnes povolují četnické instituce ženění četníků, ač to v zákoně o četnictvu nebylo a nedalo by se to držeti před Nejvyšším správním soudem, kdyby došlo ke stížnosti v případě, že povolení dáno nebylo. My můžeme však z této dnešní praxe povolování ženění u četnictva čerpati poučení, co že máme v této osnově sankcionovati, uzákoniti. Mohu konstatovati, že nebylo dáno povolení jednomu strážmistru k ženění s dcerou čelného sociálně demokratického funkcionáře, v jiném případě nebylo dáno povolení k oženění se s matkou dvou nemanželských dětí četníkových proto, že její matka byla kdys r. 1919 potrestána pro předražování 1 litru kozího mléka. To bylo ve Slezsku. Na Slovensku pak nebylo povoleno, aby si vzal četník nemanželskou matku svého děcka proto, že byla sestrou starosty obce, zvoleného na program komunistický. V takových případech bych mohl pokračovati do nekonečna, aniž bych přihlédl k případům, kde svobodný staniční velitel sám si chce některou dívku vzíti a proto ji nedoporučí za ženu svého podřízeného a tak zničí štěstí dvou mladých lidí.

Tohoto ustanovení zneužívala praxe četnických důstojníků už dnes k politické persekuci, ke mstě a k ničení důvěry ve spravedlnost našeho právního řádu. Ono je ve své podstatě protiústavní, ve svých důsledcích, jak jsem dokázal, nezákonné, ono je nejvýš nemravné, neboť bezúčelně zvyšuje odvislost podřízeného od představeného, který tím stává se vládcem nad lidstvím podřízeného. Proto nemůžeme ani pro toto ustanovení hlasovati.

Mám-li za povinnost dokázati záludnost vládní osnovy, pak mohu nejsnáze tak učiniti rozborem §u 25 této osnovy. Podle znění osnovy má ministerstvo vnitra upravovati platy odpočivné a zaopatřovací samo prostým nařízením bez souhlasu vlády, tím méně už parlamentu. Ministerstvo vnitra uzákoněním této osnovy se stane neomezeným a také neodpovědným "chlebodárcem" všech as 11.000 četníků, ono od nich bude moci požadovati za úpravu i věci nelíbivé, nebudou-li to i věci nezákonné. V každém případě nastolí ministerstvo vnitra vládu protekce a korupčnictví, jichž obou je u četnictva už dnes více než je zdrávo a než by při kontrole bylo možno.

Nastínil jsem už, v čem dnes rozhodují četničtí důstojníci nad četnictvem. Uzákoněním této předlohy budou rozhodovati i o té trpké skývě chleba rodin četníků a tak z četníka tvořiti byrokratického sluhu pro všechny případy. Běda četníku, který se nepoddá! Toho za Rakouska "dělali mürbe", dnes jej existenčně zničí.

Ministerstvo vnitra touto osnovou dává nám však do rukou důkaz, že platový zákon nebyl dostatečným a dobrým zákonem, že to byl zákon pro denivelisaci a ne pro státní zaměstnance nižších kategorií. Ono zapomíná, že je to velmi účinná zbraň pro ostatní státní zaměstnance, když tito právem budou moci poukazovati na to, že to, co nestačí pro četnictvo, také nemůže stačiti pro ostatní. Tak smrtonosné zbraně neměla dávati vláda do rukou ostatních v době, kdy všechno zaměstnanectvo jest tak rozhořčeno systemisací a záludným prováděním platového zákona.

Ale ministerstvo vnitra u četnictva s tímto novým zákonem také nepochodí. Četníci mají tak vžitu úctu k zákonu, že prostě vidí v tom jen labilnost svých požitků, jak aktivních tak pensijních, když se jen proti nim uzákoní výjimka takového druhu, jako je tato.

Mám dojem, že by dnešní většina neměla býti tak lhostejna k výtce, že četníci právem nebudou chtíti platiti srážky do pense, když nevědí ani, jak ta jejich pense bude někdy vypadati, neboť může býti každým dnem snížena nebo zrušena. Musím projeviti velmi vážnou obavu před důsledky, vidím-li, jak nebezpečně kluzká je platforma, na kterou se ministerstvo vnitra touto osnovou pouští. Ovšem jemu jde jen o to, aby dostalo četnictvo jako odvislého otroka do své moci, a o to, aby mohlo vyvrcholiti onu nemravnou protekci, která u četnictva vládne ve směru služebním i ve směru požitkovém. Některá ustanovení požitkových předpisů četnických totiž rozumově bránila takové protekci. Bylo to hlavně ustanovení, že vrchním strážmistrem nesmí se státi nikdo dříve, kdo nesloužil u četnictva 10 let.

To má býti zrušeno, ne proto, aby bylo nahrazeno lepším, ale jen proto, aby byla otevřena vrata - ne dvéře - protekci. Ostatně ministerstvo vnitra - patrně v očekávání tohoto zákona - to už provedlo nařízením ze dne 22. listopadu 1927, č. 75.002. Toto nařízení je sice nezákonné, neboť se odvolává na § 3 zákona o četnictvu, kterým však je upravena kompetence ministerstva vnitra jen ve směru výkonu služby, o počtu četnictva, o jeho organisaci, nebo jak má býti četnictvo vycvičeno, vystrojeno a vyzbrojeno, ne však, jak má býti ta která hodnost upravena. To upravoval zákon č. 186/1920 a zákon platový č. 103/1926. Mám úctu před ministerstvem vnitra, ale skutečnost, že si dovolilo opravovati platový zákon prostým nařízením, tuto úctu nezvyšuje.

Podle citovaného nařízení budou u četnictva zavedeny nové "hodnosti", a to strážmistrů, štábních strážmistrů, praporčíků a vrchních strážmistrů, mimo to ovšem i výkonných důstojníků a důstojníků správních a účetních. Potud by to byla konec konců jen formalita, která dokazuje, jak všestranně ministerstvo vnitra lpí na zřízení ministerstva nár. obrany, kde tytéž hodnosti byly také zavedeny.

Ministerstvo vnitra však v tomto nařízení praví, že s hodností praporčíka je spojen požitek II. platové stupnice §u 132 platového zákona, čili ono přehlíží ustanovení §u 137 téhož zákona. Tam je stanovena podmínka nabývání hodnosti vrchního strážmistra a také titul.

Nemůže býti sporu, že zákonem stanovený titul nemůže býti zrušen nařízením, i když je vydává ministerstvo vnitra. V tom však by nebylo zlo celé. Ministerstvo vnitra opouští linii zákona platového i v tom, že ustanovuje nové podmínky pro nabytí hodnosti vrchního strážmistra. Platový zákon stanovil jen podmínky 10 let služby u četnictva a absolvování hodnostní školy. Jinak spojil vyšší příjem vrchního strážmistra s jeho funkcí staničního velitele. Byla to tedy odměna za vyšší odpovědnost, tedy plat funkční.

Nařízením se stanoví, že veliteli stanic mohou býti i strážmistři, štábní strážmistři, obojí, i když by měli hodnostní školu absolvovánu a 10 let služby, a konečně také praporčíci, když oboje uvedené podmínky také vykazují. Tím degraduje práci staničního velitele na práci nezhodnocenou podle zásady platového zákona, t. j. zásady, že místa se systemisují "podle svého významu se zřetelem na způsob služby". Jistě je to velmi podivné, a my přijdeme ještě k tomu, že to není prvním porušováním zásad platového zákona č. 103, které tu provádí ministerstvo vnitra, že také u ostatních resortů je vnucováno meziministerskou komisí takové porušování zákona na neprospěch zaměstnanců a na prospěch nové korupce a nové protekce.

Jestliže ministerstvo vnitra už dnes nezákonným způsobem porušuje zákony u osob četnických, jak bude asi vypadati jeho prakse, až bude touto osnovou oprávněno upravovati platy aktivní a odpočivné samo, bez kontroly vlády a parlamentu? Kde je tu dodržen slib vlády, že systemisace všech míst bude se díti za součinnosti komisí podle zákona 286/1924? Kde jsou v tom dodrženy zásady o odměně risika služby, o odměně vyšších námah atd., jak o nich bylo tak okázale bájeno, když byl platový zákon dělán?

Mohl bych přestati na tomto důkazu o tom, že ministerstvu nejde v této osnově o to, aby četnictvu nadlepšilo, nýbrž jedině o účin mravní, t. j. aby četnictvo bylo ve všech směrech odvislým od byrokratismu. Chci však přesvědčiti o tom i z prakse starší. Ministerstvo vnitra bylo zmocněno zákonem o četnictvu č. 299/1920, aby zákon provedlo. Dodnes nevydalo prováděcího nařízení, neboť takové nařízení by musilo vydati ve srozumění s ministerstvem nár. obrany, a to se nestalo.

Ministerstvo vnitra bylo zákonem č. 186/20 zmocněno ku provedení zákona. Provedlo jej až nařízením ze dne 7. října 1921, tedy skoro za dva roky. Ministerstvo vnitra je dodnes dlužno prováděcí nařízení k zákonu ze dne 13. července 1923, č. 153, tedy za 4 1/2 roku nevydalo prováděcího nařízení k zákonu četnicko pensijnímu, ač v tomto zákoně je na 16 místech vyzváno, aby otázky upravilo nařízením. Konečně je ministerstvo vnitra povinno upraviti vedlejší požitky podle zákona platového. Hlavně podle §u 148 by mělo upraviti četnický přídavek na slíbenou výši. Dodnes tak neučinilo.

Mohu tedy tvrditi, že ministerstvo vnitra mělo dosti možností, ba i dosti času k tomu, aby provedlo četnické zákony. Neprovedlo je a nyní žádá zvláštní zmocnění k tomu, aby mohlo požitkové poměry u četnictva upraviti bez kontroly a bez půdy zákonů. Mám i tu obavu, že nechce tyto poměry upravovati vůbec a že podrží dnešní chaotický stav. A o to mu jde asi. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Uzákoněním této osnovy pozbude četnictvo i posledního práva, které mu ještě zbylo. Ono se nebude smět dovolati ani v těch nejkřiklavějších případech Nejvyššího správního soudu, aby tak došlo spravedlnosti. Ministerstvo bude oprávněno všechny požitky upravovati nařízením, tedy i takovým, jako bylo jedno z několika z poslední doby, kdy nařídilo četníkům, aby vrátili omylem úřadu jim přeplacené požitky až od r. 1920, ač platový zákon výslovně dovoluje v takových případech, kdy byly požitky bona fide zkonsumovány, že smějí býti požadovány nazpět jen za 3 léta nejvýše, nehledě k ustanovení, které bylo vždy praktikováno, aspoň ve službách státních, že omylem úřadu vyplacené obnosy nemá práva úřad žádati zpět.

U četnictva nebude platiti vůbec žádná požitková norma. Aktivní i pensijní požitky budou labilní. Četníci mají sice povinnost chrániti právní řád ve státě, ale ne ten právní řád svůj; u četnictva to bude právní neřád. Oni mají touto cestou býti vyučeni nelásce k zákonům, k jejich ignoranci. V tom je nemravnost, nebo jak to chce kdo nazvat.