Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. inž. Kallina (německy): Dámy a pánové! Vládní prohlášení, pronesené včera s tohoto místa, osvětluje jako blesk logicky nutné účinky mírových diktátů, o nichž věřili přes všechna poučení ze světové historie vítězové i spoluvítězové z r. 1918, že budou moci vnutiti Evropě trvalý mír bezpráví. Pro každého v dějinách obeznalého člověka jest všední moudrostí, že národové po takové těžké, krvavé válce - ve které také po jejím ukončení bylo pokračováno strašlivým působením hladové blokády, vysmívající se vší lidskosti - mohou býti sice přinuceni, aby podepsali mírový diktát, jest však také samozřejmým, že národové vnitřně zdraví jeví snahu - nechtí-li páchati sebevraždu - aby svrhli otrocká pouta je svírající a aby užili každého prostředku, aby tomuto stavu moderního otroctví, vymyšleného se vší rafinovaností, učinili co možná brzy konec.

Jak smýšlí mravně vysoko stojící mužové všech kulturních národů u vědomí své lidské odpovědnosti již dnes o těchto hanebných mírových smlouvách, jest až příliš známo a proto upouštím od nového uvádění jednotlivých citátů a chci se zabývati účinky těchto diktátů. které, ohrožujíce postižené národy v kořenu jejich bytí, byly nazvány falešně mírovými smlouvami.

Na počátku své úvahy chci uvésti, že v novém, demokratickém mírovém věku postačí již odeslání vlaku o 5 vagonech s rozloženými kulomety, aby byl přiveden svět nebo při nejmenším svět Malé Dohody v rozčilení a polekán. Že dr Beneš jako duševní původce, jako duševní otec tohoto komplexu států prožívá právě nejtěžší časy, jest pouze ovocem zlého činu, který na něm tíží. Ještě před 20 lety mohly celé vlaky těžce naložené municí a zbraněmi křižovati celým světem, míjeti státní hranice, aniž v tom někdo spatřoval ohrožování světového míru. Již to je po mém mínění důkazem, že se poměry po této stránce v čase poválečném značně zhoršily a že v tomto mezidobí byla učiněna opatření, jimž sluší v prvé řadě dáti vinu na tomto vývoji, ohrožujícím pravý mír. Po mém mínění jest povinností nás všech, jest mravní povinností každého přítele pravého míru, jest povinností každého, kdož nad lidskostí nechce zoufati, jenž si je vědom své odpovědnosti, jenž chce zabrániti novým krvavým válkám, aby ukázal na vinu oněch, kdož spolupůsobili směrodatně především na vývoj těchto poměrů. K tomu jest však po mém mínění zapotřebí, aby se zlu šlo na kořen a nikoliv aby se někdo spokojil laciným, pacifistickým, frásovitým žvastem místo osvobozujícího skutku. Odsouzení války jest krásnou věcí samo sebou. skutečně však možno zabrániti válkám na světě pouze tehdy, pátrá-li někdo po příčinách, jež vedou k novým válečným vývojům, a má-li kdo odvahu odstraniti tyto příčiny podle možnosti klidnými prostředky. S tohoto jedině správného stanoviska posouzena, musí býti se vší rozhodností odmítnuta již úvodní věta vládního prohlášení, zde proneseného: "Vláda jest si vědoma, že dodržování mírových smluv a správné plnění všech závazků, jež jednotlivé státy smlouvami převzaly, je základem dobrého poměru mezi státy a předpokladem míru", ježto nejde u těchto tak zvaných mírových smluv o svobodné rozhodnutí dvou smluvních stran, nýbrž o jednostranný, ničivý diktát, k jehož uznání byla druhá strana jednoduše přinucena hrozbami nejhoršího druhu - jak tomu bylo v tomto případě hrozbou blokády vyhladověním.

I z řad tehdejších diktátorů samotných vyskytli se již dnes mužové, jako Lloyd George, kteří žádají revisi těchto mírových podmínek, jichž postižení nemohou splniti, shledavše podle skutečnosti, že ztrnulé trvání na jednotlivých podmínkách by přirozeně musilo vésti ke katastrofé. Lloyd George se vyjádřil doslovně, že příčiny nebezpečí nových válek v Evropě tkví v hraničních sporech. jež povstaly tím, že byly utvořeny r. 1919 mírové smlouvy, v době, kdy vládlo všeobecné roztrpčení následkem dlouhé války a kdy byly spojencům dány nedostatečné a nepraktické informace - vzpomeňme jen na prolhaný obsah pověstného memoiru III. Lloyd George se vyjádřil dále, že pohraniční otázky v Evropě může řešiti jen smírnou cestou Svaz národů a teprve po odzbrojení evropských mocností. Poukazuji dále na to, že uváděcí nota Clémenceau-ova z 16. června 1919 ke smlouvě Versaillesské výslovně slibuje možnost revise, a prohlašuji, že Svaz národů se mine se svojí úlohou, odmítne-li jíti touto cestou. Toto poznání razí si tedy všude cestu. Jest to plodem spáchané těžké zrady na 14 článcích Wilsonových, který napnutě naslouchajícím a po míru toužícím národům slíbil přinésti mír na podkladě neovlivněného vykonávání sebeurčovacího práva národů, že tudíž každý národ může se sám rozhodnouti, kam chce patřiti a kdo mu může vládnouti.

Tomuto poznání, dalšímu šíření tohoto poznání odporují mezi národy pouze vítězové, kteří porušujíce svaté zásady míru zřídili na místě spravedlnosti systém násilí, jaký svět sotva před tím znal. Pro ně je též Svaz národů pouze prostředkem k cíli udržeti mírové podmínky za každou cenu, poněvadž vědí, že ve chvíli, kdy by místo vnuceného diktátu nastala pravá spravedlnost, byli by nuceni zříci se z valné části svých kořistí, jichž dobyli v boji lži a zkroucených skutečností proti pravdě, před neinformovaným forem roku 1919. Tomuto vítězství lži a násilí nad pravdou a spravedlností podlehlo pouze ve střední Evropě 40 milionů lidí, kteří jsou dnes poddáni cizímu otroctví, jsouce odtrženi od svého přirozeného kmene, proti svojí vůli, projevované hlasitě a slavnostně.

Dřívější italský min. předseda Nitti mluví v jednom ze svých děl o 6 nově utvořených Alsasko-Lothrinkách a vidí v nich nejtěžší ohrožení světového míru. Kdo tudíž chce skutečně pracovati o udržení světového míru, musí jíti na kořen těchto skutečností a dáti se vésti snahou, aby těžké prohřešení na těchto 40 milionech lidí bylo napraveno co nejdříve. Jedině pak, rozvine-li Svaz národů svoji činnost tímto směrem - ke změně neudržitelných, světový mír ohrožujících ustanovení - dá se očekávati, že možno zapsati do světových dějin jeho založení jako spásu pro lidstvo a jeho působení jako požehnané. Ale dosavadní činnost Svazu národů nemůže nás naladiti právě nadějně. Proti svatým ideálům, na jejichž základě byl utvořen, neučinil přes své devítileté trvání skutečného kroku naznačeným směrem, ba naopak, byli jsme až dodnes nuceni zříti v něm pouze nástroj moci k udržení těchto násilných mírových smluv a zjistiti od vstupu Německa, že se v první řadě snažil, aby se vyhnul řešení všech významných otázek, aby znemožnil předem spravedlivý zásah Německa v radě Společnosti národů.

Jednou z nejdůležitějších otázek, jimiž by se měl Svaz národů podle svých stanov zabývati a také se zabýval, je, jak známo, otázka odzbrojení, jako všeobecně uznávaný předpoklad pro skutečný mír národů. Lloyd George označil, jak jsem se již zmínil, jako první podmínku pronikavé revise trvale neudržitelných ustanovení tak zvaných mírových smluv především odzbrojení států, jež dosud neodzbrojily. Víme, že neustálé ohrožování světa a světového míru způsobuje politické chování Francie a jí vedených vasalských států. Víme, že bylo dokonale odzbrojeno Německo a střední mocnosti, víme však také, že to bylo smluvní povinností i ostatních smluvních stran a také jest, aby nyní samy odzbrojily. Místo, aby odzbrojení v těchto státech započalo, mohli jsme však jen zjistiti všeobecné zbrojení o závod. Aby pacifistické kruhy byly uvedeny v omyl, pokračuje ještě stále v zasedáních odzbrojovací komise Svazu národů, která, jak známo, koná schůze za předsednictví československého ministra zahraničí dr Beneše, obírá se nejrůznějšími přípravnými otázkami, jež jest řešiti, jen aby nedošlo k odzbrojení nepřátelských států. Dovede věc vždy zase tak formulovati, že jsou vždy kladeny ještě nesplnitelnější podmínky, takže není možno přese vši prý dobrou vůli dojíti ke skutečnému odzbrojení. Poukazuji na to, že především se prohlašuje, že není možné okamžité odzbrojení států bývalého nepřátelského spolku proto, poněvadž zde schází společné podklady pro srovnání, jak by bylo možno zjistiti nynější stav zbrojení v jednotlivých státech. Počátkem minulého roku bylo svoláno zvláštní zasedání do Paříže, obeslané zástupci 27 států, s úlohou vypracovati jednotné schema pro vojenské rozpočty. Dr Beneš se postaral ve vlastním státě, aby toto jednotné schema pro vojenské rozpočty vstoupilo v platnost již několik měsíců před tím. Vzpomeňte si jen - bylo to v onu dobu, kdy náhle bylo shledáno nutným, aby byly předsevzaty v československém rozpočtu přesuny, takže položky, jež dříve bylo možno nalézti ve vojenském rozpočtu, najednou se octly v rozpočtu ministerstva soc. péče a ministerstva veř. prací, nebo byly přesunuty na jiná ministerstva, aby se tím dosáhlo jasného "náhledu" a "průhledu" vojenského rozpočtu. Vzpomenete si na onen zákon, tuším z 16. nebo 17. prosince 1926, kde mimo to bylo usneseno, že v budoucnu nesmí vojenský rozpočet býti vyšší než 1400 milionů, při čemž bylo zároveň pojato ustanovení, že bude zřízen, nikoliv sice tajný, nýbrž pouze pro okolní svět utajený vojenský výstrojný fond, dotovaný ročně 350 miliony korun. To všechno byla opatření, zdánlivě snad také odporující stanovisku pana dr Beneše. Nejsem o tom informován a také není nikdo z pánů ministrů přítomen, aby nám o tom podal vysvětlení. Pravděpodobně snad zde zvítězil zlý úmysl jiných nad dobrou vůlí pana dr Beneše, aby se konečně dosáhlo jasného, průhledného, jednotného schematu pro vojenský rozpočet. Skutečností jest, že československý stát učinil veškerá opatření, aby okolní svět postavil před hotovou věc, to jest, aby jej napálil, ježto jeho zástupci nyní cestují po bezpečnostních komisích s vojenským rozpočtem, který ve skutečnosti neodpovídá opravdovému nákladu na vojenské záležitosti v českém státě, neboť jak jest možno na základě posledně předloženého státního rozpočtu dokázati, nečiní vydání 1400 milionů korun, nýbrž ve skutečnosti 2.1 miliardy. Vidíme tedy, že bylo ukryto okrouhle 700 milionů korun, které byly rozděleny na jiné kapitoly státního rozpočtu, aby se přiměřeně vyhovělo všeobecnému přání po průhledném, všem státům společném podkladu jednotného schematu pro vojenské rozpočty.

Mohlo by se také tvrditi, že tato tajná zbrojení - neboť možno zde právě mluviti pouze o tajném zbrojení - nemají vlastně jiného účelu, než konečně jen že se béře náležitý zřetel na ochotu Československa k vnitřnímu míru, to jest utvořiti vhodným zvýšeným zbrojením, jež jest ostatním neznámo, onen mocenský faktor, který pak v dané chvíli, když pušky spustí proti vůli vládnoucích kruhů, Československu umožní, aby bránícího se třetího přiměřeně zdolalo. Tomu se říká dnes odzbrojení, tomu se říká bráti náležitý zřetel na všeobecný požadavek světového míru co možná rychle a důkladně odzbrojiti.

Avšak mimo tento podvod s odzbrojovací komisí byla také připravena ještě druhá formule. A to známá, pověstná formule o bezpečnosti. Když se Lloyd George vyjádřil, že jest ku provedení nutné revise mírových smluv rozhodně zapotřebí, aby odzbrojily především evropské státy, bylo řečeno, že odzbrojení není možným dříve, dokud nebude požívati každý stát, a to každý ze států na válce zbohatlých, úplné bezpečnosti, že nutno trvati na ustanoveních mírových smluv, byť by byly v praktickém životě neproveditelnými, a žádány všechny jistoty pro to, že nebude nikdy uznána revise mírových smluv, ani Svazem národů. Vážené dámy a pánové! Vzpomenete si zajisté, že pan president Masaryk opětovně se vyjádřil v tom smyslu, že mírové smlouvy, jak dnes zde jsou, mají zapotřebí opravy a že podle jeho mínění budou možny i korektury hranic v zájmu dalšího vybudování míru ve střední Evropě. To řekl pan president státu. Pan ministr pro věci zahraniční se sice vyjádřil v jedné z posledních schůzí, a to pod vlivem onoho známého říjnového článku Lloyda Georga, který působil v Praze skoro jako puma, že také on jako pravý obhájce mírové smlouvy trvá na provedení všech článků smlouvy o Svazu národů a mírových smluv, že také on uznává, že na základě článku 18 smlouvy o Svazu národů jest snad možno přikročiti k revisi mírových podmínek. Na přímý dotaz. zda se tato možnost vztahuje i na korekturu nemožných, etnografickým poměrům odporujících hranic, odpověděl: "Za žádných okolností." Popírá tudíž sám ony mírové smlouvy a smlouvy o Svazu národů, na jejichž vytvoření měl tak velký podíl, v té chvíli, kdy by se mohla jejich ustanovení obrátiti proti jeho vlastním přáním a plánům. Možno klidně říci: Pan dr Beneš jest opravdovým, poctivým a přesvědčeným přívržencem Svazu národů. (Posl. dr Lehnert [německy]: Jeden je jako druhý. Myslím, že je ještě nejlepší ze všech!) Gratuluji ti k tvému mínění.

Porady, nyní odsunuté na kolej formule o bezpečnosti, budou, jak známo, dále vedeny zítřejšího dne v Praze. Nemožno sice tvrditi, že by se tak dálo za prudkého návalu zástupců různých světových států. Pokud se možno dověděti z úředního tisku, jest nával mimořádně nepatrný a dostaví se jen několik málo zástupců, aby naslouchali jaksi jako nezúčastnění posluchači novým Benešovým ujišťováním o míru.

Porady odzbrojovacích komisí odvrátily se úplně od oněch podmínek, jež dříve všeobecně platily za vodítko. Vidíme při těchto poradách vytyčování nových požadavků, jejichž splnění jest vzájemně vyloučeno, a to jest pravý důvod úplné bezvýslednosti dosavadních porad. Vždyť státy vítězné nejsou ochotny splniti ani jedinou podmínku mírových smluv, a to ve chvíli, kdykoli se tím jim samým ukládají závazky. Ve skutečnosti chtějí, i když mluví tak často o míru a o udržení světového míru, aby prý tomuto sloužili přec jen něco zcela jiného, neboť jejich pravá snaha jest brutální udržení podmínek násilného míru. Heslem na této cestě jest, jak jsem se již zmínil, bezpečnost a obrana, a podle jejich mínění byly určitě loupežné války Ludvíka XIV. a polní tažení Napoleonova pouze jen válkami zabezpečujícími a obrannými pro francouzskou nadvládu v Evropě, tudíž nic jiného než jejich dnešní snahy, které si podle Masaryka spojenci vytkli za cíl ve světové válce ve službách humanity a mravnosti, aby Evropu, ba celý svět osvobodili od násilného panství pangermanismu a zavedli novou politickou organisaci Evropy. již by bylo vybudovati na ethickém základě humanity a sebeurčovacího práva národů. Tudíž na základě pravé demokracie Masaryk praví, aby tento požadavek odůvodnil, doslova ve své knize "Nová Evropa": "Demokracie je politickou organisací společnosti, která spočívá v práci; není v ní jednotlivců ani tříd, kteří by kořistili z práce druhých; demokratický stát jest prost militarismu, tajné diplomacie, politika vnější i vnitřní podléhá kritice a správě parlamentu. Demokracie toť diskuse. Lidé počínají říditi se argumenty, nikoli libovůlí nebo dokonce násilím. Vidí svůj hlavní cíl ve správě, nikoli ve vládě."

A pak dále: "Národy jsou přirozenou organisací lidstva". a opět dále: "Nejde pouze o svobodu národů. nýbrž o jejich spojení. Heslo bez anexe není dostatečně jasné. Sebeurčovací právo národů, jež vyhlásila ruská revoluce. vyžaduje opravy politických hranic, státy musí býti tudíž znárodněny." Tedy, požadavek utvořiti národní státy, zaujímající uzavřené jazykové území jednotlivých národů. Nechci zamlčeti, že pan president Masaryk, tehdy ještě profesor dr Masaryk toto poctivé přiznání ihned omezuje v nejbližších odstavcích tím. že připouští četné výjimky, které dovolují též připojení jinojazyčných území, pokud toho vyžadují důvody hospodářské a strategické. Na této thesi jest vybudován, jak známo, Memoir III. a násilné vtělení 3 1/2 milionu sudetských Němců do tohoto státu. Bude-li míti stát z porušení tohoto nejsvětějšího přirozeného práva trvalý užitek, ukáže teprve budoucnost. Pro mne a moji stranu zůstanou závaznými pro budoucnost jako v minulosti zásady obsažené ve státoprávním prohlášení a my trváme společně s ostatními potlačovanými částmi evropských národů na vybojování sebeurčovacího práva, jež nemůže býti trvale odnímáno ani našemu národu - jemuž je nucen nyní president státu Masaryk oproti svému dřívějšímu stanovisku, na př. ve své knize "Nová Evropa", se zřetelem na změněné světové poměry - vzdáti plnou úctu. Navázav na toto vyjádření, jež bylo pronešeno k německým žurnalistům centra, kteří zde nedávno dleli, učinil pan president státu další výroky, jež nesmí s naší strany zůstati bez odpovědi. Myslím zde především onen osobivý výrok, jímž dával jaksi německému národu, nikoli jen německým občanům tohoto státu z přinucení, předpisy o státně-politické činnosti, když - předpokládaje správné znění v tisku - se vyslovil, že německý národ má úlohu vypracovati se a vyžíti se ve více státech a to v Německu, Rakousku a Švýcarsku, při čemž na konec ráčil co nejmilostivěji podotknouti, že 3.2 milionu československých občanů německé národnosti netvoří menšinu, nýbrž organickou součást státu. K tomu sluší především zjistiti, že německý národ zásadně odmítá vměšování třetích osob do čistě vlastních záležitostí a že si také nedá od nikoho nadiktovati svůj konečný státní osud. Poněvadž se však nemohu domnívati, že pan president státu vážně věří, že této jeho učitelské činnosti bude uposlechnuto, mohu míti jen za to, že zde jde o stanovisko proti připojení Rakouska k Německu, vsugerované panem ministrem zahraničí dr Benešem. Nechci vyšetřovati, zda takové zahraničně-politické vystoupení pana presidenta státu jest pro stát jako takový snad účelné. poněvadž podle tohoto prejudičního případu nesmělo by se zabraňovati ani jiným hlavám státu, aby nevyslovily svůj politický názor, na př. stran odtržených národnostních území sudetsko-německých nebo maďarských vůči návštěvníkům z Československa.

Čechové vznesli během světové války požadavek. aby byl určen jejich státní osud a je v tom při nejmenším mnoho rozporu. když nyní chce československý president státu odpírati velikému německému národu toto právo na sebeurčení. Myslím, že postačí zjistiti v této souvislosti, že není v životě národů klidu a že již mnohý velikán tohoto světa viděl se přinucena svá mínění během času zrevidovati. Také my sudetští Němci musili jsme se, jak známo, před lety toho dožíti, že jsme zde stáli jako kolonisté a vetřelci, a dnes za několik málo let slyšíme z týchž úst, že prý nejsme menšinou, nýbrž organickou součástí tohoto státu. Nechme slovo slovem! Nejsme menšinou. Kolegům z české strany bych dal rád při této příležitosti však současně jedno ujištění. Nikdy jsme se necítili menšinou a nebudeme se jí nikdy cítiti, avšak také nikoliv organickou součástí československého státu v tom smyslu, který při těchto slovech tanul panu presidentovi státu Masarykovi na mysli, nýbrž cítíme se před tím jako potom jako součást jednolitého, německého, středoevropského jazykového území, jehož státní sloučení je a zůstane cílem německé politiky. Jsme si toho vědomi, že okamžité mocenské poměry mohou zabrániti tomuto slučovacímu dílu. Spoléháme však na vítězivou sílu našeho lidu, který od r. 1918 zmařil s hanbou mnohý nepřátelský plán, míním zde především francouzský vpád do rurské oblasti, a svou úspěšnou, klidnou prací na poli kulturním a hospodářském naplnil svět obdivem, ale také dal znáti, že by další vyřadění této světové dílny bylo neblahým osudem pro celé světové hospodářství. Veškeré, od uzavření míru konané konference, ať již zasedaly v Londýně nebo v Janově, ve Spaa, Ženevě nebo Toiry, neměly jiného účelu, než aby bez formální změny nesplnitelných podmínek mírových diktátů přece ponechaly jakousi volnost, jež by umožnila zabrániti vykrvácení otroka práce Německa, avšak současně také držela v mezích pronikavou revisi mírových smluv. Že politika, kterou vede Francie, nechce vážně sloužiti myšlence odzbrojení, tedy světovému míru, vyplývá již z jejího chování k Německu po uzavření smlouvy locarnské. Dobrovolné uznání západní hranice německé, totiž východní hranice francouzské Německem za současné záruky Angllie a Italie, musilo by býti v témže smyslu provázeno vyklizením Porýnska, neboť jednostranná ochota k dorozumění nemůže vésti ani v zahraniční ani v domácí politice k znatelnému cíli. Východní hranice francouzská je locarnskou smlouvou tak zajištěna, jak tomu nebylo od staletí možno klidně říci od tisíciletí. Přes to, že Německo prokázalo tuto bezmeznou vůli k dorozumění, dostává se mu od Francie pouze odmítnutí a požadavku, aby byla uzavřena i smlouva o východním Locarnu, tedy požadavku pro Německo nesplnitelného, poněvadž nechce vlastní budoucnost samo vsaditi na vážky. Jest příliš dobře známo, že je zamilovaným přáním dr Beneše, přivésti to po zamítnutí ženevského protokolu k východnímu Locarnu. Němečtí státníci staví proti tomuto neoprávněnému požadavku plným právem zjištění, že budoucnost Německa by byla ohrožena, nebudou-li otázky polského korridoru spravedlivě vyřešeny, tedy nemůže býti proti Polsku o východním Locarnu ani řeči. Aby však byla každá pochybnost o jeho poctivé vůli v zárodku utlumena, prohlásilo Německo, že je ochotno snažiti se o revisi příslušných ustanovení jen prostřednictvím Svazu národů, tudíž mírumilovnými prostředky. Totéž platí o Československu. Ostatně uzavřelo Německo s oběma státy rozhodčí smlouvy, na jejichž podkladě jest řešiti veškeré sporné otázky, jež by se vyskytly. Přes to přese vše namáhá se československý ministr zahraničí, místo aby skutečně sloužil problému odzbrojení, vždy stále rozvinouti problém bezpečnosti, a my se toho dožijeme, že bude zítřejšího dne zpráva dr Beneše na konferenci pouze opakováním jeho starého plánu uzavříti východní Locarno. Veškeré jeho plány, ať již nesly jakékoliv jméno, neměly nikdy jiného cíle než opětovné dobrovolné uznání německé východní a jihovýchodní hranice Německem, jež se má současně zříci připojení Rakouska.

V jedné z posledních zahraničních debat v německém říšském sněmu zaujal jeden řečník případné stanovisko k myšlence dorozumění, k odzbrojení a zabezpečení světového míru. Pravil: "Pokud německý národ jest pod výminečným zákonem odzbrojení, pokud nám spočívá pěst našich bývalých nepřátel na šíji, potud nemá dorozumění pravé ceny, poněvadž nebylo uzavřeno rovnoprávnými. Vývoj ve světě pokračuje a je v něm mnoho ohnisek. Mohu si zcela dobře mysliti vývoj, kde může býti pro ten či onen národ s námi hraničící velmi cenným, bude-li míti za souseda Německo nesmýšlející nepřátelsky. Rovnoprávnost, uznání německých životních zájmů, uznání porušeného sebeurčovacího práva národů -- pouze na takové basi jest možným trvalé dorozumění."

Tento cíl nebyl však nikdy, a to bych rád zvláště zdůraznil, ještě nikdy cílem československého ministra zahraničí dr Beneše. Neboť dr Beneš dojista často dobře maskován ve své zahraniční politice dal se vždy ovládnouti stanoviskem, jež se neslo v duchu nepřátelství proti německému národu, jak bylo jím již za války propagováno, a v němž nyní, v čase demokratického míru, systematicky pokračuje. Avšak i on bude nucen časem se poučiti a uznati moc událostí a uznati, že Německo r. 1928 není již tím zdeptaným a vykrváceným Německem z r. 1918. Jeho nepřátelství k připojení a trpění pokračujícího útisku též pod pláštíkem českoněmecké vlády a odnárodňující politika v tomto státě bude se musit říditi konečně jednou stoupajícím vývojem německého lidu, nemá-li český národ jednou utrpěti těžkou škodu. Uznávám plně, že za daných poměrů bude Čechům přicházeti za těžko, shledají-li po desítiletém trvání vlastního státu, že opojení z vítězství a mírová práce vytvoří často vzájemné pohledávky a že napadly příliš brzy na mladou ratolest samostatného státu těžké kapky starostí. Bylo by však od Čechů nanejvýš nespravedlivé, kdyby chtěli obviňovati sousední národy. Neboť všechna ta nebezpečí, jež mladý stát ohrožují, jsou přece jen pouhým následkem nenasytnosti českého vedení z r. 1918. Kdyby se byli tenkráte spokojili územím, jež by bylo obsahovalo jazykové oblasti české a slovenské, dopadalo by to dnes lépe s konsolidací střední Evropy a ještě jednou tak veliké transporty zbraní by nenaháněly strachu a úzkosti pokojně pracujícímu obyvatelstvu nových států. Kdyby se bylo provedlo 14 Wilsonových článků, byl by si směl každý národ sám zvoliti svůj státní osud na základě provedeného hlasování lidu, nebylo by dnes částí národů, žijících ve střední Evropě pod cizím útiskem, nýbrž národnostní státy, utvořené volným rozhodnutím obyvatelstva, které mohly úspěšně po semknutí na hospodářském poli dále pracovati, a to nejen v zájmu jednotlivých států, nýbrž všech národních kmenů tyto státy obývajících. Na místě tohoto vývoje vidíme však, jak vzrůstá nepokoj, a to nejen ve střední Evropě, nýbrž v celém světě. Podrobené části národů, nebo národy slouží za míč nebo za skákací lávku velkým státům, za nástroje jejich imperialistické politiky, jež zná jediný cíl, brutální rozšířeni moci. Marně se pokouší státy Malé Dohody vzpírati se tomuto vývoji. Již založení Malé Dohody bylo takořka poznáním, že čím dále se vzdalujeme od r. 1918, že tím méně se budou chtíti velké státy Dohody starati o malé a velké starosti malých států. Již dnes hledíme s otevřenýma očima, jak malé, rozkouskované Maďarsko, dnes ještě s nerozšířenými hranicemi. vzrůstá na přední stráži jedné velmoci na mocenského faktora, který nedá spáti špatnému svědomí sousedních států. Pět vagonů zbraní italského původu majících za domnělý cíl Varšavu uvádějí kabinety Malé Dohody v nehorázný zmatek. Jest to nejlepším měřítkem pro tolik opěvovanou konsolidaci Československa a jiných malých států. Světové velmoci Italie, Francie a Anglie - chci uvésti pouze evropské nedají se přivésti ze svého klidu, nýbrž povolí se jen malým státům, starostlivým o svoji bezpečnost, aby přednesly svatogotthardský případ společně v sekretariátu Svazu národů a tím jest učiněno zadost svědomí světa, lépe řečeno svědomí Svazu národů. Nezmýlíme se, zjistíme-li, že rada Svazu národů nebo státy, jež jsou v radě zastoupeny, musí se zabývati tím časem jinými starostmi, tak na př. úpravou reparačního problému, nutnou změnou Dawesova plánu, nevyklizením Porýní, úpravou otázky válečných dluhů Francie a Anglie u Spojených Států Severoamerických. Neúspěch Briandův v Severní Americe se spojenectvím a návrhem stálého míru leží Francii ještě příliš hluboko v žaludku, než aby se zabývala vážně příhodou svatogotthardskou, při čemž nebudiž zapomenuto, že tento transport přichází z mocenské oblasti Mussoliniho, který bude asi sotva trpěti, aby se šlo příliš na kloub původu tohoto případu dodávky zbraní. Snad, a to by bylo podle mého mínění to nejzazší, na čem by se mohl Svaz Národů usnésti, bude pověřen italský důstojník potřebným vyšetřováním, a to pouze tím směrem, zda byl tento transport zbraní určen pro Československo či pro Polsko. Poněvadž jsou však úřední vyjádření těchto obou států již vydána, a to záporná, musí se míti již dnes za to, že akce Svazu Národů, jestliže vůbec k ní dojde, bude ranou do vody.

Co však zůstane, bude trvalý nepokoj ve státech, jež si připojily proti právu a spravedlnosti jinonárodní části, zůstane i snaha porobených svrhnouti otrocká pouta. Byla by to pštrosí politika, kdyby nechtěli vedoucí v těchto zemích seznati, že sice mají ještě dnes moc vykořisťovati a utlačovati, odnárodňovati miliony těchto lidí, ale že čas pracuje pro nás. Jsme si toho dobře vědomi, že bude zapotřebí těžkého boje, plného odříkání. abychom přežili tento těžký čas, v němž žijeme, statní a zdraví jako uzavřená část národa. Podle mého mínění však jest povinností všech Němců bez rozdílů tříd, stavu a povolání, spolupracovati o velikém díle, jež máme všichni společně provésti. Dojista, nynější mocenské poměry mohou jednotlivým politikům skýtati zdání, že je možno či dokonce nutno, jíti tou či onou cestou, u víře a naději, že bude možno touto cestou zajistiti našemu národu jeho državu. Ale přes všechny tyto denní zmatky musíme si být všichni vědomi, právě pro příhodu, jež se teď odehrála na západomaďarské hranici, že příštím válkám nebude zabráněno pouze mírovou šalmají, nýbrž bude jim zabráněno obnažením kořene zla. Kořenem zla jsou násilné mírové diktáty. A dokud nedojde k revisi mírových smluv, dokud nedojde k hlasování lidu v krajích od národního tělesa odtržených a odloučených, dotud nebude pokoj a mír v těchto těžce zkoušených územích. My, sudetští Němci, jsme zcela naplněni nadějí, že se nesmí a nebude také trvale možno ani našemu národu odpírati právo na volné sebeurčení, v této naději chceme žíti a neúnavně pracovati, až také pro nás vzejde den svobody. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany národní.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Windirsch. Dávám mu slovo.

Posl. Windirsch (německy): Slavná sněmovno! Bylo mi uloženo, abych zde jménem německého svazu prohlásil, že naše obyvatelstvo bylo rozčileno zprávami o odhalení tajného dovozu zbraní ve Sv. Gotthardě. (Výkřiky poslanců něm. strany národní.) Seznáváme z toho, že přes ještě příliš živé vzpomínky na válečná léta, která právě teprve uplynula, již dnes znovu jsou v činnosti síly, jejichž úsilí směřuje k tomu, aby zničily sotva dosažený mír a znovu oživily hrůzy nové války.

Rozumní lidé všech států jsou však dnes jednotni v úsudku, že příště války musejí býti vůbec vyloučeny, poněvadž každé krvavé vyrovnání národů jest největším neštěstím pro pokrok lidstva.

Proto bylo obyvatelstvo zděšeno i nad tím, že právě v jeho blízkosti, ve střední Evropě, byl odhalen pokus tajně dovézti zbraně. (Výkřiky posl. Grünznera.) Vláda potěšitelným způsobem ihned učinila potřebné kroky na ochranu našeho státu. Tento postup považujeme za správný a proto také schvalujeme prohlášení, které zde vláda učinila. (Potlesk.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Schweichhart. Dávám mu slovo.