Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Schweichhart (německy): Slavná sněmovno! Spousta událostí posledních dní prokázala, že konsolidace Evropy a upevnění míru, o nichž se tolik mluví v projevech státníků, stále ještě stojí na velmi slabých nohách. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Druhého ledna se zadostiučiněním registroval jeden pražský vládní časopis optimistické a mírumilovné projevy Briandovy a Mussoliniho, Hooverovy a Baldwinovy, ale již druhého dne - jaká smůla! - týž časopis musil přinésti zprávu, že ve Svatém Gotthardě na rakousko-maďarských hranicích byla zadržena nesprávně deklarovaná zásilka zbraní, pět železničních vozů, součástek strojních pušek, první, která byla odhalena, ale zajisté nikoliv první, která byla přes hranice podloudně dopravena. Plně chápeme celou velikost nebezpečí, které hrozí mezinárodnímu míru od reakčních a imperialistických vlád Italie a Maďarska. Chápeme tedy úplně, že také oficielní československé vrstvy byly velmi těžce znepokojeny a chápeme, že se vláda obrací ke Společnosti národů. Ovšem posuzujeme tento krok poněkud skepticky. Společnost národů neukázala ještě ani v jediném případě, že může účinně zasáhnouti v mezinárodním sporu. Několik let se již radí Společnost národů, radí se různé komise o odzbrojení, ale odzbrojení nepokročilo ještě ani o krok. Společnost národů radí se o nesčetných návrzích mírových smluv, státníci předních velmocí vyslovují se nadšeně pro mír a odzbrojení, pro zajištění a záruky, ovšem jen v zásadě. Vždy se najde nějaká doložka, nějaká výhrada, která zabrání konkrétní úpravě a ji sabotuje. Proto máme dnes málo důvěry ke Společnosti národů a ještě méně důvěry máme v Malou Dohodu. Tážeme se, jaký účinek může míti společné zakročení Malé Dohody u Společnosti národů, když právě v těchto dnech, kdy jest ohlášen společný zákrok Malé Dohody v Ženevě, rumunský zahraniční ministr dlí v Římě a tam u Mussoliniho, společníka Horthyho v aféře dopravy zbraní, usiluje o přátelství fašistické Italie?

Očekáváme zajištění míru nikoliv od intrik reakčních kabinetů, nýbrž jen od živoucích sil demokracie a socialismu. Nechápeme tedy, proč Československo neustále trvá na neblahé politice spolků a zvláštních smluv a velmi rádo volí za své spojence nejreakčnější státy - vždyť také s ltalií máme tak zvanou přátelskou smlouvu - a proč nesleduje příkladu jiných malých států, které hledají své zabezpečení proti válečným zápletkám nikoliv ve spolcích a diplomatických intrikách, nýbrž v odzbrojení a úplné neutralitě. Švýcarsko provozuje tuto politiku s plným úspěchem již několik desítiletí a není v Evropě státu, který by požíval takové jistoty míru jako právě ono. V poslední době malé Dánsko, ovšem za socialistického režimu, šlo za tímto příkladem a tím učinilo pro zabezpečení země a pro všeobecný mír zajisté více než Československo se svým stálým zbrojením, s prodlužováním vojenské doby, stěží zastřeným zvýšením presenčního stavu náhradní zálohou a zřízením nekontrolovatelného fondu na výzbroj, se všemi těmito opatřeními, která uvalují na obyvatelstvo nesnesitelná břemena, aniž zaručovala, byť i jen v nejmenším, skutečnou bezpečnost země.

V této chvíli nedá se to ovšem změniti a Československu za dané situace nezbude ovšem nic jiného než dovolati se Společnosti národů společně se svými nynějšími společníky. Musíme si zde ovšem předložiti velmi vážnou otázku, s jakou mravní legitimací. může Československo žádati zakročení Společnosti národů proti dodávkám zbraní z Italie do Maďarska. když se právě v těchto dnech samo provinilo dodávkou zbraní severočínské armádě? Po počátečním, velmi neobratném pokusu zapříti to, bylo nyní úředně doznáno, že československá zbrojovka v Brně dodala severočínské vládě 40.000 pušek. Při tom nikdo nepopíral, že tato dodávka zbraní byla možna se souhlasem a vědomím vlády, tedy s její plnou odpovědností. Pan ministr národní obrany Udržal prohlásil v branném výboru, že tyto zbraně byly dodány úplně legálně a že Československu žádná ustanovení mírové smlouvy a žádná mezinárodní dohoda nebrání ve vývozu zbraní. Jeho poznámka, že kdyby byla neuzavřela tento obchod československá zbrojovka, byl by to určitě učinil jiný cizí podnik, nebyla asi příjemná sluchu předsedy bezpečnostní komise Společnosti národů, pana ministra Beneše.

Ale v Československu jsme již na to zvyklí, že si ministr zahraničí a ministr národní obrany navzájem kazí koncept, při čemž zpravidla československý anděl míru jako slabší musí ustoupiti. Především přehlíží pan ministr Udržal, že svou obhajobou legality československých dodávek zbraní dává důvody panu Mussolinimu, který se může právě tak jako Udržal dovolávati toho, že žádná mezinárodní smlouva nezakazuje Italii vývoz zbraní a který již bude svého přítele Horthyho, který ovšem mírovými smlouvami vázán je, krýti lží, že zásilka nebyla určena do Maďarska. Neboť maďarský imperialismus vždy skvěle dovedl klamati svět o svém pravém smýšlení a zakrýti své horečné zbrojení. Imperialistická maďarská třída pánů, která nepřetržitě znepokojuje Rakousko jako nejslabšího odpůrce, při tom však ohrožuje všechny sousední státy, vystupuje před mezinárodní veřejností jako státní zástupce potlačeného národa, ačkoliv maďarský národ není od nikoho tak nestydatě a strašlivě potlačován jako svou vlastní surovou třídou pánů. Tato dvojitá hra státu, v němž nejskromnější hnutí oposice proti krvavé, vládnoucí soustavě jest potlačováno žaláři a šibenicemi, legální a illegální vraždou, jest ovšem možna jen proto, poněvadž imperialismus velmocí ochotně chrání imperialismus maďarský. Tento imperialismus podporuje ovšem také pan Udržal, háje zákonnost dodávky zbraní do ciziny. Pak však pan ministr Udržal přehlíží - a to jest nejdůležitější věc - že severočínská vláda jest ve válečném stavu a že tedy dodávka zbraní jí. válčící vládě, znamená těžké porušení neutrality.

V zahraničně-politickém výboru několikráte jsme přišli s čínskou otázkou, vždy nám však pan ministr Beneš prohlásil, že nejsme v Číně nijak angažováni, že nám do čínského zmatku vůbec nic není.

Ale znovu pan ministr nár. obrany zkazil koncept panu ministrovi zahraničí. Jestliže nám do čínského sporu skutečně nic není, bylo by prvou a jedinou povinností vlády, aby se do něho nevměšovala. Věc nezlepší, nýbrž zhorší, že válka, kterou vede severní čínská vláda a v níž se Československo dodávkou zbraní postavilo zcela otevřeně na její stranu, jest válka proti vlastnímu národu. Československo děkuje za svůj vznik zásadě práva sebeurčení národů, a i když bylo krutě paděláno imperialistickými mírovými smlouvami, přece toto právo, jež plně uznáváme a jež jsme vždy hlásali, jest theoretickým, existenčním základem tohoto státu.

Jak může československá vláda srovnati s existenčními podmínkami svého vlastního státu, že dodává zbraně k potlačení práva sebeurčení čínského národa, jak mohou přední státníci této republiky, kteří jsou tak hrdi na svou národní revoluci, vzíti na sebe odpovědnost, že se aktivně účastní zdeptání národní revoluce čínského národa? Žalujeme vládu z těžkého obvinění mezinárodního míru, žádáme, aby aspoň nyní byly ihned zastaveny všechny dodávky zbraní a pokládáme tento krok za mravní předpoklad, aby Československo bylo vůbec oprávněno brániti se proti podloudnému dodávání zbraní jiných zemí. Československá vláda není ovšem zvyklá dbáti oposičních hlasů, vůbec není jejím zvykem politická rozhodnutí a vůbec již ne zahraniční otázky vyřizovati před forem parlamentu. Československo zapřádá své diplomatické intriky, dělá, co chce, vylučuje parlament ze společného rozhodování o otázkách míru a bezpečnosti rovněž tak, jako vyloučilo z nejskromnější informace parlament v otázce poměru k římské kurii. Ve vší tajnosti vyjednávalo se s Římem, v žádném stadiu vyjednávání nebyla zahraničně-politickému výboru podána zpráva a sjednání modu vivendi bylo již podle posledních zpráv provedeno, aniž parlament byl vyzván, aby o věci rozhodl, ačkoliv úprava církevně-politických otázek zajisté spadá do oboru zákonodárství. Husitský stát kapituluje před Římem a většina této sněmovny dá si to klidně líbiti, aniž hnula brvou. Většině sněmovny vůbec ani nenapadne, aby hájila práva a důstojnosti sněmovny.

To nám ovšem nebude nikterak překážeti, abychom vládě neustále připomínali její povinnost, abychom vznášeli na vládu neustále žaloby a ani v otázce zlověstných dodávek zbraní ani v otázce konkordátu, za to vám ručím, nebylo dnes proneseno poslední slovo.

V této spletité zahraničně-politické situaci jest novoroční článek p. posl. Tuky zvláště povážlivým symptomem. Vrhá také velmi podivuhodné světlo na poměry v lůně koaliční vlády. Jsme přesvědčeni, že oposiční redaktor, který by se byl odvážil napsati něco podobného, byl by již dávno seděl za mřížemi a že by mu bylo velmi málo prospělo, kdyby byl své názory lstivě přioděl do roucha státně-filosofických úvah. Ale ovšem na člena vládní většiny si státní zástupce netroufá, kdežto k politickému stíhání oposice jest vždy pohotově. Také odpovědná vláda se na dosti dlouho důkladně odmlčela a ponechala hájení jednoty státu "Právu lidu" a "Českému slovu". Jest to podivuhodný postup vlády, která se neustále velice vtíravě honosí svou silou a každou kritickou poznámku o svých vnitřních potížích odbývá povýšeným odkazem na konsolidovanou většinu. Nemáme nejmenší příčiny vypomáhati vládě v jejích rozpacích, ale rovněž tak málo důvodů stavěti se snad na stranu p. Tuky. On jest představitelem nejreakčnější strany tohoto státu a v této koalici. v níž vskutku není nedostatek reakčního smýšlení, neboť hájí téměř nejtemnější barvu. Nesouhlasíme také - a to bych rád výslovně konstatoval - s názory slovenské ludové strany v otázce autonomie. Pro nás by československý dualismus nebyl řešením, nýbrž dalším zmatením národní otázky a nepřiblížil by nás samosprávě národů, nýbrž jen oddálil.

Nerad bych se dlouho zdržoval srovnáním. jak se chovají Slováci a jak se chovají němečtí aktivisté. Pan dr Tuka trvá na svém názoru, který hájil jako oposičník i dnes jako člen vládní většiny, kdežto pan ministr Spina pravděpodobně jen nerad vzpomíná na státoprávní prohlášení. které jako vůdce německého svazu učinil s tohoto místa, když se po prvé sešla nově zvolená sněmovna. Ale tato podrobnost, která přece jen dokazuje, že luďáci jsou mazanější demagogové, má pro nás v této souvislosti vedlejší význam. Daleko více nám záleží na tom, abychom konečně jednou zvěděli plnou pravdu o historicky památných událostech v Turč. Sv. Martině. Jsme přesvědčeni, že v každém jiném státě na světě byl by již dávno učiněn přístupným veřejnosti v plném znění zápis o jednání slovenské národní rady a celý spor, pokud jde jen o zjištění historických skutečností, byl by již dávno sprovozen se světa úplným objasněním. Zde se nic podobného nestalo. Také tato rozprava nevznesla do věci jasno a nevznese. Jejím účelem jest vůbec jen vzbuditi dojem, že se něco stalo a pak zůstane vše při starém, to znamená, reakční strany všech národů budou dále společně obstarávati zájmy mezinárodního kapitalismu, směřující k zisku, politická svoboda občanů a sociální práva dělnické třídy budou dále oklešťována, dorozumění národů nebudou však podporovati, nýbrž mařiti. A přece jest dorozumění národů v životním zájmu samého státu. Novým důkazem toho jest aféra Tukova. Československo bylo by si ušetřilo celou tuto aféru, kdyby bylo dovedlo upraviti společný život národů v tomto státě na základě demokracie a rovnoprávnosti. Kdyby byla československá politika dovedla upraviti stát, aby v něm mohli žíti všichni jeho národové, byly by se menšinové národnosti předháněly s většinovým národem v příchylnosti k republice a státoprávní nimrání pana profesora Tuky bylo by bez povšimnutí dáno ad akta jako právnické kuriosum. To je to, čemu vládnoucí lidé v tomto státě nerozumějí: Není to dialektika pana profesora Tuky, nýbrž nespokojenost slovenského obyvatelstva s byrokratickým centralistickým vládnoucím systémem, která staví Československo před státoprávní problém a co platí o vašich soukmenovcích Slovácích, platí ještě větší měrou o národních menšinách této země.

Od vládnoucí většiny a její vlády neočekáváme, že by tento problém rozřešily. Za své dosavadní činnosti s dostatek prokázaly, že nejsou ani způsobilé ani ochotné, posunouti tento problém byť i jen o krok. Tento úkol očekává naopak dělnickou třídu. Rozřeší jej na základě plné demokracie, demokracie i v poměru národů k sobě, zajistí každému národu plnou svobodu jeho kulturního a hospodářského rozvoje a tím založí trvalý a skutečný mír, mír uvnitř jako mír světový.

Na konec ještě jediné: Včera p. posl. Stern z komunistické strany - zajisté podle tak proslavené taktiky jednotné fronty, drze napadl německé sociální demokraty. Domnívá-li se jmenovaný, že mu odpovíme, mýlí se. Pana dr Viktora Sterna, tvrdošíjného papírového revolucionáře, dávno již nikdo z nás nebéře vážně, jeho zuřivé výpady proti nám jsou ještě jen pathologicky zajímavé. (Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále pan posl. Mlčoch.

Posl. Mlčoch: Slavná sněmovno! Jménem poslaneckého klubu živnostensko-obchodnické strany středostavovské činím toto prohlášení:

Pašování zbraní do Maďarska, jak stalo se v případě svatogotthardském, je nesporným důkazem, že Maďarsko nedodržuje mírových smluv o odzbrojení a že zásobuje se zbraněmi přes to, že trianonská smlouva výslovně to zakazuje.

Toto počínání je vyloženým ohrožováním míru a nutí nás k žádosti, aby vláda naše učinila všechna opatření, jimiž by napříště podobné jednání bylo znemožněno a paralysováno. Jsme zásadně pro udržení a zabezpečení trvalého míru a vítáme proto všechna mezinárodní ujednání a opatření, jež mají zajistiti všeevropský, po případě světový mír.

S tím větším rozhořčením odsuzujeme proto opětovné pokusy sousedního státu maďarského o téměř trvalé zneklidňování a systematické ohrožování míru. Varujeme maďarské odpovědné činitele před jakýmikoliv pokusy zbrojení, neboť ohrožování bezpečnosti našeho státu a jeho integrity nemohli bychom v žádném případě připustiti.

Dožadujeme se energického zakročení Společnosti Národů proti tomuto neodpovědnému jednání Maďarska, event. znovupodrobení Maďarska přímému dozoru a kontrole Svazu Národů, aby bylo znemožněno podloudné zbrojení a zajištěno plnění mírových smluv.

Nedotknutelnost hranic našeho státu jsme připraveni kdykoliv brániti všemi prostředky, neboť Československá republika, jejímuž vybudování přinesli jsme tolik obětí, jest nám ztělesněním naší národní a státní svobody. (Výborně!) Celistvost a jednota republiky Československé v dnešních hranicích jest trvalým státním útvarem, spojujícím na věčné časy zejména Čechy a Slováky v jeden státní celek, který musí zůstati nedotčeným. (Tak jest!) Jakékoliv pokusy, směřující proti celistvosti a jednotě tohoto státu, odmítáme jako státu nepřátelské jednání, příčící se našim ústavním zákonům, na nichž náš stát je vybudován.

Odmítáme proto také filosoficko-politické úvahy, jež neztotožňují se nikterak s povinnostmi zákonodárce, složivšího slib na ústavu této republiky, a považujeme tyto úvahy za pouhý nešťastný teoreticko-kritický pokus jednotlivce, který nemůže míti vážných politických důsledků. (Zcela správně!)

Základem klidného a zdárného vývoje republiky a všech národů v ní sdružených jsou ústavní zákony, jež zachovávati jest bezpodmínečnou povinností všech občanů a jichž nemá se nikdo dotýkati neodpovědnou kritikou, která nemá sice v republice vážné ozvěny, ale jež by mohla vzbuditi v cizině nepříznivý, byť i nepravdivý dojem o stabilitě našeho státu. Prohlášení vlády bere náš klub na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále p. posl. dr Dérer.

Posl. dr Dérer: Slávna poslanecká snemovňa! Debata, ktorá je vedená o prehlásení p. námestníka predsedu vlády, ukázala nám dva nezdravé zjavy v našom parlamentnom živote.

Ako taký nezdravý zjav v prvom rade môžem označiť obštrukciu, ktorou sledovaná bola reč p. ministra Šrámka. Strana komunistická uznala za potrebné, aby práve vtedy, keď člen a šéf vlády ujal sa slova v tak dôležitej veci, učinila všetko možné, aby jeho vývodom nebolo rozumieť. Orgán komunistickej strany označuje toto počinanie svojej strany dnes výslovne obštrukciou. Zo všeobecného parlamentárneho stanoviska nemožno súhlasiť s počínaním, ktorým nedá sa možnosť zástupcovi vlády prehovoriť v parlamente. Tým viac sa musí odsúdiť také počínanie, keď zástupca vlády ujal sa slova vlastne následkom žiadosti opozície, keď zástupca vlády bol prinútený sa ujať slova chovaním sa opozície v tejto veci. (Výkřiky komunistických poslanců: Pan ministr Šrámek má nové ho obhájce!)

Vážení pánovia, my nehájime p. ministra Šrámka, nehájime dnešnú vládu v Československu, ale my hájime myšlienku parlamentnú v tejto veci, lebo chovanie sa strany komunistickej v tejto veci je v stave, aby parlamentárnu myšlienku diskreditovalo a kompromitovalo.

Vážení pánovia, chovanie sa komunistickej opozície v tejto veci je tým povážlivejšie, poneváč sa jednalo o osvedčenie vlády, ktorým táto zaujala stanovisko proti určitým zjavom povážlivým, objavujúcim sa v susednom Maďarsku, ovládanom dnešnou protirobotníckou vládou Horthyovskou. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vtedy, keď naša vláda tu v parlamente ohlásila diplomatický krok, namierený proti Horthyovskému Maďarsku, boli to páni. komunisti, ktorí obštrukciou chceli toto ohlásenie znemožniť, zmariť a tým priskočili na pomoc protirobotníckej vláde v Maďarsku. (Výkřiky posl. Sedorjaka.).

Vážení pánovia, nemôžeme súhlasiť ani s vývodami p. kol. Sterna z komunistickej strany, ktorý označoval diferencie, jestvujúce medzi Československou republikou a Horthyovským Maďarskom, ako diferencie, ktoré sú medzi dvoma kapitalistickými štáty. My sa na tieto diferencie dívame inak. To sú diferencie medzi západo-europskou demokraciou. medzi demokratickou republikou na jednej strane, a medzi východným feudalizmom, medzi triedne oligarchickým štátom maďarským na strane druhej. (Výkřiky posl. Sedorjaka.) A túto diferenciu nemožno vyrovnať, nemožno so sveta sprevadiť tým receptom, ktorý tu označoval pán kol. Stern, aby totiž československí vojaci držali sa toho názoru, ktorí prejavil i pán posl. Tuka vo svojom novoročnom prejave, totiž že by sa necítili byť viazanými prísahou, ktorú dali Československej republike. My sme toho názoru, že diferencie tieto odstrániť a vyriešiť dajú sa jedine vtedy, jestli i Horthyovské Maďarsko premení sa v demokratický štát ľudový, v demokratický štát maďarského ľudu. Vtedy diferencie jestvujúce medzi naším štátom a medzi Maďarskom prídu do takého štadiuma, že nebude treba pašovanie zbraní, ale že národy obývajúce tieto dva štáty shodnú sa na základoch zdravého a stáleho pokojného spolužitia. (Výborně!) Vážení pánovia! Pan kol. Stern hovoril, že československí robotníci, slúžiaci v armáde Československej republiky, budú vedieť v kritickom okamihu, čo je ich povinnosťou. Myslím, že komunistickí robotníci nesúhlasia s týmito vývodmi pána kol. Sterna. Dovolím si učiniť dotaz na pána kol. dr Gátiho z Podkarpatskej Rusi, či mu je tak všetko jedno a či je komunistickému robotníctvu v Československej republike a menovite v tých krajoch, ktoré súsedia s Maďarskom, tak všetko jedno, či sú oni v Československej republike alebo či by mali byť v Horthyovskom Maďarsku. Vážení pánovia! Nech tuná osvedčí sa pán kol. Gáti a nech osvedčí sa komunistický poslanec komárňanského kraja, či mu je všetko jedno, byť v Československej republike alebo byť v Horthyovskom Maďarsku. Pán kol. Gáti bol svedkom toho procesu v Budapešti, ktorý dial sa tam proti komunistickému robotníctvu, a pán kol. Gáti vie veľmi dobre, aký je rozdiel medzi demokratickou Československou republikou a medzi oligarchickým Horthyovským Maďarskom. V Československej republike má komunistická strana 41 poslancov a 20 senátorov, má veľký organizačný aparát, politické organizácie, hospodárske organizácie, kultúrne organizácie, telocvičné organizácie, má svoju tlač politickú i kultúrnu.

Vážení pánovia! Ako to vyzerá s komunistickou stranou, s komunistickou tlačou, s komunistickými poslancami, s komunistickým robotníctvom, s komunistickými organizáciami v Horthyovskom Maďarsku, o ktorom pán posl. Stern tuná povedal, že jeho prívrženci budú znať svoju povinnosť, aby robotníci odhodili zbrane vtedy, keď by museli hájiť Československú republiku, a odhodili ich za tým účelom, aby aj u nás zavládly poriadky také, aké sú proti robotníctvu v Maďarsku? (Výkřiky poslanců čsl. soc. demokratických a komunistických.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Dérer (pokračuje): Slávna snemovňa! (Různé výkřiky. - Hluk. - Místopředseda Zierhut zvoní). My máme už zkúsenosť. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Dérer (pokračuje): My máme už zkúsenosť, že ako by sa zachovalo komunistické robotníctvo v takom prípade. Bolo to r. 1921, keď posledný Karol Habsburg pokúsil sa o puč a chcel získať znova moc v Maďarsku. Vtedy vláda Československej republiky nariadila mobilizáciu. V ten čas zasedal sjazd komunistickej strany československej v Prahe. Celá československá verejná mienka bola rozburcovaná udalosťmi, ktoré sa dialy v Maďarsku, jedine komunistické vedenie ignorovalo tieto udalosti, ignorovalo Karlov puč a ignorovalo to veľké nebezpečie, ktoré by bolo povstalo z nastolenia Habsburga proti československému robotníctvu v prvom rade. (Různé výkřiky na levici. - Místopředseda Zierhut zvoní.)

Vtedy bolo to československé komunistické robotníctvo, vtedy bola to nálada tohoto robotníctva na tomto komunistickom sjazde, ktorá si vynútila, aby posl. dr Šmeral opozdene síce, ale predsa vyšiel na tribúnu na komunistickom sjazde a veľmi diplomaticky síce, ale predsa zaujal stanovisko proti puču Karlovu. Tak si vynútilo komunistické robotníctvo chovanie svých vodcov a my sme pevne presvedčení, že nie p. Stern to bol, ktorý správne reprodukoval smýšľanie komunistického robotníctva proti Horthyovskému Maďarsku a o tej veľkej otázke, ktorú teraz prejednávame.

Vážení pánovia, avšak je tu ešte jeden zjav, ktorý je niemenej namierený proti princípom parlamentarizmu. Nielen páni komunisti dopustili sa tu chyby, ale, slávna posl. snemovňa, ja by som i chovanie sa vlády nemohol označiť ináč v tejto veci, ako chovanie, ktoré nie je v súhlase so zdravými parlamentárnymi zásadami.

Vážení pánovia! Socialistické strany podaly naliehavú interpeláciu vo veci sväto-gotthardského prípadu a vo veci prípadu pána posl. dr Tuku. Právo interpelácie je jedno z najdôležitejších práv poslancov a poslaneckej snemovne. Právo naliehavej interpelácie je tým dôležitejšie. že takéto právo tvorí ešte významnejšiu súčiastku parlamentarizmu. Toto právo znamená i povinnosť vlády, aby vtedy, keď ona a keď väčšina, o ktorú sa opiera, uzná naliehavosť veci, ktorá je interpelovaná, na túto vec odpovedala, aby interpeláciu manipulovala tak, ako naliehavú interpeláciu, ako to jednací poriadok našej snemovne, ako to ústava našej republiky vyžaduje.

Slávna posl. snemovňa! Čo sa stalo? Vzdor tomu, že väčšina a vláda uznala sväto-gotthardský prípad za veľmi závažný, že uznala za potrebné, aby člen vlády prišiel do parlamentu a podal prehlásenie. predsa toto prehlásenie nestalo sa vo forme odpovedi na našu interpeláciu, ale ono stalo sa úplne neodvisle od našej interpelácie ako nejaké osvedčenie. ktoré vyšlo čisto z popudu a iniciativy samej vlády. (Posl. dr Juriga: To je tá chytrosť vlády!) To nie je chytrosť vlády, to je podkopávanie inštitúcie naliehavej interpelácie, to j e podkopávanie práv poslancov, to je podkopávanie práv parlamentu, to je zmenšovanie, to je zosmiešňovanie, to je negligovanie práv parlamentu. (Posl. Horpynka [německy]: Přes to jste vak. pane doktore. řekl: "Žijeme v demokratické republice." Nyní si odporujete! Je to demokracie?) My, vážení pánovia, sme netvrdili, že vláda, ktorá utvorená bola nesporne na demokratických základoch, lebo odpovie tej vôli obyvateľstva republiky, ktorá prejavená bola pri voľbách r. 1925, vo všetkých svojich činoch konala a jednala demokraticky a podľa demokratických zásad. Preto my túto vládu potierame a preto bojujeme a pracujeme k tomu, aby ten systém, ktorý reprezentuje dnešná vláda, nahradený bol systémom lepším, systémom zdravším, systémom lepšie zodpovedajúcim parlamentárnym zásadám.

Slávna posl. snemovňa! Poukázal som na tie dva zjavy, ktoré ukazujú určitú nezdravosť v našom parlamentárnom živote. Poukázal som na to, že tu krok komunistov paralelne ide s chovaním sa vlády pri nerešpektovaní najzákladnejších práv parlamentárnych.

Slávna snemovňa! Dovoľte mi, aby som sa zapodieval s osvedčením pána ministra Šrámka a aby som pripojil k nemu niektoré poznámky. Pán kol. Juriga veľmi trafne charakterizoval včera v jednom výkriku osvedčenie vlády, keď počas komunistického hurhaja poznamenal, že "dobre je, že tí komunisti kričia, aspoň opozícia nezbadá, čo nie je v tom vládnom osvedčení". (Veselost.) I my posudzujeme toto osvedčenie podľa toho, čo nie je v ňom a čo podľa nášho názoru v tomto osvedčení malo by a muselo by byť. Vláda, slávna poslanecká snemovňa, nemá stanoviska ku prípadu p. posl. dr Tuku. Vo vláde sedia dvaja ministri strany ľudovej, ktorej členom je p. posl. Tuka, a vláda sa do dnes neosvedčila, čo je jej stanovisko v tejto otázke. Pán posl. Tuka napísal svoj článok pred 3 týždňami a vláda ešte do dnes neodpovedala na našu interpeláciu. Možná, že chystá nejakú písomnú odpoveď. Ale vláda ujala sa včera v parlamente slova, aby povedala svoje slovo vo veľmi dôležitej veci, dotýkajúcej sa nášho štátu. v súvislosti ktorej je aj aféra p. posl. Tuku. (Tak jest!) A vláda nedržala za potrebné, aby ústami námestníka p. min. predsedu pred plénom parlamentu ústne, nie písomne, prehlásila, že nesúhlasí s posl. Tukom, že zatracuje jeho článok a že potierať bude všetky pokusy, ktoré sú označené v článku p. posl. Tuku.