Posl. Landová-Štychová: Dámy
a pánové! Vzhledem k tomu, že byla včera
přerušena debata týkající se
dalších výjimečných ustanovení
proti dělnickému hnutí a hlavně proti
politickým odpůrcům buržoasních
vlád, navazuji formálně svůj referát
na prohlášení vládní.
Pan posl. dr Kramář zmínil se včera
v debatě k tomuto bodu - a činí tak ostatně
velmi často - o osvobozeném československém
národě a o odhodlání hájit
dobyté svobody proti každému a za všech
okolností. Jako jedna z těch, kteří
se osvobozenského zápasu za války aktivně
zúčastnili a byli v důsledcích toho
pod policejním dozorem v přísné konfinaci,
konstatuji zde: Není v Československu žádného
osvobozeného národa, nýbrž jest tu jen
panující česká a slovenská
buržoasie, sjednocená politicky, i hospodářsky
s těžkou buržoasií německou a maďarskou.
(Souhlas komunistických poslanců.) Dělnictvo
bez rozdílu národností je hospodářsky,
politicky a kulturně soustavně utlačováno
a persekuce, o jaké se starému monarchistickému
Rakousku ani nezdálo, zasahuje už dnes tak daleko,
že to budí znepokojení a protesty i v kruzích
pokrokovějších elementů, a pokud vím,
i ze samotných vládních stran. U dělnictva
jinonárodního jest zvýšen všechen
ten útlak i útlakem národnostním.
Také poměry v soudnictví vyvolávají
protesty i samotných soudců a právníků;
tajné výnosy stíhají jeden druhý
a mnohým zaměstnancům ve státních
úřadech a institucích, pokud si zachovali
trochu lidskosti a smyslu pro spravedlnost, stává
se vykonávání příkazů
věcí konfliktů s vlastním svědomím.
To se týká v prvé řadě úsporného
systému a vůbec celého režimu ve věznicích
a trestnicích. Není proto divu, že političtí
vězňové na Pankráci v Praze, a to
dělníci Svoboda, Frantl, Slanař a j., dále
spisovatel Ivan Olbracht, redaktor Jos. Kozák, básník
Dymeš a redaktor Bartoš zahájili včera
dvoudenní hladovku, protestujíce tím proti
vězeňskému režimu v Československu
vůbec, (Hluk. - Výkřiky posl. Můni.)
a demonstrujíce současně pro obnovení
práv politických vězňů alespoň
v té míře, jaká jim byla přiznána
za absolutistického Rakouska cís. nařízením
z r. 1849. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Není jistě bez významu, že jubilejní
rok desetiletého trvání Československé
republiky je zahajován hladovkami a protesty politických
vězňů na straně jedné a dalšími
zostřenými výjimečnými zákony
na straně druhé. (Výkřiky posl.
Jílka.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Volám pana posl. Jílka k pořádku.
Posl. Landová-Štychová (pokračuje):
Ať už jde o robotárny, které chystáte
pro své politické odpůrce.... (Opětovné
výkřiky posl. Jílka.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Volám p. posl. Jílka po druhé
k pořádku. (Posl. Harus: I nech si to!)
Volám pana posl. Haruse k pořádku.
Posl. Landová-Štychová (pokračuje):
jako nejvhodnější místo pro občanskou
diskusi v demokratické republice, či o zákon
dávající četnictvu a policii takřka
neomezené právo na život vězně
nebo zatčeného - v každém z nich, i
když to popíráte. (Výkřiky
posl. Jílka.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Pana posl. Jílka volám po třetí
k pořádku. (Posl. Wünsch [německy]:
Nerozčilujte se tam nahoře, což jste četník?)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Pana posl. Wünsche volám k pořádku.
Posl. Landová-Štychová (pokračuje):
jde v prvé řadě o zostřená
opatření proti nepohodlným vyšetřovancům
a vězňům politickým. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Landová-Štychová (pokračuje):
Neboť, uvážíme-li, že mnohé,
ba skoro už všechny politické delikty jsou dnes
na základě libovolných výkladů
zákona na ochranu republiky zbavovány svého
politického charakteru, máme po desetileté
zkušenosti plné právo nevěřiti
v účinnost pouhého přání
vysloveného ústavně-právním
výborem na př. v jeho zprávě k předloze
o zřízení nucených pracovních
kolonií, jímž chce zdůrazniti, že
se zákon netýká politických delikventů,
nýbrž jsme povinni označiti je pravým
jménem jako jednu z ošuntělých demokratických
komedií.
Stejně pokud se týče předlohy zákona,
jímž se doplňují a mění
zákony o četnictvu a o sborech stráže
bezpečnosti. Místo snah a akcí o všeobecné
zvýšení sociální úrovně
pracujících vrstev vůbec, - což by bylo
nejlepším lékem proti stoupání
zločinnosti, která je pouze samozřejmým
důsledkem zločinných tendencí celého
vašeho dosavadního společenského řádu
- zavádějí se u nás balkánské
poměry, kde život člověka, zejména
pak život politického psance stává se
méně cenným než život dobytčete.
Je přece všeobecně po celém světě
dnes známo, jak v balkánských zemích
zbavuje se vládnoucí třída nepohodlných
politických odpůrců, které nemůže
podle zákona ani žalářovat ani popraviti.
Jsou prostě odstřelováni při převážení
z jedné věznice do jiné pro t. zv. "pokus
o útěk". Ustanovení, na jichž podkladě
je možno tak neomaleně zasahovati do soukromého
života četnického a policejního mužstva,
i pokud se týče sňatků, mají
samozřejmě působiti, abyste si z toho mužstva
vycepovali bezmyšlenkovité stádo jednotlivců,
kteří za kousek výhody budou nuceni ke všemu.
Jsou vlastně k politování tito vaši
otroci, neboť není vyloučeno, že si na
nich vynutíte během doby i feudální
právo první noci. (Veselost. - Potlesk
komunistických poslanců.)
Dámy a pánové, je pravda, že není
již pro nikoho právní jistoty a ani stínu
humanity v Masarykově Československu. Pravda
nevítězí - nýbrž vítězí
tu lež, korupce a mocenská posice v té které
vládní straně.
Že nepřeháním, že jednotný,
důsledný a plánovitý boj proti množícím
se persekučním reformám vašim je nevyhnutelným
a měl by býti pro všechny socialistické
a pokrokové elementy v republice přímo povinným,
o tom svědčí mnohá fakta, ať
jsou to nové výjimečné zákony,
ať třídní rozsudky, ať konfiskace
proletářského tisku nebo vězeňský
režim, ať jsou to případy z dřívějška
nebo z posledních dnů.
Porovnejme, prosím, případ právě
degradovaného generála Gajdy! Odvolací kárný
výbor ministerstva nár. obrany uzná, že
Gajda je vinen nabízením se k vojenské službě
a špionáži ve prospěch sovětského
Ruska, které tuto službu nepřijalo. Hned potom
učiní přípravy k fašistickému
státnímu převratu v Československu,
uveřejňuje v "Národních Listech"
nepravdivá a klamná data o svém předběžném
vzdělání a své vojenské činnosti
za války. Ale, pánové a dámy, to všechno
není v Československu kvalifikováno jako
úklad o republiku a podvod, nýbrž jenom jako
porušení služebních a stavovských
povinností. A proto také gen. Gajda nejde ani do
vyšetřovací vazby, ani před řádný
soud, ani do vězení, nýbrž je trestán
tím, že jde jako civilista do pense s 45.000 Kč
ročních příjmů. Věru,
pánové, kdyby na rozhodujících místech
seděli nejnesmiřitelnější nepřátelé
tohoto státu, nemohli by svou pomstu prováděti
cyničtěji, než to děláte vy.
Stejně případ posl. Dubického.
Dělá to opravdu dojem, jako by se někdo staral
o splnění známého proroctví
prof. Masaryka o jednom státě, na který
by se chodili dívati černoši z nejtemnější
Afriky. Všecky zásady, o které se opírala
revoluční provolání vůdce československé
revoluce za hranicemi. na kterých byla zpracována
washingtonská deklarace atd., jsou dnes u vás postaveny
na hlavu. Tady smějí intrikovati monarchističtí
spiklenci ruští proti republikánskému
útvaru a dostávají podpory; tady smějí
lid ohlupovati různí misionáři, ať
již katoličtí nebo z "armády špásu",
ale nesmějí tu na př. přednášeti
ruští proletářští básníci,
ani tu nesmějí recitovati ze svých děl.
Věru, že ne dávný případ
vypovězení ruských proletářských
básníků Bezemenského, Utkina a Žarova,
kteří měli minulého týdne 20.
ledna recitovati v Odborovém domě na Perštýně
své básně, je jednou z největších
kulturních ostud republiky a je opravdu jako doklad kulturního
vývoje Československé republiky velmi výmluvným
úvodem do jubilejního roku. Je pro socialistické
i indiferentní vrstvy poučnější
než sebe lepší výklad o soumraku demokracie
a pokroku v Československu.
A teď se podívejme na druhý břeh a podívejme
se důkladněji, ať již tu jde o známý
případ soudr. Jílka a Neuratha,
kde se má po prvé podle maďarského,
horthyovského vzoru souditi příslušnost
k III. Internacionále jako zločin a kde již
v pozadí připravujete galeje, robotárny,
anebo eventuelně četnickou vražednou kulku
pro nenáviděné politické odpůrce.
To znamená váš zákon o robotárnách
a váš zákon četnický.
Anebo porovnejme s Gajdovým rozsudkem odůvodnění
rozsudku nad soudr. Paufošimou, Skočkem a Michalem,
jak jsem zde již o něm mluvila. Ti nenabízeli
svých služeb proti Československé republice
ruské vládě ke koupi, ti se nenabízeli
ke špionáži, ti o sobě nelhali, jen rudý
prapor odevzdali pro oddíl rudé armády jako
symbol soudružské sympatie statečným
ochráncům první dělnické republiky
světa. A to bylo kvalifikováno jako úklad
o republiku s trestem jednoho roku těžkého
žaláře, zostřeného jedním
postem čtvrtletně a 2000 Kč pokuty, nebo
k dalšímu těžkému žaláři
po jednom měsíci každému z nich, (Výkřiky
poslanců strany komunistické.) a vedle toho
ještě jsou odsouzeni ke ztrátě čestných
práv občanských a k náhradě
trestních útrat. Ale nedosti na tom. My jsme zjistili
dodatečně, že ačkoliv rozsudek nad těmito
soudruhy vynesen byl 3. listopadu m. r., ačkoliv odsouzení
soudruzi nedostali ani vyzvání nebo upozornění,
kdy mají trest nastoupiti, náhle byli policií
ve svých bytech takořka přepadeni a v železech
spoutaní do vězení odvezeni. (Posl. Zoufalý:
Když jsem se ptal v Jihlavě, proč Paufošimu
zatkli, řekl mně p. vládni rada, že
mu není známo, z kterých důvodů
byli zatčeni! Stalo se prý tak na příkaz
z Brna!) Na vyšší rozkaz. Při zatýkání
soudr. Skočka asistovalo dokonce 11 policajtů. Zatýkání
dělo se takovým způsobem, že soudruzi
nemohli si ani své soukromé záležitosti
se svými rodinami vyříditi a připraviti
se na tak dlouhou dobu své nepřítomnosti.
Jsou vesměs živiteli rodin, ale ovšem, kde jde
o komunistické dělníky nebo o komunistické
funkcionáře, není třeba sentimentality.
A prosím, kdo nám ručí za to, až
bude v platnosti četnický zákon, že
nebudou naši soudruzi při takových příležitostech
rovnou odpravováni, jako se to soustavně děje
ve fašistických zemích? (Výkřiky
poslanců komunistických.)
Mluvila jsem zde také o poměrech na Pankráci,
o těžce tuberkulosním Bartošovi, kterému
by bylo třeba alespoň nemocniční stravy
a péče. Pan ministr byl tak laskav a dal mně
napsati psaní, že "na základě provedeného
šetření výkon jeho trestu" - Bartošova
- "se provádí přesně podle platných
předpisů a že mu byly poskytnuty úlevy,
o něž žádal, pokud jsou přípustný.
Při nedávné inspekci věznice trestanec
Bartoš na dotaz prohlásil, že má vše
v pořádku a že nemá, na co by si stěžoval."
Že nemá, na co by si stěžoval, by bylo
potěšitelné, kdyby to tak bývalo bylo
opravdu. Ale přesvědčila jsem se dne 10.
ledna t. r. s právním zástupcem dr Bartoškem,
že věc byla trochu jiná, než jak byla
sdělena panu ministrovi. Na můj přímý
dotaz prohlásil nám sám soudruh Bartoš,
že o nějaké inspekci v té době
na Pankráci vůbec neví. Pravil, že se
jen kterýsi den náhle otevřely dvéře,
kdosi vzkřikl do cely: "Máte prosbu nebo stížnost?
Máte tady vši?" A než si mohl překvapený
vězeň uvědomiti, že by mohl přednésti
své požadavky nebo stížnost, odpověděl
rychle jen na ty vši: "Ne, vši tady nemám.''
A dveře již bouchly a t. zv. inspekce již letěla
o číslo dále. Tak tedy vypadají inspekce
na Pankráci. Ostatně Bartoše není třeba
se ptáti. Dává svým vzezřením
velmi výmluvné vysvědčení pankrácké
hygieně a pankrácké kuchyni. Na výtky
ředitele věznice, že má právo
si stěžovati a hlásiti se k raportu, odpověděl
Bartoš: "Stížnosti nejsou nic platny. Najdu-li
v polévce rusa, knoflík nebo hřebík,
tak to vyplivnu a dál nejím, ale stěžovati
si nepůjdu. Každou stížnost následuje
kárná kobka a není to vůbec nic platno.
Proto vězňové na Pankráci odvykli
si stěžovati inspekcím a starší
vězňové varují mladší
přírůstky, aby nedělali si zbytečnými
stížnostmi zlou vojnu."
V případě Bartošově mohou si
zastánci a tvůrci dnešního vězeňského
režimu vůbec gratulovati. Dosáhli velmi mnoho.
Předně zničili poslední zbytek zdraví
vězně, zlomili jeho revoluční odvahu
tím, že ho zbavili důvěry v soudružskou
solidaritu, ježto mu přes všechny naše zákroky
a urgence o poskytnutí psacích a studijních
potřeb nebylo do nedávna vyhověno, ač
jeho právním zástupcům i mně
bylo to přislíbeno několikráte. Konstatuji
zde, že v záležitosti soudr. Bartoše intervenovala
jsem od 3. září nesčetněkráte
u samého p. ministra spravedlnosti s dr Gátim
a s dr Bartoškem a pak u správy věznice
na Pankráci s dr Polákem a teprve v minulých
dvou týdnech po těchto nekonečných
intervencích dosáhli jsme jen nepatrného
přilepšení 1/4 litru mléka a čtvrtky
chleba za 2 dny pro těžce tuberkulosního člověka.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
O té humanitě ve věznicích u nás
dalo by se velmi mnoho říci. Nedávno na př.
nastoupil svůj trest parlamentní zpravodaj "Rudého
Práva" soudr. Josef Kozák. Také o kuriosním
odůvodnění rozsudku v jeho věci jsem
tu nedávno mluvila. I jeho případ stojí
za porovnání s případem gen. Gajdy.
Kozák za pouhý výrok, že "rozvoj
československého národa je možný
jen ve Svazu sovětských republik, jinak že
vrátí se starý pořádek",
dostává 5 měsíců žaláře,
zostřených jedním postem měsíčně
a Gajda pouhé snížení gáže
na 45.000 ročně za vyložený fašistický
úklad. (Výkřiky komunistických
poslanců.) Soudr. redaktor Kozák domáhal
se nejprimitivnějších práv politického
vězně 72hodinovou hladovkou, hned jak nastoupil.
Zahájil ji proto, že viděl, jak téměř
marné je každé slovo, které se tu až
dosud ve věci obnovení práv politických
vězňů proneslo. Aby dostal alespoň
to, co mu podle vězeňského řádu
patří od prvního dne - totiž psací
potřeby - a upozornil na mstivý systém, odhodlal
se k hladovce, tedy k jednomu z nejtěžších
protestů, jakých vězňové užívají.
A jedním z nejkřiklavějších protějšků
Gajdova případu je poslední případ
českého spisovatele Ivana Olbrachta. Jeden z těch
odvážných, kteří za války
podepsali známý historický projev českých
spisovatelů, syn velmi známého českého
spisovatele Antala Staška (Výkřiky.), místo
aby svých konexí společenských využil
ke kariéře v Československé republice,
zůstal dole s utlačenými, s nimi zakládá
komunistickou stranu a pracuje v redakci "Rudého Práva".
Tento člověk spáchal "strašný"
zločin. Loni o výročí Leninovy smrti
byla v "Rudém Právu" uveřejněna
z Leninova sborníku z r. 1917 před tím nekonfiskovaná
stať "Rady člověka stojícího
stranou". Redaktor Olbracht dostal jako odpovědný
redaktor pro zanedbání redaktorské péče
1 měsíc žaláře s posty a 1000
Kč pokuty. Když nastoupil trest, poznal na vlastní
kůži, jak jest s delikventem zacházeno, než
dostane celu a než dostane své číslo
v kriminále. V zeleném "antonu" jsou vězňové
umístěni v jakýchsi těsných
pouzdrech, kde každý sám uzamčen může
jen nepohnutě stát a jakž takž lapat ústy
a nosem vzduch, který stěží prochází
hustě zamřížovaným otvorem asi
ve výši obličeje stojícího vězně.
Je to velmi hygienické zařízení a
vynálezce by měl dostat diplom idiota. Na Pankráci
od první chvíle pocítí vězeň
dobrodiní Englišova úsporného
systému, jeho racionalisace v Československé
republice. Nedostane oběd v budově zemského
trestního soudu na Karlově náměstí,
poněvadž je odvážen příliš
brzy, a nedostane ho také na Pankráci při
nastoupení, poněvadž zde už jsou po obědě.
Tím se hodně ušetří a lze za
to přilepšovat pánům poslancům
v rozpočtovém výboru na kuřivu a cukrlátkách.
Aby se vězni jeho cela lépe líbila, strčí
ho na uvítanou nejdříve do korekce, o níž
jsem zde již jednou mluvila. Také soudruh Olbracht
líčí tuto sklepní místnost
jako hnusnou špinavou díru, páchnoucí
stuchlinou a lidskými výměty. Lože bylo
podle jeho líčení tak odporně špinavé
starými i čerstvými skvrnami všech možných
lidských výmětů, že se raději
rozhodl celých těch 24 hodin stát a chodit,
než by si byl do toho jen usednul. Za tu dobu získal
si obnovení revmatických oteklin kloubů.
"Nejde o mne," prohlásil soudruh Olbracht, "ale
jde o všechny, kteří tu už byli a kteří
přijdou po mně, ať už jsou političtí
delikventi nebo ne, neboť tak snížiti člověka,
tak hluboce ho snížiti pod úroveň dobytčete,
to není trest, to je nejnižší druh msty,
to je bestialita." A já bych řekla, pánové,
že je to již spíše perverse, specialita
buržoasní justice a vašeho mstivého kárného
systému. (Výkřiky posl. Haruse a Bolena.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Pana posl. Haruse volám k pořádku.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Posl. Landová-Štychová (pokračuje):
Na Pankráci sedí též proletářský
básník Dymeš, který je též
spolupracovníkem "Práva Lidu", odsouzený
pro jednu svou revoluční básničku.
Ten prohlásil: "Díval jsem se na revoluční
zápas dělnictva dříve spíš
jako snílek a romantik, sympatisující s utlačenými.
Pankrác ze mne ukovala revolucionáře za ně
i za sebe." Také jemu byly dlouho odpírány
psací a studijní potřeby přes jasné
znění vězeňského řádu,
který přikazuje, aby vězni nebylo ubližováno
na zdraví, který přikazuje, aby vězni
byla poskytnuta během výkonu trestu možnost
zachovati si svou pracovní schopnost, aby se mohl po skončení
trestu vrátiti ke svému zaměstnání.
A tu nutno zdůrazniti, že pro dělníka,
pracujícího perem, znamená odnětí
psacích potřeb, novin a příslušné
literatury skutečné ohrožení jeho výdělečné
schopnosti, a tudíž i jeho čestné existence.
Proto, pánové a dámy, včera a dnes
všichni ať dělníci rukou neb dělníci
mozkem solidárně protestují a dovolávají
se jednak lidských práv pro všechny nešťastné
proletářské oběti kapitalistického
řádu na Pankráci, jednak i svých vlastních
práv jako vězňové političtí
a na tyto požadavky upozorňují celou socialistickou
a pokrokovou veřejnost hladovkou.
Hladovka je jistě jedním z nejkrajnějších
prostředků protestu a sebeobrany vězňů.
Upozorňuji pány a paní poslance na brožuru
generálního sekretáře rumunské
Ligy pro lidská práva Costa Foru, vydanou pod názvem
"Z rumunských žalářů",
kde autor líčí průběh takové
hladovky. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Jestliže se tedy i političtí vězňové
na Pankráci odhodlali k tomuto způsobu protestu,
znamená to, že je největší čas,
aby byly stanoveny řádné občanské
kontrolní komise věznic a trestnic v Československu,
které by fungovaly jako létací komise bez
předchozího ohlášení, poněvadž,
co je to platné, když mi dá pan ministr povolení
k návštěvě věznic a tam se to
všechno na tu chvíli vymydlí a vymyje a já
potom tu všední skutečnost nevidím.
Dosavadní zařízení a zejména
fakt, že ani členům zákonodárných
sborů není dovolena prohlídka trestnic a
kárných ústavů bez předchozího
povolení ministerstva, nasvědčuje jen, že
se za zdmi trestnic a věznic dějí věci,
které se štítí denního světla
a které nesnesou sebe mírnější
kritiky. Dnes je pravdou, že kapitalisticko-klerikální
vláda u nás chce přetrumfnouti Mussoliniho,
Horthyho, Bratianu, Pilsudského, Ljapčeva i ostatní.
Vaše vláda chce ukázati tomuto světu,
že lze v kriminále nepohodlné lidi utýrati
méně nevkusným a křiklavým
způsobem než jsou fašistická a moderní
americká mučidla.
Protože většina proletářských
politických vězňů má následkem
podvýživy a přepracování buď
slabé plíce anebo už počínající
tuberkulosu, stačí na ně prostě vaše
vězeňská strava, hygiena a korekce, aby je
za pár měsíců úplně
dobila. Naše věznice a žaláře v
Československu se specialisují na umořování
proletářských politických vězňů
tuberkulosou. Dejte, pánové, lékařsky
prohlédnouti uvězněné dělníky
z doby stavební stávky, a to soudr. Frantla a Slanaře,
kteří jsou na Pankráci, kteří
o sobě praví, že se nemají nejhůř.
a poznáte, že mám pravdu, že z jejich
vpadlých očí a žlutavých tváří
se šklebí počátky tuberkulosy. Protože
jsou dělníci vydáni na svobodě blahodárným
účinkům vašeho pořádku,
nevědí dnes opravdu sami, co si mají vybrati,
co je horší, zda ta vaše blahoslavená
svoboda nebo ty vaše kriminály.
Buržoasii je ovšem i v kriminále dobře.
Časem posloužím vám, pánové
a dámy, doklady, že výsady, které za
absolutistického Rakouska byly přiznávány
jen politickým vězňům, na př.
vlastní šaty, prádlo, vlastní stravování
atd., to všechno v demokratické republice jest politickým
vězňům odňato, ale za to je to plnou
měrou poskytováno vlasteneckým buržoasním
švindléřů m, podvodníkům
a korupčníkům. (Souhlas komunistických
poslanců.) Dvojí loket platí všude.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Chci zde zejména socialistický tisk upozorniti na
tento fakt a nutnost, aby socialistické. strany pozorněji
sledovaly závažné příčiny
hladovky pankráckých politických vězňů.
(Výkřiky posl. Mondoka.)
Pánové a dámy! Mám zde ještě
dva velmi zajímavé a poučné případy,
které pánům žurnalistům, zejména
z "Českého Slova" a "Práva
Lidu" poslouží k poznání, proč
jsou komunističtí dělníci zavíráni.
Ne proto, jak píše pan Vaněk ve včerejším
"Večerníku Českého Slova",
že by bezmyšlenkovitě předčítali
radikální, pobuřlivé a tudíž
trestné výroky, napsané prý komunistickými
poslanci, kteří jsou zvyklí na imunitu a
proto prý mluví, jak je to napadne. Víte
sami dobře, kolik jste již vydali komunistických
poslanců, kolik imunitek tu máte, že je to
již vaší politickou ostudou, která se
stala světoznámou. Tedy ne proto jsou komunističtí
dělníci zavíráni, nýbrž
proto, že jsou komunisty, a já vám uvedu doklad:
Mám zde dva velmi zajímavé a pro reformistický
tisk poučné případy ze soudní
praxe, týkající se téhož deliktu.
Stalo se totiž, že komunistický dělník
František Haller ze Semil uvedl ve svém referátě
citát z řeči prof. Masaryka, pronesené
r. 1906 v Kroměříži na táboru
lidu. Zněl takto: "Celý stát se musí
socialisovati, má-li dělník dojíti
svého práva, jež mu náleží";
a dělník soudr. Haller k tomu dodal, že dnes,
kdy takový stát socialistický v Rusku stal
se skutkem, srovnává jej p. president Masaryk
s Vaškem, který stojí na hnoji a práská
bičem. Soudr. Haller byl udán, že se tímto
dopustil urážky presidenta, a byl odsouzen na 14 dní
do žaláře s jedním postem nepodmínečně.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
A nyní poslyšte dále: Naproti tomu 13.
března 1927 přineslo "Právo Lidu"
zprávu o jakési fašistické schůzi
v Táboře, kde byl ostře napadán president
Masaryk, takže legionář Kapoun proti
tomu protestoval. Tento legionář byl udán
pro rušení schůze a odsouzen podle "Prügelpatentu"
k 200 Kč pokuty nebo 14 dnům vězení.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Z toho tedy lze souditi, že fašista v Československé
republice smí presidentu republiky vynadati, a kdo se opováží
ho v tom rušiti, je trestán. Naproti tomu komunista
nesmí se presidenta dotknouti sebe věcnější
kritikou, jinak je rovněž trestán pro urážku
téhož presidenta, kterému fašista smí
beztrestně vynadati. (Výkřiky.)
Ale to není ještě vrcholem vtipnosti třídní
justice. Komunistický dělník může
se dostati do vězení i za takovýchto okolností:
Nedávno, ke konci r. 1927, ve Vašar-Ut, okres Dunajská
Středa, dostal soudr. Mondok Gabor 5 dnů vězení
nebo 100 Kč pokuty za rušení veřejného
pokoje proto, že na svém dvorečku dětem
pro radost nafoukl papírový sáček
a bouchl jím. Byla by se snad rozsypala republika. (Výkřiky
posl. Bolena.) Sama jsem se, pánové, zdráhala
uvěřiti tomu a šla jsem tuto věc vyšetřiti.
Bylo mně to doloženo všemi dokumenty, které
se při takovýchto věcech vyskytují.
(Výkřiky posl. Bolena.) A já
k tomu připomínám: Jsou-li tyto věci
na denním pořádku dnes, jaké rozsudky
budou následovati po odhlasování dalších
výjimečných zákonů, jaký
osud očekává všechny ty z politických.
vězňů, na které se účinnost
těchto zákonů bude vztahovati? (Výkřiky
posl. Bolena.) Jestliže dnes vězňové
hladoví a strádají zimou, jestliže dnes
političtí vězňové jichž
povoláním je na př. žurnalistika a činnost
literární nebo vědecká, jen s největšími
obtížemi a po nesčetných intervencích
dosahují možnosti duševní práce
ve svém oboru (Výkřiky posl. Můni.),
ač jim to vězeňský řád
přiznává, jestliže už nyní
podle prokázaných fakt jsou vězňové
nebo ti, kdož jsou zatčeni, vyslýcháni
pomocí bití, co bude pak, až vejdou v platnost
další výjimečné zákony,
kdy četnictvo a policie bude míti takořka
neobmezenou moc nad životy svých svěřenců
vězňů nebo zatčených a kdy,
pokud se robotáren týče, nebude vůbec
žádná občanská kontrola nebo
návštěva možná? Proto otázka
velkého jednotného boje za obnovu práv politických
vězňů, boje, kterého by se měly
účastniti masy všech socialistických
stran, stala se dnes právě otázkou svrchované
důležitosti a naléhavosti.
Bývá zvykem, pánové a dámy,
slaviti dny mimořádného státního
významu mimo jiné amnestií politických
vězňů. Já ovšem pochybuji, že
by Švehlova vláda něco podobného
kabinetu presidentově dovolila. Naopak, vládní
úřady soustavně potlačují každý
projev, byť i jen o pouhé úlevy, jak o tom
svědčí konfiskace plakátu "Rudé
Pomoci", který si vám tuto dovoluji předkládati
(ukazuje plakát).
Prosím vás, pánové, hledejte na tomto
plakátě něco, co by se musilo konfiskovati
s ohledem na zachování veřejného pokoje.
Je tam mříž, za ní vězeň,
umlčený vězeňským režimem
- jak je to pravda - na vlajícím rudém šátečku
jsou hesla, která kvitovati musí nejen každý
komunista a socialista, nýbrž i každý
lidsky cítící člověk, totiž:
"Pryč s fašistickým vězeňským
režimem! Lidská práva proletářským
politickým vězňům! MOPR."
To znamená: Mezinárodní Rudá Pomoc
jako tlumočník zajatců buržoasních
žalářů volá tu za ně ke
všem socialistickým a pokrokovým živlům
ve státě bez rozdílu stran o společnou
jednotnou plánovitou akci: proti výjimečným
reakčním zákonům, pro všeobecné
zlepšení vězeňského režimu,
zvýšení stravního výměrku
na 7 Kč denně a veškerá hygienická
opatření ve vězeňských celách
i budovách všech trestnic a věznic v Československé
republice, pro obnovení práv politických
vězňů a pro zavedení občanské
kontroly ve všech trestnicích a podobných institucích.
Volání Rudé Pomoci nevyznělo na plano
přes všechny konfiskace a nesmírné škody,
které jí dnešní persekuční
praxe způsobuje a jimiž její samaritánská
činnost je ochromována. První, kdo reagoval,
byla komunistická strana, která jako vždy i
tentokráte projevila pohotovost k těmto akcím.
Také masy nekomunistického dělnictva a část
pokrokových intelektuálů připojují
se k aktivní účasti, jak svědčí
souhlasné projevy ať v denním tisku nebo na
veřejných shromážděních.
Komunistická strana rovněž důtklivě
vyzývá s tohoto místa všechny socialistické
strany, aby se otevřeně připojily k tomuto
zápasu proletářských politických
vězňů a podepřely jej svojí
solidární a aktivní pomocí nejen zde,
nýbrž i mimo parlament. Neboť proti třídní
justici a třídní solidaritě buržoasie
a reakce musí nezbytně býti postavena třídní
solidarita a pohotovost proletariátu bez rozdílu
stran. (Potlesk poslanců komunistických.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl. Major.
Uděluj i mu slovo.