Předloha neobsahuje také ustanovení o pensistech
autonomních samosprávných korporací.
Vláda sice omezuje prostředky obcím, nečiní
však dostatečného opatření, aby
obce mohly splniti své sociální závazky
k zaměstnancům a pensistům. Resolucemi, jak
je navrhuje pan zpravodaj ve výboru a dnes také
ještě ve sněmovně, neposlouží
se zaměstnancům a pensistům obecním
a okresním. Resoluce zavazují sice - zvláště
v tomto případě - snad vládu, aby
něco učinila, nikoliv však tělesa samosprávná.
Co pak by se mělo státi na základě
takové resoluce? Vláda by musela cestou zákona
učiniti opatření, aby se dostalo v dostatečné
míře peněz také tělesům
samosprávným, aby tyto korporace mohly zvýšiti
pense svých pensistů. Ani pro učitele a obvodní
lékaře nemá vládní předloha
dostatečně jasných ustanovení. Proto
předkládáme i plenu sněmovny své
pozměňovací a doplňovací návrhy,
které jsme již v tom směru podali v soc.-politickém
výboru.
Při této příležitosti musím
také promluviti o snižování pensí
při vedlejším příjmu, o tak zvaném
hromadění příjmu podle §u 17
zákona č. 286/24 a §u 159 zákona č.
103/26. Podle toho zkracují se pense těm lidem,
kteří se svými malými pensemi nemohou
vystačiti, pakli přijmou nějaké zaměstnání,
na příklad u obce a podobně. Bude tak tomu
i dále podle návrhů, jež se mají
s předlohou projednávati, takže jenom těm
se pense nesníží, kteří vysloužili,
kteří nemuseli předkládati průkaz
o předčasné neschopnosti ke službě.
Tak se dělá zase dvojí právo, měří
se dvojím loktem. Jak k tomu přijdou ty nešťastné
oběti, které byly proti své vůli vyhozeny
ze služby, které jsou nuceny při svém
malém odpočivném přijmouti vedlejší
zaměstnání, aby se jejich pense snižovaly
až o 50%? Tito lidé jsou přímo nuceni
k tomu, aby žádné práce nepřijímali,
poněvadž by za mzdu, kterou dostávají,
pracovali z polovice ve prospěch státu, ježto
by za druhou polovici práce mzdy nedostali.
Pokud jde o volnost stěhování, o obmezení
cest pensistů do ciziny, tu znovu při této
příležitosti uplatňujeme již dříve
projevený požadavek po úplné svobodě
pensistů ke stěhování. (Posl. Hackenberg
[německy]: Feierfeil to také žádal,
hlasoval však proti našemu návrhu a pak se brání
tomu, že se mu vytýká demagogie!) Pan kolega
Feierfeil, ovšem, ovšem, to dělají
páni křesťanští sociálové
při každé příležitosti.
Volnost cesty do ciziny, to je jejich zvláštní
koníček na kterém pánové jezdí,
když však jde o to, aby svoboda cest byla chráněna,
pak selhou, pak hlasují proti našim návrhům,
jak se to stalo zase nedávno v posledních dnech
ve výboru sociálně politickém a rozpočtovém.
Potom se však vystoupí zde na tribunu a mluví
se řeči přímo oposiční,
které jsou zase jenom určeny pro klamání
mas od nich za nos voděných. Pan kolega Feierfeil
mluvil dnes o tom, že nelze opatřiti úhradu
pro všeobecnou úpravu pensí a dále mluvil
o tom, že by zrovnoprávnění, úplné
vyrovnání pensistů, vyžadovalo miliardu
korun čsl. Uváží-li se, že stát
vydává na militarismus 1.7 miliard - to však
jest částka vykázaná jenom dle rozpočtu,
nemluvě o jiných výdajích na militarismus
skrytých v jiných resortech - a uváží-li
se při tom, že pan ministr financí ve svém
projevu ze dne 14. října 1926 prohlásil:
"Cla slibují 1 miliardu, kolky a všeobecné
právní a správní poplatky téměř
1.600 milionů, jenom z tabákové režie
a státní loterie plyne do státní pokladny
1.100 milionů a z ostatních státních
podniků 50 milionů korun, t. j. dohromady 3.450
milionů Kč a připočteme-li k tomu
ještě 3 1/2
miliardy na výzbrojní fond, z něhož
se vydává ročně 315 milionů...
", není tedy pochyby, že by tu nebyla úhrada
pro zrovnoprávnění všech pensistů.
(Posl. de Witte [německy]: Na to kolega Feierfeil přece
také huboval! Řekl, že jsme malým státem,
že si to nemůžeme dopřáti!) Mluvil
také o zahraniční propagandě. Pro
všechny tyto státem vyhazované peníze
pánové z německých občanských
vládních stran hlasovali, jsou za to spoluodpovědni,
když stát vyhazuje na zahraniční propagandu
nesčetné miliony, když vydává
na militarismus a na výzbrojní fond částky
miliardové. Tu se nemohou pánové z německých
občanských stran a zvláště křesťanští
sociálové vyhnouti spoluodpovědnosti. Z těchto
obrovských sum, jež jsem tu uvedl, dalo by se hravě
najíti 350 milionů na úhradu požadavků
po zrovnoprávnění všech pensistů,
t. j. kdyby k tomu bylo u vládních stran dosti dobré
vůle. Zákonem č. 286, §em 3 sama se
vláda zavázala předložiti osnovu zákona
o úpravě platů státních zaměstnanců.
K tomu patří samozřejmě také
pensisté všech kategorií. Aktivní platy
byly upraveny a část pensí, nikoliv však
pense všechny, jak se to stalo u platů aktivních.
Žádáme a v tom směru podáváme
také návrh, aby všeobecný pensijní
zákon, na nějž pan ministr financí opětovně
činil narážky a o němž řekl,
že je to veliké dílo, jež nemůže
býti hotovo v několika měsících
nebo letech, žádáme však přes to,
aby toto dílo stalo se skutkem ještě letos,
poněvadž víme, že se o tomto rozsáhlém
díle pracuje již po léta, právě
tak po léta se pracuje, jak tomu bylo u platových
zákonů č. 103, 104 a č. 105. Při
zákonech 2 a 3 ze 17. prosince 1919 spojilo Československo
úrazové renty s pensemi. Ve starém Rakousku
byla úrazová renta na pensi nezávislá.
Tímto spojením renty nastalo značné
zkrácení pensí a poškození osob,
které mají nárok na úrazovou rentu.
Je to stav neudržitelný, aby československá
železniční správa úplně
ve vlastní kompetenci vedla zaopatření úrazové.
Ve starém Rakousku byla odborová úrazová
pojišťovna vlastním ústavem, která
stála mezi správou železniční
a tím, koho neštěstí postihlo anebo
kdo činil si nárok na rentu. U nás v Československu
je železniční správa zároveň
stranou žalovanou a také soudcem při úrazových
věcech. Vzpomínám si tu na spor, který
jsme v době starého Rakouska vedli u dráhy
Ústecko-teplické, kde se jednalo o odepření
pense, o níž si vyhradila správní rada
Ústecko-teplické dráhy podle stanov právo
rozhodnouti. Tehdy správní soud rozhodl, že
toto zařízení je nemorální
a proti dobrým mravům. Právě tak nemorální
a proti dobrým mravům je naše úrazová
péče u československých drah, poněvadž
jedna a táž osoba nemůže býti zároveň
žalobcem nebo žalovaným a soudcem. O těchto
poměrech bude třeba ještě leccos promluviti.
Při této příležitosti musím
se také trochu zabývati skandálními
poměry v pensijní likvidatuře československých
státních drah. V této pensijní likvidatuře
jsou poměry přímo do nebe volající,
místnosti nehygienické a nedostatek personálu.
Normovaný stav pensijní likvidatury činil
minulého roku 195 lidí. Ve skutečnosti bylo
tu však jenom 120 sil a jenom vypůjčením
sil byl tento stav zvýšen na 165, jež však
stále nezůstaly. Již vícekráte
jsme se stavěli proti těmto skandálním
poměrům v pensijní likvidatuře a požadovali
nápravu. Ministerstvo železnic nehnulo dosud prstem
a chce nápravu odsunouti do té doby, až bude
hotova novostavba ministerstva železnic. Důkazem nehygienických
poměrů v místnostech a mezi pracovními
silami je vysoký počet onemocnění
zaměstnanců v pensijní likvidatuře.
Po léta přeplacené částky daňové
se pensistům nevracejí, poněvadž doklady,
tyto předpisy daňové, jsou v nespořádaných
hromadách zaházeny. Je tam asi 100.000 spisů,
které čekají na projednání
a vyřízení. Jak berní správa,
tak pensisté sami již vícekráte dodali
likvidatuře potřebné doklady, avšak
těchto dokladů nelze nalézti, poněvadž
jsou pohřbeny v nespořádaných hromadách
různých aktů a rozházeny. Likvidatura
zaujímá stanovisko, že možno vrátiti
přeplacené srážky na daň z příjmu
jenom tehdy, když dotčení pensisté znovu
předloží doklady. Berní správy
naproti tomu stojí na stanovisku, že předpisy
a všechny potřebné doklady likvidatuře
dodaly, a nechtějí nových dokladů
vydávati, což je částečně
i pochopitelno. Vydají-li však takové doklady,
pak požadují za ně poplatek z úředního
jednání, který dělá 16 až
30 Kč. Nyní se může státi že
přeplacená srážka daňová,
jež má býti vrácena, činí
méně než tento manipulační poplatek
30 Kč a zaměstnanec marně tyto peníze
za doklad vyhodil. Je nutno při této příležitosti
ukázati na tyto skandální poměry,
poněvadž při provádění
dnes projednávaného zákona o staropensistech
bude zmatek v pensijní likvidatuře státních
drah ještě zvětšen, nebude-li tu včas
zjednána náprava. Proto již dnes z tohoto místa
upozorňuji pana ministra železnic a apeluji na něho
důrazně, aby co nejdříve učinil
konec hroznému hospodářství v pensijní
likvidatuře, neboť tento skandál opravdu křičí
až do nebe. Naprosto nesmí se čekati, až
bude dokončena novostavba ministerstva železnic, poněvadž
to může trvati ještě léta a zatím
mnoho pensistů se může rozžehnati se životem
a daňové srážky jejich pak připadnou
státu. Panu ministru železnic bych dále doporučoval,
aby se trochu méně zabýval režijními
výhodami železničářů,
aby mu zbylo více času dohlédnouti na skandální
poměry v pensijní likvidatuře a přemýšleti
o tom, jak by je co nejdříve odstranil. Jsem přesvědčen,
že on sám by se za to poděkoval a ani jeden
den by nesnesl pracovati za takových poměrů,
jaké jsou v místnostech pensijní likvidatury
železniční, ani kdyby za to dostával
svůj ministerský plat. Při tom nutno uvážiti,
že tam zaměstnaní úředníci
a zřízenci doslova sedí jeden na druhém
a již po léta musí obětovati své
zdraví za nedostatečné platy a mzdy.
Nyní ještě několik slov k vývodům
pana kolegy Feierfeila. On k předloze projevil své
mínění tím způsobem, že
prohlásil, že nynější vládní
strany chtějí napraviti to, co marxismus udělal
špatně. Panu Feierfeilovi bych na to odpověděl
jenom toto: Předpokládám že to nemínil
vážně, neboť kdyby nějaký
člověk chtěl vážně tvrditi,
že v Československu již vládl jednou marxismus,
pak by se tomu jistě všechny krávy vysmály.
(Výkřiky posl. de Witte a Krumpeho.) Tomu
výsměchu by se jistě nechtěl pan kolega
Feierfeil vydati. Německé vládní
strany, zvláště křesťanští
sociálové, když je voličstvo volá
k odpovědnosti a ke složení účtů
pro jejich zrádnou politiku, která poškozuje
nemajetné lidové vrstvy, rádi se zpravidla
také ospravedlňují směšnou výmluvou,
že my sociální demokraté děláme
jenom politiku lomoznou, že však nekonáme konkretní
užitečné práce a po dáváme
jenom demagogické návrhy, kdežto oni v potu
tváře namáhají se pro blaho lidu v
tiché vládní komůrce. To chtějí
svým voličům namluviti. My také dnes
zase dáme možnost německým vládním
stranám svými návrhy na zlepšení
zákona o staropensistech, aby mohly dokázati skutkem
péči o blaho lidu, jíž při každé
jim vhodné příležitosti tolik ujišťují.
Nepotřebují dělati nic jiného, než
zvednutím ruky pro naše návrhy hlasovati. Němečtí
křesťanští sociálové jistě
nemohou opravdově tvrditi, že lze naše zlepšovací
návrhy označiti za demagogické. Potřebují
tedy, jak řečeno, než hlasovati s námi
pro naše návrhy a pomoci, aby se staly zákonem.
Je ve vaší moci a vůli, pánové
z německých většinových stran,
aby naše návrhy byly přijaty a tím pomoženo
staropensistům k zaslouženému a tak dlouho
zadržovanému právu jejich a ke zlepšení
sociálního a hospodářského
postavení, jak jim patří. Jednejte konečně
dle hesla svého spasitele Ježíše Krista,
který řekl: "Nikoliv podle slov, nýbrž
podle skutků jejich poznáte je". Avšak
tím byste se vzdali laciné výmluvy své
fráze o domnělé naší demagogii.
My sociální demokraté jsme si ve chvíli,
kdy dovolávám se vašeho křesťanského
srdce a svědomí, vědomi toho, že zůstanete
tvrdými jako ocel a nebudete hlasovati pro naše návrhy,
nýbrž že dle svého dějinného
poslání jako ochránci nynějšího
kapitalistického řádu společnosti
naše návrhy zamítnete, plníce svoji
otrockou po vinnost. Za to však vás podle vašich
činů poznají oklamaní pensisté
a jejich příslušníci, vás, pánové
z německých občanských stran a zvláště
stran německých křesťanských
sociálů.
Ačkoliv projednávaný zákon o staropensistech
neodpovídá oprávněným požadavkům
jejich a návrhům a požadavkům naším
klubem opětovně podaným a není s to,
aby v nejmenším uspokojil postižené, budeme
hlasovati pro něj. Označujeme jej však ještě
jednou jako almužnu, která byla tímto zákonem
staropensistům hozena. Pensisté sami při
takovém ponižujícím a ničemném
jednání s nimi dojdou k poznání, že
se jim nikdy nedostane plného práva od občanských
stran a jejich vlád, jichž hlavním úkolem
je zastupovati a chrániti zájmy kapitalistické.
(Posl. Krumpe [německy]: Co udělala vláda
socialistická?) Sociálně demokratická
vláda ještě nikdy sama nevládla. Také
tito lidé, zvláště ti, kteří
byli uvedeni v omyl a oklamáni občanskými
stranami, ať se jmenují tyto strany křesťanskosociální
anebo nacionální, poznají z tohoto ponižujícího
zacházení... (Výkřiky posl. Krumpeho.)
Ale, pane Krumpe, marxismus tu ještě nikdy
nevládl. (Hluk na levici.) To můžete,
pane Krumpe, povídati staré Blažkové,
(Výkřiky posl. Krumpeho.) že v Československu
někdy vládl marxismus. (Výkřiky
posl. Krumpeho a de Witte.) Také tito lidé dojdou
z takového ponižujícího jednání
k přesvědčení, že je nutno, aby
se soustředily a semkly všecky síly pracujících
a tvořících lidí, lhostejno, zda jsou
v poměru aktivním nebo v pensi, aby uplatnili v
zákonodárných korporacích i mimo ně
onu organisátorsky a číselně rozhodující
moc, která jim přísluší podle
jejich třídní situace a která jedině
bude zárukou práva a spravedlnosti. Přijde
den súčtování s politikou občanských
stran, která lid poškozuje a je pracujícím
lidem nepřátelskou, kdy i oklamaní pensisté
budou míti možnost, aby projevili náležitě
svůj dík. (Potlesk poslanců něm.
strany soc. demokratické.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Zeman.
Posl. Zeman: Slávna snemovňa! Ujímam
sa slova, aby som prehovoril k nastolenej otázke vo vládnom
návrhu, o príplatkoch niektorým štátnym
a iným verejným zamestnancom vo výslužbe
a pozostalým po takýchto zamestnancoch zomrelých
v činnej službe alebo vo výslužbe. Tento
vládny návrh týka sa ožehavej a trapnej
otázky naších staropenzistov. Žiaľ
bohu, neupravuje definitívne otázku staropenzistov,
lebo veď hovorí len o "príplatkoch"
a o "niektorých štátnych a verejných
zamestnancoch", no predsa znamená aspoň prielom
a jeden ďalší krok v riešení týchto
otázok.
A práve v tomto je mi daná príčina,
pre ktorú nútený som ozvať sa tu v zákonodarnom
sbore a upozorniť všetkých tých faktorov,
ktorí budú mať vplyv na vynesenie nového
zákona o úprave odpočivných platov
neštátnych profesorov stredných a vysokých
škôl s odpočivnými pôžitky
a zaopatrovacími pôžitky učiteľov
ostatných neštátnych verejných škôl,
aby bola konečne odčinená ťažká
krivda, spáchaná na týchto naších
zaslúžilých verejných pracovníkoch.
Podľa návrhu zákona o úprave odpočivného
staropenzistov v §e 5, lit. d) sú príplatky
priznané aj neštátnym stredoškolským
a vysokoškolským profesorom na Slovensku a v Podkarpatskej
Rusi, jestli menovaní majú nárok na penzijné
pôžitky podľa služobných platov, upravených
zákonom č. 394 z r. 1922, alebo jestli si nadobudli
nárok na úpravu penzijných pôžitkov
podľa spomenutých služobných pôžitkov
v dôsledku zákona č. 284 z r. 1924, alebo
v dôsledku iného pozdejšieho zákona.
Chyba je však práve v tom, že zákon č.
287 z r. 1924 nevzťahuje sa na stredoškolských
a vysokoškolských profesorov, lebo § 7, odst.
6 citovaného zákona odvoláva sa na zákon
č. 167 z r. 1924, z ktorého nedopatrením
vystali práve neštátni stredo- a vysokoškolskí
profesori, lebo tento zákon hovorí len o učiteľoch
ľudových a meštianskych škôl neštátnych.
Z toho je tedy zrejmé, že aj tento zákon opäť
vylučuje neštátnych učiteľov, stredo-
a vysokoškolských profesorov z úpravy penzijných
pôžitkov.
Teda ani tento návrh, ktorý leží dnes
pred nami, nerieši túto bolestnú otázku
staropenzistov. Ale je aj dobre, že nerieši, poneváč
táto úprava znamenala by opravdovú katastrófu
pre staropenzistov neštátnych škôl na Slovensku
a v Podkarpatskej Rusi. Podľa §u 1 predloženej
osnovy zvýši sa penzijná základňa
o 20%. Čo to znamená vo skutočnosti pre neštátnych
staropenzistov na všetkých stupňoch škôl
na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, dovolím si poukázať
v nasledovnom: Právo udržovania škôl ľudových
na území bývalého Uhorska podľa
zák. čl. XXXVIII z r. 1868 prináležalo
za prvé štátu, za druhé cirkvi a obci,
a za tretie spolkom a jednotlivcom. Školy cirkevných
a politických obcí na Slovensku a v Podkarpatskej
Rusi podľa tohoto zákona sú verejnými
školami a nie súkromnými alebo pokútnymi
školami. Natoľko verejnými školami, že
nemôžu byť verejnejšie ani zemské
školy v historických zemiach, ani štátné
školy na Slovensku. Veď zák. čl. XXXVIII
z r. 1868, ktorý je i podnes v platnosti, určuje
v §e 10, že verejné školy môže
vydržiavať a slobodne sriaďovať pri dodržiavaní
zákonných podmienok cirkev, obec a štát.
Teda štát je tu koordinovaným spoluudržovateľom
verejného školstva. A že to od vtedy vždy
tak bolo, dokazuje zák. čl. XXVII z r. 1907, ktorý
o cirkevných učiteľoch konštatuje, že
sú verejnými úradníkmi. Keby cirkevné
školy neboly verejnými, nemohol by byť ani učiteľ,
ktorý na nich účinkuje, verejným úradníkom.
Podobne je to i pri riešení penzijnej otázky.
Zák. čl. XXXII z r. 1875 zakladá jediný
penzijný fond pre všetko učiteľstvo, nerobí
rozdiel penzií medzi štátnym a neštátnym
učiteľom. Učiteľom všetkých
verejných škôl sriaďuje sa penzia a štát
ju v plnej celosti prejíma na seba. Ustáľuje
i výšku tejto penzie od 250 až 300 zl. Tento
zákon sa doplňuje a opravuje zák. čl.
XLIII z r. 1891, z ktorého jasne vysvitá, že
zákon nepoznal žiadneho rozdielu medzi penzistom,
ktorý pôsobil na štátnej škole a
medzi penzistom pôsobiacim na ver. škole neštátnej,
veď penzie tak štátnych ako i neštátnych
učiteľov boly rovnaké a fond bol jeden. A preto
už uvedený zákon ustáľuje bez ohľadu
na charakter školy a učiteľa 40ročnú
započítateľnú službu do celej penzie
a ustáľuje tejto maximum 3200 K. Kto si prečíta
už citované články zákonné
a k tomu zák čl. XXXVII z r. 1868 §§ 10
a 11 a zák čl. XXVII z r. 1907, tomu bude úplne
jasná naprostá unifikácia učiteľov
pôsobiacich na verejných školách, a preto
bola vylúčená i možnosť akéhokoľvek
triedenia právneho pomeru penzistov.
Istá zmena nastáva v tomto nazeraní na tieto
rozličné kategórie škôl až
v zákonoch z r. 1893 a 1913, ktoré znova upravujú
platy učiteľov na štátnych a cirkevných
školách. Štát preberá na seba doplnenie
platov cirkevného učiteľstva a žiada si
istú ingerenciu na vnútorný život školy
- tu sa začína tlak bezohľadnej maďarizácie,
ktorý trval až do prevratu.
Čo sa týka platu medzi týmito dvoma kategóriami,
len v jednom stupni platovom bola nejaká odchýlka,
lebo maximum platové bolo ustálené v 3200
K. Po 40ročnej službe tento plat jednako dosiahol
tak štátny ako i cirkevný učiteľ
a tento plat tvoril zároveň pre obidve kategórie
základ penzie, tak že rozdiel penzií medzi
štátnymi a cirkevnými učiteľmi
nebol. Cirkevný učiteľ počas svojho
účinkovania práve také poplatky platí
do krajinského penzijného fondu ako štátny,
ale mimo toho aj udržovateľ neštátnej školy
platil od každej učiteľskej stanice zákonom
vyrúbený poplatok. Štát na tento krajinský
penzijný fond pomerne s menším obnosom prispieval
ako cirkev, poneváč na území bývalého
Uhorska bolo asi 90% neštátnych - cirkevných,
obecných, súkromných škôl. Následkom
toho znášali tieto asi 90% ťarchy celého
penzijného fondu. Túto starú prax, dôsledne
prevádzanú prevzal i čsl. štát
ustanovením § 1 zák. č. 274/1919 Sb.
z. a n., t. zv. paritným zákonom učiteľským.
Citovaný zákon - ačkoľvek sú
do neho pojatí výslovne všetci učitelia,
ktorí boli daní na odpočinok po dobu 1. decembra
1918 - nebol dosiaľ prevedený ani na tú časť
penzistov na Slovensku, ktorí odišli do penzie po
zmienenom dátume. Miesto prevedenia tohoto paritného
zákona priznávaná a poukazovaná bola
penzistom istá výpomoc, kým vzniklú
dišparitu maly rozriešiť nasledujúce školské
zákony. Takto bol aplikovaný zákon č.
99/1921 podľa usnesenia ministerskej rady z 18. júna
1925, ktorým neštátni penzisti obdržali
45% pôžitkov štátnych penzistov. Citovaný
zákon ustáľuje základ výmery
penzijných pôžitkov, ale na služobnú
dobu neberie ohľad. Konečne zákon 394/1922
a zákon 287/1924 ustáľuje pôžitky
štátnych učiteľov a tým i nárok
na odpočivné pôžitky do výšky
25.000 až 26.000 Kč.
Kým takto štátni učitelia dostali sa
pod strechu so svojími požiadavkami a platovými
penzijnými nároky, zákon 287/1924 neštátnych
učiteľov z tejto úpravy vynechal, čím
stala sa ťažká krivda, ktorá čaká
na opravu.
Stav učiteľov neštátnych škôl
je žalostný a pre nás pre všetkých
nesmierne trapný. Veď v radoch týchto učiteľov
sú naší najlepší národní
pracovníci, naší buditelia, literáti,
učenci. Cirkevná škola a cirkevný učiteľ
boli v ťažkom útisku bezohľadnej maďarizácie
jediným útulkom, jedinou bašťou slovenskej
veci. Apponyi svojím školským zákonom
na toto posledné naše útočište
namieril svoju smrteľnú ranu. Učitelia národného
povedomia boli perzekvovaní, prenasledovaní, stíhaní,
vyhnaní zo školy a dávaní do penzie.
Nám Slovákom o týchto tvrdých chvíľach
neúprosnej maďarizácie nemožno bez pohnutia
hovoriť. Bolo treba veľký kus idealizmu, rodolásky,
húževnatosti a sebazaprenia, aby učitelia pri
svojej skromnej mzde a ťažkom poslaní mohli týmto
štátnym tvrdým maďarizačným
nátlakom odolať. A keby niekto, tak iste naší
starí slovenskí učitelia zaslúžia
si uznania a odmeny za ich ťažkú národnú,
osvetovú prácu. (Výborně! Tak jest!)
Veď na Slovensku, na zapadlých naších
dedinkách bol jediný osvetový a kultúrny
pracovník, vodca a radca slovenského ľudu,
slovenský učiteľ.
Je našou povinnosťou, aby sme v štáte, ktorý
pomáhali budovať, vychovávajúc ten malý
kŕdeľ verných synov národa slovenského,
aspoň ich posledné dni života, ztráveného
v ťažkej práci, bezstarostnou a pokojnou mzdou
i chlebom osladili.
Žiaľ bohu, stalo sa naopak. Dosavádné
zákonodarstvo upravujúc naše školské
pomery na túto našu národnú povinnosť
zabúdalo.
Kým štátny učiteľ pred prevratom
slúžil výlučne štátnej myšlienke
maďarskej, ba mnohý bol najzúrivejším
propagátorom maďarizácie, naproti tomu slovenský
neštátny učiteľ konzervoval reč,
národnú rázovitosť svojho ľudu,
má dnes štátny učiteľ úplne
sriadené svoje platové i penzijné pôžitky,
dotiaľ neštátny staropenzista ešte i dnes
dostáva len 45% tejto úpravy.
Parlament už dávno uznal, že staropenzisti majú
právny nárok na rovnakú úpravu svojích
pôžitkov ako pozdejší penzisti, bolo by
tedy spravodlivé, aby sa tejto požiadavke už
či novým zákonom - ako sa to v dôvodovej
zpráve prehlašuje - alebo inou definitívnou
úpravou vyhovelo. Áno! Je našou mravnou povinnosťou
k naším predprevratovým pracovníkom,
k našej minulosti, aby sme túto otázku stále
držali na zreteli podľa svojho najlepšieho svedomia,
naších staropenzistov v ich biede neopustili, ale
žiadali vládu, aby v pripravenom zákone, v
ktorom sa upravujú pomery vydržiavania škôl,
bola otázka staropenzistov, učiteľov neštátnych
škôl na všetkých stupňoch uspokojive
vyriešená, tak aby boly pôžitky týchto
na úroveň štátnych učiteľov
zvýšené. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Simm. Uděluji mu slovo.
Posl. Simm (německy): Slavná sněmovno!
Prve než se dám do řeči o projednávané
předloze, tisk 1411 o úpravě pensí
jednotlivých skupin pensistů, jsem zmocněn
jménem své strany k tomuto prohlášení
o vládní předloze, tisk 1413 o úpravě
pensí bývalých vojenských gážistů
nebo jednotlivých jich skupin:
My němečtí nár. socialisté
odmítáme vládní předlohu o
zvýšení generálských pensí.
Toto odmítnutí jest sice v rozporu s naším
právním cítěním, vyplývá
však nutně z politických a sociálně
reakcionářských důvodů, jimiž
jsou dnes vedeny české strany měšťácké
při úpravě této otázky. Že
pense skupiny generálů, příslušníků
býv. rak. uherské armády, byly sníženy,
stalo se tehdy z čistě národnostních
důvodů. Pocit nenávisti a moci Čechů
přenesl se přes nabytá práva této
úřednické skupiny, jako se přenesl
v míře ještě zkázonosnější
přes práva tisíců důstojnických
a poddůstojnických gážistů staré
armády, přes bídu válečných
invalidů, válečných vdov a sirotků,
majetníků válečných půjček,
pozůstalých po našich březnových
padlých, staropensistů, zproštěných
a restringovaných. Marně jsme volali po všechna
ta léta po nápravě spáchaného
bezpráví a po sociálním ohledu. Narazili
jsme na nejrozhořčenější odpor
právě těch českých stran, které
se dnes zasazují o generálskou předlohu.
Nečiní to, aby napravily bezpráví,
nikoli z pravého právního cítění,
nýbrž, jak jeden český nenávistník
těchto generálů pravil, s krvácejícím
srdcem a za tlaku zahraničních stanovisek. (Posl.
inž. Jung [německy]: Byl to týž, který
hrozil německé říši ručním
granátem!) Vyjadřoval se již častěji
o těchto věcech. Těch asi 150 generálů,
o něž jde, má totiž daleko sahající
a vlivné vztahy. Jak velice stoupne prestiž republiky
jako právního státu, říkají
si páni v okolí dr Kramáře,
Udržala a Šrámka a dojista i zpravodaj
pan Myslivec, ponecháme-li vůči těmto
generálům právu volný průchod.
(Posl. inž. Jung [německy]: A jak se to vše
ochotně děje!) Ano, a k tomu ještě
právě v okamžiku, když si zas jednou udělali
z justice děvku politiky. (Souhlas na levici.) Míním
zde postup volebního soudu v otázce mandátů
Mayerova a Hanreichova. Říká
se nám se strany svazu něm. zemědělců,
že je to čistě vnitřní záležitostí
strany. Po mém názoru tomu tak není, neboť
se to dotýká hluboce vývoje a působení
sudetskoněmecké politiky a právního
cítění národa. Právní
cítění jest na straně obou vyloučených,
kteří jako mandatáři zastupovali a
bojovali za to, co kdysi prohlásili před svými
voliči za politický program svůj a své
strany. (Posl. inž. Jung [německy]: Státoprávní
prohlášení p. dr Spiny 18. prosince 1925 v
této sněmovně!) Zapomenuli to na všechen
způsob ti druzí. Avšak moc jde v tomto státě
nad právo a vláda zpracovává
právě v poslední době oposici zostřeným
tlakem, aby tuto měla v područí a zajistila
si panství. Zažili jsme již mnoho neuvěřitelného
se strany našich censurních úřadů.
Nyní však máme německého ministra
spravedlnosti a různí čeští státní
návladní právě pod ním vyvíjejí
značnou píli ve zostřeném výkonu
censury. Tak byl zabaven v posledních dnech ústřední
list naší strany "Der Tag", poněvadž
přinesl podle rozhodnutí předsednictva strany
výzvu, aby se letošního roku vzpomínalo
březnových padlých se zvláštními
poctami. Zabaven byl z toho důvodu, že censurní
úřad spatřoval v této výzvě,
jak jest uvedeno ve výměru krajského soudu
litoměřického schvalování zločinu.
(Různé výkřiky na levici.) Protestujeme
s tohoto místa co nejostřeji proti zkrucování
dějinných skutečností a proti této
úřední potupě našich březnových
padlých. Tito pozvedali, jsouce neozbrojeni a bezbranní
v okamžiku, kdy stát ještě neexistoval,
svůj hlas za svaté a nepromlčitelné
právo a bylo a zůstane zločinem, co soldateska
spáchala na těchto demonstrantech za sebeurčovací
právo všech národů.
Silný kousek si dovolila pražská censura, zabavivši
"Bohemii" z 29. ledna t. r. Celý úvodník,
pojednávající o daňových poměrech,
propadl červené tužce právě tak,
jako celý článek "Der unsterbliche Soldat
Švejk", obsažený v čísle "Deutsches
Volksblatt" v Chomutově ze dne 28. ledna t. r. Poslední
článek vyšel bez závady v řadě
jiných listů. Nemine dne, aby nepropadl zabavení
ten či onen list. Srovnáme-li s tím censurní
praksi jiných států, musíme již
říci, že zde stojíme ve znamení
skandální reakce, již nelze více předstihnouti.
Úlohou německého národa musí
býti dnes více než kdy jindy býti průkopníkem
pokroku a svobody. Německý ministr spravedlnosti
měl by tudíž odmítnouti, aby tomuto
reakcionářskému hanebnému systému
dával svým německým jménem
podpis. (Souhlas poslanců něm. strany nár.
socialistické.)